// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.08.2024
ÚS: Uložení ochranného opatření zabrání náhradní hodnoty
Z rozhodnutí soudu o zabrání náhradní hodnoty musí vyplývat, že zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření podle § 102 trestního zákoníku jsou splněny. Pokud odůvodnění soudních usnesení splnění podmínek neosvětluje a přezkoumatelně nereaguje na námitky zúčastněné osoby, porušuje její ústavně zaručená práva.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 676/24, ze dne 11. 7. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí následující skutečnosti. V rámci trestního řízení vedeného i proti L. K., který je manželem stěžovatelky, byly Policií České republiky zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti peněžní prostředky na účtu č. X vedeném v CZK a účtu č. Y vedeném v EUR u Československé obchodní banky a.s. (dále jen "předmětné peněžní prostředky") a nemovité věci stěžovatelky zapsané na LV č. X1 pro katastrální území Č., obec B. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Trestní řízení skončilo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2020 č. j. 8 T 63/2014-10353 (právní moci nabyl dne 6. 1. 2022), kterým byl mimo jiných L. K. shledán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. V rámci hlavního líčení dne 22. 10. 2018 státní zástupce navrhl, aby soud rozhodnutí o ochranném opatření "ohledně nemovitostí a dalších věcí uvedených ve svazku pět vyšetřovacího spisu" ve smyslu § 230 odst. 2 trestního řádu vyhradil veřejnému zasedání. V rámci hlavního líčení konaného dne 24. 10. 2018 soud do protokolu uvedl, že se rozhodnutí o zajištěných věcech podle § 230 odst. 3 trestního řádu vyhrazuje do veřejného zasedání. Stěžovatelka v tu dobu nebyla stranou trestního řízení a rozhodnutí soudu jí nebylo doručeno. Městský soud jí doručil toliko opis návrhu státního zástupce na zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku spolu s vyrozuměním o konání veřejného zasedání, které městský soud nařídil na 29. 5. 2023. Na jeho počátku státní zástupce přednesl návrh na zabrání předmětných peněžních prostředků a předmětných nemovitostí.
2. Městský soud dne 30. 5. 2023 vydal usnesení č. j. 8 T 63/014-11335 o zabrání předmětných prostředků a předmětných nemovitostí stěžovatelky podle § 102 trestního zákoníku. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 12. 2023 č. j. 5 To 188/2023-11523 zamítl jako nedůvodnou.
II. Argumentace stran
3. Podle stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Stěžovatelka namítá, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 63/2014 s ní soud rozhodující o vině a trestu nejednal jako se zúčastněnou osobou. Domnívá se, že o zabrání věcí bylo rozhodnuto, aniž by to státní zástupce řádně vůči ní navrhl. Podle stěžovatelky je přitom dle § 230 odst. 3 trestního řádu možné o zabrání věcí, které nenáležejí obžalovanému, rozhodnout pouze na návrh státního zástupce. Usnesení soudu, kterým vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání, stěžovatelce nikdy nebylo doručeno. Stěžovatelka se údajně až ze závěrečného návrhu státního zástupce při veřejném zasedání dozvěděla, že státní zástupce navrhuje zabrání věcí jako náhradní hodnoty. Nemohla se tak řádně na veřejné zasedání připravit a uplatnit své výhrady proti uložení ochranného opatření.
5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, neboť z nich nevyplývá, že byly splněny předpoklady pro ukládání ochranného opatření. Nijak se nevěnují původu prostředků, za něž byla náhradní hodnota zabavena. Soudy bez náležitého odůvodnění konstatovaly, že na veškeré prostředky došlé na bankovní účty stěžovatelky nahlíží jako na přímé výnosy z trestné činnosti. Stěžovatelka z finanční analýzy policejního orgánu dovozuje, že maximální částka, která by eventuálně mohla pocházet z trestné činnosti, by činila částku 13 373 250 Kč. Hodnota předmětných nemovitostí přitom podle odborného vyjádření dosahuje částky 21 mil. Kč. Zabrání nemovitostí se tím jeví jako nepřiměřený zásah. Sumu zabíraných peněžních prostředků soud neuvádí ani ve výroku napadeného usnesení. Stěžovatelka připomíná, že v České republice nemá s manželem majetek ve společném jmění a nežila s ním ve společné domácnosti. Předmětné nemovitosti obývá společně se svými dvěma nezletilými dětmi a jsou jejich jediným domovem.
6. Soudy bez bližšího zdůvodnění odmítly provést stěžovatelkou navrhované důkazy a jedná se tudíž o důkazy opomenuté.
7. K rozsáhlým námitkám stěžovatelky ohledně původu peněz na účtech uvedených ve stížnosti spolu s odkazy na zjištění soudu učiněná v trestním řízení o vině a trestu krajský soud uvedl, že stěžovatelku "do problému dostal pachatel trestné činnosti, nikoli trestní soud. Právě s pachatelem a nikoliv se soudem musí své problémy stěžovatelka řešit."
8. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti obsáhle rozvádí své vysvětlení původu peněz na účtech.
9. Stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
11. Krajský soud v Brně ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Zákonné podmínky pro zabrání náhradní hodnoty ve vlastnictví stěžovatelky ve smyslu § 102 trestního zákoníku byly podle jeho názoru splněny a nemohlo tak představovat zásah do jejích ústavně zaručených práv.
12. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, se nejprve zaměřilo na námitky procesní povahy, které spočívají v tvrzeném porušení procesních práv stěžovatelky jakožto zúčastněné osoby. Podle jeho názoru státní zástupce řádně podal v hlavním líčení procesní návrh na uložení ochranného opatření ve veřejném zasedání. Upozornilo, že z povahy projednávané věci je zřejmé, že k rozhodování o případném ochranném opatření mohlo dojít až po právní moci odsuzujícího rozsudku ve věci samé, nikoli dříve, neboť meritorní rozhodnutí má vzhledem k majetkové povaze trestného činu ve vztahu k ochrannému opatření v tomto případě prejudiciální charakter. Osoba, jejíž majetek byl v trestním řízení zajištěn, má právo žádat o zrušení zajištění, a pokud jí nebude vyhověno, může se bránit podáním stížnosti, o které rozhodne soud. Stěžovatelka údajně tohoto práva nevyužila. Dostavila se k veřejnému zasedání, o kterém byla soudem řádně vyrozuměna, ale k projednávané věci se nevyjádřila a na svoji právní obranu údajně ničeho neučinila. K námitkám hmotněprávní povahy vrchní státní zastupitelství zdůraznilo, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů byla jednoznačně deklarována skutečnost, že rozhodným skutkem v tomto trestním řízení došlo k nezákonnému přisvojení si majetkových hodnot formou legalizace výnosů z trestné činnosti. Předmětný skutek byl jasně ustálen a v příslušném řízení náležitě zjištěn a objasněn. Je nepochybné, že část finančních prostředků, o které se odsouzení v rámci spolupachatelství obohatili, se dostala do majetkové sféry stěžovatelky, manželky odsouzeného L. K. Vedlejší účastník ve vyjádření naznačuje toky finančních prostředků. V celkové výši se tak v případě uvedených finančních operací stěžovatelka dle vyjádření vedlejšího účastníka obohatila o celkovou částku 460 400 EUR, kterou je nutno považovat za pecunium criminalis. Jako sporné se podle vedlejšího účastníka může jevit užití metodiky znaleckého zkoumání předmětných nemovitostí věci z hlediska určení časové hodnoty. Přesnější a přiléhavější by podle něj bylo zjišťovat časovou hodnotu nemovitostí k datu, kdy byly zajištěny v trestním řízení, ovšem s přihlédnutím k jejich aktuálnímu stavu. Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že se do majetkové sféry stěžovatelky dostaly finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, tedy výnos z trestné činnosti. Z tohoto důvodu tedy bylo zcela legitimní vyslovit ochranné opatření o zabrání věci v podobě zabrání náhradní hodnoty a aplikovat § 102 trestního zákoníku, neboť vedle splnění zákonných předpokladů to odpovídá i obecné zásadě spravedlnosti, že by nikdo neměl mít neoprávněný prospěch z trestné činnosti.
13. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
14. Ústavní soud zaslal vyjádření k replice stěžovatelce. Vyjádření Krajského soudu v Brně podle ní vyznívá obdobně jako jeho napadené usnesení. Stěžovatelka nesdílí názor státního zastupitelství, že rozhodování o zajištěných hodnotách je spojeno s otázkou prokázání viny obžalovaným u trestného činu podílnictví. Návrh ochranných opatření má být povinným doplňkem obžaloby. Trvá na svém závěru, že návrh státního zástupce na uložení ochranného opatření nebyl podán řádně. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s údaji uváděnými ve vyjádření vrchního státního zastupitelství ohledně absence její aktivity na svou obranu. Stěžovatelka údajně o zrušení zajištění v průběhu trestního řízení žádala. Při veřejném zasedání, kterého se stěžovatelka účastnila spolu se svým zmocněncem, se k projednávané věci vyjádřila v písemné podobě a tento dokument je založen ve spisovém materiálu. Vyjádřila se údajně jen k navrhovanému postupu dle § 101 trestního zákoníku. K návrhu na zabrání náhradní hodnoty dle § 102 trestního zákoníku, jež státní zástupce učinil až v závěrečném návrhu, nebylo možné se s ohledem na postup soudu vyjádřit. Stěžovatelka souhlasí s údajem, že dle výpisů z účtu vyplývá, že na účet vedený na její jméno, který využíval výhradně její manžel, byly připsány platby v celkové výši 460 400 EUR (resp. 11 515 500 Kč), které mohly mít původ ve společnosti E. Tyto prostředky, jak vyplývá ze svědecké výpovědi manžela stěžovatelky, obratem osobně vybral a tedy tyto prostředky se ani nedostaly do její faktické dispozice. Tyto prostředky soud v napadeném usnesení považuje za výnos z trestné činnosti. Uvedená částka pak neumožňuje zabrání předmětných nemovitostí v hodnotě 21 000 000 Kč, jakožto náhradní hodnoty, neboť takové zabrání by bylo zjevně v rozporu s principem proporcionality. Akademické úvahy státního zastupitelství ohledně zvolené metodiky ocenění nemovitostí stěžovatelka považuje za zcela irelevantní. Hodnota nemovitostí byla soudem stanovena v souladu se zákonem a státní zastupitelství dosud žádné výhrady k ocenění neuvádělo. Stěžovatelka připomíná, že se státní zastupitelství nijak nevyjádřilo ke splnění podmínek pro uložení ochranného opatření podle § 102 trestního zákoníku.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud částečně vyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení městského soudu a v části týkající se zabrání náhradní hodnoty jeho vykonatelnost odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není tak součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
17. Podstatnou část ústavní stížnosti věnovala stěžovatelka námitce, že o zabrání věcí bylo rozhodnuto, aniž by to státní zástupce navrhl. Podle stěžovatelky je přitom dle § 230 odst. 3 trestního řádu možné o zabrání věcí, které nenáležejí obžalovanému, rozhodnout pouze na návrh státního zástupce. Ústavní soud konstatuje, že toto namítané procesní pochybení ústavněprávní roviny nedosahuje. Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě šlo o to, zda nemovitosti stěžovatelky a prostředky na účtech, k nimž měla dispoziční právo stěžovatelka, mají být zabrány dle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, resp. § 102 trestního zákoníku. Tomu odpovídá i návrh státního zástupce při hlavním líčení, kterému soud vyhověl. Předmětné peněžní prostředky i předmětné nemovitosti byly jako náhradní hodnota zajištěny. Usnesení o tom byla stěžovatelce řádně doručena a mohla proti nim uplatnit opravné prostředky, což podle svých slov činila. Vzhledem k tomu, že soud stěžovatelce doručil spolu s předvoláním k veřejnému zasedání i kopii části protokolu o hlavním líčení, při němž státní zástupce návrh na uložení ochranného opatření vznesl, musela si být vědoma, že soud bude rozhodovat o nemovitostech a prostředcích na účtech, které byly zajištěny jako náhradní hodnota právě jí. Mohla se tedy na veřejné zasedání řádně připravit. Veřejného zasedání se stěžovatelka spolu se svým zmocněncem zúčastnila, k projednávané věci se vyjádřila písemně. Obsahem závěrečného návrhu jejího vyjádření je i alternativní návrh na zamítnutí zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku.
18. Ústavní soud se nezabýval postupem trestního soudu ve věci samé a otázkou odkdy a zda mělo být stěžovatelce přiznáno postavení zúčastněné osoby. Ústavní soud totiž hodnotí soudní řízení jako celek. Podstata argumentace stěžovatelky a případné dotčení jejích práv se vztahuje k fázi trestního řízení, která nastala poté, co soud vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání. V jeho rámci mohla být ústavně zaručená práva stěžovatelky náležitě ochráněna.
19. V čl. 39 Listiny je formulována výhrada zákona pro oblast vymezení trestných činů a stanovení trestů, jež je zvláštním provedením tradičních zásady "žádný zločin a žádný trest bez zákona" (nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege). Tato úprava je speciální k obecné zásadě legality v postupech státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 Listiny zakotvujícímu výhradu zákona pro ukládání povinností jednotlivcům. Čl. 39 Listiny vyžaduje, aby nejen trest, ale i "jiné újmy na právech nebo majetku" byly stanoveny zákonem. Doktrína v tomto směru uvádí, že toto slovní spojení lze jazykově vyložit šířeji, neboť vyjadřuje jakoby vztah trestného činu a jakékoliv oprávněné reakce na něj. Teleologickým výkladem lze tak do působnosti čl. 39 Listiny jistě zařadit ochranná opatření, která běžně postihují neodsouzené třetí osoby (srov. Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1238, 1239). Reakce státu na protiprávní jednání je oprávněná, pokud je možné vysledovat vztah zabíraných věcí k trestnému činu.
20. Zabrání náhradní hodnoty je ochranným opatřením (a tedy samostatnou kategorií trestněprávních sankcí), jehož smyslem je zejména předcházet zničení, poškozování nebo znehodnocování věcí, motivovanému snahou zmařit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jinak řečeno, smyslem uložení trestu je také odčerpání majetkového prospěchu získaného trestnou činností. Přednostním prostředkem k dosažení tohoto cíle je uložení takového trestu, který postihne pachatele na majetku. Mimo jiné tak přichází v úvahu jako primární sankce trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, popřípadě věci, na kterou lze aplikovat další podmínky § 70 trestního zákoníku. Podmínkou pro uložení trestu propadnutí věci je vždy skutečnost, že musí jít o věc náležející pachateli. Trest propadnutí náhradní hodnoty je subsidiární sankce, kterou soud uloží tehdy, pokud nemůže uložit sankci primární, trest propadnutí věci (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1564). Pro aplikaci zákonných ustanovení upravujících ochranná opatření je proto nutné mít najisto postavené, komu náleží majetková hodnota, která má být uložením ochranného opatření odčerpána.
21. Jak tresty, tak i ochranná opatření patří mezi prostředky státního donucení, jimiž se realizuje základní ochranná funkce trestního práva. Na rozdíl od majetkových trestů, v případě ochranného opatření zabrání věci může být vedle majetku náležejícího pachateli trestného činu či činu jinak trestného, kterého nelze za takový čin postihnout, postižen i majetek, který náleží jiné osobě odlišné od pachatele trestné činnosti [srov. § 101 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. e), f) trestního zákoníku]. Smyslem ochranného opatření zabrání věci je zabránit v páchání další trestné činnosti či obohacení osob v důsledku již spáchané trestné činnosti. V případě ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku tato třetí osoba nemusí mít ani podstatný vztah k trestné činnosti, jejíž výnosem tato věc má být, neboť podle tohoto ustanovení může soud uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla. Rozhodný je tedy pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem [srov. nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15 (N 92/81 SbNU 505)].
22. Trestní zákoník dále v § 102 zakotvuje možnost zabrání náhradní hodnoty. Toto ustanovení navazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. 11. 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, jakož i na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v České republice publikovaná sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) a rámcové rozhodnutí Rady 2001/500/SVV ze dne 26. 6. 2001, o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti, z kterých vyplývá požadavek zajistit a následně konfiskovat ekvivalent výnosu z trestné činnosti v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit bezprostřední ani zprostředkovaný výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování).
23. Zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku přichází v úvahu, jestliže ten, komu by mohla být zabrána věc podle § 101 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci jednáním porušujícím zákaz podle § 70 odst. 5, popřípadě zmaří zabrání věci jednáním porušujícím zákaz podle § 104 odst. 2, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, jejíž zabrání mohl soud uložit, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Toto ustanovení tedy umožňuje, aby byla zabrána věc, která na rozdíl od zabrání věci podle § 101 odst. 1, 2 trestního zákoníku nemá ke spáchanému trestnému činu žádný vztah a která je ve vlastnictví osoby, u níž také není vztah k jakékoli trestné činnosti významný. Pro postup podle § 102 trestního zákoníku ve vztahu k zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, je nicméně nezbytné, aby tato osoba svým jednáním zmařila postup podle § 101 trestního zákoníku.
24. Obecně lze uvést, že podmínky pro uložení ochranného opatření podle § 102 trestního zákoníku by byly splněny, pokud by pachatel trestné činnosti převedl na jiného majetkovou hodnotu, která pochází z trestné činnosti podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a tato jiná osoba, na kterou byl majetek převeden, by tento majetek zcizila, odstranila nebo zužitkovala; tedy u peněz na bankovním účtu by je vybrala a převedla na jinou osobu či uložila na neznámém místě (zcizila je či odstranila) nebo je spotřebovala (zužitkovala je). Pak se aktivuje instrument zabrání náhradní hodnoty a je přitom nepodstatné, zda tato třetí osoba nabyla náhradní hodnotu před spácháním trestného činu pachatelem nebo zda náhradní hodnotu nabyla za legálně získané prostředky či ilegálně.
25. Z rozhodnutí soudu by mělo jasně vyplývat, proč určité prostředky považuje za výnos z trestné činnosti, že tyto prostředky v určité výši fakticky získala do dispozice třetí osoba [podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku] a ve smyslu § 102 trestního zákoníku je převedla na jiný účet (zcizila je), vybrala je a ukryla (odstranila je) či je spotřebovala (zužitkovala), a proto je ve veřejném zájmu jí uložit ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty, aby byly prostředky představující výnos tímto jiným instrumentem, který nedopadá na majetek, který byl přímo získán trestnou činností, odčerpány. Jasné stanovení výše takové majetkové hodnoty, kterou nabyla třetí osoba [podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku] limituje hodnotu majetku, který může být zabrán jako náhradní hodnota podle § 102 trestního zákoníku (srov. slova "zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci"). Z napadeného usnesení městského soudu není zcela jasné, se kterými prostředky z trestné činnosti pachatele na bankovních účtech mohla stěžovatelka disponovat a v jaké výši. K takovému údaji zřejmě směřuje výčet různých částek, které došly na předmětné účty v posledním odstavci na č. l. 4. S ohledem na nutné posouzení hlediska přiměřenosti výše náhradní hodnoty ve vztahu k hodnotě věci, která mohla být zabrána podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, se nejedná o vymezení dostatečné. Dále z usnesení vyplývá pouze to, že prostředky z účtu v eurech vybral sám pachatel, manžel stěžovatelky, bez jakékoli součinnosti s ní. K tomu soud dále konstatoval, že tento fakt neznamená, že pachatelem vybrané finanční prostředky zůstaly pachateli. Otázce, zda takové jednání pachatele, kterého se stěžovatelka nijak neúčastnila, představovalo pro stěžovatelku obohacení, které je nyní ve veřejném zájmu potřeba odčerpat, se usnesení nevěnuje. Bez takového propojení není zřejmé, proč by mělo ochranné opatření sloužící k odčerpání obohacení v důsledku spáchané trestné činnosti postihnout předmětné nemovitosti, které jsou ve výlučném vlastnictví stěžovatelky.
26. Městský soud v usnesení dále konstatuje, že prostředky, které přes uvedené dva bankovní účty procházely, považuje za přímý výnos z trestné činnosti stěžovatelčina manžela. Soud však nijak blíže nevysvětlil, na základě jakých zjištění za tohoto stavu považuje zůstatky na těchto účtech, které byly orgány činnými v trestním řízení zajištěny, za náhradní hodnotu a nikoli rovněž za přímý výnos.
27. Městský soud předmětné nemovitosti a předmětné peněžní prostředky prohlásil za náhradní hodnotu, kterou je možné zabrat. Splnění podmínek pro aplikaci zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku však z jeho odůvodnění nevyplývá.
28. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení však přesto konstatoval, že postup podle § 102 trestního zákoníku byl zcela důvodný. S výhradami stěžovatelky směřujícími k nesplnění zákonných podmínek pro uložení tohoto ochranného opatření a dotčení jejích práv se nijak nevypořádal. Zcela nepřípadná se pak jeví jeho konstatování o tom, že stěžovatelku dostal do problémů pachatel trestné činnosti nikoli soud a že má tedy své problémy řešit s pachatelem a nikoli se soudem. Touto úvahou navíc stížnostní soud své lakonické odůvodnění ukončil.
29. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 2831/23).
30. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má v právním státě několik účelů. Slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17, bod 21, či ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151)]. Zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností. Jednoduše řečeno, v právním státě je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, aby tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aby jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem. Absence odůvodnění naopak výrazně limituje aplikaci principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí totiž omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování srovnatelných případů [nálezy ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15 (N 240/83 SbNU 739) či ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 21].
31. Ústavní soud v žádném případě netvrdí, že ochranné opatření v posuzované věci nemůže být uloženo. V souladu s mezinárodními závazky České republiky (srov. mimo již uvedených předpisů Evropské unie např. Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu publikovanou pod č. 33/1997 Sb.) je povinností státu odčerpat výnos z trestné činnosti nebo mu odpovídající náhradní hodnotu. To ovšem soudy nezbavuje povinnosti uložení ochranného opatření odůvodnit srozumitelně a přezkoumatelně. Pouze za takových předpokladů by totiž byl zásah do základních práv třetí osoby ústavně konformní.
32. Pokud městský soud rozhodnutí o ochranném opatření, které se přímo dotýká majetkových práv stěžovatelky, vyhradil samostatnému veřejnému zasedání, musí v jeho rámci dbát o to, aby stěžovatelka v postavení zúčastněné osoby mohla plně uplatňovat své námitky ohledně splnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabrání věci či zabrání náhradní hodnoty a řádně se s jejími námitkami v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Totéž platí i pro uplatňování práv dalších subjektů, se kterými soud má jako se zúčastněnými osobami jednat.
IV. Závěr
33. Jakkoliv Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, zdůrazňuje, že ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Brně nelze objektivně zjistit, zda byly předpoklady pro uložení ochranného opatření zabrání náhradní hodnoty skutečně naplněny. Proti tomuto pochybení pak ke stížnosti stěžovatelky nezasáhl ani Krajský soud v Brně. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a jelikož tímto postupem byla dotčena i její majetková práva, rovněž k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
34. Ústavní stížnost petitem napadá usnesení krajského soudu a usnesení městského soudu jako celek. Dvěma výrokům usnesení městského soudu, kterými bylo rozhodnuto o zajištění věcí, se stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti blíže nevěnuje (jeden z výroků vyznívá ve stěžovatelčin prospěch, druhý se týká předmětných peněžních prostředků a je s ohledem na výrok o uložení ochranného opatření pochopitelný). Ústavní soud dospěl k závěru, že tato část napadeného rozhodnutí dotčení stěžovatelčiných práv nepředstavuje. V této části proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Autor: US