// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 02.08.2024
ÚS: Řízení o uložení ochranného opatření
Návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření ani usnesení o uložení ochranného opatření, které nenabylo právní moci, nejsou z hlediska odpovědnosti státu za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. srovnatelným odpovědnostním titulem s usnesením o zahájení trestního stíhání. Jakkoliv i v souvislosti s ochranným opatřením může vznikat nahraditelná újma, bude se jednat zejména o újmu vzniklou jeho nezákonným výkonem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1866/23, ze dne 18. 6. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k zásahu do jejího práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základných práv a svobod (dále jen "Listina") a rozhodnutím Městského soudu v Praze i do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka se před obecnými soudy vůči vedlejší účastnici domáhala přiznání omluvy a částky ve výši 25 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním řízením o uložení ochranného opatření. K zahájení trestního řízení došlo poté, co stěžovatelka telefonovala na tísňovou linku Policie České republiky, přičemž si stěžovala, že personál Nemocnice České Budějovice se jí odmítá věnovat. Při telefonátu mimo jiné řekla: "No, to já nevyřeším s personálem nemocnice, leda je sem půjdu vystřílet, prostě jiný řešení nemám." Policejní orgán výrok považoval za výhružku a zahájil úkony v trestním řízení pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Z následně vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatelka v době spáchání posuzovaného skutku trpěla závažným duševním onemocněním, což vedlo k vymizení jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností, a nelze tak na ni nahlížet jako na pachatele trestného činu. Usnesením policejního orgánu bylo proto rozhodnuto o odložení věci.
3. Na návrh státní zástupkyně bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2021 č. j. 32 Nt 601/2021-64 stěžovatelce uloženo ochranné léčení v psychiatrické ambulantní formě. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování, přičemž trpí po dlouhou dobu schizotypní poruchou, jejíž dekompenzace činí její pobyt na svobodě potenciálně nebezpečným.
4. Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost. Usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. 3 To 415/2021-81 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu zrušil a návrh státní zástupkyně na uložení ochranného léčení zamítl. Krajský soud zejména zdůraznil, že posuzovanou výhružku nelze vytrhávat z celého obsahu tehdejšího telefonátu a je nutné zohlednit, že stěžovatelka po pronesení výhružky dodala "já nejsem násilník, takže mám smůlu", jakož i další kontext. Citovaný výrok tak nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování, a z toho důvodu nedošlo k naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení. Podle krajského soudu nebyla splněna ani podmínka, že pobyt stěžovatelky na svobodě je nebezpečný.
5. V řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl, přičemž uzavřel, že ve věci není dán odpovědnostní titul. Takovým by mohlo být vydání nezákonného rozhodnutí, k čemuž ale nedošlo. Usnesení č. j. 32 Nt 601/2021-64 o uložení ochranného léčení napadla stěžovatelka stížností, která měla odkladný účinek. Stížnosti bylo vyhověno, a rozhodnutí tak nemělo žádné právní účinky. Na danou situaci přitom nelze analogicky vztáhnout judikaturu týkající se nezákonného trestního stíhání, podle které je nezákonným rozhodnutím usnesení o zahájení trestního stíhání v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. Odpovědnostním titulem není ani nesprávný úřední postup. Postup orgánů, za který se stěžovatelka domáhá zadostiučinění, typicky vede k vydání rozhodnutí, a je proto pojmově vyloučeno, aby šlo o nesprávný úřední postup. Zároveň obvodní soud konstatoval, že orgány nejednaly svévolně. V situaci, kdy bylo prokázáno, že se daný skutek stal, že se jej dopustila stěžovatelka, a že jednání může být přečinem nebezpečného vyhrožování, jednaly orgány z úřední povinnosti.
6. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze se ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu, a proto napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Podle stěžovatelky soudy dospěly k nesprávnému závěru, když analogicky neaplikovaly judikaturu týkající se náhrady za nezákonné trestní stíhání. Obě situace jsou srovnatelné. V obou případech se jedná o snahu státní moci uložit dané osobě proti jejímu souhlasu opatření omezující její svobodnou vůli, což je zpravidla vnímáno úkorně, způsobuje dotčené osobě duševní útrapy a zasahuje do její cti a vážnosti. Shodná je i nutnost zabývat se naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Navíc, trest i ochranné opatření jsou druhem trestních sankcí a jejich uložení směřuje k ochraně společnosti. Stěžovatelka má za to, že mezi oběma situacemi neexistují právně relevantní rozdíly. Za nezákonné rozhodnutí přitom lze považovat návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření. Soudy pochybily, pokud zcela paušálně odmítly existenci práva na náhradu škody osob, které byly nuceny podrobit se řízení o uložení ochranného opatření a u nichž toto řízení skončilo zamítnutím návrhu. Stěžovatelka na závěr namítla, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces, když městský soud vůbec nereagoval na jí poukazovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 72/2019. Zmíněný rozsudek se přiklání k názorům prezentovaným stěžovatelkou, a v odůvodnění měl proto městský soud vysvětlit, co jej vedlo k odlišnému závěru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části stížnosti směřující proti výrokům napadených rozhodnutí zamítajících návrh na přiznání zadostiučinění v podobě omluvy, a to z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V této části se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka přesto dovolání nepodala, nevyčerpala procesní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, což činí ústavní stížnost v této části nepřípustnou (srov. např. usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3427/23, bod 8). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je ve zbylé části přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky
9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření městského soudu, obvodního soudu i Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení. Obvodní soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud nadto upozornil, že ochranné opatření není trestem a jakkoliv může vést k omezení svobody, jeho účel je jiný. Shoda je tu v zájmu na ochraně společnosti, jinak ale směřuje ke zlepšení zdravotního stavu osoby, resp. k sanaci jejích projevů, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům, např. trestnímu stíhání. Neztotožnil se dále s názorem stěžovatelky, že návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření lze považovat za rozhodnutí. Pokud jde o stěžovatelkou uváděný rozsudek sp. zn. 11 C 72/2019, toto tvrzení uplatnila až v odvolacím řízení, aniž by uvedla, že jde o rozhodnutí pravomocné. Městský soud nezná a nemůže znát všechna nepravomocná rozhodnutí. Uváděné rozhodnutí navíc vychází z odlišného skutkového stavu, a totiž ze situace, kdy bylo trestní stíhání zahájeno. Městský soud nicméně připustil, že tuto argumentaci bylo vhodné uvést v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
10. Vedlejší účastnice se ztotožnila s odůvodněním napadených rozhodnutí. Usnesení není svou povahou srovnatelné s návrhem státní zástupkyně na uložení ochranného opatření. V řízení nebyl prokázán žádný svévolný postup. Stejně tak nebyla stěžovatelka nijak diskriminována. Napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv, a není proto prostor pro jejich nápravu Ústavním soudem.
11. Stěžovatelka následně reagovala na vyjádření městského soudu. Upozornila, že v případech, kdy trestní stíhání nevedlo k odsouzení, považuje judikatura usnesení o zahájení trestního stíhání za obdobu nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ačkoliv nebylo pro nezákonnost zrušeno. Stejně tak je možné za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. považovat návrh na uložení ochranného opatření. Pokud jde o rozsudek sp. zn. 11 C 72/2019, stěžovatelka považovala pro městský soud jednoduše zjistitelné, že v této věci sám rozhodoval a rozhodnutí akceptoval. Městským soudem zmíněné odlišnosti nejsou podstatné, když trestní stíhání bylo z důvodu nepříčetnosti zastaveno a návrh na uložení ochranného opatření byl podán následně.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). V minulosti Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout, pouze pokud soudy při své činnosti zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z ustálené judikatury navíc vyplývá, že zejména v tzv. bagatelních věcech je přezkum Ústavním soudem v podstatě vyloučen s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6). Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), bod 25]. V posuzované věci přitom šlo o přiznání nároku na zaplacení částky 25 000 Kč, a tedy částku bagatelní.
13. Ústavní soud výše popsaný "kvalifikovaný" zásah do základních práv stěžovatelky neshledal. Nepřiznání nároku zdůvodnily obecné soudy zejména absencí odpovědnostního titulu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce měl způsobit újmu postup orgánů vedoucí k rozhodnutí o uložení ochranného léčení, které však předtím, než mohlo nabýt právních účinků, bylo krajským soudem zrušeno, nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Na tomto závěru Ústavní soud pochybení neshledal. Ostatně i z odborné literatury vyplývá, že odpovědnost může založit pouze "takové rozhodnutí, které má odpovídající právní účinky, a to buď proto, že je pravomocné, nebo proto, že je vykonatelné (bez ohledu na právní moc). Pokud rozhodnutí samo o sobě právem předvídané účinky nemá (není pravomocné ani vykonatelné bez ohledu na právní moc), stát za újmu jím způsobenou neodpovídá." (SIMON, Pavel. 5. Které nezákonné rozhodnutí zakládá odpovědnost státu za újmu. In: SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 100, marg. č. 142.).
14. Výkon práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, obecně plnění jiných funkcí státu umožňující zásah do zaručených práv nebo naopak k zajištění ochrany, např. čl. 14, čl. 17, čl. 11 Listiny, povede k tomu, že člověk bude podroben omezením vyplývajícím se zahájením soudního či správního řízení. Pouhé zahájení takového řízení, provedení dokazování, vydání nepravomocného a nevykonatelného rozhodnutí nezakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy, když půjde o omezení spojené s výkonem práva nebo plněním povinnosti ospravedlněné ochranou práv jiných osob. Jinak v případě například zneužití práva, nepřiměřeně dlouhého řízení či jiného nesprávného úředního postupu nebo zrušení nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb.
15. Na výše uvedeném nic nemění ani stěžovatelkou předestřená možnost analogického použití judikatury vztahující se k zahájení trestního stíhání poškozeného v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. V minulosti Nejvyšší soud dospěl extenzivním výkladem k závěru, že náhrada škody způsobená zahájením trestního stíhání se má posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (např. rozsudek ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Ústavní soud pak opakovaně dovodil, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. Zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti [srov. nálezy ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381), bod 30, ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115). Zákonodárce reagoval úpravou § 10 zákona č. 82/1998 Sb. zákonem č. 160/2006 Sb. Je přitom zřejmé, že i v souvislosti s uložením ochranného opatření může vzniknout újma nahraditelná podle zákona č. 82/1998 Sb. Zákon ji sice spojuje s jeho nezákonným výkonem (§ 11), je však třeba si uvědomit, že v řadě případů je rozhodováno o ochranném opatření v souvislosti s rozhodováním o vině a trestu dotčené osoby, s jejím trestním stíháním.
16. Lze se částečně ztotožnit s názorem stěžovatelky ohledně jistých podobností trestního stíhání a řízení o uložení ochranného opatření. V obou případech se jedná o snahu státní moci uložit dané osobě opatření omezující svobodnou vůli člověka. Tento postup může být vnímán danou osobou úkorně a nelze vyloučit, že ji způsobí duševní útrapy. To ale může způsobit i zahájení jakéhokoliv řízení v civilní věci, např. o omezení svéprávnosti, zásahu do rodičovské zodpovědnosti, a to dokonce z moci úřední.
17. Přestože jsou ochranné léčení i trest zákonem označené za trestní sankce (§ 36 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) a jejich uložení směřuje k ochraně společnosti, ochranná opatření plní jinou funkci než tresty a zásadním způsobem se odlišují. "Ochranná opatření mohou být uložena i osobám, které nejsou trestně odpovědné, a že nejsou zamýšlena jako újma působená pachateli, nepatří k jejich znakům ani sociálně etický odsudek činu a jeho pachatele. Tento významný rozdíl mezi ochrannými opatřeními a tresty lze zřetelně demonstrovat na ochranném léčení uloženém za čin jinak trestný osobě nepříčetné, kde rozhodnutí o něm není spojeno s výrokem o vině (chybí tedy veřejně vyslovený odsudek pachatele a jeho činu), ale přesto je vyhrazeno trestnímu soudu, neboť navazuje na zjištění učiněná v trestním řízení." (Vanduchová, M., Púry. F. in Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 780).
18. V kontextu posuzované věci nelze pak přehlédnout, že usnesení, kterým bylo stěžovatelce uloženo ochranné opatření, nemělo právní účinky. Oproti usnesení o zahájení trestního stíhání charakteristické předběžnou vykonatelností, usnesení o uložení ochranného opatření není předběžně vykonatelné, a je-li proti němu podána stížnost, na základě které je zrušeno, nestane se pravomocným. Jeho možné dopady jsou proto (ve srovnání se zahájením trestního stíhání) velmi omezené. Usnesení o uložení ochranného opatření (oproti zahájení trestního stíhání) navíc není procesním předpokladem pro řadu dalších úkonů v trestním řízení, se kterými je spojena povinnost podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení. Právě tento aspekt je přitom jedním z klíčových pro dovození povinnosti státu újmu způsobenou trestním stíháním nahrazovat (srov. nález ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21, body 26 až 27).
19. Zásah do cti a vážnosti úzce souvisí se zkoumáním naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Ústavní soud v minulosti připustil, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché" [srov. nález ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/09 (N 208/63 SbNU 419), bod 20]. Trestní řízení může mít v tomto směru zásadní vliv na osobní, rodinný a pracovní život, v sázce je občanská čest a dosavadní naprostá bezúhonnost, přičemž někdy vede k naprosté osobní, společenské a profesní likvidaci dotčeného člověka [nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (N 71/73 SbNU 305), bod 21]. V posuzovaném případě naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nikdo v této fázi řízení netvrdil. Okresní soud konstatoval, že za daný čin není stěžovatelka trestně odpovědná, tj. nezavinila jej. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nebylo tedy shledáno. O ochranném opatření bylo pak navíc rozhodováno v této věci samostatně podle § 239 trestního řádu mimo souvislost s rozhodováním o vině a trestu. Nejedná se proto o situaci obdobnou s trestním stíháním. Důvody, pro něž je považováno usnesení o zahájení trestního stíhání za rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nelze bez dalšího vztáhnout na rozhodnutí o uložení ochranného opatření. Ani závěr obecných soudů, že odpovědnostním titulem nemůže být návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření, když ten není ani rozhodnutím, neshledal Ústavní soud ústavně nekonformním.
20. Ústavněprávní intenzity nedosahuje ani stěžovatelkou namítané pochybení městského soudu, který se nevypořádal s odkazem na rozsudek sp. zn. 11 C 72/2019. Jakkoliv lze souhlasit, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo vhodné tento argument vypořádat, nejsou takovým nedostatkem bez dalšího porušena základní lidská práva stěžovatelky. Součástí odůvodnění nemusí být výslovné vypořádání se s každým dílčím argumentem či námitkou účastníků řízení. Odůvodnění však jako celek musí umožňovat seznatelnost úvah soudů, jež byly relevantní pro výsledek řízení, jakož i jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti a věcné správnosti [srov. nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17 (N 63/88 SbNU 865, bod 22)].
VI.
Závěr
21. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů po projednání věci bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko k nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 1866/23
Nesouhlasím se zamítavým nálezem a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že v daném případě měl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit. Vedou mě k tomu následující důvody:
Stěžovatelka v této věci hájí stanovisko, že situace osob, které byly vystaveny nezákonnému trestnímu stíhání, a osob, vůči kterým byl nedůvodně podán návrh na uložení ochranného léčení, je z hlediska nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. srovnatelná, resp. neodlišuje se natolik zásadně, aby jedna skupina byla vůči druhé v nároku na náhradu škody citelně znevýhodněna.
Zamítavý nález v této věci je založen na hodnotovém závěru, že řízení o uložení ochranného léčení a trestní stíhání jsou z hlediska vzniku újmy poškozené osoby v důsledku pochybení státu zásadně odlišná. Řízení o uložení ochranného opatření a jeho výsledek není podle většinového názoru spojen s morálním odsudkem společnosti, řízení je vedeno jinou snahou (po léčbě a péči státu), nedochází k dehonestaci osob, kterým je ochranné léčení uloženo. Popsaný závěr podle mého přesvědčení není dostatečně odůvodněn, a nesouhlasím s ním ani obsahově. Vycházím z toho, že v obou řízeních, u kterých je shledáno, že byla vedena nedůvodně, se řeší právní represivní chyba státu. Tuto represi (která se odčiňuje podle zákona č. 82/1998 Sb.) mohou osoby v obou typech řízení pociťovat stejně, rovněž je u obou přítomno společenské odsouzení.
Trestní stíhání je zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání a pokračuje s řadou povinností pro obviněného do vydání rozhodnutí. Je-li zprošťující, uznáváme, že mohla vzniknout újma hodná náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. Řízení s nepříčetnými "obviněnými" se sice formálně pochopitelně nezahajuje usnesením o zahájení trestního stíhání, ale obsahově je totožným úkonem směřující k represi, jen s jiným názvem. Vyvolává rovněž řadu povinnosti pro "obviněného" a tím mu může vzniknout obdobná újma. Pod bodem 18 nejsou uvedeny žádné konkrétní procesní povinnosti, které mají obviněné osoby oproti osobám, kterým hrozí uložení ochranného léčení. Formálně mezi těmito instituty samozřejmě existují rozdíly, ale neshledávám je v možnosti vzniku újmy v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení.
Souhlasím s konstatováním, že účel náhrady újmy za trestní řízení spočívá v tom, že "Trestní řízení může mít v tomto směru zásadní vliv na osobní, rodinný a pracovní život, v sázce je občanská čest a dosavadní naprostá bezúhonnost, přičemž někdy vede k naprosté osobní, společenské a profesní likvidaci dotčeného člověka" (bod 19 nálezu). Připomínám ale, že mezi podmínky pro uložení ochranného léčení patří rovněž to, že se ukládá pachatelům činu jinak trestného, tj. v návrhu na uložení je rozhodně obsaženo i to, že spáchali trestný čin, což čest a bezúhonnost (v materiálním slova smyslu) též zpochybňuje. To, že tyto osoby za trestný čin nejsou odpovědné z důvodu nepříčetnosti, duševní poruchy nebo užívání návykových látek, není jistě z hlediska dobré pověsti nic pozitivního. K osobní, společenské a profesní "likvidaci" může bezpochyby dojít i v důsledku označení, že dotyčný spáchal trestný čin (zejména takový, s nímž společnost spojuje výrazné společenské odsouzení), za který není odpovědný z důvodů nepříčetnosti, duševní poruchy nebo užívání návykových látek. Nevidím tedy pádný důvod, proč by se výše uvedený účel náhrady újmy neměl týkat i osob nařčených z trestné činnosti vlivem duševní poruchy, navíc v řízení, v němž soud uzavřel, že nic trestného neprovedli. Možnost zohlednění odlišností od újmy způsobené nezákonným trestním stíháním spatřuji např. ve formě (příp. výši) satisfakce, nikoliv v popření možného vzniku.
Nález uvádí, že v dané věci nikdo netvrdil naplnění skutkové podstaty trestného činu ze strany stěžovatelky (bod 19). To je však zavádějící a nepravdivé tvrzení, neboť okresní soud v rámci svého rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka spáchala čin jinak trestný - jinak by nemohl rozhodnout o uložení ochranného léčení, jak učinil. "Zprošťující" konec řízení, kterého stěžovatelka dosáhla až u odvolacího soudu, nespočíval v absenci subjektivní stránky - nýbrž v absenci objektivní stránky trestného činu (jednání nebylo vůbec trestné, a to ne pro stěžovatelčinu neodpovědnost, ale protože ho trestní zákoník nezakazuje).
Zamítavý nález pomíjí či podceňuje zásadní znaky institutu ochranného léčení. Návrh na uložení ochranného léčení jednak závažně zasahuje do osobnostní sféry osob, vůči kterým směřuje, již tím, že předpokladem podání návrhu je závěr, že dotyčná osoba spáchala trestný čin (či čin jinak trestný). Uložení ochranného léčení je dále vždy spojeno s významným omezením práv (zejména v ústavní formě, avšak i ochranné léčení v ambulantní formě představuje zásah do tělesné i duševní integrity a omezuje svobodu pohybu). Nejméně tyto znaky svědčí pro možnost vzniku újmy postižené osoby podobně jako u osoby bezdůvodně trestně stíhané.
V případě vydání zamítavého rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo úkolem Ústavního soudu odpovědět za stěžovatelčiny argumenty (v obou řízeních jde o represivní opatření způsobující duševní útrapy, omezení svobodné vůle a pohybu, spojené s konstatováním, že došlo ke spáchání trestného činu či činu jinak trestného; trest i ochranné léčení jsou druhem trestních sankcí; i ochranné léčení směřuje primárně k ochraně společnosti, nikoliv dotyčné osoby), a jasně říci, jaké konkrétní a relevantní rozdíly staví osoby poškozené nezákonným trestním stíháním a osoby vystavené nedůvodnému návrhu na uložení ochranného léčení do zcela odlišného postavení ve vztahu k odpovědnosti státu za vzniklou újmu. V nálezu tyto odpovědi nenacházím, odlišnost obou řízení ve vztahu k potenciálu vzniku újmy postižených osob je pouze tvrzená, případně dovozená z rozdílů, které nejsou relevantní.
V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová
Autor: US