// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 25.07.2024
ÚS: Odpovědnost zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance
Při rozhodování o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Judikaturou vymezenou konstrukci excesu zaměstnance, která se váže k § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat v případě, že je stranou smlouvy spotřebitel, pokud se zaměstnanec dopustí protiprávního činu při plnění pracovních úkolů. Judikatorní konstrukce excesu totiž zprošťuje zaměstnavatele odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem protiprávním činem nad rámec zákonné úpravy a je v rozporu s ústavněprávním principem ochrany spotřebitele. Aplikuje-li soud konstrukci excesu ve vztahu k poškozenému spotřebiteli, poruší tím jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 288/23, ze dne 19. 6. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na rovnost účastníků v soudním řízení zakotvená v čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou projednávané věci a stížnostních námitek je zejména otázka, zda se může zaměstnavatel zprostit odpovědnosti za škodu, které se protiprávním jednáním zakládajícím trestný čin dopustí jeho zaměstnanec při plnění pracovních úkolů. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy tím, že shledaly, že se zaměstnavatel v projednávané věci zprostil odpovědnosti za škodu stěžovatelce způsobenou, porušil její ústavně zaručená práva.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod. sp. zn. 4 T 58/2020. V tomto trestním řízení byla schválena dohoda o vině a trestu mezi obviněným a státním zástupcem. Obviněný byl shledán vinným trestným činem podvodu. Trestné činnosti se obviněný dopouštěl jakožto zaměstnanec České pošty, s. p. ("Česká pošta") s pracovním zařazením na pozici specialisty prodeje produktů České spořitelny. Na podkladě této pozice byl oprávněn jednat s klienty, uzavírat s nimi smlouvy, a to včetně poskytování služeb Československé obchodní banky, a. s. ("ČSOB"), a dalších partnerů a služeb České pošty.
4. Trestná činnost spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obviněný jakožto zaměstnanec opakovaně dával klientům při jednání o uzavírání komisionářské smlouvy a o obstarání investic do cenných papírů fondů ČSOB podepisovat i listinu s žádostí o zpětný odkup. Na tuto listinu však doplnil datum a svůj soukromý účet (nikoliv účet klientů), kam mu následně ČSOB vyplatila peněžní prostředky. Stěžovatelka jako jedna z klientů České pošty sepsala s obviněným komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů, čímž byly její peněžní prostředky převedeny z vkladní knížky do investičních fondů. V rámci uzavírání komisionářské smlouvy jí zaměstnanec spolu s ostatními listinami k podpisu předložil také žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu. Na žádost o zpětný odkup zaměstnanec posléze ručně vepsal číslo vlastního bankovního účtu, kam byly peníze stěžovatelky z investičních fondů ČSOB převedeny namísto bankovního účtu stěžovatelky. Stěžovatelka žádost o zpětný odkup sice podepsala, ale činila tak nevědomky a vědomě by k takovému převodu nikdy souhlas nedala. Okresní soud v Bruntále obviněnému mimo jiné uložil povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to podle jeho sil. Stěžovatelce měl obviněný nahradit škodu částkou ve výši 294 549,46 Kč.
5. Obviněný stěžovatelce uhradil pouze nepatrnou část škody (1 500 Kč). Stěžovatelka se proto domáhala náhrady škody žalobou proti České poště a ČSOB, které měly škodu nahradit společně a nerozdílně. Nárok proti České poště odůvodnila stěžovatelka odpovědností zaměstnavatele za jednání svého zaměstnance. Nárok vůči ČSOB zdůvodnila vlastnictvím peněžních prostředků, jelikož trestný čin podvodu byl spáchán na peněžních prostředcích, které v tu dobu byly dle stěžovatelky ve vlastnictví banky.
6. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 38 C 211/2019 - 154 uložil povinnost České poště, jakožto zaměstnavateli obviněného, uhradit stěžovatelce částku 294 549,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 3. 10. 2019 (výrok I.) a zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 59 290 Kč (výrok IV.). Naopak žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 295 549 Kč od 15. 2. 2017 do 2. 10. 2019 vůči České poště, zamítl (výrok III.). Žalobu vůči ČSOB na zaplacení částky 295 549 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 11. 2019 do zaplacení a částky 47 844,19 Kč společně a nerozdílně okresní soud zamítl (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit ČSOB náklady řízení ve výši 12 187,76 Kč (výrok V.). Okresní soud dospěl k závěru, že Česká pošta odpovídá za protiprávní čin svého zaměstnance podle § 167 občanského zákoníku, jelikož k němu došlo při plnění pracovních úkolů pro právnickou osobu (pro Českou poštu) a takové protiprávní jednání právnickou osobu zavazuje. Okresní soud svůj závěr zdůvodnil tím, že zaměstnanec byl zaměstnán na pozici specialisty produktů či specialisty přepážky a sjednávání finančních služeb, které poskytuje Česká pošta pro své partnery, bylo v jeho pracovní náplni. Všechny produkty a smlouvy, které zaměstnanec sjednal se stěžovatelkou (jak uzavření investic do cenných papírů v rámci investičních fondů ČSOB, tak i žádost ohledně zpětného odkupu), spadaly podle okresního soudu do pracovní náplně zaměstnance. Pokud zaměstnanec doplnil na žádost o zpětném odkupu cenných papírů svůj účet, a to bez vědomí stěžovatelky a proti její vůli, dopustil se protiprávního jednání v rámci plnění svých pracovních povinností a zaměstnavatel za takto způsobenou škodu odpovídá. Nárok na úroky z prodlení posoudil okresní soud následovně. Při posuzování splatnosti náhrady škody záleží, kdy stěžovatelka jakožto věřitel o plnění požádala. První žádost o plnění náhrady škody došla České poště formou předžalobní výzvy dne 1. 10. 2019. Z toho důvodu měla stěžovatelka nárok na úroky až od 3. 10. 2019, kdy Česká pošta měla pohledávku uhradit. V případě žaloby vůči ČSOB okresní soud veškeré nároky zamítl, protože zde neshledal žádné pochybení na straně banky, která řádně vyplatila finanční prostředky na účet uvedený na podepsané žádosti o zpětném odkupu. Proti rozsudku se žalovaná bránila odvoláním.
7. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 63/2021-229, rozsudek okresního soudu ve výroku II. a III. potvrdil. Výrok I. krajský soud změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 295 549,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 3. 10. 2019 do zaplacení Českou poštou zamítl. Žádnému z účastníků krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení. V napadeném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že Česká pošta není za jednání svého zaměstnance v tomto případě odpovědná, jelikož se jednalo o tzv. exces zaměstnance. Podle krajského soudu se o exces jedná tehdy, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob, a to i přesto, že k činnosti došlo v pracovní době na pracovišti. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014. Krajský soud nezpochybňoval skutková zjištění okresního soudu o tom, že zaměstnanec na pozici specialisty produktů doplnil na žádost o zpětném odkupu cenných papírů svůj účet bez vědomí stěžovatelky a proti její vůli, a na tento svůj účet zaslal její finanční prostředky. Zásadní však podle krajského soudu bylo, že zaměstnanec jednal s cílem bezdůvodně se obohatit a sledoval výlučně vlastní zájmy, k čemuž zneužil svého postavení u zaměstnavatele. Za škodu by zaměstnavatel odpovídal jen tehdy, pokud by se zaměstnanec dopustil nevědomého pochybení, což se však v projednávané věci nestalo. Krajský soud se dále vypořádal s námitkou porušení prevenční povinnosti ze strany žalovaných. S ohledem na časovou souvislost událostí rozhodl, že ani jedna ze žalovaných nemohla protiprávnímu jednání zaměstnance České pošty zabránit, jelikož Česká pošta obdržela o nestandardním jednání svého zaměstnance zprávu v dubnu 2017, zatímco k převodu finančních prostředků stěžovatelky na účet zaměstnance došlo již v únoru 2017. Česká pošta dle krajského soudu nepochybila ani tím, když zaměstnala osobu, která se v minulosti ocitla v postavení úpadce v insolvenčním řízení. V případě náhrady nákladů řízení krajský soud aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a to s ohledem na majetkové a sociální poměry účastníků. Proti rozsudku se stěžovatelka bránila dovoláním.
8. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2022, č. j. 33 Cdo 1629/2022-294 dovolání odmítl a žádnému účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí Nejvyšší soud zdůvodnil tím, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Přípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu nezakládá ani právní posouzení vlastnictví peněžních prostředků na bankovním účtu, jelikož rozhodnutí nižších soudů je v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud konstatoval, že pohledávky stěžovatelky vůči ČSOB zanikly v okamžiku odčerpání peněžních prostředků dle uvedených údajů v žádosti o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu. Námitku stěžovatelky na podvodně získaný podpis na příkazu, a tudíž na neplatnost právního jednání dovolací soud označil za nevýznamnou, a to vzhledem k tomu, že ČSOB nemohla zjistit, že příkaz byl podvodně získaný. K námitkám nepředvídatelnosti rozhodování odvolacího soudu, s ohledem na odlišná rozhodnutí v řízeních o náhradě škody dalších poškozených z trestního řízení v téže věci, dovolací soud konstatoval, že jednak byla stěžovatelkou uvedená rozhodnutí vydána později než rozhodnutí odvolacího soudu v její věci a jednak vycházela z odlišných skutkových zjištění.
II. Argumentace účastníků
9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud porušily její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny tím, že v její věci aplikovaly judikatorně vymezený koncept excesu zaměstnance, přestože stěžovatelka jednala v postavení spotřebitele a obě žalované v postavení podnikatelů. Stěžovatelka má za to, že aplikace excesu na spotřebitelské smlouvy by vedla k páchání trestné činnosti zaměstnanci na spotřebitelích, přičemž jejich zaměstnavatelé by za takové jednání nenesli žádnou odpovědnost. Nejvyšší soud podle jejího názoru protiústavně neposoudil smlouvu o úvěrovém účtu jako spotřebitelskou smlouvu podle ustanovení § 419 až 435 a § 1841 občanského zákoníku a § 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Podle stěžovatelky se na spotřebitelské smlouvy koncept excesu nevztahuje a způsobenou škodu je nutno posuzovat dle ustanovení § 430 odst. 1 a § 431 občanského zákoníku, která exces nepřipouštějí. V jejím případě však k postavení spotřebitele soud nepřihlížel. Dále namítá, že soudy nesprávně posoudily existenci pohledávky za peněžním ústavem (ČSOB) a vlastnictví prostředků na bankovním účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu. Stěžovatelka má za to, že prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Ztotožňuje se s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které příkaz majitele účtu představuje pouhou pohledávku vůči peněžnímu ústavu (srov. Rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1774/1999, 35 Odo 801/2002, 20 Cdo 2501/2004, 29 Cdo 48/2009, 20 Cdo 1411/2011, 20 Cdo 3418/2012 a 28 Cdo 975/2013). Stěžovatelka zastává názor, že její součinnost při odčerpání peněz z účtu, kterou provedla nevědomky, není relevantní a v případech, kdy by peníze odčerpal hacker nebo zaměstnanec pošty či banky s podvodně získaným pinem, by jí byly peníze peněžním ústavem nesporně vyplaceny. Stěžovatelka namítá, že správně měla jako poškozená v adhezním řízení od počátku vystupovat ČSOB jakožto vlastník peněžních prostředků, nikoliv majitelé bankovních účtů. Má za to, že její nárok na uplatnění pohledávky vůči ČSOB byl proto oprávněný. Dále poukazuje na rozdílnost rozhodnutí ve věcech ostatních poškozených (zejména na řízení vedené u téhož senátu odvolacího soudu, který projednával věc stěžovatelky) a označuje je za protichůdná. Protiústavnost spatřuje v rozhodnutích soudů všech stupňů a namítá porušení práva na rovnost účastníků v soudním řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny. Soudy podle stěžovatelky bezdůvodně vycházely z neprokázaných tvrzení obou žalovaných a nepožadovaly od nich předložení potřebných důkazů. Stěžovatelka zdůrazňuje povinnost bank jednat s obezřetností podle zákona o bankách a povinnost prevence. Přijetí zaměstnance, který byl v minulosti úpadcem v insolvenčním řízení, na pozici s přístupem k peněžním prostředkům jiných osob, považuje stěžovatelka za neobezřetné.
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky k vyjádření.
11. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že podle něj je jeho závěr o vyloučení odpovědnosti žalovaných správný, jelikož vychází z judikatury citované v jeho rozsudku a odkázal se v tomto směru na jeho odůvodnění. Co se týče námitek protichůdnosti rozhodnutí vydaných ve věcech ostatních poškozených, krajský soud uvedl, že rozdílné závěry vycházely z rozdílně zjištěných skutkových stavů. Odpovědnost zaměstnavatele za vzniklou škodu krajský soud shledal v těch případech, kdy k podvodnému jednání ze strany zaměstnance došlo až poté, co Česká pošta již získala indicie o nekalé činnosti zaměstnance, a přesto záležitost řádně neprověřila. Tím porušila svou prevenční povinnost dle § 2900 OZ. Krajský soud nesouhlasil s námitkou porušení rovnosti účastníků v soudním řízení. Oponoval tím, že ke všem právně významným skutkovým tvrzením byly provedeny účastníky navržené důkazy a byl učiněn závěr o skutkovém stavu věci, který byl po právní stránce posouzen. Krajský soud uvedl, že nevycházel pouze z tvrzení žalovaných, jak namítá stěžovatelka.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že napadené usnesení vychází z jeho ustálené rozhodovací praxe.
13. Československá obchodní banka se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřila. Česká pošta zaslala ve věci své vyjádření, i přes poučení o povinném právním zastoupení advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) však uvedla, že se advokátem zastoupit nenechá. Ústavní soud proto k jejímu vyjádření nepřihlédl.
14. Ústavní soud si pro posouzení vyžádal od Okresního soudu v Bruntále soudní spis. Ze soudního spisu však nezjistil další podstatné skutečnosti, které by již nebyly uvedeny v napadených rozhodnutích či v ústavní stížnosti, nepovažuje tedy za nutné je znovu rekapitulovat.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice. Stěžovatelka zaslala několik doplnění podání i další přílohy. Setrvala na své stížnostní argumentaci a zdůraznila některé skutkové okolnosti (zejména týkající se dalších poškozených v trestním řízení), neuvedla však další relevantní skutečnosti, které by již nebyly obsaženy v ústavní stížnosti.
(…)
IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
19. Podstata projednávané věci spočívá zejména v posouzení, zda odpovědnost za škodu vzniklou protiprávním jednáním zaměstnance nese právnická osoba v postavení zaměstnavatele, pokud je poškozeným spotřebitel, a to i v případě, kdy se zaměstnanec protiprávním jednáním dopustil trestného činu, kterým sledoval pouze vlastní zájmy.
20. Ústavní soud se v právním posouzení zaměřil především na judikaturou Nejvyššího soudu zavedený pojem excesu, který zaměstnavatele za takových okolností zprošťuje odpovědnosti. Dále se zabýval otázkou, zda lze judikaturu týkající se excesu aplikovat na situaci, kdy je poškozeným spotřebitel, aniž by přitom byla zasažena ústavně zaručená práva spotřebitele. Postavení stěžovatelky coby spotřebitelky totiž dodává projednávané věci ústavněprávní přesah, jelikož princip ochrany spotřebitele má ústavněprávní význam (srov. nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS. 2063/17). Konečně se věnoval také tomu, zda jsou napadená rozhodnutí obecných soudů řádně odůvodněna a jsou tedy přezkoumatelná a nevykazují znaky svévolného soudního rozhodování (srov. např. nález ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3241/19 či nález ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 3001/20.)
A. Právní východiska
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem
21. V nyní projednávané věci je sporné, kdo je odpovědný za škodu způsobenou stěžovatelce coby spotřebitelce protiprávním jednáním zaměstnance (trestným činem). Jinými slovy je třeba posoudit, zda za takovou škodu odpovídá pouze zaměstnanec, či (také) jeho zaměstnavatel (zde právnická osoba).
22. Odpovědnost právnické osoby (zaměstnavatele) za protiprávní čin spáchaný zaměstnancem při plnění jeho úkolů upravuje § 167 občanského zákoníku. Ten stanoví, že: "Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě". Odborná literatura rozebírá pojem protiprávního činu a konstatuje soukromoprávní odpovědnost za jakýkoliv takový čin. Komentář k § 167 občanského zákoníku uvádí, že: "Protiprávním činem je nutno rozumět (ve shodě s judikaturou NS 25 Cdo 493/2015) jednání, které je v rozporu s objektivním právem (právním řádem). Jde tedy o objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností (otázka zavinění zde není rozhodná). PO lze dle § 167 (v soukromoprávní rovině) tedy přičítat jakýkoliv protiprávní čin jejího zástupce (např. neoprávněný zásah do osobnosti člověka, názvu, soukromí a pověsti PO, nekalosoutěžní jednání)." [JANOŠEK, Vladimír. § 167 [Přičitatelnost protiprávního jednání právnické osobě]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2].
23. Přestože citované ustanovení občanského zákoníku lze jazykově vyložit poměrně jednoznačně, judikatura Nejvyššího soudu je kontinuálně rozšiřuje o pojem tzv. "excesu" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 25 Cdo 796/2017). Nejedná se tedy o pojem zákona, nýbrž o judikaturní konstrukci. Tato konstrukce se váže již na předchozí právní úpravu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ("OZ 1964"), konkrétně na § 420, jehož druhý odstavec zněl: "Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena."
24. Jak je patrné, znění § 167 současného občanského zákoníku a § 420 odst. 2 OZ 1964 se značně liší. K rozdílnosti se vyjadřuje odborná literatura a označuje znění § 167 občanského zákoníku za obecnější koncepci oproti předchozí právní úpravě. Komentář uvádí, že: "Ustanovení § 167 obecně upravuje vázanost právnické osoby protiprávními činy členy jejího voleného orgánu, zaměstnanců nebo jiných zástupců. Do účinnosti nového občanského zákoníku jsme v soukromém právu tuto obecnou koncepci neznali, pouze v § 420 odst. 2 ObčZ 1964 bylo stanoveno, že škoda je způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídaly, byť jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů nebyla dotčena." [LASÁK, Jan. § 167. Vázanost právnické osoby protiprávním činem jejích zástupců. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 629, marg. č. 2.].
25. Podle judikatury Nejvyššího soudu konstrukce excesu cílí na případy, kdy škodu způsobil škůdce, jenž sledoval při svém jednání zájmy či potřeby vlastní nebo třetích osob, a tudíž chybí věcný vztah jednání k činnosti zaměstnavatele (srov. rozsudek NS ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, rozsudek ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, rozsudek NS ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 25 Cdo 796/2017). Pro odpovědnost zaměstnavatele za jednání jejího zaměstnance by dle Nejvyššího soudu bylo zapotřebí, aby jednání zaměstnance mělo místní, časový a věcný vztah k činnosti zaměstnavatele. Pokud některá z těchto složek chybí, jedná se o exces a zaměstnavatel neodpovídá (srov. rozsudek NS ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, rozsudek ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, rozsudek NS ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017).
26. Dále lze upozornit např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013, ve kterém rovněž aplikoval právní úpravu OZ 1964. Dospěl však k závěru, že se v projednávané věci o exces zaměstnance nejednalo. Skutkově byla přitom věc velmi podobná věci stěžovatelky, neboť se týkala jednatele obchodní společnosti, který se dopustil při výkonu své funkce trestného činu zpronevěry a byl za tento trestný čin odsouzen. Nejvyšší soud shledal, že: "S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že i když je způsobení škody na cizím majetku znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, za který byl žalovaný odsouzen v trestním řízení, není tím vyloučena aplikace ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., resp. § 375 obch. zák. Odsouzení jednatele právnické osoby v trestním řízení nemá vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace v občanskoprávním řízení o náhradu škody. Jednání jednatele společnosti je jednáním společnosti, podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá, účinky a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti." (srov. str. 4 dotčeného usnesení Nejvyššího soudu).
27. Pro dokreslení kontextu uvedené judikatury Nejvyššího soudu lze doplnit, že Nejvyšší soud navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČSSR. Ten za rozhodující složku pro posouzení excesu považoval věcný vztah k činnosti zaměstnavatele, tj. vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům, k služebním povinnostem, popř. k úkonům, jež přímo souvisí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností (srov. rozsudek NS ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70). Vycházel přitom ze dvou dřívějších rozhodnutí, konkrétně z rozsudku ze dne 28. 1. 1969, 6 Cz 89/68 a rozsudku ze dne 31. 7. 1963, 2 Cz 43/63. První rozsudek se týkal výkladu pojmu "při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním" a jeho právní věta zněla následovně: "Při odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností z pracovního poměru v souvislosti s plněním pracovních úkolů nejde o jakoukoli, tedy i jen nepřímou souvislost, ale o přímou souvislost. Jestliže pracovníci žalobce oslavovali ve skladu prodejny výplatu odměny za dobré umístění v soutěži prodejen o nejlepší výzdobu výloh, přičemž došlo k požáru, když žalovaná zapomněla vypnout před opuštěním místnosti elektrický rychlovařič, na němž vařila pro účastníky oslavy kávu, nelze - pokud jde o jednání žalované - hovořit o zaviněném porušení povinností z pracovního poměru v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů" (srov. rozsudek NS ČSSR ze dne 28. 1. 1969, 6 Cz 89/68). Druhý rozsudek se zabýval odpovědností za úraz příslušníků ozbrojených sil, ke kterému došlo v době osobního volna vojáka. Pro posouzení odpovědnosti za pracovní úraz byla rozhodná tři hlediska - místní, časové a věcné, přičemž nejdůležitějším bylo hledisko věcné (srov. rozsudek NS ČSSR ze dne 31. 7. 1963, 2 Cz 43/63). Nejvyšší soud ČSSR při posouzení odpovědnosti za škodu a možného excesu zaměstnance převzal z prvního rozsudku důraz na přímou souvislost s plněním pracovních úkonů a z druhého konstrukci tří rozhodujících hledisek pro posouzení odpovědnosti.
28. Excesem se zabývá i doktrína a vychází z uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Obdobně proto shrnuje, že k posouzení existence excesu je stěžejní, zda škůdce řádně plnil své úkoly od zaměstnavatele, tj. zda jejich plnění nepostrádalo místní, časový a věcný vztah k práci vykonávané pro zaměstnavatele. Komentář k § 167 občanského zákoníku k tomu uvádí, že: "Z plnění úkolů PO přitom nevybočuje každé chování zástupce, kterým způsobil újmu třetí osobě, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu (NS ČSSR Cpj 87/70 = Rc 55/1971). Z mezí plnění úkolů nevybočuje tedy taková činnost zástupce, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů, jež přímo souvisejí s plněním úkolů zástupce (NS 21 Cdo 454/2002, 30 Cdo 73/2003, 25 Cdo 2777/2004, 25 Cdo 896/2009, 21 Cdo 418/2011). Uvedená kritéria přitom nemají stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena újma. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena újma, zástupce sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých úkolů (NS 21 Cdo 2593/2010). Z tohoto pohledu neobstojí závěr, že z mezí plnění úkolů vybočuje každá činnost zástupce, jíž způsobil újmu a jež je trestným činem či správním deliktem. Podobně neobstojí závěr, že vybočení z mezí plnění úkolů zástupce je dáno již tím, že zástupce plnil úkoly PO např. ve stavu opilosti (NS 25 Cdo 2402/2010, 30 Cdo 1509/2011, 30 Cdo 2082/2015)." [JANOŠEK, Vladimír. § 167. Přičitatelnost protiprávního jednání právnické osobě. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3.].
29. Ústavní soud shrnuje, že přestože se konstrukce excesu váže na právní úpravu OZ 1964, přetrvává i po účinnosti současného občanského zákoníku a obecné soudy i odborná literatura s ní pracují dodnes.
30. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že relevantním ustanovením občanského zákoníku je vedle § 167 také § 2914, které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou pomocníkem. Ustanovení § 167 je však k § 2914 ve vztahu speciálním. V situaci, kdy se zaměstnanec právnické osoby dopustí protiprávního činu vůči třetí osobě, se proto uplatní § 167 občanského zákoníku [srov. PAŠEK, Martin. § 2914. Škoda způsobená pomocníkem. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3.].
Ochrana spotřebitele jako ústavněprávní princip
31. V projednávané věci vystupovala stěžovatelka v postavení spotřebitelky (§ 419 občanského zákoníku) a právě toto její postavení je pro posouzení věci zásadní. Ochraně spotřebitele se Ústavní soud ve své judikatuře podrobně věnoval a označil ji za princip ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit (srov. nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). V minulosti se Ústavní soud problematikou práv spotřebitelů zabýval primárně v kontextu mezí autonomie vůle a smluvní volnosti a vzájemného vyvažování principu pacta sunt servanda a principu ochrany slabší smluvní strany. V této souvislosti zejména dovodil, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře autonomii vůle dovodil též z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, který je způsobilý autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. např. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Takovým ústavním principem korigujícím v soukromém právu uplatnění zásady autonomie vůle je bezpochyby princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí (čl. 1 Listiny). Základní ústavní princip rovnosti lze pojímat ve dvou rovinách - jako rovnost formální nebo rovnost faktickou. Není pochyb o tom, že úlohou zákonodárce je zajistit při tvorbě právního řádu všem adresátům právních norem formální rovnost, avšak s ohledem na skutečnost, že v reálném světě přírody i společnosti existuje z řady důvodů faktická nerovnost, musí zákonodárce v odůvodněných případech zvažovat i případy normativního zakotvení nerovnosti, která například odstraní faktickou nerovnost nebo jiný handicap. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění "slabšího", aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (tzv. soudcovská diskrece, viz nález ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 nebo nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16).
32. Ochranu slabší strany - spotřebitele - zákonodárce vtělil do právního řádu. Východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, jenž může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb (srov. nález ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). Silnější postavení podnikatele spočívá též v odborném zázemí, jímž zpravidla disponuje a které odpovídá jeho právní povinnosti evidovat, vykazovat a zdaňovat jednotlivé příjmy od svých zákazníků. Od dodavatele je třeba také očekávat (resp. vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. bod 18 již citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17).
33. V souladu s výše popsaným principem ochrany slabší strany je třeba postupovat také při výkladu kogentních norem, které na spotřebitelský vztah dopadají, v tomto případě § 167 občanského zákoníku. Pokud tedy obecné soudy v řízení (ať už je jeho předmět definován jakkoliv) aplikují a interpretují zákonná ustanovení, která upravují vznik, obsah či zánik smluvního závazku vzniklého uzavřením spotřebitelské smlouvy a připouští-li tato ustanovení vícero možných výkladů, musí soudy respektovat požadavek, aby byla vykládána způsobem pro spotřebitele nejpříznivějším (srov. nález ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2989/16 či bod 20 již citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17). K uvedenému je však třeba dodat, že dotčené ustanovení § 167 občanského zákoníku lze, jak již bylo zmíněno, vyložit jednoznačně. Až citovaná judikatura Nejvyššího soudu výklad tohoto ustanovení rozšiřuje o konstrukci excesu zaměstnance.
34. Nelze opomenout, že ochrana spotřebitele spadá také mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva a jako referenční rámec považovat také Listinu základních práv EU. Ta ve svém čl. 38 stanovuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem (srov. nález ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13).
35. Ústavní soud připomíná, že obecný soud je povinen vykládat podústavní právo způsobem, který je v souladu s Ústavou (ústavně konformní výklad) a umožňuje účinnou ochranu základních práv účastníků řízení. Nelze tedy připustit, aby rozhodnutí založené na zákonem povolené úvaze soudu vybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy (srov. nález ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99). V poměrech projednávané věci to tedy zejména znamená dbát ochrany práv spotřebitele jako slabší strany, respektovat požadavek materiální rovnosti a při výkladu sporných či nejasných smluvních i zákonných ustanovení vážit veškeré výkladové možnosti a přiklonit se k takovému řešení, které je pro spotřebitele nejpříznivější. Výklad, který ještě prohlubuje ze své podstaty (z podstaty spotřebitelského vztahu) nerovné postavení stran, nelze považovat za nejpříznivější pro spotřebitele, a tedy ani za ústavně konformní.
Povinnost náhrady škody ze strany zaměstnance
36. Ústavní soud dodává, že odpovědnost zaměstnavatele za protiprávní jednání jeho zaměstnance (podle občanského zákoníku) nevylučuje odpovědnost zaměstnance podle pracovněprávních předpisů. Stále se tedy uplatní § 250 zákoníku práce, který stanoví, že "Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním." Pokud zaměstnanec způsobí protiprávním činem škodu spotřebiteli, nastupuje odpovědnost zaměstnavatele a spotřebitel se uspokojí na něm. Vychází se z předpokladu, že zaměstnavatel by měl být solventnější a je ve vztahu k němu zpravidla větší pravděpodobnost, že spotřebitel dosáhne náhrady škody v plné výši a bez průtahů. Zaměstnavatel může podle zákoníku práce vymáhat vzniklou škodu po svém zaměstnanci, jenž škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Zaměstnanec tak za své jednání stále odpovídá, nikoli ale spotřebiteli, nýbrž svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů.
B. Aplikace právních východisek na projednávaný případ
37. Napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu ve světle výše popsaných východisek v ústavněprávním přezkumu neobstojí.
38. Krajský soud se v právním posouzení přidržel výše rozebrané judikatorní konstrukce excesu. Nezohlednil však postavení stěžovatelky coby spotřebitelky na straně poškozené protiprávním činem zaměstnance. Aplikace excesu je přitom v projednávané věci v rozporu s principem ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Krajský soud měl tak primárně vycházet ze zákonného ustanovení § 167 občanského zákoníku a při aplikaci ustálené judikatury zohlednit postavení spotřebitelky a zaručit jí svým posouzením vyšší míru ochrany plynoucí z principu ochrany spotřebitele. V nyní projednávané věci musí být princip ochrany spotřebitele hlavním měřítkem při rozhodování o odpovědnosti za protiprávní čin zaměstnance. Jádro argumentace krajského soudu tkví v tom, že zaměstnanec svým protiprávním jednáním sledoval výlučně svůj zájem, a proto jeho jednání krajský soud posoudil jako exces, za který zaměstnavatel neodpovídá. Takový výklad a z něj vyplývající právní závěr je však v případě, kdy poškozenou stranou je spotřebitel, omezující a zasahující do základních práv spotřebitele. Proto nemůže v ústavněprávním přezkumu obstát.
39. Stěžovatelka se nepochybně nacházela v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Splnila zákonná kritéria, jelikož komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů i žádost o zpětný odkup (prodej) cenných papírů z poštovního investičního programu uzavřela s Českou poštou mimo svou podnikatelskou činnost a mimo rámec samostatného výkonu povolání.
40. Krajský soud tak ve svém rozhodnutí nesprávně vyhodnotil otázku odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance ve vztahu ke spotřebiteli, když rozhodl, že za takovéto jednání odpovídá výlučně zaměstnanec na základě judikaturní konstrukce excesu. Vedle odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v daném případě bylo prokázáno, že zaměstnanec na pozici specialisty produktů doplnil na listinu o zpětném odkupu cenných papírů svůj účet bez vědomí stěžovatelky a proti její vůli. Na tento účet poté zaslal finanční prostředky stěžovatelky. Podle krajského soudu je nepochybné, že jednal s cílem bezdůvodně se obohatit, tedy tímto postupem sledoval výlučně vlastní zájmy, a svého postavení u zaměstnavatele zneužil. Nejednalo se o žádné nevědomé pochybení ze strany zaměstnance, které by stěžovatelce způsobilo škodu, ale cílené jednání, jehož účelem bylo získat finanční prostředky, tedy tzv. exces. Na základě těchto skutečností krajský soud učinil závěr, že jedná-li se o exces, pak zaměstnavatel za škodu způsobenou zaměstnancem neodpovídá.
41. Vzhledem k tomu, že konstrukce excesu rozšiřuje výklad § 167 občanského zákoníku a primárně vychází z předchozí právní úpravy, musí k ní soudy přistupovat velmi citlivě a přebírat ji jen při pečlivém posouzení konkrétní situace a vždy v souladu s ústavními principy. Konstrukce excesu totiž fakticky zhoršuje postavení spotřebitele ve spotřebitelských vztazích, jelikož omezuje odpovědnost zaměstnavatele nad rámec znění zákona. Výklad dotčeného ustanovení zahrnující exces tedy v důsledku není pro spotřebitele příznivější a je tak v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (citovanou výše).
42. Lze tedy shrnout, že krajský soud měl při aplikaci ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzít v potaz postavení stěžovatelky coby spotřebitelky a s ní spjatou ústavněprávní ochranu a volit ten výklad, který je pro spotřebitele příznivější.
43. Ústavní soud dodává, že judikaturou vytvořený výklad § 167 občanského zákoníku zahrnující zproštění odpovědnosti zaměstnavatele v případě excesu zaměstnance je v rozporu také se smyslem a účelem dané normy. Při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní jednání zaměstnance je totiž nutné zohlednit také hledisko, s kým primárně spotřebitel jednal a komu primárně důvěřoval. Lze vycházet z předpokladu, že v případě, kdy se spotřebitel obrací na určitou právnickou osobu (v tomto případě na Českou poštu), obrací se na ní s určitou pohnutkou, proč si pro poskytnutí služby vybral právě tuto právnickou osobu. Při nakládání s penězi bude takovou základní pohnutkou jistě důvěra vůči konkrétní právnické osobě, která vychází z její solventnosti, její pověsti a stálosti na trhu. Jinými slovy, stěžovatelka si nezvolila konkrétního zaměstnance České pošty, se kterým chtěla sjednávat komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje investičních nástrojů, ale zvolila si Českou poštu, která tyto služby spotřebitelům nabízí. Konkrétní zaměstnanec, jenž se na stěžovatelce při výkonu své práce dopustil trestného činu, jí byl Českou poštou přidělen. Je nesporné, že stěžovatelka svou důvěru primárně vkládala v právnickou osobu, kterou zaměstnanec při plnění pracovních úkonů zastupoval.
44. Ze zásady ochrany dobré víry vychází ostatně i ustanovení § 430 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby (tedy nikoli pouze pověřeného zaměstnance) v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna. Ze zákonného textu přitom neplyne, že by takové jednání nezmocněné osoby dopadalo na podnikatele a zavazovalo by ho jen v případě jednání v souladu s právem a nikoli v případě jednání protiprávního. K jednání, které mělo za následek vznik škody na majetku stěžovatelky přitom došlo v provozovně (pobočce) České pošty.
45. Pro dokreslení situace lze uvést obdobný, názorný příklad, který je v zásadě každému jednotlivci dobře znám. Pokud má spotřebitel záměr uložit si své peníze v bance, vybírá si banku na základě obdobných kritérií - pověsti, solventnosti, vlastnické struktuře apod. Nevybírá si konkrétního zaměstnance za přepážkou banky, kterému fakticky předá své peníze, aby je vložil na bankovní účet. Dopustí-li se tedy tento zaměstnanec trestného činu například tím, že převzaté peníze zpronevěří, má za způsobenou škodu spotřebiteli odpovídat zaměstnavatel, tj. banka. Tento výklad je přitom v souladu s doslovným zněním § 167 občanského zákoníku a současně odpovídá principu ochrany spotřebitele.
46. Napadeným rozhodnutím tak krajský soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť nevyložil a neaplikoval § 167 občanského zákoníku ústavně konformním způsobem, tj. v dané věci způsobem pro spotřebitele příznivějším.
47. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Stěžovatelka v dovolání uvedla řadu námitek, konkrétně argument nevyřešené otázky vlastnictví peněžních prostředků na bankovním účtu, otázky spojené s aplikací § 132 odst. 2 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, § 9 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a otázky spojené s jednáním stěžovatelky v omylu vyvolaném Českou poštou a bankou (§ 583 a násl. občanského zákoníku) či otázku porušení povinnosti prevence podle § 2900 občanského zákoníku ve vztahu k insolvenčnímu řízení zaměstnance.
48. Se všemi těmito námitkami se Nejvyšší soud vypořádal velmi stručně a své rozhodnutí tak řádně nezdůvodnil. Aproboval právní závěry krajského soudu, který aplikoval ustálenou judikaturu o excesu, ovšem neodkázal při tom na žádná konkrétní rozhodnutí a dostatečně nerozvedl, jaké okolnosti v tomto případě opravňovaly krajský soud zprostit zaměstnavatele skrze exces. Současně, shodně jako krajský soud, nevzal v potaz postavení stěžovatelky coby spotřebitelky. Nejvyšší soud tak svým rozhodnutím rovněž porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky.
49. Pro rozhodování Ústavního soudu bylo v projednávané věci zásadní, že poškozenou protiprávním činem zaměstnance byla spotřebitelka. Tuto skutečnost měly krajský soud a Nejvyšší soud zohlednit při posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle § 167 občanského zákoníku. Ústavní soud se v souladu s doktrínou minimalizace zásahů zdržel posouzení, zda konstrukce excesu vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu nepřekračuje hranici mezi interpretací práva a tvorbou práva a pokud ano, zda je dotváření práva v této konkrétní situaci přípustné. Omezil se na posouzení, zda může být konstrukce excesu použita bez dalšího v případě, kdy na straně poškozeného je dobrověrný spotřebitel, jak tomu bylo v projednávané věci.
50. Dalšími námitkami stěžovatelky se Ústavní soud nezabýval, neboť napadená rozhodnutí zrušil z důvodu nesprávného výkladu § 167 občanského zákoníku, který byl v rozporu s ústavněprávním principem ochrany práv spotřebitele.
V. Závěr
51. Ústavní soud shrnuje, že při rozhodování o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Judikaturou vymezenou konstrukci excesu zaměstnance, která se váže k § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat v případě, že je stranou smlouvy spotřebitel, pokud se zaměstnanec dopustí protiprávního činu při plnění pracovních úkolů. Judikatorní konstrukce excesu totiž zprošťuje zaměstnavatele odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem protiprávním činem nad rámec zákonné úpravy a je v rozporu s ústavněprávním principem ochrany spotřebitele. Aplikuje-li soud konstrukci excesu ve vztahu k poškozenému spotřebiteli, poruší tím jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
52. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
53. Nyní bude úkolem krajského soudu, aby znovu rozhodoval o odvolání a při svém rozhodování důsledně vyšel z právních závěrů popsaných v tomto nálezu.
Autor: US