// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.07.2024
ÚS: Výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek
Při určování výše finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky musí správní orgány i obecné soudy vycházet ze třech podmínek: 1. přiměřená a rozumná výše náhrady, 2. náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, 3. výše náhrady musí naplňovat účel restitučního zákonodárství, tj. odčinění nebo zmírnění majetkových křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Ačkoli nemusí být finanční náhrada nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny pozemku, musí příslušné orgány pro dodržení ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Pokud toto příslušné orgány nezohlední, jedná se o porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 63/24, ze dne 11. 6. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 4 C 254/2017 se podává, že stěžovatelé se jako osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), domáhali u obvodního soudu zaplacení 4 635 136 Kč s příslušenstvím jako finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky, původně označené jako PK X role díl "f" o výměře 4 099 m2 a PK Y les díl "g" o výměře 4 206 m2, k. ú. Vršovice, obec Opava (dále jen "pozemky").
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 4 C 254/2017-173, doplněným usnesením ze dne 9. 12. 2022 č. j. 4 C 254/2017-176, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému stěžovateli částku ve výši 263 809,40 Kč (výrok I., II. a III.), co do požadavku na zaplacení částky 1 281 235,90 Kč pro každého ze stěžovatelů žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud přiznal stěžovatelům peněžitou náhradu ve výši ceny odňatých pozemků stanovené podle § 28a zákona o půdě [v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen "vyhláška")]. Vyšel z hodnoty pozemků stanovené ve znaleckém posudku, který pozemky posoudil jako stavební, neboť byly dle platného územního rozhodnutí určeny k zastavění a v době převodu již na nich byla realizována stavba (vodojem). Hodnotu nevypořádaného restitučního nároku obvodní soud určil u každého stěžovatele ve výši 43 968,24 Kč a následně v souladu se sjednocujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3772/2018 přiznal stěžovatelům její šestinásobek ve výši 263 809,40 Kč, a co do zbylé požadované částky žalobu zamítl. Vedlejší účastnice podala odvolání proti vyhovujícím výrokům I., II. a III. rozsudku obvodního soudu a stěžovatelé napadli u odvolacího soudu rozsudek celý. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2023 č. j. 70 Co 76/2023-200 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. v rozsahu částek 232 784,25 Kč pro každého ze stěžovatelů potvrdil, a co do částky 31 025,15 Kč pro každého ze stěžovatelů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se v otázce mimořádného zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky, s přihlédnutím k individuálním poměrům věci, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nebyl důvod tuto otázku posoudit jinak. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161, navazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19, lze za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady obecně považovat šestinásobek ceny určené podle vyhlášky, přičemž specifika konkrétního případu mohou zcela výjimečně odůvodnit odchýlení se od výpočtu. Nejvyšší soud uzavřel, že od rozhodné judikatury se obecné soudy neodchýlily a důvod pro mimořádné zvýšení náhrady neshledaly. Vývoj tržních cen nelze považovat za mimořádnou okolnost, neboť byl důvodem soudní praxí přijatého řešení o zvýšení náhrady.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s Nejvyšším soudem nastaveným koeficientem 6, jímž se násobí základní výše finanční náhrady zjištěná postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě. Podle stěžovatelů bylo při stanovení koeficientu Nejvyšším soudem postupováno metodologicky nesprávně, neboť míra inflace za léta 1991 až 2021 byla sledována z cenového vývoje komodit ve spotřebním koši, do něhož nebyly zahrnuty nemovitosti, u nichž byl cenový nárůst ještě vyšší. Dovozují proto, že výše finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky by měla být jako přiměřená a rozumná stanovena v částce vyšší než šestinásobek základní výše zjištěné dle ustanovení § 28a zákona o půdě, nebo by měla být navázána na jiný než fixně daný koeficient, jenž ze své povahy bude muset být v průběhu plynutí času podroben úpravám, včetně těch, jež budou vyvolány nepředvídatelnými okolnostmi, jak se tomu stalo v současné době (výše inflace).
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
6. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejší účastnici řízení.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření především odkázal na napadené usnesení, kterým nezasáhl do práv stěžovatelů. K požadavku stěžovatelů na zvýšení částky za odňaté pozemky konstatoval, že mimořádnou okolností podle § 16 zákona o půdě zcela jistě nebude zohlednění aktuální tržní ceny odňatých a nevydaných nemovitostí, neboť právě "rozumná, spravedlivá a přiměřená" finanční náhrada, tak jak byla vymezena v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 a nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19), má být ústavně přijatelným ekvivalentem hodnoty původních pozemků, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat. Judikatorně ustavený postulát přiměřené a spravedlivé náhrady tudíž nelze interpretovat tak, že náhrada má být přiznána v takové výši, aby si v dané lokalitě mohla oprávněná osoba pořídit odpovídající náhradní pozemek.
8. Státní pozemkový úřad ve vyjádření souhlasil s koeficientem nastaveným rozsudkem Nejvyššího soudu 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161, neboť dostatečně reflektuje judikaturu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v posuzovaném případě nezjistily mimořádné skutečnosti opravňující k vydání vyšší finanční náhrady za předmětné nemovitosti, považuje rozhodnutí obecných soudů za správné.
9. Obdržená vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří v replice setrvali na svém názoru, že Nejvyšším soudem stanovený koeficient 6 není ústavně souladný.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario)
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. I. Obecná východiska
11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tento příkaz platí i pro Ústavní soud. Také pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.)]. Mimo jiné proto, že jde v důsledku o způsob výkladu a použití norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá kromě jiného též právo jednotlivce na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoli ve skutkově a právně obdobných případech v minulosti Ústavním soudem přiznána byla.
12. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 18, který jednoznačně potvrdil doktrinální závěry, že "soud má znát svou vlastní judikaturu, tzn. i jiných soudců téhož soudu. Skutečnost, že rozdílně rozhodují soudci, případně senáty téhož soudu, narušuje důvěru občanů v právo zcela mimořádným způsobem. Tuto judikaturu musí soud zohlednit bez ohledu na to, zda se jí strany samy dovolávají".
13. Ústavní soud se již problematikou určení přiměřené výše finanční náhrady za pozemky, které nebyly podle zákona o půdě vydány, opakovaně zabýval. Judikatura je nyní ustálena na stanovisku, že finanční náhrada za nevydané pozemky se podle zákona o půdě nebude vyplácet pouze ve výši určené podle vyhlášky, nýbrž má být vyšší. V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 Ústavní soud podal ústavně souladný výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. V bodu 48 odůvodnění Ústavní soud rozhodl, že do té doby zastávaný výklad "neobstojí, neboť zcela přehlíží účel a smysl jimi stanovené finanční náhrady. Uvedená ustanovení mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. [...] Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná."
14. Následný návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech "stanovené podle § 28a" zamítl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19. V tomto rozhodnutí dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že je na místě upřednostnit ústavně konformní výklad napadeného ustanovení před jeho zrušením. Zde (výjimečně) s použitím tzv. teleologické redukce, tedy při primátu teleologického výkladu (zohledňujícího účel zákona), který je přísně vzato v rozporu s doslovným výkladem zákona, jehož následování by vedlo ke zjevné nespravedlnosti (viz zejména body 60 až 63 odůvodnění nálezu). Ústavní soud předeslal, "že restituentům náleží finanční náhrada v přiměřené a rozumné výši, přičemž její přesné určení je věcí individuálních případů" (viz bod 67).
15. Dále Ústavní soud v bodech 74 a 75 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 zdůraznil, že "určení výše náhrady je věcí individuálních případů na základě posouzení všech relevantních zvláštních okolností dané věci. Není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům určoval konkrétní postup, jímž mají dospět k závěru o přiměřenosti výše náhrady. Tento postup z povahy věci nelze obecně definovat tak, aby byl přiléhavý v každém jednotlivém případě. Nadto je v pravomoci Ústavního soudu toliko posouzení ústavnosti napadeného ustanovení; součástí ústavně souladného výkladu však není podávání návodu k použití předmětného pravidla v každé hypotetické situaci. Ústavní soud uznává obtížnost určení okamžiku, k němuž má být cena nemovitosti ukotvena. [...] Bližší podoba určování výše náhrady závisí na zobecnění specifik jednotlivých případů, k němuž na úrovni běžného zákona není Ústavní soud povolán. [...] Upřesňování obecných zákonných pravidel výkladem, případně vyplňování mezer v zákoně, je na podkladě jednotlivých případů na úrovni obyčejného zákona úlohou obecných soudů. [...] Nezasahuje-li provedený výklad neústavně do působnosti moci zákonodárné, je právě sjednocení způsobu použití napadeného ustanovení úkolem vrcholného orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy)."
16. Na základě především těchto dvou nálezů Ústavního soudu proto platí, že finanční náhrada má být přiměřená a rozumná, vyplácena v cenách vyšších než podle vyhlášky. Nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, nicméně musí naplňovat účel restitučního zákonodárství, tj. odčinění nebo zmírnění majetkových křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
17. Po zamítnutí návrhu Nejvyššího soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 21/19 pokračoval Nejvyšší soud v řízení a rozhodl rozsudkem č. j. 28 Cdo 3772/2018-161 tak, že až na mimořádné výjimky je přiměřenou a rozumnou finanční náhradou šestinásobek ceny určené podle vyhlášky. Stanovil koeficient, jímž budou kvůli změně tržních poměrů, nastalé po účinnosti zákona o půdě, násobeny ceny nemovitostí plynoucí z vyhlášky.
18. Nejvyšší soud vzal za základ výpočtu koeficientu kumulativní inflaci mezi lety 1991 a 2021. Jak však konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22 Nejvyšší soud postavil koeficient na "obecné" inflaci, nezohledňující specifický vývoj cen nemovitostí. Pod webovým odkazem, uvedeným v předmětném rozsudku Nejvyššího soudu, se nachází soubor Míra inflace, vývoj spotřebitelských cen vybraných výrobků v České republice. Jak patrno z názvu a z následné tabulky, v dané statistice je obsažen vývoj cen několika desítek druhů běžného spotřebního zboží; především potravin a nápojů, oblečení, některých základních služeb apod., nicméně žádných nemovitostí.
19. Vycházel-li Nejvyšší soud z teze, že finanční náhrada nemusí nutně dosahovat úrovně tržních cen, měl však také zohlednit další dvě kritéria daného ústavněprávního požadavku. Náhrada má totiž být jednak přiměřená a rozumná, jednak má její poskytnutí odstranit nebo zmírnit křivdy srovnatelně jako při vydání věci. Je-li však pravděpodobné, že se ceny nemovitostí zvyšovaly rychleji než ceny např. potravin, lze jen stěží poskytnutím náhrady odpovídající inflaci běžného spotřebního zboží zmírnit majetkovou křivdu způsobem srovnatelným s vydáním pozemku.
V. II. Aplikace obecných předpokladů na nyní posuzovanou věc
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolací soud, byť se řídil svou judikaturou (rozsudek ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161), nedodržel po obsahové stránce závazné právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19. V tomto nálezu Ústavní soud sice vymezil pro navýšení náhrady kritéria obecně, avšak dostatečně určující jejich smysl a účel. Koeficient nastavený Nejvyšším soudem, resp. postup jakým k tomuto koeficientu Nejvyšší soud dospěl, shledává Ústavní soud rozporným s ústavně souladným výkladem § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě.
21. Tento nález Ústavního soudu je bezprostředně vázán předchozím nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22, s nímž jej spojuje totožnost právní. Ústavní soud, z důvodů výše uvedených, cituje nosné myšlenky předmětného nálezu.
22. "Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že není vhodné přenechat určování spravedlivé a přiměřené náhrady vedlejší účastnici nebo soudům bez konkrétnějšího vodítka nebo dokonce koeficientu, a ponechat tak řešení na ad hoc posouzení jednotlivých případů. Avšak právě proto, že má být toto vodítko primárním nástrojem určování výše finanční náhrady, je tím spíše zapotřebí je pečlivě uvážit, a to s ohledem na všechny relevantní okolnosti, včetně vývoje cen pozemků a tržní ceny konkrétního pozemku v době rozhodování o náhradě. Ústavní soud si uvědomuje, že určení koeficientu má výhodu právní jistoty do budoucna, nemůže však zaručit její zcela spravedlivou výši v každém jednotlivém případě. Nicméně ani přes tuto obtížnost nemůže být daný koeficient zjevně příliš nízký a nezohledňovat zvláštnosti cen nemovitostí.
23. Ústavní soud nepominul, že při zrušení (pouze) usnesení Nejvyššího soudu bude tento soud muset koeficient určení výše peněžní náhrady přehodnotit a že způsob určení finančních náhrad a tím i jejich výsledné výše již v minulosti byly předmětem nejistoty. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 však jasně rozhodl, že sjednocování judikatury nalezením způsobu zvyšování finanční náhrady je úkolem obecných soudů. A to na základě ústavně souladného výkladu rozhodných zákonných ustanovení, který Ústavní soud opakovaně podal. Jelikož je Ústavní soud vázán svými nálezy, nepovažuje za vhodné, aby nyní obecným soudům předepisoval konkrétní koeficient. Jsou to obecné soudy, které disponují vhodnými nástroji k abstrahování podstatných skutečností z jednotlivých věcí - tak, aby výsledný mechanismus výpočtu náhrad byl co nejspravedlivější. Ústavní soud se nicméně pokusil pro větší objasnění ústavně souladného výkladu přiblížit možnou míru zvyšování finančních náhrad.
24. Ústavní soud konstatuje, že ve světle shora uvedeného došlo u obecných soudů k částečnému nepochopení skutečného smyslu ústavně souladného výkladu poskytování finančních náhrad podle zákona o půdě. Uvedené lze návazně na rozsudek Nejvyššího soudu demonstrovat na tezi městského soudu, obsaženou v bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku: ‚Jak plyne z citované judikatury Ústavního soudu, finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, musí však být poskytnuta v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. Za takovou náhradu pak lze v projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu považovat finanční náhradu ve výši šestinásobku hodnoty nevypořádaného restitučního nároku [...].' Jak plyne již z výše uvedeného, městský soud opomněl, že výše náhrady má být přiměřená a rozumná nejen vzhledem k abstraktnímu účelu restitučního zákona, ale i tak, aby bylo dosaženo alespoň částečného zmírnění konkrétní majetkové křivdy, jako by tomu bylo při vydání věci. Současně soudy sice správně opakovaně zdůraznily, že finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, nicméně s ohledem na smysl a účel zákona to (v duchu výše podaných závěrů nálezů Ústavního soudu) nemůže znamenat, že je tržní cena bez významu. Ústavní soud připouští, že dříve podaný ústavně souladný výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě byl obecný. Současně v něm však byla zahrnuta kritéria, z nichž ne všechna obecné soudy respektovaly."
25. Ústavní soud v citovaném nálezu vyjádřil souhlas s jednotným judikatorním určením koeficientu pro zvýšení finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Pro splnění kritérií nastavených předchozí judikaturou Ústavního soudu (viz část V. I. nálezu) je třeba, aby tento koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí. Měl-li Nejvyšší soud za to, že se ceny nemovitostí na rozdíl od cen např. potravin a obuvi v rozhodné době nezvýšily ještě výrazněji, a obecná inflace spotřebního zboží ke stanovení koeficientu postačuje, bylo namístě to v napadeném usnesení řádně odůvodnit. K rozptylu cen různých statků se však Nejvyšší soud nevyjádřil a do posouzení zvýšení náhrady tuto úvahu nezahrnul (stejně tak i obvodní a městský soud).
26. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatelů v době, kdy nebyl ještě vydán nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2872/22, ze kterého je v nálezu citováno a kterým je Ústavní soud vázán. To však nic nemění na závěru, že dovolací soud se nevyrovnal s kritérii, jež Ústavní soud nastavil pro posouzení výše finanční náhrady za pozemky, které nebyly podle zákona o půdě vydány, v plenárním nálezu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19. Dovolací soud tedy nerespektoval postulát své vázanosti nosnými důvody rozhodovací praxe Ústavního soudu v intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
27. Úkolem Nejvyššího soudu bude ve věci znovu rozhodnout, vázán právními názory podle judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud nepřikročil ke zrušení rozsudků obvodního a městského soudu na základě principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/97 (N 113/9 SbNU 65)], neboť zrušením usnesení Nejvyššího soudu je obecným soudům vytvořen prostor, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám.
VI. Závěr
28. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu, zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Autor: US