// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.05.2023
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí v případě koluzní vazby
Poukaz na charakter stíhané trestné činnosti, tedy na její dlouhodobost, promyšlenost či organizovanost, nemůže sám o sobě legitimně odůvodňovat existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Ani při stíhání organizované trestné činnosti nelze akceptovat, aby byl důvod koluzní vazby dovozován automaticky, tedy bez poukazu na konkrétní okolnosti daného případu či chování obviněného, z nichž by vyplývala důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků či spoluobviněných nebo z jiného způsobu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 21/23, ze dne 18. 4. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I
1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu a o nepřijetí písemného slibu stěžovatele. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
3. Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí trestních soudů je povšechné a obecné bez odkazu na jeho konkrétní jednání či skutečnosti, které by měly existenci vazebních důvodů zakládat. Má za to, že trestní soudy při svém rozhodování vycházely pouze z obecné důkazní situace, domněnek a abstraktních hrozeb, aniž by konkretizovaly osoby, které by mohly být vystaveny koluznímu jednání z jeho strany. Trestní soudy podle něj ani neodůvodnily, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem na svobodě jednotlivce. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, kterou trestní soudy podle jeho názoru nerespektovaly, konkrétně na nálezy sp. zn. IV. ÚS 371/2000, I. ÚS 432/01 a I. ÚS 470/05.
4. Stěžovatel upozorňuje na 8. odstavec usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), který obsahuje nedokončené souvětí, takže neoznačuje konkrétní skutečnosti, jež by poukazovaly na existenci důvodů koluzní vazby. Podotýká, že Městský soud v Brně nezahrnul do svého usnesení podstatnou informaci, že je stěžovatelova manželka v pátém měsíci rizikového těhotenství a byla hospitalizována. V této souvislosti městskému soudu vytýká, že se v rozporu s ustálenou judikaturou nevypořádal se všemi okolnostmi, jež by mohly oslabovat důvody vazby. Namítá, že městský soud v rozporu s ustálenou soudní praxí nekonkretizoval zájmové osoby, které měly být vyslechnuty a u nichž hrozilo jejich ovlivňování stěžovatelem. Uvádí, že jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno prostudovat celý spis, takže byl v důsledku toho vazebně stíhán pro obavu z ovlivňování neoznačených a neznámých osob, které mají být zmíněny v neoznačených přepisech z pořízených odposlechů, jež mu ovšem nebyly předloženy k nahlédnutí či prostudování.
5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud ve 12. odstavci svého usnesení poukazoval na zajištění řady důkazních materiálů během domovních prohlídek, což však s důvody koluzní vazby nijak nesouvisí. Podle jeho názoru není zřejmé, jak má s důvody koluzní vazby souviset povaha trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Je přesvědčen, že dlouhodobost či promyšlenost jednání, jež tvoří podstatu stíhaného skutku, nepředstavuje zákonný ani judikatorní důvod pro koluzní vazbu. Považuje za nepřípustné, aby byly v případě organizované zločinecké skupiny automaticky presumovány důvody koluzní vazby, jak to podle něj učinil městský soud.
6. Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") stěžovatel vytýká, že uvedené nedostatky vyplývající z usnesení městského soudu nenapravil a rezignoval na jakékoli kritické hodnocení tohoto usnesení. Jestliže krajský soud obecně odkázal na blíže nespecifikovaný obsah spisu, odmítá to stěžovatel s tím, že tímto způsobem není označen žádný konkrétní důkaz či konkrétní skutečnosti, ze kterých by mohla vyplývat důvodná obava ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu. Ani krajský soud podle něj nebyl schopen konkretizovat ani jednu osobu, na kterou by mohl stěžovatel závadně působit, či konkrétní jednání, jímž by zavdal příčinu k uvalení koluzní vazby. Zdůrazňuje, že krajský soud ve svém usnesení použil slovní spojení "nelze vyloučit", což svědčí o toliko abstraktní a teoretické hrozbě stěžovatelova koluzního jednání.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 1. 12. 2022 č. j. 3 VZV 8/2022-276 byl podle § 73b odst. 6 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu.
III
8. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně vyslovil své přesvědčení, že důvody koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu byly ke dni jeho rozhodnutí na místě. Poukázal na skutečnost, že se jednalo o posuzování velmi závažné trestné činnosti. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.
10. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
IV
11. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
V
12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádané části trestního spisu vztahující se k předmětu ústavní stížnosti a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud nejprve připomíná svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). V nyní posuzované věci nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedené předpoklady pro jeho kasační zásah jsou splněny.
14. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou přiléhavě odkazuje i stěžovatel, dále vyplývá, že naplnění důvodu pro uvalení koluzní vazby ve smyslu § 67 písm. b) trestního řádu je podmíněno existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, popř. rozsáhlost dokazování, ale musí být přítomny konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má (srov. nálezy sp. zn. IV ÚS 371/2000 a I. ÚS 432/01). Z napadených usnesení trestních soudů, ale ani z obsahu té části trestního spisu vedeného v předmětné věci, která se vztahuje k uvalení koluzní vazby na stěžovatele, nelze dovodit, že by v posuzované věci byly uvedené předpoklady naplněny.
15. Městský soud se na č. l. 2 svého usnesení soustředil na shrnutí výsledků dosavadního dokazování, z nichž vyplývá důvodné podezření, že byl stěžovatel zapojen do činnosti organizované zločinecké skupiny a dopustil se tak zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Vlastnímu koluznímu důvodu vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu se pak věnoval pouze v jediném odstavci na č. l. 3 svého usnesení. Omezil se navíc pouze na obecné konstatování, že je ve věci "nutné provedení velmi podrobného výslechu ostatních spoluobviněných, jakož i dalších osob, které byly o jednání obviněného i celé organizované zločinecké skupiny zpraveny a mohly by tak o činnosti obviněného poskytnout další podstatné informace - jedná se o osoby kupř. zmíněné v soudu poskytnutých přepisech pořízených odposlechů, které by mohly být v případě propuštění obviněného na svobodu jím dále ovlivněny."
16. Je zřejmé, že citované odůvodnění existence důvodu koluzní vazby postrádá potřebnou konkrétnost. Městský soud neidentifikoval ani jediného konkrétního svědka, ve vztahu k němuž by mělo hrozit koluzní jednání ze strany stěžovatele. Odkaz na kategorii "osob, které byly o jednání obviněného i celé organizované zločinecké skupiny zpraveny a mohly by tak o činnosti obviněného poskytnout další podstatné informace", resp. na kategorii osob zmíněných v přepisech z pořízených odposlechů, je zcela neurčitý a tato kategorie může zahrnovat třeba i desítky osob. V odůvodnění usnesení městského soudu pak zcela absentuje určení konkrétních skutečností, z nichž by bylo možné dovodit důvodnou obavu z možného ovlivňování uvedené kategorie osob ze strany stěžovatele. Přehlédnout ostatně nelze ani vágní formulaci, že by uvedené osoby "mohly být" stěžovatelem ovlivňovány. Takto vyjádřená abstraktní hrozba nemůže představovat podklad pro uvalení koluzní vazby.
17. Jestliže městský soud ve svém usnesení argumentoval i možností koluzního jednání stěžovatele ve vztahu k ostatním spoluobviněným, jde v tomto směru sice již o konkrétně vymezenou skupinu osob, ovšem i v tomto případě soud rezignoval na identifikaci konkrétních skutečností odůvodňujících reálnou obavu z ovlivňování spoluobviněných ze strany stěžovatele.
18. Městský soud dále ve zmíněném odstavci na č. l. 3 svého usnesení uvedl, že v rámci domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor došlo k zajištění celé řady důkazních materiálů, které je třeba řádně vyhodnotit, přičemž "s přihlédnutím k osobě obviněného, jakož po vyhodnocení povahy jím páchané trestné činnosti - dlouhodobost, promyšlenost apod. je na místě konstatování důvodné obavy, že by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro dané trestní řízení.". Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli, že tato argumentace městského soudu postrádá jakoukoli relevanci ve vztahu k odůvodnění existence koluzního důvodu vazby, resp. že je nelogická. Pokud již byly dané důkazy zajištěny, není Ústavnímu soudu jasné, jak by stěžovatel mohl nepřípustně ovlivnit jejich následné vyhodnocování.
19. Ani obecný poukaz na charakter stíhané trestné činnosti, tedy na její dlouhodobost, promyšlenost či organizovanost nemůže sám o sobě legitimně odůvodňovat existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Jakkoli lze připustit, že v podobných případech není riziko koluzního jednání obviněných výjimečné, není možné akceptovat, aby byl při stíhání takové trestné činnosti důvod koluzní vazby dovozován automaticky, tedy bez poukazu na konkrétní okolnosti daného případu či chování obviněného, z nichž by vyplývala důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků či spoluobviněných nebo z jiného způsobu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. K takové konkretizaci však městský soud ve svém usnesení nepřikročil.
20. Stěžovateli je třeba dát za pravdu i v tom, že uvedené nedostatky nijak nezhojil ani krajský soud. Ten totiž ve svém usnesení v podstatě jen zopakoval uvedenou argumentaci městského soudu, kterou - jak již bylo výše vyloženo - nelze považovat za ústavně souladný způsob odůvodnění rozhodnutí o uvalení koluzní vazby. Ani v případě usnesení krajského soudu navíc nelze přehlížet formulace, ke kterým se stížnostní soud uchýlil. Ten totiž na č. l. 4 svého usnesení hned dvakrát konstatoval, že v případě stěžovatele "nelze vyloučit" ovlivňování spoluobviněných a (blíže nespecifikovaných) svědků, resp. maření objasňování skutečností důležitých pro dané trestní řízení. Pokud totiž koluzní jednání obviněného pouze "nelze vyloučit", jde o podstatně nižší stupeň pravděpodobnosti než důvodné obavy z takového jednání, tedy než zákonný předpoklad pro uvalení vazby (srov. § 67 trestního řádu).
21. Ústavní soud shrnuje, že trestní soudy v napadených rozhodnutích neodůvodnily ústavně konformním způsobem existenci důvodů pro uvalení koluzní vazby na stěžovatele. Omezily se v tomto směru pouze na obecné formulace a neidentifikovaly ani žádné konkrétní svědky, u nichž by hrozilo reálné riziko jejich ovlivňování ze strany stěžovatele, ani žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit riziko koluzního chování stěžovatele. Pouhý poukaz na charakter stíhané trestné činnosti či na potřebu provedení výslechů spoluobviněných a (nijak konkrétně určených) svědků nemůže vyhovovat požadavku na přesvědčivé vymezení konkrétních okolností zakládajících naplnění zákonných důvodu pro tak závažný zásah do ústavně zaručených práv obviněného, jaký představuje vazba.
22. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nutnost jeho kasačního zásahu v posuzované věci není zásadním způsobem oslabována ani tím, že stěžovatel byl ještě před podáním své ústavní stížnosti propuštěn z vazby na svobodu. Soudní přezkum rozhodnutí o vazbě má pro dotčenou osobu význam bez ohledu na to, zda vazba stále trvá. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí, není zhojeno jejím propuštěním z vazby. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní ústavní stížnost proti takovémuto rozhodnutí či jinému zásahu neopodstatněnou (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 385/03, I. ÚS 1348/07, I. ÚS 2208/13, I. ÚS 1692/19 či IV. ÚS 637/21).
VI
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Autor: US