// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 25.11.2022

NSS: Fikce doručení při správě daní

Doručuje-li se do datové schránky dokument při správě daní, desetidenní časový interval podle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, je nutno počítat v souladu s pravidlem podle § 33 odst. 4 daňového řádu tak, že připadne-li poslední den tohoto intervalu na sobotu, neděli nebo svátek, je jeho posledním dnem nejblíže následující pracovní den.

(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022, čj. 4 Afs 264/2018-85)

vytisknout článek


Zdroj: č. 4367/2022, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)

Rozšířený senát: daně; datové schránky; Daňové řízení: doručování do datové schránky; fikce doručení

k § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“)

k § 33 odst. 4 daňového řádu

Prejudikatura: č. 449/2005 Sb. NSS, č. 1462/2008 Sb. NSS, č. 2112/2010 Sb. NSS, č. 2242/2011 Sb. NSS, č. 2875/2013 Sb. NSS, č. 3474/2016 Sb. NSS, č. 4119/2021 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 30/1998 Sb., č. 200/2013 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 33/13), č. 186/2014 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 2026/14), č. 158/2016 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 3486/15); č. 15/2014 Sb. rozh. obč.

Věc: HUL HO, s.r.o., proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o doručování do datové schránky při správě daní, o kasační stížnosti žalovaného.


Jádrem sporu je, zda při doručování při správě daní platí pro určení okamžiku doručení fikcí dle § 17 odst. 4 o elektronických úkonech pravidlo podle § 33 odst. 4 daňového řádu, podle něhož, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou v kratších časových jednotkách, než jsou dny. Pokud by platilo, mohl by okamžik doručení fikcí nastat v sobotu, neděli či ve svátek. Pokud ne, doručení fikcí by v případě, že by poslední den desetidenní lhůty připadl na sobotu, neděli či svátek, nastalo vždy nejblíže následující pracovní den po těchto dnech.

(…)

Z odůvodnění:

V.1 Pravomoc rozšířeného senátu

[47] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

[48] Jádrem sporu je, zda se na počítání lhůty podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech vztahuje pravidlo počítání času podle § 33 odst. 4 daňového řádu. Nejvyšší správní soud ve věci STASEK a dalších dospěl k závěru, že toto pravidlo se na určení konce lhůty pro právní fikci doručení do datové schránky nevztahuje. Předkládající senát míní opak. Pravomoc rozšířeného senátu je tedy zjevně dána.

V.2 Právní názor rozšířeného senátu

V.2.1 Rozhodné právní úpravy a textové shody a rozdíly mezi nimi

[49] Ustanovení § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech je jedním z těch, jež v různých zákonech, zejména procesních řádech, upravují doručení fikcí. Adresátovi zásilky se kvalifikovaným způsobem nejprve oznámí, že mu je doručována, či je jinak informován o možnosti se s ní seznámit. Od oznámení či jiného relevantního okamžiku pak začne běžet úložní doba, jejímž marným uplynutím nastává fikce doručení – zásilka se sice nedostala do rukou adresáta, nicméně z dobrých důvodů ji je možno považovat za doručenou, jelikož lze vycházet z toho, že adresát si ji mohl vyzvednout (jde-li o listinnou písemnost) či učinit jiný obdobný úkon (přihlásit se do datové schránky, jde-li o písemnost elektronickou, označovanou též jako dokument).

[50] Podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech, nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.

[51] Kdyby byla žalobkyni v daňovém řízení doručována písemnost v listinné podobě, a nikoli elektronický dokument do datové schránky, byl by pro ni relevantní § 45 odst. 4 daňového řádu, podle něhož, nebyla-li na adrese pro doručování písemnosti do vlastních rukou nebo jiné písemnosti, jejíž převzetí má být rovněž potvrzeno, zastižena osoba oprávněná převzít písemnost podle odstavce 3, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem upozorní, aby si ji ve lhůtě 10 dnů vyzvedl. Písemnost, která nebyla vyzvednuta ve stanovené lhůtě, může správce daně doručit na adresu místa pobytu fyzické osoby oprávněné jednat jménem této právnické osoby podle § 24 odst. 2, pokud je mu adresa jejího místa pobytu známa. Podle § 47 odst. 2 daňového řádu pak, jde-li o písemnost, která se doručuje do vlastních rukou nebo jejíž převzetí má být potvrzeno adresátem, platí, že nevyzvedne-li si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů od jejího uložení, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

[52] Podle § 49 odst. 4 o. s. ř., jenž se vztahuje na doručování písemností do vlastních rukou adresáta, nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není -li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.

[53] Podle § 64 odst. 4 trestního řádu, rovněž se vztahujícího na doručování do vlastních rukou adresáta, nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.

[54] Podle § 23 odst. 4 správního řádu adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Podle § 24 odst. 1 správního řádu pak, jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

[55] Procesní řády obsahují ustanovení o tom, že pokud konec lhůty připadne na dny, v nichž se obvykle nepracuje, prodlužuje to příslušnou lhůtu do konce nejbližšího následujícího pracovního dne. Takto se v § 33 odst. 4 daňového řádu praví, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou v kratších časových jednotkách, než jsou dny. Podle § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř., připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Rovněž v § 40 odst. 3 s. ř. s. se praví, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin. Obdobně podle § 60 odst. 3 trestního řádu, připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. Stejně tak podle § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu, pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den; to neplatí, jde-li o
lhůtu určenou podle hodin.

V.2.2 Povaha a podstata úložní doby a její elektronické obdoby (doby „uložení“ elektronického dokumentu v datové schránce poté, co do ní byl dodán)

[56] Jak je patrné ze shora uvedených citací, ustanovení upravující doručení fikcí užívají pro časový interval mezi uložením zásilky (či dodáním do datové schránky) a okamžikem, kdy nastane fikce doručení, pojmu „lhůta“. Svou podstatou jde o časový interval definovaný počátkem a délkou, počítaný podle dnů. Ze samotného textu citovaných ustanovení lze soudit toliko to, že fikce doručení má nastat uplynutím předepsaného počtu dnů od určitého rozhodného okamžiku. Nic jiného, zejména pak žádné právní jednání adresáta, není pro doručení fikcí rozhodný. Z ničeho v uvedených ustanoveních tedy neplyne, že pro případné prodloužení uvedeného časového intervalu by mělo mít význam, který den je posledním dnem intervalu.

[57] S tím, že úložní doba plyne nezávisle na právním jednání adresáta, nelze směšovat vyzvednutí si zásilky či přihlášení do datové schránky, což zjevně právním jednáním adresáta je. Jeho prvotním důsledkem je převzetí zásilky, a tedy její doručení tímto převzetím. Převzetí zásilky má nepochybně i sekundární účinek v podobě „předčasného ukončení“ plynutí úložní doby, jež se převzetím zásilky stává bezpředmětnou. To však nic nemění na závěru, že pokud úložní doba plyne, jelikož její trvání nebylo „předčasně ukončeno“ převzetím, plyne nezávisle na jednání adresáta, a jakmile uplyne, mají nastat právní účinky, jež s jejím uplynutím zákon spojuje.

[58] Právní teorie rozlišují mezi dobou a lhůtou. Legislativně to bylo výslovně reflektováno v § 601 a násl. nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále též „NOZ“). Takto například § 603 NOZ uvádí, že práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Podle § 604 NOZ změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá vliv na běh doby nebo lhůty. Ohledně počítání času podle dnů říká § 605 odst. 1 NOZ, že lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Ohledně prodloužení plynutí lhůty, avšak již ne doby hovoří § 607 NOZ, podle něhož, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

[59] Právní teorie běžně rozlišuje, a to i ve vztahu k procesním řádům, lhůty a doby (viz např. Hromada, M. § 55 [Zákonné a soudcovské lhůty], In: Svoboda K.; Smolík P.; Levý J.; Doležílek J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2021, str. 349): „Od lhůt je třeba odlišovat doby, tedy vymezení času, po který trvají určité právní účinky [například § 77 odst. 1 písm. d)].“

[60] Systematický rozbor obou pojmů lze nalézt zejména v teorii občanského práva hmotného. Michaela Zuklínová k rozlišení mezi lhůtami a dobami uvádí (viz Zuklínová M. § 604 [Význam změny v subjektu závazku pro běh doby a lhůty], In: Švestka J.; Dvořák J.; Fiala J. aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 645, obecná část), Praha: Wolters Kluwer, 2014, stav elektronické verze v ASPI k 1. 1. 2020): „Dobou se rozumí běh času, resp. časový úsek, vymezený začátkem a koncem, omezující trvání práva nebo povinnosti. Jinak řečeno: po vymezený čas, resp. časový úsek, právo nebo povinnost existují. Zároveň s koncem vymezeného času právo nebo povinnost bez dalšího zaniknou (tj. zaniknou eo ipso). Není tedy třeba, aby nastala nějaká zvláštní právní skutečnost, zejména není třeba, aby někdo (ať některá ze stran, nebo osoba třetí, anebo orgán veřejné moci) projevil vůli směřující k ukončení práva nebo povinnosti (tj. právně jednal). Mezi doby stanovené zákonem patří např. (nejdelší) doba, na kterou je možné sjednat právo stavby, vydržecí doby, doby stanovené v souvislosti s právní úpravou výživného atd. Lhůtou se rozumí běh času, resp. časový úsek, vymezený začátkem a koncem, omezující trvání možnosti uplatnit právo u druhé strany, popř. u jiné osoby, nebo u orgánu veřejné moci, zejména u soudu. Jinak řečeno, je to časový úsek daný k vykonání práva jeho uplatněním, popř. dovoláním se ho. Se lhůtami se lze v komentovaném zákoníku setkat zejména v souvislosti s promlčením a prekluzí, jinak především v souvislosti s plněním povinnosti ze závazku (dluhu).“

[61] Podobně na rozdíl mezi dobou a lhůtou nahlížejí i další komentátoři nového občanského zákoníku (srov. Lavický P. § 605 [Lhůty určené podle dnů, měsíců nebo let]. In: Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2022, s. 1940, marg. č. 5, Beck online).

[62] Úložní doba (i její elektronický ekvivalent) je svou povahou tím, co teorie (a ve shodě s ní i NOZ pro účely soukromého práva) označuje za „dobu“. Základním praktickým smyslem a účelem uložení je umožnit adresátovi, aby si zásilku vyzvedl. Vytvoření časového prostoru k převzetí zásilky však není jediný a dokonce ani ne hlavní smysl a účel úložní doby. Stejně důležitým smyslem a účelem úložní doby je postavit najisto, že v předem určený časový okamžik bude zásilka považována za doručenou.

[63] Úložní doba je časový úsek vymezený začátkem a koncem; konec úložní doby omezuje trvání práva adresáta převzít zásilku s účinky doručení. Po uplynutí úložní doby může adresát zásilku zásadně také převzít. Může si ji tedy vyzvednout na poště, je-li tam ještě uložena, či se připojit do datové schránky, je-li to ještě možné (viz zejm. § 11 a 13 zákona o elektronických úkonech) a nebyl-li z ní mezitím doručovaný elektronický dokument odstraněn (viz zejm. § 20 odst. 4 zákona o elektronických úkonech ve spojení s § 6 vyhlášky č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek). Převzetí však již v tomto případě nebude mít účinek doručení. Ten může nastat jen převzetím zásilky v úložní době (u elektronických dokumentů k doručení dojde okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ovšem jen v rámci elektronického ekvivalentu úložní doby, viz § 17 odst. 3 ve spojení s odst. 4 zákona o elektronických úkonech). Uplyne-li úložní doba marně a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, doručení nastane fikcí právě uplynutím úložní doby.

[64] Doručení je v řadě ohledů právně významnou skutečností. Okamžik doručení může být v první řadě rozhodný pro běh lhůt k uplatnění opravných prostředků (že jde doktrinálně o lhůty, je zjevné, neboť jde o časový úsek, v němž je možno opravný prostředek, tedy určité procesní právo, účinně uplatnit učiněním příslušného projevu vůle). Může být však rozhodný i pro právní moc doručovaného rozhodnutí (ať již přímo, nastává-li právní moc doručením, anebo nepřímo, nastává-li marným uplynutím lhůty k podání opravného prostředku). To může mít dalekosáhlé dopady do oblasti hmotných práv (např. pro převod, přechod či originární nabytí určitého práva, vznik či zánik určité povinnosti, započetí běhu lhůty k plnění, zánik práva, promlčení práva apod.).

[65] Obecně vzato není patrný žádný silný důvod daný smyslem a účelem úložní doby, aby její skončení bylo pojímáno jako lhůta, tedy aby v případě, že poslední den úložní doby připadne na sobotu, neděli nebo svátek, posledním dnem úložní doby byl nejblíže následující pracovní den.

[66] Lhůty pro podání opravných prostředků mohou bez obtíží začít běžet i na základě doručení fikcí, jež nastane v sobotu, neděli nebo svátek, neboť jsou obvykle vícedenní a pro ně již nesporně platí, jak bylo shora doloženo citacemi příslušných ustanovení procesních řádů, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Ten, kdo chce podat opravný prostředek, tak tedy na konci lhůty k jeho podání může učinit vždy v pracovní den a nemusí se obávat, že v sobotu, neděli či ve svátek nemusí najít otevřenou poštu, či (jde-li o podání elektronické, z datové schránky) že by musel v tyto dny, pravidelně využívané k volnu, cestovat například do místa svého podnikání či sídla, odkud se obvykle připojuje do datové schránky.

[67] Stejně tak není žádný věcný důvod, aby jiné účinky doručení, zejména právní moc a s ní spojené hmotněprávní dopady, nemohly nastat v sobotu, neděli či svátek. To, který den právní moc nastane, je z pohledu ochrany práv jednotlivce lhostejné, jelikož pravidlo o nastání právní moci má neutrální účinky – v některých případech může být pro jednotlivce výhodné, aby právní moc nastala dříve (jsou-li její účinky pro sféru jeho práv a povinností příznivé), jindy to může být nevýhodné (jsou-li její účinky pro sféru jeho práv a povinností nepříznivé). Abstraktní pravidlo o tom, kdy právní moc nastává, musí platit stejně, bez ohledu na povahu dopadů na jednotlivce, neboť jinak by právní moc neplnila svůj základní účel – pro všechny typy případů, u nichž nabytí právní moci hraje roli, poskytnout právní jistotu o tom, že a kdy k tomu došlo. Nelze totiž pominout, že tatáž právní moc, od níž se odvíjejí práva určitého jednotlivce, nezřídka zrcadlově působí jako právně významná skutečnost zakládající povinnosti jiného jednotlivce.

[68] Nelze tedy vidět žádné teleologické důvody pro to, aby doručení fikcí uplynutím úložní doby, tedy právní institut založený na době, byl vykládán podle pravidel o lhůtách, konkrétně tak, že připadne-li poslední den úložní doby na sobotu, neděli nebo svátek, je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den.

V.2.3 Vývoj judikatury k úložní době

[69] Tím, jak počítat úložní dobu, se v judikatuře Nejvyššího správního soudu zabýval poprvé důkladněji rozsudek ze dne 29. 8. 2009, čj. 4 Ads 83/2008-39. Uvádí se v něm:

„Vyvstává otázka, zda § 40 správního řádu o lhůtách a počítání času lze aplikovat na desetidenní lhůtu, jejímž posledním dnem nastává tzv. fikce doručení (náhradní doručení) podle § 24 odst. 1 správního řádu, je-li § 40 uvozen slovy‚ pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu…‘, přičemž je evidentní, že nastoupení fikce doručení není žádným úkonem. Zdejší soud dospěl k závěru, že pravidla pro počítání času formulovaná v § 40 správního řádu jsou zcela použitelná i na běh a počítání lhůty podle § 24 odst. 1 citovaného zákona.

Zdejší soud předně vzal v potaz, že správní řád nestanoví žádná jiná pravidla pro počítání času než ta, jež jsou formulována v § 40 správního řádu. Odmítnutí jejich aplikace by pak vedlo k nežádoucí právní nejistotě o tom, jak se při nedostatku speciální právní úpravy lhůta podle § 24 odst. 1 správního řádu, od níž se odvíjí fikce doručení, vlastně počítá, tj. zejména kdy tato lhůta nejen končí, ale i počíná. Tedy striktně vzato, za situace, kdy zákon výslovně nestanoví žádná pravidla pro počítání lhůty stanovené v § 24 odst. 1 správního řádu, lze hovořit o mezeře v zákoně. Tuto mezeru je podle názoru zdejšího soudu třeba vyplnit per analogiam legis, in concreto analogickou aplikací pravidel pro počítání času stanovených v § 40 správního řádu, neboť jedině takovýto postup je plně v souladu s principem právní jistoty a předvídatelnosti veřejné správy. Předestřenou interpretaci přitom podporuje i porovnání s jinými procesními úpravami, které použití pravidel pro počítání času nespojují s hypotézou ‚pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu…‘. Podle § 57 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Toto ustanovení o počítání času se přitom vztahuje i na počítání lhůty pro nastoupení fikce doručení u písemností doručovaných podle občanského soudního řádu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 540/03, publikován pod č. 110/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, ročník 2004, s. 147). Obdobné ustanovení obsahuje též zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který v § 60 odst. 3 stanoví, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. Řečené platí i o úpravě obsažené v soudním řádu správním, jehož § 40 odst. 3 konstatuje, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Z provedeného výkladu, jakož i z důvodové zprávy k vládnímu návrhu správního řádu (v němž finální a totožně znějící § 40 byl zařazen v hlavě IV části druhé a nesl paragrafové číslo 55; sněmovní tisk 201 ve volebním období 2002 2006), která prohlašuje, že se má jednat o ‚standardní ustanovení o lhůtách a počítání času‘, Nejvyšší správní soud dovozuje, že v případě zúžení použitelnosti pravidel pro počítání času ve správním řádu toliko na situace, kdy má jít o ‚provedení určitého úkonu v řízení‘, se jedná o zákonodárcovu nedůslednost a je třeba přikročit k analogickému užití § 40 správního řádu na lhůtu obsaženou v § 24 odst. 1 správního řádu.

Zaujatá interpretace přitom zachovává kontinuitu se stavem panujícím před nabytím účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, kdy jak soudy rozhodující ve správním soudnictví, tak Ústavní soud zastávaly názor, že obecná pravidla pro počítání lhůt stanovená v § 27 odst. 2 naposled uvedeného zákona se uplatní i při počítání lhůty pro nastoupení fikce doručení podle § 24 odst. 2 citovaného zákona (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 5 A 68/97, publikován pod č. 568/2000 SJS; nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 157/03, publikován pod č. 57/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, ročník 2004, s. 81).“

[70] Z výše uvedené citace je zjevné, že problém, že zákonodárce užívá pojmů „doba“ a „lhůta“ jinak, než jak na ně nahlíží právní teorie, není nový. Důkladně se jím zabýval pro oblast správního řádu, avšak s přesahem do dalších procesních řádů Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, čj. 9 As 55/2009-45, v němž zejména uvedl, že „z pohledu právní teorie ustanovení § 24 odst. 1 nového správního řádu formálně neupravuje lhůtu, ale dobu. Jestliže však sám zákon v tomto ustanovení explicitně používá pro označení tohoto časového úseku termín ‚lhůta‘, pak nelze tuto legislativní nedůslednost napravovat výkladem provedeným v neprospěch účastníků. Nejedná se o marginální záležitost, ale o frekventovanou a pro účastníky velice podstatnou skutečnost mající závažné důsledky v oblasti jejich procesních práv. Jestliže otázka vztahu ustanovení § 24 odst. 1 a § 40 odst. 1 písm. c) nového správního řádu není zákonem upravena jednoznačně, a zákonodárce tak dokonce učinil opakovaně (i po sporech ohledně shodného problému za předchozí právní úpravy), nelze trvat na výkladu formálně odpovídajícím právní teorii, která nebyla důsledně promítnuta do zákona. Ustanovení § 40 nového správního řádu je uvozeno nadpisem ‚počítání času‘, avšak při formulaci pravidel je používán pouze termín ‚lhůta‘. Jestliže pojmu ‚lhůta‘ je zákonodárcem užito i v § 24 odst. 2 nového správního řádu, bez stanovení speciální úpravy jejího běhu, pak účastník řízení odůvodněně očekává, že se pro posouzení jejího běhu použijí obecná pravidla pro počítání lhůt.“

[71] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku jasně uvedl, že si je vědom toho, že zákonodárce užívá pojmu „lhůta“ pro to, co je doktrinálně nesporně „dobou“. S ohledem na požadavek ochrany odůvodněného očekávání jednotlivců, že se mohou spolehnout na prostý jazykový význam slov zákona, proto dospěl k závěru, že pravidlo pro prodloužení lhůty tak, že skončí nejbližší následující pracovní den, připadl-li by její konec na sobotu, neděli nebo svátek, se v oblasti procesního práva upraveného správním řádem použije i na úložní doby.

[72] Již krátce předtím se k závěru výše popsanému bez hlubšího zdůvodnění přiklonil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 As 78/2009-76. Obdobně se vyslovil nedlouho poté například v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As 10/2011-47, zejm. bod 11. Ve výsledku ke stejnému závěru dospěla i judikatura Ústavního soudu, rovněž aniž by důkladněji reflektovala, že platné právo pojmů „lhůta“ a „doba“ užívá v rozporu s tím, jak jim rozumí právní teorie (srov. nálezy ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 33/13, č. 200/2013 Sb. ÚS, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2026/14, č. 186/2014 Sb. ÚS, pro oblast občanského soudního řízení a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3486/15, č. 158/2016 Sb. ÚS, či ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1153/21 pro oblast trestního řízení; poslední z nálezů se týká hmotného práva, konkrétně nároku na náhradu nákladů poškozeného vynaložených v trestním řízení a toho, kdy začíná běžet lhůta k uplatnění uvedeného nároku, je-li počátek běhu lhůty odvozen od právní moci rozsudku v dané trestní věci).

[73] Od názoru, že na úložní dobu je třeba pohlížet jako na lhůtu, se odchýlil pro oblast doručování do datové schránky Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku, čj. 5 Afs 76/2012-28, STASEK. Uvedl v něm, mimo jiné s odkazem na shodný závěr poradního sboru ministra ke správnímu řádu, následující:

„Nejvyšší správní soud při posouzení věci bral v potaz dosavadní judikaturu, která vycházela při posouzení okamžiku doručení fikcí (v případech správního řádu i ‚starého‘ správního řádu zákona č. 71/1967 Sb.) z interpretace zákona pro účastníka příznivější, totiž, že i přes nedůsledné rozlišování doby a lhůty účinky doručení nastanou vždy až následující den, připadne-li konec lhůty (resp. úložní doby označené za lhůtu) na sobotu, neděli nebo svátek (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 9 As 55/2009-45, rozsudek ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 As 78/2009-76, též rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 157/03, č. 57/2004 Sb. ÚS).

Ve věci nyní projednávané však závěry výše učiněné platí pouze v případě doručování poštou, nikoliv při doručování do datové schránky, neboť je zde třeba vycházet ze zásadní odlišnosti od doručování poštou, a to z neomezeného přístupu k datové schránce.

(…)

Nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, a to i v případě, že připadne konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek.“

[74] Důvodem pro odlišení byla, jak je patrné z citace, odlišnost ve věcných podmínkách převzetí zásilky. Při doručování písemností, typicky prováděného poštou, si lze zásilku na poště vyzvednout, jen když má otevřeno. V sobotu, neděli či ve svátek jsou pošty většinou (byť ne vždy a všude) zavřeny. Naopak systém datových schránek funguje zásadně nepřetržitě a umožňuje se k němu připojit téměř kdykoli.

[75] Právní názor vyslovený ve věci STASEK byl pak následován – bez argumentačního prohloubení – dalšími rozsudky (zejm. ze dne 14. 1. 2016, čj. 10 As 46/2015-43, bod 13, a ze dne 23. 1. 2019, čj. 1 Afs 400/2018-52, body 5 až 7).

[76] Distinkce od obecného trendu judikatury pro oblast datových schránek vyjádřená v rozsudku ve věci STASEK však nebyla akceptována judikaturou soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Sjednocující výklad počítání konce časového intervalu pro fikci doručení prostřednictvím datové schránky provedl pro občanský soudní řád a trestní řád Nejvyšší soud ve výše citovaném plenárním stanovisku sp. zn. Plsn 1/2015. Byl si při tom vědom i rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci STASEK. V odůvodnění stanoviska mimo jiné uvedl:

„72. V případě, že se do datové schránky nepřihlásí žádná z osob, jejíž přihlášení představuje doručení písemnosti (dokumentu) dodané do schránky, je písemnost doručena "náhradně", a to uplynutím 10. dne ode dne, kdy byla písemnost (dokument) dodána do datové schránky (viz § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech). V zákoně o elektronických úkonech ovšem není upraveno počítání této lhůty. K tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 5 Afs 76/2012, publikovaném pod č. 2875/2013 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Učinil zde závěr, že na počítání lhůty podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech se nevztahuje pravidlo pro počítání času uvedené v § 33 odst. 4 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, a to i v případě, když konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Oporou pro tento názor byl Nejvyššímu správnímu soudu i argument, že do datové schránky je možné přihlásit se kdykoli a podání či jiný procesní úkon lze učinit jejím prostřednictvím v kterýkoli den v týdnu, takže není důvodu, aby se uvedená lhůta prodlužovala v případech, jestliže její konec připadne na den pracovního klidu nebo pracovního volna. Oproti tomu v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. 11 Co 393/2013, uveřejněném pod č. 15/2014 Sb. rozh. obč. je formulován závěr, podle kterého pravidla pro počítání času podle § 57 o. s. ř. platí i pro běh lhůty u doručování do datových schránek.

73. Plénum Nejvyššího soudu shledává pro účely počítání lhůty podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech rozhodným to, že jde o lhůtu procesní uplatňovanou (v intencích předmětu tohoto stanoviska) v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení. Obecné soudy proto správně počítají běh této lhůty podle § 57 odst. 1 a 2 o. s. ř. (s poukazem na rozhodnutí pod č. 15/2014 Sb. rozh. obč.) nebo podle § 60 odst. 1 a 3 tr. ř. a nepřihlížejí k tomu, že v ISDS se desetidenní lhůta počítá násobkem čísla 10 (počtu dnů) s číslem 24 (počtem hodin v každém dni). Uvedenému závěru, že ani při tomto způsobu doručování není posledním dnem doručení písemnosti sobota, neděle nebo svátek, ostatně odpovídá též způsob, jakým vymezil počítání času Ústavní soud v nálezu svého pléna ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publikovaném pod č. 30/1998 Sb.

74. Lze tedy shrnout, že lhůta podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech je lhůtou procesní, jejíž běh se při doručování písemností v občanském soudním řízení počítá podle § 57 odst. 1 a 2 o. s. ř. a při doručování písemností v trestním řízení podle § 60 odst. 1 a 3 tr. ř. Připadne-li konec této lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den.“

[77] Nejvyšší soud vyšel z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. 11 Co 393/2013, č. 15/2014 Sb. rozh. obč. Podle krajského soudu zákon o elektronických úkonech nemá žádné ustanovení o běhu lhůt a počítání času. Doručování písemností v občanském soudním řízení zástupci účastníka se řídí § 50b a § 47 o. s. ř. Z § 47 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky se postupuje podle zvláštního právního předpisu, tedy dle zákona o elektronických úkonech. Za situace, kdy zákon o elektronických úkonech neupravuje běh lhůt a způsob počítání času, platí § 57 odst. 2 věta druhá o. s. ř., ze které vyplývá, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Občanský soudní řád je obecný právní předpis pro úpravu průběhu občanského soudního řízení. Zákon o elektronických komunikacích podle krajského soudu upravuje pouze délku lhůty, po které je písemnost dodána soudem do datové schránky považována za doručenou fikcí. Toto však neznamená, že by se na počátek běhu této lhůty a její skončení nevztahovala ustanovení občanského soudního řádu.

[78] Nejvyšší soud ve svém plenárním stanovisku také myšlenkově navázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ve kterém Ústavní soud hovořil jako o obecném principu právním i o pravidle, že konec lhůty nepřipadá na den pracovního klidu. Ústavní soud totiž před vydáním plenárního stanoviska Nejvyššího soudu opakovaně korigoval opačný názor civilních a trestních soudů (srov. již shora zmíněné nálezy sp. zn. II. ÚS 33/13, IV. ÚS 2026/14, IV. ÚS 3486/15).

V.2.4 Syntéza

[79] Z výše provedeného rozboru je patrné následující:

[80] Jazykový výklad § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech i jiných obdobných ustanoveních obsažených v procesních řádech směřuje k tomu, aby se s časovým intervalem, jejž tyto zákony označují za „lhůtu“, nakládalo jako s právním institutem lhůty, jak mu rozumí právní teorie.

[81] Smysl a účel výše uvedeného časového intervalu, jejž lze z funkcionálního pohledu nejvhodněji označit za úložní dobu (přesněji její elektronický ekvivalent), je takový, že z pohledu právní teorie jde o dobu.

[82] Judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a až na výjimku v oblasti datových schránek i Nejvyššího správního soudu s tímto časovým intervalem zachází jako se lhůtou. Činí tak již dlouhou dobu a s vědomím, že důvody pro to nespočívají ve smyslu a účelu zmíněného časového intervalu, nýbrž v obsahové nejednoznačnosti pozitivně právní úpravy, která vytváří zásadní výkladové obtíže tím, že její výklad jazykový vede k jinému závěru než výklad teleologický. Judikatura proto dala přednost jazykovému výkladu, neboť dospěla k závěru, že výklad teleologický by byl v neprospěch účastníků řízení.

[83] Teze judikatury o tom, že zákon nelze interpretovat v neprospěch účastníků řízení, má významné slabiny, nelze ji však paušálně odmítnout. Praktický rozdíl mezi výkladem jazykovým a výkladem teleologickým spočívá v tom, že podle jazykového výkladu se úložní doba v případech, kdy by její poslední den připadl na sobotu, neděli či svátek, prodlužuje tak, že posledním dnem lhůty je nejbližší následující pracovní den. To znamená, že ve všech výše uvedených případech se úložní doba prodlouží o jednotky dnů a s tím se posune i okamžik nabytí právní moci doručovaného rozhodnutí, okamžik započetí běhu lhůt k podání opravných prostředků a jakékoli jiné účinky spojené s doručením. V rovině hmotných práv mohou být dopady na jednotlivce nejrůznější, jak již bylo řečeno, a to podle obsahu hmotných práv nebo povinností, jež jsou na právní moci závislé. V rovině procesních práv se těm, jimž svědčí právo podat opravný prostředek, rozšiřuje časový prostor tak učinit. Zrcadlově však se těm, kteří mají zájem na tom, aby jiné osoby opravný prostředek nepodávaly, prodlužuje interval nejistoty, zda dotyčný opravný prostředek bude podán.

[84] Nedostatečné jsou pak důvody odlišení režimu doručování do datových schránek od obecného doručování, typicky poštou, o které jsou opřeny závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci STASEK. Z pohledu ryze praktického (na něm je uvedené odlišení postaveno) by skutečnost, že za vynaložení jistého úsilí se může oprávněná osoba přihlásit do své datové schránky i v sobotu, neděli či ve svátek, zatímco na poštu se za běžných okolností nedostane, hrála roli, pokud by lhůty k podání opravných prostředků proti obvykle doručovaným písemnostem byly takové (tak krátké), že by skutečnost, že fikce doručení nastane v sobotu, neděli či ve svátek, významně ztěžovala podání takového opravného prostředku. Empirie však ukazuje, že tomu tak není. Lhůty k podání opravných prostředků obvykle jsou vícedenní a pro ně samotné platí pravidlo, již mnohokrát zmíněné, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli či svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Pokud pak jde o nabytí právní moci rozhodnutí jako skutečnost, která založí, nechá zaniknout či jinak ovlivní podobu práv či povinností, pak stěží lze najít přesvědčivý důvod k tomu, aby se tak mohlo dít pouze v pracovní dny. Argumenty pro distinkci ve věci STASEK jsou tedy slabé.

[85] Při zohlednění všech výše uvedených argumentů v jejich celku a s vědomím nejednoznačnosti problému a slabin každého z řešení, jež se nabízejí, rozšířený senát dospěl k závěru, že v daném případě je vhodné přiklonit se k zachování a potvrzení dosavadní letité judikaturní praxe s určitou korekcí, a sice s odmítnutím distinkce pro oblast doručování do datových schránek, k níž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ve věci STASEK. Významným důvodem k tomuto závěru je i rozšířeným senátem opakovaně vyslovený názor, že v případech, kdy je předmětem výkladu právní otázka, k jejímuž posouzení jsou příslušné oba nejvyšší soudy, takže mezi těmito vrcholnými soudními orgány může „dojít k interpretačnímu střetu, který nelze jednoduše řešit pomocí existujících mechanismů sjednocování judikatury, je v zájmu zachování jednoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty a autority soudní moci na místě maximální zdrženlivost těchto orgánů a snaha vyhnout se neshodám“ (viz např. usnesení rozšířeného senátu z 30. 11. 2010, čj. 5 Afs 86/2009-55, č. 2242/2011 Sb. NSS, bod 30, shodně též rozsudek rozšířeného senátu ze dne 15. 10. 2020, čj. 9 Afs 4/2018-65, č. 4119/2021 Sb. NSS, bod 45). Právní názor vyslovený v plenárním stanovisku Nejvyššího soudu odráží letitou judikaturní praxi, která je sama o sobě významnou hodnotou, byť v žádném případě bezvýhradně zavazující (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 4. 5. 2010, čj. 4 Ads 77/2007-91, č. 2112/2010 Sb. NSS, bod 37).

[86] Ustanovení § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech, stejně jako § 45 odst. 4 daňového řádu, § 24 odst. 1 správního řádu, § 49 odst. 4 o. s. ř. a § 64 odst. 4 trestního řádu, je tedy třeba vykládat tak, že úložní doba podle těchto ustanovení (i její elektronický ekvivalent při doručování do datové schránky) končí podle pravidel pro lhůty upravených příslušnými procesními řády. Doručuje-li se dokument při správě daní, je proto pro oblast doručování do datové schránky rozhodný § 33 odst. 4 daňového řádu, podle něhož, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou v kratších časových jednotkách, než jsou dny.

[87] Rozšířený senát nad rámec argumentačně nezbytného dodává, že s ohledem na požadavek právní jistoty, jehož součástí je i zásada, že podobné právní instituty mají být vykládány pokud možno podobně, platí výše uvedené pravidlo i pro doručování veřejnou vyhláškou či vyvěšením na úřední desce (zejm. § 49 odst. 3 daňového řádu, § 25 odst. 2 věta třetí správního řádu, § 42 odst. 4 s. ř. s. a § 50l odst. 1 o. s. ř.). Předchozí judikaturu je tedy třeba interpretovat ve světle nyní vysloveného právního názoru rozšířeného senátu, tedy vždy tak, že doba, po kterou má být příslušný akt vyvěšen na úřední desce nebo jinak zveřejněn, skončí, pokud by měla jejím posledním dnem být sobota, neděle či svátek, až nejbližším následujícím pracovním dnem [viz např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, ve vztahu k vyvěšení opatření obecné povahy na úřední desce; podobně např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2004, čj. 6 A 100/2002-74, č. 449/2005 Sb. NSS, ve vztahu k doručování rozhodnutí o umístění stavby vyvěšením na úřední desce podle § 42 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jakož ke stejné otázce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2007, čj. 1 As 40/2006-74; taktéž viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016, čj. 6 As 231/2015-44, č. 3474/2016 Sb. NSS ve vztahu k počítání lhůty k podání námitek proti návrhu opatření obecné povahy odvislé od zveřejnění návrhu na úřední desce]. Od takto počítané doby se odvíjejí i právní důsledky doručovaného rozhodnutí (právní moc, běh lhůt k podání opravných prostředků aj.)

V.3 Shrnutí

[88] Rozšířený senát s ohledem na shora předestřenou argumentaci shrnuje, že doručuje-li se do datové schránky dokument při správě daní, desetidenní časový interval podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech je nutno počítat v souladu s pravidlem podle § 33 odst. 4 daňového řádu tak, že připadne-li poslední den tohoto intervalu na sobotu, neděli nebo svátek, je jeho posledním dnem nejblíže následující pracovní den.

VI.

Užití právního názoru rozšířeného senátu na projednávanou věc

VI.1 Posouzení věci samé

[89] Končí-li při doručování do datové schránky desetidenní úložní doba podle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech (o níž zákon hovoří jako o lhůtě), jejímž uplynutím dojde k doručení fikcí, v sobotu, neděli či státní svátek, je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den.

[90] Byla-li výzva správce daně doručena do datové schránky žalobkyně dne 2. 6. 2016, nastala by fikce doručení dle § 17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech po uplynutí deseti dnů dne 12. 6. 2016. Protože však tímto dnem byla neděle, byl za použití pravidla v § 33 odst. 4 daňového řádu posledním dnem úložní doby nejbližší následující pracovní den, tedy pondělí 13. 6. 2016. Výzvou stanovená pětidenní lhůta k podání následného kontrolního hlášení dle § 101g odst. 2 zákona o DPH tak začala ve smyslu § 33 odst. 2 daňového řádu běžet v úterý 14. 6. 2016, pročež nemohla skončit v pátek 17. 6. 2016, nýbrž až v sobotu 18. 6. 2016. S použitím § 33 odst. 4 daňového řádu nastal konec lhůty až v nejbližší pracovní den, kterým bylo pondělí 20. 6. 2016. V tento den podané následné kontrolní hlášení tedy bylo podáno včas.

[91] Krajský soud, který dospěl k témuž závěru, tedy posoudil spornou právní otázku správně. Jde o jedinou právní otázku rozhodnou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.

[92] Kasační stížnost tedy není důvodná, a proto ji rozšířený senát zamítl (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).

Autor: SbNSS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů