// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 07.10.2022

ÚS: Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče

Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče podle § 958 občanského zákoníku je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.

Rozhodující podmínkou pro svěření nezletilé do pěstounské péče je zjištění, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě jejího ponechání v péči biologických rodičů. Toto krajní opatření nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe“, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3146/21, ze dne 13. 9. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


(…)

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

V. a) Obecná východiska

22. Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53) či nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Vazba mezi matkou (respektive rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje [nález ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227 bod 43)]. Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, respektive soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, § 151; všechna rozhodnutí ESLP citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int).

23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale konstatuje, že v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Též Úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle jejího čl. 8 odst. 2 musí takový zásah být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl (národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky či ochranu práv a svobod jiných) a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Ústavní soud zdůraznil, že rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10 odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte.

24. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723)]. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43). Podle judikatury ESLP má přitom obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější. ESLP současně zdůrazňuje potřebu náležitého zapojení rodičů do rozhodovacího procesu týkajícího se zásahu do jejich práva na rodinný život (s přihlédnutím k okolnostem případu a závažnosti rozhodování), tak aby i jejich zájmům byla v řízení poskytnuta dostatečná ochrana.

25. Z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Dojde-li k odnětí dítěte z péče rodiče, má stát povinnost podle čl. 32 odst. 4 Listiny přijmout vhodná opatření pro jejich opětovné sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější [rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kutzner proti Německu, § 61 a 76; ve věci K. a T. proti Finsku, § 178; ve věci K. A. proti Finsku ze dne 14. 1. 2003 č. 27751/95, § 138; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399) či nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53), bod 18].


V. b) Posouzení předpokladů pro nařízení pěstounské péče v projednávané věci

26. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí shora uvedeným požadavkům nedostála. V projednávané věci je patrné, že postup obecných soudů odporuje pozitivnímu závazku státu na opětovné sloučení rodičů a dítěte, plynoucího z čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy se ve věci nijak nesnažily najít cestu k možnosti opětovného navrácení nezletilé, naopak zjevně hledaly důvody k tomu, aby odůvodnily rozhodnutí o trvání pěstounské péče. Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem přezkoumávat správnost postupu OSPOD, nýbrž posoudit, zda soudní rozhodnutí, na základě kterých byla svěřena nezletilá do společné pěstounské péče vedlejších účastníků, byla založena na zákonem stanovených důvodech a ústavněprávních východiscích. K nim lze řadit i podmínky přípustnosti prolomení práva dítěte nebýt oddělen od svých rodičů jako nezbytného zásahu v zájmu dítěte podle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte.

27. Uvedený zásah by tedy měl být nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči, konkrétně je třeba zmínit právo dítěte na život a jeho zachování podle čl. 6, právo nebýt vystaven krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání podle čl. 37 písm. a) a právo na svobodu od všech forem násilí podle čl. 19. S ohledem na vážnost zásahu v podobě oddělení dítěte od jeho rodičů je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z uvedených absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity (viz DUŠKOVÁ, Š., HOFSCHNEIDEROVÁ, A., KOUŘILOVÁ, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 143). Potřebnost takového zásahu v posuzované věci prokázána nebyla. Obecné soudy v projednávané věci ignorovaly výše uvedená ústavněprávní východiska, základní práva stěžovatelů a nezletilé, ale i zákonné předpoklady pro nařízení pěstounské péče.

28. Podle § 958 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") , platí, že nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi. O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě (§ 959 odst. 1 obč. zák.). Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte (§ 959 odst. 2 obč. zák.). Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (§ 960 odst. 2 obč. zák.).

29. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků je v jejím nejlepším zájmu, neboť stěžovatelé mají sice zajištěny podmínky pro péči o nezletilou, s ohledem na svůj intelekt jsou však schopni zdárný vývoj nezletilé zajistit svou péčí až ve věku jejích 6 - 10 let. Takový postup je zjevně rozporný s podmínkami, které zákon pro nařízení pěstounské péče předvídá. V projednávané věci okresní soud nijak, zaprvé, nedoložil, že by o nezletilou nemohl osobně pečovat žádný z rodičů; nezletilá má matku i otce, přičemž v napadeném rozsudku není nijak popsáno, proč například o nezletilou nemůže pečovat stěžovatel (otec). Zadruhé, okresní soud své úvahy založil na zjevně nesprávném výkladu nejlepšího zájmu dítěte, a to tak, že do něj promítl, co je dle jeho názoru nejlepší pro její "dobrý vývoj" (rozsudek okresního soudu bod 10). Tyto jeho úvahy (k nimž si vyžádal i vyjádření znalců) o posuzování rodičovských kompetencí, podnětnosti prostředí biologických rodičů a pěstounů a tom, kdy bude nezletilá dost vyspělá na návrat ke stěžovatelům, jsou v příkrém rozporu s pozitivním závazkem státu na navrácení dítěte do péče jeho rodičů [viz rozsudky ESLP a nálezy Ústavního soudu uvedené shora v bodě 24], přičemž tato kritéria je navíc možno považovat za snadno sociálně a kulturně zneužitelná.

30. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 Ústavní soud zdůraznil, že vazba mezi matkou a dítětem je "jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně (takový postup je třeba považovat za ultima ratio). Zásah obvodního soudu, který stěžovatelce odňal možnost pečovat o nezletilou několik dnů po porodu, byl v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, neboť stěžovatelce ani nebylo umožněno, aby prokázala, jak by se o nezletilou byla schopna postarat, a obvodní soud nedisponoval žádnými konkrétními poznatky, jimiž by bylo možno takový postup odůvodnit". V nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 pak Ústavní soud zdůraznil nezbytnost zvláštního, citlivějšího přístupu a zvláštních ohledů státu vůči rodinám, jejichž členové trpí nějakým zdravotním postižením. Ústavní soud uvedl, že "z povahy věci je přitom vždy třeba pečlivě a citlivě zjišťovat a posuzovat individuální potřeby a problémy konkrétní rodiny (což zde může být složitější, zejména pokud zdravotní postižení mají rodiče) a na základě toho pak volit odpovídající kroky, formy pomoci a podpory, které mohou být popřípadě i dosti odlišné od těch standardně používaných a zaužívaných při práci s rodinami, kde rodiče ani děti nemají zdravotní postižení. Odnětí dětí z péče rodičů však vždy, i když se týká osob se zdravotním postižením, musí být chápáno jako naprostá ultima ratio".

31. Uvedeným způsobem okresní soud nepostupoval, neboť po zjištění, že stěžovatelé nejsou v současné době sami schopni zabezpečit s ohledem na snížení jejich rozumových schopností plnohodnotně péči o nezletilou, nesprávně přistoupil bez dalšího ke svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků.

32. Nelze než konstatovat, že jak okresní soud, tak krajský soud vyložily § 958 odst. 1 obč. zák. způsobem, který nelze označit za ústavně souladný. Podmínku citovaného ustanovení, za které přichází v úvahu svěření dítěte do osobní péče pěstounovi, tedy "nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník", vyložil krajský soud tak, že "v zájmu dítěte přitom zpravidla je, aby bylo vychováváno svými rodiči, na druhé straně má každé dítě právo na řádnou péči a výchovu tak, aby se mohlo po všech stránkách dobře rozvíjet a bylo co nejlépe připraveno na svůj budoucí samostatný život v dospělosti, proto lze svěřit dítě do pěstounské péče, nejsou-li rodiče takovou řádnou péči v širším slova smyslu (nejen základní materiální potřeby, ale i jeho výchovu) schopni zajistit". Nic takového ovšem zákon neříká. Zatímco § 958 odst. 1 obč. zák., který je nutno vykládat v souladu se zásadami uvedenými výše v bodě 15 a 16, hovoří o nemožnosti rodiče o dítě osobně pečovat (kdy svěření do pěstounské péče nastupuje jako krajní řešení), krajský soud má zato, že dítě lze svěřit do pěstounské péče osoby, která je bude "dobře rozvíjet". S krajským soudem lze souhlasit v tom, že potřeby dítěte nelze redukovat na zajištění stravy, ošacení či bydlení, a že je důležitý řádný vývoj dítěte po všech stránkách, kdy je dítě třeba v adekvátní míře stimulovat po stránce citové, poznávací, volní a materiální, a vytvářet mu náležitě podnětné prostředí. Krajský soud konstatuje, že "pravě v tomto ohledu by matka zcela jistě selhávala, jak je zjevné nejen ze znaleckého posudku, který duševní úroveň matky přirovnal k úrovni dvanáctiletého dítěte, ale i z dalších provedených důkazů". O jaké další provedené důkazy, respektive závěry z nich vyplývající, jde, však krajský soud nijak nespecifikoval.

33. Ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu nevyplývá nic, co by odůvodňovalo závěr, že by ani jeden ze stěžovatelů (např. otec) o dítě nemohl pečovat, což je předpokladem pro použití § 958 obč. zák. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka má problém zvládat situace, ve kterých se dítě chová nepředvídatelně, pláče, odporuje a podobně, je přitom odkazováno na zranění, které matka nezletilé coby novorozeněti způsobila. Ústavní soud však konstatuje, že podle obsahu spisu nebylo prokázáno, že by stěžovatelka způsobila nezletilé jakékoli zranění (podle sdělení Policie České republiky ze dne 12. 10. 2018 byla dne 29. 8. 2018 usnesením věc odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu). Závěr krajského soudu, že "obdobné situace a chování" stěžovatelky nelze zatím vyloučit, nemá proto oporu v provedeném dokazování. To platí i pro závěr krajského soudu, že ani podpora otce by v tomto nic zásadního nepřinesla. Krajský soud připouští, že závěry znaleckého posudku ve vztahu ke stěžovateli vykazují "jistou nedůslednost", nicméně má je za souladné s ostatními důkazy, a tudíž za správné. Jaké konkrétní právní závěry ohledně výchovných schopností stěžovatele přitom z provedeného dokazování vyplývají (kromě vágního tvrzení, že stěžovatel jako otec by nedokázal matku v její roli nahradit už jen z důvodu pracovních povinností), krajský soud neuvádí. Znalecký posudek přitom shledal, že stěžovatel netrpí žádnou duševní poruchou či onemocněním.

34. K uvedenému přistupuje skutečnost, že přes závěry krajského soudu vyslovené v usnesení ze dne 22. 9. 2020, kdy věc vrátil okresnímu soudu zpět s tím, aby v dalším řízení vedl pečlivě dokazování především za účelem zjištění, zda se v okolí rodičů nachází osoby schopné a ochotné s výchovou nezletilé pomoci, nebyl řádně odůvodněn názor obecných soudů, že na věci nic nemění ani proklamovaná ochota rodinných příslušníků stěžovatelů pomoci rodičům s péčí o nezletilou. Lze souhlasit se závěrem soudů, že rodinní příslušníci by nebyli schopni sami zajistit plnohodnotnou péči, jakou by měli poskytovat rodiče, nicméně soudy se již nezabývaly tím, zda by skutečnost, že by tyto osoby vytvářely stěžovatelům podmínky pro péči o nezletilou a v omezené míře dohlížely nad jejich péčí, nemohla vést spolu s opatřeními podle § 31 a násl. zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, k navrácení nezletilé do péče rodičů. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že stěžovatelé jsou v každodenním kontaktu s rodiči otce nezletilé, žijí s nimi v jednom domě, mají společný obývací pokoj. Sestřenice otce stěžovatele, důchodkyně, nabídly pomoc spočívající ve vaření, praní prádla, žehlení, vzaly by nezletilou na procházku.

35. Zcela stranou úvah okresního soudu i krajského soudu zůstává hodnocení nejlepšího zájmu dítěte, který musí soudy při každém rozhodování dotýkajícím se dítěte zvažovat jako přední hledisko (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V kontextu rozhodování o náhradní péči o dítě by mělo posouzení nejlepšího zájmu dítěte v konkrétním případě zahrnovat úvahy o tom, zda existuje důvod pro to, aby byla nezletilá odtržena od svých rodičů a sestry, a zda jí v péči stěžovatelů hrozí nějaká konkrétní a vážná újma (např. ohrožení života či zdraví). Obecné soudy a další orgány státu musí hledat řešení, které by pro nezletilou bylo v dané situaci nejlepší, a pokud dojdou k závěru, že péče stěžovatelů o nezletilou je možná (byť třeba s podpůrnými opatřeními), upravit tomu (přiměřeně rychle a zároveň šetrně k nezletilé) rozhodnutí o péči o ni. Nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte působí i jako interpretační princip, a jeho prizmatem je tedy třeba nahlížet i relevantní ustanovení zákona. Nelze automaticky či mechanicky upřednostňovat vlastní představy o "dobrých rodičích" před hledáním dostupného řešení, které nejlépe zohledňuje a reaguje na individuální situaci a zájmy konkrétního dítěte.

36. Okresní soud i krajský soud tak nepřípustně rozhodly o nařízení pěstounské péče v situaci, kdy pro to nebyly splněny zákonem vyžadované podmínky (§ 958 obč. zák.). Své závěry o nemožnosti stěžovatelů pečovat o nezletilou navíc postavily na důvodech, které zákon pro oddělení dítěte od jeho rodičů vůbec nepředvídá, a kterými dle okresního a krajského soudu jsou rozumové schopnosti stěžovatelů, jejich sociální adaptabilita, duševní úroveň nezletilé a rozdíl mezi kvalitou výchovného prostředí stěžovatelů a pěstounů.


V.c) Posuzování výchovných kompetencí stěžovatelů a jejich snahy o kontakt s nezletilou

37. Otázka schopnosti stěžovatelů zajistit s ohledem na zdravotní postižení stěžovatelky péči o nezletilou je otázkou do značné míry odbornou, soud proto vycházel při jejím posouzení ze závěrů znaleckého posudku. Úkolem znalců bylo vyjádřit se k tomu, zda některý z rodičů trpí duševní chorobou, která by jej případně omezovala ve schopnosti zajistit péči o dítě ve věku nezletilé, jaká je výchovná způsobilost stěžovatelů, jaký je vztah a citová vazba rodičů a nezletilé navzájem, jaká rizika lze očekávat v případě ponechání nezletilé v pěstounské péči a jaká v případě svěření nezletilé do péče rodičů, případně dalších osob, zda je vhodný kontakt nezletilé s rodiči a v jakém rozsahu, a jaká opatření pro harmonický psychický vývoj nezletilé znalci navrhují.

38. Ve znaleckém posudku z oboru psychologie a psychiatrie ze dne 27. 4. 2020 zpracovaného MUDr. K. Č. a PhDr. H. K. znalkyně uvedly, že celkově je u obou rodičů možné zaznamenat snížení rozumových schopností, rodiče jsou schopni řešit jednoduché situace, ale v zátěži či při nečekaných změnách nedokáží odpovídajícím způsobem reagovat. Jsou tedy schopni zvládnout péči o dítě batolecího věku na úrovni zaučených stereotypů, dá se však očekávat, že na proměny chování malého dítěte nedokáží reagovat adekvátně. U obou rodičů je tak možné shledat nižší výchovné kompetence, zejména nižší schopnost zajistit péči o malé dítě, pohotově a empaticky zajistit jeho potřeby. U žádného z rodičů nebyla shledána závažná duševní choroba, jejich snížená intelektová výbava a nevyvážená osobnostní struktura však vedou ke snížení schopnosti řešit kreativně, přínosně a efektivně složitější situace spojené s výchovou dítěte a zabezpečením dítěte. U nezletilé je pozitivní citová vazba k pěstounům, přičemž pěstounka je vnímána jako mateřská osoba. Odmítání častějšího kontaktu rodičů s nezletilou odráží nezralost jejich osobností. Jen častý kontakt je předpokladem vytvoření pozitivní vzájemné emoční vazby, která do budoucna případně umožní převzetí dítěte rodiči.

39. Ústavní soud má za to, že znalkyně ve znaleckém posudku na soudem položené otázky v podstatné míře neodpověděly. Znalkyně se v závěrech posudku soustředily pouze na otázku výchovné způsobilosti rodičů, kterou zodpověděly poměrně vágně tak, že rodiče mají nižší výchovné kompetence, jsou sice schopni zvládnout péči o dítě, ale nedokáží reagovat pohotově, empaticky, kreativně, přínosně a efektivně v nenadálých situacích. Na otázku, jaký je vztah a citová vazba rodičů a nezletilé navzájem, jaká rizika lze očekávat v případě ponechání nezletilé v pěstounské péči a jaká v případě svěření nezletilé do péče rodičů, případně dalších osob, zda je vhodný kontakt nezletilé s rodiči a v jakém rozsahu a jaká opatření pro harmonický psychický vývoj nezletilé znalci navrhují, znalkyně neodpověděly vůbec. Na předcházejících stranách posudku (v části souhrn psychologického a psychiatrického nálezu) se pouze stručně hovoří o tom, že pro další úspěšnou socializaci nezletilé je nutné udržení základních životních jistot, tj. stabilní prostředí s možností upevnění attachmentového vztahu jako zdroje jistoty a bezpečí, předpokladem je vyrovnaný vztah pěstounů a rodičů a schopnost jejich vzájemné domluvy. Pro příznivý rozvoj vztahu s vlastními rodiči nezletilá potřebuje rodiče často vídat a stačí zatím jen nakrátko.

40. K dotazu soudkyně při ústním jednání před okresním soudem dne 22. 6. 2020 znalkyně PhDr. H. K. sdělila, že nemůže předvídat, jak stěžovatelé zvládnou nebo nezvládnou péči o dítě, záleží na dítěti. Znalkyně dodala, že nezletilá se vyvíjí dobře, je to dítě snadno vychovatelné, ale batolecí věk je věk velkého rozvoje motorických dovedností, v tomto věku je dítě nevyzpytatelné. K dotazu soudkyně, kdy lze očekávat, že by rodiče bez ohrožení dítěte mohli zajišťovat péči o nezletilou, znalkyně uvedla, že jak bude nezletilá samostatná, tedy zhruba ve věku deseti let. Znalkyně MUDr. Kateřina Černeková ve své výpovědi doplnila, že u rodičů shledává narušenou schopnost v jejich řečovém projevu k nezletilé, který by podporoval její rozpoznávací a kognitivní vývoj. Obecné rozumové, rozpoznávací a kognitivní schopnosti matky de facto odpovídají schopnostem asi dvanáctiletého dítěte. Podle znalkyně by v péči biologických rodičů nezletilá neprofitovala ve svém vývoji jako u pěstounů, mohla by být i zpomalena ve svém duševním vývoji. Za "bezpečný" věk pro svěření nezletilé do péče rodičů považuje znalkyně cca 8 let.

41. Zcela mimo zákonem stanovené podmínky pro svěření nezletilé do pěstounské péče je krajským soudem vyzdvihována příkladná péče pěstounů o nezletilou, či tvrzení, že druhá vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu a navrácení do péče stěžovatelů by pro nezletilou mělo devastující vliv na její psychický stav. Skutečnost, že pěstouni jsou oproti stěžovatelům, kteří jsou omezeni sníženou rozumovou schopností a nízkou úrovní sociální adaptability, schopni zajistit nezletilé kvalitnější výchovné prostředí, nemůže být důvodem pro nenavrácení nezletilé do péče rodičů. Jak již bylo výše uvedeno, důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu (nález sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 33).

42. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatuje, že nezletilá by neměla zůstat v pěstounské péči do dospělosti, nýbrž do okamžiku, kdy a) dosáhne duševní úrovně související s jistou mírou samostatnosti, kterou znalci kladou mezi šestý až desátý rok věku nezletilé a b) dokud mezi nezletilou a stěžovateli nebude navázán dostatečně kvalitní vztah, čehož nelze dosáhnout bez častého a intenzivního kontaktu mezi nezletilou a rodiči.

43. Jde-li o první podmínku, opět platí, že závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování, kdy ze znaleckého posudku nevyplývá, že by stěžovatelé za určitých podmínek nemohli pečovat o nezletilou již v době rozhodování krajského soudu. Jak již bylo výše uvedeno, závěr znalců, že stěžovatelé by se byli schopni (rozuměj samostatně) postarat o nezletilou až ve věku jejích šesti až deseti let, sám o sobě neznamená, že by nezletilá musela po tuto dobu zůstat v pěstounské péči. Jakkoli obecné soudy mají takový postup za jednoznačně v nejlepším zájmu nezletilé, je za situace, kdy podle krajského soudu druhá vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu (a v tomto okamžiku by tak bylo nepředstavitelné, aby byla nezletilá odňata z její péče a předána do péče stěžovatelů), otázkou, zda navrácení nezletilé do péče stěžovatelů v pozdějším věku (šesti až deseti let) nebude pro nezletilou představovat daleko větší trauma než v nyní v mladším věku. Touto pro věc podstatnou skutečností se nezabývaly ani znalkyně ve znaleckém posudku. Znalkyněmi uvedený rozsah věku nezletilé (6-10 let), ve kterém o ni budou stěžovatelé schopni samostatně plnohodnotně pečovat, je nadto značně široký. Jakkoli jde o odborný závěr znalkyň, který nepřísluší soudu zpochybňovat, odráží tato skutečnost podstatu rozdílu mezi závěry skutkovými, ke kterým dospějí znalci, a závěry právními, jež jsou výsledkem rozhodovací činnosti soudů. Jak již bylo opakovaně řečeno, konstatovaný závěr znalců o věku dítěte, od kterého jsou rodiče schopni o něj samostatně plnohodnotně pečovat, sám o sobě nepředstavuje shodně údaj o věku, do kterého má být dítě odtrženo od svých rodičů a být v péči jiných osob, zde pěstounů. V posuzované věci navíc znalkyně prováděly znalecké zkoumání v době, kdy nezletilé nebyly ani dva roky, v době rozhodování krajského soudu přitom byly nezletilé tři roky a čtyři měsíce, což je značný rozdíl v tak nízkém věku nezletilé. Výše uvedený postup krajského soudu navíc odporuje závazku státu přijmout vhodná opatření pro opětovné sloučení nezletilé a stěžovatelů, co nejdříve to bude možné, a naopak vyznívá jako hledání důvodů pro udržení na co nejdelší dobu péče pěstounské, která je zřejmě v očích obecných soudů "vyšší kvality" než (v jejich představě) péče stěžovatelů o nezletilou. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že takový postup soudů je omezením základních práv, které však podle čl. 4 odst. 4 Listiny nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno, a že vydání soudního rozhodnutí o odnětí dítěte z péče rodiče, případně o jeho další výchově v jiném prostředí než je biologická rodina, je možné v případě vážného ohrožení života či zdraví dítěte. Jak již bylo uvedeno výše, odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudky ESLP ve věcech Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76 a Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42). Postup obecných soudů, které hledají důvody pro umístění dítěte do podnětnějšího náhradního prostředí nelze akceptovat v případě, že v biologické rodině dítěti nehrozí vážná a konkrétní rizika, neboť s tímto odůvodněním by bylo možné odejmout tisíce dětí a svěřit je "lepším rodičům". Takový postup je rozporný se základními právy i zákonem.

44. Co se týká dalšího krajským soudem vysloveného předpokladu pro návrat nezletilé do péče rodičů, tedy kvality vztahů mezi rodiči a nezletilou založené na četnosti styků mezi nimi, rozhodnutí o rozsahu styku je zcela v kompetenci soudu. Proto se jeví nepřípadným negativní odsudek soudu, že stěžovatelé realizují kontakt s nezletilou jen podle vydaného předběžného opatření, tedy jednou týdně dvě a půl hodiny. Závěr krajského soudu a současně jeden z hlavních důvodů pro nenavrácení dítěte do péče rodičů, kdy soud apeluje na stěžovatele, aby se ve spolupráci s OSPOD a dalšími institucemi pokusili o nápravu vzájemných vztahů, je zcela alibistický. Byl to právě OSPOD a obecné soudy, kdo nedokázal od dubna 2018, kdy bylo stěžovatelce na základě nikdy neprokázaného podezření o špatném zacházení s nezletilou dítě odebráno, tedy po dobu čtyř let, vytvořit takové podmínky, aby alespoň došlo k nápravě stavu vytvářením předpokladů pro postupné začlenění nezletilé zpět do péče rodičů. Obecné soudy jen přihlížely tomu, že stěžovatelé v průběhu řízení podávali návrhy na častější styk s nezletilou, které vždy soudy zamítly, aby posléze krajský soud konstatoval, že a) "je politováníhodné", že se stěžovatelé stýkají s nezletilou pouze v rámci soudem stanoveného styku, b) konstatoval, že mezi stěžovateli a nezletilou není navázán "dostatečně kvalitní vztah" a c) uzavřel, že proto si nelze za současné situace představit návrat nezletilé do péče rodičů.

45. Z obsahu vyžádaného spisu přitom vyplývá, že ke dni podání ústavní stížnosti nebylo dosud o úpravě styku mezi stěžovateli a nezletilou pravomocně rozhodnuto a platí proto úprava styku nařízená předběžným opatřením ze dne 22. 10. 2020 (jedenkrát týdně 2,5 hod). Stěžovatelé opakovaně navrhovali rozšíření styku, např. aby byla nezletilá v péči rodičů vždy o každém víkendu (sobota) po dobu nejméně tří hodin v místě bydliště rodičů (zamítnuto okresním soudem usnesením ze dne 6. 10. 2020 č. j. 14 P 408/2018-13), aby byla nezletilá v péči rodičů v období od 24. 12. 2020 od 10:00 hodin do 25. 12. 2020 do 18:00 hodin a dále 30. 12. 2020 od 10:00 hodin do 18:00 hodin (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 17. 12. 2020 č. j. 14 P 408/2018-634), aby byla nezletilá navrácena do péče rodičů (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 14 P 408/2018-661), aby styk probíhal vždy o sobotách od 9:30 do 18:00 hodin s tím, že by si rodiče přebírali nezletilou od pěstounů v místě svého bydliště (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 14 P 408/2018-761), aby byla nezletilá v péči rodičů dne 6. 2. 2021 od 8:30 do 13:00 hodin (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 8. 2. 2021 č. j. 14 P 408/2018-751), aby byla nezletilá v péči rodičů vždy o sobotách od 10:00 do 17:30 (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. 14 P 408/2018).

46. Lze tedy přisvědčit stěžovatelům v tom, že se snažili v rámci svých možností a schopností, aby byl jejich kontakt s dcerou rozšířen a mohl být realizován v místě jejich bydliště, a nelze jim proto vyčítat, že se nepokoušejí dosáhnout častého a intenzivního kontaktu s nezletilou. Skutečnost, že obecné soudy stěžovatele v této jejich snaze nepodpořily, je zarážející o to více, že podle zprávy OSPOD ze dne 7. 7. 2021, která byla jedním z podkladů pro rozhodování krajského soudu, byly každotýdenní styky stěžovatelů s nezletilou řádně realizovány, a po počátečních stresových situacích probíhaly jen s občasným menším pláčem. OSPOD se zúčastnil styku dne 17. 6. 2021, a kontakt označil za bezproblémový, přirozený. OSPOD konstatoval, že nezletilá na rodiče i širší rodinu adekvátně reaguje, rodiče jsou schopni jí společný čas vhodně naplnit, komunikace stěžovatelů s vedlejšími účastníky je však problematická.

47. Právě problematický vztah stěžovatelů k vedlejším účastníkům je kladen krajským soudem stěžovatelům za vinu. Krajský soud konstatuje, že "pokud rodiče v zájmu širšího styku s nezletilou odmítají odhlédnout od svého negativního postoje k navrhovatelům, lze jen stěží dosáhnout ve věci významnějšího pokroku". Krajský soud si je přitom vědom, že postoj stěžovatelů k vedlejším účastníkům je ovlivněn jejich zdravotním postižením, když uvádí, že stěžovatelé namítají "s vysvětlením odpovídajícím jejich osobnostním charakteristikám, že jim vedlejší účastníci nezletilou vzali" apod. Takový postup není v souladu se shora Ústavním soudem deklarovaným zvláštním přístupem k rodinám, jejichž členové trpí zdravotním postižením, naopak je zřejmé, že stěžovatelé de facto v průběhu celého soudního řízení na svůj zdravotní hendikep doplácejí, když soudy bez jakékoliv tolerance a ohledu k jejich zdravotnímu stavu dávají stěžovatelům vinu za situaci, kdy nevyvíjejí sami nad rámec soudem stanoveného rozsahu dostatečnou aktivitu ve stycích s nezletilou a jejich vztah s nezletilou se tak nerozvíjí způsobem, který by vedl k jejímu navrácení do péče rodičů. To platí i o nepokrytě soudy vyzdvihované výchově nezletilé zajištěné pěstouny "ve výborné kvalitě" oproti možnostem stěžovatelky, která by nebyla schopna nezletilou "v adekvátní míře stimulovat a vytvářet jí náležitě podnětné prostředí".


VI.
Závěr

48. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci soudy nesprávně dovodily, že v projednávané věci existují podmínky pro nařízení pěstounské péče (ustanovení § 958 obč. zák.), aniž by byla osvětlena pro věc rozhodující skutečnost, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě navrácení nezletilé do péče stěžovatelů. Z poměrně vágních a stručných závěrů znaleckého posudku vypracovaného ve věku necelých dvou let nezletilé (a který nadto dostatečně neposuzoval výchovné schopnosti otce nezletilé, u něhož nebylo shledáno žádné duševní onemocnění) jednoznačně nevyplývá, zda by nemohla být nezletilá vrácena do péče rodičů, kteří by o ni pečovali s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD či případně dalších pomáhajících organizací. Právě absence zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být v péči stěžovatelů, je zásadní vadou napadených rozhodnutí, jež má za následek porušení práv stěžovatelů na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Zcela stranou úvah obecných soudů pak zůstalo, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla odtržena od svých rodičů a sestry, a byla jim navrácena až v pozdějším věku, kdy bude její citové pouto k vedlejším účastníkům ještě více posíleno.

49. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že odnětí dítěte z péče rodičů představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Rozhodování obecných soudů v projednávané věci nesvědčí o tom, že by si soudy byly náležitě vědomy významu práva stěžovatelů i nezletilé na rodinný život a nezbytné extrémnosti situace odůvodňující odnětí dítěte z péče. Trvání tohoto krajního opatření je totiž podmíněno absencí jakékoli péče rodičů o dítě či takovou jejich péčí, která by bezprostředně ohrožovala život, zdraví nebo jiné důležité zájmy dítěte, v případě jeho návratu do péče rodičů; naopak nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž bylo dítě umístěno, je o něj postaráno "lépe", než pokud by bylo v péči rodičů.

50. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2021 č. j. 13 Co 150/2021-877 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22. února 2021 č. j. 14 P 408/2018-787 zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).


VII.
Náklady řízení

51. Ústavní soud též shledal, že je namístě zavázat účastníky řízení - obecné soudy, tj. Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě, k náhradě nákladů stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem.

52. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není automatické, ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem.

53. V posuzované věci považoval Ústavní soud za vhodné použít citované ustanovení s ohledem na výjimečně závažný protiústavní zásah obecných soudů do práv stěžovatelů - jako rodičů - na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Vzhledem k vážným pochybením obecných soudů v projednávaném případě se tak jeví zcela spravedlivým, aby nyní nesly alespoň náklady stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů