// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 07.10.2022
ÚS: K povinnosti soudů doručovat odvolání protistraně
Rozhodne-li odvolací soud o podaném odvolání oprávněného, aniž byl jeho opis předtím zaslán povinnému, který tak byl zbaven možnosti argumentovat a hájit své stanovisko o nezbytnosti zastavení exekuce, dojde k porušení práva povinného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Postupem odvolacího soudu, který nenařídí k projednání odvolání jednání (aniž by šlo o výjimky uvedené v § 214 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), dojde k porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1405/21, ze dne 20. 9. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 129 Nc 2800/2009 se podává, že okresní soud usnesením ze dne 16. 9. 2009 č. j. 12 Nc 2800/2009-6 nařídil exekuci podle rozhodčího nálezu, který vydala JUDr. E. V. dne 19. 7. 2007 č. j. Va 28-12/2007-7 (dále jen "rozhodčí nález") k uspokojení pohledávky oprávněné - vedlejší účastnice ve výši 39 322 Kč s 6% úrokem p. a. od 26. 6. 2007 do zaplacení a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. M. T., Exekutorský úřad P.
3. Usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. 129 Nc 2800/2009-83 vyhověl okresní soud návrhu stěžovatele a rozhodl, že exekuce se odkládá do právní moci rozhodnutí o návrhu na její zastavení (I. výrok), exekuci zastavil (II. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekučního řízení (III. výrok) a soudnímu exekutorovi náklady exekuce (IV. výrok). Okresní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel s předchůdkyní vedlejší účastnice - obchodní společností Profireal, a. s., dne 23. 1. 2006 smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen "úvěrová smlouva"). Smlouva byla uzavřena na částku 60 012 Kč, přičemž reálně bylo vyplaceno 32 406 Kč, úvěr měl být splacen ve 36 měsíčních splátkách po 1 667 Kč. V konečném důsledku tak byl úvěr navýšen o 27 606 Kč a skutečná úroková sazba (uvedená ve smlouvě v podobě neurčitého slovního obratu "výpůjční úroková sazba úvěru") činila 45,62 % p. a., přičemž dle databáze České národní banky ARAD se v lednu 2006 (k okamžiku uzavření úvěrové smlouvy) pohybovala úroková sazba od 5,90 % do 19,61 % ročně. Součástí úvěrové smlouvy byla i smluvní pokuta koncipovaná tak, že mohla činit až polovinu dlužné částky. Stěžovatel při podpisu úvěrové smlouvy odevzdal nevyplněnou biankosměnku. Okresní soud shledal, že úvěrová smlouva je ve svém souhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy, jejím uzavřením došlo ke zneužití práva a zakládá nerovnováhu mezi smluvními stranami. Cílem úvěrové smlouvy nebylo získat "odměnu" za užívání půjčené jistiny, ale získat ji prostřednictvím "neúměrně" vysokých úroků, jakož i smluvních pokut. Dále okresní soud uvedl, že při uzavírání úvěrové smlouvy nebyla zjevně splněna povinnost věřitele posoudit úvěru schopnost spotřebitele s odbornou péčí. Uzavřel, že exekuční titul byl navíc vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc, neboť rozhodce nebyl určen transparentním způsobem. Okresní soud proto exekuci zastavil, jelikož zde není platný exekuční titul, na jehož základě by bylo možné exekuci vykonat.
4. Odvolání vedlejší účastnice proti usnesení okresního soudu shledal Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") důvodným, a proto napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu a rozhodl, že návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce a na zastavení exekuce se zamítá. Krajský soud dospěl k závěru, že zde není důvod pro odklad provedení exekuce podle § 266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ani pro její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když vykonatelný exekuční titul - rozhodčí nález je formálně vykonatelný a konstatované nedostatky rozhodčí doložky nedosahují "zásadní" intenzity. Dále uvedl, že ani smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 1. 2006 nezakládá kritérium zjevné nespravedlnosti, když sjednaná výše úroku nepřekročila nejvyšší úrokovou sazbu v době poskytnutí úvěru. Z pohledu spotřebitele vyhodnotil úvěrovou smlouvu toliko jako nepřehlednou, která však zjevnou nespravedlnost nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení základních práv (bod 1.) spatřuje stěžovatel v nesprávném procesním postupu krajského soudu, který mu nedoručil opis odvolání a nenařídil jednání, a namítá, že krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu také tím, že vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, které je zmatečné a není náležitě odůvodněno.
6. Po rekapitulaci předchozího řízení stěžovatel podrobně odůvodňuje svoje námitky tvrzením, že krajský soud rozhodl o odvolání vedlejší účastnice, aniž by mu předtím zaslal opis odvolání na vědomí (jak vyžaduje § 210 odst. 1 o. s. ř.). Tímto postupem fakticky znemožnil stěžovateli vyjádřit se a hájit tak své stanovisko o nedůvodnosti odvolání. Krajský soud navíc ve věci nenařídil ústní jednání, i když rozhodnutí okresního soudu změnil.
7. V této souvislosti stěžovatel odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 1. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17 (N 176/86 SbNU 811), nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 1429/16 (N 190/83 SbNU 111) a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ze kterých vyplývá, že je porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, rozhodne-li odvolací soud o podaném odvolání žalovaného, aniž jeho opis předtím zašle žalobci na vědomí. Dále uvádí [srov. nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)], že je porušením práva na soudní ochranu, nenařídil-li soud jednání (i přes to, že nebyly splněny výjimky podle § 214 o. s. ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, dospěl-li k odlišným právním závěrům na základě totožného skutkového stavu.
8. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu, nesouhlasí s jeho právními závěry o platnosti úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky. V této souvislosti se odvolává na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205)], která definuje kritéria zjevné nesprávnosti formulářových smluv a jejich zajištění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejší účastnici řízení.
11. Krajský soud má za to, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele. Uvádí, že odvolání vedlejší účastnice bylo stěžovateli "jistě" doručeno náhradním způsobem. Předpokládá, že i kdyby stěžovatel na odvolání reagoval, pravděpodobně by námitky odpovídaly svým obsahem ústavní stížnosti, která podle jeho názoru neobsahuje žádnou novou argumentaci či nové skutečnosti, které by měly na výsledek řízení vliv. Vysvětlil rovněž, proč nepovažoval za nutné nařídit ve věci jednání, když neprováděl dokazování. Trvá na tom, že ve svém odůvodnění objasnil všechny okolnosti, za kterých bylo rozhodnutí přijato, a uvedl všechny důvody, proč úvěrová smlouva nezakládá zjevnou nespravedlnost. Pro případ, že by bylo o ústavní stížnosti věcně rozhodováno, se krajský soud domnívá, že by měla být pro nedůvodnost zamítnuta.
12. Vedlejší účastnice se vyjádřila, že procesní postup krajského soudu považuje za správný. Je toho názoru, že při exekuci nemusí odvolací soud nařizovat jednání, neprovádí-li šetření nebo dokazování, jako tomu bylo v této věci. Dále uvedla, že případné procesní pochybení v odvolacím řízení (nedoručení odvolání stěžovateli) nemá ústavně právní rozměr. Sporná částka se blíží bagatelní výši a nadto stěžovatel nepřináší (z pohledu posouzení platnosti úvěrové smlouvy) žádné námitky, které by mohly případně zvrátit výsledek rozhodnutí v jeho prospěch.
13. Vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil možnost repliky a zdůraznil, že trvá na tom, že odvolání skutečně doručeno nebylo, a to ani náhradním způsobem. Dále uvádí, že krajský soud nemůže na základě obsahu ústavní stížnosti předjímat obsah jeho vyjádření k odvolání a trvá na důvodech neplatnosti spotřebitelské smlouvy a rozhodčí doložky, které doplnil odkazy na další judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v kritice procesního postupu krajského soudu, který rozhodl o odvolání vedlejší účastnice proti usnesení okresního soudu, aniž by doručil opis odvolání stěžovateli, kterému tak byla odebrána možnost podat k němu své vyjádření a uplatnit procesní obranu. Nadto krajský soud změnil usnesení okresního soudu, aniž by k projednání odvolání nařídil jednání, byť nebyla dána žádná z výjimek § 214 o. s. ř.
17. S ohledem na uvedená zjištění je třeba uvést, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které stanoví konkrétní způsoby a procesními instituty, jimiž lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Nedodrží-li soud (jiný orgán) zákonem stanovený postup, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro odvolací řízení.
18. Doručování odvolání upravuje § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého vyjma případů opožděného či vadného odvolání doručí soud prvního stupně ostatním účastníkům odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé; jde-li o odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí je soud těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
19. Se zřetelem k tvrzenému porušení procesních předpisů Ústavní soud zjišťoval, zda byl opis odvolání stěžovateli skutečně doručen do jeho sféry či nikoliv. Po seznámení se s obsahem spisu dospěl k závěru, že opis odvolání doručen nebyl. Tato skutečnost vyplývá zejména z údajů na č. l. 104 spisu okresního soudu.
20. Ústavní soud konstatoval [nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293)], že jde-li o odvolání směřující proti jiným než meritorním rozhodnutím soud nemá zákonem kategoricky formulovanou povinnost doručit ho ostatním účastníkům; k tomuto postupu soud přistupuje na základě své úvahy o jeho vhodnosti a účelnosti s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností zakládající nezbytnost doručení odvolání ostatním účastníkům může přitom být i dosavadní průběh řízení, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným odvolatelem zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Výše uvedený názor, který akcentuje zásadu rovnosti stran, lze bezpochyby vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť šlo o rozhodnutí meritorní.
21. Doručením odvolání ostatním účastníkům má být umožněno, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty odvolatele a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud má v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nálezy ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 326/17 (N 81/85 SbNU 387), ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), či obdobně ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297)].
22. Výše uvedená rozhodnutí značí v této otázce jasnou rozhodovací linii, kterou podtrhuje v poslední době vydaný nález ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 229/21, v němž Ústavní soud uvedl, že rozhodne-li odvolací soud o podaném odvolání, aniž by předtím bylo ostatnímu účastníkovi řízení umožněno se s obsahem odvolání (v důsledku nikoli řádného doručení odvolání soudem prvního stupně) seznámit, fakticky mu znemožní vznést argumenty proti tvrzením účastníka řízení uvedeným v odvolání, poruší právo ostatního účastníka řízení na soudní ochranu a rovné postavení v řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že procesním postupem krajského soudu byl stěžovatel fakticky zbaven svého práva předložit své argumenty k podanému odvolání.
23. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou o porušení práva na řádně vedené soudní řízení proces krajským soudem, který k projednání odvolání nenařídil jednání v souladu s § 214 odst. 1 o. s. ř. (aniž by šlo o výjimky uvedené v § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Za situace, kdy na základě podaného odvolání (a v něm vznesených argumentů) dospěl krajský soud k odlišnému právnímu názoru než okresní soud, přičemž dotčený účastník řízení (stěžovatel) se o tomto náhledu na posuzovanou otázku dozvěděl až z jeho rozhodnutí, lze jeho postup kvalifikovat jako porušení shora uvedeného základního práva na soudní ochranu. Tento závěr nezvrátí ani obrana krajského soudu, který se ohradil, že jednání nenařídil, neboť od něj nečekal další objasnění věci.
24. Ústavní soud - s ohledem na princip minimalizace jeho zásahů do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci - neposuzoval, zda jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce a s tím související vykonatelnost rozhodčího nálezu, potažmo platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, při vědomí toho, že toto posouzení přísluší obecným soudům.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že krajský soud napadeným usnesením porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení zrušil. Rozhodl tak bez nařízení jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.
Autor: US