// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.09.2022

ÚS: Formalistické posouzení opodstatněnosti žaloby pro zmatečnost

Je povinností obecných soudů v původním řízení, aby stěžovatele poučily podle § 5 občanského soudního řádu, coby jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení, o existenci souvislostí, pro něž je jím požadované rozhodnutí fakticky i právně neuskutečnitelné. Smyslem procesní poučovací povinnosti je zabezpečit, aby si účastník včas uvědomil své procesní možnosti a měl příležitost je uplatnit skrze konkrétní procesní úkon. Poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod.

Žaloba pro zmatečnost slouží k nápravě takových procesních vad, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, příp. jimiž bylo postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Jde tedy o právní institut, jímž lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním pochybením. Vydání rozhodnutí, které od počátku není způsobilé vyvolat zamýšlené právní následky, a tedy poskytnout porušenému právu jednotlivce soudní ochranu, takovou vadou beze sporu je. Obecné soudy porušily nejen právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ale také jeho legitimní očekávání, že se stane vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku jako majetkového práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2661/21, ze dne 9. 8. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I.

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem Praha - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 C 472/2014, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice z titulu neuspokojeného nároku na vydání náhradních pozemků, vyplývajícího z restitučního nároku stěžovatele. Této žalobě bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. 7 C 472/2014-111 vyhověno, když okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost uzavřít se stěžovatelem do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Šestajovice do jeho vlastnictví. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a má nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, které mu podle § 11 odst. 1 téhož zákona nemohou být vydány. Protože tento restituční nárok stěžovatele, který byl uplatněn již v roce 1992, dosud nebyl zcela uspokojen z důvodu liknavého přístupu vedlejší účastnice v rámci veřejných nabídek ve smyslu § 12 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dospěl okresní soud k závěru, že je namístě, aby stěžovateli byl přímo převeden shora uvedený náhradní pozemek.

4. Proti tomuto rozhodnutí se vedlejší účastnice odvolala. Krajský soud však rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné svým rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 395/2016-141 potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 1. 2017.

5. Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017 č. j. V-1690/2017-209 zamítl Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ, návrh stěžovatele na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí vedena paní Libuše Zahrádková, která je rovněž oprávněnou osobou dle zákona o půdě a jejíž vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo zapsáno na základě jiného soudního rozhodnutí týkajícího se téhož pozemku s účinky vkladu ke dni 9. 1. 2017.

6. Vzhledem k právě uvedené skutečnosti podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 395/2016-141 žalobu pro zmatečnost z důvodu dle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Učinil tak s odůvodněním, že mu nesprávným postupem krajského soudu byla odňata možnost před soudem jednat, neboť ohledně vydání předmětného pozemku byla souběžně vedena dvě soudní řízení, na což vedlejší účastnice obecné soudy neupozornila, přičemž za nastalé situace při konkurenci dvou nabývacích titulů je vykonatelnost toho z nich, který byl vyhotoven a doručen později (tedy nabývacího titulu stěžovatele), zpochybněna. Restituční nárok stěžovatele tak přesto, že byl v řízení zcela úspěšný, na základě předmětného rozsudku nemůže být uspokojen, neboť vedlejší účastnice na něj nemůže vlastnické právo převést, když toto v mezidobí již nabyla jiná oprávněná osoba.

7. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením krajského soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39 zamítnuta. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel spatřuje zmatečnost ve skutečnosti, že jiný rozsudek, kterým byl předmětný pozemek vydán jiné oprávněné osobě, byl vyhotoven dříve, než žalobou napadené rozhodnutí, v důsledku čehož bylo zmařeno uspokojení stěžovatelova restitučního nároku. Tato skutečnost však není podřaditelná pod důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, který stěžovatel uplatnil, neboť odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení (tj. před vydáním vlastního rozhodnutí ve věci), jímž soud znemožní účastníku realizaci jeho procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje, což však není tento případ. Stěžovateli bylo navíc žalobou pro zmatečnost napadeným rozhodnutím vyhověno, pročež nebyl k jejímu podání subjektivně legitimován. Krajský soud z těchto důvodů žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo usnesením vrchního soudu ze dne 6. 2. 2020 č. j. 4 Co 183/2018-79 jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 33 Cdo 3571/2020-295 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud jej neshledal přípustným.


II.

Argumentace účastníků

8. Rozhodnutí soudů všech stupňů, jimiž tyto rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní za přepjatě formalistický označil obecnými soudy provedený výklad § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, dle něhož žaloba pro zmatečnost může být opodstatněná pouze v případě, že by se nesprávný postup odvolacího soudu projevil v samotném průběhu řízení, nikoli při (nebo po) vlastním rozhodování, a dále závěr obecných soudů, že stěžovatel coby v řízení ve věci samé úspěšný účastník, jehož návrhu ve věci samé bylo zcela vyhověno, není k podání tohoto opravného prostředku aktivně subjektivně legitimován. Stěžovatel naopak poukázal na skutečnost, že žalobou uplatnil svůj restituční nárok, který dosud nebyl zcela uspokojen, a to z důvodu liknavého přístupu vedlejší účastnice. Z tohoto důvodu stěžovateli nezbylo, než domáhat se uspokojení tohoto nároku cestou žaloby o nahrazení projevu vůle k přímému převodu náhradního pozemku. Této žalobě soudy sice zcela vyhověly, nicméně - jak posléze vyšlo najevo - vlastnické právo k předmětnému pozemku ještě předtím, než žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci, nabyla na základě jiného soudního rozhodnutí jiná oprávněná osoba, v důsledku čehož obecné soudy rozhodující ve věci stěžovatele zavázaly vedlejší účastnici k bezplatnému převodu pozemku, jehož však vedlejší účastnice již není vlastníkem. Považovat za dané situace rozhodnutí obecných soudů ve věci samé za vyhovující dle názoru stěžovatele nelze. Stěžovatel se dále ohradil proti názoru soudů všech stupňů, že postupem soudu ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu "je taková činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu". V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že k vydání konečného rozhodnutí dochází nikoliv již jeho vyhlášením, ale až předáním jeho písemného vyhotovení k doručení účastníkům. To doložil poukazem na skutečnost, že ve věcech náhrady škody za nesprávný úřední postup se průtahy v řízení, včetně období od vyhlášení rozhodnutí do jeho doručení, pokládají za postup soudu v řízení. Soudům vytkl též to, že - znajíce skutkový stav - jej podle § 5 občanského soudního řádu nepoučily o tom, jaký procesní postup má zvolit, aby odstranil prima vista nevykonatelný pravomocný rozsudek. Uvedl, že daný stav jej vedl vedle podání žaloby pro zmatečnost též k podání žaloby na obnovu řízení a žaloby dle části páté občanského soudního řádu, jakož i žaloby o náhradu škody proti vedlejší účastnici, o nichž však dosud nebylo rozhodnuto.

9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Nejvyšší soud zopakoval své přesvědčení, že žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu nemůže být opodstatněná v případě, kdy se tvrzený nesprávný postup odvolacího soudu projeví nikoli v samotném průběhu řízení, ale až poté, co bylo o věci samé meritorně rozhodnuto. Dále namítl, že stěžovatel pomíjí, že k žalobě pro zmatečnost je legitimován pouze účastník, jemuž nebylo rozhodnutím soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Stěžovateli však žádná taková újma dle názoru Nejvyššího soudu nevznikla. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. zamítnuta.

10. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že v řízení o žalobě stěžovatele pro zmatečnost k porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost by z tohoto důvodu měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

11. Krajský soud se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.

12. Obec Šestajovice, která byla vedlejším účastníkem v řízení před obecnými soudy, se k výzvě Ústavního soudu dle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka v řízení o nynější ústavní stížnosti.

13. Vedlejší účastnice (Česká republika - Státní pozemkový úřad) se ztotožnila se způsobem, jímž se se zmatečnostní žalobou stěžovatele vypořádal vrchní soud. Uvedla, že i dle jejího názoru nelze procesní situaci, v níž se stěžovatel v důsledku vydání materiálně nevykonatelného rozhodnutí ve věci samé ocitl, podřadit pod žádný z taxativně stanovených důvodů žaloby pro zmatečnost tak, jak tyto vypočítává § 229 občanského soudního řádu. V této souvislosti připomněla, že tento opravný prostředek je primárně konstruován k nápravě procesních vad, k nimž však v daném soudním řízení dle jejího názoru nedošlo. Odmítla rovněž názor stěžovatele, že za vydání rozhodnutí je třeba považovat až okamžik jeho doručení, nikoli již jeho vyhlášení, a s poukazem na časový horizont, kdy byla vydána jednotlivá rozhodnutí, uzavřela, že nelze mít ani za to, že by se soudy dopustily jakýchkoli průtahů. Dále upozornila na skutečnost, že restituční nárok nepožívá dle ustálené soudní judikatury ústavní ochrany podle čl. 11 Listiny, a tudíž stěžovatelem namítané domnělé porušování jeho práv nemá ústavněprávní charakter, když případný zásah lze posuzovat toliko v rovině podústavního práva. Vyjádřila přesvědčení, že vydáním materiálně nevykonatelného vyhovujícího rozsudku nedošlo k újmě na právech stěžovatele, neboť stěžovatel má i nadále možnost uspokojit svůj restituční nárok, a to ve výši nesnížené o hodnotu náhradních pozemků, jež mu měly být na základě vyhovujících rozhodnutí ve věci samé vydány, ve veřejných nabídkách. Existence samotného materiálně (ne)vykonatelného rozhodnutí přitom takovému postupu dle názoru vedlejší účastnice nebrání, neboť právní mocí takového rozhodnutí je mezi účastníky uzavřena smlouva o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle § 11a zákona o půdě. V takovém případě pak zůstává možnost stěžovatele a vedlejší účastnice její obsah měnit či revokovat společným soukromoprávním jednáním. Vedlejší účastnice se dále obsáhle vyjádřila k povaze tzv. náhradového rozsudku, jímž soud podle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu nahradí projev vůle vedlejší účastnice k převodu náhradního pozemku oprávněné osobě dle zákona o půdě, pročež uzavřela, že se jedná o soudní rozhodnutí deklaratorní (nikoli konstitutivní) povahy, jehož právní mocí je toliko nahrazen projev vůle vedlejší účastnice. Toto rozhodnutí má tedy pouze obligační, nikoli věcněprávní účinky, přičemž k nabytí vlastnického práva je nezbytný jeho následný vklad do katastru nemovitostí, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Vedlejší účastnice odmítla také námitku stěžovatele, že nebyl soudy podle § 5 občanského soudního řádu poučen o tom, jaký procesní postup má zvolit k tomu, aby dosáhl odstranění materiálně nevykonatelného rozhodnutí. Učinila tak s odůvodněním, že poučovací povinnost soudu dle § 5 občanského soudního řádu není koncipována jako povinnost soudu udílet účastníku řízení rady či návod k úspěšnému řešení sporu, neboť takto pojatá poučovací povinnost by byla v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a zásadou kontradiktornosti stran v občanském soudním řízení.

14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření rovněž uvedla, že původní restituční nárok stěžovatele (původně ve výši 4 750 395,32 Kč) byl ke dni 7. 3. 2022 z 96 % uspokojen, přičemž naprostá většina tohoto nároku byla uspokojena prostřednictvím veřejných nabídek, když vedlejší účastnice se stěžovatelem uzavřela celkem 43 smluv o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle zákona o půdě a dále 8 kupních smluv dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb. a zákona č. 357/1992 Sb., v tehdy účinném znění. Další 2 % restitučního nároku stěžovatele byla uspokojena prostřednictvím žalob o nahrazení projevu vůle, na jejichž základě byly stěžovateli převedeny dva náhradní pozemky. Ke dni 7. 3. 2022 tak zbývalo uspokojit 4 % z restitučního nároku stěžovatele v celkové výši 207 229 Kč.

15. Vedlejší účastnice s přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem navrhla, aby Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný, příp. jej zamítl.

16. Stěžovatel se ve své replice vyjádřil zejména k tvrzení vedlejší účastnice. Uvedl, že vedlejší účastnice věnuje pozornost zejména způsobu a rozsahu dosavadního uspokojení jeho restitučního nároku. Přitom přehlíží, že tato skutečnost není pro posouzení nynější věci relevantní. Podstatnou skutečností z hlediska zásahu do jeho práva na soudní ochranu je existence rozhodnutí soudu ve věci samé, které v okamžiku, kdy nabylo právní moci, zavazovalo k plnění, které nemohlo být poskytnuto proto, že pozemek, který byl předmětem tohoto plnění, již nebyl ve vlastnictví vedlejší účastnice. Postupem obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost pak nastala situace, že rozsudek, kterým soud zavázal vedlejší účastnici k nemožnému plnění, nebyl zrušen. Navíc dle stěžovatele nelze přehlédnout, že to byla právě vedlejší účastnice, která svým nesprávným postupem tuto situaci navodila.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem a hodnocení Ústavního soudu

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

18. Následně posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisového materiálu, a dospěl k závěru, že jde o návrh důvodný.

19. Ve vztahu k otázce práva na soudní ochranu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny a jehož porušení stěžovatel v nynější věci zejména namítá, se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil. Přitom konstatoval, že toto právo v sobě zahrnuje postulát spravedlivosti soudního řízení, k jejímž výchozím komponentům náleží právo na přístup k soudu. Přístup k soudu přitom implikuje nejen respekt soudu ke statusu účastníka řízení, ale také existenci rozhodnutí, v němž bude o právech a povinnostech účastníka náležitě rozhodnuto. Opak znamená odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), představující svou intenzitou ústavní vadu nepřijatelnou v jakémkoli druhu řízení (shodně viz nález ze dne 3. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 3237/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod spočívá i v tom, že je jednotlivci fakticky znemožněno domoci se svého práva. Požadavky kladené na uplatnění práva před soudem musejí mít oporu v zákoně, stejně jako s ním nesmí být v rozporu jejich výklad (srov. nález ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3363/21).

20. Ústavní soud rovněž dlouhodobě setrvává na stanovisku, že funkcí soudů v materiálním právním státě je podle čl. 4 ve spojení s čl. 90 Ústavy poskytovat ochranu právům jednotlivce. Ta přitom působí buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím právních předpisů, kdy základní práva představují korektiv jejich obsahu, aplikace i interpretace. Soudy tak ochranu základním právům poskytují nejen přímo, ale také cestou interpretace a aplikace podústavních norem způsobem zohledňujícím účel ústavně garantovaných základních práv. Úkolem soudce v podmínkách právního státu je vždy v dané procesní situaci najít řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu [srov. nález ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09 (N 232/55 SbNU 181); nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79); nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707); nebo nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)].

21. Stojí-li tedy soud před otázkou, jak vyložit určité zákonné ustanovení, musí z nabízených možností zvolit tu, která v co největší možné míře realizuje ústavně zaručená práva účastníků, a naopak ve svých důsledcích neznamená odepření spravedlnosti. Ústavně konformní nemůže být taková intepretace, která nezohledňuje účel aplikovaného ustanovení, bez předložení ústavně akceptovatelných důvodů nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi a vytváří nové překážky v nalézání spravedlivého řešení věci. Přijal-li by Ústavní soud takový výklad, nedostál by své povinnosti poskytovat ochranu právům podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy a porušil by tím práva dotčených účastníků podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27), nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303), nález ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135) nebo nález ze dne 25. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1778/21].

22. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy rozhodující o stěžovatelově žalobě pro zmatečnost shora uvedeným požadavkům, které jsou na ně kladeny, nedostály, a to z následujících důvodů.

23. Stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány, poskytl prostřednictvím restitučních předpisů možnost jejich částečné nápravy [srov. nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04 (N 118/37 SbNU 511) nebo nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)]. Mezi restituční předpisy se řadí i zákon o půdě, jehož konkrétní účel tkví ve zmírnění následků majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku. Stát se přitom svých zákonných povinností nemůže zbavit, naopak musí prostřednictvím svých orgánů jednat tak, aby majetkové příkoří oprávněných osob bylo zmírněno v co možná nejkratší době [srov. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27), nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)].

24. Jestliže Státní pozemkový úřad, vykonávající práva a povinnosti státu (zde vedlejší účastnice), bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněného, čímž dochází k mnohaletému prodlení, může se oprávněný podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, rozpracované judikaturou Nejvyššího soudu, domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků žalobou u soudu v občanskoprávním řízení [srov. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27); nález ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323) nebo nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303); dále pak rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009].

25. Touto cestou se vydal též stěžovatel, který přesto, že restituční nárok, jehož uspokojení se v řízení ve věci samé nyní domáhal, byl řádně uplatněn již v roce 1992, dosud nebyl v plném rozsahu uspokojen. Stěžovatel proto podal žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice na převod konkrétního náhradního pozemku, přičemž tvrdil a prokazoval, že tento postup je namístě, neboť vedlejší účastnice vůči němu postupuje liknavě, čímž ztěžuje uspokojení jeho nároku. Tomu tvrzení soudy přisvědčily, pročež žalobě (pravomocně) vyhověly. Jak plyne z vyžádaného spisového materiálu, vedlejší účastnice soudy rozhodující ve věci samé ani stěžovatele neupozornila, že ohledně totožného pozemku je souběžně vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 (a následně u Městského soudu v Praze coby soudu odvolacího), v němž se jiná oprávněná osoba domáhá jeho vydání. V důsledku toho došlo k situaci, kdy byla různými soudy souběžně vydána dvě soudní rozhodnutí, jimiž byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice k převodu jednoho konkrétního pozemku dvěma oprávněným osobám, přičemž prvé z nich - jak bylo Ústavním soudem zjištěno - nabylo právní moci dne 2. 1. 2017 a druhé - vydané ve věci stěžovatele - se stalo pravomocným jen o pár dní později, a to dne 13. 1. 2017. Paní Libuše Zahrádková (tedy oprávněná osoba, jež rovněž usilovala o převod téhož pozemku) přitom již dne 9. 1. 2017 podala návrh na vklad svého vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí. Tomuto návrhu příslušný katastrální úřad vyhověl a paní Zahrádkovou k uvedenému dni jako vlastnici tohoto pozemku do katastru nemovitostí zapsal, čímž se tato restituentka dle § 1105 občanského zákoníku stala jeho vlastníkem. Ke dni 13. 1. 2017, kdy nabylo právní moci meritorní rozhodnutí krajského soudu ve věci stěžovatele, tak toto rozhodnutí zavazovalo vedlejší účastnici k převodu vlastnického práva k pozemku, jehož již nebyla vlastníkem. Rozhodnutí ve věci samé tak za daného stavu představovalo od samého počátku de facto rozhodnutí nicotné, neboť bylo právně i fakticky neuskutečnitelné, pročež stěžovatelův restituční nárok nemohl být na jeho základě uspokojen.

26. Stěžovatel na tuto situaci obratem reagoval podáním žaloby pro zmatečnost, jíž se domáhal odstranění takového rozhodnutí. Obecné soudy však tuto žalobu zamítly s tvrzením, že žádný z důvodů zmatečnosti není dán a stěžovatel navíc není k jejímu podání ani aktivně subjektivně legitimován, neboť byl v řízení ve věci samé formálně úspěšný. Takový způsob výkladu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu považuje Ústavní soud v dané situaci ve shodě se stěžovatelem za přepjatě formalistický, ba až zcela absurdní.

27. Především je třeba vycházet ze základních zásad a pravidel civilního procesu, zejména z § 1, § 2, § 3 a § 6 občanského soudního řádu, podle kterých mimo jiné platí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků; v řízení soudy mj. dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno [bod 16. nálezu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3009/17 (N 167/91 SbNU 107)]. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávané věci nedostály.

28. Je totiž zřejmé, že meritorním rozhodnutím, jehož zrušení se stěžovatel domáhal, nebyl naplněn hlavní cíl civilního procesu, tedy poskytnutí ochrany právu stěžovatele, které bylo porušeno, jak stěžovatel v řízení prokázal. Ačkoli byl stěžovatel po formální stránce úspěšný, fakticky mu bylo znemožněno domoci se svého práva (procesní úspěch stěžovatele tak lze považovat toliko za tzv. "Pyrrhovo vítězství").

29. Bylo proto povinností obecných soudů v původním řízení, aby stěžovatele poučily podle § 5 občanského soudního řádu [coby jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení - bod 16. nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11 (N 151/74 SbNU 289)] o existenci souvislostí, pro něž je jím požadované rozhodnutí fakticky i právně neuskutečnitelné. Smyslem procesní poučovací povinnosti je zabezpečit, aby si účastník včas uvědomil své procesní možnosti a měl příležitost je skrze konkrétní procesní úkon realizovat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 661/96 či nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267)], přitom míra procesního poučení i případné následky nenaplnění procesní poučovací povinnosti se posuzují s přihlédnutím k okolnostem případu [srov. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod [nález ze dne 1. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 100/2000 (N 159/20 SbNU 127)].

30. V nyní projednávané věci by navíc nešlo o nepřípustný návod či radu k úspěšnému řešení sporu, jak namítá vedlejší účastnice, již proto, že stěžovatel v původním řízení byl po věcné (hmotněprávní) stránce úspěšný. Poučení by reagovalo na specifickou procesní situaci, ve které se stěžovatel ocitl a kterou nemohl předvídat ani zjistit. Není poté ani rozhodné, že vydání fakticky nicotného rozhodnutí obecné soudy v nynější věci svým postupem přímo nezapříčinily, resp. že v době vyhlášení rozhodnutí neměly informace o probíhajícím jiném řízení týkajícím se téhož pozemku. Bylo následně na obecných soudech v řízení o žalobě pro zmatečnost tuto vadu napravit, neboť již byly s předmětnými okolnostmi prokazatelně seznámeny.

31. Následky vzniklé situace pak nelze klást k tíži účastníka řízení, který v dobré víře a s legitimním očekáváním o oprávněnosti a řádnosti jím uplatněného nároku vedl u obecného soudu řízení, v němž bylo vlivem jím nezaviněných okolností vydáno rozhodnutí, jež není způsobilé poskytnout mu efektivní ochranu jeho práv. Jak již Ústavní soud uvedl v minulosti, případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale v relaci ke konkrétní věci a s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku [nález ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725)].

32. Ústavní soud poznamenává, že odpovědnost je třeba hledat spíše na straně vedlejší účastnice, která okolnost, že vede vícero soudních řízení ohledně téhož pozemku, v daném řízení mohla a měla uvést. Tím spíše v situaci, že vedlejší účastnice není "běžným" účastníkem civilního řízení, ale je právě jejím úkolem coby organizační složky státu, aby při uspokojování restitučních nároků postupovala podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2896/09 (N 97/57 SbNU 273)]. I s přihlédnutím k osobě vedlejší účastnice je proto požadavek na poučovací povinnost vůči stěžovateli coby oprávněné osobě (restituentovi) zesílen.

33. Žaloba pro zmatečnost slouží k nápravě takových procesních vad, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2179/2002), příp. jimiž bylo postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Jde tedy o právní institut, jímž lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2625/2010; srov. též MOTTL, T., VACKOVÁ, M. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha IV. §201 -250l občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 136 a násl. nebo DOLEŽÍLEK, J. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, K., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1009-1010). Vydání nicotného rozhodnutí, které od počátku není způsobilé vyvolat zamýšlené právní následky, a tedy poskytnout porušenému právu jednotlivce soudní ochranu, takovou vadou beze sporu je.

34. Nebyl-li stěžovatel o nastalé procesní situaci (o faktické i právní neuskutečnitelnosti jím požadovaného rozhodnutí) poučen podle § 5 občanského soudního řádu tak, aby na ni mohl adekvátním způsobem reagovat, např. tím, aby si vybral jiný vhodný pozemek a podle § 95 odst. 1 občanského soudního řádu navrhl změnu žaloby [nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173]), o což ostatně nyní patrně stěžovatel usiluje, bylo mu znemožněno účinně realizovat jeho procesní práva, a tím i odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 26 Cdo 2252/2006).

35. V kontextu řečeného nemůže obstát ani závěr obecných soudů, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby pro zmatečnost, byl-li v řízení úspěšný, neboť - jak bylo uvedeno výše - šlo o úspěch ryze formální. Stěžovatel přitom má zájem na tom, aby bylo žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí zrušeno, aby případně mohl v jím zahájeném řízení odpovídajícím způsobem procesně reagovat na dané (specifické) okolnosti věci.

36. Podle Ústavního soudu bylo proto namístě žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí zrušit, neboť opačný výsledek vede k odepření spravedlnosti a způsobuje vznik další křivdy, jež měla být v původním řízení zmírněna. Obecné soudy tak však neučinily, ale naopak přistoupily k takovému "mechanickému" výkladu § 229 občanského soudního řádu, který lpí na jeho doslovném znění, aniž by respektoval vlastní smysl žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud proto považuje výklad § 229 odst. 3 občanského soudního řádu za příliš formalistický a v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

37. Ústavní soud dále shledal, že v důsledku formalistického výkladu příslušného ustanovení občanského soudního řádu obecné soudy porušily nejen právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ale také jeho legitimního očekávání, že se stane vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku jako majetkového práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny [shodně nález ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 1389/13 (N 65/76 SbNU 887)] a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. nález ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3039/20). Řádně uplatněný restituční nárok stěžovatele tak není ani dnes (po téměř třiceti letech!) zcela uspokojen, což je situace, kterou Ústavní soud považuje za neakceptovatelnou. Ústavní soud proto dovodil rovněž porušení tohoto majetkového ústavně zaručeného práva.


IV.

Závěr

38. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího, vrchního a krajského soudu byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud proto stěžovateli vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil.

39. V dalším řízení bude úkolem krajského soudu revidovat své závěry o absenci aktivní legitimace stěžovatele a o nenaplnění předpokladů zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, to vše v intencích závěrů uvedených v tomto nálezu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů