// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 16.09.2022
ÚS: Nevypořádání námitky obviněného o nedoručení překladu
1. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
2. Námitka, směřující do otázky doručení meritorního (cizozemského) rozhodnutí obviněnému, resp. překladu takového rozhodnutí, se úzce dotýká zachování práva obviněného na spravedlivý proces. To je zaručeno Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a je i součástí veřejného pořádku (viz výhrada veřejného pořádku dle § 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních; obdobně čl. 22 odst. 2 písm. c. ev. čl. 18 odst. 1 písm. a. a b. Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu). Nedoručení překladu meritorního rozhodnutí, resp. jeho podstatných částí, při současné neúčasti tlumočníka při jeho vyhlašování, lze proto považovat za důvod neposkytnutí justiční spolupráce. O porušení tohoto práva nejde tehdy, byla-li obviněnému předtím taková pomoc soudem ustanovených tlumočníků skutečně nabídnuta a on ji odmítl. Za takové situace by nebylo právo stěžovatele porušeno ani nevyhotovením překladu rozsudku.
3. Jsou-li závěry učiněné českými soudy o tom, že ve švýcarském trestním řízení nedošlo k tvrzenému porušení stěžovatelových práv, založeny na nedostatku rozhodujících skutkových zjištění, jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 381/22, ze dne 24. 8. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění (úplné znění ZDE):
(…)
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
42. Ústavní soud zvážil obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V.1. Obecná východiska
43. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není nadřízen obecným soudům, do jejichž rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem, nebo pokud řízení nebylo vedeno ústavně souladně a pokud řízení není možné jako celek pokládat za spravedlivé.
44. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních v § 120 odst. 1 písm. a) ZMJS stanoví, že cizozemské rozhodnutí lze na území České republiky uznat, jestliže tak stanoví mezinárodní smlouva nebo je zaručena vzájemnost. Jde-li o vztah mezi Českou republikou a Švýcarskem, je tato materie upravena již výše citovanou Úmluvou o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu zveřejněnou pod č. 33/1997 Sb., současně je mezi oběma stranami zaručena vzájemnost. Vztah mezi ZMJS a Úmluvou je upraven v § 3 odst. 2 tak, že podle ZMJS se postupuje, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. ZMJS je tedy subsidiární vůči mezinárodním smlouvám a uplatní se tedy zejména na otázky, které mezinárodní smlouva neupravuje vůbec, anebo nikoliv vyčerpávajícím způsobem. Nutno podotknout, že obě právní úpravy stanoví jak podmínky uznání cizozemských rozhodnutí, tak i podmínky justiční spolupráce obdobně.
45. Mezi další obligatorní podmínky pro uznání cizozemského rozhodnutí dle ZMJS náleží rovněž skutečnost, že uznávané rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti se skutkem, který by naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu i podle práva České republiky [§ 120 odst. 1 písm. b) ZMJS] a že bylo vydáno v řízení, které odpovídalo závazkům vyplývajícím pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [§ 120 odst. 1 písm. c) ZMJS]. Takovou mezinárodní smlouvou je pro Českou republiku EÚLP, podle jejíhož čl. 6 odst. 3 má každý, kdo je obviněn z trestného činu, tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) využít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
46. V neposlední řadě musí být pro uznání cizozemského rozhodnutí splněna podmínka, že v České republice nebylo vedeno trestní stíhání proti téže osobě pro týž skutek, které skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo pravomocným zastavením trestního stíhání anebo jiným rozhodnutím se stejným účinkem, ledaže takové rozhodnutí bylo zrušeno [§ 120 odst. 1 písm. f) ZMJS].
47. Jde-li o mezinárodní justiční spolupráci obecně, vztahuje se na ni výhrada veřejného pořádku. Konkrétně § 5 odst. 1 ZMJS stanoví, že justiční spolupráci nelze cizozemskému orgánu poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat. Dle odst. 2 nemusí být mezinárodní justiční spolupráce poskytnuta rovněž v případě, že by tím mohlo dojít k poškození jiného významného chráněného zájmu České republiky. Mezi zásady, na nichž je třeba bez výhrady trvat, patří především ty zásady, které zajišťují ochranu základních lidských práv a svobod. Výhrada veřejného pořádku je tedy obecným důvodem pro odmítnutí spolupráce všech typů bez ohledu na to, zda je mezi důvody odmítnutí daného typu spolupráce uvedena. Přitom se vždy posuzuje výsledný účinek a způsob aplikace cizozemského práva ve vztahu ke konkrétnímu případu, nelze z něj však dovozovat nepoužitelnost určitého ustanovení cizozemského práva obecně (viz KUBÍČEK, M. § 5 In KUBÍČEK, M. a POLÁK, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014).
48. Dle čl. 18 Úmluvy lze mezinárodní spolupráci v podobě požadavku na konfiskaci prostředků či výnosů ze zločinu odmítnout mimo jiné v případě, že by dle odst. 1 písm. a. byl požadovaný postup v rozporu se základními zásadami právního řádu dožádané strany, nebo by dle písm. b. mohlo provedení žádosti ohrozit suverenitu, bezpečnost, veřejný pořádek nebo jiné podstatné zájmy dožádané strany, nebo by dle písm. f. nebyl trestný čin, na který se vztahuje žádost, trestným činem podle práva dožádané strany, kdyby byl spáchán na území náležejícím do její soudní pravomoci.
49. V čl. 22 odst. 1 Úmluvy je pak stanoveno, že dožádaná strana po obdržení žádosti o spolupráci uzná každé soudní rozhodnutí učiněné v dožadující straně, pokud jde o práva, kterých se dovolávají třetí strany. Dle odst. 2 může být uznání odmítnuto a. jestliže třetí strany neměly dostatečnou možnost uplatnit svá práva, b. pokud rozhodnutí není slučitelné s rozhodnutím již vydaným v dožádané straně, týkajícím se téže otázky, c. jestliže rozhodnutí není slučitelné s veřejným pořádkem v dožádané straně, nebo d. jestliže rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s výlučnou soudní pravomocí stanovenou právním řádem dožádané strany.
50. V minulosti Ústavní soud k problematice mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních opakovaně judikoval, že "se nelze spokojit jen s povšechným odůvodněním (rozhodnutí), z nějž není dostatečně zřejmé, zda soud věc zkoumal pečlivě a ve všech souvislostech daného případu. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí koreluje s právem obviněného na náležitou přípravu obhajoby a s právem přednést soudu své návrhy a argumenty. Nemá-li mít řízení o opravném prostředku toliko formální charakter, je třeba, aby soud, který v takovém řízení rozhoduje, reagoval náležitým způsobem na námitky osoby, která opravný prostředek podala" [nález sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3)].
V.2. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
51. Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak i z napadených rozhodnutí městského a vrchního soudu vyplývá, že stěžovatel již v řízení před obecnými soudy uplatnil totožné námitky, jako v ústavní stížnosti. Nutno podotknout, že v převážné většině se jimi zejména vrchní soud podrobně zabýval a odůvodnění jeho závěrů lze považovat za přesvědčivé.
52. To však neplatí ve vztahu k námitce týkající se nedostatku tlumočení do českého jazyka v průběhu hlavního líčení před švýcarským soudem prvního stupně a neposkytnutí překladu cizojazyčného rozsudku.
53. Městský soud na tuto konkrétní námitku stěžovatele víceméně nereagoval, když ji vypořádal povšechným konstatováním, že Švýcarskou konfederaci je třeba považovat za demokratický právní stát, který je součástí schengenského acquis, u nějž nejsou známy žádné poznatky, z nichž by bylo možno vyvozovat, že v trestním řízení před jeho justičními orgány by docházelo k porušování základních lidských práv a svobod, a že ze zpráv oslovených subjektů vyplývají informace o vysoké úrovni švýcarského soudnictví a o tom, že v trestním řízení jsou poskytnuta všechna práva zajišťující spravedlivý proces.
54. Vrchní soud se námitkou sice zabýval podrobněji, ovšem neshledal ji důvodnou. Vyšel přitom ze skutečnosti, že z rozsudku odvolacího švýcarského soudu nevyplývá, že by nedostatek v tlumočení u hlavního líčení konaného u soudu prvního stupně odsouzený v řízení před švýcarským odvolacím soudem namítal, přitom dle vrchního soudu není důvodu se domnívat, že by snad takovou možnost neměl. Vrchní soud doplnil, že i kdyby argumentace nedostatkem tlumočení odpovídala skutečnosti, vzhledem k tomu, že odsouzený neuplatnil v tomto směru námitky v řízení vedeném před švýcarskými soudy, lze z toho dovodit pouze to, že odsouzený svého práva pouze nevyužil, nikoliv že by mu bylo odepřeno. Takové závěry však nelze s ohledem na četnou judikaturu ESLP akceptovat.
55. Právo na tlumočníka je základním právem, které je na mezinárodní úrovni zakotveno v čl. 6 odst. 3 písm. e) EÚLP a rovněž v čl. 14 odst. 3 písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
56. Dle ESLP je třeba právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. e) EÚLP chápat tak, že obviněný, který nerozumí jazyku používanému v řízení před soudem nebo tímto jazykem nemluví, má právo na bezplatnou pomoc tlumočníka za účelem překladu nebo přetlumočení takových dokumentů nebo vyjádření v průběhu řízení vedenému proti němu, kterým musí nezbytně rozumět, aby se mohl těšit spravedlivému procesu (viz rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 1978 ve věci Luedicke, Belkacem a Koç proti Německu, stížnost č. 6210/73, bod 48).
57. Poskytnutá tlumočnická pomoc musí obviněnému umožnit, aby pochopil vytýkané jednání a mohl se obhajovat, zejména tím, že soudu poskytne svoji verzi událostí (viz usnesení ESLP ze dne 17. 5. 2001 ve věci Güngör proti Německu, stížnost č. 31540/96, rozhodnutí ESLP ze dne 24. 1. 2002 o nepřijatelnosti stížnosti ve věci Uçak proti Spojenému království, stížnost č. 44234/98, rozsudek Hermi, cit výše či rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2019 ve věci Knox proti Itálii, stížnost č. 76577/13).
58. Na druhou stranu ovšem právo na tlumočníka neznamená povinnost zajistit písemný překlad všech písemných důkazů nebo úředních dokumentů v řízení. V této souvislosti je třeba poznamenat, že text příslušných ustanovení hovoří o "tlumočníkovi", nikoli o "překladateli", což naznačuje, že ústní lingvistická pomoc může splňovat požadavky Úmluvy (usnesení ESLP ze dne 24. 2. 2005 ve věci Husain proti Itálii, stížnost č. 18913/03).
59. Z judikatury ESLP vyplývá dokonce i povinnost ověřit, zda spravedlivost řízení vyžaduje ustanovení tlumočníka obviněnému, a to i bez jeho výslovné námitky, že nerozumí jazyku používanému před soudem, ledaže by se podařilo prokázat, že dotyčný má dostatečnou znalost daného jazyka (rozsudek pléna ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci Brozicek proti Itálii, stížnost č. 10964/84, bod 41). Je tedy povinností soudce ověřit, zda absence tlumočníka umožní obviněnému plně se zapojit do řízení do té míry, aby bylo zajištěno jeho právo na spravedlivý proces (rozsudek ESLP ze dne 24. 9. 2002 ve věci Cuscani proti Spojenému království, stížnost č. 32771/96, bod 38). Aby se předešlo následným pochybnostem při přezkoumání námitek vznesených v nadcházejícím řízení, je vždy nezbytné zaznamenat do protokolu jakýkoliv proces nebo rozhodnutí související s ověřením nutnosti překladu nebo tlumočení, případně s právem na tlumočníka, a jakoukoli pomoc poskytnutou tlumočníkem, jako je ústní překlad nebo ústní shrnutí dokumentů (srov. mutatis mutandis rozsudek ESLP ze dne 30. 5. 2013 ve věci Martin proti Estonsku, stížnost č. 35985/09, bod 90 a rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2017, ve věci Vizgirda proti Slovinsku, stížnost č. 59868/08, bod 85).
60. Pokud jde o vrchním soudem dovozované neuplatnění požadavku či stížnosti obhájce stěžovatele na nedostatek tlumočení či překladu, ESLP vyslovil v obdobném případě závěr, že ačkoliv je obhajoba v zásadě věcí žalovaného a jeho právního zástupce, bez ohledu na to, zda byl obhájce ustanoven soudem nebo zvolen stěžovatelem, garantem spravedlivého procesu - zahrnující, mimo jiné, případnou neexistenci překladu nebo tlumočení pro obviněného cizího státního příslušníka - jsou vnitrostátní soudy (viz Hermi, cit. výše, bod 72 a Cuscani, cit. výše, bod 39). Selhání právního zástupce stěžovatele při vznesení námitky k tlumočení tak nezbavuje vnitrostátní soud odpovědnosti podle čl. 6 EÚLP (viz rozsudek Vizgirda, cit. výše).
61. Z výše uvedeného je zjevné, že za situace, kdy ESLP klade odpovědnost za zajištění pomoci tlumočníka na justiční orgány, není možné námitku stěžovatele odmítnout pouhým konstatováním, že bylo na něm, aby se svého práva na pomoc tlumočníka aktivně domáhal či bez dalšího uzavřít, že pro zachování jeho práv postačí, že mu nebyla odepřena.
62. Jde-li o stěžovatelem namítanou absenci písemného překladu cizozemského rozsudku, vrchní soud konstatoval, že ani nedostatek českého překladu rozsudku soudu nelze považovat za porušení čl. 6 odst. 1 písm. e) EÚLP, navíc, když tuto skutečnost stěžovatel ve svém odvolání nenamítal a ani netvrdil, že by v důsledku toho, že si musel překlad pořídit sám na své náklady, nemohl z časových důvodů uplatnit řádně všechny své námitky proti rozsudku soudu prvního stupně. K tomuto vrchní soud připojil citaci rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski (cit. výše), že "neexistence písemného překladu rozsudku nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) EÚLP."
63. Ani v tomto však není možné vrchnímu soudu přisvědčit. Jak ostatně i stěžovatel upozornil, citaci uvedeného rozhodnutí ESLP neuvedl vrchní soud v celém rozsahu, přičemž její relevantní část zní: "Absence písemného překladu rozsudku sama o sobě neznamená porušení čl. 6 odst. 3 písm. e). ... je zřejmé, že v důsledku ústních vysvětlení, která mu byla poskytnuta, pan Kamasinski dostatečně porozuměl rozsudku a jeho odůvodnění, aby bylo možné s pomocí nově jmenovaného obhájce, podat odvolání proti rozsudku a rozsáhlou námitku neplatnosti zpochybňující mnoho aspektů procesu a rozsudku." Je zjevné, že v daném případě sehrála zásadní roli náhradní forma seznámení obžalovaného s rozsudkem tak, aby mu porozuměl a mohl v řízení činit další úkony. K tomu ovšem v nyní posuzované věci dle stěžovatele nedošlo, neboť ani při vyhlašování rozsudku údajně nebyl přítomen tlumočník a je tedy legitimní se tázat, zda nebyl stěžovatel nepřiměřeným způsobem znevýhodněn oproti obviněným, kteří jednacímu jazyku rozumí, a zda lze v jeho případě ještě trestní řízení před švýcarskými soudy považovat za fair proces.
64. Ostatně významem možnosti seznámit se s meritorním cizozemským rozhodnutím v jazyce, jemuž obviněný rozumí, se již dříve zabýval i Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 54/2016, potvrdil, že námitka směřující do otázky doručení meritorního (cizozemského) rozhodnutí obviněnému, resp. překladu takového rozhodnutí, se úzce dotýká stěžejní problematiky zachování práva obviněného na spravedlivý proces. To je jednak garantováno na mezinárodní úrovni EÚLP [viz podmínka dle § 120 odst. 1 písm. c) ZMJS], jednak je Nejvyšší soud dle citovaného rozsudku považuje za součást veřejného pořádku, ve smyslu jednoho z pravidel, která jsou určující pro bezproblémové fungování právního řádu České republiky a zájmů, které hájí (viz výhrada veřejného pořádku dle § 5 ZMJS, obdobně čl. 22 odst. 2 písm. c. ev. čl. 18 odst. 1 písm. a. a b.Úmluvy).
65. Později pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 11 Tz 57/2019, neakceptoval postup Krajského soudu v Brně, který zamítl stížnost obviněného proti rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí jako nedůvodnou v situaci, kdy byly dány pochybnosti o tom, zda obviněný vůbec porozuměl obsahu rozhodnutí cizozemského soudu, jakož i poučení o opravných prostředcích, neboť uznáním takového rozhodnutí českými soudy mohlo dle Nejvyššího soudu dojít k porušení § 5 odst. 1 ZMJS.
66. Ačkoliv se v případě posledních dvou citovaných rozhodnutí jednalo o uznání cizozemského rozsudku vydaného justičními orgány členské země Evropské unie, na které se uplatní postup dle části páté ZMJS a rovněž Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen "směrnice"), závěry Nejvyššího soudu o tom, že nedoručení překladu meritorního rozhodnutí při současné neúčasti tlumočníka při jeho vyhlašování, lze považovat za důvod neposkytnutí justiční spolupráce dle § 5 ZMJS (a obdobně tedy i dle čl. 18 odst. 1 písm. a. či b. a 22 odst. 2 písm. c. Úmluvy), dopadají i na nyní posuzovanou věc. Výluky z poskytování justiční spolupráce dle tohoto ustanovení se totiž vztahují na justiční spolupráci jak mezi členskými, tak i mezi nečlenskými státy Evropské unie.
67. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že jak uvádí vrchní soud, Švýcarsko skutečně není výše citovanou směrnicí vázáno. To však a priori neznamená, že nenaplnění některých ze zde formulovaných požadavků nebude v případě švýcarského trestního řízení považováno za porušení základních práv obviněného. Jak z preambule směrnice (bod 14) vyplývá, je jejím účelem mimo jiné usnadnit uplatňování a zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení, a to v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 6 EÚLP tak, jak je vnímán judikaturou ESLP. Jelikož obsah základních práv nelze modifikovat v závislosti na členství v EU, bude pro jejich zachování i v případě nečlenského státu logicky nutné garantovat i obdobný rozsah poskytovaných záruk.
68. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelem popsaný postup cizozemských soudů by mohl být považován za zásah do práva na tlumočníka či překlad v trestním řízení, což by mohlo vést jak k neuznání cizozemského rozsudku dle § 120 odst. 1 písm. c) ZMJS (příp. čl. 22 odst. 2 písm. c. Úmluvy), tak k odmítnutí justiční spolupráce dle § 5 ZMJS (příp. čl. 18 odst. 1 písm. a. a b. Úmluvy). Dle Ústavního soudu je proto nezbytné, aby se, s přihlédnutím k výše citované judikatuře ESLP, obecné soudy s ohledem na závažnost takového potenciálního pochybení seriózněji zabývaly otázkou, zda byla stěžovateli poskytnuta jazyková pomoc umožňující mu aktivně se účastnit řízení vedeného proti němu, a to včetně přetlumočení či překladu podstatné části rozsudků, event. takových dokumentů nebo vyjádření v průběhu řízení vedeném proti němu, kterým musí nezbytně rozumět, aby byly respektovány podstatné atributy spravedlivého procesu.
69. Vypořádání se s takovou námitkou skrze obecné výroky, kterými obecné soudy pouze aprobovaly postupy orgánů cizího státu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3822/18), aniž by věc zkoumaly pečlivě a ve všech souvislostech daného případu a pokusily se tvrzení stěžovatele objasnit, nelze akceptovat, a je nutné dát stěžovateli za pravdu, že takovým postupem bylo obecnými soudy zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je totiž i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz shodně nález ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97, N 85/8 SbNU 287; nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99, N 69/18 SbNU 115). Tuzemskými soudy učiněné závěry o tom, že ve švýcarském trestním řízení nedošlo k tvrzenému porušení stěžovatelových práv, jsou s ohledem na výše uvedené předčasné, neboť jsou založeny na nedostatku rozhodujících skutkových zjištění.
70. Na tom nic zásadního nemění ani Ústavnímu soudu předložená vyjádření MSZ a jím vyžádané informace GPŠK. Ty totiž sice na jednu stranu relativizují tvrzení stěžovatele o nezajištění tlumočnické pomoci (k nesprávným odkazům viz níže), zcela je však nevyvracejí; nadto jimi nelze zhojit absenci dostatečných skutkových zjištění při rozhodování obecných soudů. Nyní tedy bude na nich, aby se tvrzenými nedostatky řízení před švýcarskými soudy nově zabývaly a provedly doplnění dokazování tak, aby byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav. Zejména bude nutné ověřit, jakým způsobem bylo v trestním řízení před švýcarskými soudy zajištěno právo stěžovatele na tlumočníka v případě, že se jej výslovně nevzdal, a rovněž zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu bylo zajištěno seznámení stěžovatele s rozsudkem (s jeho podstatou) v jazyce, kterému rozumí. Zároveň ovšem platí, že ani pokud by se ukázala pravdivá tvrzení stěžovatele (doložená čestnými prohlášeními dalších osob), že v průběhu celého hlavního líčení včetně vyhlašování rozsudku nebyl přítomen soudem ustanovený tlumočník, nemuselo by jít o porušení jeho práva za předpokladu, že mu byla předtím taková pomoc soudem ustanovených tlumočníků skutečně nabídnuta a on ji prokazatelně odmítl. Za takové situace by nebylo právo stěžovatele porušeno ani nevyhotovením překladu rozsudku. Zde pro úplnost Ústavní soud dodává, že povinnost vyhotovení překladu rozsudku - oproti tvrzení stěžovatele - nevyplývá ani z jím citované švýcarské právní úpravy; ostatně ta navíc není pro řízení o uznání cizozemského rozsudku relevantní.
71. Za nezbytné však Ústavní soud považuje upozornění, že tvrzení MSZ, že stěžovateli byla pomoc tlumočníka nabízena, že byl v průběhu řízení informován o možnosti jej využít, i že pomoc tlumočníka odmítl, opatřilo MSZ (a předtím i GPŠK) odkazy na rozsudek švýcarského odvolacího soudu, které se však v poskytnutém překladu (originály cizozemských rozsudků Ústavnímu soudu předloženy nebyly) nenachází (např. bod 7.5.3) či jsou věnovány jiným otázkám (str. 50-52) a nebylo tak možné je ověřit.
72. Na úvaze obecných soudů rovněž bude posouzení, zda bude pro účely zjištění skutkového stavu dostačující výše zmiňované vyjádření GPŠK, které patrně, a to ještě pouze částečně (viz chybné odkazy), vychází pouze z obsahu cizozemských rozhodnutí, či zda si vyžádá další vyjádření, stěžovatelem navrhované protokoly z hlavního líčení, zvukové záznamy, další jím označené listiny apod.
73. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek nového uznávacího řízení před obecnými soudy, jako obiter dictum konstatuje, že nevyplyne-li z doplnění dokazování jiný skutkový stav, shledává zbývající námitky stěžovatele nedůvodnými.
74. Pro vysvětlení Ústavní soud doplňuje, že pokud stěžovatel poukazoval na rozpory v tvrzení vrchního soudu v bodech 27 a 28, je zde patrně namístě upozornit na rozdíl mezi procedurou "uznávání cizozemského rozhodnutí" a "justiční spoluprací" obecně, jejíž je uznávání cizozemského rozhodnutí subkategorií, resp. konkrétní formou, stejně jako úkony právní pomoci (např. doručování písemností, zajištění výslechu, přeshraniční sledování), vydání osoby do cizího státu, předání a převzetí trestního řízení aj. Vrchní soud měl jinak řečeno na mysli, že v procesu uznávání rozhodnutí lze postup justičních orgánů cizího státu posuzovat pouze ve vztahu k závazkům vyplývajícím pro Českou republiku z mezinárodních smluv [§ 120 odst. 1 písm. c) ZMJS], nikoliv dle vnitrostátní právní úpravy a judikatury Ústavního soudu. Tu lze naopak do jisté míry zohlednit při hodnocení samotné mezinárodní justiční spolupráce, tedy zda její výsledek (nikoli tedy konkrétní dílčí postup justičních orgánů cizího státu) není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat (§ 5 odst. 1 ZMJS).
75. Nejde zde tedy o vnitřní rozpornost rozhodnutí, nýbrž o dva různé aspekty (upraveny v prvním případě § 120 a ve druhém případě § 5 odst. 1 ZMJS), které je třeba v procesu uznávání rozhodnutí podrobit zkoumání.
76. Ani k posouzení otázky příslušnosti švýcarských soudů k vedení trestního řízení by Ústavní soud neměl výhrad. Je-li v případě trestného činu podvodu příslušnost švýcarského soudu založena místem, kde došlo k obohacení pachatele, a to prostřednictvím součinnosti společnosti, jejíž sídlo včetně bankovního účtu bylo ve Švýcarsku, nelze to považovat za porušení principu teritoriality ani práva na zákonného soudce.
77. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v případě namítaného porušení principu presumpce neviny. Poukazuje sice na veřejná vyjádření představitelů České republiky, médii, či velvyslance Švýcarska a upozorňuje na politickou snahu Švýcarska ovlivnit výsledek jeho trestního řízení, avšak neuvádí konkrétní příklady porušení této zásady postupem švýcarských soudů či orgánů na trestním řízení se podílejících. Nadto lze z obsahu spisu městského soudu dovodit, že tuto námitku neuplatnil v řízení před tuzemskými obecnými soudy, tedy efektivně nevyčerpal procesní prostředek ochrany, který mu zákon nabízel. Ústavní soud by se tak, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, touto námitkou nemohl zabývat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) či nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
78. Ke stěžovatelově námitce, že mu nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, a to ani v češtině, ani v jiném jazyce, a o svém obvinění se dozvěděl zprostředkovaně a s odstupem času, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu. Z něj vyplývá, že ze strany vyšetřovacího orgánu i švýcarského soudu prvního stupně došlo k několika pokusům žalovaného vyslechnout, byl vyzván i k účasti při podání návrhů důkazů, avšak dle sdělení švýcarského právního zástupce odmítl stěžovatel spolupracovat. Obvinění tak muselo být stěžovateli oznámeno prostřednictvím jeho zástupce. Přitom o skutečnosti, že se s ním stěžovatel seznámil a nebyl tak omezen v realizaci svých práv, svědčí jeho písemná reakce spojená s žádostí o výslech v České republice. Za takového stavu lze dát za pravdu vrchnímu soudu, že odmítal-li stěžovatel skutečně jakoukoliv součinnost a vyhýbal-li se tímto způsobem trestnímu řízení, včetně doručení obvinění (v žádném případě by totiž nešlo o pouhý nedostatek vlastní iniciativy stěžovatele), nemůže se nyní dovolávat porušení práv, která takto de facto uplatnit odmítl. Navíc za situace, kdy mu později po jejím doplnění byla obžaloba, a to i v českém jazyce, předána devět měsíců před započetím hlavního líčení.
79. Shodně by bylo možné hodnotit námitky stěžovatele, že se nemohl zúčastnit výslechů svědků, dokonce ani připravit otázky, které by jim mohl klást, a že výslechy nebyly provedeny v řízení před soudem. Jak uvedl vrchní soud, byl to patrně sám stěžovatel, který svá práva v celém rozsahu neuplatňoval, ačkoliv k tomu byl několikrát vyzýván, a to v průběhu celého řízení. Tato skutečnost vyplývá i z překladu rozsudku švýcarského odvolacího soudu (bod 7.2.5), který se zde vypořádal s námitkou stěžovatele k nesprávnému doručení pozvání k účasti na výsleších svědků spojeného s výzvou k předložení otázek. Ta byla podle vyjádření stěžovatele doručena pouze jeho advokátovi, u kterého však neměl zvolenou adresu pro doručování. Je tedy zřejmé, že advokát stěžovatele pozvánku obdržel, a jak uvedl odvolací švýcarský soud, ochrana stěžovatele byla dostačující, neboť i takové nestandardní doručení dosáhlo zamýšleného cíle - tedy informovat jej a dát mu možnost svá práva uplatnit. Nešlo tak o situaci, kdy by bylo stěžovateli uplatnění práva znemožněno. Proto nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že pokud nepožadoval zopakovat výslech svědků sám (ačkoliv k tomu měl možnost na konci přípravného vyšetřování či v řízení před soudem), měl tak za něj učinit cizozemský soud z vlastní iniciativy. S odkazem na výše uvedené pak Ústavní soud dodává, že jde-li o postup švýcarských soudů při výslechu svědků, nelze uplatnit argumentaci judikaturou Ústavního soudu, neboť k té se při rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí [ve smyslu splnění podmínek dle § 120 odst. 1 písm. c) zákona o justiční spolupráci] nepřihlíží.
80. Ústavní soud se rovněž shoduje s vrchním soudem, že právo stěžovatele na přezkum prvostupňového rozhodnutí švýcarského soudu bylo zachováno, neboť není rozhodující, zda je odvolacím soudem organizačně samostatná soudní instituce. Stěžovatel měl možnost podrobit rozsudek soudu prvního stupně přezkumu v odvolacím řízení, v rámci kterého - ač v omezeném rozsahu - byl zaručen i přezkum skutkových okolností. Jak vrchní soud doložil judikaturou ESLP, naplnění práva na opravný prostředek není nutně podmíněno přezkumem skutkových okolností. Ústavní soud rovněž souhlasí, že námitky tohoto typu včetně s tím spojeného tvrzeného diskriminačního přístupu ke stěžovateli, lze uplatnit ve stížnosti podané ESLP.
81. I v otázce nevyhovění stěžovatelově návrhu na přerušení řízení o uznání cizozemských rozsudků do doby rozhodnutí tuzemských soudů v trestním řízení vedeném pro totožné skutky lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Stěžovatel spoléhá, že by v případě, že by bylo u týchž skutků shledáno, že nejsou trestnými činy, nebyla naplněna podmínka oboustranné trestnosti, a nebylo by tak možné uznat a vykonat cizozemské rozsudky. Ke splnění uvedené podmínky však není nutná existence pravomocného rozhodnutí či jistota o oboustranné trestnosti; postačí, aby skutek naplňoval skutkové znaky jakéhokoli odpovídajícího trestného činu. Zároveň ani v případě, že by soud v jiném řízení dospěl k závěru o netrestnosti skutků, nebylo by jej možné vztáhnout na případ stěžovatele, neboť by byl výsledkem odlišného dokazování v jiném řízení a ve vztahu k jiným osobám.
VI. Závěr
82. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že obecné soudy, aniž by vzaly do úvahy příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, se při rozhodování o uznání cizozemských rozhodnutí dostatečně nezabývaly námitkami stěžovatele, které vyvolávají pochybnosti, zda v trestním řízení, které předcházelo vydání uznávaných rozhodnutí, nebyla porušena jeho základní práva, případně zda se tak stalo v takové intenzitě, která uznání cizozemských rozhodnutí brání.
83. Protože z uvedených důvodů došlo napadeným rozsudkem městského soudu a napadeným usnesením vrchního soudu k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil a vytvořil tím procesní situaci, kdy se věc vrací do stádia rozhodování o návrhu podaném u Městského soudu v Praze, o kterém bude muset tento soud rozhodovat znovu, vázán právním názorem obsaženým v tomto nálezu.
Autor: US