// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 16.09.2022
ÚS: Vybírání soudního poplatku za odvolání
Postupem obecných soudů při výkladu předmětných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl nadměrným zásahem ztížen přístup stěžovatele k soudu při podání opravného prostředku při domáhání se ústavně zaručeného práva na náhradu škody. Tím, že obecné soudy zastavily řízení o odvolání stěžovatele poté, co stěžovatel předmětný soudní poplatek v předepsané výši neuhradil, porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 868/21, ze dne 23. 8. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou ze dne 24. 10. 2016 po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále také "žalovaná" nebo "vedlejší účastnice řízení") zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také "obvodní soud") svým rozsudkem č. j. 14 C 253/2016-168 ze dne 14. 12. 2017 žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 31. 1. 2018 odvolání. Následně byl obvodním soudem vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 20 000 Kč podle položky 22 bod 2 Sazebníku poplatků (tj. přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.). Stěžovatel měl za to, že podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona 296/2017 Sb. (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), není odvolání v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. zpoplatněno a soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradil. Následně však (po lhůtě) z procesní opatrnosti uhradil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rubrikovaným usnesením č. j. 14 C 253/2016-198 ze dne 18. 9. 2018 (dále také "usnesení obvodního soudu") řízení o odvolání stěžovatele podle ustanovení§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., zastavil (výrok I), neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek za odvolání. Pod výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl, že stěžovateli se vrací po právní moci tohoto usnesení zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze shora označeným usnesením č. j. 14 Co 416/2018-208 ze dne 10. 12. 2018 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1351/2019-239 ze dne 24. 4. 2019 odmítnuto (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh soudního řízení, přičemž jeho stěžejní námitka směřuje k postupu soudů při vyměření soudního poplatku za odvolání, resp. k zastavení odvolacího řízení z důvodu neuhrazení nezákonně vyměřeného soudního poplatku. Stěžovatel uvádí, že postup soudů je v příkrém rozporu nejen se zákonem o soudních poplatcích, resp. s přechodnými ustanoveními zákona č. 296/2017 Sb., ale také s judikaturou Ústavního soudu k této problematice, zejména pak s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019.
6. Stěžovatel dále namítá i porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť z důvodu administrativní chyby soudu bylo rubrikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 doručeno stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci do datové schránky až po písemné a telefonické urgenci dne 3. 2. 2021, tj. téměř po dvou letech. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem nadepsaných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto navrhuje zrušení všech shora označených usnesení.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
7. Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál a podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval účastníky řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 27. 10. 2021 lakonicky sdělil, že setrvává na správnosti svého postupu.
9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2021 stručně řečeno uvedl to, že vycházel z tehdejší soudní praxe, podle které je odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci zpoplatněno. Ohledně výše soudního poplatku odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, resp. na v něm citované usnesení č. j. 14 Co 192/2018-194 ze dne 11. 6. 2018, podle kterého výše soudního poplatku z odvolání v tomto případě činí 20 000 Kč, a to na základě položky 22 bod 2, položky 3 Sazebníku poplatků. Pokud tedy stěžovatel požadoval nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, byl za odvolání správně vyměřen soudní poplatek ve výši 1% z této částky, tj. 20 000 Kč. Uvedený právní názor byl podpořen i tehdejší soudní praxí (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4079/2018 ze dne 27. 11. 2018). Závěrem Městský soud v Praze konstatoval, že až následná judikatura Ústavního soudu tuto soudní praxi změnila tak, že odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci zpoplatněno není (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019). S ohledem na tuto judikaturu je třeba považovat ústavní stížnost za důvodnou.
10. Nejvyšší soud se ve svém přípisu ze dne 27. 10. 2021 vyjádřil k posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele s tím, že v dovolání předestřená otázka již byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4079/2018 ze dne 27. 11. 2018, na něž ve stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud odkázal. V tomto usnesení se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., přičemž v otázce určení výše soudního poplatku po novele provedené tímto zákonem podle položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku poplatků vycházel z tehdejší judikatury Ústavního soudu představované usnesením sp. zn. IV. ÚS 1352/18 ze dne 9. 5. 2018, jež Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí citoval. Od tohoto závěru se však Ústavní soud odchýlil nálezem sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019, přičemž dospěl k závěru, že v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci má být podání odvolání i po novelizaci zákona o soudních poplatcích - provedené zákonem č. 296/2017 Sb. - od soudního poplatku osvobozeno. Tento závěr byl následně přejat též judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1508/2019 ze dne 28. 5. 2019). Nejvyšší soud uzavřel, že byť v okamžiku rozhodování postupoval v souladu s tehdejší judikaturou Ústavního soudu i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, měla by být ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena, a to z důvodu judikaturního vývoje a změny právního názoru Ústavního soudu v této otázce.
11. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jakožto vedlejší účastnice řízení na výzvu Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nereagovala, čímž se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
12. Soudce zpravodaj již uvedená vyjádření nezasílal stěžovateli na vědomí, ani k případné replice, neboť argumenty v nich obsažené neobsahovaly žádné nové skutečnosti; navíc s ohledem na výsledek řízení o jeho ústavní stížnosti tento postup považoval za zjevně nadbytečný.
IV.
Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (což ověřil z vyžádaného spisu, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci skutečně doručeno až 3. 2. 2021) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Po prostudování ústavní stížnosti, spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V.
Hodnocení Ústavního soudu
15. Podstatu předmětné ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů stran existence poplatkové povinnosti za odvolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.
16. Ústavní soud se shora popsanou problematikou v minulosti již několikrát zabýval, a to zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (N 70/93 SbNU 345) a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 91/94 SbNU 166), na něž navázala celá řada dalších rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019 (N 119/94 SbNU 408), sp. zn. III. ÚS 177/19 ze dne 30. 7. 2019 (N 143/95 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 510/19 ze dne 14. 2. 2020 (N 27/98 SbNU 325) či nález sp. zn. III. ÚS 2316/18 ze dne 20. 2. 2020 (N 32/98 SbNU 351); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. První senát Ústavního soudu se s nosnými důvody uvedených nálezů ztotožňuje a odkazuje na ně, neboť se jedná o problematiku prakticky totožnou. Ostatně, jak konstatoval Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních, je třeba - s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu - napadená usnesení zrušit.
VI.
Závěr
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů při výkladu předmětných ustanovení zákona o soudních poplatcích byl nadměrným zásahem ztížen přístup stěžovatele k soudu při podání opravného prostředku při domáhání se ústavně zaručeného práva na náhradu škody. Tím, že obecné soudy zastavily řízení o odvolání stěžovatele poté, co stěžovatel předmětný soudní poplatek v předepsané výši neuhradil, porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
18. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí z výše uvedených důvodů, týkajících se zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci, nezabýval se již dále zbývajícími námitkami stěžovatele, resp. jeho námitkou opožděného doručování rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US