// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 19.08.2022

ÚS: Použití § 142 odst. 3 OSŘ ve sporu o výši zadostiučinění

Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci a rozhodováním o výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o ní, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. Použitím ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. namísto § 142 odst. 3 o. s. ř. došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 453/22, ze dne 16. 6. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I

1. Včasnou podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výrocích II. a III. o nákladech nalézacího a odvolacího řízení, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 19/2020, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 45 394 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu při výkonu veřejné moci a dále zaplacení částky ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobu odůvodnil tak, že usnesením Krajského ředitelství Policie ČR, Územního odboru Beroun, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 č. j. KRPS-96070-63/TČ-2016-010271 bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo až pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017-415.

3. O žalobě rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2021 č. j. 6 C 19/2020-192 tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů obhajoby částku 43 215,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 215,34 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120 000 Kč ode dne 2. 1. 2020 do 2. 6. 2020 a z částky 108 000 Kč ode dne 3. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi domáhal na náhradě nákladů obhajoby zaplacení částky 2 178,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 178,66 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení. Výrokem IV. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 62 035,01 Kč.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání do výroků II. a IV. s odůvodněním, že stěžovatel újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním dostatečně neprokázal. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že pro částku 80 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá a v dalším se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

II

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že výše přiznaného zadostiučinění spočívá zcela na úvaze soudu. V takovém případě při posuzování otázky náhrady nákladů řízení podle jeho názoru nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Pakliže tak krajský soud neučinil, pominul aplikovat kogentní ustanovení, a tím vybočil i z ustálené judikatury, což s sebou nese důsledky, jež nabývají ústavněprávního rozměru. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil a odkázal též na nálezy sp. zn. I. ÚS 42/16 a I. ÚS 799/20.

6. Stěžovatel dále uvedl, že pro něho není daná věc bagatelní, když mu odvolací soud zcela upřel náhradu nákladů nalézacího řízení vůči žalovanému (vedlejšímu účastníkovi), neboť ta byla vyčíslena okresním soudem ve výši 62 000 Kč a vinou protiústavního rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho majetkové sféry. Stěžovatel byl povinen uhradit tyto prostředky svému právnímu zástupci, neboť nedošlo k jejich refundování (formou přiznání náhrady nákladů řízení) vedlejším účastníkem. Podle stěžovatele prohrál vedlejší účastník spor, přesto podle odvolacího soudu není stěžovateli povinen hradit náklady řízení, které si stěžovatel musí nést sám. Závěrem uvádí, že v konečném důsledku se tyto náklady řízení rovnají částce, kterou má být jeho nezákonné trestní stíhání "odčiněno".

III

7. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného rozsudku. Za situace, kdy předmětem řízení u soudu byla náhrada majetkové újmy ve výši 43 394 Kč a peněžitá náhrada nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč a stěžovateli byla přiznána pouze náhrada majetkové újmy ve výši 43 215,34 Kč a peněžitá náhrada nemajetkové újmy ve výši 28 000 Kč, lze podle krajského soudu dospět k závěru, že stěžovatel na náhradě za vzniklou nemajetkovou újmu uplatňoval částku zjevně nepřiměřenou. Proto bylo podle jeho názoru nutno namísto § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. Nadto za situace, kdy vedlejší účastník ve stanovisku ze dne 29. 5. 2020 konstatoval, že v trestním řízení proti stěžovateli byla vydána nezákonná rozhodnutí, poskytl stěžovateli omluvu a přiznal mu zadostiučinění ve výši 12 000 Kč, soud nemohl podle svého vyjádření konstatovat porušení práva, neboť tak již učinil správní orgán.

8. Za vedlejšího účastníka se k ústavní stížnosti vyjádřil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který uvedl, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do tvrzených ústavně zaručených práv, když o nákladech řízení bylo rozhodnuto zcela v souladu s úspěchem a neúspěchem účastníků řízení ve věci. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové relevantní skutečnosti. Nadto nelze přehlédnout, jak bylo o návrhu rozhodnuto.

IV

10. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil ze spisového materiálu, z písemných úkonů stěžovatele, účastníků řízení a vedlejšího účastníka. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

V

11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného soudního rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 42/16 zaujal právní názor, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o ní, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. V takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (viz zejména bod 11 cit. nálezu). Na tomto právním názoru je založena i následující judikatura Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 799/20 nebo III. ÚS 2389/20).

13. Právě uvedený právní názor krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů před soudy obou stupňů nerespektoval. Sama existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nebyla vůbec sporná, naopak byla uznána i vedlejším účastníkem; základ stěžovatelova nároku tedy byl prokázán. Krajský soud toliko na rozdíl od stěžovatele dospěl k odlišnému závěru co do konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Její určení, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, záviselo zcela na úvaze odvolacího soudu, což platí i přesto, že krajský soud odvolání vedlejšího účastníka částečně vyhověl a oproti nalézacímu soudu stěžovateli přiznal nižší částku jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho výše, které ovšem záviselo na úvaze soudu, a za této situace tedy měl odvolací soud postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Odchylný postup by bylo možno zvolit jen tehdy, pokud by pro něj existovaly vážné důvody. Ty však krajský soud neshledal a jejich zřejmost se z obsahu spisu nepodává. Nelze za ně považovat ani ničím nepodložené tvrzení krajského soudu obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel uplatňoval částku zjevně nepřiměřenou. Lze tedy uzavřít, že použitím ustanovení § 142 odst. 2 namísto § 142 odst. 3 o. s. ř. došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů