// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 19.08.2022
ÚS: Procesní zavinění v případě zpětvzetí návrhu
Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů v řízení o vydání náhradního pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je povinen vzít v úvahu jak právní povahu takového řízení (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu), tak i to, zda postup státu vůči oprávněné osobě (žalobci) při uspokojování jejího restitučního nároku nebyl liknavý či svévolný a nezakládal mimořádnou možnost požadovat konkrétní pozemky mimo veřejnou nabídku. Stejně tak však musí posoudit, zda oprávněná osoba z procesního hlediska nezavinila zastavení řízení (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu), konkrétně, zda nezahájila řízení, ač mohla/měla vědět, že požadovaný pozemek nebude možné vydat, a z tohoto důvodu pak musela (i opakovaně) navrhnout soudu zastavení řízení, tj. kdy postupovala procesně neopatrně, a v důsledku toho způsobila vznik nákladů, které by v takovém řízení jinak nevznikly.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3063/21, ze dne 19. 7. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 254/2015 se podává, že tento soud usnesením ze dne 9. 3. 2021 č. j. 7 C 254/2015-970 zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení (výrok I), v němž se vedlejší účastnice domáhala nahrazení projevu vůle stěžovatelky pro bezúplatný převod konkrétních tzv. náhradních pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nákladový výrok okresní soud odůvodnil tím, že procesní zavinění v důsledku zpětvzetí žaloby spočívá na vedlejší účastnici, ale že současně je třeba zohlednit, že k částečnému zpětvzetí došlo poté, co vyšlo najevo, že určité náhradní pozemky nelze vydat, přičemž nemožnost převodu nebyla z veřejně přístupných informací patrna. Vedlejší účastnice se přitom svého restitučního nároku domáhá více než 25 let, nadto ve sporu, který vznikl v důsledku liknavého, resp. svévolného postupu stěžovatelky, kdy po vedlejší účastnici nelze spravedlivě požadovat, aby vynakládala zvýšené úsilí a finanční prostředky ke zjišťování faktického stavu požadovaných náhradních pozemků.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu v napadeném výroku II a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 286 942 Kč, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 700 Kč. Podle krajského soudu je třeba brát v potaz celé řízení, nikoliv pouze poslední v něm vydané rozhodnutí, tj. usnesení o zastavení řízení. Vedlejší účastnice, jde-li o uplatňovaný restituční nárok ve výši 3 950 150 Kč, byla úspěšná, neboť ten byl soudem uznán a bylo na něj prostřednictvím vydání náhradních pozemků plněno. Dané řízení je řízením ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud vázán žalobním petitem, a ukáže-li se, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku; v takovém případě musí stěžovatelka nabídnout všechny pozemky, kterými disponuje, a soud musí vést oprávněnou osobu k tomu, aby bylo možné uložit stěžovatelce převést na ni náhradní pozemek tak, aby se hodnota co nejvíce přiblížila hodnotě původního pozemku, přičemž musí dbát na to, aby u oprávněné osoby nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Vedlejší účastnice byla podle krajského soudu v daném řízení plně úspěšná a zároveň jí nelze přičíst zavinění na částečném zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, jde-li o vydání některých náhradních pozemků, a proto je třeba postupovat podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Krajský soud pak ve shodě s okresním soudem dodal, že nebylo v možnostech žalobkyně zjistit informace o případné nevhodnosti převodu těchto pozemků, ta vyplynula až v daném soudním řízení, a to po příslušném šetření a lustraci stěžovatelkou.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud své rozhodnutí zatížil neústavními úvahami, v důsledku čehož je na její úkor extrémně nespravedlivé. Dále pak extrémně svévolně vyložil § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně tato kogentní ustanovení nerespektoval, nadto nesprávně určil tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta. K tomu dodává, že vedlejší účastnice byla v daném řízení převážně neúspěšná, když získala pouze šest pozemků z třiceti šesti požadovaných, a že cena vydaných pozemků činila 1 157 600,25 Kč, přičemž poukazuje na zásadu (částečného) úspěchu ve věci, resp. na příslušné úvahy Ústavního soudu vyjádřené v nálezech ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) a ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07 (N 74/45 SbNU 171), na povinnost obecných soudů přihlížet k tomu, že se předmět řízení v jeho průběhu měnil, jak byla vyjádřena v nálezu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i na to, co se podle nálezu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) rozumí zaviněním zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř.
5. Stěžovatelka dále upozorňuje, že Ústavní soud nikdy nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že předmětem daného řízení není liknavost a svévole státu, tato témata představují pro tento typ řízení předběžnou otázku; podle rozsudku ze dne 27. 8. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4166/2017 totiž výše nároku a hodnoty (ocenění) náhradního pozemku je řešena jako otázka předběžná, a tudíž nejde o žalobu o určení práva, ale o žalobu na plnění. Stěžovatelka poukazuje i na to, že tarifní hodnota se zásadně odvozuje z ceny požadovaných pozemků podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmět sporu je penězi ocenitelný, jak má plynout z nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763). Z výše uvedeného vyvozuje, že hledisko úspěchu ve věci se odvíjí výhradně od počtu pozemků, resp. jejich hodnoty, ohledně jejichž převodu bylo žalobě vyhověno, a počtu pozemků, u kterých byla žaloba zamítnuta nebo řízení zastaveno.
6. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že pominul jednak její značný procesní úspěch, jednak procesní zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení, a že opomněl aplikovat § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., kdy svůj závěr o plném úspěchu vedlejší účastnice založil na hodnocení jejího postupu vůči vedlejší účastnici jako liknavého a svévolného, což bylo otázkou předběžnou, tj. mimo předmět řízení. Vedlejší účastnice se totiž v průběhu řízení domáhala převodu třiceti šesti pozemků v souhrnné hodnotě nejméně 3 864 978 Kč, jak plyne z jí předložených znaleckých posudků, úspěšná však byla pouze u šesti pozemků v celkové hodnotě 1 157 600,25 Kč, z čehož vyplývá maximálně její 30% procesní úspěch. Krajský soud své rozhodnutí postavil výhradně na součtu cen pozemků převedených na vedlejší účastnici, aniž by takto vypočtené náklady poměřil jejím částečným úspěchem. Nezohlednil rovněž, že svým chováním nezapříčinila nutnost vzít žalobu zpět. Byla to vedlejší účastnice, kdo požadované pozemky označil, a k postupu, kdy oprávněná osoba v průběhu řízení označí jiný vhodný pozemek, nedošlo, neboť vedlejší účastnice opakovaně vzala svou žalobu zpět a zbavila se tím možnosti případně uspokojit restituční nárok ještě ve větším rozsahu bez nutnosti podávat další žalobu. Spekuluje-li vedlejší účastnice s výší restitučního nároku tak, že si jeho část ponechá v rezervě pro další soudní řízení, pak podle stěžovatelky nelze takový postup tolerovat. Na vedlejší účastnici je proto třeba pohlížet tak, že z části zastavení řízení procesně zavinila, a proto jí náklady soudního řízení neměly být vůbec přiznány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměla.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.
9. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, zejména na to, že vedlejší účastnice vzala v závěru více než 5 let trvajícího restitučního řízení svou žalobu zpět, a to ohledně posledního v něm figurujícího (náhradního) pozemku p. č. X v katastrálním území Kutná Hora, stěžovatelka se zpětvzetím souhlasila. Tomuto úkonu předcházelo obsáhlé řízení, v němž bylo vedlejší účastnici přisvědčeno o existenci a výši restitučního nároku a byly v něm vydány vhodné náhradní pozemky. Krajský soud dále zdůraznil, že dané řízení je řízením podle § 153 odst. 2 o. s. ř., ve kterém není soud vázán žalobním petitem. Jde-li o tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta za úkon právní služby, ta činila 1 366 767,25 Kč, kterážto částka představovala cenu vydaných pozemků.
10. Vedlejší účastnice označila ústavní stížnosti za "druhé odvolání", podané poté, co stěžovatelka neuspěla s odvoláním řešeným krajským soudem. Upozornila, že napadené usnesení bylo vydáno v souladu s dlouhodobou rozhodovací praxí krajského soudu a že obdobné rozhodnutí týkající se stejných účastníků bylo vydáno Krajským soudem v Hradci Králové (usnesení ze dne 28. 6. 2019 č. j. 21 Co 177/2019-641), načež z jeho odůvodnění ocitovala relevantní pasáže, stejně jako z odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 27 Co 71/2019-523, jež bylo vydáno ve věci jejích sestřenic, které se domáhaly náhradních pozemků na základě stejných restitučních titulů. Poukázala i na závěry krajského soudu obsažené v usnesení ze dne 9. 5. 2018 č. j. 21 Co 471/2017-243 a dodala, že stěžovatelka si musela být vědoma konstantního rozhodování obecných soudů, které je v souladu s § 13 občanského zákoníku, a žádné rozhodnutí, které by se této praxi vymykalo, nepředložila. Závěrem vedlejší účastnice vyjádřila názor, že by soudy měly přihlédnout k tomu, že je pouze vinou státu, že je celá restituce vypořádávána v soudních řízeních, a to, že se stěžovatelka vůči ní chová liknavě i svévolně, je vážným pochybením státu, přičemž náklady řízení alespoň částečně vedlejší účastnici kompenzují náklady na právní zastoupení, které musí vynakládat jen kvůli pochybení státu. Z těchto důvodu navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
11. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ta v ní uvedla, že se krajský soud nevyjádřil k namítanému porušení ústavně zaručených práv, a judikatura, na kterou odkázal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3453/2007), problematiku náhrady nákladů neřeší (týká se možnosti podat žalobu o nahrazení projevu vůle i v podmínkách novelizovaného zákona o půdě). Není v něm uvedeno nic jako podklad pro právní názor krajského soudu, podle něhož by v případě zpětvzetí žaloby u většiny žalovaných pozemků měla být náhrada nákladů soudního řízení automaticky přiznána žalobci v plné výši. Trvá-li krajský soud na tom, že hodnota v řízení vydaných pozemků činila 1 366 767,25 Kč, stěžovatelka tvrdí, že tuto hodnotu představuje částka 1 157 600,25 Kč. Poukazuje na obsah výše uvedeného usnesení okresního soudu č. j. 7 C 254/2015-970, z něhož vyplývá, že bylo vydáno celkem 6 pozemků v hodnotě 1 158 666 Kč, přičemž po odečtu pozemku odděleného geometrickým plánem z jednoho z těchto pozemků součet činí zmíněných 1 157 600,25 Kč. Tyto pozemky byly vydány na základě rozsudku okresního soudu ze dne 19. 10. 2017 č. j. 7 C 254/2018-758, kterým byly vydány ještě dva další pozemky, toto vydání bylo zrušeno soudy vyšších stupňů.
12. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka namítá, že ústavní stížnost bagatelizuje, když uvádí, že jde o "druhé odvolání", když to byla právě vedlejší účastnice, kdo odvolání podal. Dále namísto ústavněprávní argumentace předkládá rozhodnutí soudu druhého stupně, navíc postup krajského soudu není jednotný, což stěžovatelka dokládá rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 11. 2002 č. j. 19 Co 230/2020-781, který byl vydán v případě sestřenic vedlejší účastnice. Ve světle výše uvedené judikatury je odvolací soud povinen zkoumat i důvodnost zpětvzetí žaloby, což krajský soud v napadeném usnesení vůbec neřešil a spokojil se s tvrzením, že všechny pozemky vedlejší účastnicí uvedené jsou "automaticky nepřevoditelné". Jak ale sama vedlejší účastnice u soudního jednání uvedla, pravým důvodem zpětvzetí žaloby byla nedostatečná velikost jí uplatněného restitučního nároku a blížící se restituční tečka, což krajský soud vůbec nevzal v úvahu. Stěžovatelka má za to, že podala-li vedlejší účastnice žalobu, aniž by měla elementární představu o ceně žalovaných pozemků, porušila tím zjevně základní náležitosti takové žaloby, jak má plynout např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2844/2017. Cenu požadovaných pozemků pak netvrdila ani v průběhu řízení, ačkoli bez toho nelze dospět k závěru, zda výše tvrzení restitučních nároků vedlejší účastnice vůbec pokrývá cenu všech žalovaných náhradních pozemků. Takové ocenění učinila ona (stěžovatelka), a když vedlejší účastnice zjistila, že cena požadovaných pozemků je vyšší, než je její restituční nárok, vzala žalobu ohledně nich zpět. Okresní soud si toho byl patrně vědom, a proto vedlejší účastnici žádnou náhradu nákladů soudního řízení nepřiznal. Krajský soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně uvedeno označuje úvahy krajského soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení za ústavně nekonformní. To podle ní vedlo k "extrémně nespravedlivému" rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž tomuto soudu vytýká, že neaplikoval kogentní zákonná ustanovení. Nesprávnost těchto úvah spatřuje v posouzení (částečného) úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. a současně procesního zavinění na zastavení řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. a v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu.
15. Stěžovatelka si je, jak patrno z ústavní stížnosti, resp. předchozích řízení před Ústavním soudem, vědoma toho, že zásady uvedené v bodě 8 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a řada dalších]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je v kognici civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
16. Z hlediska práva na řádný proces, resp. soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatíží-li obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že flagrantně pominou příslušnou kogentní normu, nebo vybočí-li neodůvodněně ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použijí-li výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu zásadně nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.
17. Ve věci nyní posuzované krajský soud konstatoval, že skutečnost, že vedlejší účastnicí vybrané (žádané) pozemky nebyly způsobilé, resp. vhodné převodu, se ukázalo na základě šetření a lustrace provedených stěžovatelkou až v průběhu soudního řízení, přičemž vedlejší účastnice tuto skutečnost z katastru nemovitostí či jiným způsobem zjistit nemohla. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že nezohlednil stěžovatelčin částečný úspěch v řízení a procesní zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení, jde-li však o zmíněné zavinění, nic bližšího neuvádí. Z toho lze vyvodit, že bylo-li řízení zastaveno žalobcem proto, že byl požadován převod "nevhodných" pozemků, musí mu to být podle stěžovatelky přičteno k tíži při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
18. V replice stěžovatelka argumentuje právním názorem krajského soudu vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 19 Co 230/2020-781, podle něhož je třeba klást k tíži žalobci, došlo-li ke zpětvzetí části nároku - pozemků, které byly způsobilé převodu jako pozemky náhradní nebo které byly od počátku "rizikovými" v důsledku toho, že po podání žaloby byly převedeny na základě rozhodnutí v jiném soudním sporu na jiné restituenty. V této souvislosti krajskému soudu vytýká, že v nyní posuzované věci "důvodnost" zpětvzetí žaloby nezkoumal a spokojil se s paušální tvrzením, že všechny zpětvzetím dotčené pozemky byly "automaticky nepřevoditelné". Podle toho, co vedlejší účastnice uvedla v řízení před okresním soudem, konkrétním důvodem byla podle stěžovatelky nedostatečná velikost uplatněného restitučního nároku a blížící se "restituční tečka".
19. Úvodem Ústavní soud připomíná, že obdobnou problematikou se již zabýval v usneseních ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3392/20 a ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 2099/21. V prvně uvedeném usnesení z hlediska ústavnosti odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že úspěch žalobců byl - ať už vzhledem k hodnotě požadovaných pozemků, či vzhledem k jejich počtu - minimální, a z hlediska ústavnosti akceptoval názor odvolacího soudu, podle něhož byl postup státu vůči žalobcům liknavý a svévolný, zakládající mimořádnou možnost požadovat přímo konkrétní náhradní pozemky mimo veřejné nabídky, a že s ohledem na charakter daného řízení (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) za určující pro rozhodování o nákladech řízení nelze považoval okolnost, že se okruh konkrétních pozemků požadovaných k převodu v průběhu řízení měnil. Z tohoto důvodu uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobcům podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení.
20. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2099/21 Ústavní soud posuzoval ústavní konformitu právního názoru soudu, podle něhož vezme-li oprávněná osoba v restitučním řízení podle § 11a zákona o půdě svou žalobu zpět z důvodu, že pozemky, jejichž převodu se domáhala, byly v průběhu řízení převedeny na jinou oprávněnou osobu, nutno postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť to nelze považovat za její procesní neúspěch. Ani v tomto případě žádné ústavně relevantní pochybení Ústavní soud neshledal.
21. Současně však i v takovém řízení (o vydání náhradního pozemku) se musí soud zabývat tím, zda oprávněná osoba z procesního hlediska nezavinila, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). To - vztaženo na poměry nyní posuzované věci - znamená, že je povinen posoudit, zda oprávněná osoba nezahájila řízení, ač mohla/měla vědět, že požadovaný pozemek nebude možné vydat, a z tohoto důvodu pak musela navrhnout soudu zastavení řízení, tj. kdy postupovala procesně neopatrně, a v důsledku toho způsobila vznik nákladů, které by v řízení jinak nevznikly.
22. Jak již bylo zmíněno, krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice (částečné) zastavení řízení nezavinila. Odůvodnil to pouze tím, že vedlejší účastnice potřebné informace o původně požadovaných pozemcích z katastru nemovitostí ani z jiných dostupných zdrojů nemohla zjistit. Jak patrno ze soudního spisu, první zpětvzetí (přípisem ze dne 23. 5. 2016 - č. l. 254) se týkalo dvou pozemků v katastrálním území Kutná Hora a důvodem (podle všeho) bylo, že byly vydány jako církevní restituce. K tomu ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že informace o tom, že jsou tyto pozemky dotčeny církevními restitucemi, byly dostupné na jejích webových stránkách.
23. Druhé zpětvzetí (přípisem ze dne 26. 10. 2016 - č. l. 424) se týkalo 16 pozemků v katastrálním území Kutná Hora a nebylo u něho zřejmé, co bylo jeho důvodem. Podle stěžovatelky se tak stalo proto, že byly předmětem jiného soudního řízení, což je podle jejího názoru důvod předčasný, neboť paušálně nelze říci, že by tyto pozemky byly nepřevoditelné (bez zjišťování "lepšího práva").
24. Třetí zpětvzetí učinila vedlejší účastnice na jednání dne 10. 10. 2017 (č. l. 746), přičemž jeho důvodem u 7 pozemků v katastrálním území Čáslav a jednoho pozemku v katastrálním území Samopše měla zřejmě být zbývající (tj. nedostatečná) hodnota restitučního nároku 2 072 737 Kč a blížící se "restituční tečka", a 4 pozemky v katastrálním území Kutná Hora měly být dotčeny jiným soudním řízením vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 41/2007; v ústavní stížnosti stěžovatelka oproti tomu uvedla, že u některých pozemků byla dána zákonná překážka vydání, což prý bylo zřejmé z veřejně dostupných evidencí (z územně plánovací dokumentace obce i katastru nemovitostí), a že u tří pozemků zpětvzetí nebylo odůvodněno.
25. Z výše uvedeného plyne, že návrhy na zastavení řízení vedlejší účastnice zčásti neodůvodnila a zčásti uvedla i jiné důvody, než byla "nevhodnost" požadovaného pozemku. Krajský soud se všemi důvody, které vedlejší účastnici konkrétně vedly k částečnému zpětvzetí žaloby, důsledně nezabýval, a tudíž nemohl posoudit, zda došlo k procesnímu zavinění na její straně či nikoliv (a v kladné odpovědi, zda to vedlo ke zvýšení nákladů řízení). Jeho rozhodnutí, podle kterého vedlejší účastnice procesně částečné zastavení řízení nezavinila, je z tohoto důvodu tzv. nepřezkoumatelné.
26. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli; chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost v podobě kvalifikované vady; nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. V tomto rámci jsou obecné soudy povinny se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)].
27. V nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) Ústavní soud konstatoval, že: "[...] je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 [o. s. ř.], neboť jen věcně správná (zákonu odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny [...]. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu [podle čl. 36 odst. 1 Listiny], jak jim Ústavní soud rozumí."
28. S ústavněprávními požadavky, jež plynou z ústavně zaručeného základního práva na řádný proces, tak koresponduje povinnost obecných soudů odůvodnit svá rozhodnutí nejen tak, aby vyhovovala kritériím stanoveným příslušným procesním předpisem, ale také, aby byla přezkoumatelná, tedy aby z nich bylo dostatečně patrno, jakými úvahami se obecné soudy při svém rozhodování řídily. Jinak řečeno, soudní rozhodnutí je třeba srozumitelně, v adekvátním rozsahu (tj. v rozsahu odpovídající povaze věci) odůvodnit, přičemž použitá argumentace musí být racionální, nikoliv ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení [viz např. nález ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 534/03 (N 126/34 SbNU 285)]. Povinnost řádného odůvodnění se týká i rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně jde-li o posouzení procesního zavinění na zastavení řízení (viz nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3038/20). Tyto požadavky napadené usnesení krajského soudu nesplňuje, a proto je bylo třeba z uvedených důvodů zrušit.
29. Jde-li o námitku, že tarifní hodnota, ze které vycházel krajský soud (tj. 1 366 767,25 Kč), nemá oporu v provedeném dokazování, Ústavní soud se jí s ohledem na to, že odvolací řízení o nákladech řízení bude znovu otevřeno, věcně nezabýval. Upozorňuje však, že bude třeba se s argumentací stěžovatelky, poukazující na to, že okresní soud vycházel z částky 1 237 132 Kč a že podle jejího výpočtu tato hodnota činí 1 157 600,25 Kč, vypořádat, neboť ani z odůvodnění jeho usnesení, ani z vyjádření k ústavní stížnosti neplyne, jak k této sumě dospěl.
30. S ohledem na již uvedené Ústavní soud závěrem konstatuje, že krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona toto rozhodnutí zrušil.
31. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil.
Autor: US