// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 20.05.2022

ÚS: Odepření výpovědi svědka podle § 100 odst. 2 TŘ

I. S právem na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je spojen pozitivní závazek veřejné moci provést účinné vyšetřování, je-li vzneseno hájitelné tvrzení o porušení tohoto práva. Dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti (např. při dopravní nehodě), musí orgány činné v trestním řízení provést účinné vyšetřování daného úmrtí. Přitom musí postupovat nezávisle a nestranně, důkladně a dostatečně, rychle a umožnit aktivní participaci poškozeného při zajištění veřejné kontroly, jinak poruší čl. 6 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva, a je-li to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy.

II. Závazek státu provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče. Negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci.

III. K právu odepření výpovědi svědka podle § 100 odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat jen na základě paušálního tvrzení o blízkém vztahu. U jiných osob v poměru obdobném rodinnému poměru musí být pečlivě zkoumán jejich konkrétní citový vztah, přičemž nezbytnou podmínkou je, aby újmu jedné z osob právem pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. Obecné soudy jsou povinny v každém individuálním případě zkoumat, zda se o takový silný citový vztah skutečně jedná či nikoliv. Existenci poměru těchto jiných osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti; zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob. Přitom je třeba vyžadovat vyšší intenzitu tohoto vztahu, než je obvyklá mezilidská soudržnost a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat.

IV. Břemeno tvrzení ohledně důvodu odepření výpovědi má vždy svědek, neboť právu odepřít výpověď odpovídá jeho ústavní povinnost svědčit, nejsou-li prokázány uvedené okolnosti (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a contrario). Nedodrží-li obecný soud tato pravidla a v důsledku toho neprovede výslech takového svědka a opomene řádně odůvodnit jeho neprovedení, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů i zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1993/21, ze dne 26. 4. 2022

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

(…)

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

A. Obecná východiska

a) k dokazování v trestním řízení a k právu odepřít výpověď

15. Trestní řízení je ovládáno řadou zásad, mezi nimi i zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Povinností všech orgánů činných v trestním řízení je využít všech nabízejících se důkazních prostředků, a to včetně svědeckých výpovědí k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší. Přitom podle § 214 a 215 trestního řádu má obžalovaný v hlavním líčení právo se po provedení každého důkazu k němu vyjádřit a také vyslýchané osobě položit otázky, čímž soud poskytuje obžalovanému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit každý důkaz, a to včetně svědecké výpovědi a vyslechnout osobu, která svědectví učinila [srov. nález ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/07 (N 122/50 SbNU 57)].

16. Soud jistě není vázán důkazními návrhy absolutně a jeho povinností není provést všechny navržené důkazy, ale právě ty, jež vedou ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud je oprávněn v rámci svého nezávislého rozhodování dospět k závěru, že další dokazování není v projednávané věci nezbytné, neporuší-li tímto závěrem zásady trestního řízení, resp. spravedlivého procesu vůbec. V odůvodnění každého rozhodnutí ovšem musí být skutkový děj co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. Podle ustanovení § 125 trestního řádu musí soud v rozsudku stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

17. Podle čl. 37 odst. 1 Listiny každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Konkretizace tohoto ustanovení je obsažena především v trestním řádu. Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 trestního řádu); za způsobení nebezpečí trestního stíhání je třeba považovat nejen případ, když hrozí zahájení trestního stíhání podle § 160 trestního řádu proti svědkovi nebo proti dalším osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu, ale i případ, kdyby svědek osobě již stíhané pro trestný čin přitížil svou výpovědí nebo přispěl k jejímu usvědčení. Podobně jako trestní řád trestní zákoník vymezuje osobu blízkou tak, že se jí rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 125 trestního zákoníku).

18. Právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování, která má hluboký historický základ. Jde o zcela subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá. V tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen [srov. např. nálezy ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 (N 18/68 SbNU 243), ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4642/12 (N 72/69 SbNU 267) aj.].

19. Na druhé straně k právu odepření výpovědi svědka podle § 100 odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat jen na základě paušálního tvrzení o blízkém vztahu. U jiných osob v poměru obdobném rodinnému poměru musí být pečlivě zkoumán konkrétní vztah mezi takovými osobami, přičemž nezbytnou podmínkou je, aby újmu jedné z osob právem pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. Ze shora uvedeného je zřejmé, že v případě, kdy mezi dotčenými osobami není dán vztah rodinný, jde o osoby blízké v poměru obdobném rodinnému poměru jen tehdy, existuje-li mezi nimi vztah citový, a to tak silný, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V tomto směru je proto třeba trvat na tom, že v každém individuálním případě je namístě zkoumat, zda se o takový vztah skutečně jedná či nikoliv. Existenci poměru těchto jiných osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti; zpravidla nebude postačovat pouhé prohlášení takových osob (PŮRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1477). Proto svědek musí existenci uvedeného vztahu, jeho kvalitu a hloubku i jeho trvání řádně vysvětlit a přesvědčivě odůvodnit. Přitom se "vyžaduje vyšší intenzita tohoto vztahu, než jen obvyklá mezilidská soudržnost" a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat (MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1 až 117. Praha: Leges, 2013, str. 303, 304). Intenzita vztahu přitom může být dána celou řadou aspektů, a to podobností názorů a zastávaných hodnot, jeho kvalitou a hloubkou, délkou jeho trvání, společnými zážitky, koníčky, zájmy a dalšími přáteli, profesní provázaností, bydlením v sousedství, vzájemným kamarádstvím dětí, společně tráveným časem apod. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného [srov. nález ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18 (N 120/90 SbNU 31)]. Břemeno tvrzení ohledně tohoto důvodu odepření výpovědi má vždy svědek, neboť právu odepřít výpověď odpovídá ústavní povinnost svědčit, nejsou-li prokázány uvedené okolnosti.

b) k právu na účinné vyšetřování

20. Podle čl. 6 odst. 1 Listiny má každý právo na život. Toto právo má mezi ostatními základními právy zvláštní postavení - bývá označováno za nejdůležitější, nejzákladnější či nejvyšší právo. Tomu odpovídá i systematické zařazení práva na život na začátek výčtu katalogu základních práv v Listině. Dojde-li v rozporu se zárukami plynoucími z tohoto práva k usmrcení člověka, není způsobu, jak toto porušení vůči přímé oběti odčinit. Právo na život tak musí být demokratickým právním státem chráněno zvlášť efektivně [nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), bod 40].

21. Jak vyplývá z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), čl. 2 odst. 1 Úmluvy nevyžaduje po státech pouze pasivní zdržení se jednání, které by vedlo k úmrtí člověka, ale klade na ně i pozitivní závazky "přijmout odpovídající kroky k ochraně života osob ve své jurisdikci" (viz rozsudek ESLP ve věci L.C.B. proti Spojenému království ze dne 9. 6. 1998 č. 23413/94, § 36). Tento pozitivní závazek se uplatní v kontextu jakékoliv činnosti, ať již veřejné, či nikoliv, u které existuje ohrožení práva na život (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Öneryildiz proti Turecku ze dne 30. 11. 2004 č. 48939/99, § 71). Uplatní se i v případě dopravních nehod (viz například rozhodnutí ESLP ve věci Rajkowska proti Polsku ze dne 27. 11. 2007 č. 37393/02, rozsudek ESLP ve věci Sergiyenko proti Ukrajině ze dne 19. 4. 2012 č. 47690/07. Z rozsudku ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku ze dne 25. 6. 2019 č. 41720/13 pak přímo vyplývá povinnost provést účinné vyšetřování při úmrtí nebo život ohrožujícím zranění osoby při dopravní nehodě. Článek 2 Úmluvy je tedy aplikovatelný i v nyní posuzovaném případě.

22. Jedním z pozitivních závazků veřejné moci spojených s právem na život je povinnost provést účinné vyšetřování, je-li vzneseno hájitelné tvrzení o porušení práva na život. Právo na účinné vyšetřování bylo v judikatuře Ústavního soudu dovozeno v návaznosti na judikaturu ESLP [srov. již uvedený nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 či nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222) a rozhodnutí ESLP v nich citovaná]. Ústavní soud judikoval, že povinnost účinného vyšetřování vzniká, dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 18).

23. Hájitelné tvrzení lze ve stručnosti charakterizovat jako takové, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Splnění uvedených podmínek je vždy třeba posuzovat po zvážení všech konkrétních skutkových okolností věci [viz např. nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1398/17 (N 191/87 SbNU 155), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 87].

24. Účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva, a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče. Negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14]. Podstatou práva na účinné vyšetřování je zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob [viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 29].

25. Ze shora uvedeného plyne, že dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti, musí orgány činné v trestním řízení provést účinné vyšetřování daného úmrtí. Toto účinné vyšetřování musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury ESLP: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené veřejné kontrole a umožňující aktivní participaci poškozeného [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14, sp. zn. II. ÚS 1376/18, sp. zn. IV. ÚS 1559/20].

26. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány činné v trestním řízení musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry vyšetřování musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14, sp. zn. II. ÚS 1376/18, sp. zn. IV. ÚS 1559/20].

27. Kritérium důkladnosti a dostatečnosti se uplatňuje i tehdy, jsou-li poznatky získávány prostřednictvím znalců (znaleckých posudků). Úkolem Ústavního soudu ale není posuzovat věcnou správnost znaleckého posudku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13), nýbrž to, zda orgány činné v trestním řízení dodržely požadavky účinného vyšetřování, a to i se zřetelem k hodnocení znaleckého posudku.

28. Míra požadované kontroly veřejností se může lišit případ od případu. Ve všech případech však oběť či pozůstalí musí být do vyšetřování zapojeni v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů.

29. Jde-li o osoby oprávněné dovolávat se práva na účinné vyšetřování v souvislosti s právem na život, je třeba zdůraznit, že účinná ochrana práva na život je úzce spjata s povinností provést účinné vyšetřování v případě možného porušení tohoto práva. Tato ochrana by citelně ztratila na významu, pokud by se práva na účinné vyšetřování mohl dovolávat jedině ten jednotlivec, jehož právo na život bylo porušeno. V takovém případě by totiž fakticky právo na účinné vyšetřování měli pouze ti, jejichž život byl toliko ohrožen, ale kteří nebyli usmrceni.

30. Mezi prvky konstrukce moderního státu, založeného na hodnotovém východisku lidských práv a základních svobod (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 23 Listiny), patří v trestním právu jeho závazek upravit postih osob (objektivní právo), které svým protiprávním jednáním porušily právo na život jiného člověka, a současně poskytnout dotčeným osobám v postavení poškozených, popř. obětí trestného činu, jimiž jsou - v případě usmrcení - blízcí pozůstalí, prostředky, kterých se mohou dovolávat vůči orgánům činným v trestním řízení (subjektivní právo), tedy tam, kde se zásah do práva na život poškozeného promítá současně jako zásah do základních práv pozůstalých. Při jakémkoliv mocenském postupu týkajícím se porušení práva na život musí orgány činné v trestním řízení ctít ústavní zásadu nápomoci k co možná nejširšímu a nejsnadnějšímu uplatňování práv poškozených, která plyne z čl. 2 odst. 3 Ústavy ("státní moc slouží") a z čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, a tím současně dosáhnout naplnění účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 15 trestního řádu). Přitom je třeba vycházet z toho, že zde vzájemně působí jednak plnění funkcí státu trestním zákonodárcem a orgány činnými v trestním řízení, stejně jako proti sobě stojící nároky plynoucí z odlišných ústavních lidskoprávních pozic obviněného, obžalovaného, poškozeného, oběti trestného činu či zúčastněné osoby, v důsledku čehož se mohou střetávat kautely nadměrného zásahu do základních práv a svobod obviněného, nebo naopak nedostatečně poskytované ochrany poškozených a obětí trestného činu [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385)].

31. Substantivní jádro práva na život je ze své povahy spjaté s konkrétním jednotlivcem a jeho smrtí, a proto nemůže přejít na jinou osobu. To ovšem neplatí pro pozitivní závazky procesní povahy, které z práva na život vyplývají a k nimž patří právo na účinné vyšetřování. Platí proto, že práva na účinné vyšetřování plynoucího z práva na život se mohou dovolávat i osoby blízké toho, jehož právo na život mělo být porušeno, nemůže-li se tohoto práva domáhat tento jednotlivec sám.

B. Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

32. Za stěžejní považuje Ústavní soud námitku stěžovatelky, že rozhodující soudy opomněly provést důkaz výpovědí svědka D. D., který byl spolujezdcem ve vozidle Nissan Navara Double a který odepřel výpověď s odůvodněním, že je ve vztahu k vedlejší účastnici osobou blízkou, neboť mu manžel vedlejší účastnice byl za svědka na svatbě. Příslušné soudy podle stěžovatelky neodůvodnily, proč umožnily jmenovanému svědkovi nevypovídat, když z žádné objektivní skutečnosti nevyplynulo, že je ve vtahu k vedlejší účastnici osobou blízkou. Ze skutečnosti, že jde o kamaráda manžela vedlejší účastnice, nelze podle ní bez dalšího vyvozovat, že má blízký vztah i s manželkou svého kamaráda.

33. Okresní soud ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí ve smyslu shora citovaných obecných východisek (sub body 17. - 19.) nijak blíže nezdůvodnily, proč akceptovaly odmítnutí výpovědi ze strany svědka D. D. Krajský soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí toliko konstatoval, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze vyloučit, že předmětné vozidlo v době dopravní nehody mohl řídit muž, konkrétně manžel vedlejší účastnice L. S. nebo D. D., kteří oba v procesním postavení svědka využili svého zákonného práva nevypovídat (viz bod 7. napadeného usnesení krajského soudu). Spokojil se tak s tvrzením svědka D. D., že je ve vztahu k vedlejší účastnici osobou blízkou, neboť mu manžel vedlejší účastnice byl za svědka na svatbě. Ač jde o vysvětlení zcela nedostatečné, krajský soud se jím detailněji nezabýval a podrobněji nezjišťoval, zda jde skutečně ve vztahu k vedlejší účastnici o osobu blízkou, ač ve smyslu shora uvedených obecných východisek je namístě bedlivě zkoumat, zda o takový vztah skutečně jde či nikoliv. Existenci takového vztahu pak musí svědek řádně vysvětlit a přesvědčivě odůvodnit, k čemuž zjevně nestačí jen jeho uvedené zcela povrchní tvrzení.

34. Je tak možno uzavřít, že rozhodující obecné soudy dostatečně a přesvědčivě nevysvětlily, proč neprovedly výpověď svědka D. D., který byl prokazatelně jednou z osob ve vozidle Nissan Navara Double a jeho výpověď tak mohla jednoznačně potvrdit či vyvrátit, zda řidičkou uvedeného vozidla byla vedlejší účastnice či jiná osoba. Takovým postupem obecné soudy nedostály shora popsaným požadavkům na řádné dokazování a na řádný proces. Tím, že uvedený důkaz neprovedly a opomenuly řádně odůvodnit jeho neprovedení, zatížily svá rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů i zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny (viz čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2). Uvedené vady činí napadená rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelnými a současně i neústavními.

35. Jde-li o námitku stěžovatelky týkající se jejího práva na účinné vyšetřování, Ústavní soud konstatuje, že na vyšetřování dané dopravní nehody je aplikovatelné právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny, neboť došlo ke zmaření dvou lidských životů, přičemž stěžovatelka coby manželka a matka zemřelých se může tohoto práva dovolávat.

36. Na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb ani o existenci hájitelného tvrzení o porušení práva na život. Jako hájitelné mělo být tedy tvrzení stěžovatelky podrobeno pečlivému prošetření orgány činnými v trestním řízení, jejichž úkolem bylo zjistit, zda ke smrti manžela a dcery stěžovatelky při dopravní nehodě nedošlo v důsledku zavinění jiné osoby.

37. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda šetřením orgánů činných v trestním řízení byly splněny všechny požadavky vyplývající ze závazku státu provést účinné vyšetřování. Po přezkoumání věci shledal, že provedené vyšetřování všechny nezbytné požadavky nesplňovalo.

38. Příslušný policejní orgán II. ve věci usnesením ze dne 4. 4. 2015 č. j. KRPB-84455-9/TČ-2015-061271 (viz č. l. 3 spisu) zahájil úkony trestního řízení proti Karlu B. (pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku), který při dané dopravní nehodě zemřel, ač z § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu jednoznačně vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Následně ve vztahu ke Karlu B. došlo ke změně kvalifikace na přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán přibral znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., který zpracoval dne 8. 6. 2015 znalecký posudek o analýze nehodového děje (viz č. l. 189 a násl. spisu), z jehož závěrů vyplynulo, že reakce řidiče Karla B. byla nevhodná a že pád uvolněného plechu z připojeného vozíku nepředstavoval pro jeho vozidlo žádné nebezpečí. Usnesením ze dne 14. 8. 2015 č. j. KRPB-84455-104/TČ-2015-061271-VK bylo rozhodnuto o odložení věci s tím, že trestní stíhání jmenovaného bylo nepřípustné (viz č. l. 333 a násl. spisu). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost (viz č. l. 343 spisu), která byla usnesením okresního státního zastupitelství ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. ZT 116/2015 jako nedůvodná zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (viz č. l. 346 spisu). Na toto usnesení reagovala stěžovatelka podáním k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, nazvaném jako "Stížnost na vyšetřování dopravní nehody a jeho závěry a návrh na postup podle § 12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství". Nejvyšší státní zástupce však konstatoval, že prověřování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a kontrolu spisu nenařídil.

39. Následně stěžovatelka na svou žádost nechala vypracovat nový znalecký posudek k provedení komplexní analýzy nehodového děje. Tento znalecký posudek vypracovalo dne 14. 7. 2017 Vysoké učení v Brně, Ústav soudního inženýrství (viz č. l. 438 a násl. spisu), konkrétně Ing. Bc. Marek Semela, Ph.D., Ing. Albert Bradáč, Ph.D., a Ing. Michal Belák (dále jen "znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně"). Z uvedeného znaleckého posudku vyplynulo, že pád předmětu z přívěsného vozíku jízdní soupravy vozidla Nissan Navara Double byl v přímé souvislosti se způsobem reakce řidiče vozidla Škoda a z faktického hlediska tedy způsobil vznik předmětného nehodového děje s tragickými následky. Až k opětovně učiněnému podání stěžovatelky Nejvyššímu státnímu zastupitelství ze dne 1. 9. 2017, jehož součástí byl vypracovaný znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně, Nejvyšší státní zastupitelství postoupilo věc podle § 16a odst. 3 zákona o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k dalšímu opatření znovu okresnímu státnímu zastupitelství s pokynem doplnit dokazování a pokračovat v trestním řízení v dané věci, neboť dospělo k závěru, že uvedený znalecký posudek je novým důkazním prostředkem předloženým poškozenou. Věc byla následně státním zástupcem okresního státního zastupitelství postoupena znovu příslušnému policejnímu orgánu (rozhodnutím ze dne 21. 11. 2017 došlo vzhledem k důkazní a právní složitosti ke změně příslušného policejního orgánu a věcí se dále zabýval policejní orgán II. Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 1. oddělení v Brně - viz č. l. 355 spisu) za účelem doplnění dokazování a pokračování v prověřování věci, přičemž doplnění dokazování bylo uloženo především za účelem objasnění rozporů o osobě řidiče vozidla Nissan Navara Double s přívěsným vozíkem a zjištění této osoby za účelem možného zahájení trestního stíhání buď řidičky, nebo řidiče tohoto vozidla.

40. Nově pověřený a ve věci nově činný policejní orgán II. opět přibral znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., k vypracování doplnění jeho původního znaleckého posudku. Doplněk znaleckého posudku vypracoval tento znalec dne 5. 2. 2018 (viz č. l. 478 a násl. spisu), přičemž mu byl předložen mimo jiné i znalecký posudek Vysokého učení v Brně. Jmenovaný znalec shledal, že reakce Karla B. brzděním byla započata pozdě, že mohl zvýšit svou pozornost již při sledování nákladu na ložné ploše vozíku vozidla před sebou (nadzvedávání, třepotání apod.), že za každé situace by vozidlo Karla B. do místa kolize s plechem dojelo až v době, kdy již plech ležel na vozovce a sunul se po ní, a že Karel B. nemohl využít manévru vyhnutí vlevo, kde se v tu dobu pohybovala jiná vozidla. Podle znalce v případě, že by Karel B. zahájil svou reakci okamžitě, jak mohl rozpoznat odpoutáváním se plechu z přívěsného vozíku, a reagoval-li by plným brzděním na hranici adheze, a přitom udržel přímý směr jízdy vozidla, tak by se sice před kolizí s plechem nezastavil, avšak na úroveň plechu by se dostal až v době, kdy by plech již ležel na vozovce, čímž by mohlo dojít maximálně k lehkému poškození vozidla a nedošlo by ke střetu s návěsovou soupravou. Policejní orgán II. zejména na základě shora zmíněných závěrů doplněného znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., vydal dne 26. 7. 2018 (viz č. l. 679 a násl. spisu) další usnesení o odložení věci z důvodu nepřípustného trestního stíhání proti zemřelému podle § 159a odst. 2 trestního řádu s odkazem na § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Toto usnesení napadla stěžovatelka stížností. Okresní státní zastupitelství následně předložilo celý spisový materiál krajskému státnímu zastupitelství s odkazem na § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Teprve po opětovném přezkoumání věci dospěl státní zástupce krajského státního zastupitelství usnesením ze dne 3. 1. 2019 č. j. 1 KZT 715/2018-33 (viz č. l. 707 a násl. spisu) k závěru, že stížnost poškozené je důvodná a že prvotním hybatelem nehodového děje bylo uvolnění nedostatečně zajištěného přepravovaného kovového nákladu z přívěsného vozíku taženého vozidlem Nissan Navara Double, v důsledku čehož vzniklo důvodné podezření ze spáchání trestné činu řidičem tohoto vozidla, přičemž bylo nutné za účelem jeho objasnění doplnit dokazování. Při rozhodování o stížnosti podle § 147 odst. 1 trestního řádu bylo povinností stížnostního orgánu uplatnit tzv. revizní princip, tj. z podnětu podané stížnosti přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu bez ohledu na to, zda byly či nebyly napadeny stížností, mohla-li proti nim stěžovatelka brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo, přičemž bylo třeba přihlížet i k vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány (viz str. 4 usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 3. 1. 2019 č. j. 1 KZT 715/2018-33). Až na základě zmíněného rozhodnutí krajského státního zastupitelství bylo usnesením policejního orgánu II. ze dne 15. 7. 2019 č. j. KRPB-84455-261/TČ-2015-060071-DH zahájeno trestní stíhání vedlejší účastnice (viz č. l. 713 spisu).

41. Po provedeném dokazování (výslechy svědků, znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy) podalo Okresní státní zastupitelství ve Vyškově u okresního soudu na vedlejší účastnici obžalobu ze dne 16. 1. 2020 č. j. ZT 116/2015-180 (viz č. l. 996 spisu). Okresní soud po projednání věci a vyhodnocení nashromážděných důkazů shledal, jak bylo již výše uvedeno, že i přes rozsáhlé dokazování nebyla najisto a bez důvodných pochybností ztotožněna osoba, která řídila předmětné motorové vozidlo zn. Nissan Navara Double. Provedené důkazy svědčí podle něj pouze o tom, že skutek se stal a že spoluzavinění a prvotní vinu na fatálním následku a na dopravní nehodě nese řidič vozidla Nissan Navara Double jedoucí s přívěsným vozíkem, který nezabezpečil dostatečně nebezpečný náklad. Jednoznačná vina vedlejší účastnice se však orgánům činným v trestním řízení bez důvodných pochybností podle názoru okresního soudu objasnit nepodařila. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil a zdůraznil, že vedlejší účastnice po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání i u hlavního líčení uvedla, že příslušný trestný čin nespáchala a k otázce, zda ví, kdo vozidlo řídil, odmítla vypovídat. Stejně tak učinili i manžel vedlejší účastnice L. S. a svědek D. D. Ve shodě s názorem okresního soudu krajský soud uzavřel, že nelze vyloučit reálnou možnost, že řidičem předmětného vozidla mohla být i jiná osoba.

42. Nelze přehlédnout, že na počátku prověřování policejní orgán I. přibral znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., který zpracoval dne 8. 6. 2015 znalecký posudek o analýze nehodového děje (viz č. l. 189 a násl. spisu), jehož závěry se později ukázaly na základě konečného posouzení orgánů činných v trestním řízení i soudů jako nesprávné. Uvedený znalec uzavřel, že reakce řidiče Karla B. byla nevhodná a že pád uvolněného plechu z připojeného vozíku nepředstavoval pro jeho vozidlo žádné nebezpečí. Ani skutečnost, že orgány činné v trestním řízení vycházely z posudku zmíněného znalce, je nemůže ospravedlnit z hlediska účinnosti vyšetřování, neboť znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz a není možno jeho závěry přebírat bez dalšího.

43. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že důvodem pro jeho kasační zásah je stav, kdy orgány činné v trestním řízení očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653), ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117) aj].

44. Znalecký posudek podléhá hodnocení v souladu s trestním řádem a jeho závěry nemohou být orgány činnými v trestním řízení toliko "mechanicky" přebírány. Ze stěžejních zásad dokazování v trestním řízení vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz. Ani ten a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, i spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení orgánu činného v trestním řízení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkové zjištění (popř. i právní posouzení) a v konečném důsledku správnost rozhodování na znalce. Takový postup nelze z ústavněprávních hledisek přijmout již proto, že by eliminoval, resp. značně omezil povinnost orgánů činných v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, čímž by ve svém důsledku omezil ochranu jedince vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince [srov. přiměřeně nálezy ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16 (N 40/88 SbNU 553) či ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)].

45. S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti trestního řízení nelze pominout také skutečnost, že na žádost stěžovatelky byl vypracován již shora zmíněný znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně (viz č. l. 438 a násl. spisu), přičemž příslušný policejní orgán II. si nechal u téhož znaleckého ústavu, tj. Vysokého učení technického v Brně, vypracovat ještě další znalecký posudek ze dne 28. 6. 2019 (viz č. l. 763 a násl. spisu), ve kterém znalci dospěli k totožným závěrům jako při svém prvním zkoumání, což bylo zřejmé již při zadávání tohoto posudku. Další znalecký posudek u téhož znaleckého ústavu byl proto podle Ústavního soudu zjevně nadbytečný, a to jak z časového tak i ekonomického hlediska, neboť podle § 110a trestního řádu, má-li znalecký posudek předložený stranou všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by šlo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Takovým postupem orgánů činných v trestním řízení došlo bez ospravedlnitelných důvodů k průtahům v řízení, což je v rozporu s požadavkem rychlosti řízení a účinného vyšetřování.

46. Z popsaných skutečností je zřejmé, že stěžovatelka musela opakovaně činit podání vůči policejnímu orgánu a státním zastupitelstvím za účelem řádného objasnění věci. K dané dopravní nehodě došlo dne 4. 4. 2015 a pravomocně rozhodnuto ve věci bylo až dne 5. 5. 2021, přičemž stěžovatelka vyčerpala všechny možné opravné prostředky, a to včetně stížností a podání k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v průběhu vyšetřování (sub body 34 až 36). Přesto však orgány činné v trestním řízení nedostály závazkům důkladného, dostatečného a zejména rychlého vyšetřování, jako jednoho z předpokladů účinného vyšetřování (sub 19 shora), když až na opakované stížnosti stěžovatelky a předložení na její žádost vypracovaného znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně ze dne 14. 7. 2017 dospělo krajské státní zastupitelství v usnesení ze dne 3. 1. 2019 č. j. 1 KZT 715/2018-33 (viz č. l. 707 a násl. spisu) k závěru, že stížnost stěžovatelky je důvodná a že prvotním hybatelem nehodového děje bylo uvolnění nedostatečně zajištěného přepravovaného kovového nákladu z přívěsného vozíku taženého vozidlem Nissan Navara Double, v důsledku čehož vzniklo důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti osobou řidiče tohoto vozidla.

47. Orgány činné v trestním řízení až do vydání zmíněného usnesení ze dne 3. 1. 2019, tedy téměř po čtyřech letech od předmětné dopravní nehody, nevyvinuly dostatečné úsilí a nepřijaly taková opatření, která by umožnila provedení řádného dokazování. Jejich závěry tak nebyly založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Dokonce i poté, co Nejvyšší státní zastupitelství na základě podání stěžovatelky a předložení jí vyžádaného znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně postoupilo věc podle § 16a odst. 3 zákona o státním zastupitelství k dalšímu opatření znovu okresnímu státnímu zastupitelství s pokynem doplnit dokazování a pokračovat v trestním řízení v dané věci, neboť dospělo k závěru, že uvedený znalecký posudek je novým důkazním prostředkem předloženým poškozenou, policejní orgán II. znovu usnesením rozhodl o odložení věci z důvodu nepřípustného trestního stíhání proti zemřelému podle § 159a odst. 2 trestního řádu s odkazem na § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Přitom z uvedeného znaleckého posudku vyplynulo, že pád předmětu z přívěsného vozíku jízdní soupravy vozidla Nissan Navara Double byl v přímé souvislosti se způsobem reakce zemřelého řidiče vozidla Škoda a z faktického hlediska tedy způsobil vznik předmětného nehodového děje s tragickými následky. Ani další postup policejního orgánu poté, co dospěl státní zástupce krajského státního zastupitelství usnesením ze dne 3. 1. 2019 č. j. 1 KZT 715/2018-33 (viz č. l. 707 a násl. spisu) k závěru, že stížnost poškozené je důvodná, nebyl v souladu s požadavkem rychlosti řízení, když nechal nadbytečně zpracovat nový znalecký posudek týmž Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, který již zpracoval znalecký posudek k žádosti stěžovatelky, čímž došlo k dalším neodůvodněným průtahům ve vyšetřování předmětné věci a tím narušení rychlosti řízení jako jednomu z požadavků na účinné vyšetřování. Takové shora podrobně popsané šetření orgánů činných v trestním řízení nelze považovat ani za rychlé, ani za důkladné a dostatečné ve smyslu práva na účinné vyšetřování.

48. Ústavní soud proto konstatuje, že šetření provedené orgány činnými v trestním řízení, a to zejména v přípravném řízení trestním, které trvalo téměř pět let, ale i následujícím soudním řízení, nesplnilo požadavky účinného vyšetřování, neboť nebylo důkladné a dostatečné, ani rychlé ve smyslu § 2 odst. 4, 5 trestního řádu, poněvadž zejména policejní orgány postupovaly nesoustředěně, nehodnotily řádně původní znalecký posudek znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., a to i později ve vztahu k znaleckému posudku Vysokého učení technického v Brně podle § 2 odst. 6 trestního řádu a příslušný státní zástupce nevykonával náležitě dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení podle §174 trestního řádu. Následně okresní soud a krajský soud neprovedly důkaz výpovědí svědka D. D. a opomenuly řádně odůvodnit jeho neprovedení z hlediska jím tvrzené možnosti odepřít výpověď z důvodu, že je ve vztahu k vedlejší účastnici osobou blízkou (sub bod 4), ač důvodem pro odepření výpovědi podle § 100 odst. 2 trestního řádu je v takovém případě skutečnost, že by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání obviněné, jako osobě, vůči níž je v poměru obdobném rodinnému poměru, jejíž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

VI.
Závěr

49. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2021 č. j. 5 To 17/2021-1250 a rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 10. 2020 č. j. 1 T 7/2020-1207 byla porušena práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu proto zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a věc se tak vrací do stadia po podání obžaloby.

50. Současně Ústavní soud vyslovil, že orgány činnými v daném trestním řízení, a to zejména v přípravném řízení trestním, byla porušena práva stěžovatelky podle čl. 6 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento výrok může mít význam pro případnou náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

51. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US