// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 03.12.2021
ÚS: Podmínky pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění
I. Součástí práva na soudní ochranu je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí. Neodůvodní-li obecný soud řádně, přesvědčivě a logicky své rozhodnutí o zamítnutí žádosti odsouzeného na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, poruší jeho právo na řádné soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. V případě, že obecný soud navíc učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života jen na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti s konstatováním, že je již potřetí ve výkonu trestu odnětí svobody, aniž by zhodnotil všechny konkrétní okolnosti posuzovaného případu (zejména, že minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety a v mezidobí mu byly ukládány výlučně alternativní tresty, které všechny vykonal) a náležitě posoudil potenciální možnost, že se odsouzený polepšil, změnil a napravil, a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života, zvláště když má pevné rodinné zázemí a pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení i práci, poruší zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
III. V odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je třeba mimo jiné také odsouzenému jasně a srozumitelně vysvětlit, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění, tedy krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Přitom nelze pominout, že byť příslušné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat rovněž na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1804/21, ze dne 26. 10. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel napadá výklad obecných soudů třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, tj. podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu, a jejich závěr o jejím nesplnění.
14. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť obecné soudy při svém rozhodování jednak napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, jednak nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace § 88 trestního zákoníku upravujícího institut podmíněného propuštění. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného čl. 40 odst. 5 Listiny.
a) Právo na soudní ochranu a institut podmíněného propuštění v judikatuře Ústavního soudu
15. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodování obecných soudů, nicméně je povolán zasáhnout, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nálezy ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207) či sp. zn. I. ÚS 2201/16]. Za takový exces lze považovat například rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opření rozhodnutí toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], posouzení zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)] či porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní [nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
16. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut (nález sp. zn. III. ÚS 599/14). Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky.
17. Z pojetí trestu jako sankce, která pokud možno postihuje pachatele jen v nezbytné míře (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku), vyplývá, že bylo-li dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody již dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti, je další výkon tohoto trestu nepotřebný a také neodůvodněný. I když soud při ukládání trestu přihlíží k možnosti nápravy pachatele, nelze vždy přesně předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví její účinek. Z chování odsouzeného a z jeho postoje k plnění povinností v době výkonu trestu odnětí svobody může být pak patrná taková změna, že k tomu, aby vedl řádný život, již není třeba dalšího výkonu tohoto trestu a že může být propuštěn na svobodu. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je významným prostředkem k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného, a neznamená tedy ukončení tohoto procesu, ale pokračování působení na pachatele v jiných podmínkách (na svobodě) a jinými prostředky než vlastním výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění spolu s postpenitenciární péčí se tak řadí mezi významné prostředky k ochraně společnosti před recidivou (viz nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).
18. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný (nález sp. zn. II. ÚS 2503/16). Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící "Damoklův meč" nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy (nález sp. zn. III. ÚS 1735/10). Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněn účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).
19. Obdobně je účel podmíněného propuštění vyjádřen v odborné literatuře. Smyslem podmíněného propuštění je umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení (VICHEREK, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue. 2018, č. 1, str. 6 a násl.). Podmíněné propuštění funguje jako motivační prvek u odsouzeného pachatele, aby se aktivně zapojil ve výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky (HULMÁKOVÁ, J. Podmíněné propuštění z pohledu aplikační praxe a vybraných evropských právních úprav. Trestněprávní revue. 2017, č. 2, str. 27 a násl.).
20. Podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze zásadně při rozhodování vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, připustil-li zákonodárce obecně možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).
21. Nelze též pominout souvislost rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného s jeho ústavně zaručenou osobní svobodou. Ta přitom může být z určitého úhlu pohledu považována za východisko ostatních základních práv a svobod, neboť jejím omezením dochází i k omezení jiných základních práv (srov. nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 36/17). Byť tedy Ústavní soud na jedné straně ustáleně připomíná, že samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu [srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747) či usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13], na druhé straně je třeba pamatovat na to, že řádné naplnění všech požadavků spravedlivého procesu při rozhodování o podmíněném propuštění je velmi podstatné právě z hlediska možných důsledků nesprávného rozhodnutí na životní osud konkrétní osoby i její rodiny.
22. Východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je tedy hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a k nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. I. ÚS 2201/16 a sp. zn. II. ÚS 482/18, dále i nálezy ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. IV. ÚS 463/97 (N 47/10 SbNU 313) či ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327)].
23. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí. Neodůvodní-li obecný soud řádně, přesvědčivě a logicky své rozhodnutí o zamítnutí žádosti na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, poruší jeho právo na řádné soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V případě, že obecný soud navíc učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života jen na základě opakovaného páchání trestné činnosti, aniž by zhodnotil všechny konkrétní okolnosti posuzovaného případu a náležitě posoudil potenciální možnost, že se odsouzený polepšil, změnil a napravil, a proto do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života, poruší zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny.
b) Právo na řádně vedené trestní řízení a ústavní požadavky na rozhodování o podmíněném propuštění
24. Podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, prokázal-li odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Uvedené ustanovení tedy stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První a objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat, že se v důsledku výkonu trestu odnětí svobody polepšil (druhá podmínka) a že v budoucnu povede řádný život (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další faktory, které by měl soud vzít v úvahu u osob odsouzených za zločin, tj. zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, vykonával-li jej.
25. V nyní posuzované věci jsou rozhodnutí obecných soudů rozporuplná, neboť soudy v obou napadených rozhodnutích výslovně uvedly, že stěžovatel splnil první i druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tedy že se polepšil, ale přitom podle nich nebyla splněna podmínka očekávání vedení řádného života stěžovatele na svobodě. Ústavní soud proto posuzoval, zda odůvodnění napadených rozhodnutí neporušila stěžovatelovo právo na řádné trestní řízení, jehož součástí je mimo jiné požadavek náležitého odůvodnění vydaného rozhodnutí.
26. Jak Ústavní soud připomněl již v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000, v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16). Opatřené podklady soudy musí řádně zhodnotit, přičemž jejich úvaha musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v návrzích a podáních účastníků řízení [nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (nález ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17). Nesplní-li obecné soudy uvedené povinnosti či nezohlední-li zjištěné relevantní skutečnosti řádně, mohou porušit právo odsouzeného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000, sp. zn. II. ÚS 2503/16, sp. zn. I. ÚS 2201/16).
27. Je však třeba dodat, jak Ústavní soud judikoval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je ukázkou a důsledkem systémového problému spočívajícího v nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Taková situace narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, které se vztahují i na oblast podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Není-li stanovena jednotná a bližší interpretace zákonem používaných neurčitých pojmů, respektive přetrvává-li v praxi neurčitost podmínek pro podmíněné propuštění, existuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování, která je ústavně nepřijatelná. S ohledem na ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je nezbytné, aby odsouzení mohli předem vědět, jaká kritéria a skutečnosti budou podstatné při posuzování jejich žádosti o podmíněné propuštění a za jakých okolností mohou být podmíněně propuštěni. Nutno dodat, že takové vyjasnění právní úpravy a kritérií pro podmíněné propuštění odsouzených by bylo prospěšné i pro samotné soudy rozhodující v těchto věcech, neboť je vždy obtížné rozhodovat, jakož i kvalitně a ústavně konformně odůvodňovat svá rozhodnutí, není-li úplně zřejmé, na základě jakých okolností rozhodnutí činit a co při nich posuzovat.
c) Ústavně konformní interpretace podmínek podmíněného propuštění
28. S cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování a k jejichž nevhodné a nedostačující interpretaci došlo i v posuzovaném případě stěžovatele.
29. Jak již bylo shora uvedeno (sub bod 24), zákonná úprava podmíněného propuštění stanoví v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tři základní kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze judikaturně úplně vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, připustil-li zákonodárce obecně možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16, sp. zn. III. ÚS 611/2000 aj.).
30. Podmínce polepšení může příkladmo nasvědčovat, účastní-li se odsouzený programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná-li a reflektuje-li okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje-li, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje-li své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává-li náhled na svoji trestní minulost a lituje-li upřímně svého jednání nebo neporušuje-li ve výkonu trestu výrazně své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek). Obecně ovšem není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů. Primárně je třeba hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli jen kolik mu jich bylo uloženo, byť samozřejmě ani tuto okolnost nelze úplně pominout, neboť při opakovaných odměnách to může zejména u delších trestů ukazovat na zvýšenou snahu po nápravě a na zafixování určitých pozitivních návyků. V souvislosti s tím je nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu. Ukazoval-li například odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu známky polepšení, ale v době předcházející rozhodnutí o podmíněném propuštění se jeho pozitivní vývoj zastavil či stagnoval, anebo se dokonce choval opačným způsobem, soud takové jednání jistě nebude definovat jako polepšení. Podobně ani neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později. Byť tedy výkon trestu tvoří jeden celek, pro účely podmíněného propuštění lze rozlišovat různé fáze adaptace, a to zejména v případě delších nepodmíněných trestů odnětí svobody.
31. Podmínka prokázání polepšení je úzce svázána s další podmínkou, která se týká předpokladu vedení řádného života odsouzeného v budoucnu, jež logicky (ne však nutně) navazuje na polepšení. Zatímco tedy polepšení sleduje aktivitu a změnu chování odsouzeného v blízké minulosti, popřípadě v přítomnosti, očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna. Dotčená podmínka přitom existuje ve dvou variantách. Alternativou k očekávání vedení řádného života od samotného odsouzeného je přijetí záruky za dovršení jeho nápravy. V obou případech se nicméně předpokládá, že pozitivní proces, který byl započat v průběhu výkonu trestu a který nasvědčuje proměně odsouzeného, bude pokračovat po propuštění. Není přitom vyžadováno stoprocentní přesvědčení o tom, že odsouzený nespáchá další trestný čin. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu, je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, byť je třeba ho činit s potřebnou znalostí rozhodných skutečností a musí jít o odůvodněný předpoklad.
32. Soudy při rozhodování o podmíněném propuštění primárně zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, včetně možných předchozích propuštění na svobodu. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti, a tedy jsou relevantní při rozhodování o podmíněném propuštění. Se zajištěním uvedených potřeb (zaměstnání, ubytování) přitom odsouzeným často pomáhají Probační a mediační služba České republiky, sociální kurátoři či jiné organizace zaměřené na resocializaci propuštěných, jejichž podklady proto mohou hrát významnou roli při rozhodování o podmíněném propuštění.
33. Obecně relevantním je pak též faktor trestní minulosti odsouzeného, byť je třeba zdůraznit, že prognóza vedení řádného života se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. Byl-li by závěr soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného založen primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, došlo by i k porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. II. ÚS 2503/16, sp. zn. I. ÚS 2201/16, sp. zn. II. ÚS 1945/20 aj.). Trestní minulost odsouzeného obecně představuje také důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní. Naopak je při něm nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti odsouzeným.
34. Ani trestní minulost odsouzeného nelze hodnotit mechanicky, tedy například sledovat jen počty minulých odsouzení či nevyužitých šancí podmíněného propuštění. Z tohoto hlediska není samo o sobě určující, kolikrát byl odsouzený trestán, kolikrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody či kolikrát se neosvědčil po podmíněném propuštění. Žádná z těchto skutečností nemůže sama o sobě vyloučit možnost podmíněného propuštění, změnil-li odsouzený opravdu svůj život. Podobně jako tomu je u relevance kázeňských odměn a trestů pro posouzení polepšení odsouzeného, ani hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Nelze také v dané souvislosti přehlížet, že míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, tj. dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností. Tato doprovodná opatření, zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzeného a usnadnit mu přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, což ostatně vyplývá i z § 49 odst. 2 trestního zákoníku.
35. Na rozdíl od povinných kritérií stanovených v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, která byla zmíněna a rozebrána výše a která vycházejí z teoretické koncepce podmíněného propuštění a směřují k nápravě pachatele a ochraně společnosti, fakultativní kritéria uvedená v § 88 odst. 3 trestního zákoníku již nejsou tak úzce navázána na teoretické základy a smysl institutu podmíněného propuštění, ale spíše představují určité zpřísnění posouzení podmíněného propuštění v případě odsouzených za zločin. Jde konkrétně o tři skutečnosti, a to včasné nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, částečné nebo plné nahrazení či odčinění škody, popřípadě jiné újmy způsobené trestným činem (respektive vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem) a postoj odsouzeného k výkonu ochranného léčení, vykonával-li jej odsouzený před výkonem trestu nebo v jeho průběhu. Uvedené skutečnosti nicméně nepředstavují nezbytné podmínky pro podmíněné propuštění, nýbrž soud k nim při rozhodování o tomto "toliko" přihlíží.
36. Zejména kritérium včasného nastoupení do výkonu trestu, které nemá žádnou souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani účelem podmíněného propuštění, je tak třeba zohledňovat pouze jako vedlejší, méně významnou skutečnost. Přihlédne-li přitom soud k včasnému nenastoupení do výkonu trestu, měl by se současně alespoň stručně zabývat důvody, které odsouzeného k nenastoupení vedly. Negativní roli by tedy včasné nenastoupení do výkonu trestu mělo hrát především tehdy, vyhýbal-li se odsouzený svévolně dlouhodobě nástupu do výkonu trestu. Ovšem ani v takovém případě nemůže být bez dalšího vyloučena možnost podmíněného propuštění, a to obzvláště jsou-li bezpochyby naplněny obligatorní podmínky podmíněného propuštění.
37. Naopak nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle moderního trestního práva. Snaží-li se odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal, může to vypovídat i o jeho náhledu na vlastní minulou společensky škodlivou činnost a značit jeho polepšení či nápravu. Je však třeba rozlišovat skutečnou snahu o odčinění škody způsobené trestnou činností od úsilí předstíraného pouze navenek.
d) Aplikace obecných východisek na nyní posuzovanou věc
38. Při aplikaci uvedených závěrů na nyní posuzovanou věc je nutno uzavřít, že obecné soudy při posuzování stěžovatelovy prognózy budoucího vedení řádného života se v napadených rozhodnutích zaměřily výlučně na trestní minulost stěžovatele. Okresní soud shledal, že stěžovatel kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu naplnil i podmínku polepšení, což dovodil z vyjádření vězeňské služby o chování stěžovatele ve výkonu trestu (sub bod 2), avšak naplnění podmínky třetí, tj. očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu, s odkazem na jeho trestní minulost vyloučil. Ač připustil, že stěžovatel má pevné rodinné zázemí a pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení i práci, nebylo podle jeho názoru možno přehlédnout stěžovatelovu bohatou trestní minulost s konstatováním, že je již potřetí ve výkonu trestu odnětí svobody (minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety). Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019, podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. V souvislosti se závěrem o nenaplnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění považoval za podstatné, že stěžovatel se opakovaně dopouštěl trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkony trestu odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení. Vzhledem k trestní minulosti stěžovatele nebylo podle krajského soudu jednoznačné, zda by se trestné činnosti nedopouštěl opakovaně, když má k páchání trestné činnosti výrazné sklony a riziko podmíněného propuštění bylo ještě příliš vysoké. Vycházel přitom z předpokladu, jak výslovně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za formu výjimečného dobrodiní, které je dáno pouze těm odsouzeným, kteří splní veškeré podmínky stanovené zákonem, což u stěžovatele neshledal a uzavřel, že u stěžovatele není dána pozitivní prognóza vedení řádného života v budoucnu.
39. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech a nakonec ani za logické. Toto odůvodnění především nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na své minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy na jedné straně uzavřely, že se stěžovatel ve výkonu trestu polepšil, na druhou stranu ovšem podle nich nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Takové posouzení si vnitřně odporuje.
40. Okresní soud ani krajský soud žádným způsobem konkrétně mimo trestní minulosti stěžovatele neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ukončen. Blíže se nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje, ani ke skutečnosti, že má zajištěné bydliště a zaměstnání, že po celou dobu výkonu trestu udržoval kontakt s rodinou a že jeho chování v průběhu výkonu trestu bylo věznicí hodnoceno jako řádné a bezproblémové, byť tyto skutečnosti, ovšem bez bližšího zhodnocení, konstatovaly. Obecné soudy nijak nehodnotily ani další jimi konstatovanou skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu nastoupil sám a včas, byť jde z hlediska posuzování podmínek podmíněného propuštění o skutečnost méně významnou (sub bod 37).
41. Jedinou konkrétní okolností, kterou obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu, byla předchozí trestní minulost stěžovatele, ke které však došlo před mnoha lety (minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety), což také obecné soudy konkrétně nehodnotily. Ústavní soud nepopírá, že předchozí trestní minulost je relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života odsouzeného, nemůže však být faktorem jediným, a nelze ho hodnotit jen izolovaně bez přihlédnutí k aktuálním poznatkům k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a také prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Tyto důležité okolnosti okresní soud ani krajský soud neposuzovaly a z těchto hledisek vyznívá jejich hodnocení trestní minulosti odsouzeného formalisticky.
42. Ústavní soud nevylučuje, že ve specifických případech je skutečně efektivní na odsouzeného působit delším výkonem trestu. Tento argument by ovšem neměl být použit bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně by měl delší výkon trestu vést k nápravě odsouzeného. Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají.
43. Domnívaly-li se obecné soudy v posuzované věci, že nápravě stěžovatele může prospět další působení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již vykonané části, pak měly doplnit, jak se tak může stát, tedy například měly uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit a jaké konkrétní aktivity by měl ve výkonu trestu ještě absolvovat, které by měly prohloubit jeho polepšení a zvýšení šancí na vedení řádného života tak, aby závěry obou soudů byly odůvodněným předpokladem ve smyslu shora uvedených obecných závěrů (srov. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21). Stěžovatel ovšem žádný takový návod nedostal, pouze byl utvrzen v tom, že s ohledem na jeho trestní minulost u něj podmíněné propuštění nepřichází v úvahu.
44. Okresní soud žádným způsobem neodůvodnil, na základě jakých skutečností, vyjma trestní minulosti stěžovatele, dospěl k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ještě ukončen, a co by měl případně ke své nápravě učinit. Za nepřijatelnou je také nutno považovat okolnost, že okresní soud při rozhodování o naplnění podmínek podmíněného propuštění přičetl stěžovateli k tíži, že podal odvolání ve své trestní věci, v němž svou vinu popřel, z čehož okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Jedním z ústavně zaručených práv obviněných je právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny), které zahrnuje např. odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých okolností, jakož i podání opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Je zřejmé, že skutečnost, že stěžovatel tohoto práva v trestním řízení využil a v podaném odvolání popíral svou vinu, mu nelze přičítat k tíži, a to tím spíše v rozhodnutí o jeho žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
45. Krajský soud pochybení okresního soudu nenapravil. V odůvodnění svého rozhodnutí toliko vytrhuje jednotlivé pasáže z judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se mu hodí. Ve vztahu k zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem poukazuje na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně zdůrazňuje nutnost zohlednění trestní minulosti u odsouzených pro reálné posouzení rizika jejich nepřijatelného chování po propuštění, dále že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného, že úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům a že na podmíněné propuštění je nutné nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit a jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu, ale že je naopak klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody v jeho případě je již nadbytečný (tzn. musí prokázat polepšení, odstranění příčin trestné činnosti, snížení rizik a nalezení dostatečné motivace neopakovat trestnou činnost), což platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti. Podotýká také, že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit, ale že jejich úkolem je zvážit, zda v aktuální situaci rizika recidivy převyšují nad pozitivními skutečnostmi.
46. V kontextu nyní posuzované věci nelze pominout, že ač jsou krajským soudem zmíněné pasáže v judikatuře Ústavního soudu také nepochybně obsaženy je třeba je chápat v celkovém kontextu, tak jak shora vymezen (sub. 24 až 37), což však obecné soudy v napadených usneseních neučinily, a při svém rozhodování vzaly v úvahu výlučně předchozí trestní minulost stěžovatele, když zejména krajský soud poukazoval na odsuzující rozhodnutí z roku 1994 a dále na nepodmíněné tresty vykonané před více jak dvaceti lety. Přitom v mezidobí byly stěžovateli ukládány výlučně alternativní tresty, které všechny vykonal. Trestní minulost je sice relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života stěžovatele, ale, jak již bylo shora zmíněno, nemůže být faktorem jediným. Okresní soud a krajský soud si, vyjma informací o trestní minulosti stěžovatele, neopatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u stěžovatele svůj předpokládaný účel (srov. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000), a nezjistili a nezohlednily ani aktuální poznatky k osobnosti stěžovatele, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16). Krajský soud ve svém rozhodnutí dokonce výslovně popírá výše zmíněný názor Ústavního soudu (sub bod 44), když tvrdí, že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit. Takový "plán polepšení" jistě obecné soudy dávat odsouzenému nemusí, ale jsou za situace, kdy shledají za splněné první dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, avšak třetí podmínku posoudí jako nenaplněnou, povinny uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit k tomu, aby mohl být v budoucnu z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21).
47. Byť příslušné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat i na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.
48. V dané souvislosti není možno také přehlížet, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy stěžovatel vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít negativní důsledky na jeho resocializační proces. Pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí. Obecné soudy náležitě nevzaly v úvahu ani to, že podmíněné propuštění odsouzeného lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením vhodných a individualizovaných přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy. K těmto možnostem se v napadených usneseních vůbec nevyjádřily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby svá rozhodnutí změnily a rozhodly o jeho podmíněném propuštění. Závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založily obecné soudy v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání (trestní minulosti) stěžovatele, které už nelze změnit. Navzdory jeho prokazatelnému polepšení, jak obecné soudy uzavřely, došly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti. Nevěnovaly se přitom náležitě aktuální situaci stěžovatele, jeho snaze o nápravu a změnu životního náhledu.
49. Jelikož obecné soudy řádně neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění [očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu], a zásadně pouze na základě jeho trestní minulosti dospěly k závěru, že od něj v budoucnu nelze očekávat vedení řádného života, porušily tím stěžovatelovo právo na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená usnesení nebyla v uvedeném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Učinily-li obecné soudy závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života primárně na základě opakovaného páchání trestné činnosti a dvou značně časově vzdálených (více jak před dvaceti lety) výkonech trestů odnětí svobody, porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, jelikož svá rozhodnutí postavily takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán.
50. Okresní soud tak ve svém novém rozhodnutí bude povinen materiálně posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění, přičemž se konkrétně zaměří na zvážení konkrétních okolností pro rozhodnutí, zda u něj došlo ke skutečnému polepšení, tedy zda stěžovatel prošel vnitřní proměnou a získal nový náhled na svůj život, na základě čehož by bylo možné též předpokládat, že přestane i přes svou trestní minulost páchat trestnou činnost. Dojde-li okresní soud k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, stručně ve svém usnesení také uvede, co a jak má napravit před podáním další žádosti o podmíněné propuštění, aby bylo pro stěžovatele zřejmé, jak se má dále ve výkonu trestu odnětí svobody chovat (podrobněji k způsobu a rozsahu odůvodnění srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18, na který Ústavní soud pro stručnost v této věci v podrobnostech odkazuje). Uvedenými závěry Ústavního soudu je vázán i krajský soud, neboť podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí, a to včetně jejich nosných důvodů, závazná pro všechny orgány i osoby.
VI.
Závěr
51. Protože z uvedených důvodů napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.
52. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Odlišná stanoviska soudce Jana Filipa a soudce Josefa Fialy k dispozici ZDE.
Autor: US