// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 03.12.2021

ÚS: K nákladům pozůstalostního řízení ve smyslu § 127 z. ř. s.

Odměna, náhrada výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty soudem do funkce jmenovaného správce pozůstalosti vykonávajícího správu pozůstalosti patří mezi náklady pozůstalostního řízení ve smyslu § 127 z.ř.s.; jejich výše se určuje postupem dle § 22 až 24 notářského tarifu a pozůstalostní soud o jejich placení rozhoduje při analogické aplikaci § 108 a 109 z.ř.s.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3195/20, ze dne 19. 10. 2021

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


(…)

VI. Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem

17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutích, vyjádřením účastníka řízení, vyjádřením vedlejších účastníků a obsahem vyžádaného soudního spisu, dospěl nakonec k závěru, že s ohledem na konkrétní časové okolnosti případu, které jsou vyloženy níže, nelze stížnosti vyhovět, byť by jinak byla co do základu důvodná, a proto ji postupem dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

18. Ústavní soud se v projednávané věci nejdříve musel vyrovnat s dvěma předběžnými otázkami, které souvisí s jejím právním základem a materií. Za prvé se totiž stěžovatel dožaduje ústavního přezkumu soudní interpretace "pouhého" zákona a za druhé předmětem této interpretace bylo ustanovení týkající se "toliko" nákladů soudního řízení. Na základě obou těchto znaků by se mohlo jevit, že ústavní přezkum napadených rozhodnutí nebude opodstatněný, nicméně Ústavní soud došel k závěru, že s ohledem jak na rozkolísanost soudní praxe při řešení dané otázky (viz bod 32 níže), tak individuální okolnosti věci (viz bod 20 níže), je ústavní přezkum, ve kterém bude posouzeno, zdali obecné soudy při dané interpretaci nevybočily z mezí ústavně konformního výkladu použitých zákonných ustanovení a nedopustily se tak porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, namístě.

19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. března 2013 (N 41/68 SbNU 419) či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. listopadu 2016 (N 229/83 SbNU 575) či nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012 (N 146/66 SbNU 219)]. S ohledem na tato východiska tak Ústavní soud nemůže být ani povolán ke sjednocování judikatury, která se má odehrávat právě v rámci soustavy obecného soudnictví. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stejně tak Ústavní soud ale vnímá, že se na výsledku dané věci projevuje absence rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který, pokud by k tomu měl příležitost, by nyní řešenou otázku již patrně postavil judikatorně najisto (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 24 Cdo 607/2020-480, jímž bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, který jako odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku o určení odměny a náhradě hotových výdajů správce dědictví a uložení povinnosti k zaplacení těchto nákladů, neboť odměna a náhrada hotových výdajů správce dědictví patří mezi náklady řízení a dle § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. není proti rozhodnutí o nákladech řízení přípustné dovolání ex lege; usnesení dostupné na http://nsoud.cz). Ve věcech, ve kterých jde o interpretaci či aplikaci podústavního práva, které však významem "přesahují" kauzu samotnou, kdy rozhodnutí Ústavního soudu může mít vliv na značný počet případů alespoň s nepřímým ústavněprávním dopadem, je dle názoru Ústavního soudu namístě meritorní přezkum připouštět [k otázce potřebného "ústavněprávního" pozadí pro sjednocování judikatury Ústavním soudem viz např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. K takovýmto věcem pak patří i projednávaná stížnost, neboť i odvolacím soudem konstatovaná neustálenost judikatury obecných soudů k řešené otázce narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelné součásti pojmu materiálního právního státu.

20. Rovněž k samotné materii požadovaného přezkumu, tj. k otázce nákladů soudních řízení, se Ústavní soud obecně staví rezervovaně a k přezkumu přistupuje spíše výjimečně, jelikož nákladové výroky zpravidla nedosahují ve svých důsledcích intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod [k tomu viz např. usnesení ze dne 5. května 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), popř. z recentní doby nález ze dne 3. března 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19]. Přesto i tato rozhodnutí obecných soudů musí být činěna v rámci ústavního půdorysu vymezeného hlavou pátou Listiny (popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a pokud se po (předběžném) posouzení jeví z hlediska ústavnosti kvantitativně anebo kvalitativně jako významné, připouští Ústavní soud jejich plnohodnotný přezkum. Projednávaná věc splňuje obě tato kritéria. Co se týče kvantitativního dopadu věci do práv a majetkové sféry stěžovatele, ten je významný již na první pohled - šlo o tvrzený nárok na odměnu za 44 měsíců trvající správu pozůstalosti ve stěžovatelem dle notářského tarifu vyčíslené výši 319 562,10 Kč bez DPH (386 670,10 Kč vč. DPH), tzn. nejde o hodnotově bagatelní spor či spor, který by se hranici bagatelnosti blížil. Taktéž co do míry tíživosti dopadu do práv a majetkové sféry stěžovatele je dle názoru Ústavního soudu poměrně zjevné, že tento dopad je přímý a významný, neboť místo toho, aby o jeho odměně za vykonávanou funkci bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím přímo pozůstalostním soudem za účasti všech dědiců v řízení, ve kterém jej soud do funkce jmenoval, byl stěžovatel soudy odkázán na jedno či vícero sporných nalézacích řízení o zaplacení peněžité částky proti několika žalovaným, které by pro něj znamenaly další vynaložený čas, zvýšenou právní nejistotu co do výsledku a jeho hodnoty, finanční rizika (min. ve formě případné náhrady nákladů řízení protistranám a placení vlastních nákladů) a odklad uspokojení pohledávky (bez ohledu na její konečnou výši).

21. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vymezil podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [k tomu viz např. nález ze dne 10. října 2020 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. V principu může jít o tři typické situace: (i) případ konkurence norem jednoduchého práva, v němž soud upřednostní variantu, která nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, (ii) konkurence interpretačních alternativ právní normy (či vícero souvisejících norem), kde soud opomine možnou ústavně konformní výkladovou alternativu na úkor základního práva či svobody, a konečně (iii) případy svévolné aplikace jednoduchého práva, která je důsledkem neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

22. Ustanovení § 127 z.ř.s. (po celou dobu účinnosti zákona, tj. od 1. ledna 2014) zní:
"Odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje a náhrada za daň z přidané hodnoty i odměna správce dědictví jsou náklady řízení. Náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, provádí-li v řízení o pozůstalosti úkony soudního komisaře notář, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle jiného právního předpisu." Důvodová zpráva k tomuto ustanovení, které bylo původně zařazeno jako § 126 vládního návrhu z.ř.s., výslovně označuje odměnu správce dědictví za náklad řízení (návrh z.ř.s. byl projednáván jako sněmovní tisk 931/0 v 6. volebním období Poslanecké sněmovny PČR; důvodová zpráva k návrhu zákona je dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0 ). S ohledem na předmět úpravy a jednoznačnost (kategoričnost) formulace nepochybuje Ústavní soud o tom, že § 127 z.ř.s. je ustanovením, které má kogentní povahu.

23. Ustanovení § 516 písm. b) z.ř.s. zmocňuje Ministerstvo spravedlnosti k vydání vyhlášky, která bude upravovat výši a způsob určení odměny a náhrady hotových výdajů správců pozůstalosti. Touto vyhláškou je notářský tarif. Část šestá notářského tarifu s nadpisem "Odměna a náhrada hotových výdajů správce pozůstalosti" obsahuje ustanovení § 22 až 24, která s účinností od 1. ledna 2014 zní:

"HLAVA I
ODMĚNA SPRÁVCE POZŮSTALOSTI

§ 22
Základem odměny správce pozůstalosti je obvyklá cena aktiv pozůstalosti, k jejichž správě byl správce pozůstalosti ustanoven. Ustanovení § 12 odst. 2 platí obdobně.

§ 23
Pokud správce pozůstalosti vykonává správu aktiv pozůstalosti nebo jejich části po dobu čtyř měsíců, náleží mu odměna ve výši vypočtené podle § 13 odst. 1 a 3. Vykonává-li správu po dobu kratší nebo delší, odměna se poměrně sníží nebo zvýší.

§ 23a
Odměnu vypočtenou podle § 23 může soud přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, jestliže úkony správce pozůstalosti při správě pozůstalosti byly mimořádně obtížné nebo časově náročné.

HLAVA II
HOTOVÉ VÝDAJE SPRÁVCE POZŮSTALOSTI

§ 24
(1) Správce pozůstalosti má nárok na náhradu hotových výdajů účelně vynaložených při správě pozůstalosti.
(2) Výše náhrady cestovních výdajů se řídí zvláštním právním předpisem 16)."

Toto znění uvedených ustanovení notářského tarifu je výsledkem dvou novelizací prvotního znění notářského tarifu. První novelizace byla provedena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 403/2005 Sb., jež novelizačním bodem 2 zavedla s účinností od 5. října 2015 nové znění celé části šesté (tj. § 22 až 24), a druhá novelizace byla provedena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 432/2013 Sb., jež novelizačním bodem 1 v názvu vyhlášky nahradila výraz správce "dědictví" výrazem správce "pozůstalosti" a novelizačním bodem 3 provedla stejnou změnu pojmosloví v ustanoveních § 22 až 24.

24. V dané věci tedy obecné soudy zaujaly výkladové stanovisko jdoucí proti výslovnému znění ustanovení kogentních procesních norem obsažených jak v právním předpise se silou zákona, tak v navazujícím podzákonném právním předpisu (pojem "správce dědictví", který je i nadále obsažen v § 127 z.ř.s., a pojem "správce pozůstalosti", který je použit v § 516 z.ř.s., považuje Ústavní soud i přes terminologickou nejednotnost za obsahové ekvivalenty, které od sebe nelze významem či funkcí odlišit). A ačkoli Ústavní soud mnohokráte judikoval, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, je jazykový výklad primární metodou výkladu a je při intepretaci předpisu základním východiskem - až po jeho provedení přichází v úvahu postupy (metody) další, tj. zejm. výklad logický, historický, teleologický či systematický. Nota bene v situaci, kdy dle názoru Ústavního soudu zjevně nejde o "přeřeknutí" zákonodárce, ale o celý, byť mezerovitý (k tomu viz níže v bodě 32 tohoto nálezu), soubor právních norem řešících danou otázku (přes základní ustanovení v podobě § 127 z.ř.s, přes zmocňovací ustanovení v § 516 z.ř.s., až po vlastní úpravu obsaženou v § 22 až 24 notářského tarifu, která se odvolává na § 12 a 13 notářského tarifu).

25. Z napadených rozhodnutí a vyjádření odvolacího soudu plyne, že obecné soudy své interpretační stanovisko založily na kombinaci výkladů systematického a teleologického, když své závěry obhajovaly tím, že (i) mezi stěžovatelem jakožto správcem pozůstalosti a dědici byl rozhodnutím soudu o jmenování založen hmotněprávní vztah, u něhož dle § 1402 občanského zákoníku platí vyvratitelná domněnka úplatnosti obvyklou odměnou, (ii) stěžovatel se svým jmenováním souhlasil, (iii) jimi zvolený výklad přispívá k odstranění "dvoukolejnosti řešení odměny" mezi osobami vykonávajícími správu pozůstalosti a (iv) procesní úprava pozůstalostního řízení obsažená v z.ř.s. nenabízí pro postup prosazovaný stěžovatelem dostatečný podklad.

26. Ústavní soud se s těmito důvody nemůže ztotožnit a považuje je pro odchýlení se od výslovného ustanovení kogentního procesního předpisu za nedostatečné (nepřesvědčivé).

27. Ústavní soud sice nerozporuje závěr obecných soudů o tom, že i mezi správcem pozůstalosti jmenovaným soudem a dědici vzniká hmotněprávní vztah (jehož obsah je do rozhodné míry regulován občanským zákoníkem), ale není mu vůbec zřejmé, proč by tento stav měl způsobovat obsolenci zvláštní kogentní úpravy týkající se odměny správce pozůstalosti v pozůstalostním řízení a vylučovat její použitelnost. Správce pozůstalosti buď povolá (veřejnou listinou) zůstavitel, nebo jej do funkce jmenuje soud. Umožňuje-li tedy zvláštní zákon soudu, aby tohoto hmotněprávního institutu využil v pozůstalostním řízení pro zajištění řádné správy pozůstalosti, uchování její hodnoty a ochrany zájmů dědiců či z jiných vážných důvodů, a aby za podmínek stanovených v § 157 z.ř.s jmenoval správce pozůstalosti i bez návrhu, nejeví se Ústavnímu soudu zvláštní úprava odměny soudem jmenovaného správce pozůstalosti vykonávajícího správu pozůstalosti spadající do nákladů řízení bez dalšího jako obsoletní či překonaná norma, ba naopak. Jinými slovy řečeno, existence obecné hmotněprávní úpravy určitého institutu nutně nepopírá autonomii procesní úpravy dílčí otázky, jež přímo souvisí s možností využití daného institutu v soudním řízení (z rozhodnutí soudu), přičemž řešení dílčí otázky může být v procesních poměrech odlišné od úpravy hmotněprávní.

28. Taktéž fakt, že stěžovatel se svým jmenováním do funkce souhlasil, neopodstatňuje soudy zvolenou interpretační variantu, neboť stěžovatelův souhlas se jmenováním ničeho nevypovídá o tom, že by býval souhlasil se způsobem řešení jeho odměny, který upřednostnily obecné soudy. Ze stížnosti plyne, a dle názoru Ústavního soudu jde o hájitelné tvrzení, že se stěžovatel naopak spoléhal na výslovné znění § 127 z.ř.s. a notářského tarifu (a proto v interpretačním přístupu obecných soudů spatřuje zásah do svého legitimního očekávání). Ústavní soud o tomto nemá vážnější důvod pochybovat - jen těžko si lze představit třetí osobu (v této věci dokonce aktivního advokáta, který je podnikatelem), jež by akceptovala apriorně co do trvání a náročnosti nejisté angažmá ve funkci správce pozůstalosti (bez ohledu na její skutečné trvání a náročnost, protože ty jsou známé vždy až ex post), pokud by bývala věděla, že v případě nedohody s dědici o výši odměny bude odkázána na soudní spor. Pokud by měl Ústavní soud použít určité paralely z jiného oboru práva - samotný souhlas stěžovatele se jmenováním do funkce správce pozůstalosti nelze považovat za "informovaný" souhlas se soudy předestřeným způsobem řešení odměny za výkon této funkce.

29. Rovněž tak nelze přitakat názoru, že by skrze zvolený výklad měla být eliminována odvolacím soudem zmiňovaná "dvoukolejnost řešení odměny" mezi správci pozůstalosti v závislosti na způsobu jejich ustavení do funkce, popř. dokonce mezi dalšími osobami, které mohou vykonávat správu pozůstalosti, byť tuto funkci nezastávají (vykonavatel závěti, dědicové či některý z dědiců). V prvé řadě dle názoru Ústavního soudu nelze směšovat pojem správce pozůstalosti s dalšími osobami, které mohou případně vykonávat správu pozůstalosti. Správce pozůstalosti je jasně definovaným hmotněprávním institutem upraveným v § 1556 a násl. občanského zákoníku, přičemž se mimo jiné předpokládá, že povolá-li správce zůstavitel, jenž bude mít obvykle nejúplnější informace o tom, co vše může správa budoucí pozůstalosti obnášet, určí též, zda a jak bude za výkon funkce správce odměněn (neurčí-li způsob a rozsah odměny zůstavitel, platí vyvratitelná domněnka, že správci náleží odměna obvyklá dle povahy jeho služeb - viz § 1402 odst. 1 občanského zákoníku). Dle názoru Ústavního soudu přitom bude komunikace a součinnost mezi (budoucím) správcem pozůstalosti a zůstavitelem spíše pravidlem, byť to právní úprava nevyžaduje, a správce i zůstavitel tak budou s předjednanými podmínkami budoucího výkonu funkce správce pozůstalosti srozuměni (stav, kdy budoucí správce pozůstalosti předem souhlasí se svým povoláním do funkce, podmínkami správy včetně odměňování, je především v zájmu zůstavitele a budoucích dědiců, neboť pokud zůstavitel hodlá využít služeb konkrétní osoby, vedou ho k tomuto záměru určité důvody, které se obvykle týkají charakteru či předmětu budoucí pozůstalosti anebo přímo osoby správce). V případě soudem jmenovaného správce pozůstalosti však bude situace často diametrálně odlišná. Právní úprava jmenování správce soudem vychází z toho, že tento bude jmenován při již existující potřebě správy pozůstalosti (k tomu viz také § 98 odst. 2 z.ř.s.), tj. nikoli preventivně či pro futuro (k tomu viz § 158 odst. 3 z.ř.s) a jen stěží by tak mohlo být žádoucí, aby soudem čerstvě jmenovaný správce po seznámení se s pozůstalostí a při započetí její správy zároveň zahajoval vyjednávání o své odměně a po eventuální nedohodě (v krajním případě) rezignoval a správu pozůstalosti předával další osobě (přičemž ani mezi všemi dědici, jsou-li vůbec známi, nemusí na otázce odměňování správce pozůstalosti panovat jednomyslná shoda). Neefektivnost a nejistota spojené s takovým postupem by dle názoru Ústavního soudu zbytečně oslabovaly předpoklady pro řádný výkon dané funkce, resp. vůbec zájem o výkon této funkce. V tomto ohledu se tedy Ústavnímu soudu jeví právní úprava obsažená v § 127 z.ř.s. a § 22 až 24 notářského tarifu jako logická a opodstatněná. I když samozřejmě soud může formálně jmenovat správcem pozůstalosti i někoho z dědiců, lze dle Ústavního soudu férově předpokládat, že má-li být správcem jmenována na dědicích nezávislá osoba [v praxi zpravidla advokát, stejně jako v souzené věci, a to zejm. z tzv. "jiného vážného důvodu" ve smyslu § 157 odst. 1 písm. c) z.ř.s., kterým bývají přetrvávající neshody mezi dědici ohledně záležitostí správy pozůstalosti], jen málokterá osoba by mohla mít skutečný zájem na řádném výkonu této funkce ve prospěch dědiců při takové nejistotě ohledně své odměny, popř. i náhradě vynaložených hotových výdajů, kterou obecnými soudy předestřená intepretace zakládá. Ostatně ani samotné obecné soudy k potřebě "sjednocení úpravy výkladem" vlastně žádnou věcnou argumentaci nenabídly (vyjma konstatování, že současná úprava této otázky je nepřehledná a nejasná, s čímž se jinak Ústavní soud ztotožňuje). Ústavní soud tak není přesvědčen o tom, že by odměňování správců pozůstalosti jmenovaných do funkce soudem (nutně) muselo být řešeno stejně jako u správců pozůstalosti povolaných zůstavitelem, popř. u vykonavatelů závěti či dědiců vykonávajících správu pozůstalosti.

30. Konečně ani v komentáři k občanskému zákoníku, na který odkazoval odvolací soud (Fiala, R., Drápal, L. a kol., Občanský zákoník IV., Dědické právo, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2015), neshledal Ústavní soud dostatečnou argumentační oporu pro obecnými soudy zastávaný názor. Citovaný komentář na str. 236 uvádí: "Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, náleží správci odměna ve výši, kterou určil zůstavitel nebo která byla stanovena způsobem určeným zůstavitelem, a náhrada jeho hotových výdajů; to platí samozřejmě jen tehdy, jestliže správce pozůstalosti s takovým určením souhlasil. V případě, že zůstavitel neurčil, zda správci pozůstalosti náleží odměna, nebo že správce pozůstalosti s určením odměny zůstavitelem nevyslovil souhlas anebo že správce pozůstalosti jmenoval soud, má správce pozůstalosti za vykonanou správu pozůstalosti právo na odměnu a náhradu hotových výdajů; vzhledem k tomu, že správa pozůstalosti zásadně představuje prostou správu cizího majetku (srov. § 1678 odst. 1 a komentář k § 1678), náleží správci pozůstalosti ‚obvyklá odměna podle povahy jeho služeb' (srov. § 1402 odst. 1 a komentář k § 1402). Uvedené platí analogicky rovněž pro určení odměny správci, který byl soudem jmenován jen za účelem splnění poslední vůle zůstavitele. Ustanovení § 22 - 24 vyhlášky č. 196/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se na určení odměny a náhrady hotových výdajů správců pozůstalosti nepoužijí. Z uvedeného vyplývá, že odměna správce pozůstalosti (a náhrada jeho hotových výdajů) nepředstavují náklady řízení o pozůstalosti, ale pasivum pozůstalosti, které hradí dědici zůstavitele; část § 127 ZŘS, která hovoří v souvislosti s náklady řízení o pozůstalosti ‚odměně správce dědictví', je tedy - s ohledem na zmíněnou hmotněprávní úpravu - obsoletní". Jde o argumentaci, ze které zjevně čerpaly obecné soudy při formulaci odůvodnění svých rozhodnutí, a proto již (argumentačně) nepřináší nic nového. Ústavní soud pouze uvádí, že ji v tomto rozsahu nepovažuje za dostatečnou pro závěr o obsolenci kogentní právní úpravy. Takto formulovaný závěr o (ne)použitelnosti části daného ustanovení považuje Ústavní soud za závěr předčasný, který sám o sobě neobstojí. Musely by pro něj svědčit i další důvody vyvěrající zejména z účelu té právní úpravy či jí chráněných hodnot, která by měla být oproti doslovnému znění zákona upřednostněna. Samotná existence obecné (hmotněprávní) úpravy bez dalšího nevylučuje možnost odchylné speciální úpravy dílčí otázky i v procesním předpise (blíže viz bod 27 tohoto nálezu).

31. V odstavci, který následuje po pasáži v předchozím bodě tohoto nálezu, pak uvedený komentář (rovněž na str. 236) hovoří v souvislosti s odměnou správce pozůstalosti o tom, že správce je oprávněn postupovat v intencích § 1447 občanského zákoníku, kdy je osoba vykonávající správu cizího majetku oprávněna zadržet na zajištění své pohledávky na odměnu a náhradu výdajů majetek, který je povinna vydat, popř. započíst své peněžité pohledávky proti vzájemným peněžitým pohledávkám beneficientů (v tomto případě dědiců). Ústavní soud tento závěr sice obecně respektuje, ale existuje-li výslovná úprava odměny správce v notářském tarifu, považoval by takový postup během (či bezprostředně po ukončení) pozůstalostního řízení jako zbytečné navyšování právní nejistoty a souvisejících rizik u všech zúčastněných, a to i s přihlédnutím k § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož je vyloučeno započtení pohledávkou nejistou či neurčitou (Ústavnímu soudu není známa žádná judikatura ohledně případného vztahu speciality ustanovení § 1447 k ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku). Úvaha, že vyjednávání a případná nedohoda ohledně řešení části nákladů jednoho nesporného řízení by mohly ústit v jedno či vícero sporných řízení o výši obvyklé odměny správce, platnosti započtení apod. (s jejich vlastními náklady), se Ústavnímu soudu nejeví jako žádoucí. Ostatně i část odborné komentářové literatury k z.ř.s. vychází ze závěru, že odměna správce pozůstalosti mezi náklady pozůstalostního řízení náleží [k tomu srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Praha: Leges 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém), k § 127; a dále KOVÁŘOVÁ, SEDLÁK. In: JIRSA, J. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer 2019. Citováno dle ASPI (právní informační systém), k § 127].

32. K argumentu obecných soudů o neúplnosti právní úpravy rozhodování o odměně a výdajích správce pozůstalosti Ústavní soud uvádí následující. Jestliže z.ř.s. výslovně neupravuje samotné "rozhodování" o těchto otázkách, je také dle výše citované komentářové literatury k z.ř.s. zapotřebí při subsidiaritě o.s.ř. vycházet z § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se u něho řízení končí - tj. v tomto případě v rozhodnutí o dědictví dle § 185 z.ř.s. Ve vztahu k otázkám náhrady za daň z přidané hodnoty (je-li správce pozůstalosti plátcem této daně) a určení, kdo a v jakém poměru má povinnost správci pozůstalosti odměnu, náhradu výdajů a daně z přidané hodnoty platit, je situace o něco komplikovanější, neboť tyto otázky nejsou upraveny nejen žádným ustanovením z.ř.s., ale ani subsidiárně o.s.ř. Přesto však je dle názoru Ústavního soudu třeba k řešení těchto otázek co nejkorektnějším způsobem dospět, neboť jinak by bylo praktické naplnění § 127 z.ř.s. a § 22 až 24 notářského tarifu téměř vyloučeno. Z pohledu Ústavního soudu jde patrně o zákonodárcem nezamýšlené mezery v úpravě, které však lze překlenout pomocí výkladového pravidla v podobě analogie zákona (analogie legis), tedy soudcovského dotvoření práva. Ústavní soud považuje analogii zákona v oblasti civilního procesního práva za obecně přípustnou [k tomu viz např. nález ze dne 7. října 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.)]. Podstatou analogie zákona je vyřešení situace, na niž žádné ustanovení jinak použitelného právního předpisu výslovně nedopadá, pomocí použití ustanovení daného právního předpisu, který řeší situaci nejpodobnější. Ohledně řešení otázky náhrady za daň z přidané hodnoty u odměny správce pozůstalosti se Ústavnímu soudu jeví jako nejvhodnější a obsahově nejbližší ustanovení § 107 z.ř.s, v němž je upraven postup při náhradách za daň z přidané hodnoty u notářů jako soudních komisařů (srov. též § 209 z.ř.s., který obdobným způsobem upravuje postup při náhradách za daň z přidané hodnoty u likvidačních správců). Jsou-li v pozůstalostním řízení v zákonem upraveném procesním postavení zúčastněni v rámci své ekonomické činnosti plátci daně z přidané hodnoty, kterým náleží odměna (potažmo i náhrada výdajů), nevidí Ústavní soud jakýkoli důvod pro to, aby jedné skupině z nich náhrada za daň z přidané hodnoty náležela a druhé nikoli, neboť ve svém důsledku by tento postup vedl k nespravedlivému přenesení daňové zátěže z příjemce služby na jejího poskytovatele bez jakéhokoli rozumného rozlišovacího kritéria v rozporu s řešením použitým pro ostatní osoby ve srovnatelném postavení. K otázce rozložení (určení poměru placení) odměny, hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty, má Ústavní soud za to, že lze na základě analogie legis vycházet z obsahu § 108 a 109 z.ř.s., a to zejména pro případ, kdy dědictví nabývá vícero dědiců, což bude v praxi zpravidla ta situace, v níž bude kalkulace odměny soudem jmenovaného správce pozůstalosti za vykonanou správu nejsložitější [viz § 108 odst. 1 písm. b) z.ř.s.]. Spravuje-li správce pozůstalosti jen určitou část pozůstalosti (popř. je-li správců více), pak se při výpočtu těchto platebních povinností přihlédne toliko k poměru dědických podílů nebo hodnoty nabytého majetku ve vztahu ke spravované části pozůstalosti, popř. částí pozůstalostí spravovaných tím kterým správcem. K samotné výši odměny správce pozůstalosti, resp. způsobu jejího určení, pak Ústavní soud odkazuje na § 22 až 24 notářského tarifu, které dle jeho názoru není v tomto rozhodnutí třeba blíže komentovat. Legitimizační důvody uvedené analogie spatřuje Ústavní soud v posílení předvídatelnosti soudního rozhodování z pohledu účastníků pozůstalostního řízení, udržení principu právní jistoty, zajištění co možná nejvyšší bezrozpornosti právní úpravy pozůstalostního řízení a s tím souvisejícího řádného výkonu soudnictví v dané oblasti. Uvedená analogie dle názoru Ústavního soudu neoprávněně neznevýhodňuje dědice ani správce pozůstalosti a je vůči nim z ekonomického hlediska principiálně neutrální, neboť správce pozůstalosti při výkonu funkce vykonává činnost (poskytuje služby) primárně ve prospěch dědiců, kteří mu za to po ukončení řízení zaplatí předvídatelnou a prováděcím právním předpisem transparentně určenou odměnu, popř. též nahradí účelně vynaložené hotové výdaje se správou související a daň z přidané hodnoty. Přestože tedy nelze vyloučit variantu, že i soudem jmenovaný správce pozůstalosti si s dědici způsob svého odměňování při respektování zásady smluvní volnosti sjedná samostatnou dohodou (přičemž své odměny se pak v rámci nákladů řízení výslovně vzdá, neboť na úhradu nákladů řízení svědčí účastníkům právo, jehož výkon je v jejich dispozici) je v případě neexistence dohody na odměně dle názoru Ústavního soudu více preferovanou alternativou, aby zde existovala možnost soudu rozhodnout o této otázce v rámci pozůstalostního řízení na základě předem známých pravidel, než aby byly následně vedeny další (soudní) spory o obvyklou odměnu a způsob její úhrady.

33. K historickému kontextu věci Ústavní soud dále poznamenává, že rovněž v předchozí právní úpravě patřila odměna a hotové výdaje správce dědictví k nákladům řízení o dědictví (k tomu viz § 137 odst. 1 o.s.ř. a § 480c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, oboje ve znění k 31. prosinci 2013; na tuto zákonnou úpravu navazoval notářský tarif v ustanoveních § 22 až 24, též ve znění k 31. prosinci 2013). Ústavní soud nahlédl do komentáře k znění ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. (Drápal, L., Bureš J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář § 1 - 200. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1215 a 1216) a zjistil, že názory v tomto komentáři vyjádřené byly také jednoznačné - tj. že odměna správce dědictví byla nepochybně považována za náklad dědického řízení. Ústavní soud v minulosti nezaznamenal k této otázce ani žádné, natož významné, rozpory v justiční praxi. Proto, jak je patrno z výše uvedeného, nespatřuje Ústavní soud ani nyní žádný důvod pro tak zásadní diskontinuitu ve výkladu v současnosti platných a účinných ustanovení § 127 z.ř.s. a § 22 až 24 notářského tarifu, které jsou obsahově téměř totožné se zněním uvedených předpisů před rekodifikací civilního práva. V bodě 7 napadeného usnesení odvolací soud na podporu svých interpretačních závěrů konstatuje, že některé "zvláštní právní předpisy" obsahující úpravu "správy pozůstalosti" byly "přijímány ještě v době, kdy neplatila nová úprava dědického práva a řízení o pozůstalosti". Z tohoto Ústavní soud dovozuje, že odvolací soud mohl mít na mysli užití aplikačního pravidla "lex posterior derogat legi priori" (pozdější zákon ruší zákon dřívější). Přestože Ústavnímu soudu není přesně zřejmé, kterých ustanovení a jakého předpisu se úvaha odvolacího soudu v tomto směru měla týkat (z.ř.s. nabyl účinnosti ve stejný den jako občanský zákoník a byl navíc přijat později), má za to, že závěr o poměru dvou (či vícero) předpisů je namístě budovat především ve vztahu k jednotlivým normám v nich obsažených a po posouzení jejich působnosti či předmětu úpravy. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 127 z.ř.s. výslovně upravuje zvláštní a v podstatě jedinečnou procesní otázku (některých) nákladů pozůstalostního řízení, je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že tato norma bude v postavení zvláštní normy vůči ostatním normám, které by snad mohly přicházet v úvahu, a v takovéto situaci pak spíše než pravidlo "lex posterior derogat legi priori" přichází do úvahy pravidlo "lex generalis non derogat legi priori speciali" (obecný zákon neruší dřívější speciální zákon).

34. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu své argumentace rovněž odkazuje na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a to na nález ze dne 18. února 2020 sp. zn. I. ÚS 2002/19 a usnesení ze dne 14. května 2019 sp. zn. III. ÚS 1437/19. K těmto odkazům Ústavní soud uvádí, že ačkoli v nich nebyla otázka výkladu § 127 z.ř.s ve spojení s § 22 až 24 notářského tarifu přímo řešena v rozsahu obdobném, jako v nyní projednávané věci, je také z nich naprosto zřejmé, že rozhodující senáty Ústavního soudu nepochybovaly o tom, že odměna správce pozůstalosti (ve věci sp. zn. I. ÚS 2002/19 ještě odměna správce dědictví) mezi náklady pozůstalostního řízení patří. Především v usnesení sp. zn. III. ÚS 1437/19, které bylo vydáno ve věci, v níž byl s ústavní stížností spojen i návrh na zrušení ustanovení § 22 až § 24 notářského tarifu, Ústavní soud výslovně uvádí, že odměna správce pozůstalosti mezi náklady pozůstalostního řízení patří (viz zejm. bod 8 citovaného usnesení). Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele uvedl, že si byl při rozhodování o odvolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně vědom existence citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1437/19, ale nepovažoval jej za přiléhavé, neboť problematika možnosti uložení povinnosti dědicům složit zálohu na odměnu správce pozůstalosti je údajně problematikou odlišnou od věci stěžovatele. S touto myšlenkou se Ústavní soud neztotožňuje a spatřuje v tomto bodě argumentace odvolacího soudu určitou nekonzistenci, jelikož odvolací soud na jednu stranu (přinejmenším implicitně) připouští oprávnění soudu uložit v pozůstalostním řízení dědicům povinnost složit zálohu na odměnu správce pozůstalosti, na druhou stranu ale odmítá, že by odměna správce pozůstalosti mohla být nákladem řízení, o kterém by měl soud v pozůstalostním řízení rozhodnout. Dle názoru Ústavního soudu nejsou tyto dva závěry slučitelné. Má-li být pozůstalostní soud (v režimu tzv. nesporného řízení) oprávněn rozhodnout o záloze na odměnu, měl by mít možnost rozhodnout i o samotné odměně.

35. K námitkám vedlejších účastníků ohledně nepřiměřenosti částky odměny vyúčtované stěžovatelem poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že tato odměna vychází především z hodnoty věci a nemusí tak nutně reflektovat právní či faktickou složitost, popř. časovou náročnost, vykonávané správy (k tomu viz obdobně bod 4 citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1437/19). Určitá paušalizace nákladů řízení není vyloučena, pokud je alespoň v základu přiměřená či rozumná. Přitom v pozůstalostním řízení je věcí soudu, aby se znalostí konkrétních okolností (průběžně) vyhodnocoval trvání potřeby správy pozůstalosti. V tomto ohledu pak nic nebrání dědicům v podání návrhu či podnětu na odvolání správce pozůstalosti a ukončení jím vykonávané správy v okamžiku, kdy potřeba správy části pozůstalosti nebo jejího celku pomine.

36. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ve věci nezaznamenal ze strany obecných soudů žádnou námitku co do případného nesouladu jakéhokoli ustanovení notářského tarifu se zákonem či mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy.

37. Ústavní soud tedy shrnuje, že výklad ustanovení § 127 z.ř.s ve spojení s ustanoveními § 22 až 24 notářského tarifu tak, jak byl proveden soudem prvního stupně a odvolacím soudem, představuje svévolný výklad zákona, který je rozporný s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy zakotvujícím princip vázanosti soudce zákonem. Obecné soudy bez dostatečného opodstatnění nerespektovaly kogentní procesní normu obsaženou v zákoně a na ni navazující podzákonné normy obsažené v ustanoveních § 22 až 24 notářského tarifu. Tím, že vědomě nerozhodly o odměně pozůstalostním soudem jmenovaného správce pozůstalosti a takto nevyčerpaly celý předmět pozůstalostního řízení, vybočily obecné soudy z mezí ústavně konformního výkladu ustanovení § 127 z.ř.s. Pro závěr, který obecné soudy ohledně obsolence části tohoto zákonného ustanovení v projednávané věci předestřely, by bývaly musely svědčit mimořádné důvody, které však nebyly zjištěny.

38. I přes tento závěr byl však nucen Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítnout, a to z následujících důvodů.

39. Dle § 1 odst. 3 z.ř.s platí, že nestanoví-li z.ř.s jinak, použije se o.s.ř. i na řízení vedená dle z.ř.s. Dle § 167 odst. 2 o.s.ř. platí, že nestanoví-li o.s.ř. jinak, užije se na rozhodnutí ve formě usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

40. Dle § 151 odst. 1 o.s.ř. platí, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

41. Dle § 166 odst. 1 o.s.ř. platí, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.

42. Vychází-li Ústavní soud z výše uvedeného právního závěru, že odměna soudem ustanoveného správce pozůstalosti je nákladem pozůstalostního řízení ve smyslu § 127 z.ř.s., byl soud prvního stupně povinen o této odměně rozhodnout dle § 151 odst. 1 o.s.ř. v rozhodnutí o dědictví (usnesení ze dne 20. června 2019 č. j. 25 D 1412/2014-986).

43. Ústavní soud již v nálezu ze dne 11. února 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163) vyslovil právní názor, že je nepřípustné, aby obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený v ustanoveních o.s.ř. a tento postup odůvodňovaly extenzivním výkladem § 151 o.s.ř. Takový extenzivní výklad § 151 o.s.ř. označil Ústavní soud v citovaném nálezu za neústavní, jelikož dodatečné rozhodování o nákladech řízení by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, a čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož lze povinnost ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ve svém důsledku by takové dodatečné rozhodování o nákladech řízení mohlo zasáhnout i do vlastnických práv účastníků řízení garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny. Na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 672/03 navazuje nález ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13 (N 224/75 SbNU 517), v němž Ústavní soud řešil totožnou problematiku a v němž se s východisky a závěry formulovanými v nálezu sp. zn. I. ÚS 672/03 plně ztotožnil [obdobně dále srov. nález ze dne 29. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 3769/18 (N 17/92 SbNU 192)]. Ke stejným závěrům dochází i odborná komentářová literatura - viz např. LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém), k § 166, nebo JIRSA, J. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer 2019. Citováno dle ASPI (právní informační systém), k § 166.

44. Z obsahu spisu plyne, že rozhodnutí o dědictví nabylo právní moci dne 11. července 2019 (což stěžovatel nerozporoval).

45. Po právní moci usnesení o dědictví by byl soud prvního stupně oprávněn rozhodnout postupem dle § 166 odst. 1 o.s.ř. o odměně stěžovatele již jen na návrh stěžovatele, popř. na návrh jiného účastníka pozůstalostního řízení, avšak jen do patnácti dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli, popř. tomuto jinému účastníkovi, usnesení o dědictví doručeno (z potvrzení založeném v soudním spise - bez vyznačeného čísla listu - plyne, že rozhodnutí o dědictví bylo stěžovateli doručeno do datové schránky dne 25. června 2019).

46. Prvním podáním, které stěžovatel vůči soudu prvního stupně učinil, a které by bylo možné považovat za návrh na vydání doplňujícího usnesení dle § 166 odst. 1 o.s.ř., byl až jeho návrh ze dne 7. ledna 2020 na přiznání odměny správce pozůstalosti, což je téměř půl roku poté, co rozhodnutí o dědictví nabylo právní moci. Ze soudního spisu neplyne, že by stěžovatel či jiný účastník řízení bývali vůči soudu učinili jiné dřívější podání (např. podání označené jako návrh na vydání opravného usnesení), které by bylo možno podle jeho obsahu (viz § 41 odst. 2 o.s.ř.) považovat za návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí. Ústavnímu soudu tak nezbylo nic jiného, než vyhodnotit návrh stěžovatele ze dne 7. ledna 2020 jako opožděný návrh na vydání doplňujícího usnesení dle § 166 odst. 1 o.s.ř., kterému soud prvního stupně z důvodů popsaných v předchozích bodech tohoto nálezu nemohl vyhovět. Ústavnímu soudu sice není zřejmé, proč se stěžovatel nedomáhal rozhodnutí o své odměně dříve, ale v této fázi věci musí konstatovat, že stěžovatel svým procesním postupem pozbyl reálnou možnost domoci se nápravy opomenutí, k němuž ze strany obecných soudů v jeho věci došlo. Ačkoli obecné soudy rozhodly o stěžovatelově návrhu na přiznání odměny za výkon funkce správce pozůstalosti z chybného důvodu, jsou jejich rozhodnutí ve výrocích správná, a ani případný kasační zásah Ústavního soudu, které se stěžovatel domáhal, by v této na výsledku věci již ničeho nezměnil.

47. Ústavní soud tedy rekapituluje, že nebýt marného uplynutí lhůty pro návrh na vydání doplňujícího usnesení dle § 166 odst. 1 o.s.ř., považoval by podmínky pro kasační zásah za splněné, neboť odměna, náhrada výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty soudem do funkce jmenovaného správce pozůstalosti vykonávajícího správu pozůstalosti patří mezi náklady pozůstalostního řízení ve smyslu § 127 z.ř.s., jejich výše se určuje postupem dle § 22 až 24 notářského tarifu a pozůstalostní soud o jejich placení rozhoduje při analogické aplikaci § 108 z.ř.s. (popř. § 109 z.ř.s.).

48. Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení se zabýval odměnou, náhradou hotových výdajů a náhradou za daň z přidané hodnoty u správce pozůstalosti, který vykonával správu na základě jmenování do funkce soudem dle § 157 z.ř.s., nikoli tedy správce pozůstalosti povolaného do funkce zůstavitelem, ohledně jehož odměny a souvisejících nároků nečiní Ústavní soud žádný autoritativní závěr, neboť tento by dle jeho názoru šel nad rámec věci stěžovatele. Ústavní soud si je vědom toho, že § 127 z.ř.s. hovoří obecně o "správci dědictví" bez rozlišování důvodu vzniku funkce (k tomu ale srov. § 22 notářského tarifu, který již užívá výraz "ustanovený" správce pozůstalosti, což dle názoru Ústavního soudu spíše svědčí jmenování v rámci úředního postupu) a že také část odborné literatury se kloní k závěru, že odměna a související nároky správce pozůstalosti povolaného zůstavitelem jsou náklady pozůstalostního řízení [viz např. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Praha: Leges 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém), k § 127], nicméně posouzení této problematiky by vyžadovalo dle názoru Ústavního soudu ještě širší právní rozbor a zhodnocení systémových souvislostí (především pojmu pasiv pozůstalosti, ke kterému se Ústavní soud necítí být, přinejmenším v tuto chvíli, povolán).

49. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele nedůvodnou a proto ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů