// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 19.11.2021

NSS: Důvody podjatosti soudce ve správním soudnictví

I. Důvodem podjatosti soudce ve správním soudnictví (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) není samotná skutečnost, že s žalovaným správním orgánem, jehož rozhodnutí má na základě podané žaloby přezkoumávat, vedl v minulosti jiný spor ve své vlastní věci. K tomu, aby byl v takovém případě důvod shledáván, je nezbytně nutná existence dalších relevantních okolností, které by vztah soudce vůči účastníku řízení změnily natolik, že by bylo možno dovodit legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti.

II. Zjištěný poměr soudce k účastníku řízení daný vedením sporu v jiné věci (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) je indikátorem pro zkoumání dalších okolností tohoto poměru. Těmi mohou být povaha sporu, průběh a výsledek sporu, časový odstup od nyní projednávané věci a také způsob chování a vystupování soudce jako účastníka řízení ve své věci vůči tomuto účastníku. Může jít i o další indicie, z nichž lze dovodit, zda soudce je pro nestranné vedení sporu, který má projednávat a rozhodovat, stále dostatečně „vybaven“ a zda se takto jako nepodjatý jeví jednak účastníkům řízení, jednak komukoliv dalšímu. Okolnostmi mohou být i procesní postoje, vyjádření a stanoviska soudce v jeho vlastním sporu vedeném s týmž účastníkem a v jiném sporu, o němž soudce rozhoduje a kde některý z účastníků řízení již také vznesl námitku podjatosti tohoto soudce, na niž soudce reagoval.

III. Jestliže soudce z vlastního popudu vede nebo v nedávné době vedl vlastní spor s účastníkem řízení o otázce, která pro něj není „běžná“, nýbrž osobní až intimní, a tudíž velmi citlivá, principiální či hodnotová, vystupuje ve sporu velmi aktivně a postoje druhého účastníka vůči sobě vnímá diskriminačně, vzniká důvod pochybovat o jeho nepodjatosti při projednávání a rozhodování věci (§ 8 odst. 1 s. ř. s.), kde je žalovaným týž účastník řízení.

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2021, čj. Nao 173/2020-119)

vytisknout článek


Zdroj: č. 4235/2021, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)

ROZŠÍŘENÝ SENÁT: PODJATOST SOUDCE

k § 8 odst. 1 soudního řádu správního

Prejudikatura: č. 3510/2017 Sb. NSS, č. 3820/2019 Sb. NSS, č. 3991/2020 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 15/1996 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 232/95), č. 98/2001 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS105/01) a č. 159/2004 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 370/04); rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 1. 1970, Delcourt proti Belgii (stížnost č. 2689/65), ze dne 23. 6. 1981, Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii (stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, ze dne 1. 10. 1982, Piersack proti Belgii (stížnost č. 8692/79), ze dne 26. 10. 1984, De Cubber proti Belgii (stížnost č. 9186/80) a ze dne 24. 2. 1993, Fey proti Rakousku (stížnost č. 14396/88).

Věc: V. L. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky o námitce podjatosti.


(…)

Z ODŮVODNĚNÍ:

VI. Pravomoc rozšířeného senátu

[29] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat. Dle § 17 odst. 1 věty první s. ř. s., „[d]ospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu“.

[30] Rozšířený senát, jak plyne z výše citovaného ustanovení, zásadně posuzuje právní názory. Byla mu předložena věc, která se prima facie ohledně otázky podjatosti soudce v podstatných osobních a věcných rysech (osoba rozhodující soudkyně, povaha jednoho z účastníků, možné důvody podjatosti a rámcové okolnosti těchto důvodů) neodlišuje od věcí, jež byly již posuzovány Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, čj. Nao 169/2019-67 a ze dne 21. 1. 2020, čj. 5 Ads 228/2019-81, č. 3991/2020 Sb. NSS. V těchto dvou věcech dospěl Nejvyšší správní soud za obdobných skutkových okolností k odlišným právním názorům.

[31] V předložené věci nejde ani o situaci obdobnou té, která byla předmětem rozhodování rozšířeného senátu v usneseních ze dne 14. 8. 2018, čj. 2 Azs 340/2017-72, č. 3820/2019 Sb. NSS (zejm. body 21 až 28), věc Rohlík, a předtím ze dne 26. 7. 2011, čj. 7 As 2/2010-113 (body 17 až 22), věc Kuřimská kauza, v nichž rozšířený senát shledal nedostatek své pravomoci předloženou věc posoudit. Oproti shora uvedeným případům jak věc nyní projednávaná, tak věci sp. zn. Nao 169/2019 a 5 Ads 228/2019 spočívají prima facie na odlišném výkladu právní otázky podjatosti soudce ve smyslu § 8 s. ř. s., respektive souvisejícího kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Devátý senát má za to, že v této věci je třeba učinit jiný právní závěr, než k jakému dospěl Nejvyšší správní soud v jedné ze zmíněných věcí (sp. zn. 5 Ads 228/2019).

[32] Devátým senátem předložená věc se proto z hlediska posouzení pravomoci rozšířeného senátu nejvíce podobá věci řešené v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 11. 10. 2016, čj. 2 As 96/2015-59, č. 3510/2017 Sb. NSS, věc Babiččiny nudle. V něm rozšířený senát vyhodnotil odlišně pravděpodobnost záměny téměř totožných ochranných známek, než jak ji předtím posoudil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2015, čj. 1 As 86/2015-29. Rozšířený senát tak učinil za situace, kdy oba posuzující senáty vyšly ze „shodně zjištěného skutkového stavu věci, navíc v návaznosti na odlišné posouzení právní otázky spočívající v důsledcích vyhodnocení slovního prvku kombinované ochranné známky jako popisného nebo fantazijního na závěr o zaměnitelnosti ochranných známek s tímto prvkem“ (viz bod 20 usnesení rozšířeného senátu čj. 2 Azs 340/2017-72, srov. podobně též body 29 až 32 rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 As 96/2015-59).

[33] Relevantní shoda mezi věcí posuzovanou nejprve desátým (MS Praha sp. zn. 8 Ad 15/2018), posléze pátým (týž soud sp. zn. 8 Ad 6/2018) a nyní devátým senátem Nejvyššího správního soudu (týž soud sp. zn. 8 Ad 11/2020) je dána identitou žalovaného (ve všech případech Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR), předmětu řízení (spory o úhradu zdravotní péče z prostředků veřejného zdravotního pojištění), složením soudního senátu městského soudu, který rozhodoval a i nyní rozhoduje o žalobách (jeho členkou vždy soudkyně A. V.), a skutkový a právní základ dílčí otázky v projednávané věci, totiž podjatosti soudce (vztah soudce k jednomu z účastníků řízení předvídaný § 8 odst. 1 s. ř. s. pro skutečnost, že tento soudce v jiné věci s tímto účastníkem nedávno vedl soukromoprávní spor).

[34] V otázce, zda je soudkyně městského soudu A. V. ve vztahu k žalované podjatá z důvodu soukromoprávního sporu, který s ní vedla, dospěl pátý senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku čj. 5 Ads 228/2019-81, k opačnému právnímu závěru o vyloučení soudce „se zřetelem na poměr soudce k účastníku řízení (srov. § 8 odst. 1 s. ř. s.)“ než předtím desátý senát ve svém usnesení čj. Nao 169/2019-67 ve vztahu k téže soudkyni, téže žalované, obdobnému předmětu sporu před městským soudem a na podkladu obdobného skutkového základu námitky podjatosti.

[35] Zatímco pátý senát vyslovil názor, že samotné vedení soudního sporu soudcem s žalovanou v jiné věci, byť o citlivé a osobní otázce týkající se tohoto soudce, nezakládá bez naplnění dalších okolností důvod podjatosti, zdůraznil tzv. subjektivní hledisko nestrannosti a soudkyni z projednávané věci nevyloučil, desátý senát naopak na základě týchž okolností zdůraznil objektivní hledisko nestrannosti a soudkyni vyloučil. K jeho názoru se nyní kloní i devátý senát, který věc postoupil rozšířenému senátu. Pravomoc rozšířeného senátu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s. je tedy dána.

VII. Právní posouzení rozšířeným senátem

[36] Rozšířený senát má tedy sjednotit odlišné názory na takový vztah soudce k účastníkovi řízení, který zakládá důvod podjatosti soudce a vylučuje jej z projednávání a rozhodování věci. Konkrétně jde o to, zda důvodem podjatosti soudkyně vůči zdravotní pojišťovně (žalované v řízení před správním soudem) je skutečnost, že jde o její vlastní zdravotní pojišťovnu, proti níž vede nebo v nedávné minulosti vedla v citlivé a osobní otázce soukromoprávní spor o úhradu zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění.

[37] Ustanovení § 8 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že „[s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“

[38] Podle § 8 odst. 3 s. ř. s. zjistí-li soudce důvod své podjatosti, „oznámí takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.“

[39] Podle § 8 odst. 5 s. ř. s. účastník může namítnout podjatost soudce. „Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud.“

[40] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 s. ř. s. je součástí naplňování ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Ústavní soud k tomu například v nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, č. 98/2001 Sb. ÚS uvedl: „[S]oučástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.“ Podle téhož ustanovení příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Jak Ústavní soud uvedl, ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, „sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ‚ad hoc‘.“ (nález ÚS ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, č. 15/1996 Sb. ÚS). Ačkoliv je tedy rozhodnutí o vyloučení soudce součástí práva na zákonného soudce, jde o doplnění jinak vůdčí obecné zásady, že příslušnost soudce je dána předem, aniž by mohla být jakkoliv ovlivněna. Proto postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný. Zákon jej však v případech popsaných v § 8 odst. 1 s. ř. s. nejen připouští, ale přímo vyžaduje.

[41] Součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je požadavek na nezávislý a nestranný soud. Nestrannost a nezaujatost soudce je neodmyslitelnou součástí spravedlivého rozhodování, a tedy jedním z hlavních předpokladů pro důvěru občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“) požadavek nestrannosti chrání důvěru, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 1. 10. 1982, Piersack proti Belgii, stížnost č. 8692/79, bod 30), tak u účastníků řízení (viz rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 1984, De Cubber proti Belgii, stížnost č. 9186/80, bod 26; rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1993, Fey proti Rakousku, stížnost č. 14396/88, bod 30).

[42] Z předeslaného tedy vyplývá, že vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu mohou reálně bránit rozhodnout v souladu se zákonem nestranně a spravedlivě, případně i jen to, že o tom mohou být navenek pochybnosti.

[43] Jak Nejvyšší správní soud shrnul v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004-70, „[n]estrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (I. ÚS 167/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (II. ÚS 105/01).“

[44] Zatímco o podjatosti pohledem tzv. subjektivního testu vypovídají typicky kroky, jež soudce koná přímo v soudním řízení nebo v souvislosti s ním a jež vypovídají o tom, že vůči předmětu řízení či jeho účastníkům cítí vztah zpochybňující jeho nestrannost (typicky nevhodné poznámky během soudního jednání či jiné projevy naznačující negativní či naopak pozitivní vztah k účastníkům či věci), o podjatosti pohledem tzv. objektivního testu vypovídají objektivní skutečnosti existující mimo samotné soudní řízení, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o jeho nestrannosti, například blízké příbuzenství či jiný druh vztahu s některým z účastníků, přestože přímo v řízení se tento vztah navenek nijak neprojevuje (srov. rovněž nález ÚS ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04, č. 159/2004 Sb. ÚS).

[45] Vzít v úvahu obě hlediska či jejich kombinaci je nezbytné pro odpovědný závěr o nepodjatosti soudce. I když se soudce subjektivně necítí být podjatým, objektivně mohou vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti. Na druhé straně ne každé vnitřní mínění soudce o jeho vlastní podjatosti znamená, že podjatý objektivně je a že se tak i jeví navenek, a proto má být vyloučen z projednávání a rozhodování věci. I proto je svěřeno posuzování (ne)podjatosti soudce v případě pochybností nestrannému třetímu, v daném případě krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví předsedovi příslušného krajského soudu, případně senátu Nejvyššímu správnímu soudu.

[46] Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva proto vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost. Subjektivní nestrannost soudu je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva presumována, dokud není prokázán opak ( rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981, Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, bod 58). U objektivní nestrannosti postačí, že jsou tu okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudu. Jak Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti často zmiňuje, je třeba „jít dále, než jak se věci jeví“ („looking behind appearances“/„en regardant au-dela des apparences“) a připomíná anglické rčení „justice must not only be done, it must also be seen to be done“, tedy „spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána“ (rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 1970, Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65, bod 31).

[47] Rozšířený senát v nynějším řízení vychází při odpovědi na předloženou spornou otázku podjatosti soudce z výše nastíněných východisek. Fakt, že soudce vede soudní spor, není obecně bez dalšího ničím diskvalifikujícím pro jeho nestrannost. Soudce jistě disponuje stejným katalogem práv a svobod, stejně tak výčtem povinností, jako každý jiný občan. Stejně tak mu náleží právní prostředky k ochraně těchto práv a svobod a může je uplatňovat zákonem stanoveným způsobem před orgány veřejné moci, soudy nevyjímaje (čl. 1 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy). Podobně jako jiný občan je soudce nositelem řady práv a adresátem řady povinností v oblasti soukromého i veřejného práva. Může být účastníkem správních či soudních řízení v rozličných procesních rolích (žadatel, osoba zúčastněná, osoba dotčená, povinný, plátce, daňový subjekt atd.). Průběh a výsledek těchto řízení může vnímat pozitivně, neutrálně i negativně (s možným zvýrazněním intenzity vnímání a její proměnlivosti v běhu času). Je tedy zcela legitimní, brání-li se soudce správní či soudní cestou. To však neznamená, že to v konkrétní věci nemůže vést podle okolností k jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci (viz dále).

[48] Soudce činný ve správním soudnictví pravidelně projednává spory, jejichž účastníkem je na jedné straně správní orgán, s nímž mohl přijít do kontaktu ve svém občanském životě. Důvodně se od soudce očekává jeho profesionalita, objektivní přístup a vědomost ústavního požadavku nestranného přístupu ke všem účastníkům řízení a dalším osobám, s nimiž přijde při výkonu své funkce do styku [srov. též § 80 odst. 2 písm. e) zákona č. 6/2020 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. I v případě, že soudce byl adresátem rozhodnutí např. v oblasti daní, sociálního zabezpečení, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, úhrady zdravotní péče, přestupků, stavebního či jiného povolení, proti takovým rozhodnutím se bránil nebo se domáhal přiznání práv u správního orgánu nebo u soudu, neznamená to samo osobě, že soudce ztrácí svou nestrannost a stává se podjatým (v negativním nebo i pozitivním smyslu) kdykoliv do budoucna. Nejde totiž o situaci nějak unikátní, nýbrž vyplývající z normálního života. Vyhledávat pro projednávání sporů ve správním soudnictví „nepodjaté“ soudce jako průnik množin z těch, kteří mají rozhodovat ve sporech, v nichž figuruje mezi účastníky řízení správní orgán, a těch, kteří se s tímto orgánem a jeho rozhodováním ve svých běžných životních situacích nikdy nesetkali, je absurdní představa o hledání sterilních osob.

[49] Rozšířený senát tedy činí dílčí závěr, že důvodem podjatosti soudce ve správním soudnictví není samotná skutečnost, že s žalovaným správním orgánem, jehož rozhodnutí má na základě podané žaloby přezkoumávat, vedl v minulosti jiný spor ve své vlastní věci. K tomu, aby byl v takovém případě důvod shledáván, je nezbytně nutná existence dalších relevantních okolností, které by vztah soudce vůči účastníku řízení změnily natolik, že by bylo možno dovodit legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti.

[50] Zjištěný poměr soudce k účastníku řízení daný vedením sporu v jiné věci je indikátorem pro zkoumání dalších okolností tohoto poměru. Těmi mohou být povaha sporu, průběh a výsledek sporu, časový odstup od nyní projednávané věci a také způsob chování a vystupování soudce jako účastníka řízení ve své věci vůči tomuto účastníku. Může jít i o další indicie, z nichž lze dovodit, zda soudce je pro nestranné vedení sporu, který má projednávat a rozhodovat, stále dostatečně „vybaven“ a zda se takto jako nepodjatý jeví jednak účastníkům řízení, jednak komukoliv dalšímu. Okolnostmi mohou být i procesní postoje, vyjádření a stanoviska soudce v jeho vlastním sporu vedeném s týmž účastníkem a v jiném sporu, o němž soudce rozhoduje a kde některý z účastníků řízení již také vznesl námitku podjatosti tohoto soudce, na niž soudce reagoval.

[51] Jestliže soudce z vlastního popudu vede nebo v nedávné době vedl vlastní spor s účastníkem řízení o otázce, která pro něj není „běžná“, nýbrž osobní až intimní, a tudíž velmi citlivá, principiální či hodnotová, vystupuje ve sporu velmi aktivně a postoje druhého účastníka vůči sobě vnímá diskriminačně, vzniká důvod pochybovat o jeho nepodjatosti při projednávání a rozhodování věci, kde je žalovaným týž účastník řízení.

[52] Nestrannost soudců je atributem samotné existence soudnictví a spravedlivého soudního procesu. Má zakotvení na ústavní úrovni a v mezinárodních úmluvách a je opakovaně potvrzován judikaturou. Proto nestrannost soudu chrání kromě jiného i procesní řády, v nichž je zakotveno jednak právo účastníků řízení vznášet námitky podjatosti soudců, jednak povinnost soudce, který zjistí důvod své podjatosti (není-li podána námitka podjatosti některým z účastníků), oznámit ji a ponechat posouzení této otázky nejprve předsedovi soudu a podrobit se pak případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o vyloučení soudce (srov. § 8 odst. 3 s. ř. s.).

[53] Rozšířený senát dodává, že soudce, jehož nestrannost je na základě námitky podjatosti zpochybněna, je povinen se k uplatněné námitce vyjádřit. Je skoro zbytečné dodávat, že pravdivě a úplně. Musí uvést všechny rozhodující okolnosti pro posouzení své nestrannosti. Případné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o vyloučení není nějakým „debaklem“ či „selháním“ soudce, naopak jde o uplatnění procesního mechanismu sloužícího k zajištění nestrannosti soudu. Vnitřní pravidla organizace soudní činnosti vyjádřené v podmínkách každého soudu rozvrhem práce s takovými situacemi počítají. Není problém nahradit soudce vyloučeného pro podjatost v konkrétní věci soudcem jiným.

VIII. Aplikace zaujatého názoru rozšířeného senátu na projednávanou věc

[54] Otázka, na niž rozšířený senát k podnětu devátého senátu odpověděl, byla jedinou v postoupené věci. Devátý senát měl totiž rozhodnout o námitce podjatosti soudkyně A. V., kterou vznesla žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR v daném řízení o žalobě před městským soudem. V takové situaci rozšířený senát v souladu s § 71 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu zpravidla nevrací věc zpět postupujícímu senátu, nýbrž rozhodne o ní sám. Rozšířený senát tedy aplikoval zaujatý právní názor na konkrétní skutkové i procesní okolnosti daného případu, přičemž musel vzít samozřejmě v úvahu i okolnosti a informace vzešlé v dalším průběhu řízení.

[55] Je nezpochybnitelnou skutečností, že jmenovaná soudkyně vedla v nedávné době před Obvodním soudem pro Prahu 3 spor s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky o zaplacení částky 9 000 Kč z prostředků veřejného zdravotního pojištění jakožto úhrady nákladů porodní a poporodní péče porodní asistentkou v domácím prostředí. Spor skončil rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 11 C 201/2018, jímž tento soud žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní moci.

[56] Z předloženého soudního spisu a podání účastníků řízení rozšířený senát zjistil, že žalovaná vznesla v obdobné situaci námitku podjatosti vůči téže soudkyni již v jiném řízení vedeném před městským soudem pod sp. zn. 8 Ad 15/2018, jež se týkalo zamítnutí žádosti žalobkyně o schválení výjimečné úhrady léčivého přípravku pro léčbu jejího onkologického onemocnění podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. V tomto řízení podala žalovaná dne 4. 9. 2019 námitku podjatosti, odůvodněnou obdobně jako v nyní posuzovaném případě. Soudkyně ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že se necítí být podjatá. Přesto Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením desátého senátu čj. Nao 169/2019-67, že soudkyně A. V. je vyloučena z projednávání a rozhodování této věci (rozšířený senát dodává, že v uvedené věci v mezidobí městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, čj. 8 Ad 15/2018-86, a to senátem, v němž vyloučenou soudkyni nahradila jiná soudkyně).

[57] Soudkyně A. V. se jako členka senátu městského soudu podílela již na vydání rozsudku ze dne 22. 5. 2019, čj. 8 Ad 6/2018-85, jímž městský soud vyhověl žalobě ve věci úhrady zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Žalovaná nepodala námitku podjatosti během řízení před městským soudem, nýbrž až následně v kasační stížnosti. V ní uvedla, že sama A. V. uvedenou skutečnost neoznámila předsedovi městského soudu podle § 8 odst. 3 s. ř. s. a že o obsazení rozhodujícího senátu se žalovaná dozvěděla až na základě písemného vyhotovení rozsudku, který jí byl doručen dne 21. 6. 2019.

[58] Nejvyšší správní soud (pátý senát) se v rozhodování s touto námitkou podjatosti uplatněnou v kasační stížnosti A. V. seznámil a současně ji vyzval k vyjádření. Soudkyně ve vyjádření ze dne 5. 12. 2019 uvedla, že podle § 8 odst. 3 s. ř. s. nepostupovala, neboť se z důvodu svého vztahu k žalované necítila být podjatá. K věci samé připustila, že společensky kontroverzní téma domácích porodů je pro ni citlivé, avšak je zcela jistě odlišné od nároků uplatňovaných podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť věc, o níž rozhodovala, nijak nesouvisela s hrazením nákladů porodní asistentky při poskytování péče ve vlastním sociálním prostředí matky nebo s jinou věcí týkající se domácích porodů, u níž by se dle svého vyjádření „zcela jistě vyloučila ve smyslu ust. § 8 odst. 3 s. ř. s“.

[59] Pátý senát tak nezjistil (a ani neměl důvod předpokládat), že o podjatosti této soudkyně ve vztahu k žalované již v minulosti jiný senát Nejvyššího správního soudu rozhodoval. Sama žalovaná jej na tuto skutečnost nemohla upozornit, neboť svou kasační stížnost (v jejímž rámci až z výše uvedených důvodů námitku podjatosti vznesla) podala již dne 4. 7. 2019, tedy ještě před rozhodnutím desátého senátu. I proto zřejmě pátý senát v rozsudku ze dne 21. 1. 2020 nepřisvědčil námitce podjatosti této soudkyně.

[60] V nyní projednávané věci devátým (a rozšířeným) senátem k výzvě senátu soudkyně upozorňuje, že se Nejvyšší správní soud k její nepodjatosti již vyjádřil. Poukazuje však pouze na rozsudek čj. 5 Ads 228/2019-81, v němž soud důvod její podjatosti neshledal.

[61] Vedení soukromoprávního sporu se žalovanou, a to v době relativně nedávné, navíc se prolínající s běžícími řízeními, v nichž měla soudkyně jednat a rozhodovat, vyvolává pochybnosti o její nepodjatosti, zejména proto, že předmětem soukromoprávního sporu soudkyně s žalovanou byla otázka skutečně osobní až intimní, tj. úhrada nákladů porodní asistentky za porodní a poporodní péči v domácím prostředí. To se projevovalo i v jejích vyjádřeních v tomto soukromoprávním sporu. Například ve vyjádření ze dne 30. 5. 2019 uvedla, že žalovaná „nutí nemajetné pojištěnky, aby se podřídily a přivedly na svět dalšího člena své rodiny v prostředí, které si nevybraly, za přítomnosti osob, které si nemohly vybrat, a za pomoci postupů, které nemohly ovlivnit“. Žalovaná tím „žalobkyni pro její světonázor diskriminuje, když k ní přistupuje méně příznivě než k jiným pojištěnkám“.

[62] I ve zmíněném vyjádření ze dne 29. 10. 2020 k námitce podjatosti v projednávané věci soudkyně přiznává, že je pro ni „společensky kontroverzní téma domácích porodů […] citlivým tématem“. Navíc z podání A. V. (které žalovaná VZP ČR zaslala NSS spolu s vyjádřením k postoupení věci rozšířenému senátu) ze dne 11. 9. 2019 adresovaného pověřenci žalované pro ochranu osobních údajů a z podání ze dne 29. 10. 2020 adresovaného řediteli VZP ČR ohledně zasílání žalovanou neanonymizované žaloby spolu s námitkami podjatosti dále vyplývá, že soudkyně je se žalovanou aktuálně v pokračujícím konfliktu minimálně ohledně otázky nakládání s jejími osobními údaji.

[63] Rozšířený senát proto konstatuje, že za situace, kdy se soudkyně pře v živém sporu (či se nedávno neúspěšně přela) se žalovanou o principiální a hodnotovou otázku, která je pro ni samotnou jednak intimní, jednak společensky kontroverzní, a zároveň se cítí být žalovanou diskriminována (viz obě citovaná předchozí vyjádření), nelze vyloučit, že její vztah k žalované zůstal tímto sporem poznamenán. Nelze ji tedy podle názoru rozšířeného senátu označit (v jiných živých věcech) za objektivně nestrannou a emocionálně neutrální, neboť u ní ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu existují „okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah“.

[64] V nynější věci projednávané rozšířeným senátem pak A. V. ve svém vyjádření nezmiňuje o rozhodnutí desátého senátu; poukazuje pouze na rozhodnutí pátého senátu. Z jejího vyjádření plyne, že se závěrem o své nepodjatosti, k němuž dospěl pátý senát, se silně ztotožňuje. I to může být signálem, že je ve věci, třeba i nevědomky mentálně angažována více, než je z pohledu soudcovské nestrannosti žádoucí.

[65] V neposlední řadě nelze odhlédnout od skutečnosti, že soudkyně ze spisu městského soudu sp. zn. 8 Ad 11/2020 v nyní projednávané věci odstranila přílohy č. 1 až 3 (viz výše), kterými žalovaná dokládala své důvody pro závěr o její podjatosti. Ačkoliv rozšířený senát nepopírá tvrzení soudkyně, že přiložené dokumenty v neanonymizované podobě obsahují její citlivé osobní údaje, postup soudkyně by fakticky soudu (v situaci, kdy by NSS nakonec neměl možnost se s obsahem těchto dokumentů seznámit) znemožnil řádné věcné posouzení námitky podjatosti s ohledem na všechny okolnosti, které byly účastníky tvrzeny či v řízení vyšly najevo. Takový postup soudkyně v nynějším řízení žel rovněž nesvědčí o její subjektivní nestrannosti.

[66] Vzhledem k tomu je tedy soudkyně A. V. podjatá vůči žalované jak pohledem tzv. objektivního testu nestrannosti, tak pohledem subjektivního testu nestrannosti.

[67] Rozšířený senát tak přitakal podané námitce podjatosti a rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze A. V. je (pro poměr k žalované) vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 Ad 11/2020.

[68] Pro úplnost rozšířený senát podotýká, že v tomto řízení neřešil žalobcem tvrzené porušení zákonných povinností (mlčenlivosti) žalované spočívající ve sdělení údajů o soudkyni A. V. v rámci podané námitky podjatosti, zabýval se toliko obsahem sdělených informací ve vztahu k nestrannosti soudkyně při projednávání a rozhodování této věci.

Autor: SbNSS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů