// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 08.10.2021
ÚS: Upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou
Za současného stavu právní úpravy je nutno § 350h odst. 4 trestního řádu ústavně konformně interpretovat tak, že za skutečnost, pro niž nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a která nastala po vyhlášení rozsudku, lze považovat i zjištění, že pachatel se napravil, nadále nepředstavuje jeho pobyt na území České republiky bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl naplněn. Neexistence možnosti docílit předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou a trvání na jeho dalším výkonu v případě, kdy je přinejmenším důvodná pochybnost, zda trest vyhoštění na dobu neurčitou stále vůči stěžovateli plní nějaký legitimní účel, je v rozporu se zásadou zákonnosti trestu podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 788/21, ze dne 7. 9. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 3. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 11. 1997 č. j. 2 T 4/97-111 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 2. 1998 č. j. 4 To 12/98-128 uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a dále trest vyhoštění na neurčito podle § 57 odst. 2 trestního zákona v tehdy účinném znění. Stěžovatel ukončil výkon trestu odnětí svobody dne 2. 10. 2001, ihned nastoupil do vyhošťovací vazby a dne 7. 12. 2001 byl vyhoštěn. Stěžovatel následně výkon trestu vyhoštění mařil, neboť nejméně v období od 28. 8. 2002 do 2. 9. 2002 opět pobýval na území České republiky. Z toho důvodu byl poté uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 9. 2002 č. j. 7 T 80/2002-84 ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, po jehož výkonu byl stěžovatel opět letecky vyhoštěn z území České republiky a od té doby trest vyhoštění vykonává.
3. Stěžovatel dne 21. 2. 2020 podal okresnímu soudu žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h odst. 4 trestního řádu, kterou napadeným usnesením okresní soud zamítl. Okresní soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že stěžovatel již jednou v roce 2013 o upuštění od výkonu trestu vyhoštění žádal, jeho žádost byla usnesením okresního soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 2 T 4/97-241 zamítnuta. Okresní soud dále zrekapituloval obsah žádosti stěžovatele, který soudu sdělil, že od odsouzení Českou republiku nenavštívil, avšak záznam mu činí problémy s návštěvou, podnikáním a prací nejen v České republice, ale i v jiných členských státech Evropské unie. Stěžovatel požádal soud, aby zvážil proporcionalitu mezi trestem a závažností trestného činu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827; všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Trest vyhoštění na neurčito se zdá stěžovateli nepřiměřeně vysoký, když trest odnětí svobody byl jen pět let. Stěžovatel uvedl, že žije řádným způsobem života, ponaučil se, je ženatý a žije s nezletilou dcerou, pracuje a nemá záznam v rejstříku trestů Republiky Severní Makedonie. Okresní soud po přezkoumání žádosti dospěl k závěru, že k uložení trestu vyhoštění na neurčito byly a stále jsou splněny všechny zákonné podmínky ve smyslu § 350 h odst. 4 trestního řádu. Dále uvedl, že stěžovatel je státním příslušníkem Republiky Severní Makedonie, přičemž na území České republiky nikdy neměl povolen trvalý ani dlouhodobý pobyt, není zde vázán jakýmikoli pracovními či rodinnými vztahy a nic nenasvědčuje tomu, že by mohl být ve své rodné zemi pronásledován pro svou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost aj. Republika Severní Makedonie je demokratickým státem, kde nedochází k potlačování lidských práv a svobod občanů. Stěžovatel nadto již jednou trest vyhoštění zmařil a nelegálně se vrátil do České republiky, navíc krátce poté, co začal trest vyhoštění poprvé vykonávat. Není v zájmu České republiky umožnit vstup na své území cizincům, kteří se zde opakovaně dopouštěli trestné činnosti, a to nikoli bagatelní. Nadto je třeba upozornit, že Republika Severní Makedonie vede aktivní přístupové rozhovory s Evropskou unií. Pokud Republika Severní Makedonie splní požadavky na to být členem Schengenského prostoru, bude stěžovateli otevřena cesta po celém území Evropské unie. Do té doby nebudou splněny podmínky pro postup podle § 350h odst. 4 trestního řádu.
4. Krajský soud poté napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu. Krajský soud uvedl, že usnesení okresního soudu nelze vytknout žádná pochybení. Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu vyhoštění na neurčito, přičemž podle § 350h odst. 4 trestního řádu soud od výkonu trestu vyhoštění upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že jediným zákonným důvodem pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění jsou skutečnosti, které nastaly po vyhlášení rozsudku a které, pokud by existovaly v době vyhlášení rozsudku, by uložení tohoto druhu trestu vylučovaly. Okresní soud důsledně zjišťoval, zda po vyhlášení rozsudku nenastala některá ze skutečností stanovených v § 80 odst. 1 a 3 písm. a) až g) trestního zákoníku, pro které by trest vyhoštění, pokud by existovaly v době vyhlášení rozsudku, nemohl být uložen. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že žádná z těchto skutečností po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nenastala a že zákonné podmínky, které umožnily uložení trestu vyhoštění, se nezměnily a trvají. Pro rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu tak neexistuje zákonem stanovený důvod. Námitka stěžovatele o nepřiměřenosti trestu vyhoštění na neurčito není relevantní a na správnosti napadeného usnesení nemůže nic změnit. Soud v tomto vykonávacím řízení nemůže přezkoumávat přiměřenost či nepřiměřenost pravomocně uloženého trestu vyhoštění, nýbrž výhradně přezkoumává, zda po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nenastaly skutečnosti, které by uložení trestu vylučovaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadená usnesení nejsou v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12. Stěžovateli činí záznam o jeho odsouzení problémy nejen s návštěvou, prací a podnikáním v České republice, ale i v jiných zemích Evropské unie. Stěžovatel se přitom již napravil. Od jeho odsouzení, ze kterého se ponaučil, žije spořádaným životem, je ženatý a žije s nezletilou dcerou a manželkou ve společné domácnosti ve městě S. Od roku 2017 pracuje nepřetržitě pro společnost X, a nemá záznam v rejstříku trestů Republiky Severní Makedonie.
6. Trest vyhoštění na neurčito je vzhledem k trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání pěti let, nepřiměřeně vysoký. Vzhledem k tomu, že jeho odsouzení z roku 1997 je starší 24 let, je možno konstatovat, že na základě pozitivní individuální prognózy a spořádaného života stěžovatele lze počítat s tím, že zrušení trestu vyhoštění nepovede k ohrožení bezpečnosti občanů a majetku občanů České republiky.
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si vyžádal spis okresního soudu vedený pod sp. zn. 2 T 4/97 a vyzval okresní soud a krajský soud, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
8. Okresní soud ve vyjádření ze dne 14. 4. 2021 odkázal na jím vydané napadené usnesení a uvedl, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel předkládal i v řízení před soudem, přičemž soudy se s nimi dostatečně vypořádaly.
9. Krajský soud ve vyjádření ze dne 16. 4. 2021 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
10. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení toliko odkázali na napadená rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud vyjádření stěžovateli k replice.
11. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadeným usnesením je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
13. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud při posouzení této věci vychází ze závěrů již vyřčených v nálezu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3628/18, v němž se podrobně zabýval ústavností výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou a dospěl k závěru, že účinná ochrana ústavně zaručených práv a svobod vyžaduje, aby existovala možnost předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ústavní soud tehdy připomněl, že pokud byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou v době, kdy trestní zákon výslovně požadoval pro uložení tohoto trestu přihlédnutí k možnostem nápravy pachatele (tj. podle znění trestního zákona účinného od 1. 1. 1998), znamená tato právní úprava odklon od předchozího upozadění účelu trestu v podobě nápravy pachatele ve prospěch ochrany společnosti. Náprava pachatele, včetně nápravy morální, je jedním z hlavních účelů trestu, na nějž nelze v dualistickém systému trestních sankcí, který se v České republice ve vztahu k dospělým pachatelům uplatňuje, nikdy zcela rezignovat a pro jeho resocializaci je třeba vytvořit vhodné podmínky. Pro nápravu pachatele je přitom velmi důležitým faktorem naděje, kterou mu poskytuje možnost trest jednou zcela vykonat, napravit se a zařadit se zpět do společnosti jako její plnohodnotný člen, přičemž vedle resocializace zde významnou roli hraje i expiace, tedy vytrpění a přijmutí újmy, která byla pachateli za spáchaný trestný čin uložena. Nejde tak jen o nápravu odsouzeného v tom smyslu, že u něj dojde k odstranění rizika další trestné činnosti, ale rovněž o to, že odsouzený má naději na to, že jednoho dne za splnění určitých (byť i velmi přísných podmínek) jej společnost poté, co je naplněn i represivní účel trestu, přijme zpátky do svého středu. Ústavní soud také připomněl, že naděje na nápravu jako inherentní součást trestu vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 23. 5. 2017 ve věci Matiošaitis a další proti Litvě, č. stížností 22662/13, 51059/13, 58823/13, 59692/13, 59700/13, 60115/13, 69425/13 a 72824/13, bod 180.).
15. Ústavní soud na tomto místě nebude rekapitulovat obsáhlé odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18, na které plně odkazuje, avšak připomíná, že právě v této věci shledal, že neexistence možnosti docílit předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou a trvání na jeho dalším výkonu v případě, kdy je přinejmenším důvodná pochybnost, zda trest vyhoštění na dobu neurčitou stále vůči stěžovateli plní nějaký legitimní účel, by mohlo být v rozporu se zásadou zákonnosti trestu podle čl. 39 Listiny. Jelikož trestněprávní předpisy považují prognózu nápravy pachatele za jedno z kritérií, jež musí obecné soudy zvažovat při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou, pak pokud by následně po uložení tohoto trestu již sledování či hodnocení nápravy pachatele nijak nezjišťovaly, ba dokonce by ani zjištěnou nápravu pachatele neumožňovaly jakkoli do výkonu tohoto trestu a jeho dalšího osudu promítnout, de facto, ale i de iure by kritérium nápravy v pojmu tohoto trestu negovaly, a to navzdory jeho explicitnímu zakotvení.
16. Je třeba také připomenout, že nález sp. zn. III. ÚS 3628/19 byl nálezem zamítavým, avšak toliko z procesních důvodů, konkrétně proto, že stěžovatel ústavní stížností napadal usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho žádosti o zahlazení odsouzení podle § 363 a násl. trestního řádu, nikoli usnesení, kterými by bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu. Ústavní soud v citovaném nálezu však shledal, že právě žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu je tím procesním prostředkem, který může vést k předčasnému ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a to nejen v případě, že by nastaly důvody zabraňující uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 trestního zákoníku, ale je potřeba užití výkladu extenzivnějšího.
17. Ústavní soud opakuje, že ačkoli se § 350h odst. 4 trestního řádu tradičně vykládá tak, že odkazuje k důvodům zabraňujícím uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 trestního zákoníku, schází v něm výslovný odkaz (či i jen nezávazná odkazující poznámka pod čarou) na toto ustanovení a ani doslovné znění neobsahuje stejnou formulaci (§ 350h odst. 4 trestního řádu používá obrat "skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit"; § 80 odst. 3 trestního řádu je textován tak, že "soud trest vyhoštění neuloží"). A priori proto extenzivní interpretace ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu tak, že okruh okolností, pro něž nelze trest vyhoštění uložit, je širší než okruh okolností, pro něž soud tento trest neuloží, vyloučena není, což ostatně připustil Ústavní soud již dříve, neboť kromě důvodů dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku za mimořádný důvod pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou označil např. i zdravotní stav odsouzeného či humanitární situaci ve státě, kde stěžovatel pobývá [srov. nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481)].
18. Za tohoto stavu právní úpravy tak je nutno § 350h odst. 4 trestního řádu ústavně konformně interpretovat tak, že za skutečnost, pro niž nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a která nastala po vyhlášení rozsudku, lze považovat i zjištění, že pachatel se napravil, nadále nepředstavuje jeho pobyt na území České republiky bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl naplněn. Kdyby totiž bylo známo již při ukládání trestu vyhoštění, že k nápravě pachatele i k naplnění represivního účelu trestu by postačovalo uložení tohoto trestu v časově omezené variantě (tedy nejvýše na deset let), zásada přiměřenosti (srov. § 37 odst. 2 trestního zákoníku), která představuje základní pilíř pro ukládání trestních sankcí, by uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou zamezovala. Soudu, který bude zvažovat žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou podle východisek zde rekapitulovaných, nelze bránit v tom, aby vzal do úvahy i to, zda již tento trest splnil i další účely trestu, především účel represivní, tedy zda si odsouzený již odpykal tento trest v takové minimální délce, že jím již byl dostatečně potrestán, a aby žádosti o upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu či o jeho přerušení nevyhověl dříve, než se tak stane, a to i kdyby nápravu odsouzeného již vzal za prokázanou. Tuto minimální délku musí však soud posoudit sám individuálně v každém konkrétním případě. Z podstaty věci tato musí být stanovena konkrétním časovým údajem (počet let či měsíců). Zákonodárce u ostatních zabraňujících druhů trestů v užším slova smyslu stanovuje v § 90 trestního zákoníku jako minimální délku jejich výkonu, po níž je možno žádat o podmíněné upuštění od výkonu jejich zbytku, polovinu výměry, v níž byly tyto tresty konkrétně uloženy. Toto ustanovení zde proto nelze analogicky využít, neboť polovina z neurčité doby není vyjádřitelná konkrétním časovým údajem.
19. Ústavní soud taktéž připomíná, že obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby nejprve výkon trestu vyhoštění na dobu neurčitou přerušily podle § 350h odst. 1 trestního řádu, který takový postup umožňuje z "důležitých důvodů", jejichž výklad ve shora nastíněném smyslu nelze ani považovat za extenzivní, neboť jde záměrně o neurčitý pojem s potenciálně velmi širokým obsahem, a teprve po určité době, pokud naznají, že mimořádné okolnosti konkrétního případu takový závěr odůvodňují, od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustily podle § 350h odst. 4 trestního řádu s konečnou platností.
20. Při aplikaci výše uvedených východisek na nyní posuzovanou věc musel Ústavní soud nevyhnutelně shledat, že tato nebyla v napadených rozhodnutích obecnými soudy dodržena. Okresní soud ani krajský soud žádným způsobem nehodnotily, zda se pachatel již napravil, nevzaly v úvahu již uběhlou dobu výkonu trestu vyhoštění, která - od doby, kdy stěžovatel prokazatelně výkon trestu mařil a byl proto opětovně odsouzen - činí téměř dvacet let, ani další jím předložené důkazy o vedení řádného života, žádné takové důkazy si soudy ani vlastní cestou neopatřovaly.
21. Právě uvedené pochybení spočívající v příliš úzkém výkladu § 350h odst. 4 trestního řádu vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu explicitně, když ten uvedl, že z žádného jiného důvodu než z těch, které jsou uvedené v § 80 trestního zákoníku, upustit od výkonu trestu vyhoštění nelze. Takový výklad je ovšem v přímém rozporu s dříve vydaným nálezem Ústavního soudu a ve svém důsledku se zásadou zákonnosti trestu obsaženou v čl. 39 Listiny.
22. Ústavní soud taktéž musí poukázat na zjevně nesmyslnou konstrukci okresního soudu, podle kterého je skutečnost, že stěžovatel mařil výkon trestu vyhoštění a do České republiky se vrátil právě krátce poté, co začal trest vyhoštění poprvé vykonávat, jakýmsi přitěžujícím faktorem. Naopak tato skutečnost - tedy že k maření výkonu došlo ze strany stěžovatele krátce po uložení trestu a nikoli s mnohaletým odstupem - hovoří ve prospěch nápravy stěžovatele, který podle dostupných důkazů nyní žije dlouhodobě řádným životem, je zaměstnán, má rodinu a žádnou trestnou činnost nepáchá.
23. Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly žádostí stěžovatele, pročež se jí budou muset zabývat znovu a vzít v úvahu veškerá výše uvedená kritéria vyplývající z judikatury Ústavního soudu, zejména z nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/19.
VI.
Závěr
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl (výrok I) a napadená usnesení zrušil (výrok II).
Autor: US