// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.07.2021
ÚS: Překážka věci rozhodnuté v řízení před Ústavním soudem
Pokud Ústavní soud odmítne usnesením ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost a stěžovatel ji ve stejné věci stihne ve lhůtě podat znovu, nezakládá zmíněné usnesení překážku věci rozhodnuté. Ústavní soud je při novém posouzení věci oprávněn rozhodnout i nálezem, například pokud stěžovatel v (druhé) ústavní stížnosti rozvede a prohloubí ústavněprávní argumentaci.
Odsouzený má právo přednést své argumenty při rozhodování obecných soudů o přeměně podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Jestliže soud prvního stupně se souhlasem státního zástupce ve veřejném zasedání rozhodl, že ponechá podmíněné odsouzení v platnosti, je porušením zásady kontradiktornosti řízení, pokud ke stížnosti státního zástupce stížnostní soud rozhodne o proměně v nepodmíněný trest, aniž by dal odsouzenému ve věci možnost se proti tomuto vývoji jakkoliv hájit. Konkrétně je stížnostní soud povinen buď uspořádat nové veřejné zasedání, nebo alespoň odsouzenému umožnit se ke stížnosti státního zástupce písemně vyjádřit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2959/20, ze dne 29. 6. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále také jako "stížnostní soud"), kterým bylo rozhodnuto o přeměně původně podmíněného trestu stěžovatele na trest nepodmíněný. Zároveň stěžovatel požádal o odložení vykonatelnosti daného usnesení, tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2959/20.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také jako "soud prvního stupně") v roce 2019 odsouzen pro přečin těžkého ublížení na zdraví k 20 měsícům odnětí svobody, podmíněně odloženým na zkušební dobu 36 měsíců. Soud prvního stupně posléze zjistil, že stěžovatel byl během zkušební doby odsouzen pro jiný trestný čin. Konkrétně se dopustil maření stanoveného zákazu řízení motorových vozidel, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací. Ve veřejném zasedání, konaném dne 26. 6. 2020, soud prvního stupně rozhodoval, zda přistoupí k proměně podmíněného trestu. Stěžovatel při zasedání svého dalšího trestního jednání litoval. Sdělil, že trest obecně prospěšných prací přijal a auto prodal, takže dále jej již k řízení nebude nic lákat. Soud prvního stupně usoudil, že se sice stěžovatel dopustil ve zkušební době trestné činnosti, ta ale byla bagatelního rázu. Byť tedy byly formálně splněny podmínky pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, takový postup považoval za příliš přísný a ponechal podmíněné odsouzení v platnosti za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem.
4. Proti usnesení soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 stížnost. Namítla, že stěžovatel se další trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění ze dvou výkonů trestů odnětí svobody uložených mu za jeho předchozí trestnou činnost (drogové delikty). Dále se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí nedá považovat za bagatelní. V neposlední řadě byl stěžovatel od června 2020 stíhán za další přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, což vědomě při veřejném zasedání zamlčel. Předchozí odsouzení zjevně neměla na stěžovatele dostatečný výchovný vliv. Ponechání podmínečného odsouzení lze považovat za nedostatečné a trest je třeba vykonat. Napadeným usnesením stížnostní soud v neveřejném zasedání usnesení soudu prvního stupně zrušil a rozhodl, že stěžovatel trest odnětí svobody v délce 20 měsíců vykoná. Ztotožnil se fakticky s argumentací státní zástupkyně a uzavřel, že postup, kdy je podmíněné odsouzení ponecháno v platnosti, přestože odsouzený zavdá příčinu k přeměně trestu, má být využíván výjimečně. Na straně stěžovatele přitom žádné mimořádné okolnosti pro podobnou výjimku nenašel.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s napadeným usnesením stížnostního soudu a postupem mu předcházejícím nesouhlasí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil právo na soudní ochranu a princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí, obojí zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), zásadu kontradiktornosti soudního řízení zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny a právo obviněného se hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
6. Základní problém vidí stěžovatel v tom, že se nemohl proti rozhodnutí stížnostního soudu bránit. Ačkoliv soud prvního stupně stížnost státní zástupkyně zaslal stěžovateli a tím dal jasně najevo, že ten by měl mít možnost se k ní vyjádřit, stěžovateli byla stížnost doručena až 29. 7. 2020. Stížnostní soud nicméně na doručení nevyčkal (úmyslně, neboť doručenka ve spise logicky chyběla) a rozhodl již osm dnů předtím. Napadené usnesení navíc vydal v neveřejném zasedání. Rozhodl tedy o nařízení výkonu trestu odnětí svobody v rámci přeměny podmíněného odsouzení, tedy záležitosti bezprostředně zasahující do osobní svobody stěžovatele, aniž by mu dal jakoukoliv možnost se proti tomuto novému vývoji v řízení hájit. Stěžovatel to považuje za porušení zásady kontradiktornosti řízení a dalších výše jmenovaných základních práv stěžovatele, což dokládá odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 222/07). Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozvíjí důvody, kterými by se snažil argumentaci státní zástupkyně zpochybnit a přesvědčit stížnostní soud, že přeměna na nepodmíněný trest není nutná (vhodná).
III. Vyjádření účastníka řízení
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, který však pouze odkázal na napadené usnesení, a proto vyjádření Ústavní soud stěžovateli k replice nezaslal.
8. Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 5 ve svém vyjádření uvedla, že postup státního zastupitelství byl zcela v souladu s trestním řádem. Zdůraznila skutečnost, že stěžovatel ve veřejném zasedání zamlčel, že je proti němu vedeno další trestní řízení. K postupu soudu se nevyjádřila pro nedostatek informací. Ani toto vyjádření nebylo dle Ústavního soudu nutno zasílat stěžovateli k replice.
IV. Splnění podmínek řízení
9. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V. Předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ve stejné věci
11. Stěžovatel podal dne 14. 9. 2020 proti stejnému usnesení stížnostního soudu jinou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl dne 24. 9. 2020 pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 2639/20). Díky velmi rychlému rozhodnutí stihl stěžovatel podat v zákonné dvouměsíční lhůtě ústavní stížnost znovu. Dle judikatury předchozí usnesení Ústavního soudu týkající se stejné věci nezakládá překážku věci rozhodnuté (srov. usnesení ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 625/11, publikované pod U 5/62 SbNU 511).
12. Procesně již tak zřídka vídaná situace se navíc v aktuálním řízení stává unikátní v tom, že Ústavní soud oproti odmítnutí prvotní ústavní stížnosti nyní (druhé) ústavní stížnosti vyhovuje. Důvod rozdílnosti výroku vychází především z výrazně vylepšené argumentace stěžovatele. V nové ústavní stížnosti mnohem zřetelněji rozvedl ústavněprávní rozměr svých námitek a také konkrétně předestřel, jakými tvrzeními by se hodlal hájit oproti případné přeměně trestu před stížnostním soudem, pokud by k tomu dostal příležitost. Přitom právě chybějící argumenty v tomto směru byly důvodem, proč Ústavní soud první ústavní stížnost odmítl (srov. bod 9 usnesení sp. zn. II. ÚS 2639/20).
VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18).
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, a další rozhodnutí tam citovaná). Podle ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné vykládat tak, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03). Citovaný právní názor platí při rozhodování o přeměně podmíněného trestu obzvláště silně, neboť má dopad do osobní svobody jednotlivce.
16. Ustanovení § 330 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 trestního řádu, stanovující, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání u soudu, odráží zmíněný ústavněprávní význam možného důsledku takového rozhodnutí. Jelikož zde hrozí zásah do osobní svobody jednotlivce, musí mu být zaručena - mj. naplněním zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost se efektivně hájit proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným v neprospěch odsouzeného. Z uvedeného již výše citovaná judikatura Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2669/09) vyvozovala, že jestliže se soud prvního stupně rozhodl ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, a teprve stížnostní soud hodlal zasáhnout do svobody odsouzeného přeměnou podmínky na trest nepodmíněný, mělo by být ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání.
17. Uvedený právní názor je v aktuální judikatuře poněkud posunut (srov. již též citovaný I. ÚS 2595/20), kdy zdůrazněna je materiální možnost odsouzeného reagovat na argumenty ve stížnosti státního zástupce. Toho lze kromě zmíněného konání veřejného zasedání před stížnostním soudem dosáhnout alternativně také tím, že je stížnost státního zástupce zaslána odsouzenému k vyjádření a dán mu prostor na stížnost v přiměřené lhůtě písemně reagovat. Pokud ale není naplněna ani jedna z těchto variant, dochází k porušení základních práv odsouzeného, jak bylo shora podrobně vysvětleno.
18. V nyní projednávaném případě stěžovatel nedostal žádný prostor, aby se svou argumentací pokusil ovlivnit rozhodování stížnostního soudu. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stížnost státní zástupkyně proti usnesení soudu prvního stupně sice tento soud stěžovateli zaslal, ale ta byla na poště připravena k vyzvednutí až 22. 7. 2020, reálně ji stěžovatel převzal až 29. 7. 2020 (č. l. 324). Jelikož stížnostní soud rozhodoval dne 21. 7. 2020, nemohl se logicky stěžovatel ke stížnosti včas vyjádřit. O stížnosti bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, a tudíž stěžovatel nedostal příležitost se hájit ani přímo při jednání.
19. Dopad rozhodnutí stížnostního soudu byl pro stěžovatele zásadní, neboť rozhodl opačně než soud prvního stupně a výsledkem napadeného usnesení by bylo omezení jeho osobní svobody. Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu je přitom zřejmé, že změna rozhodnutí vycházela především z argumentace státní zástupkyně ve stížnosti (viz narace výše). Obsažená tvrzení přitom při veřejném zasedání před soudem prvního stupně nebyla vůbec zmíněna. Naopak tam přítomný státní zástupce uvedl, že je třeba dát stěžovateli ještě jednu šanci, že jeho odsouzení za maření výkonu úředního rozhodnutí nebylo tak závažné a nařízení výkonu trestu považoval státní zástupce za kontraproduktivní (srov. č. l. 315-316). Za těchto podmínek samozřejmě musela být stěžovateli dána příležitost se proti nové a pro něj jistě nepříznivě překvapující argumentaci ve stížnosti bránit a stížnostní soud měl jeho případnou obranu zvážit. Jestliže tak neučinil a z neznámého důvodu se svým rozhodnutím nepočkal na vyjádření stěžovatele nebo místo toho nenařídil veřejné zasedání, porušil výše zdůrazněná ustanovení Listiny.
20. Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadeného usnesení z důvodu popsaného procesního pochybení stížnostního soudu. Reflektoval aplikační důsledky principu subsidiarity, jimiž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, a věcně se již nezabýval v ústavní stížnosti vznesenými námitkami, kterými stěžovatel reagoval na argumentaci státní zástupkyně ve stížnosti a i jinak brojil proti přeměně trestu. K jejich důkladnému posouzení bude dán prostor po vrácení věci stížnostnímu soudu, jenž před novým rozhodnutím musí dát stěžovateli možnost oponovat obsahu stížnosti státní zástupkyně. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že nijak nehodnotí důvody, na jejichž základě stížnostní soud dospěl k závěru o nutnosti proměnit stěžovateli trest a samozřejmě tedy ani nijak nepředjímá budoucí vlastní rozhodnutí stížnostního soudu.
VII. Závěr
21. Stížnostní soud vyhověl stížnosti státní zástupkyně a změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně a stěžovateli proměnil podmíněný trest na trest nepodmíněný. Tím, že stěžovateli nedal možnost se ke stížnosti vyjádřit nebo nenařídil veřejné zasedání, mu neumožnil hájit účinně svá práva a porušil zásadu kontradiktornosti soudního řízení a rovnosti stran.
22. Ústavní soud s ohledem na uvedené ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona].
Autor: US