// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 04.06.2021
ÚS: Nesprávné poučení o (ne)přípustnosti podání dovolání
I. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a proti němuž je dovolání přípustné za podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013.
II. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je též řádné poučení účastníků řízení o možnosti podat dovolání. Poučil-li odvolací soud účastníka řízení nesprávně o nepřípustnosti podání dovolání, přičemž účastník řízení se tímto nesprávným poučením řídil a podal proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, musí být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 642/21, ze dne 18. 5. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou dne 2. 7. 2018 u městského soudu se původní žalobkyně, obchodní společnost Saisyfox s. r. o., domáhala toho, aby jí stěžovatelka z titulu plnění "smlouvy o spolupráci s licenčním ujednáním" zaplatila částku 300 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se naproti tomu domáhala vzájemným návrhem ze dne 3. 10. 2018 na původní žalobkyni "zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 500 000 Kč, dále peněžité náhrady bezdůvodného obohacení a částky 60 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2019". Rozhodnutím městského soudu ze dne 18. 5. 2020 pak došlo k záměně účastníků na straně žalobkyně, kterou se stala právě vedlejší účastnice. V návaznosti na podání vzájemného návrhu podle § 97 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byla stěžovatelka usnesením městského soudu ze dne 11. 3. 2020 vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 255 000 Kč, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 5. 2020, lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 29. 5. 2020. Podáním ze dne 4. 5. 2020 (doplněným na výzvu soudu dne 26. 6. 2020) stěžovatelka navrhla, aby městský soud připustil částečné zpětvzetí vzájemné žaloby tak, že se po původním žalobci domáhá toliko zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazené odměny za poskytnutí licence. Spolu s tímto podáním stěžovatelka uhradila částku 41 107,20 Kč, která měla patrně představovat poměrnou část soudního poplatku.
3. Napadeným usnesením městský soud řízení o vzájemném návrhu stěžovatelky zastavil (výrok I.) a současně rozhodl, že se stěžovatelce vrací složená částka ve výši 41 107,20 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka ke dni 29. 5. 2020 nesplnila řádně svou poplatkovou povinnost. To, že stěžovatelka vzala svůj vzájemný návrh částečně zpět, nic nemění na skutečnosti, že byla řádně vyzvána k uhrazení soudního poplatku ve stanovené výši a s ohledem na procesní úkon částečného zpětvzetí návrhu měla ve stanové lhůtě zaplatit minimálně celý soudní poplatek ze zbývající částky předmětu řízení ve výši 700 000 Kč. Soudní poplatek přitom činí částku 79 000 Kč, skládající se z částky 35 000 Kč podle položky 1/b Sazebníku poplatků a z částky 44 000 Kč coby 20 % [nevratná část podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")] z vyměřeného poplatku za část řízení. Jelikož stěžovatelka zaplatila pouze částku ve výši 41 107,20 Kč, musel soud s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o vzájemném návrhu pro nezaplacení soudního poplatku zastavit.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že to spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.]. Stěžovatelka měla za to, že městský soud měl podle judikatury Nejvyššího soudu zastavit řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pouze v části, v níž vzala vzájemnou žalobu zpět. Přístup městského soudu pokládá za "extrémně formalistický" a vedoucí k odmítnutí spravedlnosti.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí městského soudu. Ztotožnil se přitom s odůvodněním jeho rozhodnutí a dále uvedl, že postup navržený stěžovatelkou nepřichází v úvahu "již z toho důvodu, že nejprve je třeba zabývat se tím, zda byla splněna poplatková povinnost a až poté zpětvzetím, resp. částečným zpětvzetím žaloby nebo vzájemného návrhu". V poučení o opravném prostředku vrchní soud bez bližšího odkazu na konkrétní zákonné ustanovení uvedl, že "proti tomuto usnesení není dovolání přípustné".
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že v důsledku zastavení řízení o vzájemném návrhu pro údajné nezaplacení soudního poplatku došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup městského soudu podle ní představuje "extrémně formalistický přístup", jehož důsledkem je odmítnutí přístupu k soudu v rozsahu splněné poplatkové povinnosti. Stěžovatelka soudům vytýká, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 32 Cdo 4581/2018, ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 23 Cdo 2649/2017 a ze dne 2. 2. 2017 sp. zn. 23 Cdo 1426/2016. Městský soud v rozporu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu zastavil řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku i v části, ve které stěžovatelka nevzala svůj návrh zpět a splnila v zákonem stanovené lhůtě svou poplatkovou povinnost. Jelikož se důvod zastavení soudního řízení promítl rovněž do výroku o náhradě nákladů řízení, zasáhla napadená soudní rozhodnutí též do práva stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
7. Městský soud ve svém vyjádření rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že částečné zpětvzetí návrhu nemění nic na skutečnosti, že stěžovatelka byla řádně vyzvána k uhrazení soudního poplatku a s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby měla uhradit soudní poplatek alespoň ze zbývající částky předmětu řízení ve výši 700 000 Kč. Městský soud též konstatuje, že vzájemný nárok byl ze strany stěžovatelky několikrát modifikován, pročež "není v současné době jasné, co je stále předmětem řízení o vzájemném návrhu... Uhrazená částka na soudním poplatku nadto nekorespondovala s vyměřenou výší soudního poplatku ani se zbývajícím nárokem z titulu smluvní pokuty či stávajícím rozsahem vzájemného návrhu uplatněného žalovaným".
8. Ústavní soud vyzval vrchní soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, a to včetně jeho poučení. V reakci na opakovanou výzvu Ústavního soudu se vyjádřil vrchní soud tak, že se s ústavní stížností neztotožňuje, neboť městský soud musel řízení o vzájemném návrhu zastavit. Napadená rozhodnutí nejsou podle něj v rozporu se soudní judikaturou, zákonem o soudních poplatcích ani s Listinou. Proto vrchní soud navrhuje, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku vyjádření vrchní soud rekapituluje průběh řízení před soudy a shrnuje odůvodnění napadených rozhodnutí. K poučení o nepřípustnosti dovolání v napadeném rozhodnutí se vrchní soud, navzdory výzvám Ústavního soudu požadujícím též vyjádření k poučení o opravném prostředku, nevyjádřil.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Všechna stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ní dopadají toliko na situaci, kdy žalobce reagoval na výzvu k zaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě, a nikoliv na situaci, kdy žalobce přistoupil k částečnému zpětvzetí žaloby a úhrady části soudního poplatku (nadto chybně vypočítané) až po uplynutí soudem určené lhůty. K samotné podstatě vzájemného návrhu a průběhu soudního řízení vedlejší účastnice uvádí, že postup stěžovatelky je na hranici dobrých mravů a je veden nepoctivým a spekulativním záměrem majícím donutit vedlejší účastnici, aby se vzdala svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
10. S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice řízení nepovažoval Ústavní soud za účelné tato vyjádření zasílat stěžovatelce k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že je k projednání včas podané ústavní stížnosti příslušný, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), přestože stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. nepodala proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, neboť se řídila jeho nesprávným poučením (viz níže část V. "Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti"). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž "nelze klást k tíži stěžovatelky, že postupovala v důvěře ve správnost a zákonnost poučení odvolacího soudu a nepodala nejdříve dovolání, nýbrž přímo ústavní stížnost" [srov. nález ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 (N 81/89 SbNU 231), obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1820/18 (N 161/90 SbNU 607) nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 (N 109/94 SbNU 317)]. V části týkající se rozhodnutí městského soudu však Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou (viz bod 23 níže).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn jen tehdy, kdyby porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, obzvláště právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)].
13. Přestože je Ústavní soud zásadně vázán návrhovým petitem, v důsledku čehož nemůže přezkoumávat a rušit soudní rozhodnutí nenapadená ústavní stížností, není již vázán odůvodněním ústavní stížnosti, tj. argumenty, které stěžovatelka uvádí jako důvod pro zrušení napadených rozhodnutí [srov. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151), ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 236/05 (N 59/45 SbNU 23) nebo ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69)]. Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 1820/18 (veřejně dostupném též na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz) přistoupil Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání, byť stěžovatelka nesprávnost poučení v ústavní stížnosti nenamítala (viz bod 23 odůvodnění).
14. Napadeným usnesením vrchní soud jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelku přitom poučil o tom, že "proti tomuto usnesení není dovolání přípustné". Toto poučení je však nesprávné.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z § 237 o. s. ř. poté vyplývá, že "není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak".
16. Ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu je přitom rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Současně nejde o rozhodnutí, proti němuž by bylo dovolání objektivně nepřípustné podle některého z důvodů vymezených v § 238 odst. 1 písm. a) až k) o. s. ř. Ústavní soud na tomto místě též upozorňuje na to, že v dané věci nebyl naplněn ani důvod pro objektivní nepřípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., podle něhož je dovolání nepřípustné "proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4". Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. platí, že "žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost". O žádnou z těchto situací však v předmětné věci nešlo, neboť vrchním soudem jako soudem odvolacím bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stejně tak v daném případě nebyl naplněn předpoklad pro nepřípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., neboť toto dopadá toliko na "usnesení, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek", nikoliv (též) na usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
17. Shora uvedený závěr Ústavního soudu potvrzuje též právní nauka, resp. komentářová literatura. Ta uvádí, že "proti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je dovolání přípustné za podmínek podle § 237 o. s. ř. V tomto směru je třeba poukázat na změnu koncepce přípustnosti dovolání, jak byla zakotvena novelou provedenou zák. č. 404/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013, když podle dřívějšího právního stavu dovolání v těchto věcech přípustné nebylo, a dále na to, že na typové přípustnosti dovolání nic nezměnila ani zpřísňující novela zákonem č. 296/2017 Sb., neboť rozhodnutí tohoto druhu nebyla zahrnuta pod katalog § 238 o. s. ř., na rozdíl od rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, ohledně kterých dovolání nadále přípustné není podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř." [VEČERA, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 49; shodně též elektronická verze tohoto komentáře v systému ASPI zpracovaná ke dni 1. 9. 2019 (ASPI ID: KO549_1991CZ)].
18. Lze tak shrnout, že vrchní soud měl stěžovatelku poučit o tom, že dovolání proti předmětnému usnesení je přípustné za podmínek podle § 237 o. s. ř., nikoliv ji poučit o jeho nepřípustnosti. Jelikož se vrchní soud v řízení o ústavní stížnosti nevyjádřil k poučení obsaženém v napadeném rozhodnutí (viz bod 8), lze jen spekulovat, zda došlo k nesprávnému poučení z důvodu nedostatečného zohlednění právní úpravy přípustnosti dovolání účinné od 1. 1. 2013 (viz bod 17), nebo z důvodu nesprávného podřazení tohoto rozhodnutí pod některou z výjimek podle § 238 o. s. ř.
19. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 3659/19 uvedl, že "nemůže přehlédnout, že stěžovatel jednal zcela v souladu s poučením, které mu poskytl v závěru napadeného usnesení soud. Stěžovatel sice byl zastoupen advokátem, který měl vědět, že v dané věci mohl být nedostatek poučení zhojen dovoláním podaným v prodloužené lhůtě tří měsíců (srov. ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř.), z pohledu ústavního přezkumu je však nutné akcentovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj stěžovatel vyšel (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana; z literatury srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 663-664). Odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy."
20. Jelikož se stěžovatelka řídila nesprávným poučením vrchního soudu o nepřípustnosti dovolání a podala ústavní stížnost, "musí zde být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu" (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3659/19 a sp. zn. II. ÚS 1467/18, bod 16 odůvodnění].
21. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z § 5 o. s. ř., tak z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně jako v nálezech sp. zn. II. ÚS 3976/17, sp. zn. I. ÚS 1820/18, sp. zn. II. ÚS 1467/18 nebo sp. zn. II. ÚS 3659/19 dospěl Ústavní soud k závěru, že nesprávným poučením vrchní soud odňal stěžovatelce přístup k Nejvyššímu soudu a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení vrchního soudu důvodná, proto jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu toto rozhodnutí zrušil.
23. Ústavní soud se v tomto řízení ve vazbě na svou ustálenou judikaturu omezil výlučně na posouzení správnosti poučení obsaženého v rozhodnutí vrchního soudu [srov. např. nález ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16 (N 196/87 SbNU 219), ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371) nebo ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02 (N 57/30 SbNU 91)]. V návaznosti na to Ústavní soud připomíná, vázán principem subsidiarity ústavní stížnosti, že se zatím nemůže věcně zabývat námitkami stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu. Za situace, kdy se bude věcí opětovně zabývat vrchní soud (a v případě podání dovolání následně též Nejvyšší soud), Ústavní soud ústavní stížnost v části týkající se rozhodnutí městského soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), danou zde z povahy věci [shodně např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3976/17 (N 81/89 SbNU 231) a sp. zn. II. ÚS 3659/19].
VI.
Závěr
24. Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, že usnesením vrchního soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 3 Co 107/2020-180 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto je podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
25. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 13. 8. 2020 č. j. 32 C 25/2019-174 Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Autor: US