// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 28.05.2021
ÚS: Opomenuté důkazy v řízení před správními soudy
Odkáže-li Nejvyšší správní soud na § 75 odst. 1 soudního řádu správního s tím, že skutečný stav věci byl k datu rozhodování správních orgánů zjištěn dostatečně, přestože stěžovatelem navrhovaný – a krajským soudem rozhodujícím o správní žalobě opomenutý – důkaz osvědčoval skutkový stav, který existoval již v době vydání správního rozhodnutí, dopustí se tím svévolné aplikace § 75 odst. 1 soudního řádu správního, která vede ke zkrácení práv stěžovatele v důkazním řízení před správními soudy. Taková svévole je nepřípustným zásahem do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2193/19, ze dne 21. 4. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 7. 2019, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 24, čl. 26 odst. 3, čl. 30 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 10. 1. 2017 č. j. X zamítla žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se důchod zvýší nebo přizná, zjistí-li se, že byl důchod přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží. Uvedené podmínky pro zvýšení důchodu ale nebyly splněny. V osobním listě důchodového pojištění bylo stěžovateli započteno celkem 43 let a 359 dnů pojištění. K době pojištění (zaměstnání) na Ukrajině v období od roku 1969 do roku 1995 však nemohlo být přihlédnuto podle Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 29/2003 Sb. m. s. (dále jen "smlouva o sociálním zabezpečení"). Podle šetření u Penzijního fondu Ukrajiny stěžovatel pobíral od 10. 6. 2002 do 31. 8. 2015 starobní důchod ze správy Penzijního fondu Ukrajiny, pročež nemohl být vyměřen plný český starobní důchod. Z evidence na Ukrajině byl stěžovatel vyřazen na základě vlastní žádosti k 1. 9. 2015. V platnosti tak zůstalo rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 1. 6. 2015 č. j. X, kterým byl stěžovateli přiznán dílčí starobní důchod ve výši 2 455 Kč měsíčně za dobu pojištění získanou v České republice.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejší účastnice námitky. Uvedl, že je zde rozpor zásadního právního významu spočívající v tom, že nikdy na Ukrajině nepobíral starobní důchod, pouze od roku 2002 do roku 2011 pobíral penzijní výplatu pro postižení v důsledku havárie Černobylské jaderné elektrárny. V potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny došlo ke směšování penzijní výplaty starobní a penzijní výplaty pro postižení v důsledku této havárie. Stěžovatel dále uvedl, že se pokusí jednat s ukrajinským nositelem pojištění v zájmu spolehlivého zjištění, zda a jaké nároky mu vyplývají z titulu důchodového pojištění na Ukrajině.
4. Námitky stěžovatele zamítla vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 26. 6. 2018 č. j. X. Uvedla, že stěžovatel získal 18 let a 119 dnů české doby pojištění a 25 let a 240 dnů ukrajinské doby pojištění. Stěžovatel splnil podmínku dosažení stanoveného důchodového věku i podmínku potřebné doby pojištění, pročež mu byl přiznán starobní důchod ve výši 2 455 Kč měsíčně, který je dále valorizován a vyplácen. Vedlejší účastnice v letech 2015 až 2017 kontaktovala ukrajinského nositele pojištění a žádala podrobné vysvětlení pobírané dávky na Ukrajině, protože stěžovatel tvrdil, že na Ukrajině nepobíral starobní důchod, ale pouze odškodnění za postižení v důsledku havárie na Černobylské jaderné elektrárně. Ukrajinský nositel pojištění zaslal vedlejší účastnici potvrzení ze dne 7. 10. 2016 vydané stěžovateli, že od 10. 6. 2002 do 31. 8. 2015 ze správy Penzijního fondu Ukrajiny pobíral stěžovatel starobní důchod v souladu se zákonem Ukrajiny o všeobecném povinném státním důchodovém pojištění. V potvrzení se uvádí, že stěžovateli byl starobní důchod na Ukrajině přiznán od 10. 6. 2002 a výplata byla pozastavena od 1. 9. 2015 na základě žádosti stěžovatele. Stejné skutečnosti potvrdil ukrajinský nositel pojištění dohodnutým formulářem UA/CZ 001 ze dne 7. 10. 2016. Vzhledem k jednoznačnému potvrzení ukrajinského nositele pojištění byla žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu zamítnuta. Stěžovatel ve svých námitkách opakovaně uváděl, že starobní důchod na Ukrajině nepobíral, avšak bylo prokázáno, že starobní důchod od 10. 6. 2002 do 1. 9. 2015 pobíral, přičemž o zastavení výplaty ukrajinského starobního důchodu požádal s cílem dosáhnout na český starobní důchod v plné výši za získaných 43 let celkové doby pojištění. Podle čl. 39 odst. 4 smlouvy o sociálním zabezpečení budou doby pojištění získané podle právních předpisů smluvních stran jejich občany ke dni vstupu této smlouvy v platnost považovány za doby pojištění té smluvní strany, na jejímž území měl občan k uvedenému datu, nebo naposledy před tímto dnem, trvalý pobyt. Smlouva o sociálním zabezpečení vstoupila v platnost dnem 1. 4. 2003 a k tomuto datu měl stěžovatel trvalý pobyt na území České republiky. Smlouva o sociálním zabezpečení však obsahuje také čl. 40 odst. 2, který výslovně stanoví, že důchody přiznané před vstupem této smlouvy v platnost nebudou v případě přesídlení občanů z jedné smluvní strany do druhé smluvní strany přepočítávány a budou vypláceny smluvní stranou, která důchod přiznala. Stěžovateli byl přiznán starobní důchod na Ukrajině ode dne 10. 6. 2002, pročež se na něj aplikuje čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení. V důsledku toho má být stěžovateli vyplácen starobní důchod přiznaný na Ukrajině z Ukrajiny a v České republice je mu přiznán dílčí starobní důchod pouze za českou dobu pojištění. Pro rozhodnutí nebylo rozhodující, že stěžovateli bylo uděleno dne 27. 2. 2009 české státní občanství.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 1. 2019 č. j. 58 Ad 18/2018-72 zamítl žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí vedlejší účastnice. Krajský soud uvedl, že stěžovatel žalobu odůvodnil tak, že vedlejší účastnice vycházela z nesprávného překladu vyjádření zaslaného Penzijním fondem Ukrajiny. Na základě tohoto pochybení správní orgány nesprávně vyhodnotily, že stěžovatel byl poživatelem starobního důchodu na Ukrajině. Tak tomu ovšem není, neboť stěžovatel pobíral na Ukrajině toliko dávku určenou likvidátorům černobylské havárie. Za tímto účelem stěžovatel opatřil potvrzení od Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 15. 8. 2018, v němž se uvádí, že pobíral peněžní výplatu coby likvidátor havárie, nikoli starobní důchod. Starobní důchod ani stěžovatel od roku 2002 na Ukrajině pobírat nemohl, protože v té době ještě neměl na výplatu této dávky nárok. Krajský soud poté sám nechal vyhotovit tlumočnické překlady odpovědí Penzijního fondu Ukrajiny, které byly ve správním spise bez překladu. Konkrétně šlo o písemnosti ze dnů 19. 3. 2015, 7. 10. 2016, 21. 10. 2016, 26. 12. 2017 a 14. 2. 2018. Ze všech překladů uvedených písemností bylo zjištěno, že stěžovateli byl na Ukrajině vyplácen starobní důchod od 10. 6. 2002, přičemž z posledních dvou písemností bylo zjištěno, že šlo o starobní důchod se snížením penzijního věku v souladu se zákonem Ukrajiny o statusu a sociální ochraně občanů, kteří utrpěli v důsledku černobylské katastrofy. Z opakovaných sdělení Penzijního fondu Ukrajiny je zřejmé, že dávka, kterou stěžovatel na území Ukrajiny v období od 10. 6. 2002 do 31. 8. 2015 pobíral, představuje ukrajinský starobní důchod. I přes vadu správního řízení, představovanou nedostatečným zajištěním překladů uvedených písemností, rozhodnutí vedlejší účastnice obstojí, neboť krajský soud pochybení správních orgánů sám zhojil. Tvrzení stěžovatele, že šlo o dávku určenou obětem černobylské havárie, také není nesprávné, neboť krajský soud z překladu zákona Ukrajiny o statusu a sociální ochraně občanů, kteří utrpěli v důsledku černobylské katastrofy, zjistil, že u osob, které pracovaly nebo bydlely na územích radioaktivního zamoření, se snižuje důchodový věk pro poskytování starobních důchodů. Šlo tak o dávku určenou postiženým černobylskou havárií, nicméně současně šlo o dávku starobního důchodu, jejíž podmínky přiznání byly právě pro účastníky havárie modifikovány tak, že tyto osoby požívaly benefit v podobě sníženého důchodového věku. Krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako Krajský soud v Ústí nad Labem ve skutkově obdobné věci projednávané pod sp. zn. 42 Ad 24/2011, že dávka, kterou stěžovatel na Ukrajině pobíral, je dávkou starobního důchodu poskytovanou za výhodnějších podmínek osobám dotčeným černobylskou havárií. Nejde o speciální dávku, která by smlouvě o sociálním zabezpečení nepodléhala. S ohledem na čl. 40 odst. 2 této smlouvy postupovaly správní orgány správně, když stěžovateli přiznaly pouze dílčí český starobní důchod.
6. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, která byla zamítnuta nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že dávku, kterou pobíral na Ukrajině, nelze považovat za starobní důchod, ale za speciální dávku určenou pro likvidátory černobylské katastrofy, pročež se neuplatní čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil se správními orgány a krajským soudem, jež si obstaraly dostatek podkladů pro závěr, že dávka poskytovaná stěžovateli na území Ukrajiny byla starobním důchodem, tj. dávkou podřaditelnou pod čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení. Stěžovatel poukázal na potvrzení ze dne 15. 8. 2018, které však bylo vydáno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí (to bylo vydáno dne 26. 6. 2018), přičemž podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního vychází správní soud při přezkoumání správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Skutečný stav věci byl k datu rozhodování správních orgánů zjištěn dostatečně. Je sice pravdou, že překlad některých listin nechal vyhotovit až krajský soud, avšak takový postup nemusí vyvolávat nutnost zrušení rozhodnutí správního orgánu. Správní orgán tím vystavuje své rozhodnutí toliko riziku jeho zrušení v případě zjištění nesprávných skutkových závěrů opírajících se o cizojazyčnou listinu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015 č. j. 9 As 12/2014-60), avšak k tomu v této věci nedošlo. Stěžovatel také vedlejší účastnici vytýkal, že mu prostřednictvím své úřednice nesprávně poradila, aby přestal pobírat důchod z Ukrajiny. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že toto své tvrzení stěžovatel nijak nekonkretizoval ani nedoložil, neuvedl, jak by se toto tvrzení při prokázání jeho správnosti mohlo projevit v jeho případě a nezmiňuje žádné ustanovení, které by umožňovalo na základě takového tvrzení důchod zvýšit. Řadou námitek stěžovatele se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť je uplatnil poprvé až v kasační stížnosti. Konkrétně šlo o námitky, že vedlejší účastnice ve svém rozhodnutí nijak nezohlednila náklady, které stěžovatel vynaložil na úřední překlad dokumentů, že je stěžovatel bez jakéhokoli dalšího příjmu a že vedlejší účastnice i krajský soud pochybily, neboť se nezabývaly významem slova "penze", a bez dalšího učinily závěr o "starobním důchodu". Předmětem soudního přezkumu byl výklad čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení, který uvedené skutečnosti neumožňuje zohlednit. Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat ani potvrzením Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 23. 1. 2019 předloženým stěžovatelem až v řízení o kasační stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od počátku správního řízení tvrdí, že na Ukrajině nepobírá a nikdy nepobíral starobní důchod. Vyžádal si vyjádření Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 7. 10. 2016 a zjistil, že došlo k nesprávnému překladu z ukrajinského jazyka, neboť stěžovatel nepobíral starobní důchod, ale dávku ve výši asi 10 000 Kč ročně jako likvidátor havárie na Černobylské jaderné elektrárně. Stěžovatel se na doporučení pracovnice vedlejší účastnice nenávratně vzdal dávky pro postižené černobylskou havárií, avšak ani poté nebylo jeho žádosti o zvýšení starobního důchodu vyhověno. Stěžovatel se sám obrátil na Penzijní fond Ukrajiny s žádostí o upřesnění, zda pobíral či pobírá starobní důchod na Ukrajině. Ve sdělení ze dne 15. 8. 2018 Penzijní fond Ukrajiny uvedl, že stěžovatel od 10. 6. 2002 pobíral peněžní výplatu jako likvidátor černobylské katastrofy, nikoli starobní důchod. Podle stěžovatele nejde o dávku, kterou by bylo možné pokládat za starobní důchod, když navíc výše přiznané dávky zdaleka nepostačuje k hmotnému zajištění stěžovatele či jiné osoby. Jde o dávku, jejímž účelem je zlepšení zdraví a výživy. Vedlejší účastnice i soudy zcela ignorovaly veškeré důkazní prostředky předložené stěžovatelem, které uváděly na pravou míru to, jakého charakteru je dotčená dávka. Slovo "penze" uvedené ve formuláři, který byl vedlejší účastnicí zaslán Penzijnímu fondu Ukrajiny, neznamená bez dalšího starobní důchod. Na tuto skutečnost stěžovatel upozorňoval, ale vedlejší účastnice ji nevzala v úvahu. Krajský soud i Nejvyšší správní soud ponechaly stranou sdělení Penzijního fondu Ukrajiny, která byla vydána stěžovateli a která na rozdíl od striktně daného obsahu formuláře pro komunikaci využívaného vedlejší účastnicí obsahovala vysvětlení charakteru dávky, kterou stěžovatel na Ukrajině pobíral.
8. Podle § 3 správního řádu má správní orgán postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vedlejší účastnice však při rozhodování o žádosti stěžovatele postupovala v rozporu s touto zásadou, když ignorovala dokumenty stěžovatelem předkládané a navíc její pracovnice poskytla stěžovateli nesprávnou radu, aby si zrušil dávky pobírané na Ukrajině s tím, že poté bude jeho žádosti vyhověno. Vedlejší účastnice nerespektovala žádné důkazy, které stěžovatel předložil a které prokazovaly jeho tvrzení o charakteru dávky pobírané na Ukrajině. Tyto dokumenty byly na rozdíl od dokumentů obstaraných vedlejší účastnicí úředně přeloženy do českého jazyka. V řízení před správními orgány přitom úřední překlad dokumentů z ukrajinského jazyka do jazyka českého prováděn nebyl.
9. Soudy se v rámci soudního přezkumu zaměřily pouze na konstatování, že se podle zákona Ukrajiny o všeobecném povinném státním důchodovém pojištění snižuje důchodový věk mimo jiné u osob, které pracovaly nebo bydlely na území zamořeném radioaktivitou, aniž by však dále ověřily, zda stěžovatel splnil podmínky pro přiznání takového důchodu. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud se nezmiňují o tom, jaký měl být u stěžovatele důchodový věk pro pobírání starobního důchodu z Ukrajiny. Soudy rezignovaly na zjišťování, jaký je systém sociálních dávek na Ukrajině, a ani nezjišťovaly, zda stěžovatel mohl pobírat jinou dávku než starobní důchod.
10. Napadeným rozhodnutím bylo zasaženo také do práva stěžovatele na hmotné zabezpečení, neboť Nejvyšší správní soud nezohlednil, že stěžovatel je plně odkázán na český starobní důchod, když žádné další příjmy nemá ani nedisponuje úsporami či majetkem, který by mohl zpeněžit. Stěžovateli jako občanu České republiky nebyl přiznán plný český starobní důchod pouze s odkazem na to, že na Ukrajině pobírá starobní důchod. O povaze této dávky jsou však pochybnosti. Dávka přiznaná stěžovateli na Ukrajině nemůže být s ohledem na její výši považována za starobní důchod, neboť není schopna splnit svůj cíl, kterým má být zabezpečení ve stáří. Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu, že stěžovatel již několik let z Ukrajiny nepobíral žádné dávky, na to ani příspěvek pro likvidátory černobylské havárie, neboť nárok na tuto dávku stěžovateli s ohledem na to, že již není občanem Ukrajiny a nemá na území Ukrajiny pobyt, zanikl. Stěžovatel je tak odkázán na dílčí starobní důchod, který nedosahuje ani výše životního či existenčního minima. Pokud by Nejvyšší správní soud vzal v potaz důkazy předložené stěžovatelem, z nichž vyplývá, že je stěžovatel plně odkázán na starobní důchod v České republice, ale i to, že překlad formuláře byl nesprávný, nedošlo by k tak závažnému zásahu do práva stěžovatele na hmotné zabezpečení.
11. Napadeným rozhodnutím byl také porušen zákaz diskriminace, neboť pouze v důsledku toho, že byl stěžovatel občanem Ukrajiny a pobíral tam dávku pro likvidátory černobylské havárie, mu nebyl přiznán plný český starobní důchod.
III.
Řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud si vyžádal správní spis vedený vedlejší účastnící a soudní spis vedený krajským soudem pod sp. zn. 58 Ad 18/2018. Současně vyzval Nejvyšší správní soud a vedlejší účastnici, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
13. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2019 uvedl, že se ve svém rozsudku zabýval všemi kasačními námitkami, rozhodnými právními otázkami a jím vyslovené závěry jsou podložené logicky nerozpornou argumentací. Primárně tudíž odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se zabýval charakterem dávky, kterou stěžovatel pobíral na Ukrajině, a dospěl k závěru, že si správní orgány i krajský soud obstaraly dostatek podkladů pro závěr, že dávka poskytovaná stěžovateli byla starobním důchodem. Zopakoval, že stěžovatelem zdůrazňované potvrzení ze dne 15. 8. 2018 bylo vydáno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí vedlejší účastnice, pročež nemohlo mít na obsah napadeného rozhodnutí vliv.
14. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 16. 8. 2019 zrekapitulovala průběh správního řízení, shrnula odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti. Dále uvedla, že má za to, že ve věci nepochybila ani nerezignovala na zjištění skutečného stavu věci. Ukrajinského nositele pojištění se opakovaně dotazovala na druh dávky, kterou stěžovatel pobíral a ve všech sděleních a formulářích, které jí byly ukrajinským nositelem pojištění zaslány, se uvádí, že stěžovateli byl od 10. 6. 2002 přiznán starobní důchod. Skutečnost, že šlo o starobní důchod, je uvedena i v potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 31. 8. 2015, které předložil stěžovatel s překladem opatřeným tlumočnickou doložkou. Nelze tak souhlasit s argumentací stěžovatele ohledně různých výkladů slova "penze", respektive pojmu "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom), neboť tento pojem vedlejší účastnice, tlumočnice stěžovatele, tlumočnice, která pořizovala překlad pro krajský soud, i ukrajinský nositel pojištění překládají shodně jako starobní důchod. Stejně je tento pojem přeložen v čl. 2 odst. 1 odrážky druhé a bodu 6 smlouvy o sociálním zabezpečení. Stěžovatel v rámci správního řízení nepředložil žádné potvrzení, z něhož by vyplývalo, že nepobíral "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom), ale specifickou dávku, která není považována ukrajinským nositelem pojištění za starobní důchod (dávku ve stáří). V potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 27. 4. 2017, které vedlejší účastnici předložil stěžovatel, je pouze uvedeno, že stěžovatel není zapsán do evidence správy Penzijního fondu Ukrajiny a důchod nepobírá. Tím však není rozporován druh dříve přiznané dávky, pouze se uvádí, že stěžovatel důchod již nepobírá. Dále v potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 1. 9. 2016 se uvádí, že stěžovatel pobíral privilegovanou "penzijní výplatu", což ovšem nevylučuje, že šlo o starobní důchod. Teprve v potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 15. 8. 2018 se má uvádět, že stěžovatel od 10. 6. 2002 pobíral peněžní výplatu jako likvidátor černobylské havárie a nikoli starobní důchod. Toto potvrzení však vedlejší účastnice nemá k dispozici. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že při vydání napadeného rozhodnutí o námitkách postupovala v souladu s právním i skutkovým stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V průběhu správního řízení se opakovaně obracela na ukrajinského nositele pojištění s žádostí o objasnění, jaký druh dávky stěžovatel pobíral a zda se jedná o dávku uvedenou v čl. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení, nicméně nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tvrzení stěžovatele o specifickém druhu dávky odlišném od starobního důchodu. Z časových souvislostí vyplývá, že k potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 15. 8. 2018 se vedlejší účastnice nemohla v rozhodnutí o námitkách vyjádřit, neboť to bylo vydáno dne 26. 6. 2018. Stěžovatel k ústavní stížnosti předložil "vysvětlení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 19. 6. 2019", které vedlejší účastnice obdržela dne 14. 8. 2019 od Ústavního soudu. Ani toto potvrzení však neznamená automatický nárok na zvýšení starobního důchodu stěžovatele, neboť vedlejší účastnice by na základě tohoto nově předloženého důkazu nejdříve požádala ukrajinského nositele pojištění, aby vysvětlil, z jakého důvodu v dříve zaslaných formulářích a potvrzeních uváděl, že stěžovateli byla od 10. 6. 2002 vyplácena"/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom) za odpracované doby. Stejné územní pracoviště Penzijního fondu Ukrajiny, které vydalo potvrzení dne 31. 8. 2015, v němž uvedlo, že stěžovatel pobíral starobní důchod jako postižený v důsledku havárie jaderné elektrárny Černobyl za plně odpracovaná léta, nyní uvádí, že stěžovatel starobní důchod na Ukrajině nepobíral. Jde o novou skutečnost a vedlejší účastnice bude požadovat vysvětlení od příslušných pracovníků Penzijního fondu Ukrajiny. K námitce stěžovatele, že některé odpovědi Penzijního fondu Ukrajiny postrádají úřední překlad, vedlejší účastnice uvedla, že překlad části jednoho z formulářů byl pro účely správního řízení pořízen obchodní společností PRESTO - PŘEKLADATELSKÉ CENTRUM s.r.o. V následných formulářích a potvrzeních se již datum přiznání důchodu a pojem "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom), který je předmětem sporu, pouze opakuje. I v překladu potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 31. 8. 2015 opatřeném tlumočnickou doložkou Ing. Jany Jechové je sporný pojem překládán jako "starobní důchod". O důchodovém nároku stěžovatele rozhodovalo dávkové oddělení specializované na důchodové nároky posuzované dle smlouvy o sociálním zabezpečení, jehož pracovníci se setkávají se základními pojmy v ukrajinském jazyce. Neměli tedy důvod pochybovat o tom, že by "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom) vyplácená stěžovateli nebyla s ohledem na shora uvedené starobním důchodem. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti jako jednu ze stěžejních námitek uvádí chybný překlad slova "penze", dle vedlejší účastnice byl pojem "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom) přeložen správně jako starobní důchod, na čemž se shodly jak tlumočnice, tak obecné soudy. Stěžovatel pomíjí, že vedlejší účastnice při svém rozhodování nevycházela z překladu izolovaného pojmu "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya), ale z překladu slovního spojení "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom). K námitce, že se stěžovatel vzdal dotčené dávky na Ukrajině na radu pracovnice vedlejší účastnice, se nelze vyjádřit, neboť v dávkovém spise se nenachází záznam z jednání, z něhož by bylo patrné, s jakou pracovnicí jednání vedl, jakou formou (osobně či telefonicky) a jaké informace stěžovatel této pracovnici poskytl.
15. Stěžovatel podáním ze dne 5. 9. 2019 reagoval na výše popsaná vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a uvedl, že se neztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího správního soudu. Pokud Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovateli měla být na Ukrajině vyplácena dávka i po vstupu smlouvy o sociálním zabezpečení v platnost, opak je pravdou. Tím, že se stěžovatel na radu pracovnice vedlejší účastnice vzdal této dávky, nemůže již o ni opětovně žádat, neboť již není občanem Ukrajiny ani na jejím území nemá bydliště. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovateli zanikl nárok na jakoukoli dávku z Ukrajiny. K tvrzení Nejvyššího správního soudu, že potvrzení předložené stěžovatelem až po vydání správního rozhodnutí nemůže mít vliv na obsah napadeného rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že již v průběhu správního řízení a následně i v rámci soudního řízení správního předložil několik potvrzení, která uváděla věci na správnou míru. Vedlejší účastnice i krajský soud však tato potvrzení ignorovaly a lpěly na obsahu formuláře, který není způsobilý obsáhnout veškeré konkrétní případy. Stěžovatel se neztotožňuje s náhledem na překlad formulářů, ani soudní tlumočník nedokázal zohlednit jednotlivé nuance, dokáže to pouze rodilý mluvčí. Správní orgány pak také pominuly, že na to, aby jakákoli osoba mohla pobírat starobní důchod, musí kromě splnění podmínek pro jeho přiznání o něj také požádat. Starobní důchod není poskytován bez dalšího osobám, kterým na to vznikl nárok. Vedlejší účastnice ani správní soudy se však nezabývaly tím, zda stěžovatel splnil podmínky pro přiznání starobního důchodu na Ukrajině a zda o něj vůbec požádal.
16. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
18. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Podstatou celé věci bylo zodpovězení otázky, jaké povahy je dávka, kterou stěžovatel pobíral na Ukrajině před nabytím smlouvy o sociálním zabezpečení v platnost, a zda se tudíž uplatní čl. 40 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení či nikoli. Ze všech podkladů opatřených před vydáním rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 26. 6. 2018 č. j. X, proti kterému stěžovatel brojil správní žalobou, vyplývá, že dávka byla starobním důchodem. Tuto skutečnost potvrdil ukrajinský nositel pojištění opakovaně, a to i v těch písemnostech, které předložil samotný stěžovatel. Ve všech těchto písemnostech, které měla vedlejší účastnice k dispozici před vydáním nyní dotčeného správního rozhodnutí, se hovoří o starobním důchodu. Nelze tak přisvědčit námitkám stěžovatele, že již v průběhu správního řízení předložil dokumenty, které prokazovaly, že na Ukrajině starobní důchod nepobíral.
20. Stejně tak se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že správní orgán či případně správní soudy v písemnostech obdržených v průběhu správního řízení nesprávně vyložily slovo "penze", neboť je v těchto písemnostech užíván pojem "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom), který jako "starobní důchod" přeložila i soudní tlumočnice, jejíž překlad správnímu orgánu předložil sám stěžovatel. Izolovaný pojem "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya) uvedl ukrajinský nositel pojištění až ve formuláři ze dne 23. 1. 2019, tedy po vydání dotčeného správního rozhodnutí vedlejší účastnice o námitkách.
21. Nelze však rozporovat právě tuto skutečnost, že po vydání rozhodnutí vedlejší účastnice o námitkách stěžovatele (tj. po 26. 6. 2018) došlo ve věci k posunu a ukrajinský nositel pojištění změnil své dosavadní stanovisko, které předtím ve svých vyjádřeních adresovaných vedlejší účastnici či stěžovateli několikrát zopakoval. Stěžovatel totiž krajskému soudu jako přílohu správní žaloby předložil potvrzení Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 15. 8. 2018, v němž se výslovně uvádí, že stěžovatel na Ukrajině nepobíral starobní důchod.
22. Otázka, jaké povahy je dávka, kterou stěžovatel na Ukrajině pobíral, a zda spadá pod typy dávek vyjmenované v čl. 2 odst. 1 smlouvy o sociálním zabezpečení, je přitom otázkou skutkovou. To vyplývá jednak ze znění samotné smlouvy o sociálním zabezpečení, jejíž čl. 2 odst. 1 říká, že se vztahuje na poskytování dále vyjmenovaných dávek "podle právních předpisů Ukrajiny", přičemž posouzení právních předpisů cizího státu musí být předmětem dokazování a nespadá pod výjimku stanovenou § 121 občanského soudního řádu. Dále tento výklad již v minulosti zaujal v obdobné věci Nejvyšší správní soud, konkrétně v rozsudku ze dne 31. 5. 2011 č. j. 4 Ads 131/2011-79, v němž Krajskému soudu v Ústí nad Labem uložil provést dokazování do českého jazyka přeloženým zákonem Ukrajiny o statusu a sociální ochraně občanů, kteří utrpěli v důsledku černobylské katastrofy, a dále doplnil, že v případě přetrvávajících pochybností o charakteru dávky je možné si vyžádat od příslušného úřadu sociálního zabezpečení Ukrajiny výklad, za jakou dávku ukrajinské právo toto plnění považuje. Uvedený závěr, že jde o otázku skutkovou, podporují i rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci, neboť i zde bylo k povaze dávky, kterou stěžovatel na Ukrajině pobíral, prováděno podrobné dokazování (jak stran právní úpravy Ukrajiny, tak bylo využito právě vyjádření ukrajinského nositele pojištění).
23. Vzhledem k tomu, že jde o otázku skutkovou, potvrzení ukrajinského nositele pojištění ze dne 15. 8. 2018, které stěžovatel předložil spolu se správní žalobou krajskému soudu, je potvrzením o skutkovém stavu, konkrétně o skutkovém stavu, který z logiky věci existoval již v době vydání rozhodnutí správního orgánu. V takovém případě se ovšem neuplatní časové omezení pro soudní přezkum správního rozhodnutí vyplývající z § 75 odst. 1 soudního řádu správního mířícího na skutkové "novoty". Naopak soud není omezen v dotčené skutkové otázce tím, co nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, jejich obsahu a hodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 1 As 32/2006-99). Uplatní se zde tudíž standardní pravidla dokazování podle § 77 soudního řádu správního.
24. Avšak posun ve skutkových zjištěních vztahujících se k charakteru stěžovatelem pobírané dávky vyplývající z potvrzení ze dne 15. 8. 2018 krajský soud ve svém rozsudku nijak nereflektoval, přestože na uvedené potvrzení stěžovatel poukazoval ve správní žalobě a připojil je k ní. V rozsudku krajský soud toliko zahrnul zmínku o potvrzení ze dne 15. 8. 2018 do narace svého rozhodnutí, kde rekapituloval námitky stěžovatele a písemnosti jím předložené. Dotčené potvrzení dále v rozsudku vůbec nezmiňuje, z čehož lze usoudit, že je nezahrnul do svého hodnocení.
25. Ústavní soudu již mnohokrát ve své judikatuře vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedním z těchto případů je existence opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315); všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O opomenuté důkazy se přitom jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další].
26. K takovému pochybení při rozhodování krajského soudu stran opomenutí potvrzení ukrajinského nositele pojištění ze dne 15. 8. 2018 zjevně došlo.
27. V judikatuře správních soudů jsou opomenuté důkazy považovány za pochybení, které "téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost" [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2009 čj. 1 Afs 76/2009-56 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 1 Afs 45/2010-159; dále také nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
28. Bylo pak úkolem Nejvyššího správního soudu, aby se tímto pochybením krajského soudu zabýval a napravil jej, respektive uložil nápravu krajskému soudu, z důvodu nepřezkoumatelnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, a to z úřední povinnosti v souladu s § 109 odst. 4 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud namísto toho v napadeném rozsudku pouze konstatoval, že potvrzení ze dne 15. 8. 2018 bylo vydáno až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí a odkázal na § 75 odst. 1 soudního řádu správního s tím, že skutečný stav věci byl k datu rozhodování správních orgánů zjištěn dostatečně. S takovým odůvodněním však není možné se spokojit, neboť jak již bylo vysvětleno výše, potvrzení ze dne 15. 8. 2018 předložené stěžovatelem osvědčovalo skutkový stav, který existoval již v době vydání rozhodnutí vedlejší účastnice, pročež měl krajský soud povinnost se jím zabývat.
29. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyslovil, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), nález ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3680/17 (N 39/93 SbNU 53) a další]. V případě, kdy došlo Nejvyšším správním soudem ke svévolné aplikaci § 75 odst. 1 soudního řádu správního způsobem [k pojmu svévole srov. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)], který vedl ke zkrácení práv stěžovatele v důkazním řízení před správními soudy, jde nepochybně o nepřípustný zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
30. Oproti tomu se Nejvyšší správní soud správně nezabýval dalším stěžovatelem předloženým potvrzením, konkrétně formulářovou odpovědí Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 23. 1. 2019, v němž se již v kolonce druh dávky neuvádí "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya za vikom), ale toliko "/*následuje text v azbuce - pozn. AO ÚS/" (pensiya), který soudní tlumočnice překládá jako "penze", neboť toto potvrzení bylo vydáno až po vydání rozsudku krajského soudu a uplatněno stěžovatelem až v řízení o kasační stížnosti. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu je přitom zákonnost rozsudku krajského soudu a vady řízení před krajským soudem. Uplatnění důkazu v řízení o kasační stížnosti, který před krajským soudem uplatněn nebyl (v tomto případě ani nemohl být uplatněn), o žádném pochybení krajského soudu svědčit nemůže a z hlediska přezkumu rozsudku krajského soudu nemá význam. Ze stejného důvodu se správní soudy nemohly zabývat dalším vysvětlením Penzijního fondu Ukrajiny ze dne 19. 6. 2019, v němž se opět výslovně uvádí, že stěžovatel pobíral na Ukrajině toliko platby na zlepšení zdraví a výživy jako postižený v důsledku černobylské havárie, nikoli starobní důchod. Tato potvrzení však bude muset vzít krajský soud, respektive vedlejší účastnice, v úvahu při případném dalším rozhodování o věci.
31. Ústavní soud doplňuje, že se nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatele, že se vzdal dávky na Ukrajině na radu pracovnice vedlejší účastnice a že ve správním řízení nebyly vyhotoveny překlady písemností z ukrajinského jazyka. Tyto již dostatečně vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, v němž poukázal na skutečnost, že radu pracovnice vedlejší účastnice nelze nijak prokázat, vedle toho stěžovatel tato svá tvrzení ani nijak nekonkretizoval, a stran chybějících překladů správně uvedl Nejvyšší správní soud, že překlady následně opatřené krajským soudem odpovídaly zjištěním, která z nepřeložených písemností vedlejší účastnice učinila.
VI.
Závěr
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud se zjevně nesprávnou aplikací zákonné normy dopustil zákazu svévole, v důsledku čehož došlo k nepřípustnému zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl (výrok I.). Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu (výrok II.).
Autor: US