// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.07.2020

ÚS: Náhrada nákladů zastoupení Státního pozemkového úřadu

I. V případě státu, který je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinnosti v této oblasti přenášel na advokáta jako soukromý subjekt. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Tím ovšem není řečeno, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánů státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Nejsou-li takovéto důvody dány, pak uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení účastníkovi řízení, který je organizační složkou státu, bylo porušeno základní právo dotčeného účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a s ohledem na dopad této povinnosti do jejich majetkové sféry také jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

II. Existence neuspokojených restitučních nároků na vydání náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je více než 25 let trvajícím problémem, který zasahuje do práv oprávněných osob, a bylo povinností státu v průběhu tohoto dlouhého období nalézt účinný způsob, jakým budou tyto nároky při respektování legitimního očekávání oprávněných osob vypořádány. Za stávajícího právního stavu, v jehož rámci jsou připuštěny žaloby oprávněných osob na nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s převodem jimi vybraného pozemku, to znamená alespoň zajistit dostatečnou personální a odbornou kapacitu státu pro řešení těchto sporů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3790/19, ze dne 23. 6. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

(…)

III.
Argumentace stěžovatelek

17. Stěžovatelky zdůrazňují, že k podání žalob je vedla nesoučinnost vedlejší účastnice, která odmítla uznat skutečnou výši uvedeného nároku. Nezbytnost tohoto postupu odůvodňují tím, že neměly informace o tom, které dosud nepřevedené pozemky vhodné k převodu jsou předmětem jiného restitučního řízení, případně je u nich uplatňován restituční nárok dříve podanou žalobou na nahrazení projevu vůle. Vlivem nesprávně stanovené ceny původních pozemků se stěžovatelky nemohly zúčastnit mnoha veřejných nabídek, a proto u nich existovala důvodná obava, že jejich nárok na vydání náhradních pozemků nakonec nebude z čeho uspokojit. Předmětem jednotlivých žalob jsou pozemky, jejichž hodnota odpovídá hodnotě restitučního nároku pouze tehdy, pokud je sečtena hodnota pozemků uplatněných přibližně 10 různými žalobami. Rozhodně neplatí, že by hodnota pozemků v každé jednotlivé věci činila plnou výši restitučních nároků stěžovatelek. Podaly jen takové množství žalob, které po více než 25 letech trvání jejich restitučního nároku mohlo zaručit, že tento nárok bude uspokojen.

18. Důvody zpětvzetí jednotlivých žalob spočívaly v zjištění, že náhradní pozemky byly dotčeny žalobami jiných oprávněných osob nebo je nebylo možné nárokovat na základě restitučních právních předpisů, případně byly předmětem nařízeného předběžného opatření. Tyto skutečnosti nemohly stěžovatelky předem vědět. Byla to vedlejší účastnice, kdo měl k dispozici celé a úplné přehledy pozemků, které mohou být nabídnuty jakožto náhradní pozemky. Přesto stěžovatelkám nesdělila, které pozemky je možné převést, a stěžovatelky musely vyjít z toho, které pozemky jsou vedlejší účastnicí evidovány jako vhodné k uplatnění restitučních nároků. Doposud neexistuje žádná veřejně dostupná evidence, z níž by bylo možné zjistit, že určité pozemky jsou předmětem řízení, ve kterém na ně uplatnil nárok jiný restituent.

19. Kromě toho stěžovatelky upozornily, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově bylo pod sp. zn. 15 C 38/2019 nepravomocným rozsudkem vyhověno jedné z předmětných žalob. Stěžovatelky posléze upřesnily, že Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 14. 1. 2020 rozsudek č. j. 19 Co 302/2019-696, kterým částečně potvrdil vyhovující rozsudek. Učinil tak v rozsahu částky 1 695 601,75 Kč, která měla sestávat z restitučního nároku stěžovatelky a) ve výši 109 266,20 Kč a restitučního nároku stěžovatelky b) ve výši 1 586 335,55 Kč. Rovněž Okresní soud v Chebu měl vyhovět jejich žalobě ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 42/2019. Stěžovatelky předpokládají, že jim bude vyhověno nejméně v případě pěti jejich žalob. Hodnota pozemků, u nichž byl dosud nepravomocně nahrazen projev vůle vedlejšího účastníka, měla ke dni podání třetí ústavní stížnosti dosahovat částky ve výši 2 521 947,09 Kč, tedy přibližně jednu třetinu skutečné hodnoty restitučního nároku.

20. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu organizačním složkám státu zásadně nenáleží náhrada nákladů právního zastoupení advokátem, protože by měly být dostatečně personálně vybaveny tak, aby se mohly zastupovat samostatně. Jen výjimečně lze účelnost vynaložených nákladů akceptovat. Tak tomu ale v dané věci není. Pokud měl Státní pozemkový úřad skutečně za to, že je třeba jej v řízení zastoupit, měl se v souladu s § 6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových") dohodnout, že jej bude zastupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Neobstojí závěr, že se tato věc svou náročností vymyká problematice běžných sporů o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě. V žádném případě nejde o typově náročnou věc, naopak jde o standardní řízení s oprávněnými osobami způsobenými liknavostí na straně vedlejší účastnice.

21. Městský soud opakovaně rozhoduje v rozporu s jinými odvolacími soudy (např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2019 č. j. 25 Co 243/2019-580 nebo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2019 č. j. 7 Co 1104/2019-239). V napadených usneseních vzal za své tvrzení vedlejší účastnice, že v důsledku podaných žalob je nucen reagovat na velké množství výzev ze strany soudů, účastnit se desítek soudních jednání, a často provádět velmi rozsáhlou a náročnou analýzu problematiky a možnosti vydat, případně nevydat náhradní pozemky z hlediska zákonnosti a vhodnosti. V soudním řízení, jehož se týká první ústavní stížnost, nicméně nebylo nařízeno jediné jednání. Na jednání, kterého se účastníci zúčastnili v rámci řízení, jehož se týká druhá ústavní stížnost, bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelkám proto není zřejmé, jakých desítek soudních jednání byla vedlejší účastnice nucena se zúčastnit. Nelze souhlasit ani se závěrem městského soudu, že analýza zákonnosti a vhodnosti vydání náhradních pozemků představuje časově a finančně náročný postup. Jestliže vedlejší účastnice provádí analýzu vhodnosti převodu pozemků až poté, co je účastníkem řízení, ve kterém stěžovatelky uplatňují svůj restituční nárok, je takový postup jednoznačným důkazem její nečinnosti. Od roku 1993 měla dostatek času tyto časově náročné postupy zrealizovat. To, že tak neučinila, nemůže být přičítáno k tíži stěžovatelek, ale opět pouze a jedině k tíži vedlejší účastnice.

22. Přiznání náhrady nákladů řízení vynaložených na zastoupení advokátem vedlejší účastnici je podle stěžovatelek v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť je dostatečně personálně vybavena vlastním aparátem. Navzdory tomu, že stěžovatelky měly vést s vedlejší účastnicí jednání již od roku 1993, doposud neuspokojila jejich restituční nároky a 10 let jim zatajovala skutečnou cenu původních pozemků. Vedlejší účastnice měla již v roce 2008 k dispozici znalecký posudek, jímž byla hodnota původních pozemků stanovena částkou 4 650 945 Kč.

23. Krajský soud v napadeném usnesení odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 3725/13, který se mj. zabýval otázkou nákladů řízení a jejich přiznání soukromému subjektu v případech, kdy je tento subjekt zastoupen advokátem. V konkrétním případě šlo o zastoupení banky v řízení ve věci oprávněnosti účtování poplatků za vedení účtu. Odkazovaný nález se zabýval otázkou hrazení nákladů řízení v tzv. sériových sporech, jeho závěry však nelze použít ve věci stěžovatelek. Předně v něm šlo o soukromoprávní vztah, kdy spotřebitel nejdříve uzavřel s žalovaným smluvní vztah s tím, že přistoupil na podmínky v něm stanovené a následně chtěl tyto podmínky zvrátit soudním rozhodnutím. Oproti tomu stěžovatelky (před nimi jejich matka) od roku 1992 uplatňují u vedlejší účastnice své restituční nároky a ta jim tyto nároky nepřiznává, zatajuje jim skutečnou hodnotu nezákonně odňatých pozemků, neumožňuje jim účast ve výběrových řízeních. Další rozdíl spočívá v tom, že tehdy se Ústavní soud zabýval nároky na náhradu nákladů řízení účastníka, který nebyl státem, nýbrž byl soukromou osobou. Uvedený nález se týkal sporů, kdy tisíce spotřebitelů žalovalo banky o tzv. bagatelní částky, spočívající v uhrazených poplatcích za vedení účtu. Oproti tomu stěžovatelky podaly dohromady něco málo přes třicet žalob, a to - jak již bylo uvedeno výše - pouze z toho důvodu, že jim vedlejší účastnice neposkytla dostatečnou součinnost.

24. Stěžovatelky odkazují i na nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.) ve věci tzv. restituční tečky, podle něhož vláda a Státní pozemkový úřad setrvale zdůrazňují, že zbývající restituční nároky představují již pouze zanedbatelný zlomek z celkového počtu původních restitučních nároků. Tento závěr Ústavního soudu jednoznačně zpochybňuje tvrzení vedlejší účastnice, že ve věci všech těchto soudních řízení musí být zastoupena advokátem. Důvodem pro její zastupování nemůže být ani současná situace s velkým množstvím podobných sporů vyvolaných v důsledku tzv. restituční tečky, kterou vlastně způsobil sám stát. Neschopnost státu reagovat zvýšením počtu zaměstnanců kvalifikovaných nemůže jít k tíži osob uplatňujících své restituční nároky.

25. Do vlastnického práva stěžovatelek mělo být nepřípustně zasaženo i z toho důvodu, že výše nákladů řízení byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nikoli podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89 exekučního řádu. Pokud by obecné soudy použily uvedenou vyhlášku, výše náhrady by byla mnohonásobně nižší. Stanovená výše nákladů představuje značnou část hodnoty majetku, která byla stěžovatelkám přiznána uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově a ke kterému by se bez uplatňování svých práv u soudu nedomohly.

IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

26. Usnesením ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 3790/19 byly ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3790/19 a IV. ÚS 4084/19 spojeny ke společnému řízení. Usnesením ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3790/19 k němu byla spojena i ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 325/20.

27. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u soudů prvního stupně v jednotlivých řízeních, jichž se týkají ústavní stížnosti, a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavním stížnostem.


IV./a
Vyjádření obecných soudů

28. Městský soud ve svém vyjádření (k první ústavní stížnosti) ze dne 8. 1. 2020 uvedl, že si je vědom rozdílnosti v rozhodování o nákladech řízení v typově obdobných věcech (tisíce sporů vyvolaných právními nástupci původních oprávněných osob neuspokojených ve svých restitučních nárocích, v nichž je řešena velmi široká a různorodá škála složitých právních problémů - hodnoty restitučních nároků, povaha protiprávně odňatých pozemků, promlčení, rozsah dosud neuspokojených nároků, vhodnost označených náhradních pozemků k vydání, apod.). Z odůvodnění usnesení je zřejmé, jaké z nabízejících se řešení v této věci zvolil a z jakých důvodů.

29. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 2. 3. 2020 konstatoval, že za situace, kdy byla žaloba vzata zpět, aniž by bylo ze strany vedlejšího účastníka plněno či nárok stěžovatelek byl jakýmkoli jiným způsobem uspokojen, bylo nutno vycházet pouze z procesního zavinění účastníků. Zejména v množství soudních řízení, které vyvolaly stěžovatelky, a složitosti projednávaných sporů spatřoval důvody pro závěr o účelnosti zastupování státu advokátem. V podrobnostech odkázal na své usnesení.

30. Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2020 odkázal na odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení, kdy bylo rozhodováno podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu při zohlednění procesního zavinění stěžovatelek. Zastoupení vedlejší účastnice advokátem bylo shledáno účelným. Pokud jde o tvrzení stěžovatelek, že žalobu vzaly zpět poté, co zjistily, že vybrané pozemky jsou předmětem jiného restitučního řízení, pak tato skutečnost byla zjistitelná již před podáním žaloby z výpisu z katastru nemovitostí (informace o omezení vlastnického práva - nařízené předběžné opatření).

IV./b
Vyjádření vedlejší účastnice

31. K ústavním stížnostem se vyjádřila i vedlejší účastnice, a to podáním ze dne 17. 1. 2020 (reagujícím na první ústavní stížnost) a podáním ze dne 10. 3. 2020. V prvním z nich uvedla, že úlohou Ústavního soudu není přezkum zákonnosti rozhodnutí. Napadené usnesení bylo řádně odůvodněno, zohlednilo relevantní judikaturu Ústavního soudu a nevybočuje ani z rozhodovací praxe městského soudu v obdobných případech. Spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv (navíc v případě, kdy jde o částku nepřevyšující 10 000 Kč), ledaže jde o extrémní vybočení z ustálených pravidel pro přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení.

32. V nyní posuzované věci měl spočívat důvod pro uznání účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem především v tom, že stěžovatelky zahájily celkem 36 žalob u 27 okresních soudů, většinu z nich navíc v krátkém období pouhých 2 měsíců, a uplatnily tak nároky několikanásobně převyšující jimi tvrzenou hodnotu jejich restitučního nároku 7 229 750 Kč. Poslední žalobu podaly u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dokonce až dne 12. 8. 2019, tedy téměř měsíc poté, co v několika řízeních, včetně řízení dotčeného ústavního stížností, vzaly stěžovatelky své žaloby zpět s odůvodněním, že vedení těchto sporů nepovažují za hospodárné a účelné. Tvrzení stěžovatelek o vedení jednání s vedlejší účastnicí od roku 1993 je minimálně silně zavádějící. V tomto roce sice uplatnila své restituční nároky matka stěžovatelek jakožto původní oprávněná, po přiznání uvedených nároků v roce 2008 však ani ona, ani stěžovatelky nevyvíjely žádnou činnost směřující k uspokojení těchto nároku. Tento stav trval až do roku 2018, kdy stěžovatelky požádaly o přecenění svého nároku. Tehdy se také poprvé přihlásily do veřejné nabídky a následně podaly předmětné žaloby.

33. Ústavní stížnost je podle vedlejší účastnice vnitřně rozporná, když se v ní na jedné straně uvádí, že rozhodnutí bylo překvapivé, a na straně druhé, že tak městský soud rozhoduje opakovaně. Posuzovaná věc je typově náročná a s ohledem na množství řešených soudních sporů, které stěžovatelky zbytečně vyvolaly v neúměrném množství, vedlejší účastnice nemůže zajistit odpovídající kvalifikované zastoupení výhradně ze svých personálních zdrojů a nejde tak o její běžnou agendu. Plně se zde uplatní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13. Vedlejší účastnice tvrdí, že podle znaleckého posudku z roku 2019, který si pro účely ocenění restitučního nároku stěžovatelek nechala vypracovat, v případě ocenění všech původních pozemků jakožto stavebních by jejich nárok představoval částku ve výši 2 258 879 Kč, tedy téměř o 5 mil. Kč méně, než stěžovatelky požadují. Zároveň byl v minulosti vypracován jiný znalecký posudek, kterým byly tyto pozemky oceněny dohromady částkou 4 650 945 Kč, ze které vycházel i Okresní soud v Trutnově ve věci sp. zn. 15 C 38/2019. Stěžovatelkami tvrzená výše restitučního nároku 7 229 750 Kč není správná.

34. Další složitá otázka, kterou je ve věci třeba zodpovědět, se týká aplikace srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Tato otázka nebyla dosud soudy jednoznačně vyřešena. Vyžaduje výklad řady neurčitých pojmů ("stavební srostlost", "nezpevněná komunikace", "v místě" či "neuvažuje se, je-li v místě městská doprava"), jakož i posouzení toho, zda je třeba při aplikaci srážek vycházet ze stavu původního pozemku v okamžiku jeho přechodu na stát nebo je třeba v otázce možnosti napojení na inženýrské sítě zohlednit budoucí plánovanou výstavbu a tyto posuzovat pak až zejména k 24. 6. 1991. Všechny tyto otázky jsou předmětem sporu nejen mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí, ale shodu na nich nenacházejí ani jednotliví soudní znalci ani soudy.

35. Tvrzení stěžovatelek, že byly nuceny podat větší množství žalob z důvodu nesoučinnosti či obstrukcí ze strany vedlejší účastnice, kvůli které neměly mít údaje o pozemcích způsobilých být předmětem převodu podle zákona o půdě, je podle vedlejší účastnice nepravdivé a zavádějící. Sdělení takovýchto údajů po ní nebylo požadováno. Stěžovatelky navíc mohly podat žalobu na určení výše svého restitučního nároku, čímž by tato otázka byla vyřešena v rámci jednoho soudního řízení. Následně by se mohly domáhat uspokojení svého nároku zákonem předpokládanou cestou, tedy účastí ve veřejných nabídkách. Stěžovatelky vzaly ke dni prvního vyjádření vedlejší účastnice zpět více než jednu třetinu svých žalob (v době druhého vyjádření to byla již téměř polovina žalob) předtím, než došlo k prvnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, tedy za situace, kdy vůbec není zřejmé, zda, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude jejich restituční nárok uspokojen. Nejde o hospodárné chování, které by mělo požívat ústavněprávní ochrany. Vedlejší účastnice byla nucena i v těchto již zastavených řízeních činit celou řadu kroků, které ji stály nemalé finanční prostředky. Některé soudy v případě kolize více nařízených jednání nepřipouštějí ani odročení jednání v případech, kdy se ho její zástupce, třeba z důvodu onemocnění, nemůže zúčastnit. Mají totiž za to, že vedlejší účastnice má vždy možnost a implicitní povinnost zajistit účast svého zástupce (srov. též usnesení ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3803/19).

36. Poukazují-li stěžovatelky na § 6 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, toto ustanovení jim pouze umožňuje nechat se zastupovat Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ustanovení § 8 písm. e) tohoto zákona nicméně počítá i se zastoupením organizačních složek státu na základě plné moci, přičemž využití této možnosti nemůže jít k tíži vedlejší účastnice.

IV./c
Replika stěžovatelek

37. Stěžovatelky využily možnosti reagovat na uvedená vyjádření. Ve své replice ze dne 4. 5. 2020 uvedly, že i nadále považují ústavní stížnosti za zcela důvodné a v podrobnostech odkázaly na svou původní argumentaci. Důvodnost ústavních stížností opírají i o nález ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2434/19, ve kterém Ústavní soud sice rozhodoval ve věci přiznání náhrady nákladů řízení hlavnímu městu Praze, použité argumenty ovšem lze vztáhnout i ke Státnímu pozemkovému úřadu. Dostatečné materiální a personální vybavení k hájení svých práv a řádnému hospodaření s majetkem by mělo být v jeho případě presumováno. Napadeným rozhodnutím stěžovatelky vytýkají, že žádné z nich spravedlivě neodůvodnilo účelnost nákladů právního zastoupení advokátem, a to nejen ve vztahu k vlastnímu úřednickému aparátu a předmětu činnosti Státního pozemkového úřadu, ale ani ve vztahu k argumentům, proč nebylo využito případného právního zastoupení ze strany Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tuto argumentaci nepředložil soudu ani Státní pozemkový úřad. Obecné soudy proto při rozhodování o nákladech řízení zcela jednoznačně rozhodovaly v rozporu s výše uvedenou presumpcí.

38. Žaloby stěžovatelek byly podle jejich tvrzení podány pouze v důsledku jednání vedlejší účastnice, která k dnešnímu dni stále neuspokojila veškeré jejich nároky a jejich uspokojení je fakticky možné pouze prostřednictvím podaných žalob. Aktuálně bylo obecnými soudy nepravomocně i pravomocně rozhodnuto o převodu náhradních pozemků v rozsahu 4 326 484,03 Kč, tj. ve vyšším rozsahu nežli činí ocenění restitučních nároků částkou 2 258 879 Kč, k němuž došlo znaleckým posudkem vyhotoveným na žádost Státního pozemkového úřadu. V soudních řízeních mezi týmiž účastníky měly být doposud vyhlášeny čtyři vyhovující rozsudky soudů prvního stupně a dva rozsudky odvolacího soudu.

39. Pokud vedlejší účastnice ve svém vyjádření zpochybňuje ústavněprávní rozměr podaných ústavních stížností, stěžovatelky zdůrazňují, že předmětem tohoto řízení o ústavních stížnostech je přiznání nákladů řízení ve výši 149 327,60 Kč. Právní zastupování v soudních řízeních ve sporech s restituenty patří do gesce Státního pozemkového úřadu, který na svých internetových stránkách sám deklaruje, že v současné době je jeho právní odbor personálně posílen, neboť se očekává, že vzroste počet soudních sporů řešených vlastními právníky úřadu. Neobstojí závěr, že soudní spory jsou natolik složité, že je třeba, aby v nich byl Státní pozemkový úřad zastoupen advokátem. Stěžovatelky i nadále trvají na podaných ústavních stížnostech.

V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

40. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhů. Ústavní stížnosti jsou přípustné [stěžovatelky neměly k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými a splňují i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.
Vlastní posouzení

41. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelek, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnosti jsou důvodné.

42. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

43. Ústavní stížnosti se týkají rozhodnutí o náhradě nákladů vzniklých ve třech řízeních o žalobách, jimiž se stěžovatelky domáhaly nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, tedy státu, za něhož jedná Státní pozemkový úřad, uzavřít s nimi jako oprávněnými osobami podle § 4 odst. 4 zákona o půdě smlouvu o převodu různých pozemků jako náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a to z důvodu, že restituční nárok vzniklý jejich právní předchůdkyni nebyl ze strany státu doposud uspokojen. Ve všech těchto řízeních vzaly stěžovatelky žalobu zpět, protože shledaly vyhovění těmto žalobám za nepravděpodobné a pokračování v řízeních o nich za neekonomické. Obecné soudy jim ve všech třech případech uložily povinnost uhradit společně a nerozdílně vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu spočívající také v náhradě nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem. Její právní zastoupení bylo shledáno potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak to předpokládá § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž právě vůči tomuto právnímu závěru směřují námitky stěžovatelek.

44. Napadená usnesení přezkoumal Ústavní soud z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž součástí je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)], v němž musí být pro účastníky řízení seznatelným způsobem vyjádřena skutková zjištění a na ně navazující právní závěry obecných soudů. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu.

45. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad tzv. podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.

46. Uvedené požadavky se uplatní vůči soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen vůči rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

47. Podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

48. Podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jak je ale dále uvedeno v odstavci 2, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

49. Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že k zastavení řízení došlo procesním zaviněním stěžovatelek, které vzaly žaloby zpět, aniž by došlo k uspokojení jimi uplatněných nároků ze strany vedlejší účastnice. Posouzení obecných soudů nicméně neobstojí z výše uvedených hledisek spravedlivého procesu v rozsahu, v němž byly náklady vynaložené na právní zastoupení vedlejší účastnice shledány účelně vynaloženými podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a v němž byla stěžovatelkám uložena povinnost k jejich náhradě podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

50. Jak vyplývá z napadených usnesení, obecné soudy si byly vědomy ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [počínaje nálezem ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nález ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) nebo nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (N 75/85 SbNU 317)] v otázce náhrady nákladů řízení, která je založena na tezi, že v případě státu, který je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinnosti v této oblasti přenášel na advokáta jako soukromý subjekt. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Tím ovšem není řečeno, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánů státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.

51. Uvedené závěry se uplatní i v případě, kdy je stát zastoupen Státním pozemkovým úřadem, který je jeho organizační složkou. Podle § 1 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, je Státní pozemkový úřad správním úřadem s celostátní působností, který vykonává působnost podle zákona o půdě. Stejným způsobem byla ostatně v minulosti posuzována účelnost zastoupení advokátem v případě někdejšího pozemkového fondu, který dříve vykonával působnost Státního pozemkového úřadu, o kterou jde v dané věci [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)]. Na postavení vedlejší účastnice naopak nelze vztáhnout závěry uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to již z toho důvodu, že v tomto nálezu nešlo o žalobu stěžovatelky proti státu, nýbrž proti osobě soukromého práva, na něž se výše uvedená judikatorní východiska nevztahují.

52. Obecné soudy založily svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených na zastupování státu advokátem stručně řečeno na třech skutečnostech, jimiž jsou složitost problematiky, počet podaných žalob a celková cena uplatněných náhradních pozemků, jež měla výrazně převyšovat hodnotu tvrzeného restitučního nároku. Z hlediska složitosti problematiky šlo v jednotlivých věcech o posouzení rozsahu restitučního nároku stěžovatelek, neboť mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí existoval rovněž spor ohledně výše hodnoty restitučního nároku. Současně bylo třeba posoudit, zda je vůbec převod těchto pozemků možný, tedy zda mu nebrání nějaká jiná skutečnost.

53. Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska působnosti Státního pozemkového úřadu podle zákona o půdě lze za jeho standardní agendu považovat jak spory týkající se hodnoty restitučního nároku, tak uplatňování restitučního nároku žalobou na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s oprávněnými osobami podle zákona o půdě smlouvu o převodu konkrétních náhradních pozemků. Možnost domáhat se převodu náhradního pozemku uvedenou žalobou byla v minulosti opakovaně připuštěna Ústavním soudem [počínaje nálezem ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303); dále též nález ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323), nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27), nález ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 3169/07 (N 5/56 SbNU 41), nález ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 (N 180/58 SbNU 579) a nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2989/09 (N 88/65 SbNU 193)] a tento právní názor lze již více než patnáct let považovat za ustálenou součást nejen jeho judikatury, ale také judikatury obecných soudů.

54. Složitost věci důvodem účelnosti právního zastoupení být může, přičemž je třeba ji posuzovat samostatně v každém jednotlivém řízení. Z napadených rozhodnutí se nicméně nepodává žádná konkrétní okolnost, pro kterou by právě v případě jimi zastavených řízení mělo jít po stránce obsahové o věc, která natolik vybočuje ze standardní agendy Státního pozemkového úřadu, že vyžadovala zastupování státu advokátem. Určitě ji nelze spatřovat, bez podrobnějšího vysvětlení, v pouhém poukazu na charakter pozemků, o které ve věci jde, či nutnost posouzení věci "nikoli jen z hlediska jazykového výkladu právní normy, ale i celkového účelu zákona o půdě ohledně nároku na vydání náhradních pozemků, a opakované novelizace aplikované právní normy".

55. Pokud jde o početnost žalob stěžovatelek a rozsah jimi uplatňovaného restitučního nároku, jakákoli úvaha musí zohledňovat specifickou povahu předmětných žalob. Stěžovatelky jimi sice uplatňují svůj restituční nárok na převod náhradního pozemku, je to však teprve rozhodnutí soudu, které stanoví způsob vypořádání tohoto nároku, a tedy určí, který konkrétní pozemek na ně bude převeden. Tento konstitutivní účinek odpovídá tomu, že připuštění předmětných žalob v rozhodovací praxi soudů bylo následkem neústavního stavu, kdy zjednodušeně řečeno nároky oprávněných osob na vydání náhradního pozemku nebyly dlouhodobě uspokojovány, ačkoli těmto osobám svědčilo legitimní očekávání, že k uspokojení restitučních nároků dojde a bude tak naplněn účel zákona o půdě. Uplatnění nároku na převod konkrétního pozemku žalobou ze strany oprávněných osob bylo připuštěno jako prostředek ultima ratio, tedy jako poslední možnost, jak se domoci svého nároku na převedení náhradního pozemku proti případnému liknavému či svévolnému postupu někdejšího pozemkového fondu. Nabídky pozemků byly totiž realizovány v nedostatečném množství a fakticky tak byla možnost oprávněných osob získat v rozumném časovém rámci adekvátní náhradní pozemek významně ztížena, ne-li znemožněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02).

56. Bylo povinností obecných soudů posoudit, zda Státní pozemkový úřad byl schopen zvládnout svou účast v předmětných soudních řízeních v rámci své běžné agendy. Jejich úvaha měla reflektovat skutečnost, že existence neuspokojených restitučních nároků na vydání náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je více než 25 let trvajícím problémem, který zasahuje do práv oprávněných osob, a bylo povinností státu v průběhu tohoto dlouhého období nalézt účinný způsob, jakým budou tyto nároky při respektování legitimního očekávání oprávněných osob vypořádány (k tomu rovněž nález sp. zn. Pl. ÚS 35/17). Za stávajícího právního stavu, v jehož rámci jsou připuštěny žaloby oprávněných osob na nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s převodem jimi vybraného pozemku, to znamená alespoň zajistit dostatečnou personální a odbornou kapacitu státu pro řešení těchto sporů.

57. Vzhledem k již zmíněné specifické povaze předmětných žalob musí být počítáno také s tím, že uvedené žaloby jsou z povahy věci spojeny s nejistotou ohledně toho, zda v případě konkrétního pozemku nemohou existovat okolnosti bránící jeho převodu, o nichž oprávněné osoby nemohly předem vědět nebo je nějak ovlivnit [srov. usnesení ze dne 25. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 508/13 (U 3/68 SNU 515)]. Protože oprávněná osoba provádí žalobou vlastně výběr náhradního pozemku, přičemž jakékoli právo k němu jí vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu, mohou nastat i situace, že okolnost bránící převodu pozemku pro ni nebude předem seznatelná, ale že dokonce vznikne až v průběhu soudního řízení.

58. Ze zjištění obecných soudů vyplývá, že stěžovatelky za účelem uspokojení svého restitučního nároku zahájily celkem 36 řízení u 27 různých soudů prvního stupně a jejich žaloby se měly týkat přibližně 450 pozemků nacházejících se po celé republice. Větší počet žalob vyplynul z volby požadovaných náhradních pozemků, které se nacházely v obvodech různých soudů prvního stupně, a tedy již z tohoto důvodu stěžovatelky nezahájily toliko jediné řízení. Dále je třeba uvést, že hodnota pozemků, jež měly být v případě úspěchu žalob převedeny, přesahovala hodnotu jimi tvrzeného restitučního nároku, což nerozporují ani stěžovatelky. Svým postupem se pokusily eliminovat rizika plynoucí ze specifické povahy předmětných žalob, tedy že část zvolených pozemků pravděpodobně nebude moci být převedena, a tudíž uplatnily najednou takové jejich množství, na jehož základě by jejich restituční nárok mohl být uspokojen. K tomu by podle jejich tvrzení postačovalo vyhovět 10 žalobám. Stěžovatelky vzaly žaloby zpět poté, co zhodnotily, že některé z podaných žalob nemohou být úspěšné.

59. Při zohlednění výše uvedených požadavků na personální a odborné zajištění Státního pozemkového úřadu je zřejmé, že pokud by posouzení účelnosti právního zastoupení záviselo jen na počtu zahájených soudních řízení, pak samotný počet 36 soudních řízení nemůže pro správní úřad s celostátní působností představovat problém. Protože předmět těchto žalob zjevně převyšoval hodnotu tvrzeného restitučního nároku, a tedy část takto zahájených soudních řízení musela nezbytně vyústit do zamítnutí žaloby, bylo třeba také posoudit, zda žalobami stěžovatelek nedošlo z hlediska hodnoty tvrzeného restitučního nároku k natolik nepřiměřenému zatížení Státního pozemkového úřadu, že účelnost zastoupení advokátem by bylo možné zdůvodnit nutností zajištění výkonu ostatních oprávnění či povinností tohoto úřadu. Takovýto závěr však nelze presumovat, ledaže by šlo ze strany stěžovatelek o nějaký zjevně šikanózní či excesivní postup, který by z hlediska uplatnění jejich restitučního nároku nedával smysl a jehož účel by tak primárně spočíval právě v uvedeném nepřiměřeném zatížení. Tak tomu ale v dané věci nebylo. Jak již bylo uvedeno výše, postup stěžovatelek reflektoval rizika spojená se specifickou povahou žalob. Jakkoli přitom nelze považovat za žádoucí uplatnění práva na vydání náhradního pozemku tolika žalobami k pozemkům výrazně převyšujícím tvrzenou hodnotu restitučního nároku, případný dopad na činnost Státního pozemkového úřadu v časovém období, kdy byla tato řízení vedena, měla vedlejší účastnice relevantně doložit, včetně důvodů, pro které nepostačovalo využití možnosti nechat se zastupovat Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. V tomto ohledu se z napadených rozhodnutí žádný konkrétní závěr nepodává a základ pro něj nelze spatřovat ani v argumentaci vedlejší účastnice.

60. Podle Ústavního soudu obecné důvody, na jejichž základě byla napadenými rozhodnutími shledána účelnost právního zastoupení vedlejší účastnice advokátem a byla jí přiznána náhrada s tím souvisejících nákladů řízení, nemohly odůvodnit výjimku z pravidla, že v případě státu zásadně není důvod k tomu, aby k hájení svých zájmů využíval advokáta, a proto náklady na případné zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené podle čl. 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu obecné soudy pochybily, jestliže vedlejší účastnici podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu přiznaly jejich náhradu vůči stěžovatelkám. Takovýto výklad se příčí účelu uvedených ustanovení a neobstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu. Uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení na tomto základě bylo porušeno základní právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a s ohledem na dopad této povinnosti do jejich majetkové sféry také jejich základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

VII.
Závěr

61. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavním stížnostem stěžovatelek (výrok I.) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená usnesení Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni (výrok II.). V části, ve které se stěžovatelky domáhaly zrušení výroku II. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, Ústavní soud o návrhu meritorně nerozhodoval, neboť k účinné ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek postačuje zrušení navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho zrušením tak nadále pokračuje odvolací řízení, v jehož rámci bude dán prostor pro zrušení nebo změnu uvedeného výroku. Tím se v uvedené části stala třetí ústavní stížnost nepřípustnou, pročež Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o jejím odmítnutí (výrok III.). Bude povinností obecných soudů, aby vázány právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) znovu rozhodly o náhradě nákladů řízení.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů