// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 10.07.2020

ÚS: Omezení dispozičních oprávnění po povolení reorganizace

Omezení dispozičních oprávnění dlužníka po pravomocném rozhodnutí o povolení řešení jeho úpadku reorganizací dle § 330 odst. 2 insolvenčního zákona (IZ) představuje jediné zbývající dispoziční omezení dlužníka, nepočítaje v to soudem omezené nakládání s majetkem dle § 332 IZ. Toto zbývající omezení se však týká jen těch právních úkonů, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam (srov. § 330 odst. 3 IZ). V tomto směru není rozhodujícím kritériem bez dalšího pouhá hodnota majetku, kterého se právní dispozice dlužníka týká, ani její poměr k ostatnímu majetku dlužníka. Klíčovým je naopak celková povaha, smysl a účel konkrétního právního jednání, tedy zhodnocení toho, zda v jeho důsledku dojde k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení.

Samotné podání žaloby dlužníkem k vymožení jeho pohledávky vůči třetí osobě v zásadě nepředstavuje zkracující jednání, neboť tím samo o sobě nedochází k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení. Naopak, v takovém kroku je zpravidla nutno spatřovat prvky péče řádného hospodáře, s níž dlužník přistupuje ke svému majetku. Dlužníka tedy nelze v obecné rovině vyloučit z těch dispozic, jimiž se snaží domoci výkonu práv, jež mu náležejí, jen proto, že jejich hodnota je v poměru k jeho ostatnímu majetku významná. Pro případ, že se ukáže, že dlužník podává zjevně bezúspěšné žaloby či postupuje jinak lehkomyslně k tíži majetkové podstaty, poskytuje insolvenční zákon insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru či samotnému insolvenčnímu soudu oprávnění zakázat dlužníkovi s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou nebo dispoziční oprávnění ve vymezeném rozsahu omezit (§ 332 IZ). Takové rozhodnutí ovšem musí být řádně a přiléhavě odůvodněno.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1379/19, ze dne 2. 6. 2020

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu insolvenčního rejstříku k insolvenčnímu řízení, vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 18368/2017, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 24. 9. 2018 domáhá po vedlejší účastnici zaplacení částky 32 740 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 8. 7. 2017 mezi stěžovatelkou a Albertem Oesterreicherem, který je členem představenstva stěžovatelky. Následně stěžovatelka převedla svůj podnik smlouvou o prodeji podniku ze dne 20. 3. 2013 včetně závazku ze smlouvy o půjčce na vedlejší účastnici. Albert Oesterreicher posléze postoupil svou pohledávku na stěžovatelku. Řízení o předmětné žalobě stěžovatelky je u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno pod sp. zn. 9 C 335/2018.

3. Dne 11. 10. 2018 podala stěžovatelka obvodnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se zcizení pozemků parc. č. 1325, 1327/1 a 1327/2, zapsaných na LV č. 3129 v katastrálním území Bubeneč, obec Praha, a jejich jakéhokoli zatížení věcným právem ve prospěch třetí osoby, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě. Obvodní soud pro Prahu 5 tomuto návrhu zcela vyhověl usnesením č. j. 9 C 335/2018-76 ze dne 12. 10. 2018, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 9 C 335/2018-94 ze dne 14. 11. 2018. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření v celém rozsahu zamítl.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že městský soud pochybil, pakliže rozhodnutí obvodního soudu změnil a její návrh na nařízení předběžného opatření zamítl z toho důvodu, že jelikož byla stěžovatelka v úpadku, nebyla oprávněna k plné dispozici s majetkem spadajícím do majetkové podstaty, tedy ani s majetkem v podobě vymáhané pohledávky, pro jejíž zajištění se domáhala vydání předmětného předběžného opatření. Stěžovatelka poukázala na to, že ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření již ve skutečnosti bylo pravomocně rozhodnuto o povolení reorganizace, což jasně vyplývalo z insolvenčního rejstříku. Rozhodnutí o povolení reorganizace bylo dle ní zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 12. 3. 2018 a ke dni 11. 10. 2018 bylo a stále je pravomocné. K tomu dodala, že z insolvenčního rejstříku také zřejmým způsobem vyplývá, že návrh na vydání předběžného opatření byl podán po pravomocném povolení reorganizace, ale současně před pravomocným schválením reorganizačního plánu. Ohledně jejích dispozičních oprávnění tak bylo dle jejího mínění třeba postupovat v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona ve stádiu po povolení reorganizace.

5. Stěžovatelka v té souvislosti uvedla, že podle § 330 odst. 1 insolvenčního zákona se právní mocí usnesení o povolení reorganizace ruší omezení dispozičních oprávnění. Insolvenční soud jí přitom žádná omezení ohledně dispozičních oprávnění neuložil. Jediným omezením tak dle jejího názoru zůstává zákonné omezení uvedené v § 330 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy že právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru. K tomu stěžovatelka podotkla, že podání návrhu na vydání předběžného opatření nemá zásadní význam z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou. Nejedná se totiž o dispozici s majetkovou podstatou, kterou by mělo dojít k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku stěžovatelky. Ostatně na tomto závěru městský soud své rozhodnutí ani nezaložil. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

III.

6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že insolvenční zákon v § 330 odst. 2 výslovně podmiňuje dlužníkovu dispozici souhlasem věřitelského orgánu (případně soudu) v případě, že jde o takové úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam. V daném případě je dle městského soudu zjevné, že stěžovatelkou nárokovaná pohledávka přesahující 32 000 000 Kč zcela jistě tato kritéria naplňuje, jednak sama o sobě svou výší, jednak poměrem této sumy k ostatnímu majetku stěžovatelky jako dlužníka. S ohledem na to má městský soud za to, že již pro zahájení řízení o žalobě před Obvodním soudem pro Prahu 5 potřebovala stěžovatelka ve smyslu § 330 odst. 2 insolvenčního zákona souhlas věřitelského orgánu, popř. soudu. Nakládání s takovouto pohledávkou bylo totiž vzhledem k jejím majetkovým poměrům jistě zásadního charakteru. Městský soud také poukázal na významnou změnu v insolvenčním řízení stěžovatelky spočívající v tom, že insolvenční soud usnesením ze dne 11. 6. 2019 přeměnil soudem povolenou reorganizaci v konkurs, a to na návrh samotné stěžovatelky. Jedním z důsledků tohoto již pravomocného usnesení je dle městského soudu skutečnost, že osobou s dispozičním oprávněním je nyní příslušná insolvenční správkyně. Závěrem městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl.

7. K ústavní stížnosti se v postavení vedlejší účastnice vyjádřila i žalovaná v původním řízení, obchodní společnost TISOVERA, s.r.o. Uvedla, že stěžovatelčiny námitky jsou pouhou polemikou ohledně výkladu ustanovení podústavního práva, konkrétně insolvenčního zákona. Městský soud se dle jejího názoru vypořádal se všemi skutkovými okolnostmi případu i jeho právním posouzením. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu dle ní plyne, že Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro nařízení či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech každého individuálně posuzovaného případu. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem, na základě zákonného základu a není projevem žádné svévole, což ve svém vyjádření přiblížila. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl či zamítl.

8. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníka i vedlejší účastnice řízení, jakož i obsah naříkaného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Městský soud v Praze v době svého rozhodování vskutku přehlédl, že ke dni vydání předběžného opatření v dané věci (tj. 12. 10. 2018) již bylo rozhodnutí o povolení řešení úpadku stěžovatelky reorganizací (výrok pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 18368/2017-A-12 ze dne 12. 3. 2018) v právní moci. Městský soud sice na absenci právní moci usoudil ze skutečnosti, že toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním vedlejší účastnice (srov. bod 21 nyní rozporovaného usnesení městského soudu), avšak opomněl, což je ovšem pro danou věc podstatné, že odvoláním nebylo dotčeno v celém rozsahu. Samotný výrok pod bodem II. nebyl odvoláním napaden, vedlejší účastnice totiž citované usnesení insolvenčního soudu napadla pouze ve výroku III. o schválení reorganizačního plánu a ve výroku V. o ustanovení osoby insolvenčního správce (srov. str. 22 odvolání vedlejší účastnice na č. l. 13 oddílu A insolvenčního rejstříku k dané insolvenční věci), přičemž později vzala své odvolání do výroku V. zpět (č. l. 27 oddílu A). Ostatně účastníci řízení byli ve shora citovaném usnesení městského soudu, jímž byla povolena reorganizace, také řádně poučeni o tom, že proti výroku pod bodem II není odvolání přípustné s odkazem na ustanovení § 328 insolvenčního zákona (dále též "IZ").

11. Z právě uvedeného je zřejmé, že výrok pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 18368/2017-A-12 ze dne 12. 3. 2018 nabyl právní moci samostatně, a to již dnem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, tj. 12. 3. 2018. Je tak zjevné, že v době rozhodnutí obvodního soudu o nařízení předběžného opatření (12. 10. 2018), resp. i v době podání návrhu na jeho nařízení (11. 10. 2018), již bylo rozhodnutí soudu o povolení reorganizace pravomocné. Tím došlo ze zákona ke zrušení omezení dispozičních oprávnění stěžovatelky jako dlužníka (§ 330 odst. 1 IZ), s výjimkou omezení takových dispozic s majetkovou podstatou, jež jsou z hlediska nakládání s ní či z hlediska její správy zásadního významu (§ 330 odst. 2 IZ). Městský soud v Praze tedy vybudoval svou argumentaci o omezení dispozičních práv stěžovatelky na mylném předpokladu o existenci toliko nepravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení řešení úpadku stěžovatelky reorganizací. Tato nesprávnost (či spíše přehlédnutí) měla ovšem za následek podstatný zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, neboť jí v důsledku toho byla upřena možnost domáhat se zákonem stanoveným postupem svých práv u soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, konkrétně podat návrh na nařízení předběžného opatření. Nelze se tedy ztotožnit s názorem vedlejší účastnice, že ústavní stížnost je pouhou polemikou stran výkladu podústavního práva (insolvenčního zákona).

12. Poukazuje-li Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na omezení dispozičních práv podle vzpomínaného ustanovení § 330 odst. 2 IZ, nutno předeslat, že se jeho aplikace, přinejmenším jednoznačná, na stěžovatelčin případ z odůvodnění napadeného usnesení nepodává. Městský soud sice toto ustanovení citoval v rámci přehledu rozhodných ustanovení insolvenčního zákona použitelných na danou věc, avšak již blíže nevysvětlil, v čem spatřuje naplnění hypotézy právní normy obsažené v tomto zákonném ustanovení. Toto objasnění předkládá teprve nyní ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Tento doplňující výklad sice sám o sobě není způsobilý napravit vady rozhodnutí, Ústavní soud ovšem k němu musel přihlédnout. Totiž ukázal-li by se právní názor městského soudu správným, bylo by v rozporu se zásadou racionality ústavní stížnosti, aby Ústavní soud zrušil napadené soudní rozhodnutí jen proto, aby soud následně rozhodl se stejným výsledkem a pouze dílem pozměněným odůvodněním. Ústavní soud však ani těmto dodatečným úvahám o existenci dispozičních oprávnění stěžovatelky nepřisvědčil, a to z následujících důvodů.

13. Omezení dispozičních oprávnění dlužníka po pravomocném rozhodnutí o povolení řešení jeho úpadku reorganizací dle § 330 odst. 2 IZ představuje jediné zbývající dispoziční omezení dlužníka, nepočítaje v to soudem omezené nakládání s majetkem dle § 332 IZ (což není případ stěžovatelky). Toto zbývající omezení se však týká jen těch právních úkonů, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam. Za takové právní úkony se považují úkony, jejichž důsledkem se významně změní hodnota majetkové podstaty nebo postavení věřitelů anebo míra uspokojení věřitelů (§ 330 odst. 3 IZ). Ústavní soud nesdílí názor městského soudu, že by pod úkony tohoto druhu bylo lze obecně podřadit i podání žaloby za účelem přiznání práva na peněžité plnění, včetně návrhu na nařízení předběžného opatření k zajištění jeho uspokojení, jestliže jde z hlediska hodnoty pohledávky o významnou část dlužníkových aktiv.

14. V tomto směru je třeba zdůraznit, že rozhodujícím kritériem není bez dalšího pouhá výše žalované pohledávky (a/nebo jejího příslušenství), popřípadě její poměr k ostatnímu majetku dlužníka, jak se městský soud domnívá. Klíčovým je naopak celková povaha, smysl a účel konkrétního právního úkonu (právního jednání), tedy zhodnocení toho, zda v jeho důsledku dojde k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení. Je zřejmé, že kdyby stěžovatelka hodlala kupříkladu postoupit svoji pohledávku bezúplatně či za nepřiměřeně nízkou úplatu jinému, nepochybně by tím mohlo dojít k významné změně hodnoty majetkové podstaty ve smyslu § 330 odst. 3 IZ. Jinak tomu ale je v případě, kdy se stěžovatelka naopak snaží dosíci vymožení pohledávky soudní cestou. Totiž jakákoli pohledávka dlužníka, která spadá do majetkové podstaty, nemá pro věřitele v řízení o úpadku fakticky žádný materiální význam (je "pouhým" právem na plnění), a to minimálně do doby, než dojde k jejímu přiznání pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného povolaného orgánu, anebo než dojde k jejímu úplatnému zcizení.

15. Stěží lze tedy dospět k závěru, že samotným podáním žaloby dlužníkem k vymožení jeho pohledávky vůči třetí osobě dochází k významné změně hodnoty majetkové podstaty, natož postavení věřitelů či míry jejich uspokojení. Naopak, v takovém kroku je zpravidla nutno spatřovat prvky péče řádného hospodáře, s níž dlužník přistupuje ke svému majetku. Takový postup nejenže nezkracuje věřitele, ale naopak vede (či alespoň reálně může vést) ve svém důsledku ke kladné kvalitativní proměně skladby majetkové podstaty, tedy k přeměně onoho práva na samotné plnění, jež je pro věřitele pochopitelně mnohem cennější a hodnotnější a v souladu se smyslem a cílem řízení o úpadku. Tím spíše to platí i pro návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se dlužník v řízení o žalobě snaží domoci zajištění pohledávky, jako tomu je i v případě stěžovatelky.

16. Za povšimnutí v té souvislosti stojí i to, že podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn, je dlužník s dispozičními oprávněními (spolu s insolvenčním správcem) v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, zcela osvobozen od soudních poplatků. Toto osvobození se přitom nevztahuje výlučně na řízení před soudem prvního stupně, ale též na další řízení (srov. § 11 odst. 3 a 10 zákona o soudních poplatcích). Tato zákonná úleva je vedena snahou minimalizovat zatížení majetkové podstaty výlohami souvisejícími s uplatněním práva u soudu a zároveň je svého druhu stvrzením toho, že na vymáhání pohledávek patřících do majetkové podstaty samotným dlužníkem s dispozičními oprávněními (zde stěžovatelkou) nelze pohlížet jako neobvyklé, tím méně pak jako zkracující jednání ve smyslu § 330 odst. 3 IZ.

17. Ústavní soud nepřehlédl, že nelze vyloučit, že dlužník může být v soudní při neúspěšný, a v důsledku toho tak může být zavázán k náhradě nákladů řízení protistrany, které pak jdou přirozeně na vrub majetkové podstaty. Nejinak je tomu ovšem za situace, kdy pohledávku nevymáhá sám dlužník, nýbrž insolvenční správce. U posledně uvedeného lze sice vždy očekávat svědomitý postup s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 IZ), avšak to vůbec neznamená, že by dlužník nebyl schopen pohledávku vymáhat kvalifikovaným způsobem. Není tedy rozumného důvodu, aby byl dlužník v obecné rovině vyloučen z těch dispozic, jimiž se snaží domoci výkonu práv, jež mu náležejí, jen proto, že jejich hodnota je v poměru k jeho ostatnímu majetku významná. Pro případ, že se ukáže, že dlužník podává zjevně bezúspěšné žaloby či postupuje jinak lehkomyslně k tíži majetkové podstaty, poskytuje insolvenční zákon insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru či samotnému insolvenčnímu soudu oprávnění zakázat dlužníkovi s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou nebo dispoziční oprávnění ve vymezeném rozsahu omezit (§ 332 IZ). Takové rozhodnutí musí být přirozeně řádně a přiléhavě odůvodněno. V nyní souzené věci se ovšem o takovou situaci nejedná.

18. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze, který je v dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Autor: US