// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 10.07.2020

ÚS: Neprojednání odvolání proti nákladovému výroku

Neprojednáním odvolání podaným stěžovatelem proti nákladovému výroku soudu prvního stupně odepřel odvolací soud stěžovateli přístup k soudu, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 904/19, ze dne 9. 6. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 C 60/2013-742. Tato ústavní stížnost byla evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 904/19. Dne 10. 6. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost téhož stěžovatele, kterou se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 25 Co 88/2019-758, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 C 60/2013-742, tato ústavní stížnost byla evidována pod sp. zn. II. ÚS 1894/19. Dne 27. 8. 2019 vydalo Plénum Ústavního soudu usnesení sp. zn. I. ÚS 904/19, jímž byly shora uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 904/19.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním zákonu.

II.

3. Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po vedlejším účastníkovi (Ministerstvo spravedlnosti ČR) náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí. Žaloba byla u obvodního soudu evidovaná pod sp. zn. 15 C 60/2013, přičemž následně byla část nároku vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 15 C 215/2016. V řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 60/2013 bylo v meritu věci rozhodnuto výrokem III. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1.995 Kč. Odvolací soud následně zrušil výrok IV., týkající se náhrady nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně.

4. V řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2016 bylo rovněž rozhodnuto v meritu věci a výrokem III. bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 155.029,39 Kč. Odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

5. V době, kdy bylo v obou věcech již meritorně rozhodnuto, vydal Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadené usnesení, jímž došlo ke spojení shora uvedených řízení, a to pouze pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o nichž rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně obvodní soud poučil účastníky řízení tak, že "Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení opisu jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozhodnutím, může se oprávněný obrátit na obecný soud povinného s návrhem na soudní výkon rozhodnutí.". Stěžovatel si v souladu s tímto poučením podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který v ústavní stížností napadeném usnesení dospěl k závěru, že poučení, jež se účastníkům řízení dostalo ze strany nalézacího soudu, je nesprávné, neboť proti usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, není dle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Jeho přípustnost přitom nemůže založit ani nesprávné poučení soudu prvního stupně. Z uvedeného důvodu odvolací soud odvolání v souladu s ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

6. Stěžovatel je toho názoru, že spojení věcí bylo v předmětném případě svévolné, neboť zákon tento postup neumožňuje a nepředpokládá. Nelze rozhodnout o spojení řízení, která byla již jednou z vůle soudu rozdělena, resp. část řízení byla soudem vyloučena k samostatnému projednání. Podle stěžovatele nelze spojit řízení, v nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v meritu věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na zákonné podmínky pro spojení věci, přičemž rozhodujícím kritériem je hospodárnost řízení, tedy úspora času či nákladů řízení. Obě věci byly meritorně skončeny a ve věci tedy nebudou probíhat další jednání či dokazování. Za takového stavu věci je spojování řízení podle stěžovatele bezpředmětné.

7. Další část argumentace stěžovatele vychází z toho, že napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, přičemž proti nákladovému výroku je odvolání přípustné vždy. Uvedeným postupem městského soudu mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti.

III.

8. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.

9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel polemizuje se správností procesního postupu soudu prvního stupně, nikoliv soudu odvolacího o odmítnutí odvolání.

10. Vedlejší účastník nepovažuje procesní postup nalézacího soudu za vadný, neboť ustanovení § 112 o. s. ř. neznemožňuje soudu zvolit takový postup, jaký soud v daném případě zvolil. Nelze též odhlédnout od situace, že obě věci spolu úzce souvisí, neboť jde jen o různé, avšak související, nároky stěžovatele z téhož předchozího trestního řízení. Vedlejší účastník nesouhlasí ani s tím, že by postup obecných soudů byl nehospodárný, neboť soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vyšel z výsledků obou předchozích řízení.

11. Stěžovatel svého práva repliky nevyužil.

IV.

12. Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost, načež dospěl k závěru, že je z části důvodná.

13. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

14. Stěžovatel staví svoji právní argumentaci na dvou námitkách, a to na nezákonném spojení věcí a na odepření spravedlnosti v důsledku neprojednání jím podaného odvolání.

15. Stran spojování věcí podle § 112 o. s. ř. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že toto se týká vedení řízení a z toho důvodu nejsou přezkoumatelná odvolacím či dovolacím soudem. Na druhou stranu však nelze teoreticky vyloučit, že by i těmito rozhodnutími mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod účastníka řízení (např. tehdy, pokud by současně došlo k porušení práva na zákonného soudce). Z toho důvodu Ústavní soud připustil možnost meritorního přezkumu těchto rozhodnutí, ale jen, a to je třeba zdůraznit, ve zcela výjimečných případech. V opačné situaci by se totiž dostal Ústavní soud do paradoxní situace, kdy by běžně přezkoumával rozhodnutí, u nichž zákonodárce s ohledem na jejich povahu, význam a časové účinky neshledal, že by byly "hodny" přezkumu (třeba i jen) v odvolacím řízení, a Ústavní soud by tak v podstatě nahrazoval odvolací řízení, což je však role, která mu zcela zjevně nenáleží.

16. Podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., které bylo v nyní projednávaném případě aplikováno, platí, že "[v] zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků." V dané věci směřuje námitka stěžovatele především proti tomu, že ke spojení došlo jen pro účely rozhodnutí o nákladech řízení. K uvedenému lze konstatovat, že se nejedná o postup zcela běžný, nicméně z ústavněprávního hlediska přípustný. Ústavní soud vychází z toho, že pokud dotčená řízení probíhala u jednoho soudu, skutkově spolu souvisela nebo se týkala týchž účastníků a soud přitom dospěl k závěru, že tímto postupem dojde k úspoře nákladů či času, nelze mu v souvislosti s vydáním takového procesního rozhodnutí ničeho vytknout.

17. Jiná situace však nastává v souvislosti s tou částí argumentace, kde stěžovatel brojí proti odejmutí práva na odvolání. Z napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplývá, že jím došlo nejen ke spojení věci (výrok I.), ale též k rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II.). Touto částí výroku soudu prvního stupně se však Městský soud v Praze vůbec nezabýval a bez bližšího odůvodnění naopak vytkl soudu prvního stupně nesprávné poučení o odvolání.

18. Z ustanovení § 201 o. s. ř. vyplývá, že "Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.". Ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. pak obsahuje taxativní výčet těch usnesení, proti nimž je odvolání nepřípustné. Přestože lze dát Městskému soudu za pravdu v tom smyslu, že proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení odvolání podat nelze, není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud nepřipustil využití tohoto opravného prostředku v souvislosti s nákladovým výrokem napadeného usnesení soudu prvního stupně.

19. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu odvolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí odvolání vedly. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze sice vyplývají důvody, pro které nebylo projednáno odvolání stěžovatele ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení soudu prvního stupně, nikoliv však důvody, pro které nebylo projednáno odvolání ve vztahu k výroku II. Pokud odvolací soud neprojednal odvolání směřující proti nákladovému výroku soudu prvního stupně, odepřel tím stěžovateli právo na přístup k soudu (denegatio iustitiae) a zasáhl do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl částečně ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 25 Co 88/2019-758, ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 C 60/2013-742, pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů