// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.06.2020

ÚS: Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí

Soud prvního stupně poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neodůvodní-li, proč se odchýlil od předešlého rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v téže věci, v němž odvolací soud na základě podrobného odůvodnění dospěl k opačnému právnímu závěru, než který následně hodlá zaujmout soud prvního stupně. Právo na soudní ochranu soud poruší též tehdy, nevypořádal-li se s relevantní argumentací, kterou účastník řízení uplatnil pro podporu závěru neslučitelného s tím, který soud ve svém rozhodnutí nakonec přijal.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3411/19, ze dne 2. 6. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") označených v záhlaví tvrdíce, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz), ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u krajského soudu se vede pod sp. zn. 39 INS 3971/2009 insolvenční řízení s dlužníkem STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a. s., v likvidaci (dále jen "dlužník"). Krajský soud zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 20. 1. 2010 č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-A36 a usnesením ze dne 15. 3. 2010 č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-B13 na jeho majetek prohlásil konkurz. Do insolvenčního řízení přihlásila druhá stěžovatelka dvě pohledávky za dlužníkem. První ve výši 3 465 526,32 Kč a druhou ve výši 11 105 984,76 Kč, celkem tedy ve výši 14 571 511,08 Kč. V přihlášce tvrdila, že pohledávky tvoří neuhrazené splátky z úvěrové smlouvy a sankční úrok.

3. Dne 22. 2. 2016 podal Ing. Tomáš Endl návrh na vstup do insolvenčního řízení místo druhé stěžovatelky co do částky 5 000 000 Kč, a to podle § 183 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud jeho vstup do řízení povolil I. výrokem usnesení ze dne 22. 11. 2016 č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-14. V odůvodnění uvedl, že dlužník vystavil ve prospěch druhé stěžovatelky směnku splatnou bez protestu na částku 12 260 421,60 Kč, kterou avaloval Ing. Endl. Šlo o zajišťovací směnku k pohledávkám přihlášeným druhou stěžovatelkou do insolvenčního řízení. Tato stěžovatelka se následně na Ing. Endlovi úspěšně domohla uspokojení své pohledávky, a to ve výši 5 000 000 Kč, z titulu jeho směnečného rukojemství. Uspokojením pohledávky Ing. Endlem z titulu směnečného rukojemství dle krajského soudu nastala v průběhu insolvenčního řízení skutečnost ve smyslu § 18 odst. 1 insolvenčního zákona, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení. Z tohoto důvodu krajský soud povolil vstup Ing. Endla do insolvenčního řízení co do částky 5 000 000 Kč namísto druhé stěžovatelky.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v odvolacím řízení usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33 zmíněné usnesení krajského soudu změnil tak, že návrh, aby Ing. Endl vstoupil do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do částky 5 000 000 Kč, se zamítá. Vrchní soud zdůraznil, že druhá stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku z titulu úvěrových smluv. Dále se podrobně zabýval institutem směnečného rukojemství. Zmínil, že směnečný rukojmí nestojí, jak je tomu u ručení dle občanského zákoníku, jen za konkrétním dlužníkem, nýbrž zajišťuje, že směnka bude vůbec zaplacena. Při výkonu práv ze směnky pak má postavení jednoho ze samostatně solidárně zavázaných směnečných dlužníků, nemá však žádný vztah k pohledávce, ke které se směnka kauzálně váže. Směnečné rukojemství je tak speciální povahy a zásadně se liší od obecné úpravy ručení. Zmínil, že dle § 49 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, se může směnečný rukojmí, který směnku zaplatil, obrátit na dlužníka ze směnky (a jeho případné předchůdce) a vykonat postižní práva ze směnky. Vrchní soud pak uzavřel, že částečným plněním Ing. Endla z titulu směnečného rukojemství (zaplacení na směnku dlužníka), Ing. Endl pouze nabyl originárním způsobem práva ze směnky. Protože však druhá stěžovatelka do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku z titulu směnky, nýbrž z titulu úvěrové smlouvy, k níž se pouze vázalo zajištění směnkou, není Ing. Endl osobou, která by mohla podle § 183 insolvenčního zákona vstoupit do insolvenčního řízení na základě toho, že plnila jako směnečný rukojmí na zajišťovací směnku.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2018 č. j. 29 NSČR 103/2018-P19-42 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz) změnil usnesení vrchního soudu tak, že se odvolání odmítá. Shledal, že proti usnesení krajského soudu bylo odvolání nepřípustné, a to podle § 183 odst. 3 za přiměřeného použití § 18 odst. 4 insolvenčního zákona.

6. Následně dne 6. 8. 2019 Ing. Endl podal návrh na svůj vstup do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do částky 1 654 315 Kč. Usnesením ze dne 20. 8. 2019 č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-46 (dané usnesení je napadeno ústavními stížnostmi) krajský soud připustil ohledně uvedené částky vstup Ing. Endla do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky. Krajský soud zmínil, že z titulu směnečného rukojemství došlo na Ing. Endlovi k vymožení částky 1 654 315 Kč, kterou obdržela druhá stěžovatelka. Tím byly dle krajského soudu splněny podmínky pro vstup Ing. Endla do řízení dle § 183 odst. 3 a § 18 insolvenčního zákona.

7. Dne 2. 9. 2019 podala druhá stěžovatelka návrh, aby soud připustil vstup první stěžovatelky do insolvenčního řízení na její místo co do částky 14 571 511,08 Kč, neboť své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení na ni postoupila, k čemuž doložila smlouvu o postoupení pohledávek. Dále vyjádřila názor, že vstupu první stěžovatelky do řízení ohledně celé zmíněné částky 14 571 514,08 Kč nebrání usnesení krajského soudu č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-14 (bod 3.) a č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-46 (bod 6.), jimiž krajský soud rozhodl o vstupu Ing. Endla do řízení namísto druhé stěžovatelky ohledně celkové částky 6 654 315 Kč. Zmínila, že těmito usneseními není krajský soud dle § 18 odst. 4 vázán, a označila je za věcně nesprávná. Jejich věcnou nesprávnost spatřovala ve shodné argumentaci, jíž uvedl vrchní soud v usnesení č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33 (bod 4.). Tj. tvrdila, že Ing. Endl z titulu plnění na zajišťovací směnku nabyl originárním způsobem toliko práva ze směnky. Zdůraznila však, že do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku ze směnky, nýbrž pohledávku z úvěrové smlouvy, kterou Ing. Endl nenabyl tím, že plnil na zajišťovací směnku.

8. O návrhu na vstup první stěžovatelky do řízení namísto druhé stěžovatelky krajský soud rozhodl usnesením ze dne 5. 9. 2019 č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-53 (toto usnesení je napadeno ústavními stížnostmi). Krajský soud jím připustil vstup první stěžovatelky do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do částky 7 917 196,08 Kč (I. výrok) a vstup nepřipustil co do částky 6 654 315 Kč (II. výrok). V odůvodnění zmínil, že již v dřívějším průběhu řízení připustil vstup Ing. Endla do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do celkové částky 6 654 315 Kč (srov. body 3. a 6.), proto vycházel z toho, že druhá stěžovatelka měla v řízení přihlášenou pohledávku jen ve zbývající výši 7 917 196,08 Kč, jíž postoupila na první stěžovatelku, a jen ohledně této částky připustil vstup první stěžovatelky do insolvenčního řízení.


II.
Argumentace stěžovatelek

9. Druhá stěžovatelka potvrdila, že od Ing. Endla obdržela částky 5 000 000 Kč a 1 654 315 Kč, které byly uhrazeny z důvodu jeho směnečného rukojemství.

10. Stěžovatelky však zmínily, že směnečný rukojmí zajišťuje "zaplacení směnky", nikoli to, že směnka bude tím či oním směnečným dlužníkem zaplacena. Rukojmí tak nestojí za konkrétním směnečným dlužníkem. Při výkonu práv ze směnky má postavení jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků, nemá však žádný vztah k pohledávce, která je směnkou zajištěna. Z § 49 zákona směnečného a šekového vyplývá, že aval, který směnku zaplatil, se může obrátit na dlužníka ze směnky a vykonat přímá práva ze směnky. Směnečné rukojemství je tak speciální povahy a liší se od obecné úpravy ručení. Protože druhá stěžovatelka do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku z titulu směnky, ale z titulu jiných právních vztahů - smluv o úvěru, které směnka jen zajišťovala, není Ing. Endl, který jako směnečný rukojmí na směnku platil, ručitelem ve smyslu § 183 insolvenčního zákona, na něhož by přihlášená pohledávka z úvěrových smluv přešla.

11. Stěžovatelky poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, dle něhož z povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení) nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; není proto správná argumentace vycházející z chybné představy o nahrazující povaze zajišťovací směnky ve vztahu k zajištěné pohledávce. Stěžovatelky též zmínily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 690/2010, dle něhož plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a rovněž plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.

12. Podle stěžovatelek měl Ing. Endl do insolvenčního řízení jako podmíněnou přihlásit svou směnečnou pohledávku proti upadnuvšímu dlužníku a po plnění na směnku jako směnečný rukojmí měl insolvenčnímu soudu notifikovat, že se jeho pohledávka stala nepodmíněnou. Takto však Ing. Endl nepostupoval.

13. Napadená usnesení krajského soudu stěžovatelky považují za rozporná s hmotným právem. Dále namítly, že napadená usnesení jsou nepřezkoumatelná. Krajský soud je vydával s vědomím odlišného názoru vrchního soudu vyjádřeného v rozhodnutí o odvolání. Byť dané rozhodnutí vrchního soudu změnil Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti odvolání, měl se krajský soud dle stěžovatelek názorem vrchního soudu řídit, nebo se s ním měl alespoň argumentačně vypořádat, což neučinil.


III.
Vyjádření účastníka řízení, vzdání se postavení vedlejšího účastníka

14. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že usnesením č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-14 (bod 3.) rozhodl o vstupu Ing. Endla do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky. Rozhodnutí vrchního soudu č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33 (bod 4.) o odvolání proti tomuto usnesení krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 103/2018-P19-42 (bod 5.) změněno tak, že se odvolání odmítá. Nebylo zde tak rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byl krajský soud vázán. V dané fázi insolvenčního řízení měla druhá stěžovatelka pohledávku ve výši 9 571 511,08 Kč a Ing. Endl ve výši 5 000 000 Kč. Usnesením č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-46 (bod 6.) krajský soud rozhodl po opětovném částečném uspokojení druhé stěžovatelky Ing. Endlem o jeho vstupu do řízení co do částky 1 654 315 Kč. V této fázi insolvenčního řízení měla druhá stěžovatelka pohledávku ve výši 7 917 196,08 Kč a Ing. Endl ve výši 6 654 315 Kč. Usnesením č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-53 (bod 8.) krajský soud rozhodl o převodu přihlášené pohledávky z druhé stěžovatelky na první stěžovatelku. V dané fázi insolvenčního řízení měla první stěžovatelka pohledávku ve výši 7 917 196,08 Kč a Ing. Endl ve výši 6 654 315 Kč.

15. Ústavní soud zaslal Ing. Endlovi ústavní stížnosti k vyjádření, k čemuž připojil doložku podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. V této doložce ho Ústavní soud upozornil, že bude mít za to, že se vzdal postavení vedlejšího účastníka v případě, že se k ústavním stížnostem nevyjádří. Ing. Endl se nevyjádřil, má se tudíž za to, že se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, které by mu jinak svědčilo.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti usnesením napadeným ústavní stížností není odvolání přípustné (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2018 č. j. 29 NSČR 103/2018-P19-42). Důsledky napadených rozhodnutí by nebylo možno efektivně odstranit v dalších fázích insolvenčního řízení. Ústavní stížnost je tudíž přípustná.


V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatelek.

18. Stěžovatelky namítly nedostatečné odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení. Ústavní soud shledal, že tato námitka je důvodná.

19. Právu na soudní ochranu zaručenému v čl. 36 odst. 1 Listiny (a principu vyloučení libovůle) odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, stížnost č. 16034/90, § 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, § 29; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int]. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že bylo nezbytné usnesení napadená ústavní stížností odůvodnit podrobněji, než jak učinil krajský soud.

20. Krajský soud se zabýval otázkou, zda směnečný rukojmí, který uspokojil majitele směnky (druhou stěžovatelku), se může dle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona domáhat vstupu do insolvenčního řízení ohledně pohledávky z úvěrových smluv, kterou druhá stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení a která byla zajištěna směnkou, na níž směnečný rukojmí platil.

21. V ústavní stížností napadených usneseních krajský soud vycházel z toho, že takový směnečný rukojmí byl v postavení, v němž se mohl domáhat vstupu do insolvenčního řízení dle § 183 odst. 3 za přiměřeného užití § 18 insolvenčního zákona. Daný závěr blíže neodůvodňoval, jen stručně uvedl, že směnečný rukojmí plnil na zajišťovací směnku. Z hlediska ústavního požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí bylo však v podmínkách posuzované věci nezbytné, aby svůj závěr krajský soud blíže odůvodnil.

22. Nutnost podrobnějšího odůvodnění si vyžádala skutečnost, že v insolvenčním řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností, bylo vydáno usnesení vrchního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33 (jeho obsah byl rekapitulován v bodě 4.). Zde vrchní soud posuzoval stejnou právní otázku týkající se § 183 odst. 3 a § 18 insolvenčního zákona jako krajský soud v napadených usneseních, ovšem s opačným právním závěrem než krajský soud. Stručně řečeno: vrchní soud shledal, že plnění z titulu směnečného rukojemství Ing. Endl pouze originárním způsobem nabyl práva ze směnky, a jako směnečný rukojmí neměl žádný vztah k pohledávce, kterou směnka zajišťovala; druhá stěžovatelka v insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku ze směnky, ale pohledávku z úvěrové smlouvy, a proto vrchní soud shledal, že nebyly dány podmínky pro jeho vstup do řízení namísto druhé stěžovatelky. Zmíněným usnesením vrchního soudu sice nebyl krajský soud vázán (ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř.) při vydání ústavními stížnostmi napadených usnesení. Mohl se tedy striktně vzato od jeho závěrů odchýlit. Dané usnesení vrchního soudu bylo před jejich vydáním zrušeno Nejvyšším soudem (usnesením č. j. 29 NSČR 103/2018-P19-42). To však nic nemění na tom, že měl krajský soud usnesení napadená ústavními stížnostmi odůvodnit tak, aby z nich bylo patrno, proč nenásledoval argumentaci vrchního soudu, rozhodl-li se od závěrů vrchního soudu odchýlit.

23. Nutno podotknout, že samotné věcné hodnocení vrchního soudu k § 183 odst. 3 a § 18 insolvenčního zákona nebylo ani v nejmenším zpochybněno Nejvyšším soudem. Usnesení vrchního soudu bylo zrušeno výhradně z toho důvodu, že dovolací soud shledal, že odvolání, o němž vrchní soud rozhodl věcně, bylo nepřípustné. V posuzovaném insolvenčním řízení tak nevyvstalo nic, co by po věcné stránce zpochybňovalo propracovanou a podrobnou argumentaci vrchního soudu k § 183 odst. 3 a § 18 insolvenčního zákona vyslovenou přímo v podmínkách dané věci.

24. Při vydání prvního z ústavní stížností napadených usnesení (tj. usnesení č. j. 39 INS 3971/2009-P19-46) tak krajský soud postupoval způsobem, který vrchní soud před tím označil za nezákonný. Aniž by krajský soud objasnil, o jaký výklad právních předpisů své rozhodnutí opírá a proč nepovažoval argumentaci vrchního soudu za přiléhavou, nelze z usnesení krajského soudu seznat, proč byly dány podmínky pro vstup do řízení, o němž rozhodl. Aby mohlo být dané usnesení krajského soudu srozumitelné i pro subjekty, pro něž znamenalo v řízení nepříznivý následek (tj. druhou stěžovatelku a potažmo i první stěžovatelku vzhledem k následnému postoupení pohledávky), muselo se vymezit proti argumentaci uvedené vrchním soudem ve zmíněném usnesení č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33 v případě, že je krajský soud nenásledoval. Při vydání daného usnesení krajského soudu totiž zůstala nezodpovězena otázka, která v posuzované věci nevyhnutelně vyvstala, a to otázka, proč se neměla uplatnit argumentace vrchního soudu. Nejsou-li zřejmé důvody soudního rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která je v rozporu se zásadou právního státu (nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19, bod 45. odůvodnění), což byl i případ napadeného usnesení krajského soudu. Dané usnesení krajského soudu je tak nepřezkoumatelné, čímž krajský soud porušil své povinnosti vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a tomu odpovídající právo stěžovatelek.

25. Druhé usnesení krajského soudu napadené ústavními stížnostmi (tj. usnesení č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-53) bylo vydáno na základě návrhu podaného druhou stěžovatelkou, do něhož vtělila argumentaci shodnou s tou, kterou zmínil vrchní soud ve svém usnesení č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33, tj. rozebírala, proč není možný vstup směnečného rukojmí do daného insolvenčního řízení podle § 183 odst. 3 a § 18 insolvenčního zákona. Ani ve druhém usnesení napadeném ústavní stížností se krajský soud ani slovem nevypořádal s argumentací vrchního soudu, kterou do svého návrhu přejala druhá stěžovatelka. Šlo přitom o argumentaci, která směřovala proti jednomu ze základních východisek, na němž krajský soud následně své usnesení vystavěl. I druhé usnesení krajského soudu je tudíž nepřezkoumatelné, čímž byly stěžovatelky zkráceny na právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

26. V ústavní stížnosti stěžovatelky uplatnily i námitku, v jejímž rámci dovozovaly, že ke vstupu směnečného rukojmího do daného insolvenčního řízení nebyly dány podmínky podle § 183 odst. 3 a § 18 insolvenčního zákona. Posouzení této námitky Ústavním soudem znemožňuje nepřezkoumatelnost napadených usnesení krajského soudu.


VI.
Závěr

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že krajský soud porušil základní právo stěžovatelek na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť svá usnesení napadená ústavní stížností nevybavil řádným odůvodněním. Ústavní stížnost je tedy důvodná a Ústavní soud napadená usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

28. V dalším průběhu insolvenčního řízení je krajský soud povinen vydat přezkoumatelná rozhodnutí o návrzích, o nichž rozhodl usneseními zrušenými Ústavním soudem. To znamená, že setrvá-li krajský soud na závěru odlišném od argumentace vrchního soudu vtělené do usnesení č. j. 2 VSOL 56/2017-P19-33, bude nezbytné, aby dostatečně objasnil, proč tato argumentace není přiléhavá a jak nahlíží na otázky směnečného práva předestřené vrchním soudem a potažmo i druhou stěžovatelkou. Nález Ústavního soudu však krajskému soudu nijak nebrání své dřívější závěry přehodnotit a argumentaci vrchního soudu učinit součástí svého odůvodnění. Nezbytné je, aby krajský soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Na tomto místě nepřísluší Ústavnímu soudu, aby krajskému soudu předepisoval, zda má z argumentace vrchního soudu vyjít nebo nikoli. Bez znalosti důvodů, které krajský soud vedly k vydání ústavní stížností napadených usnesení a které Ústavnímu soudu i stěžovatelkám zůstaly skryty pro nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu, totiž není možno hodnotit, zda po věcné stránce napadená usnesení neporušovala ústavní předpisy, resp. základní práva či svobody stěžovatelek.
asdf

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů