// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 20.03.2020

ÚS: Slyšení obviněného v rámci rozhodování o pokračující vazbě

I. Rozhoduje-li stížnostní soud o stížnosti proti vazebnímu usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby, a v jehož případě se v souladu s § 73d odst. 3 trestního řádu nekonalo vazební zasedání, a obviněný výslovně požádá o projednání této stížnosti ve vazebním zasedání, stížnostní soud nemusí obviněného slyšet pouze v případě, že jsou i v tomto případě splněny podmínky pro nekonání vazebního zasedání podle § 73d odst. 3 trestního řádu, neboť dané ustanovení se užije obdobně i v řízení o stížnosti podle § 74 odst. 1 trestního řádu.

II. Vazební zasedání se tak musí konat, jestliže v době rozhodování stížnostního soudu již uplynula doba šesti týdnů od posledního slyšení obviněného ve smyslu § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, byť v době rozhodnutí soudu prvního stupně k jejímu uplynutí ještě nedošlo. Jiný výklad by vedl k tomu, že by v řízení o stížnosti nebyla efektivně omezena doba, která může uplynout od posledního slyšení stěžovatele i přes jeho žádost být slyšen ze strany soudu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1466/19, ze dne 12. 2. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 5. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že při návštěvě poškozené v jeho bydlišti dne 21. 1. 2019 ji v okamžiku, kdy hodlala odejít okolo 19:00 hodin z bytu, začal dusit až do bezvědomí, v bezvědomí ji svázal, zalepil jí ústa, zmocnil se její obuvi, telefonu a osobních dokladů a finanční hotovosti a takto ji držel v bytě do asi 22:40 hodin, kdy se poškozené podařilo z pout vymanit, pokusila se uprchnout střešním oknem a z obavy před stěžovatelem se spustila po střeše a dopadla z výšky šesti metrů na zem, přičemž utrpěla tříštivou zlomeninu křížové kosti, zlomeninu obratle, zlomeniny patních kostí a další drobná poranění.

3. Dne 23. 1. 2019 podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") návrh na vzetí stěžovatele do vazby. O tom rozhodl ve vazebním zasedání městský soud usnesením ze dne 24. 1. 2019 sp. zn. 70 Nt 3504/2019 tak, že stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stížnost stěžovatel i státní zástupkyně městského státního zastupitelství. O stížnostech bylo rozhodnuto ve vazebním zasedání usnesením krajského soudu ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 9 To 55/2019 tak, že napadené usnesení bylo zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu.

4. Následně stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby, o níž bylo rozhodnuto napadeným usnesením soudce městského soudu dne 13. 3. 2019 tak, že žádost o propuštění byla zamítnuta, nebyla přijata nabídka záruky za další chování stěžovatele učiněná rodiči stěžovatele a nebyla přijata nabídka peněžité záruky učiněná rodiči stěžovatele. Městský soud zjistil, že zjištěné skutečnosti podložené obsahem spisového materiálu (zejména obsahem výpovědi poškozené a svědka S. a úředním záznamem o výjezdu policejní hlídky a předběžnou zprávou k psychiatrické diagnóze stěžovatele) nadále nasvědčují tomu, že jednání, pro které je trestně stíhán, bylo spácháno a má všechny znaky předmětné trestné činnosti, současně jsou dány důvody, že uvedený trestný čin spáchal právě stěžovatel. Městský soud shledal, že vazební důvody podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu u stěžovatele přetrvávaly v nezměněné podobě. K existenci důvodu vazby koluzní soud uvedl, že poškozená má být dle policejním orgánem předloženého plánu dovyslechnuta dne 15. 3. 2019 a je důvodné předpokládat, že by poškozená, která se cítí být stíhaným jednáním stěžovatele traumatizována, měla obavu z dalšího násilného jednání, kterého by se stěžovatel na ní mohl dopustit. K existenci důvodu vazby předstižné městský soud odkázal na předběžné vyjádření znalkyně, podle něhož stěžovatel trpí těžkou, hraniční poruchou osobnosti, přičemž jednání, kterého se měl dopustit, vykazuje známky sadismu. Znalkyně vyslovila předběžný předpoklad, že pobyt stěžovatele na svobodě je nebezpečný z psychiatrického i sexuologického hlediska. Celková intenzita vazebních důvodů opodstatňuje stále omezení osobní svobody stěžovatele a vylučuje použití alternativního prostředku méně zasahujícího do jeho práv. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit navzdory pravidelnému kontaktu se svými rodiči, nadto z jejich vyjádření vyplývá, že jim není známo, jak závažnou duševní poruchou stěžovatel trpí, pročež se nelze spoléhat na to, že by rodiče stěžovatele byli schopni zabránit tomu, aby se stěžovatel dopustil další trestné činnosti. Nadto stěžovatel přibrané soudní znalkyni sdělil dramaticky negativní informace o soužití ve své rodině, které řeší jako psychotrauma, na základě čehož nelze přisvědčit předpokladu vysloveného rodiči o účinném pozitivním působení na stěžovatele.

5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, jež byla v neveřejném zasedání zamítnuta napadeným usnesením krajského soudu ze dne 28. 3. 2019. Krajský soud dospěl k závěru, že z napadeného usnesení je zřejmé, že je dáno důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil stíhané trestné činnosti, s čímž se stížnostní soud ztotožnil. V době rozhodování soudce městského soudu bylo důvodné ponechat stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu, neboť bylo v plánu vyslýchat poškozenou, ihned po jejím výslechu orgány činné v trestním řízení tento důvod vazby jistě zruší. Vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu je pak podložen předběžnými závěry znalkyně.

6. Dne 28. 3. 2019 rozhodla státní zástupkyně městského státního zastupitelství usnesením č. j. 2 ZT 7/2019-85, že vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele pominul s odůvodněním, že ke dni 18. 3. 2019 byli vyslechnuti svědci, kteří obývali s obviněným byt, kde mělo dojít ke spáchání trestné činnosti, a byla dovyslechnuta poškozená.


II.
Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve své stížnosti proti usnesení městského soudu výslovně požádal o rozhodnutí ve vazebním zasedání dle § 73d odst. 3 trestního řádu. Trestní řád přitom nestanoví žádnou lhůtu pro podání žádosti o konání vazebního zasedání, stejně tak nestanoví ani formu tohoto podání. Stěžovatel je přesvědčen, že žádost podal řádně a včas. Ačkoli tedy nebyly splněny podmínky pro nekonání vazebního zasedání, rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání.

8. Dále stěžovatel namítl, že obě napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna, když městský soud toliko odkázal na předběžné vyjádření přibrané znalkyně, podle kterého stěžovatel trpí těžkou, hraniční poruchou osobnosti a jednání, pro které je stíhán, vykazuje znaky sadismu, a pobyt stěžovatele na svobodě je z psychiatrického a sexuologického hlediska nebezpečný. Odůvodnění usnesení krajského soudu pak postrádá jakékoli relevantní odůvodnění, zaměňuje jméno stěžovatele a jeho otce a také odkazuje na vyjádření znalkyně. Znalkyně přitom ve vyjádření konstatovala "pokud je pravdivé obvinění stěžovatele, pak je tento typ jednání typický pro sadismus...". Obě napadená usnesení tak modelují závěr o nebezpečnosti pobytu stěžovatele na svobodě z přípisu znalkyně, která žádný závěr o osobě stěžovatele nečiní.


III.
Řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si vyžádal spis městského soudu vedený pod sp. zn. 70 Nt 4204/2019 a vyzval městský soud, krajský soud a městské státní zastupitelství, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.

10. Městský soud ve vyjádření ze dne 28. 5. 2019 odkázal na jím vydané napadené usnesení a uvedl, že před vydáním tohoto usnesení nebyla splněna žádná ze zákonem stanovených podmínek pro konání vazebního zasedání podle § 73d trestního řádu. Městský soud vyšel z předběžného vyjádření znalkyně, neboť ještě nebyl zpracován znalecký posudek a šlo tak o jediný zdroj informací, který soud měl k dispozici, k případné duševní poruše stěžovatele, k případné motivaci jednání, pro které je trestně stíhán, a k případné otázce jeho společenské nebezpečnosti.

11. Krajský soud ve vyjádření ze dne 20. 5. 2019 shrnul dosavadní průběh vazebního rozhodování a uvedl, že neshledal závady v postupu soudce městského soudu, který rozhodl dne 13. 3. 2019. Krajský soud měl při rozhodování o stížnosti k dispozici všechny podklady, které měl k dispozici městský soud, u něhož nebylo žádáno o konání vazebního zasedání. K tomu, že nebylo konáno vazební zasedání u krajského soudu, dodal, že obvykle je o stížnostech rozhodováno v neveřejném zasedání, nikoli v zasedání vazebním. Před městským soudem nedošlo k porušení povinnosti konat vazební zasedání, pročež krajský soud neměl důvodu nahrazovat činnost městského soudu a vazební zasedání konat.

12. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 5. 2019 uvedla, že obě napadená usnesení považuje za důvodná. K námitce stěžovatele, že dosud ani nebyl zpracován znalecký posudek, uvedla, že k žádosti stěžovatele muselo být doplněno znalecké vyšetření a konzultace všech dosud přibraných znalců.

13. Ústavní soud zaslal výše popsaná vyjádření stěžovateli k replice. Stěžovatel prostřednictvím advokáta uvedl, že koluzní vazba v jeho případě trvala déle, než bylo nezbytné, když ke dni rozhodnutí městského soudu (13. 3. 2019) již byly všechny výslechy ukončeny. Stěžovatel připomněl, že ve své stížnosti proti usnesení městského soudu výslovně požádal o konání vazebního zasedání, přičemž není rozhodné, že o stížnostech se obvykle rozhoduje v neveřejném zasedání, jak uvedl ve vyjádření krajský soud. Rozhodná jsou dotčená ustanovení trestního řádu, když ustanovení o vazebním zasedání se neužijí pouze v případě rozhodování o vazbě v řízení o dovolání podle (§ 265l odst. 4 trestního řádu) a v případě rozhodování o vazbě v řízení o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3 trestního řádu).

14. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadeným usnesením je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Vlastní posouzení

16. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a vyžádaným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, a to v části týkající se namítaného porušení procesních práv ve stížnostním řízení při rozhodování o vazbě.

17. Osobní svoboda jednotlivce je chráněna čl. 8 Listiny, který současně stanoví ústavněprávní rámec pro její případné omezení. Nikdo tak nemůže být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, což se výslovně dle čl. 8 odst. 5 Listiny uplatňuje také pro vazební řízení. Nadto dané ustanovení Listiny vyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby činil soud, čímž dochází k otevření prostoru pro plné uplatnění procesních práv zaručených hlavou pátou Listiny, jež současně vyplývají z čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. práv spadajících do komplexu práva na spravedlivý proces.

18. Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i právo na osobní slyšení obviněného při rozhodování o vazbě, které již Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát vyložil [srov. např. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397), nález ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) nebo nález ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 (N 136/86 SbNU 293) a další]. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že osobní slyšení osoby, o zbavení její osobní svobody je rozhodováno, je základní institucionální zárukou spravedlnosti řízení a ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 Ústavní soud konstatoval, že právo na osobní slyšení (respektive projednání věci v přítomnosti účastníka řízení) i ve vazebním řízení je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Účelem realizace tohoto práva není primárně získání dalšího důkazu ve vazebním řízení, nýbrž je zde zdůrazňován účel zjištění názoru obviněného na věc, v souvislosti s čímž dochází k naplnění dalších procesních zásad do vazebního řízení, a to zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní.

19. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se osobního slyšení v rámci vazebního řízení je přitom silně ovlivněna judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jehož výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy, který zaručuje každému, kdo byl zbaven svobody, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody, se promítl jak do judikatury Ústavního soudu, tak do právní úpravy vazebního rozhodování obsažené v trestním řádu [srov. nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. ESLP ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že "řízení podle článku 5 odst. 4 sice nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké stanoví čl. 6 Úmluvy pro občanskoprávní a trestní řízení, nicméně je třeba, aby mělo charakter soudního řízení a poskytovalo záruky uzpůsobené danému typu zbavení svobody. Zejména řízení o prostředku nápravy proti rozhodnutí o vazbě musí být kontradiktorní a zaručovat rovnost zbraní mezi účastníky řízení, tj. mezi státním zástupcem a zadrženým" (srov. např. nedávný rozsudek ze dne 22. 10. 2019 ve věci Venet proti Belgii, stížnost č. 27703/16). Dále ESLP opakovaně konstatoval, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy sice nezaručuje právo na odvolání proti rozhodnutím o vazbě, ale pokud vnitrostátní právo odvolání připouští, musí být rozhodování odvolacího orgánu taktéž v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy (rozsudek ze dne 10. 10. 2000 ve věci Graužinis proti Litvě, stížnost č. 37975/97). Stejné záruky se pak musí vázat jak k řízením o prodloužení vazby, tak k řízením, v nichž se posuzují žádosti o propuštění stěžovatelů, pakliže nastolují otázku zákonnosti vazby (rozsudek ze dne ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák proti České republice, stížnost č. 19970/04).

20. ESLP také již opakovaně konstatoval, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyžaduje, aby byl obviněný slyšen v souvislosti s každým rozhodováním o vazbě, a právě z rozsudku ve věci Husák proti České republice lze vyvodit, že neslyšení obviněného v rámci rozhodování o prostředku nápravy (tj. v rámci rozhodování o stížnosti ve vazebním řízením) bude v souladu s Úmluvou, zejména pokud se obviněný mohl účastnit jednání soudu prvního stupně, pokud bylo rozhodnutí učiněno v intervalu několika málo týdnů od posledního slyšení obviněného a pokud měl obviněný možnost kdykoli podat novou žádost o propuštění, o které by bylo rozhodnuto za současného slyšení obviněného soudem prvního stupně (srov. také rozsudek ze dne 6. 4. 2006 ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku, stížnosti č. 45466/99 a č. 29903/02; a dále rozsudek ve věci Graužinis proti Litvě).

21. Ústavní soud doplňuje, že v zákonné rovině je právo na osobní slyšení ve vazebním řízení realizováno prostřednictvím § 73d až 73g trestního řádu upravujících vazební zasedání. Na základě této právní úpravy se o vazbě primárně rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, pokud se koná. Rozhoduje-li soud o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, nebo rozhoduje-li soudce o vzetí do vazby v přípravném řízení, rozhoduje vždy ve vazebním zasedání. Z další úpravy těchto ustanovení plyne, že není nutné konat vazební zasedání (tedy dát prostor k osobnímu slyšení obviněného) při každém jednotlivém dalším rozhodování o vazbě, ale je nutno konat vazební zasedání v pravidelných intervalech. Trestní řád hovoří jednak o situacích, kdy osobní slyšení obviněného považuje za potřebné soud, a dále o situacích, kdy o konání vazebního zasedání výslovně požádá obviněný. Dle § 73d odst. 3 se pak i přes výslovnou žádost obviněného vazební zasedání konat nemusí, pokud a) se jej obviněný následně odmítl zúčastnit, b) obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech a současně neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě, c) zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech, nebo d) obviněný se propouští z vazby. Výjimka z povinnosti konat vazební zasedání podle § 73 odst. 3 písm. b) je promítnutím výše naznačené judikatury ESLP do českého právního řádu. V důvodové zprávě k zákonu č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010-2013, sněmovní tisk 335/0), se k intervalům mezi jednotlivými slyšeními obviněného k vazbě výslovně uvádí, že dle požadavku ESLP musí jít o dobu spíše v řádu týdnů než měsíců.

22. Právě uvedené se pak podle § 74 odst. 1 trestního řádu užije obdobně na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Výkladem pojmu "obdobného užití" podle § 74 odst. 1 trestního řádu na ustanovení o vazebním zasedání podle § 73d až 73g trestního řádu se již v minulosti Ústavní soud zabýval a podobně jako odborná literatura (srov. komentář Šámal, Pavel a kol. Trestní řád I. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 951: "Platí zde tedy plně úprava uvedená v § 73d až 73g.") dospěl k závěru, že vazební zasedání v případě, že o to obviněný výslovně požádá, konáno být musí i u soudu stížnostního, ledaže může být aplikovaná jedna z výše popsaných výjimek § 73d odst. 3 trestního řádu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1447/17, usnesení ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1051/17, usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3758/17 a další].

23. Konkrétně ve věci sp. zn. III. ÚS 1447/17 rozhodoval Ústavní soud o situaci, v níž stížnostní soud přes výslovnou žádost obviněného o konání vazebního zasedání rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli od posledního slyšení okresním soudem dne 6. 12. 2016 uplynulo více než 10 týdnů. Ústavní soud zde přistoupil k výkladu tzv. podústavního práva v kontextu rozhodování o vazbě, kde zákonnost, tedy soulad i s tzv. podústavním právem, je explicitní podmínkou ústavnosti zbavení svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny umožňuje vzetí do vazby pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Ustanovení odstavce 2 tohoto článku umožňuje zbavení svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Každé zbavení svobody musí být v prvé řadě v souladu se zákonem, a to jak hmotněprávně, tak procesně (viz také nález sp. zn. I. ÚS 3326/13). Ústavní soud připomněl, že ve své judikatuře formuloval požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno následovně: "je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky" (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13). Jestliže pak zákonodárce stanovil tyto intervaly na 6 týdnů [§ 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu] a zakotvil tak nárok obviněného na konání vazebního zasedání, pakliže o to obviněný požádá, což v projednávané věci prokazatelně nastalo, pak i nedodržení této zákonné úpravy způsobuje zásah do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.

24. V nyní posuzované věci byl stěžovatel slyšen v rámci rozhodování o vzetí do vazby i v rámci stížnostního řízení proti tomuto rozhodnutí. Naposledy tak stanul před krajským soudem dne 7. 2. 2019. Stěžovatel záhy podal žádost o propuštění z vazby, o níž bylo rozhodnuto dne 13. 3. 2019, tj. po uplynutí toliko necelých pěti týdnů od posledního slyšení stěžovatele, přičemž stěžovatel ani o konání vazebního zasedání výslovně nežádal, pročež soudce městského soudu o žádosti stěžovatele rozhodl zcela správně bez konání vazebního zasedání. Proti tomuto usnesení (taktéž napadenému v nyní posuzované věci) podal stěžovatel stížnost, v níž výslovně požádal o konání vazebního zasedání, a o níž však bylo krajským soudem rozhodováno o další dva týdny později, tj. 28. 3. 2019. Krajský soud se přitom nijak nezabýval "obdobným užitím" § 73d odst. 3 trestního řádu, jak předepisuje § 74 trestního řádu, a věc rozhodl v neveřejném zasedání. Podobně jako ve věci posuzované Ústavním soudem sp. zn. III. ÚS 1447/17 nedodržel krajský soud zákonnou úpravu a nevyhověl stěžovateli v žádosti o konání vazebního zasedání, přestože uplynula lhůta šesti týdnů od jeho posledního slyšení, v rámci které může soud vazební zasedání nenařídit. Byť v nyní posuzované věci došlo k "překročení" trestním řádem stanovené lhůty toliko o týden, nelze tento zákonodárcem stanovený požadavek ignorovat. Nadto nutno konstatovat, že stěžovatel nebyl slyšen ani v rámci rozhodování soudu prvního stupně a také nemohl podat opakovanou žádost o propuštění z vazby, čemuž brání § 71a trestního řádu umožňující podání opakované žádosti o propuštění z vazby až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí, kterým byla stížnost stěžovatele zamítnuta. V nyní posuzované věci tak nebylo naplněno ani jedno ze tří pomyslných kritérií, za jejichž splnění nemusí být neslyšení obviněného v rozporu s Úmluvou, formulovaných ESLP např. ve věci Husák proti České republice [tj. obviněný se mohl účastnit jednání soudu prvního stupně, rozhodnutí bylo učiněno v intervalu několika málo týdnů od posledního slyšení obviněného (které zákonodárce stanovil na šest týdnů) a obviněný měl možnost kdykoli podat novou žádost o propuštění, viz bod 20 tohoto nálezu].

25. S ohledem na vše výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhoduje-li stížnostní soud o stížnosti proti vazebnímu usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby, a v jehož případě se v souladu s § 73d odst. 3 trestního řádu nekonalo vazební zasedání, a obviněný výslovně požádá o projednání této stížnosti ve vazebním zasedání, stížnostní soud nemusí obviněného slyšet pouze v případě, že jsou i v tomto případě splněny podmínky pro nekonání vazebního zasedání podle § 73d odst. 3 trestního řádu, neboť dané ustanovení se užije obdobně i v řízení o stížnosti podle § 74 odst. 1 trestního řádu. Vazební zasedání se tak musí konat, jestliže v době rozhodování stížnostního soudu již uplynula doba šesti týdnů od posledního slyšení obviněného dle § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, byť v době rozhodnutí soudu prvního stupně k jejímu uplynutí ještě nedošlo. Jiný výklad by vedl k tomu, že by v řízení o stížnosti nebyla efektivně omezena doba, která může uplynout od posledního slyšení stěžovatele i přes jeho žádost být slyšen ze strany soudu, což ve světle judikatury ESLP nelze akceptovat (srov. rozsudek ESLP ve věci Graužinis proti Litvě, v němž soud konstatuje, že měl být stěžovatel slyšen v řízeních konaných šest a osm týdnů od jeho posledního slyšení).

26. V posuzované situaci soud prvního stupně rozhodl o žádosti obviněného o propuštění z vazby zcela po právu bez slyšení obviněného, neboť od posledního slyšení uběhla zatím krátká doba. Avšak právě z důvodu neslyšení obviněného k vazbě v řízení před soudem prvního stupně je pak třeba nahlížet na rozhodování soudu prvního stupně a soudu stížnostního jako na jeden celek pro posouzení nutnosti konat další vazební zasedání, pokud o něj obviněný výslovně požádá. Nelze lakonicky konstatovat, že stížnostní soud vazební zasedání konat nebude, neboť tuto povinnost neměl ani soud prvního stupně, bez ohledu na to, jak dlouho stížnostní řízení potrvá. Nutnost umožnění konání vazebního zasedání stížnostním soudem k výslovné žádosti obviněného za splnění dalších zákonných podmínek právě v případech, kdy bylo (negativně) rozhodnuto soudem prvního stupně o žádosti obviněného o propuštění z vazby, je navíc akcentována zákonným vyloučením možnosti opětovně žádat o propuštění z vazby po dobu dalších 30 dnů od právní moci zamítavého rozhodnutí podle § 71a trestního řádu. Ve světle výše naznačených pravidel Ústavní soud uzavřel, že krajský soud nerespektováním právní úpravy obsažené v § 73d odst. 3 ve spojení s § 74 odst. 1 trestního řádu porušil právo stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a dále jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny, neboť rozhodl o zbavení stěžovatele svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.

27. Ústavní soud dodává, že byť se další námitky stěžovatele, týkající se tvrzené neexistence vazebních důvodů, zdají být zjevně neopodstatněné, nemohl přistoupit v tomto rozsahu k posouzení napadených usnesení, neboť zrušením usnesení krajského soudu z procesních důvodů přestala být vůči usnesení městského soudu splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario [srov. např. nález ze dne 9. 12. 2014 nález sp. zn. IV. ÚS 1085/14 (N 220/75 SbNU 475)].


VI.
Závěr

28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v části, ve které směřovala proti usnesení krajského soudu, a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí v této části vyhověl (výrok I) a usnesení zrušil (výrok II). V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení usnesení městského soudu, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nepřípustnost (výrok III).

29. Ústavní soud s ohledem na částečné vyhovění ústavní stížnosti zrušil rozhodnutí krajského soudu jako soudu stížnostního při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, při němž dle výše uvedených závěrů Ústavního soudu došlo k porušení procesních práv stěžovatele. Tímto se otevírá prostor pro postup podle § 314h trestního řádu a krajský soud je povinen zhojit nastalou absenci rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a opětovně rozhodnout o této stížnosti stěžovatele za plného respektování procesních práv stěžovatele, a to k časovému okamžiku tehdejšího rozhodování o vazbě. Od vydání usnesení zrušeného tímto nálezem došlo ke změně okolností spočívajících v odpadnutí vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu a v dalším rozhodování o vazbě, respektive o žádostech o propuštění z vazby, přičemž tyto nemohou mít na rozhodnutí, které bude krajský soud doplňovat, vliv.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů