// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 10.01.2020

NSS: Stanovení daňové povinnosti při směně nemovitostí

Absentuje-li v právním předpisu (zákonném opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016) pravidlo, kterým se určuje v případě směny jako zcela specifického způsobu nabytí vlastnického práva nemovitých věcí sjednaná cena, není možné sjednanou cenu stanovit vůbec, a tudíž není možné z ní ani při stanovení daňové povinnosti vycházet. V důsledku toho není možné při určení nabývací hodnoty směňovaných nemovitých věcí vycházet ani ze srovnávací daňové hodnoty ve smyslu § 12 odst. 2 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb. V takovém případě je určující pro stanovení nabývací hodnoty pouze cena zjištěná dle § 12 odst. 3 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2018, čj. 22 Af 50/2017-48)*)

vytisknout článek


Zdroj: č. 3941/2019, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)

DAŇ Z NABYTÍ NEMOVITOSTI: STANOVENÍ DAŇOVÉ POVINNOSTI PŘI SMĚNĚ

k § 12 odst. 3 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (v textu jen „zákonné opatření Senátu“)

Věc: a) Pavel L., b) Miluše L., c) Ondřej L., d) Blanka L. proti odvolacímu finančnímu ředitelství o stanovení daně z nabytí nemovitosti.


Dne 16. 9. 2014 žalobci a) a b) s žalobci c) a d) uzavřeli směnnou smlouvu, kterou žalobci a) a b) převedli do vlastnictví žalobců c) a d) díl parcely parc. č. X o výměře 245 m2, který byl v geometrickém plánu tvořícím součást směnné smlouvy označen jako parcela parc. č. Y. Žalobci c) a d) převedli do vlastnictví žalobců a) a b) díl parcely č. Z, v uvedeném geometrickém plánu označen písm. c), který byl sloučen do parcely č. X. V době sepsání směnné smlouvy nebyla parcela č. Y v územním plánu obce zahrnuta jako pozemek pro výstavbu. Právní účinky vkladu vlastnického práva nabyvatelů do katastru nemovitostí nastaly 6. 11. 2014. Oba směňované pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako orná půda, a proto se v řízení o přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí žalobci domáhali, aby byly pozemky oceněny jako pozemky zemědělské. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj tomuto požadavku nevyhověl a platebním výměrem ze dne 19. 1. 2016 žalobcům a) a b) vyměřil daň z nabytí nemovitostí částkou 5 924 Kč. Žalobcům c) a d) byla vyměřena daň z nabytí nemovitostí ve výši 2 648 Kč.

Žalobci podali proti platebním výměrům odvolání, kterými napadli zejména způsob ocenění dotčených pozemků, neboť měly být oceněny jako pozemky zemědělské. V průběhu odvolacího řízení zaujal odvolací orgán názor, že při stanovení daně nelze vycházet ze směrné hodnoty, nýbrž ze zjištěné ceny, a vyzval správce daně k ocenění parcely parc. č. Y a dílu „c“ parcely parc. č. Z. Na základě této výzvy správce daně předložil odvolacímu orgánu ocenění parcely parc. č. Y částkou 165 770 Kč a dílu „c“ parcely parc. č. Z částkou 21 580 Kč. Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2017 žalovaný změnil ve věci žalobců a) a b) platební výměr ze dne 19. 1. 2016 tak, že výši daně s poukazem na § 14 odst. 1 zákonného opatření Senátu snížil na 4 976 Kč a v ostatním ponechal platební výměr beze změny. Ocenění parcely ze strany správce daně shledal správným. Ve věci žalobců c) a d) rozhodnutím ze dne 9. 3. 2017 žalovaný platební výměr změnil tak, že daň stanovil částkou 6 632 Kč a ve zbytku ponechal rozhodnutí beze změny.

Žalovaný vycházel při oceňování pozemků ze zjištěné ceny, kterou je podle § 16 zákonného opatření Senátu cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (dále jen „zákon o oceňování“). Podle § 9 odst. 5 uvedeného zákona se pro účely oceňování pozemek posuzuje podle stavu uvedeného v katastru nemovitostí. Jestliže směňované pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny jako orná půda, došlo k porušení uvedeného ustanovení.

Žalobci se podanou žalobou ze dne 28. 4. 2017 domáhali zrušení rozhodnutí ze dne 7. 3. 2017 a ze dne 9. 3. 2017, kterými byla k odvolání žalobců změněna rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 19. 1. 2016, kterým byla žalobcům vyměřena daň z nabytí nemovitostí.

Podle žalobců se součet zjištěné ceny nabývaných všemi žalobci upraví podle § 14 odst. 1 písm. b) zákonného opatření Senátu a na výsledek se má aplikovat sazba podle § 26 zákonného opatření Senátu. Podle ocenění správce daně činí celkový objem nemovitostí nabytých směnnou smlouvou 183 350 Kč a srovnávací daňová hodnota je 140 513 Kč. Zákonný limit daně z nabytí nemovitostí směnnou smlouvou je 5 620 Kč, vyměřená daň však činí 11 608 Kč. V době uzavírání smluv nebylo v územním plánu rozhodnuto o určení dotčených parcel.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a v podrobnostech odkázal na napadená rozhodnutí. Podle žalovaného zákonné opatření Senátu upravuje jednoznačný způsob stanovení základu daně. Podle § 4 odst. 2 zákonného opatření Senátu se hodnota nepeněžního plnění určí podle zákona upravujícího oceňování majetku, spočívá-li nepeněžní plnění v poskytnutí nemovité věci a lze-li určit směrnou hodnotu, může poplatník zvolit, že hodnotou nepeněžního plnění je směrná hodnota. V § 15 zákonného opatření Senátu je stanoveno, u kterých nemovitých věcí lze určit směrnou hodnotu a u kterých nikoli. Je-li předmětem nabytí vlastnického práva nemovitá věc, u které lze směrnou hodnotu určit, může si poplatník v daňovém přiznání zvolit, zda chce určit srovnávací daňovou hodnotu ze zjištěné ceny, nebo ze směrné hodnoty.

Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z ODŮVODNĚNÍ:

(…)

[29] Krajský soud shledal důvodnou také námitku žalobců stran nesprávné aplikace zákonného opatření Senátu při stanovení nabývací hodnoty vycházející ze sjednané ceny směňovaných pozemků. V této souvislosti je třeba připomenout, že do 31. 12. 2013 stíhala v případě převodu nemovitostí (která neproběhla v důsledku darování) daňová povinnost dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o dani z převodu nemovitostí“) převodce nemovitostí, přičemž předmětem daně byl úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem; došlo-li k výměně nemovitostí, považovaly se jejich vzájemné převody za jeden převod a daň se vybrala z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu byla daň vyšší (viz § 9 odst. 1, 3 zákona o dani z převodu nemovitostí). Zákonné opatření Senátu, kterým byla zavedena daň z nabytí nemovitostí však v období od 1. 1. 2014 do 31. 10 2016 žádné pravidlo, kterým by se stanovil postup při stanovení daně z nabytí nemovitostí směnnou smlouvou, neobsahovalo. Žalovaný při stanovení daně z nabytí nemovitých věcí směnou, resp. při zjištění ceny sjednané, vycházel z § 13 zákonného opatření Senátu, podle kterého „[s]jednanou cenou se pro účely daně z nabytí nemovitých věcí rozumí úplata za nabytí vlastnického práva k nemovité věci“. Pro účely úplaty ve smyslu citovaného ustanovení vycházel žalovaný v napadených rozhodnutích z toho, že cenou sjednanou je v daném případě úplata ve formě nepeněžitého plnění ve smyslu § 4 odst. 1 zákonného opatření Senátu. Takový postup žalovaného je však podle názoru krajského soudu nesprávný.

[30] V dané věci je nutno vycházet zejména z ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a dále z čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Žalobcům jako (vzájemným) převodcům nemovitých věcí byla stanovena zákonná povinnost uhradit daň z nabytí nemovitých věcí. Směna je přitom zcela specifickým způsobem nabytí vlastnického práva, při kterém je nabyvatel nemovité věci zároveň převodce věci jiné. Oproti smlouvě kupní, u níž se při stanovení ceny sjednané vychází logicky z úplaty za nabytí vlastnického práva kupujícím a zdaněno je tak skutečně pouhé nabytí vlastnického práva, dochází při užití logiky žalovaného k tomu, že při určení sjednané ceny, resp. následně nabývací hodnoty, se stanovuje daňová povinnost při vzájemné směně každému z převodců/nabyvatelů z ceny nemovitých věcí, které mají nabývací hodnotu vyšší ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a), resp. 12 odst. 2 zákonného opatření Senátu, nerespektujíc zjištěnou cenu nemovitých věcí. Ve výsledku to, jako v projednávané věci, vede k tomu, že i převodce (jehož stíhá daňová povinnost), který převedl nemovitou věc o řádově nižší zjištěné ceně, je zatížen daňovou povinností z hodnoty nemovité věci ve vlastnictví druhého z převodců, neboť cena této nemovité věci je vyšší. Tedy, ačkoli jsou převáděny různé nemovité věci, je daň z nabytí nemovité věci stanovena každému z nabyvatelů vždy jen z nemovité věci, jejíž hodnota je vyšší. Tím však dochází k narušení rovnosti daňových subjektů před zákonem, neboť, dovedeno ad absurdum, jestliže by titíž převodci/nabyvatelé provedli převod nemovitostí dvěma na sobě nezávislými kupními smlouvami, pak by každý z převodců ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákonného opatření Senátu, účinného v rozhodné době, byl zatížen daňovou povinností pouze ve vztahu k jimi převáděným nemovitostem a převodce, převádějící nemovitost s nižší hodnotou, by logicky hradil nižší daň. Za uvedené situace, jestliže se žalobci rozhodli provést převod nemovitých věci smlouvou směnnou, jsou oproti daňovým subjektům, převádějícím nemovité věci smlouvou kupní, znevýhodněni.

[31] Podle krajského soudu je nutno učinit závěr, že absentuje-li v právním předpise pravidlo, kterým se určuje v případě směny jako zcela specifického způsobu nabytí vlastnického práva nemovitých věcí sjednaná cena, není možné sjednanou cenu stanovit vůbec, a tudíž není možné z ní ani při stanovení daňové povinnosti vycházet; v důsledku toho není možné vycházet ani ze srovnávací daňové hodnoty ve smyslu § 12 odst. 2 zákonného opatření Senátu. Postupem žalovaného, který určil sjednanou cenu tak, že vycházel také z ceny pozbývaných pozemků jako nepeněžité formy úplaty, došlo de facto ke zdanění vyššímu než zákonem stanovenému. Nelze v této souvislosti přehlédnout úpravu, jež zákonnému opatření Senátu předcházela a také úpravu zakotvenou zákonem č. 254/2016 Sb., účinnou od 1. 11. 2016 (na projednávanou věc však v důsledku přechodných věcí samu o sobě nepoužitelnou), která nově v § 13 odst. 2 stanovila, že v případě nabytí vlastnického práva k nemovité věci směnou nemovitých věcí se pro účely určení sjednané ceny nepřihlíží k hodnotě pozbývané nemovité věci za podmínek, že nabytí vlastnického práva k těmto nemovitým věcem je předmětem daně z nabytí nemovitých věcí a nabývací hodnotou není výlučně sjednaná cena.

[32] Postupem žalovaného došlo podle krajského soudu jednak k porušení rovnosti daňových subjektů před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny a také k zásahu do vlastnického práva žalobců, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. V projednávané věci totiž bylo na žalovaném, aby při absenci právní úpravy postupu stanovení daňové povinnosti při směně pozemků vycházel při stanovení nabývací hodnoty směňovaných pozemků pouze z ceny zjištěné podle § 12 odst. 3 písm. a) zákonného opatření Senátu, neboť cenu sjednanou, resp. ani srovnávací daňovou hodnotu nebylo možno zjišťovat a tudíž z nich ani vycházet. Podle krajského soudu lze pouze uvedeným způsobem zajistit dosažení cílů správy daně podle § 2 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, tedy správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Nelze pominout ani zásadu stanovenou v § 5 odst. 3 daňového řádu, podle které musí správce daně šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob. Daňová povinnost tedy v projednávané věci může být žalobcům stanovena pouze za nabytí směňovaných pozemků, vycházeje ze zjištěné ceny coby nabývací hodnoty.

*) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, čj. 8 Afs 157/2018-38.

Autor: SbNSS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů