// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.10.2019

ÚS: Přezkum oprávněnosti pohledávky dlužníků zajištěného věřitele

I. Postupem obecných soudů, které vyšly z právní úpravy neumožňující přezkoumat oprávněnost pohledávky dlužníka zajištěného věřitele z hlediska toho, zda příslušná smlouva neobsahuje tzv. zneužívající klauzule, přičemž tato právní úprava byla následně prohlášena za neústavní, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to za současného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že příslušná právní úprava, jde-li o výkon popěrného práva, bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky věřitelů zajištěných a nezajištěných pohledávek. Z toho plyne povinnost věcně projednat podanou žalobu v nově otevřeném řízení za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou z členství České republiky v Evropské unii.

II. Legitimní očekávání nemůže být založeno na právním předpise, který byl zrušen, popř. prohlášen za neústavní, nejsou-li proto dány zvlášť závažné důvody. Takový postup, odhlížející od právního názoru Ústavního soudu vysloveného podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, by byl v rozporu s ústavně zaručeným základním právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Úspěšný stěžovatel je proto v řízení o ústavní stížnosti, spojené s akcesorickým návrhem na zrušení neústavního právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, beneficientem i v řízení, které zavdalo příčinu pro podání ústavní stížnosti; v takovém řízení není v jeho věci ani místo pro tzv. akademický výrok s účinky podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jen pro futuro.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3289/17, ze dne 23. 9. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. S touto ústavní stížností stěžovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojil návrh na zrušení slov "nezajištěného věřitele" v § 410 odst. 5 větě první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 5. 2019).

3.  Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 129 ICm 129758/2015, vedeného Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud"), se podává, že napadeným usnesením tohoto soudu byla podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona (v tehdy platném znění) odmítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že vykonatelná pohledávka žalované obchodní korporace Estate Management s. r. o., sídlem Nákupní 1127, Jesenice (dále jen "věřitel"), která byla u přihlášky pohledávky č. 11 přezkoumána pod č. 1, a to v rozsahu popřeném dlužníkem, tj. v částce 294 410,96 Kč, není po právu, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud - s poukazem na § 160 odst. 1 a 4, § 410 odst. 1 a 2, § 192 odst. 1 a 3 a § 201 odst. 1 insolvenčního zákona - dospěl k závěru, že stěžovatel popřel pohledávku zajištěného věřitele, což vzhledem k § 410 odst. 2 insolvenčního zákona nemá žádný vliv na zjištění pohledávky, přičemž dlužník není osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby, bez ohledu na to, zda pohledávku popřel.

4.  K odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit věřiteli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč. Vrchní soud odmítl stěžovatelův názor, že § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017) je protiústavní, a proto věc nepředložil Ústavnímu soudu. Současně se ztotožnil s názorem krajského soudu, přičemž (mj.) konstatoval, že účinky popření pohledávky dlužníkem, jež jsou tytéž jako popření pohledávky insolvenčním správcem, zákon spojuje toliko s popřením pohledávky nezajištěné. Popření zajištěné pohledávky má pouze účinky předpokládané § 192 odst. 3 insolvenčního zákona (tedy že seznam přihlášených pohledávek není v rozsahu popření exekučním titulem), nemá však vliv na její zjištění.

5.  Stěžovatel toto usnesení vrchního soudu napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v řešení předestřené otázky je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 29 ICdo 33/2014 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 92/2014), ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 29 ICdo 60/2014, ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 29 ICdo 95/2016 a ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 29 ICdo 26/2015, přičemž upozornil, že Ústavní soud ústavní stížnost proti prvně uvedenému rozhodnutí odmítl usnesením ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2604/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).


II.
Stěžovatelova argumentace

6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v žalobě i opravných prostředcích obecné soudy upozorňoval, že ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017) je protiústavní, a vyzýval je, aby věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložily Ústavnímu soudu, což neučily, a tak mu nezbylo, než podat ústavní stížnost. Byl totiž názoru, že v režimu oddlužení by neměl být činěn rozdíl mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli, aby byla zajištěna účinná ochrana dlužníka před neoprávněně přihlášenými pohledávkami zajištěných věřitelů. Dané ustanovení nedůvodně zvýhodňuje zajištěné věřitele oproti nezajištěným, a dlužníkovi znemožňuje možnost obrany, čímž porušuje jeho právo na spravedlivý proces.
 
7. Stěžovatel připomíná, že zajištění vzniklo na základě zástavní smlouvy, přičemž zajištěnými pohledávkami byla jistina ve výši 350 000 Kč, což nezpochybňuje, a veškeré budoucí pohledávky z úvěrové smlouvy do celkové výše 700 000 Kč. Zde šlo o velmi obecné ustanovení, kdy si věřitel (resp. jeho právní předchůdce) vyúčtoval různé úroky, poplatky a smluvní pokuty, s nimiž ovšem nesouhlasí, což mohl vyjádřit jen popřením této pohledávky v insolvenčním řízení, protože jiný prostředek - v rozporu s právem na spravedlivý proces - k ochraně svého práva neměl. Je přitom běžnou praxí, že insolvenční správci většinu přihlášených pohledávek uznávají. Otázka ústavnosti napadeného ustanovení má být v současné době velmi aktuální s ohledem na vzrůstající aktivity různých "oddlužovacích" společností, které jsou s pomocí krátkodobých půjček a různých zajišťovacích institutů schopny připravit dlužníky o nemovitosti mnohonásobně vyšší hodnoty, než jakou měla původní půjčka, a to kvůli nepřiměřeně vysokým smluvním pokutám, úrokům a poplatkům.

8. Poukázal-li Nejvyšší soud na svou judikaturu, použitelné je dle stěžovatele pouze usnesení sp. zn. 29 ICdo 60/2014, neboť to jediné se týká oddlužení (ostatní se týkají konkursu), přičemž argumentace v něm uvedená je příliš stručná a nepřesvědčivá, neboť nebylo vypořádáno, že dlužníkovi je odepřena jakákoliv možnost bránit se proti neoprávněně přihlášené pohledávce, popř. její nepřiměřené výši.

III.
Vyjádření účastníků řízení

9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a věřiteli, kterému příslušelo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.

10. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti podotýká, že jeho usnesení o odmítnutí dovolání má stručnou podobu a je založeno na tom, že odvolací soud v dovolání předestřenou otázku vyřešil v souladu s jeho judikaturou. Následně obsáhle cituje z usnesení sp. zn. 29 ICdo 33/2014 a 29 ICdo 60/2014. K návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení (resp. jeho části) uvedl, že s účinností od 1. 6. 2019, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 31/2019 Sb., bylo z napadeného ustanovení vypuštěno slovo "nezajištěného", a jde-li o slovo "věřitele", v tomto rozsahu Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 2/19 (223/2019 Sb.) jeho neústavnost nedovodil. Potud by tedy měl být stěžovatelův návrh zamítnut či odmítnut jako zjevně bezdůvodný.

11. Dále Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1410/11, na již zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 2604/14 a dále na usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2594/17, a s vědomím existence zmíněného plenárního nálezu vyjadřuje názor, že není důvod, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno. Uvádí, že si je vědom judikatury týkající se otázky (ne)závaznosti usnesení Ústavního soudu [konkrétně má jít o nálezy ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373) a ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)], upozorňuje však, že nemají-li právní názory Ústavního soudu k podústavnímu právu formulované v "odmítacích" usneseních žádnou argumentační nebo precedenční hodnotu, pak musí být nezákonná samotná praxe tříčlenných senátů, příp. jednotlivých soudců, že do těchto usnesení své názory vtělují. Přitakává-li Ústavní soud takto ustálené či nově ustavené judikatuře obecných soudů, nelze to dle Nejvyššího soudu interpretovat jinak než jako potvrzení právního názoru vysloveného v rozhodnutí napadeném ústavní stížností, a pojímá-li to Ústavní soud jinak, jde o argumentaci alibistickou, zastírající, že senát již na danou problematiku názor měl a také jej, byť z pohledu "nálezové" judikatury nevhodně, projevil. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu poukazuje na již citovaná, argumentačně významná rozhodnutí s tím, že je již Ústavní soud přezkoumal s výsledkem, který nemohl interpretovat jinak než jako potvrzení svých právních názorů. Za této situace změna právního názoru promítnutá v textu nálezu pléna nemůže působit jinak než do budoucna. Účastníci incidenčního sporu měli plné právo spoléhat se na to, že obecné soudy budou postupovat podle jeho judikatury, přičemž zpětné promítnutí právního názoru do poměrů dané věci by vedlo k narušení principu legitimního očekávání a k narušení ústavou chráněného principu právní jistoty. Dle Nejvyššího soudu tak ústavní pořádek České republiky nebyl jeho postupy ani rozhodnutím porušen, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost a návrh s ní spojený byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty.

12. Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že po prostudování ústavní stížnosti neshledal důvod pro změnu svého stanoviska, že nebyly dány důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu. Současně odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, resp. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2604/14, a upozornil, že novelizací insolvenčního zákona bylo s účinností od 1. 6. 2019 napadené zákonné ustanovení změněno.

13. Krajský soud uvedl, že insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno na základě usnesení o splnění oddlužení ze dne 15. 4. 2019 č. j. KSPL 29 INS 26500/2014-76 a stěžovatel byl osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (usnesení ze dne 15. 4. 2019 č. j. KSPL 29 INS 26500/2014-77), a upozornil rovněž na novelizaci napadeného zákonného ustanovení.

14. Věřitel se k ústavní stížnosti nevyjádřil, ačkoli byl výslovně poučen o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává. Proto již s ním dále v posuzované věci jednáno nebylo.

15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

17. Jde-li o návrh na zrušení části ustanovení § 410 odst. 5 věty první insolvenčního zákona vymezené slovy "nezajištěného věřitele", tento návrh není podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný, neboť se týká věci, o níž již Ústavní soud rozhodl výše zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/19. K argumentaci Nejvyššího soudu možno doplnit, že je zcela zřejmé, že pro stěžovatele, resp. navrhovatele, zrušení toliko slova "věřitele" žádný význam nemá, resp. že se obsahově domáhá téhož, co navrhovatelé ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 2/19, nicméně kdyby na daný návrh nahlížel z formálního hlediska, pak by zde byl důvod pro jeho odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, v prvé řadě z toho důvodu, že toliko ve vztahu ke slovu "věřitele" není nijak odůvodněn.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

19. V posuzované věci obecné soudy vyšly z toho, že vzhledem k § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (v tehdy platném znění) dlužník mohl popřít pouze pohledávku nezajištěného věřitele, a popřel-li stěžovatel pohledávku věřitele zajištěného, nemá toto popření žádné právní účinky, jde-li o zjištění pohledávky, a že dlužník proto není osobou oprávněnou podat žalobu o určení pohledávky. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že nemožnost účinně popřít pohledávku zajištěného věřitele, resp. bránit svá práva u soudu (v jiném řízení než v řízení o popření pohledávky), představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a neodůvodněně zvýhodňuje zajištěné věřitele, a že příslušná právní úprava je z tohoto důvodu protiústavní.

20. V tomto směru lze stěžovateli přisvědčit. V již zmíněném plenárním nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 2/19) Ústavní soud konstatoval, že ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (resp. odst. 5 ve znění do 31. 5. 2019), bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Na důvody tohoto rozhodnutí, jež jsou rozvedeny v jeho odůvodnění, Ústavní soud účastníky řízení v podrobnostech zcela odkazuje s tím, že se projeví s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy i v poměrech věci nyní posuzované.

21. Stejně tak lze účastníky řízení rovněž přiměřeně odkázat na závěry vyslovené v "navazujícím" nálezu ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2589/17, v němž se mj. uvádí, že napadený postup obecných soudů nastolil stav, kdy v případě stěžovatelů (jakožto spotřebitelů) nebyla přezkoumána oprávněnost věřitelovy pohledávky z hlediska toho, zda příslušná smlouva neobsahovala tzv. zneužívající klauzule, čímž byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, a to za současného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny (ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny), z toho důvodu, že daná právní úprava, jde-li o výkon popěrného práva, bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky věřitelů zajištěných a nezajištěných pohledávek; z toho pak Ústavní soud vyvodil povinnost věcně projednat podanou žalobu v nově otevřeném řízení za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny, protože jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou z členství České republiky v Evropské unii.

22. Argumentu Nejvyššího soudu, že by se s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, resp. s ohledem na (z ní plynoucí) "legitimní očekávání" účastníků incidenčního řízení, resp. na princip právní jistoty, měl právní názor vyjádřený ve zmíněném plenárním nálezu uplatnit jen pro futuro, přisvědčit nelze, neboť ono očekávání nemůže být založeno na právním předpise, který byl ve věci stěžovatele prohlášen za neústavní; v tomto konkrétním řízení, s ohledem na okolnosti případu a argumentaci obecných soudů, není ani místo pro tzv. akademický výrok s účinky podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jen pro futuro. Pomine-li Ústavní soud skutečnost, že svůj názor, kterého se Nejvyšší soud dovolává, vyslovil toliko v usneseních, resp. že nejde o tzv. judikaturní změnu ve smyslu § 23 zákona o Ústavním soudu, pak ani v takovém případě se nemůže s názorem Nejvyššího soudu ztotožnit. V této souvislosti poukazuje např. na svůj nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531), v němž obsáhle vyložil, proč se (v případě judikaturní změny) "nový" právní názor prosadí ihned, tedy také v již zahájených soudních řízeních, a má-li být (výjimečně) zvolen jiný přístup, nejsou-li pro to dány zvlášť závažné důvody. V posuzované věci chybí. Jde zde o horizontální vztah a o právo procesní povahy, kdy na straně jedné zde stojí jedno z klíčových ústavně zaručených základních práv, tj. právo na soudní ochranu (resp. na přístup k soudu), kdy navíc povinnost České republiky zajistit toto právo ve vztahu ke spotřebitelům je dána jejími závazky plynoucími z členství v Evropské unii, na straně druhé je toliko zde "očekávání věřitelů", a to nikoliv ve vztahu k pohledávce samotné, ale ohledně toho, že nebude moci být jejich (zajištěná) pohledávka dlužníkem v insolvenčním řízení zpochybněna (popřena) [srov. stanovisko pléna ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), k čemuž dlužno dodat, že v uvedené věci existovala k příslušné otázce ustálená "nálezová" judikatura]. Tento důvod nemůže "neaplikaci" právního názoru vysloveného ve zmíněném plenárním nálezu, jež by v podstatě vedla k přitakání porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu, odůvodnit (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), a ústavní pořádek Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) ani takovou možnost nedává. Konečně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti, spojené s akcesorickým návrhem na zrušení neústavního právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení podle § 74 zákona o Ústavním soudu, je (a musí být) beneficientem (má prémii) i v řízení, které zavdalo příčinu pro podání ústavní stížnosti [viz již nález ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 376/11 (N 12/68 SbNU 177); k tomuto zvýhodnění (v teorii označováno jako tzv. Anlaßfall, popř. positive Ergreiferprämie) viz podrobně z mnoha prací zejména Rill, H. P., Schäffer, H. v komentáři k čl. 140, s. 101-122. in: Rill-Schäffer-Kommentar. Bundesverfassungsrecht (stav 2006). Kneihs/Lienbacher (Hrsg). vyd. Verlag Österreich (vychází průběžně).].

23. K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že si je vědom toho, že samotné insolvenční řízení již bylo pravomocně skončeno (viz sub 13) a že jeho "znovuotevření" již patrně možné není; v tomto ohledu však nijak nemíní další postup obecných soudů předjímat, a je tudíž plně na nich, jak se s nastalou (patrně komplikovanou) procesní situací (ať již jde o incidenční, tak samotné insolvenční řízení) vypořádají. Konečně této možnosti si musely být obecné soudy vědomy, když vytrvale nereagovaly na podnět stěžovatele, aby iniciovaly postup přezkumu ústavnosti předmětného ustanovení insolvenčního zákona podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

24. Ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavní soud přistoupil proto, že vyslovení jejich neústavnosti může mít pro stěžovatele význam alespoň z hlediska případné náhrady škody podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

25. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na zrušení části zákona pak Ústavní soud podle § 42 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e), případně i odst. 2 písm. a) (viz sub 17) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů