// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.10.2019
ÚS: Rozhodování o zabrání věci dle trestního zákoníku
Obecné soudy nemohou při rozhodování o zabrání věci § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku postupovat paušálně a zabrat veškeré věci se souhrnným odůvodněním, že hrozí nebezpečí, že budou eventuálně sloužit ke spáchání zločinu, naopak se musejí zabývat otázkou existence tohoto nebezpečí ve vztahu k jednotlivým typovým skupinám těchto věcí. Nebezpečí, že věc bude sloužit k spáchání zločinu, přitom nelze dovozovat z pouhé možnosti takového použití. Zabrání věci, respektive s ním spojený zásah do vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, z nichž bude vyplývat alespoň taková míra pravděpodobnosti uvedeného následku, která bude potřebu tohoto zásahu s ohledem na obvyklý chod věcí rozumně odůvodňovat. Vždy je přitom nutno zohlednit, zda stanoveného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, který by byl k ústavně zaručeným právům vlastníka věci šetrnější a nevyžadoval by zánik tohoto jeho práva, tedy dbát na požadavek přiměřenosti vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny a také z § 96 trestního zákoníku. Z rozhodnutí soudu o zabrání věci přitom musí být seznatelné, z jakého důvodu nebylo uložení takovéto šetrnější povinnosti možné. Nerespektováním všech těchto zásad dochází k porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11. odst. 1 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2046/19, ze dne 13. 9. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a ze spisu, který si vyžádal, následující skutečnosti. V rámci trestního řízení vedeného i proti J. Ž., který byl v té době jediným společníkem a jednatelem stěžovatelky, proběhla v provozovně stěžovatelky prohlídka nebytových prostor. Při ní byly Policií ČR zajištěny a odvezeny všechny věci uvedené v protokolu o prohlídce (dále též jen "předmětné věci"). Jednalo se mimo jiné o pěstební pomůcky (např. substráty, hnojiva, květináče, ventilátory), dále o kancelářské potřeby (např. obálky, mechanický děrovač), kuřácké pomůcky (např. cigaretové filtry, popelníky) a další věci (např. reklamní letáky, finanční hotovost, účetnictví). Státní zastupitelství v trestním řízení navrhovalo propadnutí předmětných věcí dle § 70 trestního zákoníku. V průběhu trestního řízení přestal být J. Ž. společníkem a jednatelem stěžovatelky, tím se stala jiná osoba. J. Ž. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 58 T 2/2015 ze dne 19. 10. 2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 4/2018 ze dne 13. 3. 2018 uznán vinným z přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť jako společník a jednatel stěžovatelky nabízel prostřednictvím internetového obchodu "kompletní sortiment zboží používaný k nelegálnímu pěstování rostlin konopí", za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody o výměře 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 během hlavního líčení dne 19. 10. 2017 vyhlásil usnesení, že se podle § 230 odst. 2 trestního řádu vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření o předmětných věcech do veřejného zasedání. Obvodní soud ve veřejném zasedání dne 10. 1. 2019, kterého se zúčastnil i zástupce stěžovatelky, rozhodl napadeným usnesením podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku o zabrání více než 228 položek - věcí specifikovaných v napadeném usnesení, neboť tyto předměty společně vytvářejí "soubor věcí pro vybudování funkční pěstírny konopí" a "existuje důvodný předpoklad, že by [...] mohly sloužit ke spáchání zločinu [...] a zároveň tyto věci jako soubor mohou ohrožovat bezpečnost zejména lidí a jejich zdraví." Podle obvodního soudu nebylo od počátku trestního řízení pochyb, že zabírané věci vlastní stěžovatelka, nikoliv odsouzený J. Ž. Podle obvodního soudu lze dle § 230 odst. 1 ve spojení s § 239 odst. 1 trestního řádu ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve veřejném zasedání uložit jiné osobě než obžalovanému pouze za podmínky, že to navrhne státní zástupce. Ačkoliv státní zástupkyně v obžalobě podle obvodního soudu nesprávně navrhla propadnutí věci, dle obsahu je v souladu s § 59 odst. 1 trestního řádu možné tento návrh posoudit jako návrh na zabrání věci. Obvodní soud současně rozhodl dle § 80 odst. 1 trestního řádu o vrácení dvou notebooků odsouzenému.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, a to jednak pro nezákonnost konání veřejného zasedání, ve kterém bylo o zabrání předmětných věcí rozhodnuto bez návrhu státního zástupce, a dále z důvodu, že pro zabrání těchto věcí nebyly splněny podmínky ve smyslu § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jelikož se podle ní nejedná o věci ohrožující bezpečnost lidí, majetku či společnosti a ani nehrozí, že by mohly sloužit ke spáchání zločinu. Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou. K námitkám stěžovatelky k zabrání věcí odkázal na argumentaci obvodního soudu a zdůraznil, že zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku může být vysloveno nejen u věci, která sama o sobě nebo po provedených úpravách je schopna ohrozit bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, ale i u jiných předmětů, jež sice samy nepředstavují takové ohrožení, avšak ze zjištěných skutkových okolností vyplývá nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu. Ani z hlediska procesního se městský soud neztotožnil s námitkami stěžovatelky. Městský soud uvedl, že obvodní soud si dle § 230 odst. 2 trestního řádu vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání, s ohledem na toto ustanovení ve spojení s § 239 odst. 1 trestního řádu tak nebylo třeba, aby ve veřejném zasedání státní zástupce předložil návrh na zabrání věcí.
II. Argumentace stran
4. Podle stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. V hmotněprávní rovině se námitky stěžovatelky opírají o nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, v němž bylo stížnosti, týkající se dle stěžovatelky obdobné věci, částečně vyhověno. Stěžovatelka poukazuje na základní právní princip vyplývající z Listiny, dle něhož je zásah do základních práv a svobod obecně přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a takovým způsobem, aby byla práva dotčených osob šetřena v maximální možné míře. Tím spíše by dle stěžovatelky měla být tato práva šetřena ve chvíli, kdy jde o práva osob, které nejsou trestně stíhané. Před vydáním ochranného opatření tak mělo být zváženo, zda stejného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem s menším zásahem do práv dotčených osob, jak se ostatně upozorňuje i ve zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18. Namísto zabrání věcí dle § 101 odst. 1 trestního zákoníku mohl soud podle mínění stěžovatelky uložit jinou povinnost dle § 101 odst. 4 trestního zákoníku, touto možností se ovšem soudy vůbec nezabývaly. Stěžovatelka nesouhlasí s důvodem zabrání věcí, jelikož podle ní neohrožují bezpečnost lidí, majetku ani společnosti a nehrozí, že budou sloužit ke spáchání zločinu. Původní společník a jednatel stěžovatelky odsouzený za přečin šíření toxikomanie již dlouho není v žádném personálním propojení se stěžovatelkou a nelze bez dalšího presumovat, že by nový vlastník a jednatel stěžovatelky spáchal s vrácenými věcmi zločin. Naprostá většina zabavených věcí v celkové hodnotě několika milionů korun je určena k pěstování jakýchkoliv rostlin (zemina, hnojiva, světelné zdroje apod.) či se jedná o kancelářské potřeby (mechanický děrovač, USB flash disk), jde tak o běžně dostupné věci. Policie ČR zajistila (a soud později zabral) fakticky všechny předměty nacházející se v prodejně stěžovatelky včetně účetnictví, což pro ni znamenalo nemalé finanční obtíže, dluhy u dodavatelů a v podstatě konec jejího podnikání. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud jí není možné vrátit všechny zabrané věci, je rozhodně možné z nich vyčlenit celou řadu, jež jí vrátit lze, neboť nemohou jednotlivě ani v souboru představovat jakékoli riziko ve smyslu § 101 odst. 1 trestního zákoníku.
6. Z procesněprávního hlediska stěžovatelka upozorňuje na to, že obvodní soud podle ní nařídil veřejné zasedání a rozhodl o zabrání věci bez zákonného podkladu. Podle § 230 odst. 2 a 3 trestního řádu může soud vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření do veřejného zasedání mimo hlavní líčení, pouze pokud potřebuje k rozhodnutí provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, přičemž takto postupovat lze v případě, že se jedná o věci nenáležící obviněnému, pouze na návrh státního zástupce. Stěžovatelka namítá, že usnesení o vyhrazení rozhodování do veřejného zasedání jí nebylo řádně oznámeno, soud ve veřejném zasedání žádný důkaz neprovedl, a především bylo o zabrání věci rozhodnuto bez návrhu státního zástupce, jenž celou dobu trval na uložení trestu propadnutí věci obviněnému. Stěžovatelka odmítá postup obvodního soudu interpretující návrh státního zástupce dle obsahu jako návrh na zabrání věci dle § 101 trestního zákoníku, neboť státní zástupce musí být "osoba nejméně s průměrnou inteligencí schopnou vyjadřovat jasně svou vůli, a k tomu navíc osoba znalá práva, zvláštně pak trestního řádu" a v případě, že se zmýlí, by svou chybu po upozornění napravila. V tomto případě se však u hlavního líčení střídali čtyři státní zástupci a všichni i přes upozornění trvali na propadnutí věci, nežádali její zabrání. Obvodní soud si dle stěžovatelky tímto výkladem fakticky přivlastnil kompetence státního zástupce, což je zcela zřejmě protizákonné a "vrací trestní právo zpět do dob dávno minulých". Ani odvolací soud se dle mínění stěžovatelky jejími argumenty řádně nezabýval, nevěnoval jim "byť nejmenší" pozornost a "popsané zásadní pochybení soudu prvního stupně zcela bagatelizoval".
7. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Obvodní soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení a odkázal na obsah napadených usnesení.
8. Městské státní zastupitelství v Praze ani Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 nevyužily možnosti se k věci vyjádřit ve lhůtě k tomu určené.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není tak součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V projednávané věci shledal, že došlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky a k porušení zásad spravedlivého procesu, a to nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí a nevypořádáním se s námitkami stěžovatelky.
10. Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu směřuje proti usnesení městského soudu a proti usnesení obvodního soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o zabrání věcí. Usnesení obvodního soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o vrácení věcí odsouzenému, není ústavní stížností - posuzováno dle jejího obsahu - napadeno, a v tomto rozsahu tak nebude předmětem ústavněprávního přezkumu.
11. Obdobnou věcí se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelky byly stejně jako v projednávaném případě obchodní společnosti zaměřené na prodej a distribuci zboží pro pěstování rostlin, přičemž jednatelé a vlastníci těchto společností je využili k veřejné prezentaci a prodeji kompletního sortimentu zboží vhodného k nezákonnému pěstování konopí a byli kvůli tomu uznáni vinnými z přečinu šíření toxikomanie a podmínečně odsouzeni. Ještě před zahájením trestního stíhání odsouzených byly na základě soudních příkazů provedeny prohlídky v prodejnách stěžovatelek, při nichž byly zajištěny věci ve vlastnictví stěžovatelek, především pěstební a kuřácké pomůcky a dále také propagační materiály, firemní písemnosti, účetní doklady, kancelářské potřeby i finanční hotovost. Obvodní soud později svým usnesením, které následně potvrdil i odvolací soud, rozhodl podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku o zabrání většiny zajištěných věcí, s výjimkou finanční hotovosti, účetních dokladů a věcí obdobné povahy. Ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl, neboť v nepřiměřeném a argumentačně nedostatečně podloženém postupu obecných soudů při rozhodnutí o zabrání i běžně dostupných věcí, u nichž jistě nelze nutně předpokládat, že musí být užity ke spáchání zločinu, shledal porušení vlastnického práva stěžovatelek a jejich práva na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019 konstatoval, že ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku se ukládá, aniž by byl podstatný vztah osoby, která zabíranou věc vlastní, k trestné činnosti, k jejímuž spáchání byla tato věc určena nebo užita. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem. [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 429/99 ze dne 1. 10. 1999 (U 62/16 SbNU 345)]. Účelem tohoto ochranného opatření přitom "není potrestání jejího vlastníka, nýbrž prosazení veřejného zájmu na tom, aby určitá věc, jež byla užita nebo určena ke spáchání trestného činu, dále neohrožovala bezpečnost lidí nebo majetek, nebo aby ji nebylo možné použít ke spáchání zločinu" [nález sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, bod 39].
13. Zabráním věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku nevyhnutelně dochází k pozbytí vlastnického práva jejího dosavadního vlastníka zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Listina s určitým zákonným omezením základních práv počítá, avšak dle čl. 4 odst. 4 Listiny "musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu" a "[t]aková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Zásah do práva vlastníka je tak přijatelný pouze za předpokladu, že jde o opatření přiměřené, tedy že legitimního cíle nelze dosáhnout prostředkem, který by byl ve vztahu k tomuto základnímu právu více šetrný. Požadavek přiměřenosti vyplývá také z poslední ze tří podmínek, které vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, a jejichž splnění rozhodnutí o zabrání věcí nutně předpokládá. Tyto podmínky znějí následovně: 1) věc byla užita nebo určena k spáchání trestného činu, 2) věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit k spáchání zločinu, 3) zabrání musí být podle § 96 trestního zákoníku opatřením přiměřeným jak povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu, tak nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům [nález sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, bod 37].
14. Ustanovení § 101 odst. 4 trestního zákoníku ostatně umožňuje soudu namísto zabrání věci uložit jinou povinnost, např. pozměnit věc tak, aby ji nebylo možné použít ke společensky nebezpečnému účelu, odstranit její označení, nebo provést její změnu. Z rozhodnutí o zabrání věci proto "musí být seznatelné, z jakého důvodu nebylo uložení takovéto šetrnější povinnosti možné" [nález sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, bod 39].
15. Zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny musí být dále odůvodněn také konkrétními okolnostmi, z nichž bude možno dovodit alespoň takovou míru pravděpodobnosti potenciálního následku (tzn. použití věci ke spáchání zločinu či ohrožení bezpečnosti lidí a majetku), jež bude potřebu tohoto zásahu rozumně ospravedlňovat. "To platí obzvlášť za situace, kdy uvedené nebezpečí neplyne z povahy určité věci, ani je nelze bez dalšího spojovat s jejím obvyklým účelem. [...] Nebezpečí, že věc bude sloužit ke spáchání zločinu, není možno dovozovat z pouhé možnosti takového použití. Takto široce pojatá podmínka by byla splněna v podstatě vždy, neboť hypoteticky lze téměř každou věc užít ke spáchání zločinu" [nález sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, body 39 a 40]. Právě nevypořádání se s otázkou existence nebezpečí u jednotlivých typových skupin věcí (namítanou i stěžovatelkou) bylo nosným důvodem, z jakého Ústavní soud v uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18 rozhodnutí obecných soudů zrušil.
16. Povinnost soudů vypořádat se s argumenty účastníků řízení způsobem, jaký odpovídá míře závažnosti těchto argumentů, tvoří základ práva těchto účastníků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které vyplývá, jak Ústavní soud ustáleně judikuje, z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45) nebo z poslední doby nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019]. Tato povinnost samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. "V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový" [nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), bod 60, či nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019, bod 35].
17. Ústavní soud na základě výše uvedeného nevidí důvod se od své předchozí judikatury odchylovat. Precedenční působení jeho nálezů zakládá, jak z ustálené rozhodovací praxe vyplývá [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 59-91; obdobně z poslední doby např. nález sp. zn. IV. ÚS 2503/18 ze dne 12. 6. 2019, body 12-14], již čl. 89 odst. 2 Ústavy, který stanovuje, že "[v]ykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby". Ve spojení s § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), platí, že svými nálezy je při své činnosti vázán i sám Ústavní soud, tím spíše pak všechny obecné soudy, jež musí při řešení obdobných případů ústavněprávní výklad nálezů (jejich nosné důvody, nebo-li rationes decidendi) reflektovat. Obecné soudy jsou povinni Ústavní soud "následovat [...], anebo přednést seriózní argumenty, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip" [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 62] (tzv. metoda distinguishing). Ve zcela výjimečných případech, je-li obecný soud "opravdově a z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu" [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 71], se může od ratia decidendi odchýlit a předložit konkurující úvahy (tento postup je tedy namístě v situaci, kdy se obecný soud domnívá, že by mělo dojít k tzv. overruling) [viz nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 66-71 a nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Ústavní soud toto vše podotýká s vědomím, že v projednávaném případě byl k obdobné věci nález vydán až poté, co již obecné soudy rozhodly, to ovšem nic nemění na závaznosti nálezu pro Ústavní soud a pro řešení obdobných věcí.
18. V projednávaném případě soudy takřka vůbec nezvažovaly, zda je zabrání téměř všech věcí, které byly zajištěny v rámci prohlídky v prodejně stěžovatelky, nezbytné k dosažení daného účelu, případně zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným prostředkem, který by byl ve vztahu k ústavně zaručenému vlastnickému právu vlastníka věci šetrnější - například zabrání pouze části zajištěných věcí či uložení některé z povinností podle § 101 odst. 4 trestního zákoníku. Důvod, proč bylo nutno použít opatření znamenající zánik tohoto práva namísto například zmíněného ustanovení § 101 odst. 4 trestního zákoníku, obecné soudy ve svých rozhodnutích vůbec neuvádí.
19. Obecné soudy současně také nedostatečně zdůvodnily naplnění dalších dvou zákonných podmínek (kumulativně) nutných pro zabrání předmětných věcí podle § 101 odst. 3 trestního zákoníku, tedy kromě přiměřenosti také požadavek, že věc byla užita ke spáchání trestného činu a zároveň ohrožuje bezpečnost lidí, majetku či společnosti, nebo hrozí nebezpečí použití této věci při spáchání zločinu. Ústavní soud v obecné rovině uznává, že zabrané věci mohly objektivně sloužit k spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle § 283 odst. 2, 3, 4 a 5 trestního zákoníku, případně zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 4 trestního zákoníku či výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 2 trestního zákoníku. Avšak závěr obvodního soudu, že zabrané věci vytváří dohromady soubor pro vybudování funkční pěstírny konopí, přičemž existuje "důvodný předpoklad, že by tyto věci mohly sloužit ke spáchání zločinu", sám o sobě neobstojí a nelze jej považovat za udržitelný, jelikož není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu lze takovéto protiprávní jednání předpokládat. Jak plyne z nálezu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, bodu 40, a bodu 15 tohoto nálezu, hypoteticky lze ke spáchání zločinu užít téměř každou věc, takovýto výklad by však poskytoval soudům při rozhodování o zabrání prakticky úplně "volnou ruku" a mohl by ospravedlňovat jakoukoliv libovůli soudů.
20. Nutno zdůraznit, v souladu s argumentací stěžovatelky, že předmětem zabrání byl sortiment zboží, jehož podstatná část slouží k pěstování jakýchkoliv rostlin, nikoli jen k nezákonnému pěstování konopí s vysokým obsahem THC, a dá se běžně koupit. Jejich nebezpečnost neplyne z jejich podstaty, ani ze samotného nabízení k prodeji, ale z pokračování prodeje těchto věcí způsobem, kdy je nabídka komplexního sortimentu doprovázena propagací a poskytnutím návodu k nezákonnému pěstování konopí. U většiny zabraných věcí mohlo být toto nebezpečí přijatelně eliminováno již tím, že by byly nabízeny k prodeji samostatně, případně v rámci jinak koncipovaného sortimentu zboží, a bez uvedené propagace či návodu. Pozastavit se pak Ústavní soud musí nad zabráním také různých kancelářských potřeb (mechanický děrovač, obálky atp.) a administrativních pomůcek včetně účetnictví, které samy o sobě ani ve spojení s jinými věcmi jistě nelze považovat za věci sloužící ke spáchání zločinu související s výrobou, držením či jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami. Paušální závěr obecných soudů o důvodnosti zabrání celého sortimentu zboží nerespektuje odlišnou povahu jednotlivých typových skupin věcí. Obecné soudy měly v souladu s principem přiměřenosti posoudit, u kterých zajištěných věcí skutečně hrozí jejich užití k spáchání zločinu, a ostatní věci stěžovatelce vrátit.
21. Podstatnou část ústavní stížnosti věnovala stěžovatelka námitce, že o zabrání věcí bylo rozhodnuto, aniž by to státní zástupce navrhl. Podle stěžovatelky je přitom dle § 230 odst. 3 trestního řádu možné o zabrání věcí, které nenáležejí obžalovanému, rozhodnout pouze na návrh státního zástupce. Ústavní soud konstatuje, že toto namítané procesní pochybení ústavněprávní roviny nedosahuje. Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě šlo o to, zda věci, které byly nalezeny při prohlídce prodejny stěžovatelky v době, kdy byl J. Ž. (odsouzený) jediným společníkem a jednatelem stěžovatelky, náležejí tomuto odsouzenému a má být rozhodováno o jejich propadnutí dle § 70 trestního zákoníku, nebo zda náležejí stěžovatelce, a má tak být rozhodováno o jejich zabrání dle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za těchto okolností lze akceptovat názor obvodního soudu, že návrh státního zástupce je možné dle obsahu posoudit i jako návrh na zabrání věci stěžovatelce, a to zejména s ohledem na úzkou vazbu mezi stěžovatelkou a odsouzeným, který byl v době zajištění předmětných věcí jejím jediným společníkem a jednatelem. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že státní zastupitelství nijak nebrojilo proti postupu obecných soudů v napadených usneseních. Dále je třeba konstatovat, že zástupce stěžovatelky se již před obvodním soudem zúčastnil veřejného zasedání, v němž bylo rozhodováno o zabrání věcí stěžovatelce, a nedošlo tak ke zkrácení práva stěžovatelky na přístup k soudu. Argumentaci městského soudu, který z § 230 odst. 2 ve spojení s § 239 odst. 1 trestního řádu dovozuje, že návrh na zabrání věci nemusel být státním zástupcem vůbec předložen, se v kontextu projednávané věci není třeba podrobněji věnovat. Námitka stěžovatelky, že ve veřejném zasedání v rozporu s § 230 odst. 2 trestního řádu neprobíhalo žádné dokazování, a nebylo tak třeba vyhradit si pro rozhodnutí o zabrání věci veřejné zasedání, rovněž nedosahuje ústavněprávní roviny. Postupem obecných soudů tak nebylo vybočeno z ústavně daných mezí a zásad spravedlivého procesu, a zásah Ústavního soudu do jejich činnosti tak - co se týče tohoto aspektu případu - není namístě.
22. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy nemohou při rozhodování o zabrání věci § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku postupovat paušálně a zabrat veškeré věci se souhrnným odůvodněním, že hrozí nebezpečí, že budou eventuálně sloužit ke spáchání zločinu, naopak se musejí zabývat otázkou existence tohoto nebezpečí ve vztahu k jednotlivým typovým skupinám těchto věcí. Nebezpečí, že věc bude sloužit k spáchání zločinu, přitom nelze dovozovat z pouhé možnosti takového použití. Zabrání věci, respektive s ním spojený zásah do vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, z nichž bude vyplývat alespoň taková míra pravděpodobnosti uvedeného následku, která bude potřebu tohoto zásahu s ohledem na obvyklý chod věcí rozumně odůvodňovat. Vždy je přitom nutno zohlednit, zda stanoveného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, který by byl k ústavně zaručeným právům vlastníka věci šetrnější a nevyžadoval by zánik tohoto jeho práva, tedy dbát na požadavek přiměřenosti vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny a také z § 96 trestního zákoníku. Z rozhodnutí soudu o zabrání věci přitom musí být seznatelné, z jakého důvodu nebylo uložení takovéto šetrnější povinnosti možné. Nerespektováním všech těchto zásad dochází k porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11. odst. 1 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením městského soudu a usnesením obvodního soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o zabrání věcí, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky a její právo na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená usnesení v uvedeném rozsahu zrušil.
24. Ústavní soud shodně s výše zmiňovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019 konstatuje, že nyní bude povinností obvodního soudu, aby vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu znovu rozhodl o návrhu státního zástupce a aby se ve vztahu k jednotlivým typovým skupinám věcí stěžovatelky náležitě vypořádal s otázkou existence nebezpečí, že budou sloužit k spáchání trestného činu, a přiměřenosti jejich zabrání. Ústavní soud si je vědom složitosti naplnění tohoto požadavku s ohledem na veliký počet zajištěných věcí a na tomto místě nijak nepředjímá odpověď na otázku, u které části zajištěných věcí ve vlastnictví stěžovatelky jsou dány důvody pro jejich zabrání a která jejich část by měla být vrácena.
Autor: US