// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.08.2019
ÚS: Rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu
Na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během věznění. Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícímu vydání takovému rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a možnost vyvracet argumenty protistrany. Mezi prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars, jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 464/19, ze dne 9. 7. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení obecného soudu. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2018 č.j. 7 PP 13/2018-137 soud rozhodl na základě žádosti odsouzeného stěžovatele, že se stěžovatel podle ust. § 88 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010 č. j. 4 T 176/2009- 3395, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2011, č. j. 4 To 538/2011-3667. Podle ust. § 89 odstavec 1 trestního zákoníku soud odsouzenému stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání sedmi let a současně nad odsouzeným stanovil dohled a uložil mu omezení, aby ve zkušební době podmíněného propuštění podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Okresní soud v Olomouci své rozhodnutí o podmíněném propuštění stěžovatele na svobodu mimo jiné odůvodnil i tím, že v případě odsouzeného, a to i přes jeho trestní minulost a zdravotní stav, je pro společnost a práva poškozených výhodnější sledovat jeho chování po dobu ještě dalších pěti let po té, co by jinak bez dohledu opustil výkon trestu, neboť uloženým dohledem a povinností platit škodu poškozeným je tak lépe zajištěn smysl, účel a cíl trestního řízení a v jeho rámci adhezního řízení, než ponecháním odsouzeného v této konkrétní situaci ve výkonu trestu.
2. Proti usnesení Okresního soudu v Olomouci podal státní zástupce stížnost a na základě této stížnosti Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2018 č. j. 2 To 199/2018, že se usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušuje a nově rozhodl tak, že se žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu zamítá. Své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci odůvodnil zejména tím, že i když se stěžovatel choval ve výkonu trestu řádně, má na svobodě sociální zázemí a přislíbené zaměstnání, s ohledem na četnost dosavadních odsouzení, závažný charakter trestné činnosti a skutečnost, že již jednou nevyužil dobrodiní v podobě podmíněného propuštění a páchal opakovaně trestnou činnost, nelze dospět k závěru o naplnění požadavku pozitivní prognózy jeho budoucího chování.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci mu nedal možnost vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Olomouci, jenž mu v žádosti o podmíněné propuštění vyhověl. Stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nebyla stěžovateli vůbec zaslána k vyjádření a stížnostní soud poté rozhodl bez jeho účasti tak, že návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl v neveřejném zasedání, ačkoli část rozhodných důvodů jeho zamítavého rozhodnutí vychází z námitek vyjádřených státním zástupcem ve stížnosti proti usnesení prvoinstančního soudu. V této souvislosti stěžovatel odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v obdobných stížnostech opakovaně rozhodoval stěžovatelům vyhovujícím způsobem. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud jako soud odvolací svým rozhodnutím fakticky zcela vyloučil možnost podmíněného propuštění stěžovatele, což neodpovídá zákonu, který nestanoví přísnější podmínky podmíněného propuštění ani pro odsouzené recidivisty.
II.
Vyjádření účastníka řízení
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a zaslání příslušného spisového materiálu. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že se s námitkami stěžovatele neztotožňuje. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl dokazování v dostatečném rozsahu včetně výslechu stěžovatele. Za této situace nepovažoval soud za nezbytné nařizovat znovu veřejné zasedání. Spis mu byl okresním soudem předložen spolu se stížností státního zástupce dne 24. 10. 2018, a již dne 20. 11. 2018 tuto stížnost v neveřejném zasedání projednal a rozhodl o ní.
III.
Posouzení věci Ústavním soudem
5. Ústavní soud ustáleně judikuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek zákonným institutem mimořádným, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží Ústavní soud jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během věznění. Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícímu vydání takovému rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se tedy zabýval stěžovatelovým tvrzením, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť zamítl jeho návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v neveřejném zasedání a nedal mu možnost vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Olomouci, jenž mu v žádosti o podmíněné propuštění vyhověl. Podle uvedeného článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a možnost vyvracet argumenty protistrany. V této souvislosti lze připomenout např. závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a ostatní proti Velké Británii, stížnost č. 11209/84. Evropský soud pro lidská práva ve své konstantní judikatuře uvádí, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, nebo rozhodnutí ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97).
7. Ústavní soud rovněž opakovaně připomíná, že mezi prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars, jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně zarušená možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.
8. Jelikož Ústavní soud neměl důvod odchýlit se v projednávané věci od shora citovaných právních závěrů, shledal v postupu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť stížnostní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele předem seznámil s druhou procesní stranou vznesenými tvrzeními věcnými i právními, a poskytl mu příležitost se k nim vyjádřit, a případně i navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.
9. Pokud jde o samotné odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a názor tohoto soudu na to, proč nelze stěžovateli vyhovět a podmíněně jej propustit, tyto nebyly s ohledem na výše zjištěné porušené základní právo stěžovatele předmětem posouzení. Nelze předjímat, co v dalším řízení vyjde najevo, a Ústavnímu soudu, jenž dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, tedy takové úvahy v tomto stádiu nepřísluší. K řádnému posouzení celé věci bude dán prostor po vrácení věci stížnostnímu soudu, jenž před novým rozhodnutím musí dát stěžovateli možnost věcně oponovat námitkám státního zástupce.
IV.
Závěr
10. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Autor: US