// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.08.2019

ÚS: Účinná lítost u trestně odpovědné právnické osoby

I. Pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby.

II. Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 448/19, ze dne 16. 7. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I

1. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Lounech, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 500 000 Kč. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto její odvolání. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl na základě jejího dovolání zrušen jednak označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ve výroku o zamítnutí jejího odvolání proti výroku o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Lounech, a jednak označený rozsudek Okresního soudu v Lounech ve výroku o trestu. Navrhuje i zrušení veškerých dalších rozhodnutí, která na uvedená rozhodnutí navazují či z nich vycházejí. Navrhuje také zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob").

2. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II

3. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud ve výroku napadeného usnesení pominul zbývající část jejího dovolání směřující proti části výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto její odvolání ve vztahu k výroku o vině zahrnutém do napadeného rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud se tak podle jejího názoru ve výroku napadeného usnesení nevypořádal s otázkou viny, přičemž odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1272/18.

4. Stěžovatelka dále uvádí, že v době, ve které podle odsuzujícího rozsudku neplatila za své zaměstnance povinné odvody a dopouštěla se tedy trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241, se již fakticky nacházela v úpadku. Z tohoto důvodu tak nemohla odvody zaplatit, neboť by tím zvýhodnila příjemce odvodů na úkor jiných svých věřitelů, čímž by se dopustila trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku. Neměla totiž dostatek peněz, aby pohledávky ostatních věřitelů uspokojila ve stejném poměru, jako příjemce odvodů.

5. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 5 Tdo 1500/2014 a 8 Tdo 316/2012, která podle ní podporují její právní názor. Upozorňuje, že i Nejvyšší soud na s. 17 napadeného usnesení odkazoval na svůj rozsudek uveřejněný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že pokud insolventní zaměstnavatel nemá dost peněz na uspokojení svých věřitelů, je povinen je uspokojit poměrně, přičemž zvýhodní-li některého z věřitelů na úkor příjemce odvodů, nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin neodvedení daně, ale v úvahu přichází kvalifikace za trestný čin zvýhodnění věřitele. Za překvapující proto považuje závěr Nejvyššího soudu, že jednání stěžovatelky by bylo možno posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele (kdyby ovšem právnická osoba mohla být za takový trestný čin odpovědná), neboť vyplácela mzdy svým zaměstnancům v plné výši, ale zároveň že je bezpředmětné zjišťovat, zda se soudy zabývaly otázkou úpadku stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje též na rozdílnou argumentaci státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství v její věci a ve věci vedené před dovolacím soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1122/2017 a uvádí, že Nejvyšší soud zcela pominul její dupliku, v níž na tento selektivní přístup Nejvyššího státního zastupitelství upozorňovala. Z uvedeného dovozuje, že Nejvyšší soud klíčovou právní otázku vyhodnotil chybně a především naprosto odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, aniž by toto odlišné hodnocení jakkoliv vysvětlil.

6. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na skutečnost, že v letech 2011 a 2012 policejní orgán zajistil v jiné trestní věci částku 39 milionů Kč a až dne 8. 11. 2016 došlo ke zrušení zajištění těchto finančních prostředků. Má za to, že tímto postupem bylo potvrzeno, že zajištění peněz bylo skutečně bezdůvodné, přičemž z těchto peněz mohla odvody za své zaměstnance uhradit již v době splatnosti. Po zahájení insolvenčního řízení však již odvody uhradit nemohla, neboť byla a doposud je zákonem a předběžným opatřením soudu omezena v nakládání se svým majetkem. Zdůrazňuje, že insolvenční správce a insolvenční soud odmítli udělit souhlas s úhradou odvodů, protože by příjemci odvodů byli zvýhodněni na úkor ostatních věřitelů, a došlo by tak ke spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele.

7. V souvislosti se závěrem Nejvyššího soudu, že není třeba zkoumat otázku jejího úpadku, stěžovatelka brojí proti jeho argumentu, že v řízení nebylo možno provést důkaz účetnictvím stěžovatelky, neboť účetnictví nebylo vydáno. Zdůrazňuje, že povinnost dokazování leží na orgánech činných v trestním řízení, které mají dostatek právních nástrojů k tomu, aby si i proti její vůli opatřily potřebné důkazy, a že veškeré relevantní podklady byly předloženy insolvenčnímu soudu, který z nich dovodil závěr o existenci úpadku stěžovatelky.

8. Stěžovatelka odmítá argumentaci Nejvyššího soudu ohledně splatnosti odvodů za období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013. Povinnost zaplatit tyto odvody jí měla vzniknout v říjnu 2013, ale odvody byly ze zákona splatné až v listopadu 2013, přičemž však 21. 10. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení, takže podle jejího názoru z ustanovení § 111 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") vyplýval zákaz uspokojovat pohledávky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení. Podle Nejvyššího soudu měla stěžovatelka možnost platit dlužné odvody poměrně, což by však podle ní nutně vedlo k tomu, že by v typické insolvenční věci předluženého dlužníka v jeho majetkové podstatě nezbylo po zahájení insolvenčního řízení nic. Má za to, že výkladem jiného než insolvenčního zákona (tj. výkladem trestního zákoníku), nelze dovozovat, že poměrným neuspokojením pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení lze po zahájení takového řízení spáchat trestný čin.

9. Stěžovatelka dále předestírá otázku přičitatelnosti jednání obviněného R. R., jehož protiprávní jednání jí bylo přičteno podle § 8 a § 9 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Poukazuje na to, že v průběhu trestního stíhání R. R. dlužné odvody uhradil, čímž zanikla trestnost jeho jednání účinnou lítostí podle § 242 trestního zákoníku, takže byl zproštěn obžaloby, avšak stěžovatelka nikoli. Takovou situaci pokládá za nespravedlivou, neboť protiprávní jednání R. R. jí bylo přičítáno k tíži, zatímco jeho projev účinné lítosti již jí ku prospěchu přičítán nebyl. Má za to, že od okamžiku zaplacení odvodů již neexistovalo žádné trestněprávně relevantní jednání fyzické osoby, jež by jí bylo možno přičítat, a poukazuje na to, že již nemá možnost dosáhnout zániku trestnosti stejným způsobem, protože uhrazené odvody již podruhé zaplatit nelze. Zatímco tedy stěžovatelka nese jak trestněprávní odpovědnost, tak odpovědnost civilněprávní (za dluh odpovídající pohledávce R. R. na vydání bezdůvodného obohacení), R. R. není ani trestně odpovědný, ani jej netíží úhrada dlužných odvodů, neboť odpovídající částku může inkasovat od stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti připomíná nález sp. zn. I. ÚS 563/11 a na jeho základě vyjadřuje přesvědčení, že výklad ustanovení § 8 a § 9 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, k němuž dospěly trestní soudy, je přepjatě formalistický. V návaznosti na to stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, neboť jazykový výklad tohoto ustanovení vybízí k výše popsané zjevně nespravedlivé interpretaci.

III

10. Okresní soud v Lounech ve svém vyjádření uvedl, že se vyjadřovat nebude, neboť trestní řízení není dosud skončeno, a omezil se na konstatování, že rozhodnutím trestních soudů nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky. Připojil se však k návrhu stěžovatelky na zrušení § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob s tím, že je-li jednání určité fyzické osoby právnické osobě přičítáno k tíži, musí být jednání téže fyzické osoby, které má za následek zánik trestnosti činu, přičítáno této právnické osobě k dobru. Právní úpravu tak tento soud považuje za asymetrickou, nezohledňující skutečnost, že právnická osoba je uměle vytvořený, samostatně vystupující subjekt.

11. Krajský soud v Ústí nad Labem sdělil, že nepovažuje za potřebné se k ústavní stížnosti vyjadřovat, s tím, že vše podstatné k věci uvedl v odůvodnění svého napadeného rozsudku.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že se v napadeném usnesení vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a na tyto své závěry odkázal. Konstatoval, že stěžovatelka měla dostatek finančních prostředků na úhradu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistného na sociální a zdravotní pojištění, avšak tyto platby ani částečně neodváděla. Nejvyšší soud dále uvedl, že dupliku stěžovatelky obdržel až po svém rozhodnutí. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatelky.

13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl.

IV

14. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

V

15. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

16. Ústavní soud předesílá, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

17. Ústavní soud dále připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

18. Ústavní soud může jen zčásti přisvědčit námitkám stěžovatelky týkajícím se povinných odvodů za její zaměstnance v období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 18-19) uvedl, že dlužník je oprávněn plnit své dluhy (dodrží-li zásady insolvenčního řízení uvedené v § 5 insolvenčního zákona) i po zahájení insolvenčního řízení (k němuž došlo právě 21. 10. 2013) a zdůraznil, že po zahájení insolvenčního řízení nedošlo ke změně dispozičního oprávnění stěžovatelky s majetkovou podstatou. Nelze se však spokojit jen s vyřešením otázky, komu v které fázi insolvenčního řízení náleželo dispoziční oprávnění. Dlužník je po zahájení insolvenčního řízení limitován v nakládání s majetkovou podstatou též mezemi stanovenými v § 111 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, což Nejvyšší soud zřejmě nevzal v úvahu. Pokud by bylo dlužníku po zahájení insolvenčního řízení umožněno plnit svým věřitelům dluhy poměrně podle své úvahy, nad rámec obvyklého hospodaření, byl by zcela potlačen význam a účel přezkoumání pohledávek insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, omezen význam popěrného práva věřitelů, rozlišení mezi jednotlivými druhy pohledávek a způsobu jejich uspokojování v insolvenčním řízení.

19. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, který trestní soudy zaujaly k otázce, zda v důsledku uhrazení dlužných odvodů ze strany R. R. (jehož jednání bylo stěžovatelce přičítáno při vyvození její trestní odpovědnosti) nedošlo podle § 242 trestního zákoníku také k zániku trestnosti jejího činu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 19-20) uvedl, že ke splnění podmínek, které zákon k institutu účinné lítosti stanovuje, je zároveň vyžadováno, aby právnická osoba jako samostatný subjekt práva tyto podmínky sama svým jednáním naplnila. Poukázal na to, že R. R. již v době, kdy odvody uhradil (v březnu 2017), nebyl v postavení osoby, jejíž jednání lze podle § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob stěžovatelce přičítat.

20. Ústavní soud tento výklad aprobuje a připomíná, že z hlediska trestní odpovědnosti představují právnická osoba a osoba fyzická, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat, samostatné subjekty. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tuto skutečnost zdůrazňuje v podobě zásady souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti právnických osob vyjádřené v § 9 odst. 3 věta první, podle které trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Tato zásada platí nejen při vyvozování trestní odpovědnosti, ale i při jejím zániku, např. v důsledku účinné lítosti nebo promlčení (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 261).

21. Jestliže tedy došlo k zániku trestní odpovědnosti fyzické osoby, jejíž jednání bylo právnické osobě přičítáno, neznamená to, že by bez dalšího došlo i k zániku trestní odpovědnosti právnické osoby. Tento názor podporuje i odborná literatura, z níž vyplývá, že pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J., cit. dílo, s. 310).

22. Uvedený výklad Ústavní soud nepovažuje za formalistický a poukazuje na obecný princip, podle kterého je třeba u každé z více osob, které se účastnily na trestném činu, posuzovat podmínky účinné lítosti samostatně. Splní-li tedy podmínky účinné lítosti jen jeden z více pachatelů (spolupachatelů), zaniká jen jeho trestní odpovědnost, ale neprospívá to ostatním pachatelům, kteří nesplnili podmínky účinné lítosti (srov. č. 11/1980 Sb. rozh. tr.). Proto i v případě, kdy by podmínky účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku splnila stěžovatelka dříve, než tak učinil (v tu dobu obviněný) R. R., nemohlo by to R. R. prospívat a jeho trestní odpovědnost by tímto způsobem nemohla zaniknout.

23. Jestliže stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že nemohla dlužné odvody uhradit a dosáhnout tak zániku trestnosti, neboť až do 8. 11. 2016 jí byla v jiné trestní věci zajištěna částka 39 milionů Kč a po zahájení insolvenčního řízení insolvenční správce a insolvenční soud odmítli udělit souhlas s úhradou odvodů, Ústavní soud k tomu uvádí, že objektivní nemožnost splnit podmínky účinné lítosti (typicky právě v podobě nedostatku finančních prostředků) nemůže mít vliv na závěr o trestní odpovědnosti. Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 19), kde byly vysvětleny další důvody, proč zajištění peněžních prostředků stěžovatelky nemohlo být z hlediska splnění podmínek účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku významné. Nejvyšší soud na tomto místě také připomněl, že snaha stěžovatelky uhradit dlužné odvody byla promítnuta do uloženého trestu, když k této skutečnosti přihlédl již soud prvního stupně.

24. V souvislosti s otázkou, zda uhrazení dlužných odvodů ze strany R. R. mělo mít za důsledek také zánik její trestní odpovědnosti, stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Argumentovala přitom v podstatě jen tím, že jazykový výklad tohoto ustanovení vybízí ke zjevně nespravedlivé interpretaci, k níž trestní soudy přistoupily. Ústavní soud však tento návrh nevyhodnotil jako důvodný.

25. Jak již bylo vysvětleno, výklad trestních soudů týkající se této otázky (podporovaný i odbornou literaturou) nelze považovat za formalistický a odpovídá i obecným principům posuzování splnění podmínek účinné lítosti u osob podílejících se na daném trestném činu. Ústavní soud dále připomíná, že v minulosti již několikrát konstatoval, že mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 a I. ÚS 631/05). Tento postoj je třeba zaujmout právě i k zásadě souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti právnických osob vyjádřené v § 9 odst. 3 věta první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, přičemž lze dodat, že tato právní úprava vychází z uplatněného modelu pravé trestní odpovědnosti právnické osoby a není v rámci trestního práva evropských zemí ojedinělá (blíže viz např. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J., cit. dílo, s. 310).

26. Ústavní soud však jako opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání proti výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá. Z vyžádaného trestního spisu, ale i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že stěžovatelka ve svém dovolání brojila nejen proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Okresního soudu v Lounech, ale proti celým rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu.

27. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1272/18, kterého se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud konstatoval, že výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině. Otázka viny zůstává v takovém případě po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu. Jelikož stejná situace nastala i v nyní projednávaném případě, není ji možné řešit jinak než zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který nově rozhodne o vině i trestu.

28. Ústavní soud musel přisvědčit rovněž námitce stěžovatelky, že trestní soudy nevěnovaly pozornost otázce, zda se stěžovatelka v době činu, za nějž byla odsouzena, fakticky nacházela v úpadku. Z judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje (konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 316/2012 a zejména z usnesení sp. zn. 5 Tdo 1500/2014 se podává, že pokud se daná osoba nachází ve stavu úpadku, může být vyloučena právní kvalifikace jejího skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku.

29. Z uvedeného je zřejmé, že otázka možné existence úpadku stěžovatelky v době stíhaného skutku je významná z hlediska přičítání trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení jednak konstatoval, že existence úpadku stěžovatelky, coby reálného ekonomického stavu dlužníka, blíže zkoumána nebyla (srov. č. l. 16), a dále uvedl, že je zcela bezpředmětné, že úpadek stěžovatelky nebyl zkoumán, neboť se v inkriminované době nemohla dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku (což vyplývalo z § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve znění účinném do 30. 11. 2016). Takové odůvodnění však podle názoru Ústavního soudu nemůže obstát, neboť nemožnost činit stěžovatelku (vzhledem k tehdejší právní úpravě) odpovědnou za trestný čin zvýhodnění věřitele nemá žádný přímý vliv na otázku její trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby.

30. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že stěžovatelka měla v inkriminované době dostatek prostředků, aby vyplácela svým zaměstnancům mzdy v plné výši (srov. č. l. 16-17). Z této skutečnosti však samo o sobě nelze dovozovat, zda resp. v jakém poměrném rozsahu byla stěžovatelka povinna odvádět za zaměstnance povinné platby, pokud skutečně byla v úpadku.

31. Ústavní soud se zabýval i přístupem trestních soudů, které neprovedly důkaz v podobě účetnictví stěžovatelky mimo jiné s odůvodněním, že toto účetnictví nebylo stěžovatelkou vydáno (srov. č. l. 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka v postavení obviněné totiž nebyla povinna účetnictví vydat, a to s ohledem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare (srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 255/05), tudíž jí nevydání účetnictví žádným způsobem nemohlo být přičítáno k tíži. Je povinností orgánů činných v trestním řízení, aby náležitě objasnily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (srov. § 2 odst. 5 trestního řádu). Jejich snaha o objasnění reálné ekonomické situace stěžovatelky nemusela být omezena pouze na výzvu k vydání účetnictví a mohla být naplněna využitím dalších zákonných prostředků. Jestliže stěžovatelka řádně splnila své povinnosti vyplývající z § 210 a § 211 insolvenčního zákona, lze její obhajobu ověřit z údajů zjištěných v insolvenčním řízení.

32. Ústavní soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, zda stěžovatelka může být uznána vinnou ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku, popř. v jakém rozsahu za něj může být odpovědná. Ústavní soud zejména není povolán k tomu, aby v dané situaci řešil otázku, zda se stěžovatelka v době stíhaného skutku skutečně nacházela ve stavu úpadku, neboť jde o skutkovou otázku, kterou musí zodpovědět trestní soudy na základě provedeného dokazování. Tato skutková otázka však bude pro závěr o trestní odpovědnosti stěžovatelky významná pouze tehdy, pokud soud vyjde z úvahy, že přítomnost či nepřítomnost stavu úpadku je významná pro posouzení trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 241 trestního zákoníku.

33. Ústavní soud ani nepopírá, že trestní soudy mohou zaujmout jiný právní názor ohledně vlivu existence úpadku na trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 trestního zákoníku, než který vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1687/17, II. ÚS 2571/16 či II. ÚS 387/18). Taková výrazná změna právního názoru by však musela být podrobně a racionálně odůvodněna, stejně jako případný závěr že uvedená judikatura z určitých důvodů na případ stěžovatelky nedopadá. Dosavadní odůvodnění obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu je třeba považovat za nedostatečné, zejména proto, že se v něm nevypořádal s judikaturou, na níž stěžovatelka odkazovala. Jestliže Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dupliku stěžovatelky, jež obsahovala významnou argumentaci týkající se právního posouzení stíhaného skutku, obdržel až po svém rozhodnutí, bude mít nyní příležitost na tuto argumentaci podrobně reagovat.

34. Ústavní soud veden doktrínou minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci přistoupil toliko ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozhodnutí, která na něj navazují (viz dále), zejména právě proto, že připouští možnost racionálního vypořádání argumentace stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu, a to včetně možného odklonu od dosavadní judikatury týkající se odpovědnosti osoby nacházející se v úpadku za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku. Bude tedy věcí Nejvyššího soudu, aby pozorněji zvážil výše popsané okolnosti a aby buď podrobně vysvětlil, že tyto okolnosti nemohou mít vliv na trestní odpovědnost stěžovatelky za uvedený čin, anebo aby vyhověl dovolání stěžovatelky i v otázce viny a přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu právě i ve výroku o vině. V současné situaci však Ústavní soud stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018 č. j. 4 To 89/2018-2399 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017 č. j. 15 T 84/2016-2271, jakož i návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první, posoudil jako zjevně neopodstatněné.

35. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla mj. zrušení veškerých dalších rozhodnutí, která navazují na napadená rozhodnutí Okresního soudu v Lounech, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, anebo z těchto rozhodnutí vycházejí. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla věc ve výroku o trestu vrácena Okresnímu soudu v Lounech k novému rozhodnutí a tento soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2019 č. j. 15 T 84/2016-2599 při nezměněném výroku o vině nově rozhodl o trestu, je i tento rozsudek, případně další navazující rozhodnutí, zatížen stejnou vadou jako usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud tedy musel přistoupit i ke zrušení uvedeného rozsudku a případných dalších navazujících rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1272/18) neboť tato rozhodnutí zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu ztrácí svůj podklad.

36. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů