// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 28.06.2019

ÚS: K právu obviněného být osobně slyšen při prodlužování vazby

Pokud stěžovatel ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby požádal o konání vazebního zasedání a byla několikanásobně překročená lhůta od posledního slyšení k vazbě předpokládaná v ustanovení § 73d odst. 3 tr. řádu, nelze nekonání vazebního zasedání konvalidovat odkazem na nařízení vazebního zasedání k rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 3 tr. řádu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 343/19, ze dne 21. 5. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 0 Nt 17021/2018.

3. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 8. oddělení, ze dne 23. března 2018 č. j. KRPA-277195-125/TČ-2015-000098-JO a dne 29. března 2018 č. j. KRPA-277195-128/TČ-2015-000098-JO bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku v pokračování a přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný částečně ve spolupachatelství.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. srpna 2018 sp. zn. 0 Nt 15053/2018 rozhodl ve vazebním zasedání o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele proti usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2018 sp. zn. 8 To 344/2018 v neveřejném zasedání jako nedůvodnou zamítl.

5. Dne 19. října 2018 podal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce žádost o propuštění z vazby, kterou odůvodnil zejména tím, že nejsou dány relevantní důvody vazby, a namítal i délku omezení osobní svobody. Navrhl, aby soud uložil opatření nahrazující vazbu a propustil jej.

6. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. listopadu 2018 sp. zn. 0 Nt 17021/2018 v neveřejném zasedání žádost zamítl, písemný slib stěžovatele nepřijal, nepřijal ani záruku R. M. a nevyslovil dohled probačního úředníka.

7. Ve stížnosti stěžovatel soudu vytkl, že se náležitě nevypořádal s odůvodněním existence vazebních důvodů ani navrhovaných náhrad za vazbu. Za hlavní pochybení soudu však stěžovatel ve stížnosti považoval skutečnost, že jej před rozhodnutím o žádosti osobně nevyslechl a že tak stěžovatel neměl možnost se vyjádřit ve světle aktuálního stavu trestního řízení k rozhodným skutečnostem. Podle názoru stěžovatele tak soud prvého stupně postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

8. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 5. prosince 2018 sp. zn. 44 To 552/2018 v neveřejném zasedání stížnost zamítl jako nedůvodnou.

II.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na obhajobu. Zdůrazňuje, že byl naposledy soudem osobně slyšen dne 5. srpna 2018, a to Obvodním soudem pro Prahu 4 v rámci vazebního zasedání. Žádné překážky jeho osobnímu slyšení při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby nebránily. Stěžovatel nebyl soudem dotázán, zda žádá o konání vazebního zasedání. Pokud by se tak stalo, této možnosti by již před soudem prvého stupně využil.

10. Stížnostní soud se s postupem soudu prvého stupně zcela ztotožnil. Zdůraznil, že na stěžovatele byla podána obžaloba a soudem příslušným k rozhodnutí o vazbě je soud, který zároveň rozhoduje o podané obžalobě. Nijak se nezabýval délkou vazby, která v době jeho rozhodování přesáhla osm měsíců.


III.
11. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na napadená usnesení. Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že nevyužívá práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.

IV.
12. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.

14. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda zaručená čl. 8 Listiny představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, § 45]. Proto musí být náhled na postup orgánů veřejné moci v souvislosti s omezením osobní svobody přísnější [nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. března 2007 (N 56/44 SbNU 719)]. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. února 2015 (N 33/76 SbNU 451)]. Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

15. Článek 5 odst. 4 Úmluvy stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

16. Podle ustanovení § 73d odst. 2 tr. řádu se rozhoduje ve vazebním zasedání vždy, pokud rozhoduje soud o vzetí obviněného do vazby. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v jiných případech se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce, považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže:
a) obviněný se odmítl vazebního zasedání účastnit, ačkoliv o to výslovně požádal,
b) jestliže zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech,
c) jestliže obviněný byl v posledních šesti týdnech k vazbě slyšen a neuvedl žádné nové okolnosti nebo jím uváděné okolnosti nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,
d) obviněný se propouští z vazby.

17. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například ve výše uvedeném nálezu ze dne 15. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13.

18. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

19. Nicméně jak Ústavní soud, tak ESLP dospěl k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

20. Ústavní soud rovněž upozornil, že od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí.

21. Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující "typ" řízení, tzn., zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. ESLP přitom v zásadě nenutí obviněného prokazovat, že osobní slyšení nad rámec písemného vyjádření obsaženého ve stížnosti či žádosti je opravdu nutné.

22. To znamená, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, ba dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Je zřejmé, že dodržení tohoto časového odstupu není možné, pokud obviněný v průběhu zákonem stanovené tříměsíční lhůty pro periodické rozhodování o trvání vazby nepožádá o propuštění z vazby na svobodu. V takovém případě musí soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě obviněného vždy vyslechnout, ledaže by byly dány podmínky neumožňující takové slyšení (nález ze dne 18. května 2015, sp. zn. I. ÚS 3944/14).

23. Argumentace stížnostního soudu, který k výslovné žádosti o konání vazebního zasedání uvedl, že vazební zasedání nenařizoval a rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. prosince 2018, protože věděl o nařízeném vazebním zasedání u Obvodního soudu pro Prahu 4 na den 10. prosince 2018 k rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 3 tr. řádu nemůže z ústavního hlediska obstát. V době jeho rozhodování byly splněny všechny zákonné podmínky uvedené v § 73d odst. 3 tr. řádu pro konání vazebního zasedání. S ohledem na délku období, které uplynulo od posledního vazebního zasedání (přesahující 17 týdnů) není možné nedostatek osobního slyšení konvalidovat. To Ústavní soud konstatuje i s ohledem na judikaturu ESLP, podle které doba osm a půl týdne mezi slyšeními je již příliš dlouhá [viz judikatura citovaná v nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69), bod 23].

24. S ohledem na shora uvedené nelze než dovodit, že městský soud nerespektoval ustanovení § 73d tr. řádu a porušil právo stěžovatele na osobní slyšení v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny nebýt zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.

25. V posuzované věci došlo k porušení formálních procesních postupů, proto se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k důvodům vazby. Zjištěné procesní pochybení totiž nelze zhojit ani za situace, kdy by důvody pro trvání vazby stěžovatele mohly být na základě spisového materiálu mimo jakoukoli pochybnost [srov. nálezy ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 a ze dne 6. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13].

26. I po zrušení napadeného usnesení trestního soudu zůstává další posouzení důvodnosti vazebního stíhání v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, k nimž Ústavní soud nepatří (srov. nálezy ze dne 21. října 2010 sp. zn. I. ÚS 1104/10 a ze dne 30. září 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14).

27. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů