// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 12.04.2019
NSS: Zdravotní pojištění při výkonu faktické činnosti
Smyslem a účelem té části ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která obsahuje slova „by měly plynout“ (míněno příjmy z toho, co toto ustanovení odkazem na § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, prohlašuje za příjmy ze zaměstnání), je zajistit, aby i osoby, které fakticky vykonávaly činnosti, jež pro účely výběru daní z příjmů zahrnuje § 6 zákona o daních z příjmů pod „závislou činnost“, mj. tedy i činnosti jednatelů spočívající v práci pro společnost, byly po dobu výkonu této činnosti zahrnuty do českého systému veřejného zdravotního pojištění.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2019, čj. 2 Ads 180/2017-27)
Zdroj: č. 3856/2019, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)
VEŘEJNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ: POVINNOST PLATIT POJISTNÉ NA VEŘEJNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ PŘI VÝKONU FAKTICKÉ ČINNOSTI PRO SPOLEČNOST
k § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2014
k § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2012
Věc: Společnost s ručením omezeným LACHANT SPRING CZ (právní nástupce původního žalobce společnosti s ručením omezeným LACHANT HOLDING) proti rozhodčímu orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky o povinnosti platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění, o kasační stížnosti žalobkyně.
Platebními výměry ze dne 24. 10. 2012 uložila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj (dále jen „VZP ČR“), žalobkyni povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění za zaměstnance žalobce pana X. (jednatele žalobkyně) za období 10/2011-12/2011 ve výši 30 375 Kč a penále ve výši 3 149 Kč. Odvolání proti platebním výměrům žalovaný dne 19. 12. 2012 zamítl. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, čj. 6 Ad 3/2013-36.
Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve vyjádřil k argumentu žalobkyně, že nebyla povinna za jednatele platit pojistné, neboť pracovní smlouva mezi nimi byla neplatná a poskytnuté plnění (vyplacené finanční prostředky) jednatel vrátil. Městský soud se ztotožnil s tím, že pracovní smlouva mezi žalobkyní jako společností s ručením omezeným a panem X. jako jednatelem žalobkyně byla neplatná z toho důvodu, že sjednaným druhem práce byla funkce jednatele. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010. Zároveň však městský soud zdůraznil, že nepovažuje tuto okolnost za právně významnou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Městský soud uvedl, že z pohledu pojistného na veřejné zdravotní pojištění nebylo rozhodné, zda byla v registru pojištěnců ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 592/1992, o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění“), osoba přihlášená jako jednatel, nebo zaměstnanec. Ohledně jednatelů společnosti s ručením omezeným platilo, že pokud tito i bez pracovněprávního vztahu vykonávali pro společnost práci a byli za ni společností odměňováni příjmy zdaňovanými podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o daních z příjmů“), byli považováni za zaměstnance ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“).
Městský soud dále poukázal na to, že v projednávaném případě byl jednatel žalobkyně přihlášen k odvodu pojistného na veřejné zdravotní pojištění od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2011 a žalobkyně vedla mzdový list jednatele, na kterém byl stanoven vyměřovací základ pro uvedený odvod. Městský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně týkající se toho, že žalovaný nesprávně dovodil, že i přes neplatnost pracovní smlouvy je nutné považovat částky přiznané pracovní smlouvou v podstatě za výkon funkce jednatele. S odkazem na § 3 odst. 1 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění upravující vyměřovací základ zaměstnance pro úhradu pojistného na zdravotní pojištění městský soud uvedl, že v případě pana X. bylo vyměřovacím základem to, co mu bylo v souvislosti s výkonem funkce jednatele v daném období vyplaceno. Tento vyměřovací základ byl stanoven na mzdovém listu vedeném žalobkyní. Městský soud upozornil, že žalobkyně v řízení nepředložila proti platebním výměrům důkazy, které by prokazovaly, že pan X. vykonával svou funkci za jinou odměnu, a vyměřovací základ by proto měl být jiný.
Městský soud tak dospěl k závěru, že pan X. byl zaměstnancem ve smyslu výše uvedených zákonů a relativní neplatnost jeho pracovní smlouvy nebyla pro účely odvodu pojistného na veřejné zdravotní pojištění relevantní. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, čj. 2 Ads 303/2015-27.
Žalobkyně (stěžovatelka) proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost, ve které zopakovala dosavadní důvody, dle kterých dovozuje, že není povinna zaplatit dlužné pojistné ani penále, které jí vyměřila VZP ČR. Vzhledem k relativní neplatnosti pracovní smlouvy mezi jí a panem X., která působí s účinky od počátku, se na pracovní poměr hledí, jako by nikdy nevznikl. Podle stěžovatelky tedy nemohl vzniknout ani pojistný vztah, ani nárok VZP ČR na doplatek na pojistném. Stěžovatelka také znovu uvedla, že po společném prohlášení o neplatnosti pracovní smlouvy jí pan X. vrátil poskytnuté plnění za výkon funkce jednatele.
Stěžovatelka následně vyjádřila svůj částečný nesouhlas se závěrem městského soudu, dle kterého není rozhodné, zda je osoba přihlášená v registru pojištěnců ve smyslu § 27 odst. 1 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění jako jednatel, nebo jako zaměstnanec. Ztotožnila se s názorem soudu v tom, že zaměstnanci v pracovněprávních vztazích podléhají stejnému režimu odvodů na zdravotní pojištění jako jednatelé společností. Podstatně se však dle jejího názoru liší právní titul, který zakládá povinnost zaměstnance/jednatele (plátce) k úhradě pojistného. Právním titulem pro vznik povinnosti hradit zdravotní pojistné je u zaměstnanců existence příjmů ze závislé činnosti (pracovněprávní vztah). Naproti tomu u jednatelů jsou tímto právním titulem příjmy z právního vztahu založeného dříve mandátní smlouvou dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obchodněprávní vztah).
Ačkoliv městský soud upozorňoval na to, že stěžovatelka nepředložila v řízení důkazy, že by jednatel vykonával funkci jednatele za jinou odměnu, a vyměřovací základ by měl být proto jiný, stěžovatelka namítla, že nikdy netvrdila, že panu X. za výkon funkce náležela odměna. Žalovaný a následně i městský soud dle stěžovatelky de facto překvalifikovali mzdu poskytovanou panu X. na základě neplatné pracovní smlouvy na příjmy z funkčních požitků jednatele, a tedy neplatnou pracovní smlouvu na platnou smlouvu o výkonu funkce. Takový výklad městského soudu však dle stěžovatelky nemá oporu v právních předpisech ani v podkladech ve spise.
Ustanovení § 66 odst. 3 obchodního zákoníku stanovilo, že „[j]akékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce.“ Obchodní zákoník pak vyžadoval písemnou formu smlouvy o výkonu funkce a její schválení valnou hromadou společnosti. Stěžovatelka uvedla, že u ní neexistoval vnitřní předpis, který by upravoval odměnu statutárního orgánu, současně neuzavřela s panem X. smlouvu o výkon funkce a ani jediný společník stěžovatelky při výkonu působnosti valné hromady neudělil souhlas s poskytováním plnění panu X. Stěžovatelka se tedy domnívá, že přistupovat k neplatné pracovní smlouvě jako k platné smlouvě o výkonu funkce jednatele by vedlo k rozporu se zmiňovanými ustanoveními obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně zamítl.
Z ODŮVODNĚNÍ:
(…)
[20] Podle § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění platí, že pojištěnec je plátcem pojistného, pokud je zaměstnanec; za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění považuje fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu s výjimkou vyjmenovaných osob, mezi nimiž není jednatel společnosti s ručením omezeným uveden. V poznámce pod čarou č. 1a) vztahující se na sousloví „zvláštní právní předpis“ se pak odkazuje na „§ 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“. Je zjevné, že zvláštním právním přepisem je zde míněn celý § 6 zákona o daních z příjmů, nikoli jen některý z odstavců.
[21] Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, v rozhodném znění, jsou příjmy ze závislé činnosti mimo jiné i „příjmy za práci […] jednatelů společností s ručením omezeným“. Celé ustanovení v rozhodném znění uvádělo (zvýraznění provedl nyní NSS): „Příjmy ze závislé činnosti jsou […] příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností, a to i když nejsou povinni při výkonu práce pro družstvo nebo společnost dbát příkazů plátce a příjmy za práci likvidátorů, […].“ Jednatelé společností s ručením omezeným se tedy v tom rozsahu, v jakém vykonávají „práci“ pro společnost a za tento výkon „práce“ dostávají od společnosti odměnu, považují za zaměstnance ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění a vztahuje se na ně povinnost platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění.
[22] Povinnost účastnit se na veřejném zdravotním pojištění je upravena přímo v § 3, respektive § 8 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Povinnost platit zdravotní pojistné je svým charakterem veřejnoprávní povinností vůči státu. Blíží se daňové povinnosti a je velmi podobná povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení.
[23] V případě povinnosti odvádět nemocenské pojištění zákonodárce počítá se situací případné neplatnosti pracovní smlouvy. Podle § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon č. 187/2006 Sb.“), jsou pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny mj. také „osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik“. Podobně byla eventuální neplatnost pracovní smlouvy vyřešena i v předcházející právní úpravě nemocenského pojištění. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), se za zaměstnance v pracovním poměru pro účely tohoto zákona považovala též osoba činná v poměru, který měl obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.
[24] K povinnosti odvádět pojistné na nemocenské pojištění v případě neplatnosti pracovní smlouvy se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2015, čj. 6 Ads 136/2012-72: „Citovaná ustanovení obou zákonů [§ 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. – pozn. NSS] tedy vztahují účast na nemocenském pojištění též na ty osoby, jejichž pracovněprávní vztah platně nevznikl. Jinými slovy, obě ustanovení povyšují fakticitu pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu. Aniž by mechanicky přebíralo dopady soukromoprávních formalit, chrání veřejné právo ve vztahu k de facto zaměstnanci jeho veřejnoprávní status a z toho mu plynoucí nároky. Správní orgány při určování účasti zaměstnance na nemocenském pojištění dle zákonů o nemocenském pojištění použitelných v letech 2002 až 2010 tedy musely brát v potaz, zda je pracovní smlouva ve smyslu soukromého práva neplatná, či nikoliv. Byla-li pracovní smlouva platná, vznikala dané osobě účast na pojištění jako zaměstnanci v pracovněprávním poměru [2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., resp. § 5 písm. a) bod 1 zákona č. 187/2006 Sb.]. Byla-li pracovní smlouva neplatná, vznikala dané osobě účast na nemocenském pojištění v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., respektive § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., to ovšem za podmínky, že přes formální neplatnost pracovní smlouvy byla daná osoba pro svého zaměstnavatele vskutku činná.“
[25] V právní úpravě veřejného zdravotního pojištění ustanovení upravující situaci případné neplatnosti pracovní smlouvy chybí. Ustanovení § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění zařazuje mezi pojištěnce jako plátce pojistného „zaměstnance“, přičemž pro účely zákona o veřejném zdravotním pojištění se zaměstnancem rozumí ten, kterému plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti, jak je vymezuje § 6 zákona o daních z příjmů. Prostřednictvím řetězce zákonných odkazů tak je vymezeno, že „zaměstnanci“ jsou ti, kdo dostávají nebo by podle práva měli dostávat příjmy za činnosti legálně zařazené mezi závislou činnost ve smyslu § 6 zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení tedy podobně jako § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. avšak jinak volenými slovy také zdůrazňuje skutečný výkon činnosti a existenci příjmu za takovou činnost.
[26] Závěry z oblasti nemocenského pojištění proto přenesla na oblast veřejného zdravotního pojištění i judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 30. 3. 2016, čj. 2 Ads 303/2015-27, v bodu 24 uvedl (zvýraznění provedl nyní NSS): „Podobná logika jako pro oblast nemocenského pojištění platí i v oblasti veřejného zdravotního pojištění, jakkoli dikce příslušných zákonných ustanovení není jazykově totožná. Podle § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění pojištěnec je plátcem pojistného, pokud je zaměstnancem; za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění považuje fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu (zde zákon v poznámce pod čarou odkazuje na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v němž jsou příjmy ze závislé činnosti upraveny v jeho § 6). Je-li smlouva, jež byla uzavřena mezi poplatníkem a plátcem, absolutně neplatná, pak dle soukromoprávních předpisů nevyvolává od počátku (ex tunc) žádné účinky. Tím však není vyloučeno, že smluvní strany takové absolutně neplatné smlouvy jednají (typicky v nevědomosti o neplatnosti smlouvy), jako by smlouva účinky vyvolávala, jejími ustanoveními se řídí a práva a povinnosti z ní vyvěrající respektují. Právní vztah, jenž měl být založen absolutně neplatnou smlouvou, tedy svým způsobem ‚překryjí‘ vztahem faktickým. Pokud někdo pro jiného fakticky pracuje ve vztahu majícím znaky pracovního poměru podle předpisů soukromého práva, avšak pracovní poměr nevznikl pro absolutní neplatnost pracovní smlouvy, jež měla být jeho právním podkladem, je příjem, který mu takto za jeho činnost plyne nebo by měl plynout, příjmem ze závislé činnosti. Pokud tedy vskutku ve vztahu mezi stěžovatelem a společností STAVPROJ MORAVA, spol. s r. o., v likvidaci, existoval vztah faktického výkonu činnosti stěžovatele pro tuto společnost, který by, pokud by byl kryt platnou pracovní smlouvou, měl povahu vztahu pracovněprávního, byl stěžovatel ‚zaměstnancem‘ ve smyslu § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění.“
[27] V případě stěžovatelky není pochyb o tom, že pan X. fakticky výkon funkce jednatele vykonával, a to navzdory soukromoprávní nepřípustnosti vykonávat tuto funkci v pracovněprávním poměru. Sporným také není fakt, že panu X. plynula za výkon funkce jednatele mzda (ve smyslu úplaty za vykonávanou činnost), o čemž mj. svědčí mzdový list založený ve spise. Z daných skutečností tedy plyne, že stěžovatelka ve vztahu k panu X. naplnila všechny zákonem stanovené podmínky pro vznik povinnosti platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění, jak jsou vymezeny v § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění ve spojení s § 6 zákona o daních z příjmů.
[28] Na tomto závěru nic nemění ani to, že stěžovatelka a pan X. se následně (poté, co pan X. v rozhodném období fakticky pro stěžovatelku funkci jednatele vykonával a dostal za to zaplaceno) shodli na tom, že jimi uzavřená smlouva byla od počátku neplatná, a pan X. vrátil stěžovatelce poskytnuté plnění za výkon funkce jednatele jako bezdůvodné obohacení. Podstatná zde byla fakticita v rozhodné době, tedy to, že pan X. pro stěžovatelku skutečně vykonával činnost jednatele i ve sporném období října až prosince 2011.
[29] Smyslem a účelem té části § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění, která obsahuje slova „by měly plynout“ (míněno příjmy z toho, co toto ustanovení odkazem na § 6 zákona o daních z příjmů prohlašuje za příjmy ze zaměstnání), je zajistit, aby i osoby, které fakticky vykonávaly činnosti, jež pro účely výběru daní z příjmů zahrnuje § 6 zákona o daních z příjmů pod „závislou činnost“, mj. tedy i činnosti jednatelů spočívající v práci pro společnost, byly po dobu výkonu této činnosti zahrnuty do českého systému veřejného zdravotního pojištění. Zahrnutí znamená jednak to, že jim bude poskytnuta na základě účasti na pojištění zásadně „bezplatná“ zdravotní péče, ale také to, že český systém veřejného zdravotního pojištění bude mít nárok, aby plátce pojistného (jímž je v daných skutkových souvislostech v nyní projednávaném případě stěžovatelka jako společnost s ručením omezeným, pro niž pan X. činnost jednatele vykonával) za osobu fakticky vykonávající tuto činnost zaplatil pojistné. Je nutno si uvědomit, že systém veřejného zdravotního pojištění je v České republice výrazně vzdálen komerčním pojistným systémům založeným na ryzím pojistném principu. Svou ekonomickou podstatou se daleko více blíží systému jakési rovné zdravotní daně, jejíž výnosy jsou určeny předem stanoveným subjektům – zdravotním pojišťovnám jako veřejnoprávním korporacím provádějícím úhrady zdravotní péče poskytované na základě veřejného zdravotního pojištění. Z těchto důvodů lze akceptovat i to, co se stěžovatelce (a zřejmě i panu X. jako potenciálnímu beneficientovi účasti na veřejném zdravotním pojištění) nelíbí, a sice faktické „vnucení“ jejich pozic (účasti na pojištění panu X., povinnosti platit pojistné za pana X. stěžovatelce) zákonnou úpravou za situace, kdy jsou naplněny určité zákonem vymezené znaky. „Vnucené dobro“ účasti na veřejném zdravotním pojištění je výsledkem politického rozhodnutí zákonodárce a správním soudům nezbývá než toto rozhodnutí respektovat. Jakékoli následné ujednání mezi stěžovatelkou a panem X. o tom, jak nahlížet pro účely soukromoprávní na jeho činnost pro stěžovatelku v rozhodném období měsíců října až prosince 2011, doprovázené případně i vrácením stěžovatelem poskytnutého plnění, je proto pro účely určení jeho účasti na veřejném zdravotním pojištění irelevantní. (…)
Autor: SbNSS