// Profipravo.cz / Převod nemovitostí, katastr 24.06.2024
Oprávněný uživatel zemědělského pozemku dle § 10 zák. č. 503/2012 Sb.
I když zákon neobsahuje legální definici toho, kdo se rozumí oprávněným uživatelem zemědělského pozemku ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 503/2012 Sb., ze smyslu a účelu zákona je zřejmé, že za oprávněného uživatele je třeba pokládat toho, komu byl zemědělský pozemek jeho vlastníkem (jinou k tomu oprávněnou osobou) přenechán k užití (buď dočasně, nebo i bez časového omezení), a – současně – toho, komu k takovému užití svědčí (nikoliv jen nicotný nebo neplatný) právní důvod. Právním důvodem k užití zemědělského pozemku jiným může být nejen nájem nebo pacht, ale i každé jiné oprávnění k užití zemědělského pozemku pro potřeby (jeho vlastní, jeho rodiny a případně též podnikání) oprávněné osoby, tedy rovněž výprosa, výpůjčka nebo služebnost.
K užití nemusí být jinému přenechán vždy celý zemědělský pozemek, ale i jen jeho část. V takovém případě je dáno postavení oprávněného uživatele vždy pouze k takové části zemědělského pozemku, která mu byla na základě právního důvodu přenechána.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3804/2023, ze dne 23. 5. 2024
Dotčené předpisy: § 10 zák. č. 503/2012 Sb.
Kategorie: převod nemovitostí, katastr; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobci se žalobou (podanou původně pouze proti žalované 1/ a poté, co soud prvního stupně připustil „přistoupení“ žalobce 2/ do řízení a co žalobci „měli upravit“ žalobní petit) domáhali, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem „pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY v rozsahu a v podobě před jeho rozdělením na pozemky parc. č. XY a XY, tedy ve výměře 761 m2. Svůj požadavek zdůvodnili zejména tím, že jsou spoluvlastníky (každý ½) „podzemní konstrukce z betonových skruží – studny“ umístěné na původním „pozemku parc. č. XY o výměře 761 m2“ a vodovodní přípojky umístěné na tomto pozemku a že mají k pozemku „právo z věcného břemene a jsou tak jeho oprávněnými uživateli“. Žalobci dne 30. 9. 2016 požádali (a dne 18. 1. 2017 svou žádost doplnili) o „úplatný převod pozemku do jejich vlastnictví“ podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 503/2012 Sb.“). Státní pozemkový fond však uvedené jejich zákonné předkupní právo nerespektoval a kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2017 prodal předmětný pozemek žalovanému 2). Žalobci dovozují, že kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 nemá „žádné právní následky“, a že proto je Česká republika nadále vlastníkem pozemku. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci dovozují z toho, že dojde ke „zlepšení“ jejich právního postavení a že se budou moci následně domáhat splnění jejich předkupního práva.
2. Žalovaní namítali, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť část původního pozemku, na níž je umístěna studna žalobců, byla oddělena a nebyla předmětem kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2017, a že kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 je platným právním jednáním.
3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 11 C 166/2017-249, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 7 500 Kč. Na základě výsledků dokazování se ztotožnil se žalobci v tom, že kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 je pro rozpor s ustanovením § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. absolutně neplatná, že nedošlo platně k rozdělení původního pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, a že proto je žalovaná 1) nadále vlastníkem tohoto pozemku „v původní podobě“.
4. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 29 Co 261/2018-395, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 398,70 Kč k rukám advokáta Mgr. V. H. Nejprve zjistil, že původní pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY ve vlastnictví žalované 1) je z převážné části obklopen pozemkem č. XY ve vlastnictví žalobců a z menší části sousedí s pozemkem č. XY ve vlastnictví žalovaného 2), jehož součástí je rekreační objekt ev. č. XY. Na původním pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY je umístěna stavba studny ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaného 2). Žalobci a žalovaný 2) mají zřízeno věcné břemeno spočívající ve „strpění stavby studny a vodovodu s právem přístupu za účelem pravidelné údržby, kontroly a oprav v rozsahu vymezeném v geometrických plánech“. Odvolací se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 je absolutně neplatné právní jednání, nikoliv však pro rozpor s ustanovením§ 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., ale z důvodu porušení ustanovení § 10 odst. 3 tohoto zákona. Protože žalobci požadovali úplatný převod celého původního pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY z titulu svého spoluvlastnictví ke studni vybudované na tomto pozemku, měla podle názoru odvolacího soudu žalovaná 1) ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. „zvažovat“ za účasti jak žalobců, tak žalovaného 2), v „jakém rozsahu jim převede do vlastnictví část pozemku parc. č. XY stavbou studny nezatíženého“, a přihlížet k tomu, že „u obou z nich jde o pozemek funkčně spojený se stavbou studny v jejich podílovém spoluvlastnictví, a to minimálně v rozsahu vymezeném v geometrických plánech, které jsou součástí smluv o zřízení věcných břemen“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) „nedůvodně upřednostnila nárok žalovaného 2), aniž by respektovala dříve uplatněný nárok žalobců“, a „nezákonně“ vydělila z pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY jako pozemek pod stavbou studny.
5. K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 47/2020-441, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 42 027 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 750 Kč, vše k rukám advokáta Mgr. I. F., a že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v první řadě přihlédl k tomu, že mezi účastníky je sporné, zda „pod pojem oprávněného uživatele podle zákona č. 503/2012 Sb. lze zahrnout i vlastníka či spoluvlastníka pozemku, který jej užíval na základě jiného titulu než nájmu a pachtu“, a dovodil, že – i když pojem „oprávněný uživatel“ není v zákoně definován – se jím rozumí „osoba, která je nositelem práva věc užívat (využívat vlastností věci pro svou potřebu), k čemuž jí svědčí užívací titul odlišný od vlastnického práva“, a že tedy „uživatel pozemku z titulu věcného břemene zapsaného v katastru nemovitostí je oprávněným uživatelem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., když věcné břemeno oprávněně dle platné smlouvy zajišťuje užívání se stavbou spjatého pozemku“. Podle názoru odvolacího soudu „právo z věcného břemene“ svědčí žalobcům i žalovanému 2); v zákoně č. 503/2012 Sb. pak není stanoveno, jak postupovat v případě, že právo svědčí více zájemcům, a proto je třeba postupovat podle „obecné úpravy obsažené v ustanovení § 2141 NOZ“ řešící „pluralitu oprávněných při předkupním právu“. Žalovaná 1) za této situace měla jednat se žalobci i se žalovaným 2); to však neučinila a nesprávně „vydělila“ z původního pozemku parc. č. XY v kat. úz. nad XY pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY, přičemž zbytek původního pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY prodala žalovanému 2), a k prodeji pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY žalobcům mohlo dojít jen tehdy, kdyby s tím souhlasil žalovaný 2), což se nestalo, a žalobci nemohli „legitimně očekávat“, že by jim žalovaná 1) mohla převést do vlastnictví pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY v původní výměře. Odvolací soud uzavřel, že „po řádně neuplatněném nároku“ žalobců podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. mohla žalovaná 1) vyhovět požadavku žalovaného 2) uplatněného podle ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb., který „stanovené podmínky“ splnil jako vlastník stavby č. e. XY a pozemku pod touto stavbou parc. č. XY v kat. úz. XY, když předmětem kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2017 je „sousedící zemědělský pozemek, který je se stavbou ve vlastnictví žalovaného funkčně spojen“ a je „jeho oprávněným uživatelem jak z titulu uzavřené nájemní smlouvy, tak z titulu věcného břemene“. Protože žalobci pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY v „původní výměře“ nabýt nemohli a o převedení „vydělené části“ pozemku nežádali (ani v žalobě), nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
7. Dovolání podané žalobci proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 1826/2021-758, odmítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) 300 Kč a žalovanému 2) k rukám advokáta Mgr. I. F. 4 114 Kč. Dospěl k závěru, že dovolatelé „brojí do skutkových zjištění odvolacího soudu, která ovšem v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, a dovolací argumentaci v tomto směru je třeba považovat za nepřípustnou“. Dovolání žalobců proto muselo být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
8. K ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 3257/21, zrušil rozsudek odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu. Dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, neboť odvolací soud před svým rozhodnutím žalobcům „nesdělil, že dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl zastáván v předchozím řízení“, čímž jim byla „odňata možnost vyjádřit se k této skutečnosti a případně prokázat opak“. Dovolacímu soudu vytknul, že nesjednal nápravu, ačkoliv „dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce“.
9. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 29 Co 261/2018-1023, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 109 752,50 Kč k rukám advokáta Mgr. R. K. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť „mohou v případě vyhovění žalobě, kdy v katastru nemovitostí bude žalovaná 1) opět evidována jako vlastník původního pozemku, očekávat ze strany žalované 1) jiný, zákonu odpovídající postup, který by byl odůvodněn“ ustanovením § 10 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 503/2012 Sb., a že „bez právního významu pro posouzení dané věci“ jsou okolnosti, za kterých žalovaný 2) získal do svého vlastnictví pozemek č. st. XY a stavbu č. ev. XY, za kterých se stal nájemcem „původního“ pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY a s jakým „úmyslem o převod daného zemědělského majetku usiloval“. Ve věci samé zaujal shodný právní názor jako ve svém předchozím rozsudku (zrušeném Ústavním soudem), situaci však změnilo to, že žalobci po poučení soudu změnili své dříve vyslovené stanovisko, tj. že již se nebudou domáhat úplatného převodu původního pozemku v celém rozsahu, ale již souhlasí s jeho nabytím do podílového spoluvlastnictví se žalovaným 2). Odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) postupovala nesprávně, když „z vlastní iniciativy“ oddělila od původního pozemku „malý“ pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY a zbývající část pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY prodala žalovanému 2) podle ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb.; správně se žalovaná 1) měla zabývat „užívacími právy z věcných břemen“ a „prioritně převést pozemek pod stavbou odlišného vlastníka“. Kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 je tedy absolutně neplatným právním jednáním, neboť odporuje ustanovení § 10 zákona č. 503/2012 Sb., a žalovaná 1) je proto nadále vlastníkem „pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY v rozsahu a v podobě před jeho rozdělením na pozemky parc. č. XY a XY, ve výměře 761 m2“.
10. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.
11. Žalovaná 1) ve svém dovolání odmítá právní závěry odvolacího soudu a dovozuje, že žalovaný 2) splnil podmínky podle ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb., neboť pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY v podobě po oddělení pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY je se stavbou ev. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2) funkčně spojen, žalovaný 2) byl i jeho oprávněným uživatelem „na základě platně uzavřené nájemní smlouvy“ a je i „spoluvlastníkem stavby studny“. Žalovaný 2) je „také oprávněným z titulu věcného břemene“ vzniklého na základě smlouvy ze dne 6. 4. 2009 a v „logice žalobců“ je tudíž oprávněným uživatelem původního pozemku „stejně jako žalobci“. Žalovaná 1) současně zdůrazňuje, že žalobci „jako uživatelé z titulu práva věcného břemene nemohou užívat celý pozemek, ale jen v rozsahu sjednaného věcného břemene“, když „plošný rozsah užívání pozemku je dán geometrickým plánem“, a jen ke sjednanému účelu (vedení vodovodu). Žalovaná 1) poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se překážek vydání pozemku oprávněným osobám a uvádí, že standardně postupuje tak, že pronajme pozemek, který tvoří funkční celek se stavbou za účelem údržby pozemku, a že následně na žádost osoby oprávněné z titulu uzavřené nájemní smlouvy jí kupní smlouvou předmětný pozemek převede do vlastnictví“. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaný 2) ve svém dovolání pokládá za nesprávné právní závěry odvolacího soudu o tom, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že by kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 byla neplatným právním jednáním, že žalobci mají „statut oprávněného uživatele“ z důvodu „věcného břemene na pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY“ a že „statut oprávněného uživatele“ je třeba vykládat v souvislosti s občanským zákoníkem. Poukazuje současně na právní názor vyjádřený v rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652, a zdůrazňuje, že žalobci nemohli mít „legitimní očekávání“ o uspokojení jejich nároku na úplatný převod původního pozemku a že v projednávané věci mělo být důsledně postupováno podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 503/2012 Sb. Při výkladu pojmu „oprávněný uživatel“ je třeba podle názoru žalovaného 2) vzít v úvahu, že „zemědělské pozemky jsou pronajímány nebo propachtovány v celém rozsahu a za účelem hospodaření“ a že „teprve naplnění pojmu oprávněného užívání v souvislosti s uzavřenou nájemní/pachtovní smlouvou vyjadřuje pojem užívání, nikoliv pojem strpění, který je specifický věcným břemenům“; současně je třeba pojem oprávněného uživatele vykládat pouze podle zákona č. 503/2012 Sb., který upravuje přenechání do užívání (nájemní smlouvou) nebo do požívání (pachtovní smlouvou), a neumožňuje zohledňovat věcná břemena (služebnosti). Žalovaný 2) rovněž zpochybňuje přezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť v něm nebylo přihlédnuto „ke všem aspektům předmětného řízení“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalobci navrhli, aby dovolací soud obě dovolání zamítl. Rozsudek odvolacího soudu pokládají za správný a zdůrazňují, že funkční spojení předmětného pozemku s pozemkem žalovaného 2) parc.st.č. XY, na němž stojí stavba č. ev. XY, není pro předmět sporu relevantní, navíc ani nebylo za řízení prokázáno, a že kupní smlouva ze dne 26. 7. 2017 je neplatná, když žalovaná 1) ji uzavřela, aniž by „respektovala uplatněné předkupní právo žalobců“. Pojem oprávněný uživatel použitý v ustanovení § 10 zákona č. 503/2012 Sb. nelze vykládat restriktivně; je proto správný názor odvolacího soudu, podle kterého je uživatel pozemku z titulu věcného břemene oprávněným uživatelem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaných podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání obou žalovaných byla podána včas a k tomuto mimořádnému opravnému prostředku legitimovanými osobami, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
15. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Na základě písemné žádosti převede Státní pozemkový úřad vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi stavby, která je nemovitou věcí, zemědělský pozemek, na němž je tato stavba umístěna, pokud je vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby oprávněným uživatelem tohoto pozemku (srov. § 10 odst. 3 písm. a/ zákona č. 503/2012 Sb.). Na základě písemné žádosti převede Státní pozemkový úřad vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi stavby, která je nemovitou věcí zemědělský pozemek nebo jeho oddělenou část v podobě parcely sousedící s pozemkem, na němž je tato stavba umístěna, jde-li o pozemek funkčně spojený s touto stavbou a vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby je jeho oprávněným uživatelem (srov. § 10 odst. 3 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Současně se zemědělským pozemkem podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. může Státní pozemkový úřad vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi stavby převést jiný zemědělský pozemek nebo jeho oddělenou část v podobě parcely, pokud jsou s touto stavbou funkčně spojeny a vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku (srov. § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.).
18. Na základě písemné žádosti převede Státní pozemkový úřad vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi pozemku, jehož součástí je stavba, která byla do 31. 12. 2013 samostatnou nemovitostí, sousedící zemědělský pozemek, který je se stavbou funkčně spojen a žadatel je jeho oprávněným uživatelem, nebo oddělenou část takového pozemku v podobě parcely; současně může tomuto vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi pozemku převést jiný zemědělský pozemek, který je se stavbou funkčně spojen a žadatel je jeho oprávněným uživatelem, nebo oddělenou část tohoto pozemku v podobě parcely (srov. § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb.).
19. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu za řízení před soudy – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY o výměře 761 m2 (trvalý travní porost) byl ve vlastnictví České republiky s příslušností pro Státní pozemkový úřad, který je umístěn „uvnitř“ pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, jehož vlastníky jsou žalobci, a že „uvnitř“ pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY se nachází pozemek parc. č. st. XY v kat. úz. XY, jehož součástí je stavba ev. č. XY, který je ve vlastnictví žalovaného 2) (a jeho manželky M. V.). Na základě smlouvy datované dny 4. 3. 2009 a 18. 3. 2009 bylo zřízeno k pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY ve prospěch vlastníků „stavby ev. č. XY na st.p. XY v kat. úz. XY“ a „pozemků p.p.č. XY – trvalý travní porost a st.p.č. XY v kat. úz. XY“ věcné břemeno „strpění stavby studny a vodovodu s právem přístupu za účelem pravidelné údržby, kontroly a oprav v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 953-294/1/2008, potvrzeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrálním pracovištěm Jablonec nad Nisou dne 1. 12. 2008“. Podle smlouvy ze dne 6. 4. 2009 bylo dále zřízeno k pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. XY v kat. úz. XY věcné břemeno „strpění stavby studny a vodovodu s právem přístupu za účelem pravidelné údržby, kontroly a oprav“ v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 953-294/2/2008. Na pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY se nachází studna, která slouží již po dlouhou dobu k zásobování vodou okolních (sousedních) nemovitostí. Nájemní smlouvou ze dne 29. 11. 2016 žalovaná 1) pronajala s účinností ode dne 1. 12. 2016 na dobu neurčitou pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY žalovanému 2) za účelem „přístupu a obsluhy rekreačního objektu ev. č. XY v obci XY, který je ve vlastnictví nájemce“ a „rekreace a údržby (sečení travního porostu)“. Smlouvou ze dne 17. 2. 2017 „strana nájemce“ byla „doplněna“ o manželku žalovaného 2) M. V. Žalobci dopisem ze dne 30. 9. 2016 požádali o převod části pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, na němž se nachází studna, a dne 18. 1. 2017 svoji žádost „rozšířili“ na převod podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. celého pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY. Žalovaný 2) dne 20. 2. 2017 požádal o převod pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY dne 20. 2. 2017 s odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) a § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb. Kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2017 žalovaná 1) s poukazem na ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb. prodala pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY, nově vytvořený geometrickým plánem č. 1263-18/2017 ze dne 3. 4. 2017 z původního pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, žalovanému 2).
20. Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí projednávané věci bylo významné rovněž vyřešení právní otázky, kdo se rozumí oprávněným uživatelem zemědělského pozemku ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 503/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka – mezi účastníky sporná – dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) podaná proti rozsudku odvolacího soudu jsou přípustná.
21. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
22. I když zákon neobsahuje legální definici toho, kdo se rozumí oprávněným uživatelem zemědělského pozemku ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 503/2012 Sb., ze smyslu a účelu zákona je zřejmé, že za oprávněného uživatele je třeba pokládat toho, komu byl zemědělský pozemek jeho vlastníkem (jinou k tomu oprávněnou osobou) přenechán k užití (buď dočasně, nebo i bez časového omezení), a – současně – toho, komu k takovému užití svědčí (nikoliv jen nicotný nebo neplatný) právní důvod. Právním důvodem k užití zemědělského pozemku jiným může být – jak se domnívají žalovaní – nejen nájem nebo pacht, ale i každé jiné oprávnění k užití zemědělského pozemku pro potřeby (jeho vlastní, jeho rodiny a případně též podnikání) oprávněné osoby, tedy rovněž výprosa, výpůjčka nebo služebnost.
23. K užití nemusí být jinému přenechán vždy celý zemědělský pozemek, ale i jen jeho část. V takovém případě je dáno postavení oprávněného uživatele vždy pouze k takové části zemědělského pozemku, která mu byla na základě právního důvodu přenechána.
24. Služebnost je institut věcných práv k věcem cizím a obecně se považuje za právní vadu té věci, kterou zatěžuje. Služebnost postihuje vlastníka věci jako věcné právo (zásadně) tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet. Služebnost nepředstavuje všeobecné užívací právo k cizí věci; k užívání (a také požívání) služebné věci slouží jen tehdy, patří-li to do obsahu služebnosti samotné. Protože služebnost spočívá (zásadně) ve zdržení nebo strpění toho, co zahrnuje, může být právním důvodem k užití zemědělského pozemku jen tehdy, jedná-li se o služebnost užívacího práva, popřípadě služebnost požívacího práva. Jiné služebnosti opravňují vlastníka panující věci pouze k tomu, co vyplývá z obsahu služebnosti, a z výkonu jiných práv vlastníka věci (jinou oprávněnou osobu) nevylučují.
25. V projednávané věci bylo na (původním) pozemku žalobkyně parc. č. XY v kat. úz. XY o výměře 761 m2 zřízeno základě smlouvy datované dny 4. 3. 2009 a 18. 3. 2009 – jak uvedeno již výše – ve prospěch žalobců jako vlastníků „stavby ev. č. XY na st.p. XY v kat. úz. XY“ a „pozemků p.p.č. XY – trvalý travní porost a st.p.č. XY v kat. úz. XY“ věcné břemeno „strpění stavby studny a vodovodu s právem přístupu za účelem pravidelné údržby, kontroly a oprav v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 953-294/1/2008“. Vzhledem k jeho obsahu je třeba toto věcné břemeno s účinností ode dne 1. 1. 2014 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) pokládat za pozemkovou služebnost. Spočívá-li tato služebnost v povinnosti vlastníka (původního) pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY v povinnosti „strpět stavbu studny a vodovodu s právem přístupu za účelem pravidelné údržby, kontroly a oprav“, nemají (a ani nemohou mít) žalobci jako vlastníci panujících nemovitostí k zatíženému pozemku více práv, než jaká vyplývají z obsahu služebnosti, a tedy nemají ani právo pro své potřeby pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY jakkoliv užívat (nebo požívat).
26. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého jsou žalobci na základě služebnosti „strpět stavbu studny a vodovodu s právem přístupu za účelem pravidelné údržby, kontroly a oprav v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 953-294/1/2008“ oprávněnými uživateli pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, tedy není správný.
27. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.); to ovšem současně neznamená, že by odvolací soud – v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 3257/21 – nemusel sdělit žalobcům, že dovolací soud v tomto rozsudku dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl soudy zastáván v předchozím řízení, aby žalobcům nebyla odňata možnost vyjádřit se k této skutečnosti a případně prokázat opak. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-