// Profipravo.cz / Převod nemovitostí, katastr 01.09.2017

NSS: Obnova katastrálního operátu

I. Katastrální úřad má podle § 40 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, pravomoc v rámci obnovy katastrálního operátu zobrazit v katastrální mapě pozemky, které byly evidovány jen zjednodušeným způsobem; může přitom vyznačit i nové hranice pozemků.

II. Pokud v rámci obnovy katastrálního operátu (§ 40 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí) vyjde najevo, že se pozemek evidovaný zjednodušeným způsobem v terénu překrývá s pozemkem evidovaným v katastru nemovitostí, přičemž u každého z těchto pozemků je zapsán odlišný vlastník, zobrazí se v katastru nemovitostí duplicitní údaj o vlastnictví. Tímto okamžikem však duplicitní zápis nevzniká, neboť byl skrytě v různých složkách katastrálního operátu přítomen již předtím.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, čj. 10 A 57/2015-76)*)

vytisknout článek


Zdroj: č. 3606/2017, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)

KATASTR NEMOVITOSTÍ: OBNOVA KATASTRÁLNÍHO OPERÁTU; DUPLICITNÍ ZÁPIS

k § 40 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)

Prejudikatura: č. 603/2005 Sb. NSS a č. 2206/2011 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 152/1998 Sb.

Věc: Společnost s ručením omezeným P-holding proti Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu o ochranu před nezákonným zásahem.


Přípisem ze dne 23. 2. 2015 žalovaný vyrozuměl žalobkyni, že do katastru nemovitostí doplnil parcelu č. 1991/15 v katastrálním území Kbely, kterou vydělil z parcely č. 1991/1. K nově evidované parcele č. 1991/15 pak žalovaný vyznačil duplicitní záznam o vlastnictví žalobkyně a Bedřicha F.-F. Žalovaný tak učinil na základě zeměměřičského zákresu pozemku p. č. 222/2 v katastrálním území Satalice (dříve Vinoř) do katastrální mapy. Tento pozemek byl v evidenci nemovitostí zaznamenán na listu vlastnictví č. 403, přičemž jako poslední (a jediný) vlastník byl na základě změny č. 178/81 evidován Bedřich F.-F.
Proti tomuto úkonu žalovaného se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný postupoval nesprávně, pokud tento úkon provedl s odkazem na § 93 odst. 2 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen "katastrální vyhláška"). Dle tohoto ustanovení má katastrální úřad pravomoc určit údaje o parcele, což však dle žalobkyně nemůže znamenat rozdělení parcely a zapsání duplicitního vlastnického práva. Tím totiž dochází k podstatnému zásahu do vlastnického práva vlastníka pozemku.

Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že žalovaný uvedený zásah provedl v rámci záznamového řízení, jelikož podle § 11 katastrálního zákona se vznik, změna nebo zánik do katastru zapisuje vkladem. Nadto žalobkyně upozornila, že k zápisu duplicity došlo v době, kdy již platil princip materiální publicity katastru nemovitostí dle § 984 občanského zákoníku z roku 2012. Žalobkyně tvrdila, že pravomoc zapsat duplicitní údaj o vlastnictví katastrální úřady nemají již od účinnosti zákona č. 349/2011 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Katastrální zákon ani žádný jiný zákon tuto pravomoc nezakotvuje, přičemž toliko z podzákonného právního předpisu ji dovodit nelze.

Žalovaný svůj postup opřel o § 62 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož mají být do katastrálních map doplňovány hranice pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem, a dále o § 93 katastrální vyhlášky. Tuto argumentaci žalobkyně považovala za nekoherentní, neboť katastrální vyhláška byla dle jejího názoru vydána pouze k provedení § 66 odst. 1 katastrálního zákona. Žalobkyně se též neztotožnila s tvrzením žalovaného, že nedošlo k rozdělení pozemku ve smyslu § 82 stavebního zákona z roku 2006. Fakticky totiž zjevně k rozdělení pozemku žalobkyně došlo.

Žalobkyně upozornila, že správní orgány jsou povinny šetřit práva nabytá v dobré víře. Ke spornému pozemku nabyla žalobkyně vlastnické právo dne 3. 2. 2011 na základě koupě od předchozího vlastníka Antonína H., který pozemek získal v rámci vypořádání restitučního nároku na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, čj. 14 C 229/2008-156. Právní předchůdce žalobkyně tedy pozemek nabyl přechodem na základě rozhodnutí státního orgánu, což dle žalobkyně plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, č. 19/2014 Sb. NS. Dle § 159a o. s. ř. je takové rozhodnutí soudu závazné pro všechny orgány, a to včetně žalovaného. Žalobkyně se spoléhala na pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byl pozemek vydán jejímu právnímu předchůdci, nelze proto připustit, aby žalovaný svým postupem toto rozhodnutí de facto zpochybnil.

Žalobkyně dále zpochybnila, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 1991/15 Bedřichu F.-F. skutečně svědčí, mimo jiné proto, že majetek Bedřicha F.-F. byl pravděpodobně zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, konkrétně dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Žalovaný nejen zapsal vlastnické právo k pozemku osobě, jíž byl předmětný pozemek zkonfiskován, tato osoba je nadto dle veřejných zdrojů již od roku 1958 mrtvá. Není v možnostech žalobkyně, aby ověřovala proces konfiskace majetku Bedřicha F.-F., žalovaný tak ovšem učinit měl.

Žalobkyně uvedla, že za situace, kdy pozemek p. č. 1991/1 byl ve vlastnictví státu evidován již nejméně od roku 1980 a stát nebyl schopen uspořádat svou veřejnou evidenci nemovitostí po takto dlouhou dobu, nemůže nyní svá pochybení zhojit zásahy do vlastnictví žalobkyně, a to navíc za situace, kdy jejímu právnímu předchůdci vlastnictví sporného pozemku přiřkl stát pravomocným rozhodnutím soudu. Žalobkyně považovala za nepřijatelné, aby každý, kdo nabývá do svého vlastnictví nemovitost, musel ověřovat, zda není duplicitně zapsána též ve zjednodušené evidenci, a neexistuje zde tedy ještě další potenciální vlastník.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve smyslu katastrálního zákona se hranicí pozemku rozumí hranice vlastnická, která nemusí být zjevná v terénu, avšak může mimo jiné být zaznamenána v grafických operátech dřívějších pozemkových evidencí, například pozemkového katastru. Podle § 62 odst. 1 katastrálního zákona se pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují, evidují do doby zobrazení v katastrální mapě v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem za využití bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení a evidence nemovitostí. Technický postup řeší § 93 odst. 2 katastrální vyhlášky, podle něhož žalovaný postupoval.
Dle názoru žalovaného doplněním hranic pozemku, který byl doposud evidován jen zjednodušeným způsobem, do katastrální mapy vlastnické právo nevzniká, nemění se ani nezaniká, a není tedy třeba činit zápis ve vkladovém řízení. Údaj o vlastnictví pozemku zapsaný ve zjednodušené evidenci je zcela rovnocenný dosavadnímu údaji v katastru nemovitostí, což plyne z § 62 odst. 2 katastrálního zákona. Žalovaný uvedl, že pozemek p. č. 222/2, v katastrálním území Satalice byl dle údajů v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 403 ve vlastnictví Bedřicha F.-F. Pozemek byl přitom v užívání socialistické organizace. Vzhledem k tomu, že evidence nemovitostí vycházela z údajů v pozemkových knihách a dle § 29 odst. 1 zákona o 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, se její operát stal součástí katastru nemovitostí, má žalovaný za to, že mu nepříslušelo údaj o vlastnictví plynoucí z evidence nemovitostí svévolně změnit.

V případě pozemku žalobkyně p. č. 1991/1 došlo k nežádoucí, avšak nikoli ojedinělé, situaci, kdy bylo zapsáno vlastnické právo k tomuto pozemku, aniž by byla důsledně vyřešena otázka, zda pozemek nebo jeho jednotlivé části nejsou zároveň evidovány zjednodušeným způsobem. Tuto skutečnost žalovaný zjistil při obnově katastrálního operátu v souladu s § 43 katastrálního zákona v roce 2015. Vzhledem k tomu, že pro část pozemku p. č. 1991/1 byl ve zjednodušené evidenci záznam o vlastnictví jiné osoby než žalobkyně, aniž by se jednalo o spoluvlastnictví, nezbylo žalovanému než k vydělenému pozemku p. č. 1991/15 založit nový list vlastnictví a v něm evidovat duplicitně oba vlastníky. Žalovaný souhlasil s žalobkyní, že od 1. 1. 2012 na základě změny právních předpisů již nemohou nové duplicity vznikat, avšak duplicitní zápis lze vyznačit v případě, že již v katastru nemovitostí fakticky existuje, jako tomu je v případě pozemku žalobkyně. Takový postup aproboval i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, č. 152/1998 Sb., v němž konstatoval, že osobám s duplicitně zapsaným vlastnickým právem je k dispozici možnost obrátit se na civilní soud s určovací žalobou.

Žalovaný doplnil, že duplicitní zápis byl proveden v režimu zápisu jiných údajů podle § 28 katastrálního zákona, a nikoliv záznamem, jak se mylně domnívala žalobkyně. Žalovaný trval na tom, že odstranění duplicitního zápisu, které požadovala žalobkyně, není možné, neboť § 62 odst. 1 katastrálního zákona ukládá katastrálním úřadům systematicky zjednodušenou evidenci eliminovat, a nikoliv opětovně vytvářet. Vyhověním žalobě by tedy vznikla absurdní situace, kdy by byl duplicitní údaj o vlastnictví daného pozemku opětovně skryt. Pokud jde o tvrzení žalobkyně o konfiskaci majetku Bedřicha F.-F., žalovaný konstatuje, že jednoznačný doklad o konfiskaci příslušného pozemku nemá k dispozici. Přitom v pozemkové knize přechod vlastnictví na stát zapsán nebyl a taktéž v evidenci nemovitostí byl Bedřich F.-F. zapsán jako vlastník pozemku. Opak by musel být prokázán buď projevem vůle osoby evidované jako vlastník, nebo rozhodnutím soudu; k tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2008, čj. 4 As 61/2006-68.

Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou. V ní nesouhlasila s tím, že se může svých práv domáhat pouze prostřednictvím podání určovací žaloby proti Bedřichu F.-F., neboť jeho bližší identifikační údaje nejsou známy a s pravděpodobností hraničící s jistotou je již mrtvý.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.

Z ODŮVODNĚNÍ:

(...) Vzhledem k tomu, že jsou podmínky řízení splněny, přistoupil soud k věcnému posouzení žaloby. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že úspěšný žalobce v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu musí být 1) přímo 2) zkrácen na svých právech 3) nezákonným 4) zásahem, který není rozhodnutím a 5) byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 Aps 5/2012-38, bod [13], a ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

Nejprve se soud zabýval otázkou, zda je úkon, který žalovaný provedl, vůbec způsobilý být zásahem, kterým může být někdo zkrácen na svých právech. Žalovaný zapsal do katastru nemovitostí duplicitní údaj o vlastnictví k pozemku žalobkyně postupem dle § 28 katastrálního zákona. Jednalo se tedy o zápis údaje, který spadá do zbytkové kategorie, o níž katastrální zákon nestanoví, že se zapisuje vkladem, záznamem nebo poznámkou. Takový zásah je srovnatelný se situací, kdy katastrální úřad provede zápis záznamem, ostatně i samotný § 28 katastrálního zákona stanoví, že ustanovení o zápisu záznamem se použijí přiměřeně. Jak plyne z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, proti zápisu do katastru nemovitostí záznamem se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Zásahová žaloba je totiž prostředkem ochrany před jakýmkoli aktem či úkonem veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, který je způsobilý zasáhnout sféru jeho práv a povinností a který není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení, s výjimkou správních rozhodnutí (bod [20] citovaného usnesení). V kontextu těchto závěrů rozšířeného senátu má městský soud za zřejmé, že úkon, kterým katastr nemovitostí zapíše k pozemku vlastněnému žalobkyní duplicitní údaj o vlastnictví, je zásahem, který není rozhodnutím, a zároveň byl zaměřen přímo proti ní. Čtvrtá i pátá podmínka úspěšnosti žaloby je tedy splněna.

Posouzení prvních tří podmínek důvodnosti žaloby, tedy zda byl zásah správního orgánu nezákonný a zda jím byla žalobkyně zkrácena na svých právech, splývá za daných okolností v jedno. Nejprve bylo nutné zkoumat, zda je důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný neměl pravomoc duplicitní údaj o vlastnictví zapsat. Mezi žalobkyní a žalovaným není sporu o tom, že od 1. 1. 2012 právní úprava neumožňuje vytváření nových duplicitních zápisů o vlastnictví, neboť je vyžadováno, aby byl návrh na vklad vlastnického práva činěn na základě právního titulu, který navazuje na dosavadní zápisy v katastru [srov. § 8 odst. 1 in fine zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem ve znění účinném od 1. 1. 2012; resp. § 17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona]. To však nic nemění na skutečnosti, že duplicitní záznam o vlastnictví může být v katastru nemovitostí přítomen z doby předchozí. Zákon č. 349/2011 Sb., kterým byla ze zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem odstraněna možnost zapisování duplicit, vyvolával účinky tzv. nepravé retroaktivity, tedy nemohl zasáhnout do právních vztahů, které vznikly před jeho účinností. Pokud tedy v katastrálním operátu existoval před účinností této novely duplicitní údaj o vlastnictví, nemohl být automaticky odstraněn.

V případě žalobkyně se jedná o specifickou situaci, kdy byly duplicitní údaje v katastrálním operátu přítomny skrytě, a to i před zásahem, proti němuž nyní žalobkyně brojí. Katastrální zákon v § 62 odst. 1 a 2 stanoví, že "[p]ozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků, se do doby jejich zobrazení v katastrální mapě, nejpozději však do doby ukončení pozemkových úprav podle jiného právního předpisu, v katastru evidují zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení a evidence nemovitostí. Pozemky evidované v katastru podle odstavce 1 se považují pro účely zápisu práv za pozemky podle tohoto zákona. Údaje zjednodušené evidence se považují za součást katastrálního operátu. Katastrální úřady mají nejméně do doplnění pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem do katastrálních map v úschově pozemkové a železniční knihy a operát bývalého pozemkového katastru." Zjednodušená evidence tedy je rovnocennou součástí katastrálního operátu, a to včetně údajů o vlastnictví, které jsou v ní zapsány, ačkoliv pozemky v ní zanesené nejsou zaznamenané v katastrální mapě a může se fakticky jednat o části pozemků, které mají v katastrální mapě přiděleno jiné parcelní číslo a k nimž v katastru nemovitostí existuje zápis o vlastnictví odlišný od údajů ve zjednodušené evidenci.

Uvedený stav je bezpochyby nežádoucí a pro vlastníky pozemků zatěžující. Zároveň se však jedná o nevyhnutelný důsledek nejednotného způsobu evidence nemovitostí, který na našem území existoval před zřízením katastru nemovitostí a kvůli němuž vznikaly faktické duplicity, či dokonce triplicity v zapsaných údajích o vlastníkovi téže části zemského povrchu, jíž odpovídalo více parcel v různých složkách katastrálního operátu. Je nesporné, že zájmem státu i všech dotčených osob je co nejrychlejší eliminace těchto jevů. K ní přispívají katastrální úřady prostřednictvím procesu obnovy katastrálního operátu, v rámci něhož mimo jiné sjednocují údaje zapsané ve zjednodušené evidenci a v katastru nemovitostí. To výslovně plyne z § 40 odst. 4 katastrálního zákona, který stanoví, že "[p]ři obnově katastrálního operátu se do katastrální mapy doplňují parcely pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem, pokud to umožňuje kvalita jejich původního zobrazení". S žalovaným se lze ztotožnit, že též z výše citovaného § 62 odst. 1 a 2 katastrálního zákona plyne, že zákonodárce předpokládá postupné doplňování údajů ze zjednodušené evidence do katastru nemovitostí, avšak pravomoc katastrálního úřadu je založena primárně v § 40 odst. 4 katastrálního zákona.

Za situace, kdy pozemek evidovaný zjednodušeně odpovídá jen části většího celku evidovaného v katastru nemovitostí, z povahy věci vyplývá, že katastrální úřad musí v katastrální mapě zobrazit nové hranice pozemku, které odpovídají oběma evidencím. Lze souhlasit s žalovaným, že v takovém případě se nejedná o rozdělení pozemku ve smyslu § 82 stavebního zákona z roku 2006, neboť jde pouze o zobrazení již existujícího pozemku v katastrální mapě. Z povahy věci pak vyplývá, že je-li v katastru nemovitostí zobrazen pozemek, který byl doposud evidován zjednodušeným způsobem, přičemž se ukáže, že k témuž pozemku nebo jeho části je v katastru nemovitostí evidován jiný vlastník než ve zjednodušené evidenci, nezbývá katastrálnímu úřadu nic jiného než zapsat do katastru nemovitostí duplicitní údaj o vlastnictví. Je však třeba zdůraznit, že i v tomto ohledu se jedná pouze o zobrazení pozemku evidovaného zjednodušeným způsobem v katastru nemovitostí, tedy o sjednocení dvou evidencí, které jsou rovnocennými součástmi katastrálního operátu. Duplicitní údaje o vlastnictví pozemků nemohou být odstraňovány katastrálními úřady prostřednictvím upřednostnění jednoho zapsaného vlastníka před jiným. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/97, "[k]atastrální úřady jsou vedeny snahou odstraňovat tyto nežádoucí jevy, nemají však dostatek právních prostředků k jejich řešení. Proto se mohou omezit na doporučení různým subjektům, aby sporné vlastnictví řešily buď mimosoudně (uznáním vlastnického práva) či žalobou na určení vlastnictví."

Z výše uvedeného tedy plyne, že zákonodárce učinil součástí katastrálního operátu jak pozemky zapsané přímo do katastru nemovitostí, tak ty, které jsou evidovány zjednodušeným způsobem. Zároveň zákonodárce předpokládá, že katastrální úřady budou vyvíjet úsilí směřující k obnově katastrálního operátu, v rámci níž dojde ke sjednocení údajů v něm evidovaných. Pravomoc žalovaného k tomuto postupu tedy vyplývá přímo ze zákona, a proto není porušena zásada plynoucí z čl. 2 odst. 3 Ústavy, totiž že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Podrobnosti o postupu katastrálních úřadů při doplňování údajů o pozemcích evidovaných zjednodušeným způsobem stanoví § 93 katastrální vyhlášky. Ta je vydána na základě výslovného zákonného zmocnění v § 66 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona, dle něhož se vyhláškou stanoví mimo jiné "činnost při správě a obnově katastrálního operátu v rozsahu nezbytném pro aktualizaci údajů, které jsou podle § 4 obsahem katastru". Jak bylo uvedeno výše, postup podle § 93 katastrální vyhlášky je součástí obnovy katastrálního operátu. Tvrzení žalobkyně, že § 93 katastrální vyhlášky překračuje meze zákonného zmocnění, tedy neobstojí.

Z uvedeného výkladu plyne, že postup obnovy katastrálního operátu, respektive doplňování údajů evidovaných zjednodušeným způsobem do katastru nemovitostí není ani v rozporu s principy přednosti práva zapsaného ve veřejném seznamu a dobré víry v zapsaný stav, které plynou z § 981 a § 984 občanského zákoníku z roku 2012. Veřejným seznamem ve smyslu těchto ustanovení se totiž rozumí jak katastr nemovitostí v užším smyslu, tak i zjednodušená evidence, která je součástí katastrálního operátu. Pokud je stav zapsaný v katastru odlišný od stavu zapsaného ve zjednodušené evidenci, nelze sloučení obou souborů údajů, které jsou si rovnocenné, považovat za prolomení soukromoprávní úpravy, která se na zapsaný stav odvolává. Jakkoliv je třeba opětovně zdůraznit, že duplicita zapsaného stavu je mimořádně nevhodná a pro dotčené osoby zatěžující, veřejnoprávní úprava ji v nutné míře dočasně připouští a občanský zákoník z roku 2012 jako kodex civilního práva na tom nemůže ničeho změnit.

Bylo tedy vyjasněno, že žalovaný měl pravomoc nové hranice pozemku a duplicitní údaj o jeho vlastnictví do katastru nemovitostí zapsat, pokud byly podkladem k takovému postupu údaje již předtím evidované zjednodušeným způsobem. Dále bylo třeba posoudit, jaká je vlastně povaha úkonu, který žalovaný provedl z hlediska hmotněprávních vztahů k dotčenému pozemku. Jak plyne z výše uvedeného, zásahem žalovaného došlo pouze ke sjednocení obou rovnoprávných zápisů o vlastnictví, které ve zjednodušené evidenci katastru nemovitostí byly skrytě přítomny i předtím, a proto se nejedná o nový duplicitní zápis vlastnického práva (shodně komentářová literatura, zejména Baudyš, M. Katastrální zákon. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 182-186; Barešová, E. Katastrální zákon. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 11, bod 28).

Pokud katastrální úřad duplicitním zápisem o vlastnictví pouze vyjeví stav, který byl v katastru zapsán i dříve, z povahy věci tím nemůže změnit vlastnické vztahy. Z tohoto důvodu také žalovaný postupoval správně, pokud neprovedl zápis vkladem. S žalobkyní tedy nelze souhlasit, že zápisem duplicitního údaje o vlastnictví mohlo být omezeno její vlastnické právo k pozemku, neboť duplicita byla v katastru nemovitostí zapsána před i po zásahu žalovaného, ačkoliv tento stav předtím nebyl na první pohled zřejmý. Přesto byl zápis duplicity určitým zásahem do právní sféry žalobkyně a mohl ji i přímo zkrátit na jejích právech, pokud by údajům zapsaným ve zjednodušené evidenci zjevně neodpovídal. Šlo by například o situace, kdy by byl pozemek v důsledku chybného geodetického zaměření nesprávně ztotožněn s pozemkem evidovaným zjednodušeným způsobem, případně by pozemek byl sice zaměřen správně, avšak dle údajů ve zjednodušené evidenci vlastnické právo k tomuto pozemku nesvědčilo osobě, jejíž vlastnické právo katastrální úřad duplicitně zapsal při postupu podle § 40 odst. 4 katastrálního zákona. Při sjednocování údajů zapsaných v katastru nemovitostí se tedy katastrální úřad může dopustit toliko nezákonností majících evidenční význam, vždy však bez dopadu do hmotněprávních vztahů. Katastrální úřad totiž není oprávněn sám posuzovat, zda jsou údaje o vlastníkovi zapsané ve zjednodušené evidenci správné, jeho úkolem je pouze tyto údaje promítnout do řádného zápisu v katastru nemovitostí. Již z povahy vlastnického práva plyne, že dva rovnocenní vlastníci jedné věci vedle sebe v témže čase existovat nemohou, nejedná-li se o spoluvlastnictví. Avšak posouzení, kdo ze zapsaných vlastníků je vlastníkem skutečným, náleží výhradně civilnímu soudu (kromě výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97 srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As 4/2011-334, bod [26]). Rozsah pravomoci správního soudu se potom přímo odvíjí od pravomoci katastrálního úřadu jako správního orgánu, a soud tedy žalobkyni v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v zapsání duplicitního údaje o vlastnickém právu, nemůže poskytnout širší ochranu než posouzení, zda katastrální úřad nepromítl údaje doposud zapsané ve zjednodušené evidenci do katastru nemovitostí chybně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, čj. 9 As 12/2008-182). (...)

*) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, čj. 7 As 290/2016-28.

Autor: SbNSS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů