// Profipravo.cz / Pracovní úraz, nemoc z povolání 02.03.2022
Zproštění odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem
Pakliže bylo jedinou příčinou vzniku smrtelného pracovního úrazu zaměstnance neuposlechnutí výslovného, jednoznačného a (ve vztahu ke konkrétní situaci) srozumitelného pokynu, vztahujícího se k zajištění bezpečnosti práce, přichází v úvahu úplné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem zaměstnance. Liberace však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn vztahující se k zajištění bezpečnosti práce byl s ohledem na konkrétní poměry zaměstnance pro něj srozumitelný a zároveň dodržení (resp. dodržování) takového pokynu bylo (s přihlédnutím ke konkrétním poměrům zaměstnavatele, dále ke konkrétní situaci, za níž byl pokyn vydán) kontrolováno.
Podmínka, že „znalost a dodržování (pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“, samozřejmě neznamená, že je povinností zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci neporušují příslušné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž, opětovně podle konkrétních poměrů a podmínek zaměstnavatele a charakteru (rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce, reálně vyhodnotit bezpečnostní rizika a tomu přizpůsobit kontrolní činnost tak, aby se tato rizika pokud možno eliminovala.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, ze dne 24. 11. 2021
Dotčené předpisy:
§ 269 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 270 odst. 1 a 2 zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: pracovní úraz; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalované jednorázového odškodnění pozůstalých ve výši 240.000,-Kč pro každého z žalobců. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jejich manžel a otec V. T., narozený dne XY (dále jen „poškozený“), který zemřel dne 29. 5. 2018, utrpěl jako zaměstnanec žalované dne 29. 5. 2018 pracovní úraz s následkem smrti. K úrazu došlo v kancelářských prostorách v areálu XY, kde vykonával malířské práce. Poškozený utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů podle pokynů zaměstnavatele, když spadl z lešení, které nebylo dostatečně zajištěno bočními jistícími podpěrami a nemělo zaaretovaná pojízdná kolečka. Žalovaná nezajistila dostatečnou bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že úkolem poškozeného bylo vymalovat místnost do výšky 1,5 metru a že poškozený měl výslovně zakázáno používat k práci lešení a provádět práce ve výškách. Nebylo také prokázáno, že by k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pracovního úrazu, neboť z předloženého „úmrlčího pasu“ vyplývá, že příčina úmrtí u poškozeného byla selhání srdce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 8. 2020, č. j. 13 C 74/2019-131, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil, že poškozený nastoupil dne 29. 5. 2018 u žalované jako brigádník a byl u žalované ve faktickém pracovním poměru. Dne 29. 5. 2018 zemřel na místě, kde měl vykonávat zadané práce, pravděpodobně po pádu z lešení na podlahu, čímž si způsobil vnitřní zranění neslučitelná se životem. Jednatel žalované přijal poškozeného na zkoušku, nenařizoval mu práci ve výškách, měl provádět malbu jen do 150 cm, neboť práce ve výšce byly již hotovy, poškozeného instruoval, aby na lešení sám nic nedělal. K úrazu došlo v době, kdy byl poškozený na pracovišti sám, kdy používal pojezdové kovové lešení bez jistících podpěr, kdy k takové práci nebyl proškolen ani nikým určen. Podle „úmrlčího pasu“ bylo příčinou úmrtí selhání srdce. Dospěl k závěru, že nebylo postaveno na jisto, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pádu z lešení při plnění pracovních úkolů, nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda pád z lešení byl skutečně příčinou smrti, neboť „úmrlčí pas“ a výpověď svědka, že poškozený ležel nepřirozeně a neměl vůbec poraněny ruce, svědčí spíše pro úmrtí v důsledku srdečního selhání. Vzhledem k tomu, že žalobci neposkytli součinnost s vyžádáním pitevní zprávy, která existuje, a že pitevní zpráva je jediný a stěžejní důkaz k prokázání důvodnosti žaloby, nemůže být toto neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců přičteno k tíži žalované. I kdyby se prokázalo, že poškozený zemřel na následky pracovního úrazu, žalovaná by se odpovědnosti zprostila, a to proto, že poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované nepoužívat k práci lešení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 23 Co 327/2020-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování pitevním protokolem, který byl předložen soudu po vyhlášení napadeného rozsudku, odvolací soud vzal za prokázané, že příčinou smrti byla srdeční a dechová nedostatečnost při terminální aspiraci srdce, v důsledku pádu z výše utrpěl poškozený mnohočetné zlomeniny skeletu obličejové části s krvácením do dutiny nosní a ústní, vícečetné tržné zhmožděné rány rtů a jazyka, terminální aspirace krve, vícečetné krevní výrony na poplicnici i osrdečníku, tržné rány brady. U poškozeného byla zjištěna masivní aspirace krve do obou průdušnic, zlomenina hrudní kosti a žeber a akutní abusus alkoholu, vyšetřením krve bylo zjištěno 2,19 g/kg alkoholu. Dospěl k závěru, že smrt poškozeného byla násilná, poškozený zemřel na následky zranění, které utrpěl pádem z výše (z pojezdového lešení, které používal k práci). Ke smrti poškozeného došlo nezávisle na jeho vůli náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů a žalovaná odpovídá za škodu, která následkem smrtelného úrazu poškozenému vznikla. Odvolací soud však souhlasil s tím, že žalovaná se zprostila povinnosti nahradit škodu pozůstalým žalobcům, neboť poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované neprovádět práce ve výškách a nepoužívat lešení. I když v řízení bylo zjištěno, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, odvolací soud neučinil závěr, že je dán liberační důvod, a to proto, že žalovaná jeho existenci v řízení netvrdila.
Proti tomuto rozsudku (všem jeho výrokům) odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že odvolací soud se při řešení otázky „zda se může zaměstnavatel zprostit odpovědnosti podle ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, pokud by prokázal pouze to, že zaměstnance seznámil s pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aniž by současně tvrdil a prokázal, že znalost a dodržování tohoto pokynu kontroloval“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně namítají, že v daném případě účastnickou výpověď činil jediný společník a jednatel žalované a tato výpověď je jediným důkazem k prokázání tvrzení tohoto účastníka řízení. Žalovaná jako zaměstnavatel je povinna tvrdit a prokázat, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 1265/96). Soudy se správně nespokojí jen s potvrzením o provedeném školení a kontrole, ale provádějí v tomto směru dokazování v celé šíři a úplnosti (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 37/74). Tvrzení žalované, že „poškozený neuposlechl údajný pokyn zaměstnavatele, že nemá vstupovat na pojízdné lešení a malovat zdi pouze do výše 1,5 metrů“, je účelové, neboť oddělená malba spodní části a horní části místnosti by byla neúčelná a nelogická, protože na zdech by se následně tvořily mapy a skvrny, výmalba by neměla jednotný charakter. Žalovaná rovněž účelově tvrdila, že to byl poškozený, kdo údajně odstranil stabilizátory lešení, tyto se však podle policejních protokolů našly v šatně, i toto tvrzení postrádá jakýkoliv smysl. Dovolatelé považují výpověď jednatele žalované od počátku za nelogickou a účelovou. Důkaz účastnickou výpovědí je důkazem výjimečným, v takovém případě je nutno mít na paměti, že okolnost, že účastník řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska jejich věrohodnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1749/2017). Žalovaná neprokázala, jaké konkrétní pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci poškozenému udělila, ani zda jejich dodržování soustavně vyžadovala a kontrolovala, dále neprokázala, zda s těmito pokyny byl poškozený řádně seznámen, ani že poškozený tyto pokyny nedodržel a tato skutečnost byla jedinou příčinou jeho úmrtí (některé tyto skutečnosti ani žalovaná netvrdila). Zájmy jednatele žalované a žalované samotné jsou totožné, jednatel žalované vypoví o těch skutečnostech, které jsou žalované ku prospěchu, naopak nemá důvod uvádět skutečnosti, které žalované přitěžují. Jeho výpověď je silně neobjektivní a nemůže být jediným důkazem k prokázání tvrzení žalované (když navíc je od počátku nelogická). Žalovaná tedy neprokázala skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o možné existenci liberačního důvodu, nemůže se proto odpovědnosti zprostit. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobců podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vplývá, že směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud z části dovolání (jak bylo specifikováno ve výroku tohoto rozsudku) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu však bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností se může zaměstnavatel zprostit své odpovědnosti za újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je proto ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu otce a manžela žalobců došlo dne 29. 5. 2018 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon, kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.
Podle ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Judikatura Nejvyššího soudu, vztahující se k předchozí, avšak obsahově naprosto totožné, právní úpravě (zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015, tedy ve znění, než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony; to znamená, že tam, kde citovaná judikatura používá odkaz na ustanovení § 366 a § 367 zák. práce, je třeba, pro účely odůvodnění závěrů ve věci této, použít ustanovení § 269 a § 270 zák. práce), dovodila, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 367 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020.
Přitom je třeba mít na zřeteli, že existenci liberačních důvodů uvedených v ustanovení § 367 odst. 1 písm. a), případně § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce soud vždy zkoumá s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména se zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem vydán (zda šlo o pokyn přiměřený dané situaci), komu byl bezpečnostní pokyn určen (zda byl adresátovi s ohledem na jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný), popřípadě čeho jím mělo být dosaženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 576/2008).
Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odst. 3 zák. práce). Z tohoto ustanovení vyplývá, že, kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Není ničím vyloučeno, aby s ohledem na případnou složitost problematiky, v jejímž kontextu je vydáván, byl pokyn pro snazší pochopení doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by – důsledně vzato – jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1988, sp. zn. 6 Cz 79/1988 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 268/2015).
Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze znění ustanovení § 367 odst. 1 a 2 zák. práce - zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní). To platí také tehdy, tvrdí-li zaměstnanec, že porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnancem nebylo jedinou příčinou škody, byť by bylo prokázáno, že zaměstnanec tyto předpisy porušil (srov. například ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 34/1997, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 143/2005).
Namítají-li dovolatelé v této souvislosti (tedy v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu při prokazování existence a obsahu pokynu k zajištění bezpečnosti práce), že soudy obou stupňů nepřípustně vycházely toliko z výpovědi jednatele žalované v postavení účastníka řízení, je zapotřebí poukázat na to, že ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ustanovení § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn., 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn., 29 Cdo 1171/2014). Pakliže ovšem obsah rozhovoru jednatele žalované a poškozeného nebylo možno zjistit jinými důkazními prostředky (protože například nikdo jiný u rozhovoru nebyl), je možno vyjít i z výpovědi účastníka, kterou je však nutno velmi pečlivě a ve všech souvislostech vyhodnotit zejména z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti (především s přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu) a v kontextu jiných (nepřímých) důkazů, které skutkový rámec dokreslují. Dovolatelům lze dát za pravdu tedy v tom, že z výpovědi jednatele žalované implicite nevyplynulo, že by rozhovoru (udělení pokynu) nebyla přítomna třetí osoba, lze to pouze vyvodit z kontextu této výpovědi.
Z hlediska skutkového stavu tak bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 29. 5. 2018 jednatel žalované přijal poškozeného, který byl ukrajinský státní příslušník a kterého před tím neznal, tzv. na zkoušku pro výkon práce pro žalovanou, okolo 7 hodiny ranní mu zadal úkol vymalovat jednu místnost do výšky 150 cm, že v této místnosti se nacházelo tzv. pojízdné lešení, že jednatel žalované výslovně zakázal poškozenému toto lešení používat, že poškozený pracoval sám, bez jakékoliv kontroly, že tentýž den v 11:42 hodin byl poškozený nalezen třetí osobou mrtev, a že k úmrtí poškozeného došlo okolo 11:15 hodin v důsledku pádu z výšky.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že pakliže bylo jedinou příčinou vzniku smrtelného pracovního úrazu poškozeného neuposlechnutí výslovného, jednoznačného a (ve vztahu ke konkrétní situaci) srozumitelného pokynu, vztahujícího se k zajištění bezpečnosti práce, přichází v úvahu úplné zproštění odpovědnosti žalované za újmu způsobenou pracovním úrazem poškozeného. Liberace však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn vztahující se k zajištění bezpečnosti práce byl s ohledem na konkrétní poměry zaměstnance pro něj srozumitelný (viz již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 576/2008) a zároveň však, že dodržení (resp. dodržování) takového pokynu bylo (s přihlédnutím ke konkrétním poměrům zaměstnavatele, dále ke konkrétní situaci, za níž byl pokyn vydán) kontrolováno. Podmínka, že „znalost a dodržování (pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“, samozřejmě neznamená, že je povinností zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci neporušují příslušné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž, opětovně podle konkrétních poměrů a podmínek zaměstnavatele a charakteru (rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce, reálně vyhodnotit bezpečnostní rizika a tomu přizpůsobit kontrolní činnost tak, aby se tato rizika pokud možno eliminovala.
Z uvedených hledisek však odvolací soud prokázání liberačního důvodu podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zák. práce neposuzoval, resp. tato hlediska ze svých úvah zcela vytěsnil (srov. stěžejní závěr odvolacího soudu vyjádřený v bodě 14. odůvodnění jeho rozhodnutí). Ve věci však bylo (mimo jiné) zjištěno, že jednatel žalované, který poškozenému udělil pokyn k výkonu práce, poprvé poškozeného „uviděl na živo“ tentýž den, co se stal úraz, před tím jej neznal (srov. výpověď jednatele žalované pana V. H. u jednání soudu prvního stupně dne 21. 8. 2020), a tedy nic o něm nevěděl, navíc poškozený byl ukrajinské národnosti, takže hledisko srozumitelnosti vydaného (bezpečnostního i pracovního – nepoužívat lešení) pokynu pro poškozeného zde vyvstává do popředí [v této souvislosti je třeba dodat, že sám jednatel žalované při prvotním podání vysvětlení policii uvedl ve vztahu k poškozenému, že „se jednalo o ukrajinsky hovořícího muže“ (srov. odvolacím soudem zmíněný důkaz úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018)], stejně jako i kontrola plnění pokynu, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že po celou dobu výkonu práce poškozeným se nikdo ze strany žalované nepřesvědčil, zda poškozený příslušný pokyn (popř. jiné zásady bezpečnosti práce - zákaz požívání alkoholu na pracovišti - srovnej závěr odvolacího soudu o přítomnosti alkoholu v krvi poškozeného) dodržuje.
V této souvislosti dovolací soud shledal nezbytným vyjádřit se k otázce, přednesené již výše, a to k otázce zjištění skutkového stavu, na němž odvolací soud vystavěl své právní závěry.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Z konstantní judikatury zejména Ústavního soudu reprezentované např. nálezem ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, usnesením ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezem ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, plyne, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.
V uvedeném ustanovení § 132 o. s. ř. je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování „pitevním protokolem č. 0633“, dospěl k závěru, že „bylo postaveno na jisto, že smrt poškozeného byla násilná“; tento závěr lze přijmout bez výhrad (z obsahu provedeného důkazu jednoznačně vyplývá), a tím implicite i závěr o průkazu smrti poškozeného v důsledku pracovního úrazu. Pakliže však odvolací soud dále pokračuje, že poškozený „zemřel na následky zranění, která utrpěl pádem z výše“, a že „úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018 bylo prokázáno, že poškozený spadl z pojezdového lešení, které používal k práci“ (z této formulace však není příliš srozumitelné, zda měl odvolací soud na mysli, že poškozený těsně před pádem stál na horní plošině pojezdového lešení a prováděl malbu, anebo že k pádu došlo za jiných okolností), s těmito závěry se již dovolací soud (prozatím) neztotožnil.
Především naprosto nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018 bylo prokázáno,…“, neboť tento záznam pouze vyjadřuje úsudek policisty vztahující se k účelu, pro který byl záznam učiněn, tedy k závěru, zda doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. ustanovení § 109 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), jinak řečeno, obsahuje pouze subjektivní poznatek policisty vyhotovujícího úřední záznam (dobové hodnocení zjištěných skutečností); zda skutečně lze požadovaný závěr (zde závěr o pádu z lešení, které poškozený používal k práci) na podkladě tohoto záznamu učinit, je třeba podrobit samostatnému úsudku a zejména jej konfrontovat s obsahem dalších důkazů, v řízení provedených. Z tohoto hlediska pak nemohlo uniknout pozornosti, že v době smrtelného úrazu byl poškozený v místnosti sám (nebyla zjištěna přítomnost jiné osoby), že ani policisty, provádějícími prvotní úkony, oslovení zaměstnanci (H., R. – srovnej úřední záznam ze dne 29. 5. 2018 sepsaný praporčíkem H., který byl jako důkaz proveden soudem prvního stupně u jednání dne 24. 7. 2020), kteří poškozeného viděli pracovat okolo 9.30 hodin, nic nezmínili o tom, že by poškozený používal k práci lešení, a dále že ze žádného jiného dokumentu policejního spisu (zejména potom z protokolu o ohledání místa činu) nevyplývá, že by místnost nesla známky práce (výmalby) nad hranici 150 cm nad zemí (k této otázce vypovídal v řízení před soudem prvního stupně pouze svědek S. D., který však se „nebyl schopen vyjádřit“). Úvaze odvolacího soudu o „prokázání pádu poškozeného z pojezdového lešení, které používal k práci“ (rozuměno pádu z horní plošiny pojezdového lešení) neodpovídají ani skutečnosti, zjištěné z důkazů provedených již soudem prvního stupně – zejména půjde o polohu těla po pádu a polohu spadlého pojezdového lešení (z výpovědi svědka P. F. u jednání dne 21. 8. 2020, jakož i – dílem – z náčrtu policisty, jenž je součástí protokolu o ohledání místa ze dne 29. 5. 2018, vyplynulo, že lešení bylo převrácené a že leželo na nohou poškozeného), jakož i o rozsah zranění, která poškozený utrpěl (jak vyplývají z pitevního protokolu ze dne 30. 5. 2018); tyto důkazy spíše nasvědčují závěru, že poškozený si nějakým způsobem lešení na sebe strhl, než závěru o pádu z horní plošiny, jak k němu dospěl odvolací soud.
Uvedené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem (kdy skutečně závěr o tom, že „poškozený spadl z pojezdového lešení, které používal k práci“, je nutno označit za důkazně nepodloženou spekulaci) tak dávají za pravdu námitce dovolatelů, že žalovaná (zatím) existenci liberačního důvodu podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zák. práce neprokázala (srovnej např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020).
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-