// Profipravo.cz / Pracovní úraz, nemoc z povolání 16.04.2019
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Právní úprava uvedená v ustanovení § 271b odst. 3 větě první zák. práce vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Minimální mzda tak vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce; nemusí však vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Jde o určité zjednodušení či zprůhlednění stavu, který vznikal ve skutkově obdobných případech v minulosti, kdy bylo obtížné až nemožné zjišťovat reálný pravděpodobný výdělek, jehož by zaměstnanec skutečně mohl dosahovat při příznivější situaci na trhu práce, jestliže předtím nevykonával jinou práci, než tu, kterou ztratil v důsledku nemoci z povolání.
Odlišná je situace, jestliže je zaměstnanec v důsledku zjištěné nemoci z povolání převeden na jinou méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky nemoci z povolání) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání. V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru; přísluší mu rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4131/2018, ze dne 29. 1. 2019
Dotčené předpisy: § 271b odst. 1 a 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016
Kategorie: pracovní úraz, nemoc z povolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 75.834 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalované a že v roce 2011 u něj byla zjištěna nemoc z povolání, pro kterou nemohl vykonávat dosavadní práci. Po zániku pracovního poměru u žalované byl žalobce veden jako uchazeč o zaměstnání a v období od 1. 9. 2014 do 30. 11. 2015 byl zaměstnancem GOLDBECK Prefabeton s. r. o. Žalovaná mu až do 30. 11. 2015 platila řádně náhradu za ztrátu na výdělku. Ode dne 1. 12. 2015, kdy se žalobce stal znovu uchazečem o zaměstnání, mu žalovaná platí náhradu za ztrátu na výdělku stále v téže výši jako v době, kdy trval jeho pracovní poměr ke GOLDBECK Prefabeton s. r. o., od 1. 1. 2016 pouze s přihlédnutím k valorizaci, ačkoli žalovaný je uchazečem o zaměstnání, a proto mu náhrada za ztrátu na výdělku náleží ve výši rozdílu mezi valorizovaným příjmem, jehož by byl dosahoval u žalované, a minimální mzdou. Vzhledem k tomu, že mu žalovaná platila jen 7.900 Kč, má žalobce za žalovanou za období od prosince 2015 do října 2016 pohledávku ve výši 75.834 Kč hrubého.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 19 C 149/2017-77, řízení co do částky 990 Kč zastavil, žalobu co do částky 74.844 Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.500 Kč. Vyšel z toho, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu (újmu), která mu vznikla v důsledku nemoci z povolání, protože žalobce naposledy před zjištěním nemoci z povolání pracoval u žalované za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a že žalovaná je tak rovněž povinna nahradit žalobci ztrátu na výdělku po skončení jeho pracovní neschopnosti. Rozsah její povinnosti nahradit žalovanému škodu však odpovídá jen takové škodě, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, jíž byl postižen. Protože škoda, která spočívá ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, začala žalobci vznikat v období po dni 31. 1. 2013 (poté, co zanikl pracovní poměr účastníků řízení), je průměrným výdělkem před vznikem škody průměrný výdělek, jehož žalobce dosáhl před 1. 2. 2013. Pravděpodobný hodinový výdělek za období čtvrtého kalendářního čtvrtletí roku 2012, kdy žalobce odpracoval méně než dvacet jeden den (§ 354 odst. 1 a 355 odst. 1 a 2 zák. práce), činil 143, 09 Kč a pravděpodobný měsíční výdělek 24.109 Kč. Valorizovaný pravděpodobný měsíční výdělek činil ode dne 1. 1. 2014 částku 24.206 Kč, ode dne 1. 1. 2015 částku 24.594 Kč, a ode dne 1. 1. 2016 částku 24.634 Kč. Pravděpodobný hodinový výdělek za období třetího kalendářního měsíce roku 2015 (před zánikem pracovního poměru žalobce ke GOLDBECK Prefabeton s. r. o.) činil 101,83 Kč a pravděpodobný měsíční výdělek 16.604 Kč. Upravený pravděpodobný měsíční výdělek žalobce, jehož dosahoval v pracovním poměru k tomuto zaměstnavateli, činil od 1. 1. 2016 částku 16.644 Kč (§ 1 nařízení vlády č. 351/2015 Sb.). Uzavřel, že žalobci za období prosince 2015 náležela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi upraveným pravděpodobným výdělkem, jehož dosahoval u žalované, ve výši 24.594 Kč a jeho pravděpodobným výdělkem, jehož by dosáhl u zaměstnavatele GOLDBECK Prefabeton s. r. o., ve výši 16.604 Kč, tedy 7.990 Kč. Za období od ledna do října 2016 ve výši rozdílu mezi upraveným pravděpodobným výdělkem, jehož dosahoval u žalované, ve výši 24.634 Kč a jeho upraveným pravděpodobným výdělkem, jehož by dosáhl u zaměstnavatele GOLDBECK Prefabeton s. r. o., ve výši 16.644 Kč, tedy 7.990 Kč hrubého měsíčně. Jestliže žalovaná žalobci platila náhradu za ztrátu na výdělku v období od prosince 2015 do října 2016 právě ve výši 7.990 Kč hrubého měsíčně, jak shodně skutkově tvrdili oba účastnici řízení, pohledávka žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za toto období zanikla splněním.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 Co 35/2018 – 97, rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. (v zamítavém výroku) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 74.844 Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně na účet Okresního soudu v Kolíně 26.620 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízeni 10.648 Kč rovněž na účet Okresního soudu v Kolíně. Podle jeho názoru novelizované ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015 pouze vyjadřuje to, co dovodila soudní praxe, tedy, že za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, u kterého utrpěl zaměstnanec pracovní úraz nebo nemoc z povolání, byl převeden na jinou méně placenou práci a došlo k poklesu jeho výdělku, případně nastoupil do zaměstnání, kde dosahoval nižších výdělků, je možno vycházet z takzvaného stop výdělku a fixní renty. V posuzované věci však ke škodě spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo skončením pracovního poměru žalobce u žalované ze zdravotních důvodů - pro onemocnění nemocí z povolání - nedošlo tedy k převedení na jinou méně placenou práci ani žalobce nenastoupil do pracovního poměru, kde by dosahoval výdělku nižšího. Naopak žalobce byl veden po dobu devatenácti měsíců od skončení pracovního poměru v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to, že se žalobce pokusil o uzavření pracovního poměru na dobu určitou několika měsíců, nelze považovat za důvod, pro který by měla být snížena v předchozí době mu vyplácená náhrada za ztrátu na výdělku, kdy by bylo vycházeno z rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (tedy výdělku, kterého dosahoval u žalované před skončením pracovního poměru) a výdělkem dosahovaného u společnosti GOLDBECK Prefabeton s. r. o. Odvolací soud vycházel z průměrného (pravděpodobného) výdělku před vznikem škody (výdělku jakého žalobce dosahoval před tím, než s ním byl ukončen pracovní poměr pro onemocnění nemocí z povolání u žalované) 24.109 Kč, od 1. 1. 2015 ve výši 24.594 Kč a od 1. 1. 2016 ve výši 24.634 Kč a z toho, že stanovená minimální mzda v roce 2015 činila 9.200 Kč a v roce 2016 částku 9.900 Kč. Jestliže žalovaná za měsíce, které jsou předmětem tohoto řízení (prosinec 2015 až říjen 2016), vyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku 7.900 Kč měsíčně, představuje rozdíl mezi částkou vyplacenou žalobci a částkou, která mu na náhradě za ztrátu na výdělku za toto období příslušela, právě 74.844 Kč.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná označuje za otázku, při jejímž řešení se odvolací sodu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, otázku, „zda žalobci náleží i po skončení pracovního poměru u jiného zaměstnavatele náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi dosahovaným výdělkem u tohoto jiného zaměstnavatele a valorizovaným příjmem dosahovaným u dovolatelky anebo náhrada za ztrátu na výdělku opět ve výši rozdílu mezi minimální mzdou a valorizovaným příjmem, kterého v minulosti dosahoval u dovolatelky jako odpovědného zaměstnavatele z titulu uznané nemocí z povolání“. Namítá, že okolnost, že se žalobci nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou práci a nedosahuje proto vlastní příjem z výdělečné činnosti, nemůže být k tíži žalované jako zaměstnavatele odpovědného za odškodňováni ztráty na výdělku, a vyjadřuje názor, že v případě žalobce, který za trvání pracovního poměru u jiného zaměstnavatele, než žalované, tedy u společnosti GOLDBECK Prefabeton s. r. o. pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, u žalované mu náleží náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru právě u uvedené společnosti jako jiného zaměstnavatele (tedy ve výši rozdílu mezi valorizovaným příjmem dosahovaným u žalované a valorizovaným příjmem dosahovaným u společnosti GOLDBECK Prefabeton s. r. o.). Navrhl, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek a jako správný potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 19 C 149/2017-77.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který onemocněl nemocí z povolání, kterou posoudil odvolací soud jinak, než jak je řešena v judikatuře dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobci byla dne 9. 11. 2011 zjištěna nemoc z povolání – levostranný syndrom karpálního tunelu. Pracovní poměr u žalované skončil výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce dne 31. 1. 2013, neboť podle lékařského posudku nesměl dále konat práci pro onemocnění nemocí z povolání. V době ode dne 1. 2. 2013 do dne 31. 8. 2014 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, ode dne 1. 9. 2014 do dne 30. 11. 2015 byl zaměstnán na dobu určitou u GOLDBECK Prefabeton s. r. o se sídlem ve Vrdech jako dělník výroby a expedice, a ode dne 1. 12. 2015 byl žalobce znovu uchazečem o zaměstnání.
Žalovaná vyplácela žalobci ode dne 1. 2. 2013 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi pravděpodobným průměrným výdělkem (postupně valorizovaným) zjištěným za čtvrté čtvrtletí 2012 a minimální mzdou, poté ode dne 1. 9. 2014 do dne 30. 10. 2015 ve výši rozdílu mezi uvedeným průměrným výdělkem a dosahovanou mzdou u GOLDBECK Prefabeton s. r. o. Ode dne 1. 12. 2015 do dne 31. 10. 2016 potom žalovaná vyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 7.990 Kč jako rozdíl mezi výše zmíněným průměrným výdělkem a pravděpodobným výdělkem, jehož by žalobce dosahoval u GOLDBECK Prefabeton s. r. o. S tím žalobce nesouhlasil a domáhal se náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti vypočtené jako rozdíl mezi průměrným výdělkem a minimální mzdou.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení projednávané věci kromě jiného podstatné, jaký význam z hlediska stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který původně, po vzniku škody na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a poté v pracovním poměru dosahoval výdělku po pracovním úrazu, má skutečnost, že nyní, po skončení pracovního poměru, začal být znovu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku v období od 1. 12. 2015 do 31. 10. 2016 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do dne 30. 6. 2016, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 271b odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Újma, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Tato újma je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici), a dále, je-li vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělku po pracovním úraze, proto zákon stanoví (srov. § 271b odst. 2 až 5 zák. práce), co se považuje za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání. Jedním z těchto případů je situace, kdy zaměstnanec, který ztratil v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání původní práci, nemá žádný výdělek pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí na trhu práce.
Nastanou-li takové okolnosti, zákon stanoví, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu zaměstnanci přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání považuje - jak se uvádí v ustanovení § 271b odst. 3 větě první zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce). Minimální mzdou se přitom rozumí nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovním poměru nebo v právních vztazích založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr; mzda, plat nebo odměna z dohody nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 větu první a druhou zák. práce). Za výdělek po zjištění nemoci z povolání se tedy považuje ve smyslu ustanovení § 271b odst. 3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013).
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda.
Právní úprava uvedená v ustanovení § 271b odst. 3 větě první zák. práce, řečeno jinak, tímto způsobem vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Minimální mzda tak vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce; nemusí však vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Jde o určité zjednodušení či zprůhlednění stavu, který vznikal ve skutkově obdobných případech v minulosti, kdy bylo obtížné až nemožné zjišťovat reálný pravděpodobný výdělek, jehož by zaměstnanec skutečně mohl dosahovat při příznivější situaci na trhu práce, jestliže předtím nevykonával jinou práci, než tu, kterou ztratil v důsledku nemoci z povolání.
Odlišná je situace, jestliže je zaměstnanec v důsledku zjištěné nemoci z povolání převeden na jinou méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky nemoci z povolání) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání. V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 271b odst. 3 věta druhá zák. práce). Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Znamená to, že mu přísluší rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání.
Uvedenou právní úpravu je třeba vztáhnout i na posuzovaný případ. S názorem, že za výdělek po pracovním úraze pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku ode dne 1. 12. 2015 lze považovat minimální mzdu, která předtím byla jednou z komponent pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku příslušející ode dne 1. 2. 2013, souhlasit nelze. Ze závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit k odškodňování újmy vzniklé tím, že poškozený zaměstnanec pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá žádný „výdělek po pracovním úraze“, současně - vzhledem výše k uvedenému - vyplývá, že odškodnit lze jen takovou újmu, která vznikla v příčinné souvislosti s následky nemoci z povolání. Touto újmou je poté, co žalobce po dni 30. 11. 2015 ztratil příjem dosahovaný u GOLDBECK Prefabeton s. r. o., rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, jehož by žalobce dosahoval, jestliže by pracovní poměr trval i po dni 1. 12. 2015.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu (odvolací soud musí přezkoumat též správnost výpočtů soudu prvního stupně), Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-