// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 12.12.2024
ÚS: Formalistický výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu
V materiálně chápaném právním státě je předpokladem takový výklad právních předpisů, který odpovídá myšlence spravedlnosti a převažujícím hodnotám ve svobodné společnosti. Základní povinností soudů je vzít v úvahu a odpovědně zvážit veškeré okolnosti a zvláštnosti individuálního případu, aby jejich rozhodnutí nebylo pouze formálně správné, ale zejména spravedlivé. Není možné, aby jasné pochybení soudu bylo vyloženo jen k tíži účastníka řízení, který počínání protistrany a soudu nemohl nijak ovlivnit, a který v souvislosti s uvedeným pochybením přišel o značnou část majetku. Pokud byl některý účastník soudního řízení nucen v důsledku nesprávného úředního postupu (formální chybě soudu) zaplatit vysoký soudní poplatek, aby byl tento nesprávný postup napraven a mohlo proběhnout řádné řízení, došlo ke zřejmé újmě, jejímž důsledkem bylo zmenšení majetku takového účastníka řízení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1460/23, ze dne 29. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 15/2022 domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 1 390 742 Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), která měla být stěžovatelce způsobena v důsledku nesprávného a nezákonného postupu při výkonu soudní moci v občanském soudním řízení o zaplacení částky 27 814 822 Kč s příslušenstvím, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 312/2016 mezi stěžovatelkou jako žalobkyní a společností Vodafone Czech Republic a.s. jako žalovanou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 podanou žalobu o zaplacení částky 1 390 742 Kč rozsudkem ze dne 2. 5. 2022 č. j. 10 C 15/2022-82 zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 8. 9. 2022 č. j. 58 Co 278/2022-124 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka využila rovněž možnosti mimořádného opravného prostředku formou dovolání k Nejvyššímu soudu, ale Nejvyšší soud podané dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 21. 3. 2023 č. j. 30 Cdo 190/2023-159 jako nepřípustné odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. V daném případě se jednalo o to, že v rámci shora uvedeného řízení o zaplacení 27 814 822 Kč s příslušenstvím mezi stěžovatelkou jako žalobkyní a společnosti Vodafone jako žalovanou vydal Obvodní soud pro Prahu 5 kvalifikovanou výzvu podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se společnost Vodafone ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení písemně vyjádřila k podané žalobě a poučil ji podle § 114b občanského soudního řádu o následcích nesplnění této výzvy. Společnost Vodafone se ale ve stanovené lhůtě nevyjádřila a Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 5. 4. 2014 č.j. 34 C 312/2016-50 ve prospěch stěžovatelky jako žalobkyně tak, že podané žalobě vyhověl. Pro vydání výzvy podle § 114b občanského soudního řádu, ani následně pro vydání rozsudku pro uznání však nebyly splněny zákonné podmínky, neboť na kvalifikované výzvě podle § 114b občanského soudního řádu absentoval v době jejího vydání podpis předsedy senátu (pozn. ten byl zřejmě doplněn až dodatečně, jak následně vyšlo najevo).
5. Společnost Vodafone se proti rozsudku pro uznání odvolala a uhradila soudem vyměřený soudní poplatek ve výši 1 390 742 Kč. Po odvolání žalované společnosti Vodafone Czech Republic, a.s. pak byl rozsudek pro uznání rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 č.j. 54 Co 427/2017-112 zrušen a v dalším řízení byla žaloba stěžovatelky jako žalobkyně o zaplacení 27 814 822 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Stěžovatelce tak byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 3. 2020 č.j. 34 C 312/2016-314 uložena povinnost zaplatit společnosti Vodafone náhradu nákladů řízení, a to včetně soudního poplatku za odvolání proti rozsudku pro uznání.
II.
Podstata ústavní stížnosti
6. Podle názoru stěžovatelky stát Česká republika, vykonávající soudní moc jako Obvodní soud pro Prahu 5, nejprve nesprávně vydal rozsudek pro uznání, ačkoliv pro jeho vydání nebyly splněny podmínky, a zavinil tak, že účastnice řízení společnost Vodafone proti rozsudku pro uznání byla nucena podat odvolání. Stát stanovil povinnost hradit soudní poplatek za podání odvolání v rámci civilního sporného řízení a stát vykonávající pak soudní moc jako Obvodní soud pro Prahu 5 za podané odvolání proti rozsudku o uznání vybral soudní poplatek ve výši 1 390 742 Kč, který se tak stal součástí nákladů řízení.
7. Stát, zastoupený Ministerstvem spravedlnosti, poté nevyhověl žádosti o zaplacení náhrady škody ve výši předmětného soudního poplatku za podání odvolání proti rozsudku pro uznání. Stěžovatelka má za to, že stát by měl částku odpovídající soudnímu poplatku, který musel být uhrazen pouze v důsledku nezákonného postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, vydat stěžovatelce jako náhradu škody, neboť stěžovatelka byla tou osobou, která v konečném důsledku nese tíhu úhrady tohoto soudního poplatku, když tuto částku v rámci náhrady nákladů řízení uhradila společnosti Vodafone.
8. Stěžovatelka dále konstatovala, že odmítá argumentaci, že má hradit náklady soudní řízení se společností Vodafone jednoduše proto, že v tomto řízení nebyla úspěšná. To z toho důvodu, že Česká republika nemůže omlouvat pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5, které vedlo k povinnosti uhradit soudní poplatek za odvolání proti rozsudku pro uznání procesními pravidly, stanovujícími povinnosti k náhradě nákladů řízení.
9. Stěžovatelka s ohledem na shora uvedené zastává názor, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě nezvážily veškeré okolnosti projednávaného případu, zejména předpoklady odpovědnosti státu, a nesprávně a formalistický v dané věci aplikovaly zákon o odpovědnosti státu za škodu.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky
10. Ústavní soud si pro posouzení celého případu vyžádal příslušný spisový materiál a vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejší účastnice řízení, za kterou před Ústavním soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že za situace, kdy nedostatky dovolání neumožnily dovolacímu soudu ani kvazimeritorní přezkum rozsudku odvolacího soudu, není na místě, aby se k hmotněprávnímu posouzení věci samé vyjadřoval v rámci vyjádření k ústavní stížnosti a navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
12. Městský soud v Praze uvedl, že ve věci neshledal existenci odpovědnostních titulů, tj. nezákonného rozhodnutí i nesprávného úředního postupu, ani příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Otázkou vzniku škody se tak nezabýval. Ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro uplatnění náhrady nákladů řízení jako škody dle ust. § 31 zákona o odpovědnosti za škodu (viz odst. 21 rozhodnutí odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů pak rozhodl s ohledem na úspěch žalované ve sporu dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.
13. Také Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodnutí ve věci považuje podle svého vyjádření za ústavně konformní. Uvedl, že je sice pravdou, že žalobce byl nucen uhradit v rámci náhrady nákladů naříkaného řízení i částku soudního poplatku uhrazenou za protistranou důvodně podané odvolání, nicméně pravou příčinou, proč se tak stalo, je to, že žalobce zahájil řízení, ve kterém byl nakonec neúspěšný. Tedy svá práva hájil nedůvodně a nese náklady tohoto. Není prý porušením ústavních práv žalobce, pokud neúspěšný účastník řízení hradí náklady, které v řízení vznikly. Ani v rámci kompenzačního řízení nelze dle soudu akceptovat, aby odškodňující soud přehodnocoval rozhodovací činnost soudu v řízení naříkaném, k tomu slouží institut opravných prostředků a ten právě zde svoji roli splnil. I když to bylo pro poškozeného nákladné, to však podle vyjádření soudu není protiústavní.
14. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových k podstatě věci zejména uvedl, že navazující uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení té straně sporu, která byla ve věci neúspěšná (na jejíž straně došlo ke ztrátě sporu), je zákonem daný institut, kterého si musí být každá strana, která do soudního sporu vstupuje, vědoma. V posuzované věci nezákonné rozhodnutí dle zákona o odpovědnosti za škodu vydáno nebylo, a není zde tak odpovědnostní titul. Obecné soudy v řízení o odpovědnosti státu za škodu nejsou oprávněny samy posuzovat zákonnost rozhodnutí, vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno. Vedlejší účastník uzavřel, že v případě stěžovatelky nedošlo k porušení ústavněprávních východisek, na nichž je stavěn zákon o odpovědnosti státu za škodu, a ani nedošlo k porušeni práv stěžovatelky zaručených Listinou základních práv a svobod.
15. Ústavní soud tato vyjádření zaslal stěžovatelce k možné replice. Ta reagovala obsáhlým podáním, ve kterém k podstatě případu zejména doplnila, že se nedomáhá vrácení zaplaceného soudního poplatku, který uhradila protistraně, proto, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen z důvodu např. odlišného právního názoru soudu odvolacího, ale z toho důvodu, že celý stupeň (fáze) soudního řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání byla vyvolána nesprávným procesním postupem na straně soudu (pochybením v organizaci soudní moci), tedy zcela zbytečně. Nepoctivost státu je pak v daném případě spatřována ve skutečnosti, že stát (jednající prvostupňovým soudem) zavinil svým několikanásobným procesním pochybením stupeň soudního řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání a za tento stupeň soudního řízení stát Česká republika vybral soudní poplatek, přičemž ale nezbytnost úhrady tohoto soudního poplatku zavinil sám stát (soud) svým pochybením při vydání předmětné kvalifikované výzvy žalované společnosti a při vydání rozsudku pro uznání.
IV.
Ústavněprávní posouzení věci
16. Ústavní soud po zvážení všech okolností dané věci shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
17. V materiálně chápaném právním státě je předpokladem takový výklad právních předpisů, který odpovídá myšlence spravedlnosti a převažujícím hodnotám ve svobodné společnosti. Základní povinností soudů je vzít v úvahu a odpovědně zvážit veškeré okolnosti a zvláštnosti individuálního případu, aby jejich rozhodnutí nebylo pouze formálně správné, ale zejména spravedlivé.
18. Ve zkoumaném specifickém případě se stěžovatelka domáhala zaplacení náhrady škody ve výši předmětného soudního poplatku (1 390 742 Kč) za podání odvolání proti rozsudku pro uznání, vydaného vadně soudem, který se tak stal součástí nákladů řízení. Stát, vykonávající soudní moc jako Obvodní soud pro Prahu 5, zavinil, že žalovaná společnost Vodafone byla nucena podat odvolání proti rozsudku pro uznání a zároveň stanovil povinnost hradit soudní poplatek za podání odvolání v rámci civilního sporného řízení. Stát, zastoupený Ministerstvem spravedlnosti, poté nevyhověl žalobě stěžovatelky o zaplacení dané částky podle zákona o odpovědnosti za škodu. Stěžovatelka je tedy tou osobou, která v konečném důsledku nese tíhu úhrady tohoto soudního poplatku, když tuto částku v rámci náhrady nákladů řízení uhradila společnosti Vodafone.
19. Ústavní soud zde souhlasí se stěžovatelkou, že nezbytnost úhrady tohoto soudního poplatku zavinil sám stát - jednající jako soud - svým pochybením při vydání předmětné kvalifikované výzvy žalované společnosti a při vydání rozsudku pro uznání.
20. V demokratickém právním státě není možné, aby takové pochybení soudu bylo vyloženo jen k tíži stěžovatelky, která počínání protistrany a soudu nemohla nijak ovlivnit, která v souvislosti s uvedeným pochybení přišla o značnou část majetku a která se legitimně domnívá, že má nárok na jeho vrácení.
21. Legitimní očekávání je integrální součástí ochrany majetkových práv. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkověho protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituovaná vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátním právem. Pro účely tohoto ustanovení jsou za majetková práva, považována také další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimace expectation)
22. Sama stěžovatelka v řízení důsledně poukazovala na skutečnost, že stát (jednající prvostupňovým soudem) zavinil svým procesním pochybením fázi soudního řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání, a za tento stupeň soudního řízení vybral soudní poplatek, který pak odmítl vrátit, a to jak v původním řízení, tak v řízení podle zákona o náhradě škody.
23. Nelze přehlédnout, že se v zásadě jedná o zvláštní případ újmy, kdy stát je povinen vrátit částku, odpovídající soudnímu poplatku, který musel být zaplacen jen v důsledku nutnosti napravit jeho vlastní nesprávný postup. Přitom není pochyb o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a jeho výsledek byl odstraněn zrušením inkriminovaného rozhodnutí. O příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy není rovněž pochyb. Pokud byl některý účastník řízení nucen v důsledku nesprávného úředního postupu (formální chybě soudu) zaplatit vysoký soudní poplatek, aby byl tento nesprávný postup napraven a mohlo proběhnout řádné řízení, došlo ke zřejmé újmě, jejímž důsledkem bylo zmenšení majetku účastníka řízení. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu pak není rozhodné, na kterého z účastníků posléze dopadne finanční důsledek nesprávného úředního postupu. I kdyby byl stěžovatel v původním sporu úspěšný, nic by to neměnilo na tom, že újma vznikla v důsledku takového postupu, jen by k uplatnění nároku vůči státu byl aktivně legitimovaný druhý účastník soudního řízení.
24. Brojit proti uložení náhrady nákladů v původním soudním řízení bylo rovněž zjevně neefektivní, jak Ústavní soud ověřil z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 23 Cdo 317/2021, když Městský soud v Praze rozhodnutí prvostupňového soudu o nákladech řízení potvrdil a Nejvyšší soud pak jen uvedl, že dovolání proti rozhodnutím, týkajícím se výroku o nákladech řízení, není přípustné. A když tedy stěžovatelka následně vyvolala řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu, byla neúspěšná opět, na základě shora uvedené argumentace, opírající se zejména o kritérium úspěchu v řízení.
25. Tuto věc je nutno odlišit od případů, kdy je určité rozhodnutí odstraněno v odvolacím řízení po materiálním přezkumu: jak uvádí stěžovatelka - nejde o případ, kdy je rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu např. odlišného právního názoru soudu odvolacího, ale z toho důvodu, že celý stupeň (fáze) soudního řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání byla vyvolána nesprávným procesním postupem na straně soudu (pochybením v organizaci soudní moci), tedy zcela zbytečně.
26. Situace by byla poněkud jiná, kdyby žaloba stěžovatelky v původním řízení byla zjevně bez šance na úspěch, tak tomu ovšem nebylo, nebo kdyby předmětná částka byla alespoň blízká částce bagatelní (kolem 50 000 Kč); za těchto okolností by se dal závěr soudů snad ještě akceptovat.
27. Stěžovatelka se tak ocitla v situaci, kdy úzce formalistický výklad právních předpisů jí znemožnil domoci se nároku, který lze označit ze oprávněný. Napadená rozhodnutí jakož i vyjádření soudů a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jsou jen sofistikovaným odůvodňováním zjevné nespravedlnosti. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům. V případě, kdy existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Záměrem zákonodárce jistě nebylo postihnout placením extrémní náhrady nákladů, vzniklé pochybením soudu, účastníka soudního řízení, který se žádného pochybení nedopustil, vlastně jen za to, že se soudil o vysokou částku. Jak Ústavní soud vyslovil např. v nálezu sp.zn. I. ÚS 535/2000, ústavní zásada právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo spolehnout se na věrohodnost státu při plnění jeho závazků. To v daném případě znamená, že soud vyloží příslušné právní předpisy ústavněkonformě, tedy tak, aby v tomto výjimečném případě došlo k nápravě.
28. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a na řádný proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
29. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Autor: US