// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 05.11.2024
Průtahy v průběhu vykonávacího řízení
Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci nelze státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1462/2024, ze dne 9. 9. 2024
Dotčené předpisy:
§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 350 o. s. ř.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 6 C 72/2023-53, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 27 070 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 27 070 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala částky ve výši 256 430 Kč s příslušenstvím, a v části, v níž se žalobkyně b) domáhala částky ve výši 256 430 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v té části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v částce 232 443 Kč s příslušenstvím, a to jak ve vztahu k žalobkyni a), tak ve vztahu k žalobkyni b) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v částce 23 987 Kč s příslušenstvím, a to ve vztahu k oběma žalobkyním, tak, že je žalovaná povinna tuto částku zaplatit žalobkyni a) i žalobkyni b) (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně a), b) (dále též „žalobkyně“) domáhaly poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Uherském Hradišti (dále též „okresní soud“) pod sp. zn. 1 E 1611/2001 (dále jen „posuzované řízení“).
4. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, uvedl, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí provedením prací a výkonů byl oprávněným proti povinnému J. K. (dále též „povinný“; „právní předchůdce“) podán dne 12. 7. 2001. Výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením dne 6. 11. 2001, které bylo povinnému doručeno 15. 11. 2001. Dne 29. 11. 2001 podal povinný proti tomuto usnesení odvolání, které však bylo stiženo vadami, k jejich odstranění byl vyzván 4. 7. 2002. Spis byl krajskému soudu předložen 19. 8. 2002, ten pak usnesením ze dne 30. 9. 2003 odvolání odmítl. Oprávněný dne 14. 2. 2002 sdělil, že povinný je nečinný a požádal o postup podle § 351 o. s. ř., načež mu bylo okresním soudem sděleno, že nebudou činěny žádné další úkony, neboť byl v dané věci nařízen výkon rozhodnutí pro tzv. zastupitelné plnění podle § 350 o. s. ř. Dne 14. 2. 2005 podal oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, o čemž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 21. 7. 2005. Povinný podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí, který byl zamítnut usnesením ze dne 3. 12. 2008. Odmítnuto bylo i odvolání povinného a jeho manželky proti nařízení dražby, a to usnesením ze dne 10. 1. 2011. Ačkoli okresní soud 16. 1. 2012 zamítnul návrh povinného na odklad výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, krajský soud následně dne 25. 7. 2012 změnil rozhodnutí okresního soudu. A to tak, že odložil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí do vydání rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí, z toho důvodu, že povinný na začátku roku 2012 dlužnou částku zaplatil. Dne 24. 1. 2013 sdělil oprávněný okresnímu soudu, že oslovená stavební firma odmítla výkon prací dle usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a také, že trvá na provedení výkonu rozhodnutí soudem a navrhuje zadání znaleckého posudku. Znalec z oboru stavebnictví byl ustanoven usnesením dne 22. 7. 2014 a znalecký posudek byl soudu předložen 30. 9. 2014. Znalec byl vyslechnut na jednání konaném 22. 3. 2016. Dne 24. 10. 2016 byl ustanoven znalec z oboru geodezie, který předložil svůj znalecký posudek 23. 2. 2017. Dne 19. 4. 2017 doplnil znalec z oboru stavebnictví svůj dříve předložený znalecký posudek. Dne 13. 8. 2019 povinný zemřel a usnesením ze dne 29. 12. 2020 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení s I. K. a M. T. (dále též „žalobkyně“). Toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem dne 8. 2. 2021. Dne 5. 5. 2021 žalobkyně doručily okresnímu soudu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. O zastavení výkonu rozhodnutí bylo usnesením rozhodnuto při jednání konaném dne 28. 6. 2022. Žalobkyně se odvolaly proti části o nákladech řízení, avšak opožděně, a proto bylo 12. 9. 2022 odvolání odmítnuto. Krajský soud rozhodl dne 1. 11. 2022 tak, že usnesení o odmítnutí ze dne 12. 9. 2022 potvrdil a usnesení ze dne 28. 6. 2022 ve výroku o nákladech řízení změnil. Dovolání podané oprávněným bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023 odmítnuto. Poslední rozhodnutí v posuzovaném řízení nabylo právní moci dne 9. 2. 2023. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně uplatnily u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 480 000 Kč pro každou z nich. Žalovaná uznala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla každé z žalobkyň zadostiučinění ve výši 121 500 Kč.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení jako celku neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat a je tedy namístě poskytnou peněžitou formu zadostiučinění, neboť pouhé konstatování či omluva nejsou v tomto případě dostatečné. Základní částku zadostiučinění za řízení stanovil ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 na 1 660 Kč měsíčně. Zároveň za první dva roky přiznal jen poloviční výši základní částky, tj. 830 Kč. Celkovou délku posuzovaného řízení určil na 21 let 4 měsíce a 10 dnů. Tuto dobu rozdělil do dvou fází, kdy za první fázi řízení považuje dobu, kdy byl účastníkem právní předchůdce žalobkyň. Za tuto fázi odpovídá základní částka částce 340 300 Kč. A II. fázi, kdy do řízení vstoupily už přímo žalobkyně a základní částka za tuto dobu činí 66 400 Kč. Ke kritériu složitosti řízení soud prvního stupně uvedl, že věc byla složitá jak po stránce hmotněprávní, tak i po stránce procesněprávní, bylo nutné znalecké zkoumání a v původním řízení bylo podáno velké množství opravných prostředků a vydáno větší množství rozhodnutí, které musel soud v průběhu řízení a přiměřených lhůtách činit. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, což nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Z tohoto důvodu soud prvního stupně snížil základní částku o 20 %. V otázce toho, jestli se jednání poškozeného podepsalo na délce řízení dovodil, že v první fázi, kdy byl účastníkem právní předchůdce žalobkyň je nutné snížit základní částku o 20 %. Ačkoli postup orgánu veřejné moci postrádal snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším možné časem, neshledal žádné skutečnosti, pro které by mohl dospět k úpravě základní částky. Význam vykonávacího řízení zhodnotil jako standardní. Výši částky přiměřeného zadostiučinění snížil o 10 % pro každou z žalobkyň, a to s ohledem na sdílenost újmy. Obě žalobkyně byly zastoupeny jedním právním zástupcem a jednali před soudem ve shodě, sdílenost újmy byla patrná i v odškodňovacím řízení. Uzavřel, že právnímu předchůdci žalobkyň za řízení, po které byl sám účastníkem řízení, náleží částka 204 180 Kč. Tuto částku poté podělil počtem žalobkyň a dospěl tak k závěru, že každé z nich náleží částka 102 090 Kč za první fázi řízení. Za další fázi řízení přiznal každé z žalobkyň částku 46 480 Kč. Každé ze žalobkyň tak celkově náleží odškodnění ve výši 148 570 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná už před začátkem řízení vyplatila každé z žalobkyň částku 121 500 Kč, přiznal výrokem I svého rozsudku každé z žalobkyň částku 27 070 Kč.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celkovou délkou posuzovaného řízení bylo porušeno právo žalobkyň na projednání věci v přiměřené lhůtě. Shodně se odvolací soud stavěl k otázce složitosti řízení, kterou soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil. V otázce vlivu chování právního předchůdce žalobkyň na délku řízení, souhlasil odvolací soud se závěrem, že chování právního předchůdce žalobkyň mělo na délku řízení negativní vliv, neboť byla zjištěna nečinnost na jeho straně. Za další chování negativně ovlivňující délku řízení považuje odvolací soud opožděné podání odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, které učinil právní předchůdce žalobkyň dne 18. 12. 2006. A dále také odvolání proti dražebnímu roku, které je nepřípustné. Zhodnotil však, že na průtahy v řízení měl vliv i postup okresního soudu, a to v několika momentech. Ačkoli měl dostatek skutkových podkladů pro zastavení řízení o výkonu rozhodnutí nejpozději v dubnu 2017, přistoupil k zastavení řízení, z důvodu materiální nevykonatelnosti, až 28. 6. 2022. Okresní soud nemohl v období, od úmrtí povinného dne 13. 8. 2019 do rozhodnutí odvolacího soudu o pokračování v řízení s právními nástupkyněmi povinného vydaného 8. 2. 2021, v řízení pro nedostatek odstranitelné podmínky pokračovat, čímž vznikly „průtahy“ v délce 43 měsíců. Další průtah nečinností nastal v případě znaleckého posudku, který byl soudu předložen 30. 9. 2014, ale znalec byl k obsahu posudku vyslechnut až 22. 3. 2016, což podle odvolacího soudu způsobilo další průtahy v délce nejméně 13 měsíců. Odvolací soud shledal pochybení rovněž v tom, že i přestože bylo vymáháno zastupitelné plnění a měla tak být při výkonu rozhodnutí povinnému stanovena konkrétní částka na náklady provedení výkonu rozhodnutí a lhůta ke složení, neurčil soud ani konkrétní částku ani lhůtu k jejímu složení, a vymáhal částku nákladů v jiném vykonávacím řízení pod sp. zn. 3 E 99/2005. K nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 15 000 Kč tak došlo až po dalším návrhu oprávněného 21. 7. 2005 (s vyznačenou doložkou právní moci ke dni 20. 12. 2006). Tímto postupem tak podle odvolacího soudu byla délka řízení prodloužena o 36 měsíců. Nerespektováním judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, došlo k prodloužení délky řízení, neboť úkony směřující ke skončení a vyřízení věci nebyly činěny účelně a včas. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vyhodnotil kritérium významu řízení pro poškozeného jako standardní, nepromítající se do výšky odškodnění. V otázce samotné výše odškodnění došel odvolací soud k závěru, že řízení bylo extrémně dlouhé a shodně se soudem prvního stupně stanovil částku za jeden měsíc na 1 660 Kč. Stejně tak aplikoval odvolací soud pravidlo, že první dva roky řízení se ohodnotí částkou o polovinu nižší. Při modifikaci základní částky odvolací soud odečetl 20 % z důvodu složitosti řízení, které probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, dále odečetl 20 % z důvodu složitosti věci po právní a skutkové stránce. Vzhledem k průtahům řízení, které nastaly na straně soudu, navýšil částku odškodnění o 30 %. Z důvodu nečinnosti povinného snížil základní částku o 20 %. Po zohlednění těchto skutečností dospěl odvolací soud k tomu, že základní částku je zapotřebí snížit o 30 %. Po modifikaci základní částky připadla právnímu předchůdci žalobkyň za dobu, kdy byl účastníkem on sám, částka 233 562 Kč. Bylo nutné tuto částku vydělit počtem žalobkyň, tedy dvěma, kdy každé z nich náleží částka 116 781 Kč. Jelikož řízení po smrti právního předchůdce žalobkyň pokračovalo, byly žalobkyně odškodněny za dalších 42 měsíců, kdy byly účastnicemi řízení. Základní částka za tuto dobu byla 69 720 Kč. Tuto částku však odvolací soud modifikoval, odečetl 20 % z důvodu složitosti, protože řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, bylo právně i skutkové složité, a proto bylo třeba odečíst dalších 20 %. Průtahy, které šly na vrub soudu navýšily částku odškodného o 30 %. Stejně jako soud prvního stupně, tak i odvolací soud vyhodnotil sdílenost újmy žalobkyň a snížil základní částku o 10 %. Ve výsledném součtu tedy základní částku odvolací soud snížil o 20 %, čímž dospěl k částce 55 776 Kč pro každou ze žalobkyň. Celkový nárok každé z nich tak činil částku 172 557 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaná ještě před začátkem řízení vyplatila částku 121 500 Kč, přiznal odvolací soud každé ze žalobkyň nárok na zaplacení částky 51 057 Kč s příslušenstvím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to v části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II.
8. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky hmotného práva, které dovolací soud doposud ve své rozhodovací praxi neřešil. Žalovaná ve svém dovolání formulovala šest konkrétních otázek, v jejichž vyhodnocení dle ní odvolací soud pochybil, a které zakládají přípustnost dovolání.
9. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyním náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení, za období od 14. 8. 2019 do 8. 2. 2021, tedy od úmrtí právního předchůdce žalobkyň do vstupu žalobkyň do řízení. Dovolatelka z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyvozuje (k čemuž uvádí např. v rozsudek ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015), že existence nemajetkové újmy se presumuje pouze u účastníků řízení. Další osoby musí újmu tvrdit a dokazovat. Ačkoli uvedený rozsudek míří na situaci s procesním nástupnictvím dle § 107a o. s. ř., dovolatelka nevidí důvod, proč by se nemohl aplikovat i v případě univerzálního nástupnictví podle § 107 o. s. ř.
10. V souvislosti s posouzením existence průtahů a jejich zohlednění ve výši přiměřeného zadostiučinění měla dovolatelka za to, s oporou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, že odvolací soud nesprávně zhodnotil, že k průtahům ze strany soudu došlo následkem nerespektování stanovisek nebo rozhodnutí publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí. Konkrétně rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1974, sp. zn. 14 Co 184/74, publikovaným ve sbírce pod č. R24/1977, podle kterého má být záloha na provedení zastupitelného plnění vymáhána přímo v exekučním řízení, které je vedeno k vymožení tohoto plnění. Odkaz na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl však podle dovolatelky přiléhavý, neboť se váže na případy, ve kterých rozhodující orgán nerespektoval rozhodnutí publikované ve Sbírce, a toto nerespektování mělo za následek zrušení jeho rozhodnutí, což se v tomto případě nestalo. Odvolací soud tedy dle ní nemůže tvrdit neodůvodněné prodloužení řízení o 36 měsíců na základě toho, že soud vymáhal náklady na provedení exekuce ve zvláštním „exekučním“ řízení (správně šlo o řízení vykonávací – poznámka Nejvyššího soudu). I pokud by bylo možné citované rozhodnutí Nejvyššího soudu aplikovat, nebylo dle dovolatelky možné dovozovat nerespektování výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Aby soud provedl výkon rozhodnutí, ve kterém musí povinný nejprve uhradit oprávněnému náklady na provedení prací a výkonu, je dle § 350 odst. 3 věta druhá o. s. ř. (ve znění účinném do 13. 5. 2006) povinen vyčkat na návrh oprávněného. Oprávněný tento návrh podal /až/ dne 14. 2. 2005, dovolatelce tedy není jasné, co za úkony měl soud v mezidobí činit. V této fázi řízení tedy dle dovolatelky k průtahům nedošlo. Ani s dalšími průtahy, o délce 43 měsíců, které podle odvolacího soudu nastaly v období od 19. 4. 2017 do 28. 6. 2022, dovolatelka nesouhlasila. Jedná se o období od předložení znaleckého posudku do zastavení posuzovaného řízení. Odvolací soud dovodil, že od roku 2017 bylo soudu i stranám zřejmé, že plnění nebude možné vymoci a okresnímu soudu nic nebránilo v tom, aby posuzované řízení zastavil. Ačkoli dovolatelka souhlasila s tím, že nemožnost plnění byla zřejmá už v roce 2017, nemohl dle ní okresní soud řízení bezprostředně zastavit, ale musel učinit další kroky, jako poskytnout znalecký posudek stranám k vyjádření a opatřit vyjádření znalce k jejich námitkám, což učinil a poté řešil otázku své pravomoci k rozhodnutí v dané věci. Dovolatelka upozornila na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neposoudil, zda tyto úkony byly závažným procesním pochybením, na základě kterého by tyto kroky mohly být vyhodnoceny jako neúčelné. V posuzovaném řízení dle dovolatelky nedošlo k tak závažným průtahům, na základě kterých by bylo odůvodněné zvýšení částky přiměřeného zadostiučinění. Navíc poukázala na to, že navýšením částky přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud odchýlil od stálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011), ze kterých dovolatelka vyvodila, že navýšení částky základního odškodnění nemajetkové újmy je možné přistoupit pouze na základě závažných procesních pochybení orgánů veřejné moci.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle dovolatelky v části odůvodnění nepřezkoumatelné. V odst. 44 odvolací soud shledává průtahy v délce 13 měsíců v období od prosince 2003 do února 2005. A následně v odst. 47 průtahy v délce 36 měsíců za období od konce roku 2003 do prosince 2006. Uvedená období se překrývají a případný součet těchto průtahů přesahuje délku vymezeného období. Nadto dovolatelka uvedla, že z rozsudku odvolacího soudu nebylo patrné ani to, jak tyto průtahy promítl do svého závěru o zvýšení základní částky odškodnění o 30 %. Řízení před odvolacím soudem tak bylo postiženo vadou, která mohla mít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci.
12. Dovolatelka v závěru dovolání namítla to, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou sníženého významu řízení pro poškozené. Poukazovala na to, že v období od 19. 4. 2017 mělo posuzované řízení pro žalobkyně snížený význam, neboť bylo jasné, že exekvovaná povinnost nebude nadále vymáhána. V tomto období tedy nemohlo mít pro účastníky zásadní význam, a tak ani újma, kterou žalobkyně pociťovaly, nemohla být stejně intenzivní jako újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení. Tento svůj závěr dovolatelka založila na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, rozsudek ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010), ze které vyplývá, že pro účastníky se může význam řízení v čase měnit, což se promítá jak do pociťované nemajetkové újmy, tak do výše přiměřeného zadostiučinění. Právě v případech, kdy je z řízení jasné, že exekvovaná povinnost je nevymahatelná, dochází ke snížení významu řízení, neboť řízení v podstatě probíhá do jeho zastavení pouze formálně. K čemuž došlo i v tomto případě, kdy žalobkyně od roku 2017 byly probíhajícím řízením dotčeny pouze minimálně.
13. Žalovaná z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II a společně s tím i ve výroku III a IV o nákladech řízení.
14. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřily. Předně nesouhlasily s názorem dovolatelky, že soud nesprávně a v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 3175/2015, přiznal odškodnění i za období od úmrtí původního povinného do vstupu žalobkyň do řízení. Výklad dovolatelky, která tvrdila, že uvedené rozhodnutí lze analogicky aplikovat i v tomto případě, nebyl dle nich správný. Dědicové totiž ex lege vstupují do řízení již dnem úmrtí, ačkoli po procesněprávní stránce dojde „k přechodu“ až usnesením soudu o ukončení dědického řízení. Dědic již v okamžiku úmrtí svého právního předchůdce ví, že nastoupí do probíhajícího řízení a je si vědom svých práv a povinností. Navíc je nutné posuzovat délku řízení komplexně a nevytrhávat určitá období. Stejně tak neobstojí dovolací důvod, který dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud vyhodnotil jako průtah v řízení postup soudu, který vymáhal zálohu v jiném řízení. Dle žalobkyň bylo zásadní to, že tímto postupem došlo k prodloužení celého posuzovaného řízení. Soud nezbavilo odpovědnosti za průtahy ani to, že oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí až v roce 2005. Dle žalobkyň měl okresní soud v tomto okamžiku konat sám, neboť již v tomto okamžiku trvalo posuzované řízení bezvýsledně několik let. K výtce žalované, že odvolací soud započítal jedno období do průtahů dvakrát žalobkyně uvedly, že se jedná o absurdní přístup ze strany žalované, řešit zda průtahy trvaly 88 měsíců nebo 75 měsíců. Je totiž nutné na délku řízení pohlížet komplexně. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kterou žalovaná namítla, žalobkyně uvedly, že se nejedná o dovolací důvod, který by žalovaná uplatnila. Pokud žalovaná ve svém dovolání tvrdila, že nedošlo k tak závažným průtahům, aby měly vliv na zvýšení zadostiučinění, považovaly žalobkyně toto tvrzení za nekompetentní a vůči nim urážlivé. Stejně tak nesouhlasily s námitkou snížení významu řízení od okamžiku, kdy bylo zjištěno, že rozhodnutí není vykonatelné. Podle žalobkyň nelze účastníkům klást k tíži, že měli či mohli vyhodnotit neúčelnost exekučního řízení a považovaly za ironii, pokud soudy snížily základní částku zadostiučinění, ale současně žalobkyně měly řízení vnímat jako neúčelné. Význam řízení se pro ně nesnížil, neboť si stále uvědomovaly jeho možné důsledky. Dle jejich názoru celé dovolání žalované cílilo primárně proti tomu, že základní částka odškodnění byla soudem navýšena o 30 %. Tento fakt ale nemůže být důvodem pro dovolání. Závěrem žalobkyně uvedly, že byly nepříjemně překvapeny přístupem žalované, neboť v uvedeném případě došlo podle nich k extrémním průtahům a žalovaná by v případech, kdy dojde k pochybení soudů a je tím způsobena nepřiměřená délka řízení, měla hájit „zájmy účastníků“. Žalobkyně proto navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl, či případně zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka, že žalobkyním nemůže svědčit domněnka vzniku nemajetkové újmy i za období, kdy nebyly jeho účastnicemi, resp. V období od úmrtí původního poškozeného do rozhodnutí o vstupu žalobkyň do řízení, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nutno při úvaze o celkové době řízení přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž, pokud se poškozený do řízení zapojí jako dědic původního účastníka řízení, může žalovat celkovou délku řízení (stejný závěr vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Axioglou a ostatní proti Řecku, rozhodnutí ze dne 12. 3. 2009, č. 45145/06, oddíl 1; srov. i další tam uvedenou judikaturu). Dědici původního účastníka řízení, v němž došlo ke skutečnostem naplňujícím znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení, tak obecně svědčí celková délka řízení, v němž se stal nástupcem původního účastníka. Jinými slovy, posuzované řízení z hlediska své délky tvoří jeden celek, takto „jednotné“ řízení pak nelze rozdělovat na jednotlivá „dílčí“ řízení a vyvozovat právní závěry z toho, že o vstupu žalobkyň do řízení bylo rozhodnuto až po skončení dědického řízení. Takový právní závěr je s povahou řízení jako řízení jediného rozporný.
20. Výtka dovolatelky, že se při zjišťování průtahů v posuzovaném řízení odvolací soud opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, aniž by byl ve věci přiléhavý, rovněž není opodstatněná. Ačkoli uvedené rozhodnutí se vztahuje i k situaci, kdy průtahy v řízení vzniknou zrušením rozhodnutí, z důvodu nerespektování rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjadřuje se k postupu orgánu veřejné moci projevující se bezdůvodnou nečinností, svévolí či neschopností vedoucím k prodlevám ve vyřizování případu. Při zohledňování kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk totiž není rozhodné pouze to, zda bylo rozhodnutí soudu v řízení zrušeno pro nerespektování rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek či nikoliv, nýbrž i to, že bylo zjištěno významné období nečinnosti, v němž soud nečinil kroky směřující ke skončení a vyřízení věci. Rovněž ani související námitka, zda lze i méně významné průtahy v řízení zohledňovat v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Domnívá-li se žalovaná, že zjištěné průtahy v celkové délce vyšších desítek měsíců (tedy několika let) nejsou natolik závažné, že by významně přispěly k celkové délce řízení, pak tato domněnka ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, nevyplývá a míjí se tak s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Dovolání je naopak přípustné pro otázku posouzení významu řízení pro poškozené poté, co v řízení vyšlo najevo, že exekuovanou povinnost nelze vymoci, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Dovolání je rovněž přípustné pro otázku průtahů v exekučním řízení způsobenou vymáháním peněžitého plnění v jiném vykonávacím řízení, když v tomto rozsahu se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a konečně i pro námitku ohledně (ne)existence průtahů ve vykonávacím řízení v období, ve kterém soud nečinní úkony z důvodu neaktivity oprávněného, neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
24. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je smyslem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. např. část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
25. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena na závěru, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).
26. V rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „smyslem kompenzačního řízení přitom není mechanicky použít výpočet (délka řízení násobená určitou částkou za rok), ale přiznat poškozené osobě takové odškodnění, které bude způsobilé alespoň zmírnit jí utrpěnou újmu, neboť se jedná o prostředek reparační a nikoliv sankční. Kritérium celkové délky řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] proto v řízení o výkon rozhodnutí z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení (nařízení, průběh a nepravidelné důvody a způsoby skončení) je na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Náhrada nemajetkové újmy přichází obecně do úvahy jako důsledek odpovědnosti za způsobení újmy a při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného. Tyto obecné závěry lze přitom aplikovat i na řízení vykonávací a exekuční a nedopadá ‚pouze‘ na situace, kdy dojde k zániku pohledávky, ale na všechny situace, kdy vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem nereálné či neúčelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012).
27. Dovolací soud se nemůže relevantním způsobem vyjádřit k otázce dovolatelky, zda lze shledat průtahy v řízení ve vztahy k období, kdy soud nepřistoupil k zastavení posuzovaného řízení, ač k tomu měl mít dostatek podkladů. Není totiž jasné na základě jakých skutečností bylo zřejmé, že exekuční titul je materiálně nevykonatelný. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud ve svém rozhodnutí nevysvětluje na základě jakých skutečností, vyplývajících ze znaleckého posudku předloženého v roce 2017, byla materiální nevykonatelnost zřejmá. A to dokonce tak, že si ji mohly být jisté i žalobkyně (a s praktickou jistotou se spolehnout na to, že vykonávací řízení bude neodvratně zastaveno). Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. stanovuje, že soud v odůvodnění rozsudku uvede, mimo jiné, skutečnosti, které má za prokázané, důkazy, o které opřel svá skutková tvrzení a úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil. V otázce materiální nevykonatelnosti exekučního titulu však ani jeden ze soudů nepředkládá vysvětlení, na základě, čeho bere tuto skutečnost za prokázanou. Nejvyšší soud se k uvedenému nemá jak a podle čeho vyjádřit, Z uvedeného rezultuje, že k dané otázce je pro vadu řízení v podobě částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jím učiněné právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
28. Odvolací soud rovněž nepřesně vyhodnotil, že soud ve své činnosti pochybil, když v řízením vedeném pod sp. zn. 1 E 1611/2011, konkrétně v usnesení ze dne 6. 11. 2001, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů, nestanovil povinnému konkrétní částku na náklady tohoto řízení ani lhůtu k jejich uhrazení, a následně tyto náklady vymáhal až na základě usnesení ze dne 21. 7. 2005 (s vyznačenou doložkou právní moci v prosinci 2006) v jiném řízení pod sp. zn. 3 E 99/2005, které samostatně /odděleně/ zahájil na návrh oprávněného ze dne 14. 2. 2005. Toto období, vzniklé v souvislosti se stanovením částky na náklady výkonu rozhodnutí, trvající od roku 2003 do roku 2006 (tj. 36 měsíců) nelze bez dalšího posuzovat jako průtah v řízení, vzniklý na straně soudu. Skutečnost, že náklady na výkon rozhodnutí byly vymáhány, ač nesprávně, v jiném řízení nemusí ještě nutně znamenat průtah v řízení, neboť k prodloužení posuzovaného řízení by došlo i pokud by se náklady vymáhaly v původním, a ne v novém řízení. Nesprávný postup soudu při výkonu rozhodnutí (odchylný od postupu popsaného v usnesení publikovaném ve sbírce rozhodnutí) ještě nemusel vést ke zbytečným průtahům a není tak sám o sobě okolností umocňující kritérium postupu orgánu veřejné moci. Jistý čas by si totiž vymáhání nákladů vyžádalo i v rámci původního řízení.
29. Řízení, která probíhala u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 1611/2001 a pod sp. zn. 3 E 99/2005 spolu úzce souvisela. Právě díky této úzké souvislosti je nezbytné považovat je v rozsahu souběžného průběhu, z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, za řízení jediné. Proto i újmu, kterou jejich účastníci utrpí v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). I z tohoto důvodu nemusí být jednání soudu, který vede namísto jediného řízení dvě souběžná řízení, určující pro stanovení výše odškodnění. Bylo tedy třeba přezkoumat, zda došlo k průtahům i v později zahájeném vykonávacím řízení, a zjištěné úvahy promítnout do závěru o přiměřenosti postupu soudu v prvním (nyní odškodňovaném) vykonávacím řízení.
30. Dle § 350 o. s. ř. platí, že ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby povinný podle něho provedl pro oprávněného nějakou práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný, povolí soud oprávněnému, aby si dal práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedl sám, a to na náklad povinného (odst. 1). Oprávněný nebo ten, kým si oprávněný nechal práci provést, je při výkonu rozhodnutí oprávněn ke všemu, co je potřebné k provedení práce, o kterou jde (odst. 2). Povinnému může soud uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem. Výkon tohoto rozhodnutí provede se pak na návrh oprávněného některým ze způsobů určených k uspokojení peněžitých pohledávek (odstavec 3).
31. Z výčtu daného zákonného ustanovení je zřejmé, že při vymáhání zastupitelného plnění se průběh vykonávacího řízení zpravidla rozpadá do více fází. Výkon rozhodnutí soud nejprve na návrh oprávněného nařídí tak, že v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému povolí, aby přesně označené práce (při jejich specifikaci soud vychází z exekučního titulu), které měl provést povinný, provedl oprávněný sám nebo si je nechal provést někým jiným s tím, že práce se provedou na náklad povinného. Není ani nutné, aby již v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo uvedeno, kdo konkrétně má práci provést, pokud ji nebude provádět oprávněný, když usnesení se vztahuje na předem neurčený okruh subjektů a závisí na oprávněném, aby si zvolil, kdo práci provede. Pokud jde o náklady na provedení zastupitelné činnosti, zákonodárce připouští, aby (na návrh oprávněného) o nich bylo /zálohově/ rozhodnuto již při prvotním nařízení výkonu rozhodnutí, připouští ovšem též (v praxi častější eventualitu), aby o nich bylo na návrh oprávněného rozhodnuto dodatečně, tedy až v další fázi řízení (a to opět formou zálohy, popř. může jít o přiznání již v mezidobí účelně oprávněným vynaložených nákladů). K vymožení nákladů potřebných na provedení prací, popřípadě nákladů, které má povinný zaplatit předem, soud na návrh oprávněného provede v rámci [téhož] výkonu rozhodnutí provedením prací a výkonů výkon rozhodnutí některým ze způsobů pro vymožení peněžitého plnění (§ 258 odst. 1 o. s. ř.). Návrh na způsob vymožení potřebného nákladu předem tak nemusí být uplatněn již v návrhu na soudní výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů, neboť § 339 odst. 2 o. s. ř. se nevztahuje na návrh oprávněného podle § 350 odst. 3 o. s. ř. (v odborné literatuře shodně srov. LEVÝ, Jiří. § 350 [Provedení práce]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 8.). Ukáže-li se v průběhu provádění soudního výkonu rozhodnutí, že povinnému předem pravomocně uložený potřebný náklad na provedení prací a výkonů (§ 350 odst. 3) je vyšší, než je zapotřebí, může jej soud snížit ve smyslu § 263 odst. 1 o. s. ř., aby výkon ani ohledně nákladů nebyl proveden ve větším rozsahu, než stačí k uspokojení oprávněného (srov. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1974, sp. zn. 14 Co 184/74, publikované pod č. 24/1977 Sb. rozhodnutí).
32. Uvedené, vztaženo do poměru projednávané věci, znamená, že nelze z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci. I v tomto rozsahu není právní posouzení ze strany odvolacího soudu správné.
33. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto smyslu se dovolací soud zabýval námitkou žalované zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k otázce výpočtu celkové délky zjištěných průtahů, kdy odvolací soud nejprve zjistil průtah v délce 13 měsíců (od prosince 2003 do února 2005), a posléze průtah v délce 36 měsíců (od prosince 2003 do prosince 2006), přičemž tato období se překrývají a z rozsudku odvolacího soudu není patrné, v jaké celkové délce byly průtahy zjištěny a v jakém poměru přispěly k celkové délce posuzovaného řízení. Uvedené pochybení z hlediska požadavků § 157 odst. 2 o. s. ř. ubírá na přesvědčivosti jinak podrobného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
34. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-