// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 06.03.2023
Rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
Podle judikatury Ústavního soudu jsou na stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2616/2022 přisvědčil závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady.
Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý.
O takové zjištění se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát, přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněné námitky promlčení ze strany žalovaného státu s dobrými mravy neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ze dne 30. 11. 2022
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 1 obč. zák.
§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 32 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 3079 o. z.
Kategorie: dobré mravy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasnými dovoláními.
14. Dovolání žalobce směřovalo proti té části napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku týkajícím se částky 8 938 000 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V něm žalobce zformuloval otázku, zda je při rozhodování o výši zadostiučinění spravedlivé postupovat „judikatorně ustálenou komparativní metodou“, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo zda by výše tohoto zadostiučinění měla být ponechána plně na úvaze soudu a na soudcovském uvážení. Tato otázka, jejíž řešení (za použití zmíněné metody) vedlo odvolací soud ke stanovení odškodnění ve výši, kterou žalobce považuje za nepřiměřeně nízkou, by dle žalobcova názoru měla být dovolacím soudem nadále posouzena jinak. Částka 91 200 Kč, která byla žalobci přiznána z titulu zadostiučinění za jeho trestní stíhání, je nepřiměřeně nízká i z hlediska současného vývoje hodnoty peněz (neobstojí proto srovnání s rozsudkem Městského soudu v Praze, který byl vydán již dne 7. 10. 2005). V této souvislosti žalobce poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/2021, v souladu s nímž je podstatné, aby při určení náhrady za nezákonné trestní stíhání byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu tak, aby výše stanoveného peněžitého zadostiučinění nebyla pouze symbolická a nezpůsobilá plnit svou kompenzační funkci.
15. Další otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, je otázka, do jaké míry soudu přísluší v rámci hodnocení důkazů korigovat závěry znaleckého posudku, a zda je na soudu, aby v případě diametrálně odlišných závěrů znalců v ryze medicínské otázce upřednostnil jeden z těchto posudků, a to bez zadání revizního znaleckého posudku. Tuto otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, totiž odvolací soud posoudil nesprávně, pokud bez toho, aby ve věci zadal zpracování revizního znaleckého posudku, upřednostnil závěry toho z předložených posudků, který byl pro žalovanou, která je v řízení silnější stranou, příznivější.
16. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná, která svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho výroku I, předně namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Jeho závěr, který ve vztahu k této otázce vyslovil, je totiž v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo z usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná jakkoliv žalobci v uplatnění jeho práva bránila nebo že by jej uvedla v omyl. Učinit nelze ani závěr o tom, že by žalovaná snad měla v úmyslu žalobce prostřednictvím vznesené námitky promlčení poškodit. Využila totiž pouze obranu, kterou jí příslušný právní předpis poskytuje a k níž jí vedla povinnost jednat v zájmu státu s péčí řádného hospodáře. Okolnostmi, za nichž byla námitka promlčení žalovanou uplatněna, se odvolací soud ani nezabýval, nýbrž se omezil pouze na zhodnocení skutečností, které měly žalobci ve včasném uplatnění jeho práva zabránit. Tyto skutečnosti nadto zhodnotil nesprávně, nezohlednil-li odpovídající měrou zjištění, že žalobce další nároky odvozené od téhož trestního stíhání uplatnil u žalované včas, ani to, že se jeho zdravotní stav ani do doby, kdy zažalované nároky u žalované uplatnil (a to podáními, v nichž své požadavky formuloval jen velmi obecně a bez jakýchkoliv připojených dokladů, jejichž případné opatřování by mohlo k marnému uplynutí promlčecí doby přispět), nikterak nezměnil.
18. Odvolací soud se dle názoru žalované od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil také při řešení otázky aplikace přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, s nímž je závěr odvolacího soudu o aplikovatelnosti zmíněného ustanovení v rozporu, byl-li odůvodněn pouze zjištěním o tom, že se choroba u žalobce poprvé objevila až v roce 2014 a že velmi intenzívně a trvale zasáhla do jeho života. Žádné mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, na které je možnost využití § 3079 odst. 2 o. z. navázána, přitom v řízení zjištěny nebyly.
19. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
20. Ve svém vyjádření k dovolání žalované se žalobce vyslovil pro jeho odmítnutí. V části, v níž toto dovolání směřuje též proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku dopadajícímu na zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se totiž jedná o dovolání nepřípustné. Ve vztahu k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pak žalovaná odkazuje na nepřiléhavou judikaturu, která se netýká námitky vznesené státem v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž současně přehlíží judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou např. nálezem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17. Dále žalobce uvedl, že vyhláška č. 440/2001 Sb., která upravovala způsob stanovení náhrady škody na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění do 31. 12. 2013, je právním předpisem nižší právní síly, kterou soud ani za doby její platnosti nebyl při svém rozhodování vázán. Vyhovění dovolací námitce, jejímž prostřednictvím se žalovaná aplikace tohoto předpisu dovolává, by pak bylo projevem přejatého formalismu. Žalobce též znovu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/2021, který již citoval ve svém dovolání.
21. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
23. Obě dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. (v případě žalobce), resp. za splnění podmínky upravené v § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř. (v případě žalované). Nejvyšší soud se proto po zkonstatování, že obě dovolání obsahují všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustná.
24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Otázka, zda je při rozhodování o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním namístě postupovat „judikatorně ustálenou komparativní metodou“, nebo zda by výše tohoto zadostiučinění měla být ponechána plně na úvaze soudu a na soudcovském uvážení, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud při stanovení výše zmíněného zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale současně vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které vyhodnotil jako srovnatelné s případem žalobce. Uvedené srovnání přitom nebylo omezeno jen na žalobcem zpochybňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2005, od jehož vydání uplynula již delší doba, nýbrž zohledněny byly i rozsudky podstatně mladší (viz zejména rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 2. 2021 nebo rozsudky uváděné odvolacím soudem). Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Pokud pak nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Kritérium vycházející z ekonomické reality v České republice a z toho, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy), na něž v podaném dovolání žalobce poukazuje, je přitom v souladu s uvedeným rozsudkem namístě využít až tehdy, nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. K uvedenému zbývá dodat, že dovolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se měl od zmíněné ustálené judikatury nyní odchýlit.
27. V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nadto rovněž platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
28. Na řešení otázky procesního práva týkající se korekce znaleckých závěrů dopadajících na stanovení výše náhrady za žalobcovo ztížení společenského uplatnění soudem a jeho postupu v případě diametrální odlišnosti těchto závěrů, pak napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž nelze ani ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na které rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje) totiž plyne, že soud ze závěrů dříve zpracovaného znaleckého posudku znalce MUDr. P. R. při stanovení výchozí výše náhrady za žalobcovo ztížení společenského uplatnění nevycházel proto, že se ani po provedeném výslechu tohoto znalce nepodařilo odstranit jeho vady, pro které byl tento posudek vyhodnocen jako nepřezkoumatelný a neurčitý (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právě tato (žalobcem nezpochybněná) skutečnost pak vedla k tomu, že bylo v řízení zadáno zpracování dalšího znaleckého posudku, a to znalci MUDr. J. T., Ph.D., z jehož závěrů již soud posléze vyjít mohl, neboť obdobnými vadami netrpěl.
29. Poukazuje-li žalobce na to, jak se soudy obou stupňů vypořádaly se stanovením podílu kortikoidní léčby na vzniku žalobcova onemocnění, když za situace, kdy znalec MUDr. R. tento podíl vyčíslil na 5 až 10 % a znalec MUDr. T. jej vyčíslil na 50 %, soudy tento podíl stanovily na konečných 20 %, je namístě připomenout, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 415/2015, nebo ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2022/2018). Také důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze taktéž přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze, pokud oba zmíněné znalecké posudky (podporované nadto výslechem žalobcovy ošetřující lékařky J. M.) vedly k témuž zjištění o existenci podílu kortikoidní léčby na vzniku žalobcova onemocnění, přičemž soudy nižších stupňů závěry obou těchto posudků současně zohlednily a logicky promítly i při stanovení finální velikosti tohoto podílu. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je přitom rovněž otázkou hodnocení důkazů, které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3416/2017).
30. Žalobcovo dovolání pak není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
31. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
32. Žalovaná svým odvoláním napadla mimo jiné také tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 8 938 000 Kč. V této části však její dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícího se k té části rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, však v případě žalované tato podmínka zjevně splněna není. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. a § 218 písm. b) o. s. ř. taktéž odmítl.
33. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání žalované přípustné je, neboť při řešení otázky, zda námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla, odporuje dobrým mravům, jakož i otázky týkající se aplikace § 3079 odst. 2 o. z., se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v případě zmíněného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se zčásti jedná i o otázku, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu v nyní řešených souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
34. Dovolání žalované je důvodné.
35. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
36. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
37. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
38. Podle § 32 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odstavec 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odstavec 3).
39. Na řešení otázky rozporu námitky promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla, s dobrými mravy, je třeba v souladu s § 26 OdpŠk aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v § 3079 odst. 1 o. z., podle kterého právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V případě újmy způsobené trestním stíháním je totiž porušení zmíněné povinnosti spojováno s usnesením o zahájení trestního stíhání, které bylo v žalobcově případě vydáno dne 24. 4. 2013, tj. před účinností o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, a ze dne ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1440/2019).
40. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
41. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, a ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Je přitom nutné zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Možnost uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 OdpŠk je dána k dispozici i státu, přičemž samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem, rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
42. Ústavní soud ve své judikatuře reprezentované nálezy ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, nicméně poukázal na to, že institut promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty. Tomuto požadavku však, ve světle konkrétních specifických okolností řešeného případu, nemusí vždy vyhovovat přístup, podle kterého by námitka promlčení mohla být shledána rozpornou s dobrými mravy jen tehdy, pokud by účelem vznesení této námitky bylo toliko poškodit jiného účastníka právního vztahu. Ústavní soud proto konstatoval, že i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno včas, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby totiž může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Byla-li by v takovém případě námitka promlčení akceptována, mohlo by to vést k rozhodnutí, jež bude v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tyto závěry pak vedly Ústavní soud k tomu, že námitku promlčení vznesenou státem shledal v rozporu s dobrými mravy i v situacích, v nichž účelem vznesení námitky sice nebylo poškodit druhého účastníka právního vztahu, byly zde však zjištěny závažné a svou povahou mimořádné skutečnosti, pro které poškozený svůj nárok neuplatnil včas.
43. Ve zmíněném nálezu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, tak Ústavní soud shledal námitku promlčení vznesenou státem jako odporující dobrým mravům v situaci, kdy poškozený uplatnil svůj nárok vycházející ze zákona č. 82/1998 Sb. u soudu po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty proto, že v souvislosti s nezákonným trestním řízením musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. V nálezu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, se pak Ústavní soud k výše uvedenému závěru přiklonil v případě, kdy poškození zmeškali uplatnit svůj nárok v promlčecí době z důvodu, že se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném poté, kdy poškození, jejichž postup svědčil o tom, že se snažili ve spletité situaci výkladu příslušné právní normy náležitě zorientovat, nárok soudně uplatnili.
44. Stejný závěr však Ústavní soud vůči státu aplikoval i v případech, kdy předmětem řízení nebyl přímo nárok vycházející ze zákona č. 82/1998 Sb. Konkrétně lze v této souvislosti poukázat na nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, v němž byla řešena situace, kdy účastník privatizačního vztahu vzniklého v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., který vycházel z důvěry ve správnost rozhodovací činnosti orgánů státu, jež se na procesu privatizace podílely, přičemž nevěděl o existenci restitučního nároku, který byl k již zprivatizovanému majetku včas uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb. a této privatizaci tedy bránil, resp. o tom, že bylo pravomocně rozhodnuto o vydání privatizovaných pozemků oprávněným osobám, se dozvěděl až necelé čtyři měsíce před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, a proto nemohl na danou situaci do té doby nijak reagovat, zatímco stát od samého počátku jednal v rozporu se zákonem, ačkoliv o uplatněném restitučním nároku na privatizované pozemky věděl. Další případ, v němž se předmětný závěr Ústavního soudu rovněž uplatnil, byl pak řešen nálezem ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, týkajícím se nároku plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a souvisejícího s regulací nájemného z bytů, kdy stát navzdory svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do základních práv osob, jež předmětný nárok uplatnily, spočívající v protiústavní regulaci nájemného, přičemž následně prostřednictvím soudů a jejich nejednotné judikatury (i na úrovni Ústavního soudu) udržoval dlouhodobou nejistotu adresátů práva stran toho, jak se náhrady újmy způsobené protiústavní regulací nájemného mohou domoci, zatímco adresáti tohoto práva byli naopak dostatečně bdělí ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt.
45. Lze tedy shrnout, že dle zmíněné judikatury Ústavního soudu jsou na stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního soudu ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, přisvědčil závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady.
46. Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý. O takové zjištění se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) totiž vyplynulo, že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát, přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněné námitky promlčení ze strany žalované s dobrými mravy neobstojí.
47. Pro úplnost dovolací soud považuje za potřebné k uvedené otázce rovněž dodat, že dosavadní úvahy odvolacího soudu nezohledňují skutečnost, že v promlčecí lhůtě upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk se promlčuje pouze nemajetková újma upravená v § 31a OdpŠk, nikoliv však újma, která žalobci vznikla poškozením jeho zdraví. Posledně zmíněný nárok je totiž v režimu odpovědnosti státu třeba považovat za nárok na náhradu škody, jehož promlčení se posoudí podle § 32 odst. 1 a 2 OdpŠk (viz IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 17 až 18 a 298).
48. K otázce aplikace § 3079 odst. 2 o. z., podle kterého nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona, se Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjádřil.
49. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, jenž byl publikován pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že: „První podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je, že soud nerozhodl (míněno pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. 1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh poškozeného, aby byla přiznána i náhrada nemajetkové újmy podle o. z. (…) Třetí podmínkou je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.)“.
50. Argumentaci spatřující důvody pro použití § 3079 odst. 2 o. z. pouze ve způsobu a okolnostech způsobení újmy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, označil za nepochopení podstaty shora uvedené třetí podmínky pro použití citovaného ustanovení. Podmínkou není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu zasaženému protiprávním jednáním neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým. Závěr, že přechodné ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. nesměřuje k automatickému opuštění systému určení výše náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v dosud neskončených věcech, přitom Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, jakož i v usnesení ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2863/2019.
51. Při posouzení uvedené otázky se tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, odůvodnil-li využití postupu upraveného v § 3079 odst. 2 o. z. pouze tím, že k poškození žalobcova psychického zdraví došlo až v roce 2014, kdy mu byla poprvé diagnostikována depresivní porucha a stavy úzkosti, a že stěžejní část jeho „společenské újmy“ zasahovala až do poloviny roku 2016. Důvody hodné mimořádného zřetele, jejichž naplněním je aplikace § 3079 odst. 2 o. z. podmíněna a které by svým charakterem a závažností korespondovaly s těmi, jež vymezila výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, zohledňující tak i znění § 2 odst. 3 o. z., na který ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. přímo odkazuje (a v souladu s nímž výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění), tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí (stejně jako v dosavadních skutkových závěrech odvolacího soudu) zcela chybí. Pouhé porovnání výše částek, na které znalec vyčíslil náhradu utrpěné újmy na zdraví podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. na straně jedné (částka 120 000 Kč) a podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 na straně druhé (částka 1 212 596 Kč), jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně, přitom k využití § 3079 odst. 2 o. z. vést rovněž nemůže, a to tím spíše, nebere-li v úvahu také možnost případné aplikace § 7 odst. 3 zmíněné vyhlášky, podle kterého ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postupoval nesprávně, pokud za uvedené situace stanovil náhradu za ztížení žalobcova společenského uplatnění podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
52. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž toto rozhodnutí dopadá na vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se částky 1 062 200 Kč, jakož i na náklady řízení před soudy obou stupňů, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
53. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-