// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 06.02.2023
Nemajetková újma způsobená nepřiměřeně dlouhým trestním řízením
V případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se totiž zásadně pojí jen s takovým řízením, které je náležitě formalizované, má počátek a konec a ze kterého plynou jeho účastníkům jasné důsledky, co se týká jejich práv a povinností.
S ohledem na uvedené je zřejmá nesprávnost názoru odvolacího soudu, který všechna čtyři trestní stíhání žalobce považoval z hlediska celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, ze dne 1. 11. 2022
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhal žalobou podanou soudu dne 4. 7. 2018 náhrady škody spočívající v celkových nákladech na obhajobu ve výši 285 560 Kč (za prvé trestní stíhání ve výši 34 606 Kč, za druhé trestní stíhání ve výši 6 534 Kč, za třetí trestní stíhání ve výši 9 438 Kč a za čtvrté trestní stíhání ve výši 234 982 Kč), náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 110 000 Kč, náhrady nemajetkové újmy za vydání nezákonných rozhodnutí ve výši 6 500 000 Kč (za prvé trestní stíhání ve výši 935 010 Kč, za druhé trestní stíhání ve výši 574 523 Kč, za třetí trestní stíhání ve výši 1 194 107 Kč a za čtvrté trestní stíhání ve výši 3 796 360 Kč) a částky 210 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení (za prvé trestní stíhání ve výši 30 210 Kč, druhé trestní stíhání ve výši 18 561 Kč, třetí trestní stíhání ve výši 38 578 Kč a čtvrté trestní stíhání ve výši 122 651 Kč). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 2. 7. 2018, kdy žalovaná žalobci částečně vyhověla a přiznala částku ve výši 100 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Předmětnou částku uhradila žalobci dne 15. 3. 2019, žalobce vzal žalobu na jednání konaném dne 29. 9. 2020 v tomto rozsahu zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 10 C 142/2018-271, částečně zastavil řízení co do požadavku na zaplacení 100 000 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci 258 912,50 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 6 746 647,50 Kč (výrok III) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600,48 Kč (výrok IV). Rozsudek soudu prvního stupně nabyl dne 12. 11. 2020 v rozsahu výroku I, a dále výroku II co do částky 169 702,50 Kč právní moci, neboť nebyl v tomto rozsahu napaden odvoláním.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 25 000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku II v odvoláním napadeném rozsahu do částky 89 210 Kč rozsudek ohledně částky 27 500 Kč potvrdil, ohledně částky 2 541 Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a ohledně částky 59 169 Kč, jakož i ve výroku IV rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce byl od roku 2011 opakovaně trestně stíhán pro jednání, které souviselo s nákupem ochranných oděvů MultiCam a MultiCam H2O pro Vojenský útvar 8895 Praha, jehož byl příslušníkem. První trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2011, č. j. 0 SV 38/2011, které však bylo ke stížnosti žalobce zrušeno usnesením Městského státního zastupitelství ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 KZV 34/2011-41. Druhé trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 2012, č. j. 0 SV 38/2011, přičemž bylo zrušeno ke stížnosti žalobce dne 5. 9. 2012 usnesením Městského státního zastupitelství z téhož dne, č. j. 2 KZV 34/2011-91. Třetí trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 0 KSV 4/2014-2. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. VZV 15/2014-25, rovněž ke stížnosti žalobce. Ve všech uvedených případech bylo uloženo, aby bylo o věci znovu jednáno a rozhodnuto. Čtvrté trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 3. 2015, č. j. 0 KSV 4/2014. Stížnost žalobce byla zamítnuta jako nedůvodná. Dne 18. 2. 2016 byla Vrchním státním zastupitelstvím v Praze podána obžaloba pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Žalobce byl obžaloby zproštěn rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 7. 2017, č. j. 1 T 8/2016-1190, přičemž odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto a zprošťující rozsudek nabyl dne 15. 1. 2018 právní moci.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a dospěl k následujícím závěrům. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení uzavřel, že nelze trestní stíhání považovat za jeden celek (zahájené usnesením ze dne 9. 12. 2011 a ukončené dne 15. 1. 2018, jak tvrdil žalobce), ale je třeba každé z řízení posuzovat samostatně. Smyslem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která by žalobci vedením nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání vznikla, je dle názoru soudu odškodnění za nejistotu ohledně jeho výsledku. Žalobce byl v nejistotě vždy od okamžiku, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť až na jeho základě bylo zahájeno jeho trestní stíhání a byl v pozici obviněného. Jeho postavení jako obviněného v rámci daného trestního řízení skončilo dle názoru soudu prvního stupně vždy tím, že předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno. Žalobce přestal být trestně stíhán a k dalšímu zahájení trestního stíhání došlo vždy až navazujícím usnesením o zahájení trestního stíhání, které bylo opět odklizeno zrušujícím rozhodnutím, resp. v případě čtvrtého trestního stíhání zprošťujícím rozsudkem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci prvých třech trestních stíhání (konkrétně od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dne 9. 12. 2011 do jeho zrušení dne 29. 2. 2012, od vydání usnesení dne 17. 7. 2012 do jeho zrušení dne 5. 9. 2012 a dále od vydání usnesení dne 24. 6. 2014 do jeho zrušení dne 7. 10. 2014) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, a to zejména pro krátkou dobu, která vedla k rozhodnutí nadřízeného státního zastupitelství o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve vztahu ke čtvrtému trestnímu stíhání (trvalo od 9. 3. 2015, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, do dne 15. 1. 2018, kdy po zamítnutí odvolání nabyl právní moci zprošťující rozsudek) uzavřel, že celková jeho délka 2 roky a 10 měsíců je s ohledem na veškeré okolnosti nepřiměřená, a proto v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V důsledku porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla žalobci dle soudu prvního stupně nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích. Za posuzované řízení v délce trvání 2 let a 10 měsíců tak přiznal žalobci základní částku odškodnění ve výši 27 500 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení, a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 250 Kč za každý další měsíc řízení. Ve vztahu k žalobcem uplatněným požadavkům vztahujícím se k odpovědnostnímu titulu – nezákonnému rozhodnutí, prvostupňový soud ve věci shledal 4 odpovědnostní tituly ve formě nezákonného rozhodnutí. Nezákonným rozhodnutím je dle soudu prvního stupně usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2011, které bylo zrušeno dne 29. 2. 2012, usnesení ze dne 17. 7. 2012, zrušené dne 5. 9. 2012, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2014 zrušené dne 7. 10. 2014 a konečně usnesení ze dne 9. 3. 2015, které bylo odklizeno zprošťujícím rozsudkem s právní mocí dne 15. 1. 2018. K námitce promlčení, vznesené žalovanou ve vztahu ke všem nárokům uplatněným v prvém, druhém a třetím trestním stíhání, soud prvního stupně uzavřel, že byla-li žaloba podána až dne 4. 7. 2018, došlo k promlčení veškerých nároků, ať už se jedná o nároky z titulu náhrady nemajetkové újmy či nároky z titulu náhrady škody ve vztahu k těmto třem trestním stíháním. Oproti názoru žalobce soud prvního stupně tuto námitku promlčení nepovažoval za námitku uplatněnou žalovanou v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o žalobcem požadované zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí za čtvrté trestní stíhání (usnesení o jeho zahájení ze dne 9. 3. 2015 bylo odklizeno zprošťujícím rozsudkem s právní mocí dne 15. 1. 2018), tento nárok soud prvního stupně promlčeným neshledal a dospěl k závěru, že žalobce byl čtvrtým trestním řízením negativně zasažen ve své osobnostní sféře, a to na cti a důstojnosti. Při stanovení formy či výše zadostiučinění vyšel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a uzavřel, že ve vztahu ke čtvrtému nezákonnému rozhodnutí je dostačující formou odškodnění nemajetkové újmy konstatování porušení práva. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti a na to, že dne 15. 3. 2019 již žalovaná, jakožto formu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí, uhradila žalobci částku 100 000 Kč, dospěl k závěru, že toto finanční zadostiučinění, jež v sobě zahrnuje i konstatování nezákonnosti rozhodnutí, je zcela dostačující. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na náhradu škody ve formě ztráty na výdělku ve výši 110 000 Kč soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl povinnost tvrzení, jak konkrétně mu ušlý zisk vznikl a zejména z jakých konkrétních položek tato škoda sestává a ani neprokázal, že by byl krácen na mzdě z důvodu účasti u soudního řízení. Soud prvního stupně dále rozebral žalobou uplatněný nárok na náhradu škody ve formě nákladů vynaložených na obhajobu, pokud jde o prvé trestní stíhání ve výši 34 606 Kč, druhé trestní stíhání ve výši 6 534 Kč, třetí trestní stíhání ve výši 9 438 Kč a čtvrté trestní stíhání ve výši 234 982 Kč. Ohledně škody vzniklé v souvislosti s prvým až třetím trestním stíháním odkázal na své závěry o promlčení těchto nároků. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 234 982 Kč související s odpovědnostním titulem ve formě usnesení o zahájení čtvrtého trestního stíhání ze dne 9. 3. 2015 soud prvního stupně dospěl podrobnou úvahou k závěru, že žalobci náleží náhrada v částce 231 412,50 Kč včetně DPH. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu, za situace, kdy měl žalobce ve věci úspěch jen částečný.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť tento dle odvolacího soudu zjistil skutkový stav správně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, přičemž skutkový stav nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.
7. Odvolací soud se zabýval zejména otázkou, zda trestní stíhání představuje z hlediska uplatnění nároků podle § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jedno trestní stíhání nebo se jedná o čtyři samostatná trestní stíhání. Dle odvolacího soudu jsou oba nároky (na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení) v zákoně konstruovány odlišně. Z § 8 odst. 1 OdpŠk vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. Je ustálenou soudní praxí, že stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Znak nezákonnosti rozhodnutí je naplněn i v případě, kdy státní zástupce rozhodující o stížnosti obviněného usnesení o zahájení trestního stíhání zruší a věc vrátí policejnímu orgánu, aby dále jednal a rozhodl, přičemž na závěr o existenci odpovědnostního titulu nezákonného rozhodnutí nemá vliv, jak bylo následně ve věci podezření ze spáchání trestného činu rozhodnuto. Jedná se o nezákonné rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc podle § 8 odst. 2 OdpŠk. Závěr, že jde o čtyři samostatná nezákonná rozhodnutí, je proto dle odvolacího soudu správný.
8. Naopak ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk takový závěr dle odvolacího soudu již učinit nelze, jelikož zde není vazba na jednotlivá nezákonná rozhodnutí, ale jde o délku trestního stíhání, pro nějž je významný jeho počátek, tj. okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému podle § 160 odst. 2 trestního řádu, a jeho konec, tj. okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno. Při určení doby trvání trestního stíhání lze přitom uvažovat pouze s dobou, po kterou proti konkrétnímu obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, jelikož újma nemajetkové povahy vzniká v souvislosti se škodnou událostí, tedy s vedením trestního stíhání. Do celkové doby trestního stíhání je třeba započítat i doby původně zahájených trestních stíhání (prvé až třetí trestní stíhání), která nebyla pravomocně skončena (byla pouze dočasně zrušena) za situace, kdy poslední (v pořadí čtvrté) trestní stíhání žalobce na předchozí trestní stíhání ve všech podstatných okolnostech navazovalo. Odvolací soud tedy uzavřel, že se jedná o trestní stíhání v délce 3 roky a 6 měsíců (čtvrté trestní stíhání v délce 2 roky a 10 měsíců a 8 měsíců celkem za prvé, druhé a třetí trestní stíhání, vždy od jeho zahájení do jeho zrušení). Přes odlišné základní posouzení se odvolací soud shodl se soudem prvního stupně, že v daném případě není celková délka trestního stíhání přiměřená. Základní částka za 3 roky a 6 měsíců činí dle odvolacího soudu 37 500 Kč (15 000 Kč za první dva roky, 15 000 Kč za třetí rok a částku 1 250 Kč za 6 měsíců). Modifikační kritéria odvolací soud konkretizoval podle okolností případu tak, že pro chování poškozeného základní částku neupravoval, pro zvýšený typový význam ji navýšil o 20 %. Pro shora popsaný postup orgánů veřejné moci, který se rozhodujícím způsobem podílel na délce řízení, ji zvýšil o 40 % a pro složitost věci ji ponížil o 20 %. Odvolací soud tak uzavřel, že celková výše přiměřeného zadostiučinění po úpravě základní částky (37 500 Kč) podle shora uvedených kritérií (- 20 %, + 40 % a + 20 %) činí částku 52 500 Kč.
9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky promlčení týkající se prvého, druhého a třetího stíhání, a to jak ve vztahu k nemajetkové újmě z důvodu nezákonného rozhodnutí, tak i ve vztahu k nákladům vynaloženým žalobcem na zrušení prvních třech nezákonných rozhodnutí. Odvolací soud vyjádřil souhlas i se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Požadoval-li žalobce zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí za čtvrté trestní stíhání, pak odvolací soud považuje i tento nárok za důvodný. Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že adekvátním odškodněním nemajetkové újmy žalobce je s ohledem na okolnosti případu konstatování porušení práva. Jestliže však žalovaná v rámci předběžného projednání nároků žalobce zaplatila žalobci za nezákonné rozhodnutí částku 100 000 Kč, má odvolací soud za to, že toto odškodnění je satisfakcí dostačující, neboť částka, kterou žalovaná žalobci poskytla, odpovídá všem zákonným i judikaturním kritériím.
10. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na ztrátu na výdělku ve výši 110 000 Kč odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, když zůstalo neobjasněno, jak žalobce k jeho vyčíslení dospěl. Ohledně nároku na obhajné za čtvrté trestní stíhání, a to pouze v rozsahu napadeném žalovanou, tj. do částky 61 710 Kč, odvolací soud shledal podmínky pro změnu napadeného výroku II ve vztahu k úkonům za právní službu, ve zbývajícím rozsahu 59 169 Kč podmínky pro potvrzení ani pro změnu neshledal. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 25 000 Kč a ve výroku II ohledně částky 2 541 Kč změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ohledně částky 59 169 Kč, jakož i ve výroku IV rozsudek zrušil podle § 219b odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jinak napadený rozsudek ve výroku III a ve výroku II v odvoláním napadeném rozsahu 89 210 Kč ohledně částky 27 500 Kč potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jako „dovolatelka“) včasně podaným dovoláním, které směřuje proti výroku I napadeného rozsudku v části, v níž bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 25 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále proti výroku II napadeného rozsudku v části, v níž bylo rozhodnuto tak, že ve výroku II v odvoláním napadeném rozsahu 89 210 Kč se rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 27 500 Kč potvrzuje.
12. Přípustnost dovolání spočívá dle dovolatelky v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jakožto dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Tuto otázku formuluje žalovaná následujícím způsobem: „Je namístě v případě, že v průběhu jednoho trestního řízení bylo vícekrát zahajováno trestní stíhání, sečíst délky jednotlivých trestních stíhání pro účely posouzení přiměřenosti délky trestního stíhání k učinění případného závěru o vzniku související nemajetkové újmy?“.
13. Napadený rozsudek dle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud uvedl, že pro účely posouzení toho, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky trestního stíhání, je třeba sečíst dobu všech trestních stíhání, která byla v rámci trestního řízení proti žalobci vedena. Odvolací soud tak dospěl k celkové délce trestního stíhání po dobu 3 roky a 6 měsíců. Tímto se odvolací soud dle žalované dopustil nesprávného právního posouzení při určení délky posuzovaného trestního stíhání, a to z důvodu, že s každým jednotlivým rozhodnutím příslušného orgánu činného v trestním řízení, kterým se trestní řízení končí, byl ukončen stav nejistoty žalobce o výsledku řízení, a je tedy třeba posuzovat z hlediska nepřiměřenosti dobu každého z trestních řízení zvlášť. V tomto smyslu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, kde dovolací soud uvádí, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného“.
14. Nesprávný je dle dovolatelky rovněž závěr o nepřiměřenosti celkové doby posuzovaného řízení (3 roky a 6 měsíců), neboť odvolací soud pominul pro účely právního posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení rozhodné skutečnosti spočívající v počtu přípravných řízení, nutnosti provedení vyšetřovacích úkonů (z nichž některé nutně musely být provedeny opakovaně) či počtu jednacích dní. Vysoké množství procesních úkonů v tomto případě dle dovolatelky znamenalo objektivní prodloužení délky řízení, aniž by tuto bylo možné považovat za nepřiměřenou. Z rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně neplyne, co soud považoval za rozhodné okolnosti, jež se projevily v hodnocení toho, že délka posuzovaného řízení byla shledána nepřiměřenou. V tomto smyslu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, dle kterého „Závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“
15. Závěrem dovolatelka uvádí, že závěr odvolacího soudu o nepřiměřenosti délky posuzovaného trestního stíhání je nepřezkoumatelný, a (nejen) proto nesprávný.
16. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že sice souhlasí s názorem žalované co do přípustnosti dovolání (neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena), avšak nesouhlasí se závěrem, který žalovaná v podaném dovolání učinila, a totiž, že pro účely trestního řízení je namístě posuzovat jeho jednotlivé fáze izolovaně. Dle žalobce zpochybňuje žalovaná skutkové závěry odvolacího soudu, nikoli právní. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
17. Rozsudek odvolacího soudu napadl i žalobce (dále také jako „dovolatel“) včasně podaným dovoláním v rozsahu výroku I, a dále výroku II v části, kterou se rozsudek nalézacího soudu potvrzuje a zároveň mění tak, že se žaloba zamítá.
18. Žalobce v podaném dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zároveň závisí na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto otázky formuluje žalobce následujícím způsobem: „Pokud bylo nezákonné rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání vydané dle § 160 odst. 1 trestního řádu – ke stížnosti obviněného dozorovým státním zástupcem zrušeno dle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu a orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřovala, bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, kdy tento orgán následně ve stejném trestním řízení vydal nové usnesení o zahájení trestního stíhání vůči stejné osobě a pro týž skutek jako v předchozím případě, dochází k běhu subjektivních promlčecích lhůt dle § 32 odst. 1 OdpŠk, a dle § 32 odst. 3 téhož zákona, od právní moci (zprošťujícího) rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé, kterým se trestní stíhání obviněného končí ve smyslu § 12 odst. 10 trestního řádu?“, a dále: „Z hlediska přiměřenosti lhůty, ve které dle § 13 odst. 1 OdpŠk mají orgány činné v trestním řízení vydat rozhodnutí ve věci samé, je třeba s ohledem na dobu, po kterou byl obviněný trestně stíhán, zohlednit i dobu mezi okamžikem vrácení věci státnímu zástupci či policejnímu orgánu, resp. zrušením původního usnesení o zahájení trestního stíhání, a vydáním nového usnesení o zahájení trestního stíhání vůči stejné osobě a pro týž skutek jako v předchozím případě?“.
19. Žalobce ve svém dovolání nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož v posuzovaném případě je třeba na každé řízení hledět jako na samostatné řízení, nikoli jako na jediné. Již samotná skutečnost, že u části nároků odvolací soud vychází z premisy, že se jedná o čtyři samostatná řízení, zatímco u jednoho nároku lze vnímat trestní stíhání žalobce jako celek, zavdává dle žalobce pochybnosti o správnosti řešení právních otázek odvolacím soudem. Žalobce ve svém dovolání vyslovuje názor, že předmětnou situaci je třeba posoudit tak, že se jedná o jediné trestní stíhání zahájené usnesením ze dne 9. 12. 2011 a ukončené dnem 15. 1. 2018. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 95/2014, je dle žalobce třeba do celkové doby posuzovaného řízení započíst i dobu, která uplynula od zrušení předchozího usnesení o zahájení trestního stíhání do vydání dalšího usnesení o zahájení trestního stíhání.
20. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že je třeba posoudit žalobní požadavky žalobce na náhradu nákladů vynaložených na jeho obhajobu zvlášť ve vztahu ke každému konkrétnímu nezákonnému rozhodnutí. V tomto rozsahu je tedy dle žalované s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolání žalobce nepřípustné. S prvou otázkou formulovanou žalobcem týkající se běhu subjektivních promlčecích lhůt se dle žalované odvolací soud již vypořádal, a to v intencích stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu (kdy tato otázka byla již dovolacím soudem v minulosti vyřešena). Co se týče čtvrtého trestního stíhání žalobce, žalovaná uvádí, že žalobce ke svému žalobnímu požadavku v rámci vymezení právního důvodu neuvedl ničeho. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl ohledně jeho žalobních požadavků týkajících se náhrady ušlého zisku, náhrady škody ve formě vynaložených nákladů na obhajobu za první trestní stíhání, za druhé trestní stíhání, za třetí trestní stíhání a za čtvrté trestní stíhání, a dále zadostiučinění za vydání nezákonného rozhodnutí v prvním trestním stíhání, za vydání nezákonného rozhodnutí v druhém trestním stíhání, za vydání nezákonného rozhodnutí ve třetím trestní stíhání a za vydání nezákonného rozhodnutí ve čtvrtém trestním stíhání, a dále navrhla uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce. To je zčásti subjektivně nepřípustné, pokud směřuje proti napadenému rozsudku v rozsahu jeho výroku ohledně změny rozsudku soudu prvního stupně a přiznání částky 25 000 Kč žalobci. Podle ustálené soudní praxe je k podání dovolání (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu odmítl pro subjektivní nepřípustnost.
24. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
25. Dovolání žalobce je vadné pro nevymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), pokud napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I ohledně potvrzení zamítnutí žaloby do částky 110 000 Kč jako náhrady ušlého výdělku, do částky 3 569,50 Kč představující náklady obhajného a do částky 3 796 360 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za čtvrté trestní stíhání, neboť ve vztahu k daným nárokům neobsahuje dovolání vymezení žádné právní otázky, která by nepřiznání uvedených nároků odvolacím soudem zpochybnila. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce ohledně uvedených nároků odmítl pro vady.
26. Nejvyšší soud již dříve přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014).
27. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného závěru odklonit ani po zvážení dovolatelem předložené argumentace.
28. Předně je třeba připomenout, že odškodnění újmy způsobené trestním stíháním je analogií újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk, kdy se za nezákonné rozhodnutí považuje usnesení o sdělení obvinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Odstraněním usnesení o sdělení obvinění rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným jsou naplněny podmínky pro to, aby se obviněný mohl domáhat náhrady újmy, která mu trestním stíháním byla způsobena, neboť dojde ke zrušení usnesení o sdělení obvinění pro nezákonnost (srov. § 8 odst. 1 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Není přitom podstatné, že trestní řízení dále pokračuje přípravným řízením, neboť výsledek tohoto přípravného řízení není určující pro nárok bývalého obviněného na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z pohledu uvedeného nároku je tak nepodstatné, že § 12 odst. 10 trestního řádu spojuje konec trestního stíhání s meritorním rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, neboť trestní řád konec trestního stíhání určuje pro jiné účely, než na jakých je vystavěn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z téhož důvodu jsou nedůvodné odkazy dovolatele na trestněprávní rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ta posuzovala navazující úseky trestního stíhání k jinému účelu, než je odškodnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.
29. Konečně i v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním a jeho nepřiměřenou délkou dospěla judikatura Nejvyššího soudu k rozdílnému posouzení okamžiku skončení rozhodné doby v případě, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci do přestupkového řízení. Zatímco pro účely posouzení skončení trestního stíhání u nároku na náhradu újmy způsobené jeho nezákonným vedením je daným okamžikem nabytí právní moci usnesení trestního soudu o postoupení věci do přestupkového řízení, které není pro tento účel pokračováním trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015), je trestní stíhání pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky skončeno ve stejné situaci až rozhodnutím v přestupkovém řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Žalobce je navíc ve svém názoru zjevně formován skutkovým stavem v jeho věci. Nesprávnost žalobcova názoru by se totiž zřetelně vyjevila v situaci, kdy by čtvrté trestní stíhání žalobce skončilo jeho odsouzením. Přijetí žalobcovy argumentace spočívající v názoru, že vrácením věci do přípravného řízení trestní stíhání nekončí, by nutně vedlo k závěru, že pro odškodnění újmy způsobené v prvních třech trestních stíháních není právní titul, neboť by nebylo možno usnesení zahajující první tři trestní stíhání považovat za zrušená pro nezákonnost.
31. Důsledkem výše uvedeného je nutnost posoudit žalobcem uplatněné nároky na náhradu škody spočívající v obhajném v částce 34 606 Kč za první trestní stíhání, v částce 6 534 Kč za druhé trestní stíhání a v částce 9 438 Kč za třetí trestní stíhání jako nároky se samostatným skutkovým základem.
32. Dovolání ve vztahu k těmto nárokům není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť předmětné částky nepřevyšují 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto ohledně nich dovolání žalobce odmítl pro objektivní nepřípustnost.
33. Otázka počátku běhu promlčecí lhůty pro nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud počítal běh promlčecí doby u prvních tří trestních stíhání žalobce vždy od okamžiku, kdy došlo v důsledku rozhodnutí státního zástupce ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání a vrácení věci policejnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnými trestními stíháními (prvním v částce 935 010 Kč, druhým v částce 574 523 Kč a třetím v částce 1 194 107 Kč) pro nepřípustnost.
34. Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalované, neboť odpověď na žalovanou položenou otázku je rozhodující i pro posouzení zbylé otázky položené žalobcem.
35. Námitka žalované směřující proti závěru odvolacího soudu o nepřiměřenosti délky řízení nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť pouhý nesouhlas s tímto závěrem nepředstavuje sám o sobě právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva na přiměřenou délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014), což v případě dovolatelky, v obecné rovině a bez ohledu na níže uvedené, není.
36. Oproti přesvědčení dovolatelky Nejvyšší soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť obsah odůvodnění dovolatelce nijak nebránil v uplatnění jejích procesních práv cestou mimořádného opravného prostředku. K tomuto se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
37. Napadené rozhodnutí neshledal dovolací soud ani rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkázala (rozsudek ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Odvolací soud totiž náležitě vysvětlil v bodě 24 odůvodnění napadeného rozsudku, z jakých kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel a jak v návaznosti na ně stanovil výši přiměřeného zadostiučinění. Uvedené námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
38. Dovolání je však přípustné pro otázku, zda „Je namístě v případě, že v průběhu jednoho trestního řízení bylo vícekrát zahajováno trestní stíhání, sečíst délky jednotlivých trestních stíhání pro účely posouzení přiměřenosti délky trestního stíhání k učinění případného závěru o vzniku související nemajetkové újmy?“, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
39. Dovolání je důvodné.
40. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
41. Podle § 31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
42. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „Stanovisko“), dovolací soud uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, neboť je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 66). ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
43. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, konstatoval, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, a dále, že nevěděla-li žalovaná o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalované bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a dále rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997, ve věci Guillemin proti Francii, stížnost č. 19632/92, § 63).
44. V části III/1 Stanoviska se uvádí, že v případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 trestního řádu), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 trestního řádu). Obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval jako „oficiální doručení sdělení příslušného orgánu o spáchání trestného činu“; v určitých případech proto může mít formu jiných opatření, která obsahují takové sdělení a mají „podstatný dopad na situaci“ podezřelého (rozsudek Bačák proti České republice, 7. 3. 2006, č. 3331/02, § 22; podle rozsudku Rázlová proti České republice, 28. 3. 2006, č. 20252/03, § 28, se za počátek řízení považuje až okamžik, kdy se dotyčný o něm skutečně dozví, byť by oficiální doručení obvinění proběhlo dříve). S uvedeným okamžikem se totiž pojí obava obviněného o výsledek trestního stíhání.
45. V případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť jak je výše uvedeno, počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se totiž zásadně pojí jen s takovým řízením, které je náležitě formalizované, má počátek a konec a ze kterého plynou jeho účastníkům jasné důsledky, co se týká jejich práv a povinností.
46. S ohledem na uvedené je zřejmá nesprávnost názoru odvolacího soudu, který všechna čtyři trestní stíhání žalobce považoval z hlediska celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 861/2013, je nepřiléhavý, neboť soud v daném trestním řízení posuzoval celkovou délku řízení pro účely amnestie, nikoli pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení a k součtu doby jednotlivých trestních stíhání přistoupil právě a jen proto, aby byl účel amnestie naplněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 859/2013, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento účel se přirozeně při posouzení rozhodné doby podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk neuplatní, neboť v souladu s výše vysvětleným je zde účelem zjištění doby, po kterou mohl mít účastník řízení důvodně obavu o jeho výsledek, tedy jiný účel, než je účel amnestie.
47. S ohledem na tento závěr je zřejmé, že otázka předložená žalobcem (zda z hlediska přiměřenosti lhůty, ve které dle § 13 odst. 1 OdpŠk mají orgány činné v trestním řízení vydat rozhodnutí ve věci samé, je třeba s ohledem na dobu, po kterou byl obviněný trestně stíhán, zohlednit i dobu mezi okamžikem vrácení věci státnímu zástupci či policejnímu orgánu, resp. zrušením původního usnesení o zahájení trestního stíhání, a vydáním nového usnesení o zahájení trestního stíhání vůči stejné osobě a pro týž skutek jako v předchozím případě) nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť vychází z nesprávného předpokladu návaznosti jednotlivých trestních stíhání v jeden celek. Z toho důvodu Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce i ve zbylém rozsahu pro nepřípustnost.
48. Protože právní posouzení otázky celkové délky trestního stíhání žalobce odvolacím soudem je nesprávné, zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 25 000 Kč, a v rozsahu výroku II, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 27 500 Kč, a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
49. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-