// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 01.02.2023
Postavení státu coby žalovaného subjektu v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb.
I. Státu coby žalovanému subjektu v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí ústavněprávní garance zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na právní slyšení zahrnující právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci.
II. V řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.). Samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3136/2021, ze dne 25. 10. 2022
Dotčené předpisy:
§ 135 odst. 1 o. s. ř.
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, kterým zpochybnil správnost výroku I v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé, jakož i správnost výroků II, III a IV o nákladech řízení.
19. Žalobce odvolacímu soudu předně vytkl nesprávnost jeho závěru o tom, že v řízení nebyla prokázána úhrada části kupní ceny převáděných nemovitých věcí ve výši 1 550 000 Kč k rukám jednatele obchodní společnosti XY, P. V.. Tento závěr totiž odvolací soud učinil navzdory tomu, že mezi provedenými důkazy figuroval též pravomocný rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, jímž byl P. V. v souvislosti s jednáním spočívajícím v převzetí uvedené částky od žalobcova právního předchůdce uznán vinným ze spáchání trestného činu. Necítil-li se odvolací soud tímto rozsudkem vázán, postupoval v rozporu s § 135 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž se současně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014, nebo usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5216/2016, a ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4218/2018. Neobstojí přitom jeho závěr, v souladu s nímž se vázanost soudu předmětným trestním rozsudkem v posuzovaném případě neuplatní proto, že žalovaná nebyla účastna trestního řízení, a nemohla zde tak skutkově a právně argumentovat a činit procesní návrhy. Tento závěr je dle dovolatelova názoru v případě žalovaného státu vyloučen, neboť v trestním řízení vystupovaly též státní orgány, jejichž prostřednictvím je realizována veřejná moc při odhalování, objasňování, vyšetřování, stíhání a trestání trestné činnosti, tj. orgány činné v trestním řízení, mezi něž náleží soud, státní zástupce a policejní orgán. Nejvýznamnější pozici z hlediska účasti státu jako strany v trestním řízení přitom zastává státní zástupce jako orgán moci výkonné, jehož prostřednictvím je stát účastníkem každého trestního řízení, a může zde tak bez jakýchkoliv omezení skutkově i právně argumentovat či navrhovat důkazy. V této souvislosti žalobce zformuloval právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a totiž zda stát – Česká republika má prostřednictvím státního zástupce jako orgánu moci výkonné možnost v trestním řízení skutkově a právně argumentovat, jakož i činit procesní a důkazní návrhy tak, aby toto procesní postavení státu v trestním řízení následně ve vztahu k němu zakládalo v civilním řízení vázanost soudu výrokem pravomocného rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
20. Nesprávně pak soudy obou stupňů žalobci k přisouzené pohledávce přiznaly úrok z prodlení pouze ve výši odpovídající roční sazbě 7,05 %, neboť tato sazba nekoresponduje s výší „zákonného úroku z prodlení“, který žalobce v řízení požadoval. Ze znění žalobního petitu přitom dle žalobcova přesvědčení zřetelně vyplývalo, že žalobce svůj požadavek neomezil pouze na přiznanou výši, jež by se současně měla vztahovat k celé době prodlení žalované, nýbrž že se domáhal „zákonného úroku ve výši stanovené dle nař. vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nař. vlády č. 33/2010 Sb., jak byl tento předpis účinný ke dni 23. 2. 2013“. Kromě toho se žalobce domnívá, že odvolací soud pochybil i tím, že do výše přiznaného úroku z prodlení nepromítl vývoj repo sazby České národní banky v jednotlivých pololetích, v nichž trvalo prodlení žalované, přičemž se současně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo 213/2000, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017, jakož i od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005.
21. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že jeho žalobě i ve výše vymezené části vyhoví.
22. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí. V této souvislosti uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je se závěry, které plynou ze žalobcem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5216/2016, zcela v souladu, když zohledňuje vymezení kompetencí, které jsou jednotlivým organizačním složkám státu svěřeny. Bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu vydáno v řízení, v němž za stát jedná jiná jeho organizační složka než státní zastupitelství, které je povoláno k výkonu práva státu na stíhání osob, jež se měly dopustit trestné činnosti, je totiž ve smyslu zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu na stát třeba v tomto řízení hledět jako na subjekt, který se trestního řízení nezúčastnil. Dále se žalovaná ztotožnila i s tou částí napadeného rozhodnutí, která se týká přiznaného úroku z prodlení.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
24. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
28. Navzdory tomu, že žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celé části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, dovolací důvod, jakož i vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, specifikoval toliko ve vztahu k té části vzneseného nároku, jež je představována částkou 1 550 000 Kč a dále příslušenstvím jdoucím nad rámec již přisouzeného úroku z prodlení. Ve vztahu k částce 180 000 Kč s příslušenstvím, na kterou napadený výrok rozsudku odvolacího soudu rovněž dopadal a jež dle žalobních tvrzení měla být zaplacena k rukám P. V., tak dovolatel žádnou právní otázku, na jejímž řešení by dotčené rozhodnutí mělo v této své části spočívat, ani důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neuvedl. Totéž platí o podaném dovolání i v části týkající se potvrzení zamítavého výroku prvostupňového rozsudku dopadajícího na částku 14 119,12 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k níž odvolací soud žalobě nevyhověl z důvodu, že žalobcova pohledávka na vrácení plnění zaplaceného obchodní společnosti XY, bude v tomto rozsahu uspokojena v probíhajícím insolvenčním řízení. V obou zmíněných částech (týkajících se tak v souhrnu částky 194 119,12 Kč) tedy podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a nelze je tudíž věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
29. Ve vztahu k otázce výše přiznaného úroku z prodlení pak podané dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Požadoval-li žalobce dle znění žalobního petitu obsaženého v jeho žalobě ze dne 1. 8. 2013, aby mu byl k částce 2 730 000 Kč přiznán též „zákonný úrok z prodlení (dle nař. vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nař. vlády č. 33/2010 Sb.) ve výši 7,05 % p.a.“ z uvedené částky za dobu od 23. 2. 2013 do zaplacení, k čemuž doplnil, že uvedená výše „odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů“ (viz č. l. 6 a 7 spisu), přičemž i v dalším průběhu řízení tento požadavek na přisouzení úroku z prodlení v sazbě 7,05 % ročně znovu zopakoval, a to již bez vysvětlujícího údaje o tom, jak k jeho vyčíslení dospěl (viz žalobcovo podání ze dne 10. 9. 2015 na č. l. 251 a násl.), odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se cítil uvedenou zřetelně vyjádřenou procentní sazbou při svém rozhodování vázán jako sazbou maximální. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017, nebo na rozsudek téhož soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4198/2013, a v něm vyslovený závěr, že soud je podanou žalobou vázán a nemůže přiznat úroky z prodlení ve větším rozsahu, než který je žalobou uplatněn (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
30. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu o samotné výši a neměnnosti sazby úroku z prodlení po celou dobu trvání prodlení žalované (tj. bez ohledu na případnou změnu repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení žalované), připadl-li počátek tohoto prodlení na dobu po účinnosti novely nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, jež byla provedena nařízením vlády č. 33/2010 Sb., tj. na dobu po 1. 7. 2010, pročež se řídí § 1 uvedeného nařízení ve znění účinném od tohoto data (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1292/2016, uveřejněný pod číslem 42/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017, a ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019).
31. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
32. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. v uvedeném rozsahu odmítl.
33. Ve zbývajícím rozsahu dopadajícím na tu část nároku žalobce, jež odpovídá částce 1 550 000 Kč s příslušenstvím, však dovolání přípustné je. Otázka, zda účast státního zástupce v trestním řízení, které vyústilo ve vydání rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, brání tomu, aby stát v řízení vedeném podle OdpŠk toto rozhodnutí úspěšně zpochybnil, a to vzhledem ke znění § 135 odst. 1 o. s. ř., totiž dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
34. Dovolání není důvodné.
35. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež byla vyhlášena pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
36. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
37. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
38. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
39. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
40. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila z hlediska aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř., že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy v civilním řízení o náhradě vzniklé újmy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o této náhradě. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o narušení chráněných společenských vztahů a o vzniku určité újmy, kterou v případě některých trestných činů představuje škoda na majetku, případně nemajetková újma, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou (srov. závěry Stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, a ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 774/2021).
41. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, uvedené judikatorní závěry dále doplnil o řešení otázky subjektivních mezí vázanosti civilního soudu trestními rozhodnutími, které, jak tento soud uvedl, je nutno posoudit se zřetelem k právu na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že „součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i právo na právní slyšení. Jeho obsahem je mj. právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci. Byl-li žalovaný, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, pravomocně shledán vinným, není vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem s právem na právní slyšení nijak v rozporu, neboť žalovaný měl coby strana trestního řízení možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním. Odlišná je však situace třetí osoby, která stranou trestního řízení nebyla, a z tohoto důvodu nemohla své právo na právní slyšení realizovat; pokud by jí měla být v civilním řízení uložena povinnost k plnění (např. proto, že jako zaměstnavatel má odpovídat za škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou jeho zaměstnancem odsouzeným v trestním řízení), aniž by v něm mohla v důsledku vázanosti soudu trestním rozsudkem činit skutkové přednesy a důkazní návrhy týkající se zejména zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti, došlo by tím zjevně k zásahu do jejího práva na právní slyšení. Takové osobě by totiž byla uložena povinnost, aniž kdy měla příležitost vyjádřit se ke skutkové a právní stránce věci a činit důkazní návrhy. To je v právním státě nepřijatelné, a zjevně by mohlo být zdrojem věcně nesprávných či nespravedlivých rozhodnutí, popř. alespoň pocitu křivdy či nespravedlnosti vyvolané tím, že třetí osobě bylo upřeno právní slyšení. Právo na projednání věci v plném rozsahu v právě nastíněném smyslu nesmí být nikomu upřeno“. Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. se tak dle tohoto nálezu Ústavního soudu může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Vůči třetím osobám, které takovou možnost neměly, se vázanost civilního soudu trestním rozsudkem neuplatní, a není tedy vyloučeno provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci.
42. Na citovaný nález Ústavní soud navázal v dalším svém nálezu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10, a zmíněné závěry se rovněž promítly i do judikatury Nejvyššího soudu, jak patrno např. z jeho usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5216/2016, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2367/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1168/21, nebo ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1040/2020.
43. K otázce, zda právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny přísluší také státu účastnícímu se soudního řízení v postavení žalovaného z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a zda je proto stát v takovém případě oprávněn domáhat se ochrany tohoto práva v řízení před Ústavním soudem, se Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně vyjádřil. Při vydávání rozhodnutí či při úředním postupu stát sice vystupuje ve vrchnostenské roli, kde z povahy věci nemá základní práva. Jak však Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, v němž současně poukázal na závěry obsažené v bodu 24 nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, „česká právní úprava odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem pojímá jako součást soukromého práva. Není ničím neobvyklým, že porušení norem veřejného práva může zakládat i soukromoprávní odpovědnost. Běžné je to např. ve vztahu mezi jednotlivci při porušení pravidel silničního provozu jakožto veřejnoprávní úpravy, došlo-li v důsledku jejich porušení ke vzniku škody; její náhradu již upravuje soukromé právo. Obdobně pak veřejné právo sice stanoví pravidla pro vydávání rozhodnutí a úřední postup, porušení těchto pravidel však může mít odpovědnostní dopady upravené soukromým právem. Při uplatňování takové soukromoprávní odpovědnosti stát v pozici povinného nevystupuje ve vrchnostenské roli. V soudním sporu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. má stát rovnoprávné postavení s druhou stranou sporu a v pozici žalovaného nevykonává žádná vrchnostenská oprávnění. Co se týče např. dokazování výše škody či příčinné souvislosti, nevykazují takové spory významnější odchylky od jiných sporů, které mezi sebou jednotlivci vedou o náhradu škody“.
44. Poukázat lze rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 105/20, v němž tento soud svou dosavadní judikaturu týkající se zmíněné otázky zrekapituloval a v němž uvedl: „Judikatura Ústavního soudu stojí na předpokladu, že posouzení aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se odvíjí od jeho postavení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999). Za oprávněnou osobu ve smyslu uvedeného ustanovení lze stát považovat tehdy, směřuje-li stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, ve kterém stát vystupoval jako právnická osoba soukromého práva. V takovém případě může namítat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat. Naopak, vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod, a tedy ani osobou oprávněnou namítat jejich porušení a domáhat se zrušení rozhodnutí či zásahu jiného orgánu veřejné moci. V řadě senátních rozhodnutí Ústavní soud otázku aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti ve věci nároku uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb. výslovně neřešil, z čehož plyne, že měl uvedenou podmínku řízení implicitně za splněnou (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/16 ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1606/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1343/10 ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 3315/09 ze dne 21. 1. 2010 a sp. zn. II. ÚS 1214/08 ze dne 27. 8. 2009). Najdou se však ojediněle i případy, kdy Ústavní soud státu jako stěžovateli v daném typu řízení aktivní legitimaci nepřiznává (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2383/16 ze dne 10. 8. 2016). Z právě uvedeného, i z odůvodnění jiných senátních usnesení, v nichž se Ústavní soud aktivní legitimací státu jako individuálního stěžovatele zabýval [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/17 ze dne 5. 9. 2017 (bod 9) či usnesení sp. zn. I. ÚS 3414/13 ze dne 3. 12. 2013 (bod 7); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], plyne, že oprávněnost státu podat ústavní stížnost [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] v řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. není jednoznačná a nebyla dosud definitivně vyřešena. Byť je nárok jednotlivce uplatněný podle čl. 36 odst. 3 Listiny a podle zákona č. 82/1998 Sb. projednáván v civilní větvi obecného soudnictví, právě pro své zakotvení na ústavní úrovni je svou povahou podle Ústavního soudu nárokem veřejnoprávním [srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), bod 19]. Stát proto v daném typu řízení nelze z pohledu řízení o individuální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu považovat za běžného účastníka občanskoprávního řízení, který je nositelem všech základních práv zaručených Listinou, obvykle přiznávaných právnickým osobám soukromého práva (zde zejména právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny). Jelikož je však uvedený veřejnoprávní nárok jednotlivce podle čl. 36 odst. 3 Listiny projednáván v civilní větvi soudnictví (byť stát vystupuje vždy v pozici žalovaného, což odpovídá spíše charakteru správního soudnictví), nezbývá Ústavnímu soudu, než mu přiznat ochranu procesních základních práv, pravidel tzv. fair procesu, tedy garance, že nebudou porušena ustanovení hlavy páté Listiny, aplikovatelná na civilní soudní řízení, jak již bylo potvrzeno jeho nálezovou judikaturou [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3758/11 ze dne 3. 10. 2013 (N 172/71 SbNU 45) a sp. zn. IV. ÚS 2278/14 ze dne 8. 4. 2015 (N 73/77 SbNU 103)], a to minimálně do doby, než zákonodárce vytvoří jiný systém soudního přezkumu nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovídající lépe jeho ústavněprávnímu charakteru“.
45. Závěr, že v řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup svědčí státu ústavní záruka práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud vyslovil také v nálezu ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3277/18.
46. Při respektu k uvedenému závěru, na němž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě setrvává, a to i přes jeho výraznou kritiku zaznívající z odborné literatury (viz WAGNEROVÁ Eliška, DOSTÁL Martin, LANGÁŠEK Tomáš a POSPÍŠIL Ivo. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 321-323, dále WAGNEROVÁ Eliška, ŠIMÍČEK Vojtěch, LANGÁŠEK Tomáš, POSPÍŠIL Ivo a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 729-730, nebo HUSSEINI Faisal, BARTOŇ Michal, KOKEŠ Marian, KOPA Martin a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1124-1127), tak Nejvyšší soud konstatuje, že státu coby žalovanému subjektu v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí ústavněprávní garance zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na právní slyšení zahrnující právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci.
47. Další otázkou tedy je, zda ve shodě s názorem dovolatele bylo předmětné právo státu naplněno v posuzovaném případě tím, že se řízení, jež vyústilo ve vydání odsuzujícího trestního rozsudku, účastnily orgány státu činné v trestním řízení, konkrétně pak státní zástupce, který je jednou ze stran tohoto řízení, nikoliv však Ministerstvo spravedlnosti, jež je za stát povoláno jednat v tomto řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb.
48. Stát, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů, se považuje za právnickou osobu (srov. § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a § 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro oblast soukromoprávních vztahů je tím vyjádřena skutečnost, že stát je zde právním subjektem na základě právní fikce právnické osoby; ani při své účasti v těchto vztazích však není oproštěn od svého primárního postavení jako nositele veřejných funkcí a veřejné moci a z toho vyplývající omezenosti v jeho autonomii vůle a v podřízenosti metodě veřejnoprávní regulace (srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 170). V těchto právních vztazích však stát může vystupovat jen prostřednictvím některé ze svých organizačních složek definovaných v § 3 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. Tyto organizační složky, které nemají vlastní právní osobnost, vystupují a jednají v právních vztazích za stát jeho jménem, přičemž naplňují jeho právní osobnost a svéprávnost v těch právních vztazích, které se jich týkají (tj. v rozsahu, jenž odpovídá jejich pravomoci stanovené zákonem), samostatně a vzájemně nezávisle. Z uvedeného plyne, že zde není přítomna žádná organizační složka státu, jež by byla nadána jakousi generální pravomocí jednat za stát ve všech právních vztazích, nýbrž toto oprávnění je svěřeno většímu počtu organizačních složek s tím, že určení, která konkrétní organizační složka je povolána za stát jednat v tom kterém případě, vždy vychází z rozsahu její působnosti vymezené zákonem.
49. V právní úpravě občanského soudního řízení se uvedený princip odráží v § 21a odst. 1 o. s. ř., který stanoví, kdo je povolán vystupovat za stát před soudem, figuruje-li stát v tomto řízení jako jeho účastník. Podle tohoto ustanovení za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Zvláštními právními předpisy zmíněnými v citovaném ustanovení se rozumí především zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, dále již zmíněný zákon č. 219/2000 Sb., jakož i zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, který upravuje okruh působnosti ústředních orgánů státní správy, nebo i zákon č. 82/1998 Sb. Soudní judikatura přitom dovodila, že v případě, kdy je proti státu uplatňován pouze jediný nárok, a to i v případě, že k jeho vzniku došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může za stát v řízení jednat jen jedna organizační složka státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012). Pokud je však žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), účast více různých organizačních složek státu v řízení již vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 665/2017). I v takové situaci je žalovaným pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek (VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017 s. 80-81). Zákon č. 219/2000 Sb. ostatně na posledně uvedenou situaci pamatuje po novele provedené zákonem č. 118/2020 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 4. 2020, ve svém § 6 odst. 6. Podle tohoto ustanovení v řízení před soudy a jinými orgány vystupují organizační složky za stát jako jednotliví účastníci. Vystupuje-li v řízení před soudy a jinými orgány za stát v téže věci více organizačních složek, postupují v řízení samostatně, v souladu se svou procesní rolí a vzájemně nezávisle v rozsahu, který odpovídá jejich příslušnosti.
50. Vyloučeno není ani to, aby ve sporu vedeném proti státu vystupoval stát prostřednictvím jiné organizační složky v pozici vedlejšího účastníka. Zájem na výsledku řízení, který je podmínkou vedlejšího účastenství ve smyslu § 93 o. s. ř., nemusí mít pouze stát jako takový, ale rovněž konkrétní organizační složka státu, byť z pohledu soukromoprávního není samostatným subjektem práva a ani v civilním řízení není nadána samostatnou procesní subjektivitou. Její zájem na výsledku řízení je však rovněž zájmem státu, za nějž má tato organizační složka v pozici vedlejšího účastníka v soudním řízení vystupovat. Takový právní zájem se dovozuje například z úpravy regresních úhrad podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy odlišná organizační složka má právní zájem na výsledku řízení o náhradu újmy z výkonu veřejné moci a na zjištění, že při její činnosti došlo k pochybení, tedy i na závěru, že stát může požadovat regresní úhradu po zaměstnancích této organizační složky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, nebo ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, publikované pod č. 40/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále viz VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017 s. 81)
51. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se proto projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 21Cdo 4639/2016, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, nebo ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, který byl publikován pod č. 46/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
52. Organizačními složkami státu jsou podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. mimo jiné též ministerstva a státní zastupitelství.
53. Státní zastupitelství podle čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.
54. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném do 30. 11. 2019, tj. v době, kdy před Okresním soudem v Domažlicích probíhalo trestní řízení vedené pod sp. zn. 1 T 219/2011 (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), definoval ve svém § 1 odst. 1 státní zastupitelství jako soustavu úřadů státu určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti státního zastupitelství, přičemž nestanoví-li zákon jinak, vykonávají dle § 3 odst. 1 tohoto zákona věci svěřené do působnosti státního zastupitelství státní zástupci. Podle § 4 tohoto zákona státní zastupitelství v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem a) je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu, b) vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda, c) působí v jiném než trestním řízení, d) vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon (odstavec 1). Státní zastupitelství se v souladu se svou zákonem stanovenou působností podílí na prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestných činů (odstavec 2).
55. Podrobnou úpravu pravomocí svěřených státnímu zastupitelství v trestním řízení obsahuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále též jen „t. ř.“, podle jehož § 2 odst. 3 (ve znění účinném do 30. 11. 2019) je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Státní zástupce je přitom spolu se soudem a policejními orgány řazen mezi orgány činné v trestním řízení (§ 12 odst. 1 t. ř.), z nichž však pouze státní zástupce se v řízení před soudem považuje spolu s osobou, proti níž se vede trestní řízení, jakož i spolu s dalšími v zákoně uvedenými osobami za stranu (§ 12 odst. 6 t. ř.) s tím, že na podporu svých stanovisek může navrhovat a provádět důkazy (§ 2 odst. 5 t. ř.).
56. Co se týče občanského soudního řízení, pak § 5 odst. 1 zákona o státním zastupitelství stanoví, že státní zastupitelství je oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení jen v případech, které stanoví zákon. Tato úprava je konkrétně obsažena v § 35 odst. 1 o. s. ř., podle kterého v zákonem stanovených případech může státní zastupitelství, popřípadě nejvyšší státní zástupce, podat návrh na zahájení řízení nebo do občanského soudního řízení vstoupit. Výčet řízení, jichž se může státní zastupitelství účastnit poté, co podá návrh na jeho zahájení nebo do něho vstoupí, pak obsahuje především § 8 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Oprávnění vstupu státního zastupitelství do řízení je rovněž upraveno v § 7c zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (týká se vstupu do zahájeného insolvenčního řízení, včetně incidenčních sporů a moratoria), v § 77 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, nebo v případě Nejvyššího státního zastupitelství též v § 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
57. Z nastíněného zákonného rámce upravujícího pravomoc státního zastupitelství neplyne, že by tato organizační složka státu byla oprávněna jednat za stát také v otázkách týkajících se odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to nejen v případech, v nichž tato škoda byla způsobena notářem, jak je tomu v nyní posuzované věci. Takové oprávnění naopak zákon svěřuje Ministerstvu spravedlnosti, když v souladu s § 6 odst. 1 a 2 písm. a) OdpŠk je zmíněné ministerstvo úřadem, který jménem státu v uvedených záležitostech jedná, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem. Toto ministerstvo je pak jako příslušná organizační složka státu povoláno jednat za stát také v soudním řízení, které je o předmětném nároku vedeno (§ 6 odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2020 – viz čl. III zákona č. 118/2020 Sb.), přičemž se může dohodnout s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby v tomto řízení jednal namísto něho (§ 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb.), jak se ostatně stalo i v nyní posuzované věci.
58. Organizační složka státu, do jejíž působnosti patří vystupovat za stát v nyní vedeném řízení o odškodnění nesprávného úředního postupu notáře, tedy není totožná s těmi, které se svou účastí podílely na trestním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 219/2011 a vyústilo v pravomocné odsouzení P. V. za trestný čin, kterého se měl dopustit mj. i v souvislosti s převzetím sporné částky 1 550 000 Kč od žalobcova právního předchůdce. Pouze Ministerstvo spravedlnosti přitom stíhá v rámci jeho zákonem vymezené působnosti tomu odpovídající povinnost uspokojit jménem státu oprávněné nároky osob, jež byly nesprávným úředním postupem notáře poškozeny, tak i povinnost ochránit majetek státu před takovými požadavky, jež sice byly z uvedeného titulu uplatněny, jednalo se však o nároky neoprávněné. Za situace, kdy však tato organizační složka státu v trestním řízení, v němž byly řešeny mj. i skutečnosti významné z pohledu následné odpovědnosti státu za škodu způsobenou předmětným nesprávným úředním postupem, za stát v postavení jedné z jeho stran nejednala, pročež zde nemohla skutkově a právně argumentovat a předkládat důkazy, znamenalo by přijetí dovolatelem prosazovaného závěru o bezpodmínečné závaznosti rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jenž by měl být aplikován i ve vztahu k dotčenému ministerstvu, závažný zásah do plnění uvedených povinností státu. Má-li zmíněné ministerstvo těmto svým povinnostem, které plní samostatně a nezávisle na jiných organizačních složkách státu (viz výše), dostát, a má-li současně dojít naplnění též ústavněprávní požadavek na zachování práva státu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jenž ve vztahu k řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. zaznívá ve shora popsané judikatuře Ústavního soudu, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že meze subjektivní závaznosti odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 219/2011 se v tomto řízení vůči žalované uplatní tak, jak konstatoval odvolací soud.
59. Žalovaná tedy v tomto řízení měla i přes existující pravomocný trestní rozsudek otevřenou možnost svými tvrzeními a navrženými důkazy zpochybnit také skutečnosti, jež byly ve zmíněném trestním řízení klíčové pro závěr, že P. V. spáchal trestný čin, za který byl odsouzen. Platí totiž, že v řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá.
60. Pakliže žalovaná zmíněné skutečnosti též v řízení zpochybnila, a to úspěšně, jak o tom svědčí skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterých žalobce ve výsledku neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že P. V. inkriminovaný obnos od žalobcova právního předchůdce skutečně převzal, tedy zjištění, která nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby v části týkající se požadavku na zaplacení částky 1 550 000 Kč s příslušenstvím založený na absenci vzniklé škody správný.
61. Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se žalobcova požadavku na náhradu škody v rozsahu odpovídajícím uvedené částce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
62. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšného žalobce zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Autor: -mha-