// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 04.01.2023
Složitost řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení
Ustálená judikatura vychází ze závěru, že určitá řízení lze považovat za typově složitější. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 Nejvyšší soud mezi tato řízení zařadil rovněž řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, a to z toho důvodu, že je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků. Nejinak je tomu rovněž v případě sporů z nekalosoutěžního jednání. I v těchto řízeních je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti je třeba vypracování znaleckých posudků. Nadto, v případě sporů z nekalosoutěžního jednání je více než v jiných sporech důležitá znalost judikatury Soudního dvora Evropské unie. Všechny tyto okolnosti tak vedou k závěru, že řízení, v nichž jde o spor z nekalosoutěžního jednání, lze považovat za řízení typově složitější.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelkou předestřená otázka, vztahující se k tomu, že již na úrovni soudu prvního stupně jsou tyto spory řešeny k tomu určeným specializovaným senátem. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že účelem soudní specializace je v případě takto vyčleněných řízení, mimo jiné, zajištění kvalifikovanějšího a časově efektivnějšího rozhodování v typově složitějších řízeních. Nelze se však ztotožnit s názorem dovolatelky, že daná speciální řízení, v nichž rozhodují k tomu určení specializovaní soudci, by měla z toho důvodu být považována za řízení nikoliv složitá, a měla by tudíž být postavena na roveň řízením průměrně složitým. Rovněž specializovaný soudce se totiž musí vypořádat s výše naznačenými právními, procesními i skutkovými složitostmi, jež daný typ řízení přináší. Byť lze předpokládat, že řízení vedené specializovaným samosoudcem (senátem) povede k rychlejšímu rozhodnutí ve věci, než kdyby tutéž věc rozhodoval jiný (nespecializovaný) soudce, neznamená to, že ke složitosti řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, případně výše přiměřeného zadostiučinění, nelze přihlížet vůbec, neboť ani po specializovaném soudci nelze vyžadovat, aby řízení, jež svou povahou spadá mezi řízení typově složitější, bylo ukončeno stejně rychle jako jiné průměrně složité řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 70/2022, ze dne 4. 10. 2022
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 45 C 72/2019-84, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se výše uvedené částky v řízení domáhá z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudních řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1009/2014 (dále jen „první posuzované řízení“) a pod sp. zn. 59 Cm 7/2014 (dále jen „druhé posuzované řízení“, společně dále jen „posuzovaná řízení“). První posuzované řízení bylo k návrhu R. M., R. T. a společnosti XY., proti odpůrkyni – nynější žalobkyni zastoupené shodným právním zástupcem jako v nynějším řízení, zahájeno dne 11. 2. 2014, následující den soud nařídil předběžné opatření, kterým návrhu vyhověl, zakázal odpůrkyni uvádět na trh toaletní papír s označením popsaným v návrhu, zároveň uložil žalobcům, aby v dané věci podali žalobu. Ti tak učinili 14. 3. 2014, čímž bylo zahájeno druhé posuzované řízení, následně byla v přibližně měsíčních intervalech rozeslána žaloba, na kterou bylo reagováno vyjádřením, obě strany následně podávaly přibližně v měsíčních intervalech repliky i dupliky, v řízení byla zjištěna nečinnost mezi dnem 27. 5. 2014, kdy přišlo vyjádření žalovaného a 31. 10. 2014, kdy byl připojen spis 2Nc 1009/2014. V lednu 2015 bylo nařízeno přípravné jednání na březen 2015. Toto jednání proběhlo, přičemž byli účastníci informováni o výsledcích přípravy a žalobci byli i vyzváni k doplnění tvrzení a důkazů, zároveň již tehdy soud informoval účastníky, že dle jeho názoru je označení toaletního papíru užívané žalovanou zaměnitelné s označením toaletního papíru, ke kterému mají ochrannou známku či licenci k ní žalobci. Dne 15. 4. 2015 splnili žalobci povinnost uloženou jim při přípravném jednání. Jednání stanovené na 18. 8. 2015 bylo zrušeno. Dne 21. 8. 2015 byly vyžádány zprávy a nařízeno jednání na 8. 12., to však bylo zrušeno pro omluvu žalované. Dne 5. 1. 2016 byl spis předán s ohledem na změnu rozvrhu práce jinému senátu, ten jednání nejprve nařídil na 7. 3., další jednání bylo nařízeno na 9. 5., odročeno na 23. 5., kdy byl proveden mimo jiné výslech znalce a zároveň soud vydal rozsudek, kterým žalobě zcela vyhověl. Uložil žalované, aby se zdržela uvádění na trh a prodeje toaletních výrobků s označením uvedeným v rozsudku (výrok I.), soud i uložil žalované povinnost toaletní papíry s uvedeným označením z trhu stáhnout (výrok II.), žalované uložil i povinnost zaplatit žalobcům 410 000 Kč (výrok III.) a rovněž rozhodl o nákladech řízení.
4. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve výrocích III a IV ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 7. 2017. Soud prvního stupně poté dne 28. 8. 2017 vyzval účastníky k doplnění tvrzení, a to na základě závazného právního názoru Vrchního soudu v Praze. Jednání poté nařídil na 22. 1. 2018, kdy rovněž připustil změnu žalobního petitu tak, aby bylo zřejmé, jaké částky se každý z žalobců domáhá. Poté znovu vydal rozsudek, kterým žalobcům zcela vyhověl, žalobci a) a rovněž i žalobci b) přiznal částku 100 000 Kč, žalobci c) přiznal zbývajících 210 000 Kč a rovněž rozhodl o nákladech řízení. Dne 26. 1. 2018 soud rozsudek rozeslal účastníkům, 6. 2. 2018 bylo ve věci podáno blanketní odvolání následně doplněné. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 20. 3. 2018. Ten vyzval účastníky ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, zástupce žalované s tím nesouhlasil. Soud poté nařídil jednání na 19. 11. 2018 a v něm rozsudek ve věci samé potvrdil, ve výroku II jej částečně změnil ohledně nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 1. 2019.
5. Odvolací soud dále částečně zopakoval dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 59 Cm 7/2014 a doplnil dokazování rozvrhem práce téhož soudu. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 153/2016-208, kterým bylo poprvé rozhodnuto o odvolání žalované ve druhém posuzovaném řízení, odvolací soud zjistil, že Vrchní soud v Praze podrobně i s odkazem na citovanou odbornou literaturu a rozsudky Soudního dvora EU i Nejvyššího soudu zdůvodnil opodstatněnost žalobou uplatněného nároku na uložení povinnosti zdržet se uvádění na trh a rovněž i povinnosti stáhnout z trhu toaletní papíry s vyobrazením použitým žalovaným s tím, že se o porušení ochranné známky jedná. Ve vztahu k třetímu uplatněnému nároku Vrchní soud v Praze poukázal na to, že dle § 5 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPzPV), má oprávněná osoba právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Na straně 9 svého rozsudku pak odvolací soud podrobně rozvedl předpoklady úspěšnosti každého z uplatněných nároků, přičemž nejprve poukázal na to, že dle § 5 odst. 2 a 3 ZVPzZV může soud na návrh stanovit výši těchto nároků paušální částkou nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku (v případě nevědomého porušení ve výši jednonásobku). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se naplněním zákonných předpokladů u takto uvedených jednotlivých nároků důsledně dle ZVPzPV a příslušných ustanovení o. z. nezabýval, navíc v tomto ohledu trpí deficitem sama žaloba, kde nejsou uplatněné nároky uvedeny zcela jednoznačně. Dále rovněž poukázal na to, že každý z žalobců je ve vztahu k uplatněnému nároku dle ZVPzPV v samostatném procesním postavení, musí tedy v žalobě upřesnit, jakou částku požaduje. Soud prvního stupně na základě pokynů odvolacího soudu vyzval žalobce k doplnění žaloby, ti s odkazem i na znalecký posudek uvedli, že předmětnou částku požadují jako paušální náhradu dle § 5 odst. 2 ZVPzPV a dále i s ohledem na své spoluvlastnické podíly k známce a rozsah licence upřesnili, že žalobci a) a b) požadují každý 100 000 Kč a žalobce c) 210 000 Kč. Městský soud v Praze pak po provedeném jednání rozsudkem z 22. 1. 2018 žalobě vyhověl a k odvolání žalované Vrchní soud v Praze svým rozsudkem č. j. 3 Cmo 63/2018-260 rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil, částečně jej změnil v nákladovém výroku. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že výše paušální náhrady na úhradu všech tří nároků odpovídá znaleckému posudku a shodně jako soud prvního stupně akceptoval i rozdělení této náhrady mezi tři žalobce, neboť každý ze žalobců a/ a b/ má spoluvlastnický podíl k ochranné známce ve výši ideální 1/2, třetí žalobce má licenci k celé ochranné známce.
6. Odvolací soud z posuzovaného spisu dále zjistil, že věc 59 Cm 7/2014 byla s účinností od 5. 1. 2016 přikázána do senátu 32 Cm, v té době již senát 59 Cm nebyl dle rozvrhu práce obsazen. Dle téhož rozvrhu práce, – části páté – agenda obchodní, insolvenční a veřejných rejstříků, bodu 2 písm. a) jsou v agendě Cm rozhodovány i věci dle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jde-li o spory vyplývající z práva průmyslového vlastnictví, dle zvláštní části tato agenda po celou dobu příslušela oddělení 32 Cm, které tyto věci rozhodovalo v senátu.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka řízení nebyla zásadně ovlivněna postupem soudu v posuzovaném řízení. Úkony soudu v průběhu celého řízení na sebe v zásadě plynule navazovaly. Byť postup soudu v řízení nebyl zcela ideální, lze obhájit existenci dvou období v délce několika měsíců, kdy soudem úkon učiněn nebyl. Prvé období od konce května do října 2015 spadá v rozhodující části do období letních dovolených, druhé období mezi prvním předložením věci Vrchnímu soudu a jeho rozhodnutím lze obhájit poukazem na složitost věci. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně týkající se toho, že by měl být rozsudek soudu prvního stupně v posuzovaném řízení ve výroku III a závislém výroku IV odvolacím soudem zrušen pro závažné procesní vady. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by každá procesní vada v řízení, která byla případně i vytknuta odvolacím soudem, znamenala, že v jejím důsledku lze řízení charakterizovat jako nepřiměřeně dlouhé. Ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu v posuzovaném řízení vyplývá, že si soud prvního stupně dostatečně neujasnil povahu uplatněného finančního nároku dle § 5 odst. 1 ZVPzPV a v důsledku toho ani žalobce nevyzval k doplnění a upřesnění žalobních tvrzení a důkazů. Taková skutečnost, kdy odvolací soud posoudí věc odchylně od soudu prvního stupně, který v důsledku svého chybného právního názoru řádně nesplnil svou poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., je pak vždy důvodem pro zrušující usnesení odvolacího soudu (§ 213b odst. 2 o. s. ř.) a v soudní praxi se i jedná o častý důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Právě taková situace byla důvodem pro kasační rozhodnutí Vrchního soudu, jenž poukázal na potřebu řádného poučení dle § 118a o. s. ř. dle jím vyjádřeného závazného právního závěru. I v případě právního posouzení samostatného procesního společenství žalobců se jedná o skutečnost, která má svůj základ v hmotném právu, zde však odvolací soud i s ohledem na vzájemný vztah žalobců (žalobce b/ byl jediným společníkem žalobce c/) konstatoval, že tento další důvod byl odvolacím soudem zmíněn, jednalo se však o vadu, kterou by bylo možno napravit na základě změny žaloby i v odvolacím řízení, pokud by ovšem neexistovalo výše zmíněné nedostatečné hmotněprávní posouzení uplatněného nároku soudem prvního stupně. Odvolací soud tedy k této otázce shrnul, že v dané věci nelze dovodit v postupu soudu existenci takových procesních vad, pro které by bylo možno dovodit, že celková délka řízení byla nepřiměřená.
8. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé především z důvodu jeho složitosti. Nedůvodnou shledal námitku žalobkyně, že je namístě očekávat dosažení obvyklé délky řízení, pokud na projednávaný spor existuje u soudu specializace. Soudní specializace má napomoci rychlejšímu vyřizování věcí, chybný je však závěr žalobkyně, že v takovém případě lze věc při správném postupu vždy vyřídit v krátké době. Rozhodující pro délku řízení je povaha věci, přitom specializace soudních oddělení jsou často zřizovány na věci ze své povahy skutkově i právně složité (např. věci s cizím prvkem, věci pracovní, u některých soudů i vypořádání SJM či náhrada škody na zdraví). Řízení v těchto sporech i při správném postupu trvá násobky délky obvyklých sporů. Posuzované řízení, ve kterém byl uplatněn nárok na obranu průmyslového práva k ochranné známce před nekalosoutěžním jednáním, je právě takovým případem typově složité věci. Tento spor je jediným občanskoprávním sporem, ve kterém již před soudem prvního stupně rozhoduje senát složený ze třech soudců z povolání (§ 36a odst. 3 o. s. ř. a § 6 ZVPzPV), což obecně svědčí o hmotněprávní náročnosti těchto sporů. Pro rozhodnutí je pak více než v jiných sporech důležitá nejen znalost zákona a české judikatury, ale i s ohledem na jednotný trh EU jsou zde důležité i judikáty Soudního dvora EU, jak vyplývá i z odůvodnění prvého rozsudku Vrchního soudu v Praze. Při složitosti řízení je dále i nutno zohlednit, že jeho předmětem bylo více nároků, byť souvisejících, a rovněž i skutečnost, že pro výši jednoho z uplatněných nároků bylo rozhodující znalecké posouzení – řízení bylo prodlouženo i omluvou znalce z jednání. O věci dvakrát rozhodoval soud prvního stupně i odvolací soud. Prvý rozsudek odvolacího soudu v odůvodnění potvrzujících výroků shledal důvodným sám základ nároku vůči společnosti OKSTAR, spol. s r.o., věc byla sice zrušena k upřesnění žaloby ohledně požadovaného finančního plnění, znalecké posouzení paušální náhrady uplatněných nároků dle § 5 ZVPzPV, ve výši 410 000 Kč však již tehdy bylo k dispozici. Je-li význam řízení jako jedno z rozhodných kritérií při posuzování přiměřenosti délky řízení spojován i s nejistotou ohledně jeho výsledku, zde lze i konstatovat, že tato nejistota byla u žalobkyně (v posuzovaném řízení žalované) snížená minimálně po 3 letech a 5 měsících, kdy nabyl právní moci prvý rozsudek Vrchního soudu v Praze. Za této situace odvolací soud obiter dictum dovodil, že na délce řízení se projevil i nesouhlas společnosti OKSTAR, spol. s r.o., s tím, aby o jejím odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze svým druhým rozsudkem bez nařízení jednání. Pro úplnost odvolací soud dodal, že argumentace žalobkyně závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2389/2015, 30 Cdo 689/2015 a 30 Cdo 3044/2016 je v dané věci nepřípadná. Všechny tyto rozsudky řeší vliv přerušení řízení na posouzení přiměřenosti délky řízení, v dané věci ale řízení přerušeno nebylo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly. Přípustnost dovolání je dle dovolatelky dána též z toho důvodu, že dovoláním napadeným rozsudkem bylo porušeno základní právo dovolatelky na spravedlivý proces a právo dovolatelky na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci, neboť závěry odvolacího soudu jsou zjevně v rozporu s principem právní jistoty. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěry soudů nižších stupňů o přiměřenosti délky řízení jsou zcela excesivní, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2056/2019. Celková délka posuzovaného řízení v rozsahu 4 let a 11,5 měsíce byla dle žalobkyně způsobena převážně postupem soudu prvního stupně v posuzovaném řízení. Dovolatelka považuje za nelogický závěr odvolacího soudu, jenž hodnotil postup soudu prvního stupně v posuzovaném řízení tak, že si tento soud neujasnil předmět sporu. Odkazuje na § 43 o. s. ř. Pokud soud prvního stupně rozhodoval o neurčitém návrhu, pak nelze hovořit o řádném výkonu státní moci, resp. jde o hrubou vadu řízení zakládající zmatečnost rozhodování. Dovolatelka tak vymezuje následující otázku, o níž dovolací soud dosud nerozhodoval: „Zda meritorní rozhodování soudu o neurčitém návrhu je zmatečným postupem či postupem závažným způsobem porušujícím procesní pravidla a je nutno jej takto hodnotit ve smyslu kritéria postupu orgánu veřejné moci?“
10. Pokud by soud prvního stupně nepochybil, řízení by skončilo 26. 6. 2017 a nemuselo by trvat další 1 rok a 7 měsíců, což představuje 30 % celkové délky posuzovaného řízení. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020.
11. Přiměřená délka řízení dle judikatury odpovídá cca 2 letům na 2 stupních soudní soustavy. Posuzované řízení, je svou délkou 2,5 násobkem této délky. Dovoláním napadený rozsudek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014. Dovolatelka dále srovnává délku posuzovaného řízení se statistickými daty dle The 2020 EU Justice Scoreboard, Quantitative data, dle nichž je odhadovaná délka soudního řízení na dvou stupních soudní soustavy v České republice 224 dní. Již z tohoto srovnání plyne, že délka 4 let a 11 měsíců je nepřiměřená.
12. Dovolatelka dále poukazuje na průtah v řízení před odvolacím soudem. Od doručení spisu odvolacímu soudu do nařízení jednání uplynulo 8 měsíců, což je dle dovolatelky nepřiměřená doba. Dovoláním napadený rozsudek je tak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014.
13. Dovolatelka považuje za nelogický závěr implicitně vyslovený odvolacím soudem, že posuzované řízení bylo složité z důvodu speciálního nároku, a to pro specialistu konajícího v rámci své specializace. Dovoláním napadený rozsudek je tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15.
14. Dovolatelka dále uvádí, že dovoláním napadený rozsudek dále závisí na vyřešení následujících otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
a. Zda je možné vycházet z typové složitosti věci?
b. Zda při odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení existuje presumpce složitosti některých nároků?
c. Zda existují typově složité věci pro odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení?
d. Zda nárok z nekalosoutěžního jednání je možno bez dalšího označit za složitý?
e. Zda lze nárok označit za složitý, pokud věc rozhoduje pro tento nárok specializovaný samosoudce / senát soudu?
15. Dovoláním napadený rozsudek je dále v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010.
16. Posuzované řízení probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy. Z tohoto hlediska dovolatelka vymezuje jako dosud neřešené následující otázky:
a. Zda při odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení lze zohlednit instančnost řízení při využití pouze řádného opravného prostředku?
b. Zda dvouinstanční řízení lze zohlednit v rámci kritéria složitosti řízení.
17. Dle dovolatelky lze z hlediska instančnosti řízení aplikovat kritérium složitosti pouze při využití mimořádného opravného prostředku. Zohlednění již řádného opravného prostředku popírá základy systému české justice, jenž spočívá na dvouinstančním řízení.
18. Dále dovolatelka namítá, že odkazovala na srovnání svého nároku s nárokem uplatněným jiným poškozeným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 28/2017. Tamní posuzované řízení trvalo 4 roky a 9 měsíců, přičemž dané řízení bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, ač šlo o složitější řízení, jež rovněž probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a rovněž první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro závažné vady jako v nynější věci. Dovolatelka rovněž odkazuje v rámci uvedeného řízení na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 51 Co 319/2020-137, a rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 1907/2018-104. Dále dovolatelka pro srovnání odkazuje na další rozsudky Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud tudíž zasáhl do základního práva dovolatelky, neboť porušil princip právní jistoty.
19. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
23. Nejvyšší soud předně připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
24. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2056/2019 Nejvyšší soud zopakoval ustálený judikatorní závěr, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk], přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15). Současně třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své judikatuře zpravidla toleruje jeden průtah v řízení, a to i v délce cca dvou let (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99, § 192), pokud celková délka řízení není nepřiměřená (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 32842/96, § 110).
25. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neocitá v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, neboť součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, není při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci závěr o tom, že by rozhodnutí soudu druhého stupně učiněné v posuzovaném řízení bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Výsledek řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku nemá sám o sobě bez dalšího vliv na hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. V rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, Nejvyšší soud vyložil, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Státu však k tíži v rámci uvedeného kritéria přičítat lze, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. byl-li postup orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, v rozporu s procesními předpisy. Pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však neplyne, že by některá z výše jmenovaných skutečností v posuzovaném řízení nastala. Důvodem částečného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v posuzovaném řízení byla ta okolnost, že žalobci jeden z žalovaných nároků v řízení žádali společně a nerozdílně, aniž by byli v postavení solidárních věřitelů. Uvedená nesprávnost tudíž nemá svůj původ v procesních předpisech, ale již v hmotném právu. Nejde tak o prostý rozpor s procesními předpisy, pokud soud prvního stupně v posuzovaném řízení se shodně jako žalující strana mýlil ohledně hmotněprávní povahy plurality věřitelů, v kterémžto důsledku neodhalil vadu žaloby a nevyzval k jejímu odstranění. Otázky výše vymezené pod body 9 a 10 tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
26. Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Ze žádného z žalobkyní označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (ani ze statistických dat Evropské komise, na která žalobkyně poukazovala) také neplyne, že by přiměřená délka soudního řízení měla činit vždy právě dva roky. Odvolací soud tak vyhověl požadavkům plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu i tím, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel z konkrétních zjištěných okolností, jež se k tomuto řízení vztahovaly a toto řízení provázely, a nikoliv z hypoteticky uvažovaného „ideálního“ případu, jak žalobkyně v dovolání prosazuje. Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení, tím spíše pak z těchto jiných řízení bez dalšího dovozovat, že délka posuzovaného řízení představuje délku nepřiměřenou. Otázky výše vymezené pod body 11 a 18 tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
27. Námitku, že odvolací soud měl délku 8 měsíců od doručení spisu na odvolací soud do nařízení jednání posoudit jako průtah v řízení, dovolatelka uvádí poprvé až v rámci dovolání. Uvedenou námitkou se tudíž odvolací soud nezabýval, pročež nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Námitka výše vymezená pod bodem 12 tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
28. V rozsudku ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Při posouzení složitosti řízení je třeba přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak ke skutkové či hmotně právní složitosti případu. V civilních věcech jsou považována za typově složitější řízení například restituční spory ohledně velkého množství majetku, řízení o stanovení výživného při změnách v majetkových poměrech účastníků nebo insolvenční řízení s větším množstvím incidenčních sporů či řízení ve věcech kapitálových společností.“ Z uvedeného tak plyne, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že lze vysledovat taková řízení, která již ze své povahy jsou řízeními složitějšími. Otázky výše vymezené pod bodem 14 písm. a), b) a c) a pod bodem 15 tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
29. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Nejvyšší soud dále ve své judikatuře již několikrát uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021). Otázky výše vymezené v bodě 16 a 17 tak nejsou otázkami, které by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly řešeny, tudíž tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají.
30. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek výše vymezených pod body 13 a 14 písm. d) a e), tedy zda v případě, kdy je věc na základě rozvrhu práce rozhodována specializovaným senátem (příp. specializovaným samosoudcem), lze danou věc v rámci kritéria složitosti řízení hodnotit jako typově složitou, a zda tato typová složitost dopadá i na spory z nekalosoutěžního jednání.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání není důvodné.
32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
33. V bodě 28 tohoto rozhodnutí dovolací soud již vyložil, že ustálená judikatura vychází ze závěru, že určitá řízení lze považovat za typově složitější. V rozsudku ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, Nejvyšší soud mezi tato řízení zařadil rovněž řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, a to z toho důvodu, že je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků. Nejinak je tomu rovněž v případě sporů z nekalosoutěžního jednání. I v těchto řízeních je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti je třeba vypracování znaleckých posudků, jak tomu bylo i v nyní posuzovaných řízeních. Nadto, jak správně uvedl odvolací soud, v případě sporů z nekalosoutěžního jednání je více než v jiných sporech důležitá znalost judikatury Soudního dvora Evropské unie. Všechny tyto okolnosti tak vedou k závěru, že řízení, v nichž jde o spor z nekalosoutěžního jednání, lze považovat za řízení typově složitější.
34. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani druhá dovolatelkou předestřená otázka, vztahující se k tomu, že již na úrovni soudu prvního stupně jsou tyto spory řešeny k tomu určeným specializovaným senátem. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že účelem soudní specializace je v případě takto vyčleněných řízení, mimo jiné, zajištění kvalifikovanějšího a časově efektivnějšího rozhodování v typově složitějších řízeních. Nelze se však ztotožnit s názorem dovolatelky, že daná speciální řízení, v nichž rozhodují k tomu určení specializovaní soudci, by měla z toho důvodu být považována za řízení nikoliv složitá, a měla by tudíž být postavena na roveň řízením průměrně složitým. Rovněž specializovaný soudce se totiž musí vypořádat s výše naznačenými právními, procesními i skutkovými složitostmi, jež daný typ řízení přináší. Byť lze předpokládat, že řízení vedené specializovaným samosoudcem (senátem) povede k rychlejšímu rozhodnutí ve věci, než kdyby tutéž věc rozhodoval jiný (nespecializovaný) soudce, neznamená to, že ke složitosti řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, případně výše přiměřeného zadostiučinění, nelze přihlížet vůbec, neboť ani po specializovaném soudci nelze vyžadovat, aby řízení, jež svou povahou spadá mezi řízení typově složitější, bylo ukončeno stejně rychle jako jiné průměrně složité řízení.
35. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do dovolatelkou namítaných ústavním pořádkem garantovaných základních práv dovolatelky.
36. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-