// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 15.12.2022
Nepřiměřená délka řízení v důsledku opravy výroku rozsudku
I. V případě opravy rozsudku či usnesení podle § 164 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) je třeba vycházet především z toho, že by se mělo jednat o opravu zřejmých pochybení v psaní, v počtech či o jiné zřejmé nesprávnosti, které byly zapříčiněny činností soudu, a v zásadě by tím nemělo docházet ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, kterým je soud vázán v okamžiku jeho vyhlášení. Jestliže však ke změně obsahu rozhodnutí opravou jeho výroku dojde, je podle § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř. možné proti němu podat odvolání do patnácti dnů od právní moci opravného usnesení. Pakliže účastník řízení tohoto práva využije, dochází k prolomení právní moci opraveného výroku a výroků na něm závislých.
Z právě uvedeného je tedy třeba dovodit, podobně jako v případě žaloby pro zmatečnost, že dojde-li v důsledku opravy rozhodnutí podle výše uvedených ustanovení ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, a tím i k možnosti prolomení jeho právní moci, bude při posuzování porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení nezbytné započíst do celkové doby řízení i ten časový úsek, který je ohraničen právní mocí opravovaného rozhodnutí na jedné straně a podáním návrhu na vydání opravného usnesení či doručením opravného usnesení vydaného bez návrhu účastníkům řízení na straně druhé. V takovém případě totiž dochází k otevření možnosti zvrátit výsledek původního řízení, a to zpravidla toliko v důsledku pochybení na straně orgánu veřejné moci (soudu). Z hlediska formálního sice není vydání opraveného usnesení či podání návrhu na jeho vydání (mimořádným) opravným prostředkem (jako v případě žaloby pro zmatečnost), avšak fakticky má nutnost vydání opravného usnesení podobné příčiny (pochybení na straně soudu) a podobné následky (možnost znovuotevření řízení ve věci samé) jako právě (důvodná) žaloba pro zmatečnost.
II. Na rozdíl od případu žaloby pro zmatečnost, kdy posléze potvrzená domněnka o existenci důvodu pro podání uvedené žaloby (spočívající v závažném procesním pochybení na straně soudu) zpravidla zakládá silné pochybnosti a nejistotu ohledně správnosti výsledku řízení, existence zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí (ať už přehlédnutá či povšimnutá) naopak takovou nejistotu zpravidla nezakládá, neboť většinou nevede (neměla by vést) k jinému rezultátu řízení, tedy k odlišnému posouzení práv a povinností účastníků řízení. Ostatně nemajetková újma nemusí obecně účastníkům řízení vznikat ani tehdy, jestliže posuzované řízení formálně probíhá. Uvedená úvaha se však již pojí s posouzením přiměřenosti formy či výše přiznaného zadostiučinění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 290/2022, ze dne 13. 9. 2022
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 164 o. s. ř.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 7. 2020 domáhala zaplacení částky 850 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dvou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10, a to řízení vedeného pod sp. zn. 14 C 115/2010 (dále též jen „posuzované řízení č. 1“), ve vztahu k němuž se domáhala zadostiučinění ve výši 450 000 Kč, a řízení vedeného pod sp. zn. 14 C 189/2011 (dále též jen „posuzované řízení č. 2“), stran kterého se domáhala zadostiučinění ve výši 400 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 43 C 74/2020-74, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 70 Co 254/2021-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že soud konstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 189/2011 bylo porušeno právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak jej co do zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 850 000 Kč s úrokem z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu. V posuzovaném řízení č. 1 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2009 proti Úřadu městské části Praha 15. Dané řízení bylo zahájeno dne 22. 12. 2010 a soud dne 27. 4. 2011 rozhodl rozsudkem pro uznání, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2011. Dne 2. 2. 2017 podala žalobkyně návrh na opravu rozsudku, kterým se domáhala opravy jeho výroku, konkrétně data výpovědi z pracovního poměru. Soud zmíněnému návrhu vyhověl opravným usnesením ze dne 14. 7. 2017. Jelikož se oprava rozhodnutí týkala výroku rozsudku, podal proti němu žalovaný dne 4. 8. 2017 odvolání, na jehož základě byl odvolacím soudem rozsudek pro uznání změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, přičemž dovolání podané žalobkyní proti uvedenému rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Ústavní stížnost byla následně odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2018. Podáním ze dne 18. 1. 2018 žalobkyně opravila žalobu tak, že za žalovaného označila Městskou část Praha 15. Shora uvedený obvodní soud po následném posouzení věci žalobu zamítl, což potvrdil i odvolací soud. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že celková délka řízení činila 4 roky a 7 měsíců, přičemž do této doby nezapočetl období po nabytí právní moci rozsudku pro uznání do podání návrhu na opravu výroku rozsudku pro uznání s odůvodněním, že neprobíhalo-li v dané době řízení, nemohla žalobkyni vzniknout žádná újma.
5. Ohledně posuzovaného řízení č. 2, v němž se žalobkyně domáhala určení trvání pracovního poměru proti Městské části Praha 15, soud zjistil, že dané řízení bylo žalobkyní zahájeno dne 19. 10. 2011, přičemž její žalobu soud dne 27. 6. 2012 zamítl. Odvolací soud prvostupňový rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, načež dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 4. 12. 2014. Žalobkyně podala ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 1. 4. 2016 předchozí rozhodnutí zrušil. Ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10, který rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 určil, že pracovní poměr žalobkyně trvá. Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2020 změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl, a tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 10. 2020. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že celková délka posuzovaného řízení č. 2 činila 8 let a 11 měsíců.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Zhodnotil, že postup soudů byl plynulý a průtahy nezjistil, a s odkazem na § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zhodnotil, že celková délka obou posuzovaných řízení odpovídala skutkové, procesní a právní složitosti věci, a tudíž nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
7. Odvolací soud v případě posuzovaného řízení č. 1 vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry a v tomto rozsahu jeho rozhodnutí rovněž potvrdil. Neztotožnil se však se závěry týkajícími se posuzovaného řízení č. 2. Po doplnění dokazování procesním spisem uzavřel, že řízení v délce 8 let a 11 měsíců, i přesto, že v něm rozhodovaly (a to i opakovaně) soudy všech tří stupňů, jakož i Ústavní soud, nelze považovat za přiměřenou. S ohledem na podstatný podíl žalobkyně na délce daného řízení a na to, že od 18. 1. 2018 byl význam zmíněného řízení pro žalobkyni nepatrný (neboť svého cíle mohla dosáhnout v již dříve zahájeném řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 proti témuž žalovanému), dospěl odvolací soud k závěru, že podle § 31a odst. 2 OdpŠk je odpovídající formou odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení č. 2 konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Napadený rozsudek proto v tomto smyslu změnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I včasným dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle dovolatelky ve vztahu k posuzovanému řízení č. 1 nesprávně posoudil otázku, zda lze dobu uplynuvší od právní moci rozsudku do podání návrhu na opravu jeho výroku započítat do celkové délky řízení. V tomto ohledu zejména namítla, že důvodem vydání opravného usnesení byla chyba v psaní, kterou podle § 164 občanského soudního řádu opraví předseda senátu v rozsudku kdykoliv i bez návrhu. Jelikož došlo k zavinění na straně státu, mělo být i toto (téměř šestileté) období započítáno do celkové délky řízení. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, například s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 38/2000. Žalobkyně rovněž v dovolání upozorňuje na to, že odvolací soud nesprávně interpretoval bod 10 usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3345/18, v němž Ústavní soud již provedl posouzení délky posuzovaného řízení č. 1 s konstatováním, že o nepřiměřené délce řízení nemůže být sporu.
10. Jde-li o otázku přiznaného přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení č. 2, domnívá se žalobkyně, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4923/2009), jestliže nepřihlédl k závažnosti důvodů, pro které bylo toto řízení vedeno, shledal-li v tomto řízení soud naléhavý právní zájem na určení toho, zda pracovně právní vztah žalobkyně trvá. Žalobkyně je toho názoru, že odvolací soud měl správně rozhodnout, že má právo na zadostiučinění ve formě peněžitého plnění.
11. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve vymezeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry, pročež navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Námitka dovolatelky, jíž oponuje závěru odvolacího soudu o adekvátnosti stanovené formy přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení č. 2, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
18. Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
19. Rozsudek odvolacího soudu v tomto směru se tak nepříčí dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže je jeho závěr o adekvátnosti přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva odůvodněn tím, že žalobkyně se na délce řízení podílela a že od jisté doby (od 18. 1. 2018) byl význam tohoto řízení pro žalobkyni nepatrný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, či ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1601/2021).
20. Jestliže dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud nepřihlédl „k závažnosti důvodů pro vedení tohoto druhého řízení“, byl-li soudem v tomto řízení shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pak přehlíží, že závěr odvolacího soudu vztahující se k poklesu významu předmětu posuzovaného řízení č. 2 pro žalobkyni spočívá v tom, že po odstranění vad žaloby v posuzovaném řízení č. 1 ztratilo posuzované řízení č. 2 pro žalobkyni význam, nikoliv v tom, zda byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Argumenty dovolatelky se tak v této části míjí se závěry odvolacího soudu. Dovolatelčin nesouhlas s přiznanou formou zadostiučinění je navíc ve vztahu k vymezení otázky přípustnosti dovolání provázen odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, v němž se však dovolací soud zabýval zcela jinou problematikou, a to tím, zda při posuzování délky řízení je potřeba v případech, kdy došlo k přerušení řízení, vycházet z celkové doby řízení, nebo pouze z průtahů v době, kdy řízení nebylo přerušeno.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky (vztahující se k posuzovanému řízení č. 1), zda lze dobu uplynuvší od právní moci rozsudku do podání návrhu na opravu jeho výroku započítat do celkové délky řízení, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
23. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
24. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu kritéria celkové délky řízení v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk Nejvyšší soud uvedl, že se konec relevantní doby trvání řízení pojí s okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta).
25. Nejvyšší soud ve své judikatuře též opakovaně uvádí, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela, nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, který byl uveřejněný pod číslem 112/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, nebo ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
26. Pro řešení v dovolání položené otázky jsou rovněž relevantní závěry Nejvyššího soudu týkající se zohlednění časového úseku uplynuvšího od právní moci rozhodnutí ve věci samé do podání žaloby pro zmatečnost či žaloby na obnovu řízení.
27. Ve vztahu k řízení o žalobě pro zmatečnost Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, dospěl k závěru, že toto řízení je pro účely stanovení celkové délky řízení nutno posuzovat jako integrální součást řízení, ve vztahu k němuž byla taková žaloba podána, přičemž je nutné do celkové délky řízení započítat i dobu, která případně uplynula od skončení řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, do podání této žaloby k soudu, a to tehdy, bude-li zmatečnost potvrzena.
28. Ve vztahu k řízení o žalobě na obnovu (občanského soudního) řízení naopak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, který byl uveřejněný pod číslem 112/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. K tomu doplnil, že umožňuje-li právní řád nad rámec povinností uložených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodů pochybení rozhodujících orgánů, pak řízení, v němž je rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku. V případě, že bude povolena obnova řízení, čímž dojde k prolomení právní moci rozhodnutí, však již je nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 320/2018, nebo rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4011/2016).
29. V případě opravy rozsudku či usnesení podle § 164 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) je třeba vycházet především z toho, že by se mělo jednat o opravu zřejmých pochybení v psaní, v počtech či o jiné zřejmé nesprávnosti, které byly zapříčiněny činností soudu, a v zásadě by tím nemělo docházet ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, kterým je soud vázán v okamžiku jeho vyhlášení. Jestliže však ke změně obsahu rozhodnutí opravou jeho výroku dojde, je podle § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř. možné proti němu podat odvolání do patnácti dnů od právní moci opravného usnesení. Pakliže účastník řízení tohoto práva využije, dochází k prolomení právní moci opraveného výroku a výroků na něm závislých (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod č. 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2342/2010).
30. Z právě uvedeného je tedy třeba dovodit, podobně jako v případě žaloby pro zmatečnost (viz výše), že dojde-li v důsledku opravy rozhodnutí podle výše uvedených ustanovení ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, a tím i k možnosti prolomení jeho právní moci, bude nezbytné započíst do celkové doby řízení i ten časový úsek, který je ohraničen právní mocí opravovaného rozhodnutí na jedné straně a podáním návrhu na vydání opravného usnesení či doručením opravného usnesení vydaného bez návrhu účastníkům řízení na straně druhé. V takovém případě totiž dochází k otevření možnosti zvrátit výsledek původního řízení, a to zpravidla toliko v důsledku pochybení na straně orgánu veřejné moci (soudu). Z hlediska formálního sice není vydání opraveného usnesení či podání návrhu na jeho vydání (mimořádným) opravným prostředkem (jako v případě žaloby pro zmatečnost), avšak fakticky má nutnost vydání opravného usnesení podobné příčiny (pochybení na straně soudu) a podobné následky (možnost znovuotevření řízení ve věci samé) jako právě (důvodná) žaloba pro zmatečnost.
31. Dovolací soud nepřehlédl, že v daném případě byla potřeba vydání opravného usnesení zapříčiněna i tím, že žalobkyně v žalobním petitu uvedla nesprávné datum výpovědi z pracovního poměru (2. 12. 2009), avšak ze zjištění soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že v žalobních tvrzeních bylo uvedeno správné datum této výpovědi (2. 12. 2010), a jednalo se tedy o odstranitelnou vadu žaloby. Skutečnost, že soud prvního stupně v posuzovaném řízení nevedl žalobkyni k odstranění této vady a namísto toho vydal rozsudek pro uznání s chybným datem výpovědi uvedeným ve výroku, vedla nakonec k potřebě vydání opravného usnesení, a následně (jako jeden z důvodů) ke zrušení rozsudku pro uznání.
32. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že právě uvedený závěr nevylučuje správnost úvahy odvolacího soudu, že po dobu od právní moci rozhodnutí ve věci samé do okamžiku podání návrhu na jeho opravu, tedy po dobu, kdy soudní řízení formálně neprobíhá, nemohla žalobkyni vznikat žádná nemajetková újma, která se v případě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v zásadě pojí s nejistotou ohledně výsledku řízení. V tomto ohledu dospívá dovolací soud k závěru, že na rozdíl od případu žaloby pro zmatečnost, kdy posléze potvrzená domněnka o existenci důvodu pro podání uvedené žaloby (spočívající v závažném procesním pochybení na straně soudu) zpravidla zakládá silné pochybnosti a nejistotu ohledně správnosti výsledku řízení, existence zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí (ať už přehlédnutá či povšimnutá) naopak takovou nejistotu zpravidla nezakládá, neboť většinou nevede (neměla by vést) k jinému rezultátu řízení, tedy k odlišnému posouzení práv a povinností účastníků řízení. Ostatně nemajetková újma nemusí obecně účastníkům řízení vznikat ani tehdy, jestliže posuzované řízení formálně probíhá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012). Uvedená úvaha se však již pojí s posouzením přiměřenosti formy či výše přiznaného zadostiučinění, jímž by se soudy zabývaly až tehdy, jestliže by na základě právních závěrů zde dovozených dospěly k tomu, že i v řízení č. 1 došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
33. Nicméně, jak již bylo naznačeno shora, odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, pochybily, jestliže při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nevzaly v úvahu celkovou délku posuzovaného řízení č. 1 včetně časového úseku od nabytí právní moci rozhodnutí ve věci samé do podání návrhu na vydání opravného usnesení. Právní závěr odvolacího soudu o absenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení č. 1 je tudíž předčasný, a proto i nesprávný. Dovolací soud z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzenou nepřiměřeností délky řízení č. 1 (tedy co do 450 000 Kč s příslušenstvím) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl (částečně) zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v témže rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně v této části k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Ve zbylém rozsahu dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
35. Oba soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-