// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 26.04.2022
Forma odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením
Je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností, kvůli které by bylo možné považovat za přiměřenou formu zadostiučinění (pouze) konstatování porušení práva, však bez dalšího není okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání. Nepřiměřenou délku civilního řízení nelze vnímat jako trest za protiprávní jednání účastníka řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 429/2021, ze dne 25. 1. 2022
Dotčené předpisy: § 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 C 143/2017-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 38 915 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 108 335 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 9 585 Kč (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130 500 Kč (výrok V), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 17 835 Kč (výrok VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII).
2. Usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 72 Co 232/2018-138, rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I, III a V) a výrok o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení (co se týče požadovaných úroků z prodlení) a překročil vymezený předmět řízení.
3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2016, č. j. 25 C 143/2017-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 98 750 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 397 585 Kč za den 15. 5. 2017 a dále z částky 66 335 Kč od 15. 5. 2017 do zaplacení (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
4. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve III. vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok II), ve vyhovujících výrocích ve věci samé I a II rozsudek soudu změnil tak, že žalobu co do částky 102 000 Kč s příslušenstvím a 98 750 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
5. Žalobce se po žalované v řízení domáhá přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudních řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 112/2008 (dále jen „první posuzované řízení“), přičemž požaduje přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 140 915 Kč, dále pod sp. zn. 7 Cm 16/2008 (dále jen „druhé posuzované řízení“), přičemž požaduje přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 148 335 Kč, a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 67/2010 (dále jen „třetí posuzované řízení“, společně dále jen „posuzovaná řízení“), přičemž požaduje přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 108 335 Kč.
6. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. První posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 30. 5. 2008 K. V. proti osmi žalovaným, z toho jeden žalovaný byl nynější žalobce. Tamní žalobce se domáhal upuštění od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, odstranění následků těchto zásahů a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy a peněžní částky s tím, že tamní žalobce byl zaměstnancem společnosti ČEZ Měření s.r.o., konkrétně pak vedoucím oddělení podpory NTZ a od 1. 4. 2008 byl pověřen zastupováním na funkci vedoucího odboru pro odhalování netechnických ztrát. Občanské sdružení PPP dne 8. 4. 2008 podalo trestní oznámení, neboť dle tvrzení obsažených v tomto trestním oznámení došlo ke spáchání trestných činů ze strany pracovníků společnosti ČEZ Měření při výkonu jejich činnosti, tj. zjišťování neoprávněných odběrů. Tamní žalobce byl poškozen šířením nepravdivých informací prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, přičemž se domáhal upuštění od šíření a sdělování nepravdivých tvrzení. Po nynějším žalobci (v posuzovaném řízení žalovaném) se domáhal uložení povinnosti do 14 dnů ode dne právní moci rozsudku uveřejnit na svůj náklad v periodickém tisku Respekt formou placené inzerce a na televizních stanicích TV Nova a ČT1 formou placené reklamy omluvu a zaplatit částku původně 120 000 Kč. Následně soud prvního stupně popsal průběh prvního posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že dne 15. 5. 2009 soud prvního stupně přerušil řízení do doby ukončení trestního řízení vedeného pod č. j. UOOZ-154/TČ-2008-37 s tím, že na základě trestního oznámení bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a jiných zaměstnanců společnosti ČEZ Měření pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání. Za stavu, kdy tamní žalovaní tvrdili o tamním žalobci, že se dopustil vůči nim vydírání a dalších trestných činů, dospěl soud k závěru, že v trestním řízení pod shora uvedenou spisovou značkou je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v tamní věci. Dne 19. 7. 2012 soud rozhodl o pokračování v řízení. Dne 8. 3. 2013 byl vyhlášen rozsudek, dle nějž žalovaný č. 3, tedy nynější žalobce, je povinen od okamžiku právní moci tohoto rozsudku upustit od šíření a sdělování nepravdivých tvrzení a je povinen zaplatit tamnímu žalobci částku 220 000 Kč. Dne 16. 10. 2013 byl tento rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu, dle nějž byl tamní žalobce adresným způsobem dehonestován, proto mu nelze upřít právo na soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že adresnost útoku vůči žalobci nelze seznat pouze z těch výroků, ve kterých žalovaní žalobce přímo jmenují, nýbrž i z dalších výroků, ze kterých lze jednoznačně určit, že se týkají žalobce samého a nikoliv jeho zaměstnavatele, nebylo možné tyto žalované ataky pominout a nepodrobit je zkoumání, zda z nich nevyplývá odpovědnost žalovaných za protiprávní zásah do osobnostních práv žalobce. Povinností krajského soudu bylo bedlivě vážit, zda se dehonestující výroky týkají obecné činnosti zaměstnavatele nebo přímo pracovní činnosti žalobce. Takto ovšem krajský soud nepostupoval a řízení tím zatížil další vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Následně na žádost tamního žalobce, jenž zvažoval mimosoudní řešení sporu, zrušil nařízené jednání. Tamní žalobce dále opakovaně žádal o přerušení řízení. Žalovaný, nynější žalobce, se opakovaně dotazoval, kdy lze očekávat nařízení jednání. Jednání bylo nařízeno na 18. 1. 2018. Dále probíhala další jednání. K okamžiku rozhodování soudu prvního stupně v nynějším řízení první posuzované řízení stále probíhalo.
7. Druhé posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 7. 6. 2010 nynějším žalobcem proti žalované ČEZ Distribuce a. s. s tím, že podniká jako samostatně výdělečná osoba, a s tím, že dle pracovníků ČEZ Měření s. r. o. došlo k neoprávněnému odběru a k odmontování elektroměrů, přičemž žalovaná nepostupovala správně, vzniklo jí bezdůvodné obohacení, neboť žalobce hradil řádně zálohy elektrické energie, které nebyly odečteny, a vznikla mu škoda ve výši 11 955 584 Kč. Následně soud prvního stupně popsal průběh druhého posuzovaného řízení. Dne 10. 5. 2018 vzal žalobce žalobu zpět s ohledem na délku řízení a na další spory se nemíní dále soudit s tím, že útoky nadále na žalobce trvají, toto dokládá nemožnost mimosoudního vyřízení daného sporu. Soud řízení zastavil dne 26. 6. 2018 s právní mocí dne 14. 7. 2018, žalovaná podala odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení dne 11. 7. 2018. Dne 11. 3. 2019 odvolací soud zrušil v bodu II. usnesení soudu prvního stupně, neboť soud se nezabýval majetkovými poměry žalobce a žalované, ani tím, že žalobce byl osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů.
8. Třetí posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 30. 5. 2008 společnostmi ČEZ a. s., ČEZ Měření s.r.o. a ČEZ distribuce a.s. proti osmi žalovaným, včetně nynějšího žalobce, jíž se žalobkyně domáhaly zdržení se neoprávněných zásahů do dobré pověsti právnické osoby, odstranění závadného stavu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy a peněžní částky, neboť žalovaní neoprávněně zasahují do dobré pověsti žalobkyň zpřístupňováním trestního oznámení široké veřejnosti, šířením zkreslených, nepravdivých, překroucených a difamujících informací týkajících se kauzy neoprávněných odběrů prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Následně soud prvního stupně popsal průběh třetího posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že soud na základě návrhů žalobkyň s odkazem na trestní řízení pod č. ÚOOZ-154/TČ-2008-37, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci, třetí posuzované řízení dne 8. 10. 2009, s právní mocí ode dne 31. 10. 2009, přerušil. Dne 17. 9. 2012, s právní mocí ode dne 26. 11. 2012, soud rozhodl o pokračování v řízení. Žalobkyně dále opakovaně žádaly o odročení jednání z důvodu mimosoudních jednání. Dne 29. 11. 2017 proběhlo první jednání ve věci. K okamžiku rozhodování soudu prvního stupně v této věci třetí posuzované řízení stále probíhalo.
9. Po právní stránce soud prvního stupně první posuzované řízení trvající 10 let a 11 měsíců shledal nepřiměřeně dlouhým a po zhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přiznal žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 102 000 Kč s příslušenstvím. Druhé posuzované řízení trvající 9 let rovněž shledal soud prvního stupně nepřiměřeně dlouhým a po zhodnocení kritérií žalobci přiznal peněžité zadostiučinění ve výši 98 750 Kč s příslušenstvím. Též třetí posuzované řízení trvající 9 let a 8 měsíců shledal soud prvního stupně nepřiměřeně dlouhým a žalobci přiznal po zhodnocení kritérií peněžité zadostiučinění ve výši 130 500 Kč s příslušenstvím.
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce s odkazem na § 31a OdpŠk odvolací soud uvedl, že při stanovení formy a výše zadostiučinění je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem případu. Až v případě, že soud dovodí nutnost poskytnout zadostiučinění v penězích, obsahuje ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením. Odvolací soud se prioritně zabýval okolnostmi, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a to pro účely zjištění především odpovídající formy zadostiučinění. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, a z téhož data, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012). Z posledně uvedeného rozhodnutí obsáhle citoval, přičemž zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
11. V poměrech nyní posuzované věci odvolací soud uvedl, že k okolnostem, za nichž ke způsobení újmy došlo, lze přiřadit i okolnosti předcházející zahájení řízení, z něhož vznikla žalobci újma. V tomto směru se proto odvolací soud zabýval příčinou vedení předmětných sporů a uzavřel, že událostí, která byla příčinou vedení všech tří řízení, ze kterých se žalobce domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, bylo jednání žalobce, který neoprávněně odebíral elektrickou energii. Poté, kdy dodavatel elektrické energie začal tuto situaci řešit přerušením dodávky elektrické energie, bylo u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 187/2010 vedeno trestní řízení proti zaměstnancům ČEZ Měření s. r. o., které bylo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 2010 zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V souvislosti s těmito událostmi pak byla zahájena a dosud neskončena občanskoprávní řízení týkající se osobnostních práv K. V. (zaměstnance dodavatele elektrické energie), dodavatele elektrické energie a žalobce. Základní sled událostí tedy byl takový, že zjištěný neoprávněný odběr elektrické energie žalobcem, tedy jeho protiprávní jednání, způsobilo reakci dodavatele elektrické energie, který odpojil žalobci dodávku elektrické energie. Odvolací soud se proto zabýval rozporem požadavku žalobce s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti a uzavřel, že při srovnání míry porušení právem chráněných zájmů jednotlivých účastníků a jejich důležitosti, tj. neoprávněný odběr elektrické energie ze strany žalobce, který byl spouštěcím momentem pro zahájení předmětných řízení, a porušení práva žalobce na projednání těchto namítaných řízení v přiměřené lhůtě, je z hlediska společností uznávaných základních mravních principů vyloučeno, aby porušení práva žalobce bylo kompenzováno finančním zadostiučiněním. Odvolací soud však s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu přihlédl ke skutečnosti, že J. V. byl za shodné řízení (třetí posuzované řízení) finančně odškodněn částkou 113 562,50 Kč, a proto uzavřel, že žalobci náleží za toto řízení finanční odškodnění ve výši vypočtené soudem prvního stupně, kterou odvolací soud považuje za dostatečnou, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že toto řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Pro zbývající dvě posuzovaná řízení (první a třetí posuzované řízení) s odkazem na shora uvedené uzavřel, že žalobci finanční zadostiučinění nenáleží, přičemž konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě již bylo žalovanou poskytnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nadto odvolací soud řeší tuto otázku zcela překvapivě, v rozporu s právem, spravedlností a dosavadní rozhodovací praxí. Dovolatel formuluje otázku, zda lze jinak důvodný nárok žalobce na přiznání zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení zcela odmítnout s poukazem na to, že se přiznání takového nároku neslučuje s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti.
13. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odkazuje na rozhodnutí citované odvolacím soudem, dle jehož právní věty je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce. Sám odvolací soud potvrdil vyhovující výrok III rozsudku soudu prvního stupně a přiznal žalobci zadostiučinění v penězích za třetí posuzované řízení s odkazem na skutečnost, že jiný účastník téhož řízení již byl za jeho nepřiměřenou délku odškodněn částkou 113 562,50 Kč. Tedy odvolací soud tento výrok potvrdil z toho důvodu, že osoba v obdobném postavení jako žalobce byla dotčena obdobně jako žalobce, přičemž také tato osoba dle soudů neoprávněně odebírala elektrickou energii. Třetí posuzované řízení, za něž odvolací soud přiznal žalobci zadostiučinění v penězích, svým předmětem odpovídá prvnímu posuzovanému řízení, liší se pouze v osobě žalobce. Tím, že odvolací soud odmítl žalobci přiznat zadostiučinění v penězích za první posuzované řízení, popřel zásadu, dle níž by se poškozenému v obdobném postavení mělo dostat obdobného přístupu soudů, a tedy i zadostiučinění.
14. Dovolatel namítá, že je naopak v rozporu s obecně sdílenou představou slušnosti a spravedlnosti, aby byl žalobci nárok na finanční náhradu za nepřiměřenou délku řízení zcela upřen z důvodu, který odvolací soud analogicky porovnává se situací, kdy se vede proti poškozenému trestní řízení a porovnává se dopad délky trestního řízení na stanovení rozsahu nemajetkové újmy. I v takovýchto případech je však nemajetková újma odškodňována v penězích.
15. Dovolatel dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Dospěl-li odvolací soud ke zcela odlišnému posouzení jinak skutkově totožných nároků, měl nařídit jednání a seznámit žalobce se svými argumenty obsahujícími jiný právní názor než v předchozím kasačním rozhodnutí.
16. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
20. Podle § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
21. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
22. Ve vztahu k otázce uváděné v závěru dovolání, zda odvolací soud měl povinnost nařídit jednání, pokud dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci ve srovnání s kasačním důvodem předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu a ve srovnání s právním posouzením věci soudem prvního stupně, se dovolatel nikterak nezabývá splněním předpokladů přípustnosti vymezené otázky. V této části tak dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
23. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda v případě civilních řízení, jež souvisejí s dřívějším protiprávním jednáním jedné ze stran sporu, avšak jejichž předmětem není posouzení tohoto protiprávního jednání, lze v případě nepřiměřené délky těchto řízení z důvodu daného protiprávního jednání s odkazem na obecně sdílenou představu spravedlnosti a slušnosti považovat za přiměřenou formu zadostiučinění konstatování porušení práva, neboť tato otázka byla odvolacím soudem částečně vyřešena v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a částečně (v některých aspektech) jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
26. Dle § 31a OdpŠk: „(1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.“
27. Z právě citovaného § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že obecně v případě vzniku nemajetkové újmy je peněžní satisfakce poslední, tj. nejvyšší možnou, formou zadostiučinění, již lze poškozenému přiznat pouze tehdy, nelze-li vzniklou újmu odčinit jiným způsobem.
28. Nejvyšší soud však již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ve vztahu k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení uvedl: „Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
29. Odvolací soud v nyní posuzované věci závěr o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil na následujících závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011: „[Z]ákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž stát odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí zadostiučinění a jeho formy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, jenž je podle zákona č. 82/1998 Sb. dán, tak nelze s odkazem na dobré mravy ve smyslu § 3 obč. zák. zamítnout. Na druhé straně nelze pominout, že hodnoty obdobné těm, které odvolací soud dovodil aplikací § 3 obč. zák., jsou v § 31a OdpŠk rovněž obsaženy. Předně je třeba vzít do úvahy, zda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem žalobci skutečně újma nemajetkového charakteru vznikla. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy ‚pouze‘ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy. V dalším postupu pak uvedené hodnoty hrají vždy roli při zvažování formy, případně výše zadostiučinění. To vyplývá zejména z § 31a odst. 2 věty druhé OdpŠk kladoucí důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, z nichž ke způsobení újmy došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Takové okolnosti mají být v rámci kontradiktornosti řízení žalobcem tvrzeny a prokazovány.“
30. Odvolací soud však pominul, že uvedené závěry Nejvyššího soudu se nevztahovaly k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nýbrž tamním žalobcem tvrzená újma měla vzniknout v důsledku nezákonného odsouzení. Rovněž odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, se týkal újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, nikoliv újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
31. K citovanému závěru Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 doplnil: „Ostatně podobné interpretační závěry učinil Nejvyšší soud ve vztahu k žalobním požadavkům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestních řízení, v nichž však vycházel z aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011).“
32. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, Nejvyšší soud konstatoval: „[J]e nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29). Po zhodnocení okolností daného případu je pak nutno uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. obdobně rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96).“
33. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že trestní řízení v tomto případě trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho (více než čtrnáct a půl roku). Jednalo se tak o dobu řízení dvojnásobně delší než v případě Szeloch proti Polsku či v případě komentovaném v předchozím odstavci. Žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za násilný trestný čin (na rozdíl od případu Szeloch proti Polsku a případu komentovaného v předchozím odstavci), ale za majetkovou trestnou činnost. Trest jemu uložený byl méně závažný než ve věci Szeloch (zde byl obžalovaný za zabití odsouzen ke čtrnácti letům vězení), ale závažnější než v případě řešeném Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. Na druhou stranu Nejvyšší soud zohlednil skutečnost, že řízení bylo po procesní a skutkové stránce velmi složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl projednáván na třech stupních soudní soustavy. Po zhodnocení těchto skutkových okolností daného případu a s přihlédnutím k výše vyloženým právním závěrům dospěl dovolací soud k závěru, že „žalobci byla nepřiměřenou délkou trestního řízení způsobena újma nemajetkového charakteru a že tato újma není natolik nepatrná, aby za adekvátní zadostiučinění bylo možno považovat konstatování porušení práva. Konstatoval nicméně, že nemajetková újma vzniklá žalobci není ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být spíše nižší.“
34. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 Nejvyšší soud dále doplnil: „[V] obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné. Na druhou stranu samo trestní řízení není možné vnímat jako trest za spáchaný trestný čin, pakliže k jeho nadměrné délce není výslovně přihlédnuto při ukládání trestu (podle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku; srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2009, str. 447 a 448). Proto i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání určitého trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a rozhodnut v přiměřené době (specificky § 2 odst. 4, věta druhá, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), neboť nepřichází v úvahu, aby státní moc trestala – byť mimochodem – pachatele trestné činnosti jednak tím, že mu uloží trest podle příslušných trestněprávních předpisů, a jednak tím, že jeho případ bude projednáván po nepřiměřeně dlouhou dobu.“ K tomu je třeba doplnit, že není-li možné samo trestní řízení vnímat jako trest za spáchaný trestný čin, tím spíše nelze nepřiměřenou délku civilního řízení vnímat jako trest za protiprávní jednání účastníka řízení.
35. Právě uvedené závěry Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 4085/18, přičemž uzavřel: „Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“
36. Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené závěry představují výjimku ze základního pravidla, jež Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.“
37. Jde-li o výjimku z pravidla, pak je třeba výjimku vykládat spíše restriktivně, nežli extenzivně. Extenzivní výklad by totiž mohl vést k závěru, dle nějž každý, jenž se dopustil porušení práva (např. i dlužník, jenž včas neuhradil svůj dluh) by se měl smířit nejen s tím, že může být proti němu vedeno soudní řízení, ale též s tím, že toto řízení může být nepřiměřeně dlouhé, přičemž vzniklá újma bude odčiněna nejvýše poskytnutím konstatování porušení práva. Takovýto paušální závěr však učinit nelze, neboť by vedl k praktickému vyloučení výše uvedeného základního pravidla.
38. V rozhodnutích Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností však bez dalšího není okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání.
39. V nyní projednávané věci posuzovanými řízeními ani nebyla řízení, jejichž předmětem by bylo protiprávní jednání žalobce (neoprávněný odběr elektrické energie), nýbrž toliko řízení s tímto protiprávním jednáním související. Není-li však protiprávní jednání samo o sobě okolností, jež by vylučovala právo na zadostiučinění v penězích, v případě řízení, jehož podstatou je posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání (které se tohoto protiprávního jednání přímo týká), tím spíše nemůže tato okolnost vyloučit právo na zadostiučinění v penězích u řízení toliko souvisejících. Nadto první a třetí posuzované řízení k okamžiku rozhodování odvolacího soudu nebyla meritorně skončena a druhé posuzované řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Odvolací soud tudíž k okamžiku svého rozhodování ani nevěděl, zda ve vztahu k tomu, co bylo předmětem posuzovaných řízení, žalobce byl, či nebyl, v právu.
40. Jak již bylo uvedeno výše rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 a 30 Cdo 2813/2011 se netýkala újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tudíž ani dovolatelem odkazovaná právní věta, dle níž „je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce,“ se nevztahuje k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, neboť u této újmy, na rozdíl od jiných tvrzených újem, je zřejmé, do jaké oblasti morální integrity poškozeného bylo zasaženo (nejistota ohledně výsledku řízení), přičemž je stanoven postup, jakým má být vzniklá újma odčiněna (Stanovisko a na něj navazující judikatura). Pokud pak byl judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3116/2016) připuštěn jistý objektivní náhled na vznik takové újmy, „která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení“, vztahoval se k osobám, které „vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomují“.
41. Nad rámec důvodů vedoucích dovolací soud ke zrušení části rozhodnutí odvolacího soudu dosud uvedených lze dovolateli však přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je do určité míry nekonzistentní, pokud odvolací soud dovolateli přiznal zadostiučinění za nepřiměřenou délku třetího posuzovaného řízení jen z toho důvodu, že se již dostalo odčinění jinému účastníku téhož řízení, přičemž za první, obsahově obdobné, řízení dovolateli zadostiučinění v penězích na základě výše uvedené argumentace nepřiznal.
42. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud posoudí právo dovolatele na přiměřené zadostiučinění v souladu s kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
43. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-