// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 10.01.2022
Nedostatečná ochrana vozidla zajištěného policejním orgánem
Právní úprava ukládá tuzemským orgánům činným v trestním řízení postupovat při zajištění (odnětí) věci předem určeným způsobem. Především je povinností takovou věc vydat při splnění dalších podmínek dožadujícímu cizozemskému orgánu v trestním řízení a podle okolností učinit úkony směřující k tomu, aby za stanovených podmínek byla věc vrácena zpět do České republiky nebo osobě, o níž tak cizozemský orgán rozhodne. V ostatních případech je třeba tomu, kdo věc vydal (byla mu odňata) nebo tomu, o jehož právu není pochyb, popř. tomu, kdo k věci prokáže své právo prostřednictvím občanskoprávního řízení o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, takovou věc vrátit (vydat), ledaže by bylo pravomocně v průběhu trestního řízení rozhodnuto o jejím propadnutí či zabrání.
Nejsou-li proto splněny předpoklady pro jiný zákonem předjímaný postup a orgánům činným v trestním řízení vznikla povinnost vrátit (vydat) zajištěnou či odňatou věc, lze již v samotném nevrácení (nevydání) zajištěné (odňaté) věci oprávněné osobě spatřovat nesprávný úřední postup, a to v zásadě zcela bez zřetele k okolnostem, pro něž taková situace nastala. Ostatně také proto zák. č. 82/1998 Sb. neomezuje odpovědnost státu za škodu po dobu odnětí věci tím, že by ji vyloučil v případě, že by škoda „vznikla i jinak“.
Ve smyslu § 2 OdpŠk se stát nemůže zákonem uložené objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem zprostit, a to ani v případě existence vyšší moci. U objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní. Nemá-li podle již ustálené judikatury na takto koncipovanou odpovědnost státu vliv ani existence nepředvídatelné okolnosti v podobě vyšší moci, tím méně na její rozsah může mít vliv eventuální protiprávní jednání třetí osoby (v poměrech projednávané věci neznámého pachatele), zejména nelze-li jej podle učiněných skutkových zjištění přičítat k tíži samotnému poškozenému. Již proto bylo bez významu zabývat se argumentací, zda orgány činné v trestním řízení či jimi určené osoby spravující zajištěný majetek o něj náležitě pečovaly. Podstatným zůstává fakt, že jej v rozporu s výslovným příkazem zákona nevydaly ani cizozemským orgánům činným v trestním řízení ani osobě, která by své právo prokázala postupem upraveným v § 80 tr. řádu. Již v této skutečnosti lze proto shledat nesprávný úřední postup zakládající v projednávané věci tzv. odpovědnostní titul.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 983/2021, ze dne 5. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vůči žalované náhrady škody s tím, že v květnu 2009 zakoupil v Německé spolkové republice vozidlo tovární značky XY (dále jen „vozidlo“) za cenu 47 481 €, které v červnu 2009 přihlásil do evidence vozidel Slovenské republiky. Vozidlo bylo v noci z 28. 9. na 29. 9. 2009 na území Slovenské republiky odcizeno. Policií Slovenské republiky bylo zahájeno trestní stíhání. Vozidlo zajistila Policie České republiky, která ho měla na základě žádosti Policie Slovenské republiky vydat zpět do Slovenské republiky. Dne 7. 5. 2010 bylo vozidlo znovu odcizeno neznámým pachatelem z objektu nehlídaného parkoviště Policie České republiky v Břeclavi. Trestní řízení ohledně druhého odcizení vozidla bylo Policií České republiky odloženo a trestní řízení vedené Policií Slovenské republiky ohledně prvního odcizení vozidla bylo přerušeno, neboť ani v jednom případě se nepodařilo zjistit okolnosti, které by opravňovaly vedení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Výzvou z 31. 1. 2011 žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody ve výši 45 000 €. Žalovaná tento nárok odmítla. Podle žalobce žalovaná postupovala nesprávně, neboť přes značnou hodnotu vozidlo nechala na oplocené, ale nehlídané ploše, a umožnila tak neznámému pachateli odcizení vozidla.
2. Žalovaná vyvracela důvody podané žaloby s argumentací, že ze strany policie nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Namítala taktéž, že žalobce neprokázal vlastnictví vozidla. Podle ní byl nárok uplatněn předčasně, neboť trestní řízení neskončilo a žalobce porušil prevenční povinnost, když vozidlo používal k jiným účelům, než uvedeným v pojistné smlouvě, čímž zmařil vyplacení pojistného.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co dvě jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé byla zrušena odvolacím soudem, v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 5 C 66/2013-228, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 35 425 € s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 15. 9. 2011 do 31. 12. 2011 a od 1. 1. 2012 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, která předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, až do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobci vrátil nespotřebovanou část zálohy na náklady dokazování ve výši 6 050 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 182 594 Kč (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobce nabyl jako vlastník vozidlo koupí od společnosti HS Automobile GmbH, zaplatil kupní cenu 39 900 € a samostatně ještě odvedl daň z přidané hodnoty. Obvodním úřadem pro silniční dopravu a pozemní komunikaci v Žilině bylo dne 17. 6. 2009 vydáno typové schválení vozidla žalobce dovezeného do Slovenské republiky. Podle posudku z 15. 6. 2009 vozidlo prošlo kontrolou originality vozidla a bylo způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích. Usnesením Okresního ředitelství Policejního sboru v Košicích ze dne 29. 9. 2009 bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže, kterého se dopustil neznámý pachatel tím, že dne 28. 9. 2009 od 20.30 hodin do 29. 9. 2009 7.25 hodin nezjištěným způsobem odcizil vozidlo žalobce, čímž mu způsobil škodu ve výši 70 000 €. Kupní smlouvou z 28. 10. 2009 měla totožné vozidlo prodat M.T. obchodní společnosti S.O.Č. – Velké Bílovice, s.r.o., se sídlem ve Velkých Bílovicích za 840 000 Kč. Krajské ředitelství policejního sboru úřadu justiční a kriminální policie Nitra dne 17. 2. 2010 požádalo Policii České republiky o zajištění vozidla žalobce, které mělo být registrováno na posledně uvedenou společnost. Podle protokolu ze dne 23. 2. 2010 bylo vozidlo žalobce dne 23. 2. 2010 podle § 441a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném v době odnětí vozidla (dále jen „tr. řád“) zajištěno; vydávajícím byl R. Č.. Krajská prokuratura v Nitře dne 2. 3. 2010 požádala Okresní státní zastupitelství v Břeclavi o zajištění vozidla, a to s odvoláním na smlouvu mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech z 29. 10. 1992, a rovněž s odkazem na Evropskou dohodu o vzájemné pomoci ve věcech trestních podepsané ve Štrasburku dne 20. 4. 1959 a Dohodu o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000, o právní pomoc v trestní věci vedené proti neznámému pachateli pro zvlášť závažný zločin legalizace příjmu z trestné činnosti podle § 233 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. a) trestního zákona Slovenské republiky. Žádost cizozemské orgány odůvodnily tím, že neznámý pachatel do 23. 10. 2009 zorganizoval prostřednictvím nezjištěných osob zlegalizování odcizených motorových vozidel (mezi vyjmenovanými 12 vozidly přitom bylo i vozidlo žalobce) a vozidlo již bylo policejními orgány České republiky předběžně zajištěno dne 23. 2. 2010 a nacházelo se na záchytném parkovišti Policie ČR v Břeclavi. Okresní státní zastupitelství v Břeclavi nato dne 4. 3. 2010 vydalo příkaz, kterým podle § 441 odst. 3 trestního řádu s přihlédnutím k § 79 trestního řádu nařídilo odejmutí vozidla R. Č.. Podle záznamu ze dne 7. 5. 2010 bylo zahájeno trestní řízení ve věci (druhého) odcizení zajištěného vozidla v objektu ÚO Policie ČR Břeclav – Poštorná neznámým pachatelem pro zločin krádeže tím, že pachatel vnikl po přestřižení řetězu na vstupní bráně do areálu sloužícího jako parkoviště k uložení zajištěných vozidel a věcí, kde po odstranění visacího zámku od oplocené plochy uvnitř objektu odcizil vozidlo žalobce. Na parkovišti bylo v té době umístěno více vozidel, a to včetně několika vozů vyšší třídy. Usnesením Okresního ředitelství Policie SR v Košicích z 30. 11. 2009 bylo trestní stíhání (ve věci legalizace vozidel) přerušeno, neboť se nepodařilo zjistit informace, které by vedly k vypátrání pachatele. Usnesením téhož orgánu z 18. 10. 2010 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, aby návazně usnesením z 6. 6. 2011 bylo znovu ze stejného důvodu trestní řízení přerušeno. Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Břeclav, ze dne 15. 10. 2010 byla trestní věc podezření ze spáchání zločinu (druhé) krádeže vozidla žalobce na území České republiky odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání a nebyl zjištěn žádný poznatek k osobě pachatele ani k odcizenému vozidlu. Žádosti žalobce o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku Ministerstvo vnitra nevyhovělo. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že podle znaleckého posudku ze dne 4. 9. 2017 činila obecná tržní cena vozidla ke dni jeho odcizení 920 000 Kč včetně DPH. Znalec dále konstatoval, že v České republice odcizené vozidlo je prokazatelně totožné s vozidlem žalobce, které zakoupil ve Spolkové republice Německo. Komunální pojišťovna Vienna Insurance Group v přípisu z 21. 4. 2010 sdělila, že pojistné plnění nebylo žalobci (v souvislosti s první krádeží) vyplaceno. Důvodem odmítnutí plnění byla sjednaná výluka, když pojišťovna zjistila, že žalobce vozidlo užíval k jiným účelům, než které byly žalobcem označeny v pojistné smlouvě. Okresní prokuratura Košice II přípisem ze dne 29. 1. 2020 sdělila, že v případě, že by se prokázalo, že šlo o vozidlo žalobce, bylo by mu orgány Slovenské republiky činnými v trestním řízení po jeho skončení vydáno.
5. V rovině právního posouzení soud prvního stupně vycházel ze znění § 1, § 3, § 5 a § 6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění dalších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), z § 12 odst. 10, § 441, § 441a odst. 1 tr. řádu a § 95 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. K nesprávnému úřednímu postupu došlo podle jeho závěrů tím, že po zajištění bylo vozidlo odcizeno neznámým pachatelem z objektu sloužícího k uložení zajištěných věcí a vozidel užívaného Územním odborem Policie České republiky Břeclav – Poštorná. Vozidlo nebylo řádně zajištěno, neboť bylo ponecháno na odstavném parkovišti chráněném pouze jediným visacím zámkem na řetězu zajišťujícím vstupní plechová vrata do policejního areálu, aniž by tyto prostory byly zajištěny „elektronickým, kamerovým zabezpečovacím systémem či fyzickou ostrahou objektu“, přitom se v objektu nacházela i mnohá další vozidla vyšší hodnoty. Měl za splněnou i podmínku existence příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Poukaz žalované na to, že žalobce mohl nárok uplatnit u pojišťovny, považoval za nedůvodný, kdy v rámci pojištění šlo o vztah mezi žalobcem a pojišťovnou, který neměl vliv na odpovědnost žalované. Nárok proto nebyl uplatněn předčasně, jestliže trestní řízení v České republice bylo odloženo a trestní řízení vedené na území Slovenské republiky bylo přerušeno, když slovenský trestní řád institut odložení věci nezná.
6. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 39 Co 160/2020-332, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 35 425 € s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 15. 9. 2011 do zaplacení potvrdil, pokud žalobce požadoval na úroku z prodlení více, rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalobu v tomu odpovídajícím rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že výše nákladů řízení činí 114 298 Kč, jinak byl tento výrok potvrzen (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Konečně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 45 157,20 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud implicitně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Měl za prokázané, že žalobce byl vlastníkem vozidla. Za spolehlivě prokázanou měl i jeho cenu v době odcizení z policejního parkoviště. Zdůraznil, že v případě odpovědnosti státu jde o odpovědnost objektivní bez možnosti se jí zprostit. Při splnění předpokladů odpovědnosti tak stát odpovídá za škodu, i když vznik škody nezavinil. Souhlasil proto se soudem prvního stupně v úvaze, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Policie České republiky v dané věci postupovala podle § 441 a § 441a tr. řádu a na žádost slovenských orgánů vozidlo žalobce zajistila. Při pravidelném běhu věcí by vozidlo na Slovensko také předala a tam by po prokázání vlastnictví a ukončení trestního stíhání bylo vydáno žalobci. Nesprávný úřední postup spočívá podle odvolacího soudu již v tom, že ač bylo vozidlo v rámci vedeného trestního řízení za účelem předání na Slovensko zajištěno, k jeho předání nedošlo, neboť bylo odcizeno. Námitkou žalované, že orgány veřejné moci učinily vše proto, aby ke krádeži nedošlo, se žalovaná podle odvolacího soudu snaží zprostit odpovědnosti, což ovšem zákon neumožňuje. Za podstatnou považoval odvolací soud skutečnost, že vozidlo „Českou republikou nebylo vydáno na Slovensko, ač při správném úředním postupu by k tomu došlo, čímž bylo zmařeno i vydání vozidla žalobci“.
8. Odvolací soud měl dále za to, že byla naplněna i podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Pokud by totiž k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, bylo by vozidlo vydáno na Slovensko, kde by následně bylo předáno žalobci. Odvolací soud připomněl, že žalobce se jako vlastník vozidla po jeho odcizení z policejního parkoviště nemohl domáhat jeho vydání proti držiteli, neboť nebylo v průběhu policejního prošetřování a ani později zjištěno, kdo vozidlo z parkoviště policie ukradl, respektive kdo vozidlo drží nebo kdo ho následně zničil. Nelze tak dovodit, že by nárok na náhradu škody vůči žalované byl v důsledku probíhajících trestních řízení uplatněn u soudu předčasně. K námitce, že žalobce měl svůj nárok uplatnit u pojišťovny, odvolací soud – opět ve shodě se soudem prvního stupně – zopakoval, že ze zprávy pojišťovny vyplývá, že odmítla poskytnout pojistné plnění z havarijního pojištění, neboť vozidlo bylo používáno k jinému účelu, než bylo uvedeno ve smlouvě. Žalobci se tak žádného plnění od jiného subjektu z téhož důvodu nedostalo, a navíc by v případě vyplacení pojistného plnění k zániku práva žalobce vůči žalované nedošlo, jen by právo na náhradu škody přešlo na pojišťovnu, která by jej mohla vůči žalované uplatnit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu dovoláním. V něm předkládá dvě podle jejího názoru dosud dovolacím soudem neřešené otázky, a sice 1) zda je možné za nesprávný úřední postup považovat odcizení vozidla neznámým pachatelem z uzamčeného areálu, které bylo chráněno mechanickou jistící překážkou a 2) zda je nastalá skutečnost, tj. odcizení vozidla z uzamčeného areálu způsobené trestněprávním jednáním neznámého pachatele, důsledkem nesprávného úředního postupu Policie ČR a pokud ano, v čem spočívá pochybení Policie ČR a jaký měl být správný úřední postup. Přes ne zcela precizní formulaci dovolání je z obou vzájemně provázaných otázek (k nimž žalovaná vztahuje místy totožnou právní argumentaci) zřejmé, že žalovaná jejich prostřednictvím nesouhlasí především s tím, že nesprávný úřední postup byl odvolacím soudem zobecněn pouze na výsledek, tedy že nedošlo k vydání vozidla do Slovenské republiky. V tomto ohledu odvolací soud podle dovolatelky ztotožňuje nesprávný úřední postup s odpovědností za konečný výsledek a uvádí, že odpovědnosti se nelze zprostit. Samotný výsledek určité (ne)činnosti (v projednávané věci v podobě nemožnosti vydání vozidla slovenské policii) není podle žalované nesprávným úředním postupem, neboť nesprávný úřední postup by se měl podle mínění dovolatelky odrazit v postupu, tj. v konání či nekonání policejního orgánu, který by posléze vyústil v umožnění odcizení vozidla. Závěr, že objektivní odpovědnosti se nelze zprostit může být podle dovolatelky učiněn až tehdy, je-li prokázáno splnění všech podmínek, za nichž odpovědnost státu vzniká. V dané věci tak měl odvolací soud zkoumat splnění podmínky odpovědnosti státu, tzn. v první řadě, došlo-li skutečně v dané věci k nesprávnému úřednímu postupu.
10. Odvolací soud se podle žalované chybně neztotožnil s jejím tvrzením, že parkoviště bylo uzamčeno standardním způsobem, tj. mechanickou překážkou zabraňující vniknutí (řetězem a visacím zámkem). V odvolacím řízení žalovaná tvrdila, že po ní nelze požadovat mimořádný stupeň zajištění policejního parkoviště – mechanické uzamčení, elektronický zabezpečovací systém a kamerový systém. Soud prvního stupně hodnotil technické zabezpečení parkoviště vlastní úvahou, aniž by nechal zpracovat znalecký posudek, zda stav zabezpečení parkoviště byl odpovídající. Odvolací soud se pak nevypořádal s její obranou spočívající v tvrzení, že pokud bylo parkoviště zabezpečeno mechanickým zámkem, nelze z tohoto jednoznačně dovodit nesprávný úřední postup. K nesprávnému úřednímu postupu policejního orgánu podle žalované nedošlo, protože policejní orgán postupoval v souladu s vnitřním právním předpisem Policie České republiky č. 212 podle bodu II. písm. a), č. 3 Rozkazu ředitele Správy Jihomoravského kraje policie České republiky ze dne 30. 12. 2008 (dále jen „vnitřní předpis“), kterým se stanoví způsob evidence věcí zajištěných v trestním a přestupkovém řízení na teritoriu Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Nesprávný úřední postup je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a tento proces by měl být v soudním řízení zkoumán, což se podle dovolatelky nestalo. Výsledek, tj. nemožnost vydání vozidla slovenské policii z důvodu odcizení, nevznikl nesprávným úředním postupem Policie ČR, ale trestněprávním jednáním neznámého pachatele, jehož důsledkem byla nemožnost vydání vozidla. Dovolatelka v důvodech napadeného rozsudku odvolacího soudu postrádá údaj o tom, z jakého důvodu je uzamčení jistící překážkou zabraňující vniknutí nesprávným úředním postupem, když se podle ní jednalo o standardní způsob ochrany majetku a výše uvedeným jednáním nedošlo k porušení žádného platného právního předpisu. K povinnosti soudů náležitě se vypořádat s argumentací účastníka dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17. Žalobkyně v té souvislosti také poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2527/98, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, a ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 Cdo 874/2015), v nichž byla řešena otázka poškození opatrované věci; podle jejího názoru však byly skutkové okolnosti tamních věcí odlišné od věci projednávané v tomto řízení.
11. Dovolatelka současně předkládá k posouzení i otázku 3) zda má poškozený povinnost domáhat se svého nároku po subjektu, vůči němuž mu tento nárok svědčí jako věřiteli vůči jeho dlužníku předtím, než nárok uplatní vůči státu. Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Žalobce podle dovolatelky neprokázal, že se snažil úspěšně domoci, a to i soudní cestou, uspokojení nároku vůči pojišťovně. Z § 13 zák. č. 82/1998 Sb. vyplývá, že nárok vůči státu může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Dovolatelka v tomto směru odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, či usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2604/2013. Svědčilo-li tedy poškozenému (žalobci) jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které mohl úspěšně proti němu uplatnit, nevznikl mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
12. V podaném vyjádření k dovolání žalované žalobce uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti části výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl k odvolání žalované změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla žaloba zamítnuta ohledně části požadovaného zákonného příslušenství, pokud se jí žalobce na žalované domáhal vyššího úroku z prodlení než 7,75 % ročně z částky 35 425 € od 15. 9. 2011 do zaplacení, není subjektivně přípustné.
18. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
19. Podala-li tak žalovaná dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo zčásti vyhověno jí podanému odvolání, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadená měnící část výroku I v uvedeném rozsahu vyzněla pro žalovanou příznivě. Podané dovolání tak není v tomu odpovídajícím rozsahu subjektivně přípustné.
20. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Uvedené však nevylučuje, aby byl tento výrok zrušen jako výrok závislý.
21. Dovolání není přípustné pro řešení otázky 3), tedy zda se měl žalobce pokusit nejprve vymoci plnění na pojišťovně z titulu uzavřené pojistné smlouvy. Žalovaná evidentně přehlédla, že skutkové závěry soudů obou stupňů týkající se odmítnutí výplaty pojistného plnění ze strany Komunální pojišťovny, Vienna Insurance Group žalobci se vztahují výlučně k pojistné události spojované s (první) krádeží vozidla žalobce, k níž došlo v noci ze dne 28. 9. na 29. 9. 2009 ve Slovenské republice (nehledě již k tomu, že poté bylo odcizené vozidlo nalezeno), a nikoliv k (druhému) odcizení vozidla, k němuž došlo (až) 7. 5. 2010 z policejního parkoviště v Břeclavi.
22. Skutečnost, z níž dovolatelka vychází (tedy že žalobce měl sjednáno pojištění k vozidlu i ke dni 7. 5. 2010) ze skutkových zjištění soudů nikterak neplyne. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Dovolání je však přípustné pro řešení vzájemně provázaných otázek 1) a 2), tedy zda lze považovat za nesprávný úřední postup nedostatečnou ochranu vozidla zajištěného policejním orgánem pro účely trestního řízení, jestliže následně došlo k odcizení vozidla neznámým pachatelem, neboť dané otázky související s rozsahem povinností státu v době zajištění vozidla orgány činnými v trestním řízení nebyly dosud v judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání není důvodné.
25. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
26. Podle § 441 tr. řádu platilo, že na základě žádosti orgánu vyžadujícího státu rozhodne orgán příslušný podle odstavce 3 o zajištění a předání věcí nebo o zajištění jiných majetkových hodnot nebo majetku či jeho části, které mohou sloužit jako důkaz nebo které byly získány trestným činem, nebo toho, co za takovou věc, jinou majetkovou hodnotu nebo majetek bylo opatřeno (odst. 1) Na zajištění věci, jiné majetkové hodnoty nebo majetku či jeho části na základě žádosti orgánu cizího státu se přiměřeně použijí ustanovení hlavy druhé oddílu sedmého, hlavy čtvrté oddílu třetího a hlavy dvacáté první oddílu čtvrtého. Při výkonu zajištění majetku nebo jeho části se postupuje podle zvláštního právního předpisu (odst. 2). O zajištění věci, jiné majetkové hodnoty nebo majetku či jeho části podle odstavce 1 rozhoduje v řízení před soudem okresní soud a v přípravném řízení státní zástupce okresního státního zastupitelství, v jehož obvodu se nachází majetek nebo jeho podstatná část (odst. 3). Orgán příslušný podle odstavce 3 může předání věcí dočasně odepřít nebo je předat cizímu státu pod podmínkou, že budou vráceny, je-li jich třeba pro trestní řízení vedené v České republice (odst. 5). Při předání zajištěné věci v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce požádá orgán cizího státu o její vrácení. Tohoto práva se však může výslovně vzdát nebo souhlasit s tím, aby věc byla vrácena přímo vlastníkovi (odst. 6).
27. Podle § 441a tr. řádu platilo, že lze-li na základě zjištěných skutečností důvodně očekávat, že cizí stát požádá o zajištění a předání určité věci nacházející se na území České republiky podle § 441, nebo vydá příkaz k jejímu zajištění jako důkazního prostředku nebo pro účely jejího propadnutí či zabrání podle § 460e nebo § 460i, a vzhledem k její povaze hrozí nebezpečí, že její pozdější zajištění bude zmařeno nebo ztíženo, může policejní orgán vydat příkaz k předběžnému zajištění této věci. Pro předběžné zajištění věci platí přiměřeně § 79 (odst. 1). Předběžné zajištění věci trvá nezbytně nutnou dobu, nejdéle však 10 dnů od vydání příkazu k předběžnému zajištění věci. O této skutečnosti je třeba neprodleně vyrozumět cizí stát, v jehož zájmu byla věc zajištěna, za účelem neprodleného zaslání žádosti o zajištění a předání této věci nebo za účelem zaslání příkazu k jejímu zajištění (odst. 3).
28. Podle § 78 odst. 1 tr. řádu platilo, že kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66).
29. Podle § 80 tr. řádu platilo, že není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních (odst. 1 věta prvá až třetí). Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (odst. 3).
30. Podle § 1 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 4. 3. 2010 (dále jen „zákon o zajištění majetku“), na nějž je odkazováno právě v § 441 odst. 2 tr. řádu, platilo, že tento zákon stanoví postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho určené části (dále jen "majetek") a při jeho správě (odst. 1). Ustanovení tohoto zákona o správě zajištěného majetku se obdobně užijí na správu zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty, o jejichž zajištění bylo rozhodnuto v trestním řízení, a při správě věcí vydaných či odňatých v trestním řízení; to neplatí, převzal-li orgán činný v trestním řízení jednotlivou věc do úschovy za účelem provedení důkazu (odst. 2). Ustanovení tohoto zákona o postupu soudu se obdobně užijí na postup státního zástupce. Ustanovení tohoto zákona o správě zajištěného majetku se obdobně užijí také na postup policejního orgánu, který o zajištění majetku rozhodl, vyzval k vydání věci nebo vydal příkaz k odnětí věci podle zvláštního právního předpisu; policejní orgán potřebuje ke všem rozhodnutím nebo opatřením týkajícím se správy zajištěného majetku předchozí souhlas státního zástupce. O úkonech, jimiž se zasahuje do základních práv a svobod a o kterých podle zvláštního právního předpisu rozhoduje v přípravném řízení soudce, rozhoduje podle tohoto zákona soudce na návrh státního zástupce (odst. 3). Ustanovení tohoto zákona o správě zajištěného majetku, v nichž se hovoří o obviněném, se obdobně užijí i na jinou osobu, jejíž majetek byl zajištěn v trestním řízení (odst. 5).
31. Podle § 2 zákona o zajištění majetku platilo, že soud, který rozhodl o zajištění majetku (dále jen "zajištění"), učiní všechny úkony nezbytné k výkonu takového rozhodnutí, a to i před nabytím jeho právní moci (odst. 1).
32. Podle § 10 zákona o zajištění majetku platilo, že ten, kdo vykonává správu zajištěného majetku, je mj. povinen tento majetek řádně ochraňovat a pečovat o jeho zachování [písmeno a)], chránit před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím [písmeno c)] a chránit před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat nárok na náhradu škody a na vydání předmětu bezdůvodného obohacení [písmeno e)].
33. Z výše nastíněné právní úpravy vyplývá, že vedle odpovědnosti plynoucí z vydání nezákonného rozhodnutí v příslušném řízení stát odpovídá za škodu též tehdy, vznikla-li škoda, popřípadě nemajetková újma, v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom v tomto směru setrvale judikuje, že k založení odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se nevyžaduje přímé porušení zákona či protiprávní postup, nýbrž může jít i o porušení těch pravidel v činnosti státního orgánu, která slouží a měla by být dodržena k tomu, aby účel a smysl zákona byl naplněn. Nesprávný úřední postup může totiž být představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1660/2005). Nesprávným úředním postupem je jak okolnost, že věc po dobu zajištění nebyla chráněna před poškozením či ztrátou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný pod č. 54/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak i okolnost tkvící v tom, že se zajištěnou věcí nebylo ve výsledku naloženo zákonu odpovídajícím způsobem.
34. Rovněž podle žalovanou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2527/98, stát odpovídá poškozenému v případě, že příčina vzniku škody na vozidle byla shledána v nesprávném úředním postupu spočívajícím v nedostatečné ochraně svěřené věci před poškozením a v opomenutí učinit taková opatření, aby nedošlo ke škodě na majetku, který byl vydán v průběhu trestního řízení. Jestliže úschovu vozidla v uzavřeném a hlídaném objektu Ministerstva vnitra zajišťovaly orgány policie, měly také povinnost majetek žalobce chránit a případně činit ohledně něj potřebná opatření.
35. Obdobně v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 356/2003, dovolací soud vyložil, že účelem institutu vydání (§ 78 tr. řádu) a odnětí (§ 79 tr. řádu) věci v trestním řízení je umožnit orgánům činným v trestním řízení převzít a zajistit věci důležité pro trestní řízení; neslouží-li však zajištěné věci nadále tomuto účelu, musí být vráceny tomu, kdo je vydal nebo komu byly odňaty, případně tomu, o jehož právu na věci není pochyb (§ 80 tr. řádu). Má-li příslušný orgán dostát tomuto požadavku, musí přizpůsobit způsob uskladnění věcí po dobu jejich zajištění charakteru věcí a jejich vlastnostem.
36. Odborná literatura – jejíž závěry Nejvyšší soud plně sdílí i v této věci – ve vztahu k povinnosti osoby, jež je označována legislativní zkratkou „správce“ (v projednávané věci šlo o policejní orgán) dovozuje, že správce vykonává práva a povinnosti v rozsahu a za účelem naplnění primárního účelu správy, tj. uchování hodnoty majetku po dobu zajištění a jeho ochrany. Při své činnosti musí mít správce na zřeteli, že spravuje majetek zajištěný v trestním řízení. Nejedná se o majetek ve vlastnictví státu, ale jedná se o majetek, který je stále, a to až do pravomocného skončení trestního řízení, ve vlastnictví obviněného nebo jiné osoby, které byl zajištěn. Pokud správce spravuje hmotný movitý majetek, který fakticky převzal, má kromě povinnosti tzv. právní ochrany majetku dle § 10 odst. 1 zákona o zajištění majetku další povinnosti související s tím, že má majetek v dispozici. Zejména má povinnost majetek řádně zabezpečit a skladovat a chránit jej před neodbornou manipulací, úmyslnými zásahy ze strany třetích osob, ale i před nepříznivým působením klimatických podmínek. Způsob uložení a zabezpečení má chránit majetek mj. proti odcizení a záměrnému poškození (jinou osobou). Kromě této bazální ochrany musejí způsob a podmínky uložení odpovídat charakteru majetku a účelu správy (např. suché garáže pro hodnotná motorová vozidla, přístřešek pro běžná vozidla apod., odvětraný sklad pro běžné potraviny a nápoje, nevyžadující specifickou teplotu a vlhkost, temperovaný sklad pro elektrozařízení, trezor pro šperky atd.). Z pohledu zajištění bezpečnosti lze zvolit elektronickou ochranu (např. kamery, alarm s napojením na pult centrální ochrany) nebo personální ochranu (ostraha), příp. kombinovanou. Je potřeba zamezit volnému přístupu neoprávněných osob k zajištěnému majetku, a to včetně pracovníků správce, kteří nejsou pro správu určeni (srov. Škrobák, I., Trešlová, L. Zákon o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení: Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, ISBN: 978-80-7598-196-7, výklad k § 10). Nejvyšší soud doplňuje, že účelem výše zmiňované péče o zajištěný majetek je, aby s ním bylo (ve výsledku) naloženo způsobem, který tr. řád předpokládá.
37. Z uvedeného plyne, že právě nastíněná právní úprava ukládá tuzemským orgánům činným v trestním řízení postupovat při zajištění (odnětí) věci předem určeným způsobem. Především je povinností takovou věc vydat při splnění dalších podmínek (srov. § 441 odst. 6 tr. řádu) dožadujícímu cizozemskému orgánu v trestním řízení a podle okolností učinit úkony směřující k tomu, aby za stanovených podmínek byla věc vrácena zpět do České republiky nebo osobě, o níž tak cizozemský orgán rozhodne. V ostatních případech je třeba tomu, kdo věc vydal (byla mu odňata) nebo tomu, o jehož právu není pochyb, popř. tomu, kdo k věci prokáže své právo prostřednictvím občanskoprávního řízení o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (srov. k tomu např. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněné pod č. 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) takovou věc vrátit (vydat), ledaže by bylo pravomocně v průběhu trestního řízení rozhodnuto o jejím propadnutí či zabrání. Nejsou-li proto splněny předpoklady pro jiný zákonem předjímaný postup a orgánům činným v trestním řízení vznikla povinnost vrátit (vydat) zajištěnou či odňatou věc, lze již v samotném nevrácení (nevydání) zajištěné (odňaté) věci oprávněné osobě spatřovat nesprávný úřední postup, a to v zásadě zcela bez zřetele k okolnostem, pro něž taková situace nastala. Ostatně také proto zák. č. 82/1998 Sb. neomezuje odpovědnost státu za škodu po dobu odnětí věci, tím, že by ji vyloučil v případě, že by škoda „vznikla i jinak“ [buď z vnitřních příčin, spočívajících např. v povaze věci a v jejích vadách, nebo z vnějších příčin, např. při živelné pohromě, jejichž vliv by se stejnou měrou projevil, i kdyby dlužník (schovatel) věc ke splnění závazku nepřevzal], jak tuto formu liberace znal ve vztahu mezi osobami soukromého práva např. § 421 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
38. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, podle něhož se ve smyslu § 2 OdpŠk stát nemůže zákonem uložené objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem zprostit, a to ani v případě existence vyšší moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009). Na uvedený závěr pak dále navázal v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1217/2010, v němž vysvětlil, že u objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní. Prostřednictvím argumentu logického výkladu a maiori ad minus proto nutno dospět k závěru, že nemá-li podle již ustálené judikatury na takto koncipovanou odpovědnost státu vliv ani existence nepředvídatelné okolnosti v podobě vyšší moci, tím méně na její rozsah může mít vliv eventuální protiprávní jednání třetí osoby (v poměrech projednávané věci neznámého pachatele), zejména nelze-li jej podle učiněných skutkových zjištění přičítat k tíži samotnému poškozenému. Již proto bylo bez významu zabývat se argumentací dovolatelky, zda orgány činné v trestním řízení či jimi určené osoby spravující zajištěný majetek o něj náležitě pečovaly výše popsaným způsobem. Podstatným zůstává fakt, že jej v rozporu s výslovným příkazem zákona nevydaly ani cizozemským orgánům činným v trestním řízení ani osobě, která by své právo prokázala postupem upraveným v § 80 tr. řádu. Již v této skutečnosti lze proto shledat nesprávný úřední postup zakládající v projednávané věci tzv. odpovědnostní titul. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná existenci uvedených vad v podaném dovolání neohlašovala a Nejvyšší soud takové vady v řízení neshledal.
39. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalované není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v rozsahu, v němž nebylo odmítnuto, zamítl.
Autor: -mha-