// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 06.01.2022
Nesprávný úřední postup při podání návrhu na uložení ochranného léčení
Trestní zákoník výslovně nevylučuje uložení dvou stejných ochranných léčení. Návrh na uložení ochranného léčení podaný v době, kdy již obviněný jiné ochranné léčení vykonává, případně mu již bylo dříve jiné ochranné léčení uloženo, nepředstavuje sám o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.
Zároveň však platí, že rozhodujícím hlediskem pro uložení druhého ochranného léčení totožného druhu je zejména jeho účelnost, neboť uložením stejného ochranného léčení v další trestní věci téhož obviněného by prakticky přineslo pouze řádný dohled nad výkonem předchozího ochranného léčení.
Účelnost nového návrhu na uložení psychiatrického ochranného léčení však nelze odvozovat jen od toho, že jde o návrh směřující k uložení téhož druhu ochranného léčení. Nelze totiž pominout, že může jít v novém návrhu o ochranné léčení v souvislosti s jiným druhem psychické poruchy (psychiatrické vs. sexuologické), případně jinou formou (ústavní namísto ambulantní). Bez významu není ani motivace státního zástupce pro podání nového návrhu na uložení ochranného opatření, jež může spočívat v pochybnostech o tom, zda dříve nařízené ochranné léčení plní svůj účel. Právě k posouzení těchto okolností pak slouží veřejné zasedání, na kterém je návrh státního zástupce projednán a je o něm soudem rozhodnuto ve světle všech okolností, které vyjdou v řízení najevo.
Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že i státní zástupce, jako orgán výkonu státní moci, je povinen postupovat tak, aby v důsledku jeho postupu nedocházelo ke vzniku bezdůvodných újem subjektů, vůči kterým je daný výkon státní moci směrován. Tato maxima, ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, zakazuje státnímu zástupci bezdůvodně zasahovat do základních práv obviněných. Takovým zásahem by jistě byla situace, kdy státní zástupce podá návrh na uložení ochranného opatření, který je již v době jeho podání, a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a zejména skutečnostem pro státního zástupce objektivně zjistitelným, zjevně bezúčelný. Podání takového zjevně bezúčelného návrhu by již nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk představovalo.
Zpětvzetí návrhu na uložení ochranného léčení státním zástupcem během nebo po skončení veřejného zasedání není samo o sobě dostačující k úvaze o zjevné neúčelnosti daného návrhu. Tu je třeba posuzovat, jak výše uvedeno, s ohledem na skutkovou situaci v době podání návrhu, nikoli s ohledem na skutkovou situaci v době jeho zpětvzetí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2455/2020, ze dne 21. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
§ 99 zák. č. 40/2009 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 3 812 Kč a poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy s tvrzením, že škoda a újma mu vznikly v souvislosti s nesprávným úředním postupem státní zástupkyně, která navrhla, aby žalobci bylo uloženo ochranné léčení, přestože již ochranné léčení měl uloženo v rámci jiného trestního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 26 C 272/2018-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 10. 11. 2018 do zaplacení (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaslat žalobci omluvu tohoto znění: „V trestním řízení, vedeném proti Vám u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 0 Nt 702/2017, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Tímto Vám Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti vyslovuje omluvu za nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo zasaženo do Vašich práv a způsobena Vám újma.“ (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 978,40 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 12 Co 369/2019-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 30/2016, které skončilo zprošťujícím rozsudkem z důvodu, že žalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Právní moc zprošťujícího rozsudku nastala dne 16. 12. 2017 (správně zřejmě 16. 2. 2017 – pozn. Nejvyššího soudu). Současně mu tímto rozsudkem byla uložena ochranná psychiatrická léčba ambulantní formou. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15. 3. 2017. Dne 3. 4. 2018 se Obvodní soud pro Prahu 4 dotázal psychiatrie Remedis, zda žalobce dochází a podrobuje se ochrannému ambulantnímu léčení. Dne 2. 7. 2018 podala psychiatrie Remedis soudu oznámení o nástupu žalobce k výkonu ochranné ambulantní léčby s tím, že se dostavuje řádně na stanovené psychiatrické kontroly. Spolupráce s psychiatrií Remedis však byla formální, reálně žalobce neměl náhled na svůj zdravotní problém. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v té době opět akutně nedobrovolně hospitalizován na psychiatrickém oddělení, byl podán návrh na přeměnu ambulantní léčby na ústavní v zájmu stabilizace stavu pacienta.
5. Ze spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 0 Nt 702/2017, měl soud prokázáno, že usnesením ze dne 15. 6. 2017, které nabylo právní moci dne 7. 7. 2017, státní zástupkyně zastavila trestní stíhání proti žalobci z důvodu, že v době činu, tj. dne 23. 4. 2016, nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Dne 4. 9. 2017 podalo Okresní státní zastupitelství Praha-západ soudu návrh na uložení ochranného léčení, a to ambulantní formou, obviněného J. B. V rámci trestního řízení bylo nařízeno na den 18. 10. 2017 veřejné zasedání, jehož se účastnili žalobce osobně a jeho obhájce Mgr. J. K., který předložil plnou moc ze dne 11. 10. 2017. K návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení sdělil, že žalobci již bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 ochranné léčení uloženo. Na tomto veřejném zasedání byl vyslechnut žalobce a svědkyně, ošetřující lékařka, která potvrdila, že se u ní žalobce léčí, dochází na pravidelné kontroly a má předepsanou medikaci. Za účelem vyžádání spisu od Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo veřejné zasedání odročeno. Následně vzala státní zástupkyně návrh na uložení ambulantní ochranné léčby zpět dne 30. 10. 2017, což bylo sděleno obhájci dne 23. 2. 2018. Soud prvního stupně měl za prokázané, že dne 20. 4. 2018 zaplatil žalobce za obhajobu Mgr. J. K. částku 3 812 Kč a že žalobce trpí bipolární poruchou, s níž se léčí, několikrát byl hospitalizován. Nátlak nebo rozrušení velmi těžce prožívá a rozrušení u něj může vyvolat stav, pro který by musel být hospitalizován. Jakékoliv soudní jednání na něj velmi doléhá a těžce nese, kdyby měl být něčím omezován. Oba skutky, které byly předmětem trestního stíhání, se staly ve dva dny jdoucí za sebou v období, kdy měl žalobce ataku nemoci a následně byl hospitalizován. Dle vyjádření matky žalobce i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 na něj působilo negativně, i když byl obžaloby zproštěn. Upadl do stavu, kdy o něj měla svědkyně starost. Žalobce bydlel u ní, aby na něj mohla dohlížet. Na žalobce velmi dolehlo také předvolání k veřejnému zasedání ohledně dalšího návrhu na ambulantní léčení, neboť se domníval, že mu bude uloženo dvojí ochranné léčení, čemuž dobře nerozuměl. Veřejné zasedání, na něž se dostavil, jej obdobně jako jakýkoliv zásah státní moci rozrušilo, a to i přes přítomnost jeho lékařky, které důvěřuje a jež se ho snažila uklidnit.
6. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zhodnotil, že v projednávané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval v tom, že státní zástupkyně podala opětovný návrh na nařízení ambulantní léčby žalobce, přestože již měl ambulantní léčbu nařízenou. Dle soudu prvního stupně měla státní zástupkyně nahlédnout do evidence a před podáním návrhu na nařízení ambulantní léčby zjistit, zda je proti žalobci vedeno jiné trestní řízení a s jakým výsledkem. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, dopustila se nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně shledal, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalobci vznikla škoda ve výši 3 812 Kč jakožto náklady, které uhradil svému obhájci, jehož si zvolil v souvislosti s návrhem na nařízení ambulantní léčby. Státní zástupkyně vzala svůj návrh zpět až po zjištění, že žalobci již bylo ochranné léčení uloženo Obvodním soudem pro Prahu 4. Soud prvního stupně dále dovodil vznik nemajetkové újmy, která mu byla způsobena obesláním k veřejnému zasedání v souvislosti s návrhem na uložení ambulantní léčby. Předvolání ohledně návrhu, který již byl pravomocně rozhodnut, hodnotil soud prvního stupně jako zásah do osobnostních práv žalobce, když přihlédl k tomu, že žalobce je nemocný, trpí duševní poruchou a jednání se státními orgány pro něj představuje velký zásah do jeho psychiky a zohlednil také to, že opětovný návrh na ochranné léčení byl zbytečný. Soud prvního stupně proto žalobci vedle náhrady škody ve výši 3 812 Kč přiznal i omluvu za nesprávný úřední postup.
7. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Uvedl, že nesprávným úředním postupem je postup, který je v rozporu s pravidly předepsanými právními normami. Státní zástupkyně se nedopustila svým postupem žádného porušení pravidel, která by byla předepsána právními normami, neboť ze žádné zákonné normy nevyplývá povinnost státního zástupce před podáním návrhu na nařízení ochranného léčení zjistit v evidenci, zda již není vůči dané osobě ochranné léčení nařízeno. Státní zástupkyně nepostupovala v rozporu s právním řádem, nedopustila se nesprávného úředního postupu a ve věci tedy není dán odpovědnostní titul ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce z tohoto důvodu nemá právo na náhradu tvrzené škody, neboť právo na náhradu škody má podle § 13 odst. 2 OdpŠk pouze ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem jako odpovědnostním titulem. Odvolací soud dále uvedl, že pro případ ochranného opatření je v zákoně č. 82/1998 Sb. speciální ustanovení, podle nějž má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o ochranném opatření až ten, na němž bylo zcela nebo zčásti vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí v pozdějším řízení jako nezákonné zrušeno (§ 11 OdpŠk). Žalobce nemá právo na náhradu škody v důsledku neexistence odpovědnostního titulu, a z téhož důvodu nemá právo ani na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II změnil a žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvod.
9. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je nesprávným úředním postupem opětovné podání návrhu na uložení ochranného léčení ambulantní formou státní zástupkyní, která takto učinila i přesto, že dovolateli bylo stejné ochranné léčení ambulantní formou již uloženo. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, či ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011).
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
16. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o náhradě škody 3 812 Kč spočívající ve vynaložených nákladech za právní zastoupení a poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy. Dovolání proto není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. co do částky 3 812 Kč přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat případnými námitkami, které se daných nároků týkají, a dovolání v uvedeném rozsahu odmítl ve výroku II tohoto rozhodnutí.
17. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu je tak dovolání objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud však dovolání v tomto rozsahu neodmítal, neboť nákladový výrok zrušil jako akcesorický v souvislosti se zrušením části napadeného rozsudku.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je nesprávným úředním postupem podání návrhu na uložení ochranného léčení ambulantní formou v situaci, kdy již poškozenému totožné ochranné léčení bylo uloženo v minulosti, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je ve zbylém rozsahu důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu § 13 odst. 2 OdpŠk ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
22. Podle § 99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 trestního zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
23. Podle § 99 odst. 2 trestního zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný [(písm. a)], nebo pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout [(písm. b)].
24. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, státní zastupitelství při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.
25. Podle § 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, v evidenci Rejstříku trestů jsou založeny údaje z trestních listů všech osob pravomocně odsouzených soudy České republiky (odst. 1). Trestním listem se pro účely tohoto zákona rozumí oznámení soudu, které obsahuje údaje o rozhodnutí o vině, trestu a o ochranném opatření a o jejich výkonu [odst. 3 písm. c)].
26. Nejvyšší soud Československé socialistické republiky dovodil ve stanovisku ze dne 17. 3. 1982, sp. zn. St 2/81, že zákon nevylučuje, aby v nové trestní věci téhož obviněného bylo uloženo podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. [dnes § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu] ochranné protialkoholní léčení, přestože se ještě nezačalo vykonávat nebo nebylo zcela vykonáno stejné ochranné léčení uložené v dřívější trestní věci. Vzhledem k ustanovení § 72 odst. 5 tr. zák., podle něhož ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, přichází však v úvahu uložení nového, a to pouze ústavního ochranného protialkoholního léčení, jen ze závažných důvodů v zájmu dosažení účelu trestního zákona. Takovým důvodem může být, že lze zajistit okamžitý nebo rychlejší nástup výkonu tohoto nově uloženého ústavního ochranného protialkoholního léčení. Nelze-li opětovným uložením ústavního ochranného protialkoholního léčení zajistit jeho rychlejší nástup a výkon, nebo bylo-li již započato s výkonem dříve uloženého stejného ochranného léčení, bude nové uložení takového ochranného léčení zpravidla neúčelné. Formální a neúčelné by bylo též každé opětovné uložení ambulantního ochranného protialkoholního léčení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 17. 3. 1982, sp. zn. St 2/81).
27. Z komentářové literatury lze rovněž dovodit, že trestní zákoník nevylučuje, aby v nové trestní věci téhož pachatele bylo uloženo podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ochranné léčení, přestože se ještě nezačalo vykonávat nebo nebylo zcela vykonáno stejné ochranné léčení, uložené v dřívější trestní věci. Vzhledem k § 99 odst. 6 trestního zákoníku, podle něhož ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, přichází však v úvahu uložení nového, a to pouze ústavního ochranného léčení, jen ze závažných důvodů v zájmu dosažení účelu trestního zákoníku a u mladistvých zákona o soudnictví ve věcech mládeže (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H.Beck, 2021, s. 1155).
28. Ačkoliv výše uvedené judikaturní závěry byly dosaženy zejména pro uložené protialkoholního léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, lze je přiměřeně aplikovat i na ukládání psychiatrických ochranných léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. To vše při vědomí, že důvody uložení psychiatrického ochranné léčení mohou být různé v závislosti na tom, v čem spočívá onemocnění obviněného, zatímco důvod uložení protialkoholního ochranného léčení je vždy jen jeden. Je nicméně zřejmé, že trestní zákoník výslovně nevylučuje uložení dvou stejných ochranných léčení. V tomto směru je úvaha odvolacího soudu správná potud, že návrh na uložení ochranného léčení podaný v době, kdy již obviněný jiné ochranné léčení vykonává, případně mu již bylo dříve jiné ochranné léčení uloženo, nepředstavuje sám o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.
29. Zároveň však platí, že rozhodujícím hlediskem pro uložení druhého ochranného léčení totožného druhu je zejména jeho účelnost, neboť uložením stejného ochranného léčení v další trestní věci téhož obviněného by prakticky přineslo pouze řádný dohled nad výkonem předchozího ochranného léčení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 17. 3. 1982, sp. zn. St 2/81).
30. Účelnost nového návrhu na uložení psychiatrického ochranného léčení však nelze odvozovat jen od toho, že jde o návrh směřující k uložení téhož druhu ochranného léčení. Nelze totiž pominout, že může jít v novém návrhu o ochranné léčení v souvislosti s jiným druhem psychické poruchy (psychiatrické vs. sexuologické), případně jinou formou (ústavní namísto ambulantní). Bez významu není ani motivace státního zástupce pro podání nového návrhu na uložení ochranného opatření, jež může spočívat v pochybnostech o tom, zda dříve nařízené ochranné léčení plní svůj účel (viz skutková zjištění v tom směru, že žalobce neměl náhled na svůj zdravotní problém a jeho spolupráce s psychiatrií Remedis byla jen formální). Právě k posouzení těchto okolností pak slouží veřejné zasedání, na kterém je návrh státního zástupce projednán a je o něm soudem rozhodnuto ve světle všech okolností, které vyjdou v řízení najevo.
31. Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že i státní zástupce, jako orgán výkonu státní moci, je povinen postupovat tak, aby v důsledku jeho postupu nedocházelo ke vzniku bezdůvodných újem subjektů, vůči kterým je daný výkon státní moci směrován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).
32. Tato maxima, ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, zakazuje státnímu zástupci bezdůvodně zasahovat do základních práv obviněných. Takovým zásahem by jistě byla situace, kdy státní zástupce podá návrh na uložení ochranného opatření, který je již v době jeho podání, a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a zejména skutečnostem pro státního zástupce objektivně zjistitelným, zjevně bezúčelný. Podání takového zjevně bezúčelného návrhu by již nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk představovalo.
33. K tomu je třeba dodat, že zpětvzetí návrhu na uložení ochranného léčení státním zástupcem během nebo po skončení veřejného zasedání není samo o sobě dostačující k úvaze o zjevné neúčelnosti daného návrhu. Tu je třeba posuzovat, jak výše uvedeno, s ohledem na skutkovou situaci v době podání návrhu, nikoli s ohledem na skutkovou situaci v době jeho zpětvzetí.
34. Odvolací soud se však otázkou zjevné bezúčelnosti návrhu státní zástupkyně v posuzované věci nezabýval, což činí jeho právní posouzení nároku žalobce neúplným a tudíž nesprávným.
35. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že případná nevědomost státní zástupkyně o dřívějším nařízení ochranného léčení například z důvodu, že nenahlédla do rejstříku trestů, v němž se dle § 3 odst. 3 písm. c) zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, eviduje i rozhodnutí o ochranném opatření, není právně relevantní, neboť odpovědnost státu je konstruována jako objektivní bez možnosti liberace (srov. § 2 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu výroku I v části měnící výrok II rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-