// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 06.10.2021
CT vyšetření osoby podezřelé ze spáchání trestného činu
Je-li CT vyšetření osoby podezřelé ze spáchání trestného činu prováděno za situace, na níž dopadá § 114 trestního řádu, tj. nikoliv na základě lékařské indikace, nýbrž pro potřebu objasnit, zda nedošlo ke spáchání trestného činu, není k jeho realizaci nutný výslovný souhlas vyšetřovaného, ba dokonce lze vyšetřovaného k takovémuto úkonu v případě jeho odporu též přinutit (§ 114 odst. 4 trestního řádu). Absence výslovného souhlasu vyšetřovaného s provedením takového CT vyšetření tedy nesprávný úřední postup policejních orgánů ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá. Předmětné vyšetření však musí být i za popsaných podmínek vždy provedeno postupem lege artis, přičemž současně nesmí představovat nepřiměřené riziko pro zdraví vyšetřovaného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1049/2021, ze dne 29. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
čl. 7 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 8 předpisu č. 209/1992 Sb.
§ 114 zák. č. 141/1961 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 31 C 83/2019-67, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I), a současně žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě vycházející z tvrzení, že uvedená částka odpovídá zadostiučinění na nemajetkovou újmu, jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Praha, oddělení odhalování trestné činnosti (dále též jen „policejní orgány“), a to ve věci vedené pod sp. zn. GŘC-1232-5/TČ-2018-835750.
3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, byl žalobce bezprostředně po svém příletu z Venezuely dne 7. 11. 2018 policejními orgány zadržen na pražském Letišti Václava Havla. Stalo se tak po předchozím souhlasu státního zástupce a s odkazem na § 76 odst. 1 trestního řádu, neboť na základě informace operativně získané ze zahraničí, kterou měly policejní orgány k dispozici, zde existovalo podezření, že žalobce ve svých tělních dutinách dovezl surové diamanty, čímž se dopustil trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl následně převezen do Ústřední vojenské nemocnice v Praze – Střešovicích, kde byl po lékařském vyhodnocení jeho aktuálního zdravotního stavu (kdy též sám žalobce uvedl, že se cítí zdráv), podroben vyšetření výpočetní tomografií (dále jen „CT vyšetření“). Při něm byla v jeho tenkém střevě zjištěna přítomnost dvou neznámých tělísek malých rozměrů. Po konzultaci s lékařem a pod jeho dohledem pak žalobce, aniž k tomu byl fyzicky nucen, požil v zájmu urychlení procesu vyloučení zjištěných tělísek z jeho těla téhož dne dávku projímadla Fortrans, načež druhého dne ráno mu bylo provedeno další CT vyšetření a poté mu byla podána další dávka projímadla. Jakmile došlo k vyloučení inkriminovaných předmětů ze žalobcova těla, však vyšlo najevo, že se jedná o vaječné skořápky. Žalobce byl proto ze zadržení ihned propuštěn a věc týkající se podezření ze spáchání shora zmíněného trestného činu byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Následné žalobcovy podněty k výkonu dohledu adresované Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze, v nichž žalobce poukazoval na údajnou nesprávnost postupu, který byl vůči němu realizován, byly vyhodnoceny jako nedůvodné.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace § 1, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i z aplikace § 76 odst. 1 a § 114 odst. 2 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku nelze vyhovět. Omezení žalobcovy osobní svobody, k němuž došlo v intencích § 76 odst. 1 trestního řádu a po předchozím souhlasu státního zástupce, totiž nelze považovat za neoprávněné, a to ani za situace, kdy byla trestní věc proti žalobci nakonec odložena. Také žalobcovo CT vyšetření proběhlo plně v souladu s § 114 odst. 2 trestního řádu, a tím i v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce, který prohlásil, že se cítí zdráv a provedení tohoto vyšetření neodmítl, byl takto vyšetřen lékařem v nemocničním zařízení, a to poté, co lékař jeho zdravotní stav zhodnotil. K užití projímadla žalobce přistoupil rovněž dobrovolně bez jakéhokoliv fyzického donucení, když byl veden snahou proces vyloučení zjištěných předmětů ze svého těla urychlit. Dobrovolnost užití projímadla po předchozím řádném lékařském vyšetření žalobce přitom posuzovanou věc odlišuje od věci Jalloh proti Německu, jež byla řešena rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2006, na který žalobce v řízení poukazoval. Policejní orgány se tudíž nesprávného úředního postupu vůči žalobci nedopustily, a není zde tak dán odpovědnostní titul, z něhož by bylo možné zažalovaný nárok dovozovat.
5. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud předně přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které zhodnotil jako správné a pro posouzení věci dostatečné, a poté se ztotožnil i s právním závěrem prvostupňového soudu, v souladu s nímž vznesený nárok žalobci nesvědčí, a to z důvodu absence tvrzeného nesprávného úředního postupu policejních orgánů ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Příslušné celní orgány, mezi jejichž povinnosti spadá podle § 12 odst. 2 písm. d) a § 158 odst. 1 trestního řádu také činit potřebná opatření a šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, totiž vůči žalobci postupovaly zcela v souladu s trestním řádem, přičemž zároveň šetřily i jeho zdraví a důstojnost. Žalobce jako osoba, která byla na základě tehdy aktuálních informací důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu, byl za dané situace naopak povinen tyto postupy policejních orgánů strpět.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda lze považovat za zákonný takový postup policejních orgánů, při kterém je žalobci provedeno CT vyšetření břicha a podáno z lékařského hlediska nepotřebné projímadlo, a to za situace, kdy žalobce k tomuto postupu neudělil explicitní a dobrovolný souhlas, nýbrž se mu aktivně nebránil a podrobil se mu v přesvědčení, že tak musí učinit pro ukončení svého omezení na osobní svobodě. Důvod dovolání pak žalobce dovozuje z nesprávného právního posouzení uvedené otázky, jehož se odvolací soud dle jeho názoru dopustil, uzavřel-li, že popsaný postup policejních orgánů byl v souladu se zákonem. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí, neboť se domnívá, že tento postup, v jehož rámci byl žalobce neoprávněně vystaven CT vyšetření a neoprávněně mu bylo podáno projímadlo, znaky nesprávného úředního postupu naplňuje a současně představuje i zásah do žalobcova ústavního práva zakotveného v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ani v jednom případě se totiž nejednalo o lékařsky indikovaný úkon, přičemž v případě CT vyšetření, při němž je pacient vystaven vyšším dávkám rentgenového záření, se pro vysoký věk žalobce a jeho nedobrý zdravotní stav nejednalo ani o úkon přiměřený. K užití projímadla žalobce rovněž nepřistoupil dobrovolně, nýbrž tak učinil při neznalosti maximální možné doby zadržení, a tudíž v obavě, že bude na svobodě omezen až do té doby, dokud inkriminované předměty ze svých útrob nevyloučí. Žalobce vyjádřil svůj nesouhlas také s tím, že by se jeho případ odlišoval od toho, který byl řešen rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, a závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, přičemž se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce neprokázal splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu, neboť se policejní orgány žádného nesprávného úředního postupu ve vztahu k žalobci nedopustily. Kromě toho žalobce v dovolání nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy kromě potvrzujícího výroku I napadl i jeho výrok II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
14. V části, která směřuje proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, je však podané dovolání nepřípustné, neboť to stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., v souladu s nímž dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V této části proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Pokud žalobce v podaném dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že by k požití projímadla, jež následovalo po provedeném CT vyšetření, přistoupil dobrovolně, přičemž se současně dovolával rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh proti Německu, stížnost č. 54810/00 (řešícího případ, v němž byl podezřelý poté, co odmítl požít léky vyvolávající zvracení, přitlačen policisty k lůžku, aby se nemohl bránit, načež službu konající lékař do něj násilně vpravil solný roztok spolu s emetikem ve formě sirupu, a to prostřednictvím trubice, která vedla skrz jeho nos do žaludku, což bylo následně soudem kvalifikováno jako nelidské a ponižující zacházení odporující čl. 3 Úmluvy), tato námitka rovněž nemůže přípustnost jeho dovolání založit. Žalobce totiž jejím prostřednictvím konstruuje odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vyšel odvolací soud, pročež se ve skutečnosti jedná o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto tvrzení dovolatele o tom, že rozhodující podíl na jeho finálním rozhodnutí nabídnuté projímadlo užít mělo jeho nesprávné subjektivní vyhodnocení situace, v níž se ocitl, a z něho pramenící snaha urychlením procesu vyloučení nalezených předmětů uspíšit své propuštění na svobodu, závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce k užití projímadla přistoupil bez donucení ze strany policejních orgánů, nikterak neoslabuje.
16. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť dovolatelem předestřená otázka, zda se policejní orgány tím, že osobu, která byla podezřelá ze spáchání trestného činu, a byla proto postupem podle § 76 odst. 1 trestního řádu policejním orgánem zadržena, podrobily v nemocničním zařízení v rámci prošetřování existujícího podezření bez jejího výslovného souhlasu CT vyšetření, dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
18. Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
19. Podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odstavec 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (odstavec 2).
20. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.
21. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
22. Podle § 114 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník. Nelze-li úkon podle odstavců 1 až 3 pro odpor podezřelého nebo obviněného provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je podle odstavce 4 citovaného ustanovení orgán činný v trestním řízení oprávněn po předchozí marné výzvě tento odpor překonat; policejní orgán potřebuje k překonání odporu podezřelého předchozí souhlas státního zástupce. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. O povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu podle odstavce 5 tohoto ustanovení poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§ 66), podezřelý nebo obviněný se poučí také o možnosti postupu podle odstavce 4.
23. Ústavně zaručené právo na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí není bezbřehé, zásah do tohoto práva však může být uskutečněn pouze na základě zákona. Článek 7 odst. 1 věta druhá Listiny svým výslovným zněním zákonný základ takového zásahu vyžaduje. Nejinak je tomu u čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť ten poskytuje ochranu proti těm zásahům do soukromí, které označuje za neoprávněné. V případě zásahů ze strany orgánů veřejné moci jsou neoprávněnými takové zásahy, k nimž došlo v rozporu s příkazem čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Článek 10 odst. 2 Listiny tedy nechrání proti oprávněným zásahům do práva na soukromí (arg. a contrario), kterými jsou v případě orgánů veřejné moci zásahy na základě zákona nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (srov. též výše citovaný čl. 8 odst. 2 Úmluvy a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011). Hovoří-li se v čl. 7 odst. 1 Listiny o možném omezení nedotknutelnosti osoby (a jejího soukromí), mají se tím na mysli případy, kdy je zásah do tělesné a duševní integrity přípustný i proti vůli osoby, resp. bez jejího svobodného a informovaného souhlasu (srov. Langášek, T., in Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 192).
24. V podmínkách posuzovaného případu, kdy dle skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího žalobcem zpochybňovaný postup policejních orgánů vycházel z existence důvodného podezření, že žalobce ve svém těle dovezl do České republiky surové diamanty, čímž se mohl dopustit trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, lze uvedený zákonný podklad pro zásah do zmíněných ústavně garantovaných práv žalobce nalézt v § 114 trestního řádu.
25. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, uveřejněné pod č. 59/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž byly překonány dřívější nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, a ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 671/05, podrobilo ustanovení § 114 trestního řádu podrobné analýze (primárně z pohledu ústavně zakotveného zákazu sebeobviňování v trestním řízení, tj. z pohledu pravidla nemo tenetur se ipsum accusare). Rozlišilo přitom dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného (popř. podezřelého), k nimž obviněný (podezřelý) nesmí být pod hrozbou sankce donucován (napsání rukopisného textu, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů, plnění úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem apod.), zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný (podezřelý) toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinucovat (jedná se o důkazy získané od obviněného, které existují objektivně, nezávisle na jeho vůli, tj. např. dechové zkoušky, odběr moči nebo odběr vlasů či tkáně pro účely testů DNA). V souvislosti s vymezením úkonů pasivní (neaktivní) povahy přitom Ústavní soud vyšel mj. i ze zahraničních právních úprav, v rámci nichž poukázal též na judikaturu Nejvyššího soudu USA, která mezi tyto úkony řadí i násilné snímání otisků prstů, vyšetření těla rentgenem, svlečení oděvu za účelem ohledání tetování, sejmutí otisků zubů, sejmutí brýlí při rekognici nebo navlečení masky (viz bod 18 odůvodnění stanoviska).
26. V bodě 24 odůvodnění zmíněného stanoviska Ústavní soud dále uvedl, že důkazy získané na základě úkonů dle § 114 trestního řádu spadají do kategorie důkazů, které existují nezávisle na vůli podezřelého, tj. těch, jež lze v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kterou Ústavní soud citoval, za splnění určitých podmínek získat i za pomoci zákonného donucení, aniž by bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. Jedná se o postupy, jejichž provedení obviněný (podezřelý) pouze snáší, nejčastěji má toliko povinnost strpět zajištění objektivně existujícího vzorku hmoty. Tělo obviněného (podezřelého) je pasivním objektem ohledání, nevyžaduje se žádná jeho aktivní součinnost. Dostavení se a samotná účast na úkonu za „aktivní jednání“ ve výše uvedeném smyslu považováno není, stejně jako vykonání normálních fyziologických funkcí (například při odběru dechu, moči nebo vzorku hlasu).
27. Konkrétně se pak Ústavní soud v uvedené souvislosti podrobněji zabýval úkony představovanými sejmutím srovnávacího vzorku pachu, odběrem vzorku vlasů a bukálním stěrem spočívajícím v setření povrchu vnitřní plochy ústní dutiny tamponem. Všechny tyto úkony přitom označil za tzv. neinvazivní metody odběru biologického materiálu, které jsou naprosto bezbolestné a nejsou spojeny s nebezpečím pro zdraví osoby, která se jim podrobuje, přičemž jsou spojeny jen s nepatrným zásahem do fyzické integrity. Tyto postupy, i když jsou realizovány nikoliv se souhlasem obviněného (podezřelého), tak nelze chápat jako protiústavní, když opačný výklad by ve svých důsledcích vedl k rozporu s obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy, a tím, aby byly tyto trestné činy zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Ostatně právě proto trestní řád předmětné úkony spadající pod ustanovení § 114 trestního řádu dává dle Ústavního soudu policejním orgánům k dispozici.
28. Komentářová literatura na podkladě uvedených závěrů Ústavního soudu k tomu dodává, že aby vůbec mohlo dojít ke spuštění mechanismu ochrany čl. 7 odst. 1 Listiny, musí jít o zásah do tělesné či duševní integrity, jenž dosahuje určité minimální intenzity a závažnosti, ať už ve vnímání zásahu (bolest, nevolnost), v objektivním porušení či změně tělesné schránky (odběr části tkáně) nebo změně vědomí. V tomto smyslu nutno stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (a následně vydanému nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2369/08), jež s ohledem na zcela zanedbatelnou újmu a pasivitu obviněného vyloučilo vyšetřovací úkony spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru z dosahu zákazu nucení k sebeobviňování ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny, rozumět i tak, že v těchto případech nebude dotčena ani nedotknutelnost osoby ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny. Jde-li o invazivnější zásahy do tělesné integrity (odběr krve či jiného biologického materiálu), musí se již uplatnit garance plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, jak ostatně připouští i citované stanovisko v bodě 17, poukazem na imperativ proporcionality mezi závažností trestného činu a intenzitou donucovacího prostředku. Samozřejmým požadavkem je, že zákrok zasahující tělesnou integritu (např. odběr krve) musí provést lege artis lékař nebo zdravotnický pracovník a takový zákrok je vyloučen, pokud by byl spojen s nebezpečím pro zdraví osoby (viz Langášek, T., in Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 191).
29. K vlastní povaze CT vyšetření lze uvést, že se jedná o standardní lékařský úkon umožňující za použití rentgenového záření zobrazit tělo vyšetřovaného v sérii řezů, přičemž výsledný obraz vzniká matematickou rekonstrukcí z řady rentgenových projekcí získaných postupně z různých úhlů. Vyšetřovaný při tomto úkonu leží, jeho tělo je pouze pasivním předmětem zkoumání a není od něj vyžadována žádná aktivní činnost. Současně se jedná o úkon bezbolestný a neinvazivní, neboť se jím nikterak nezasahuje do tělesné integrity vyšetřovaného. Porovnáním těchto skutečností s těmi, jež byly zmíněny výše, tedy Nejvyšší soud dospívá k závěru, že v případě, je-li CT vyšetření osoby podezřelé ze spáchání trestného činu prováděno za situace, na níž dopadá § 114 trestního řádu, tj. nikoliv na základě lékařské indikace, nýbrž pro potřebu objasnit, zda nedošlo ke spáchání trestného činu, není k jeho realizaci nutný výslovný souhlas vyšetřovaného, ba dokonce lze vyšetřovaného k takovémuto úkonu v případě jeho odporu též přinutit (§ 114 odst. 4 trestního řádu).
30. Absence žalobcova výslovného souhlasu s provedením předmětného CT vyšetření tedy nesprávný úřední postup policejních orgánů ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezaložila.
31. Nejvyšší soud přitom považuje za samozřejmé, že předmětné vyšetření musí být i za popsaných podmínek vždy provedeno postupem lege artis, přičemž současně nesmí představovat nepřiměřené riziko pro zdraví vyšetřovaného. Přestože moderní přístroje, kterých se k tomuto vyšetření využívá a které využívají fyzikální vlastnosti a působení rentgenových paprsků, tomuto požadavku ve většině případů jistě vyhoví, v nyní posuzované věci byl tento požadavek naplněn rovněž tím, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, bylo CT vyšetření u žalobce provedeno až poté, co byl jeho aktuální zdravotního stav (který sám žalobce v inkriminovaném okamžiku označil za dobrý) lékařsky posouzen, přičemž žádná překážka bránící tomuto vyšetření nebyla zaznamenána.
32. Zahrnul-li pak žalobce do podaného dovolání též obecně formulovanou zmínku o tom, že byl předmětnému vyšetření vystaven i přes svůj nepříznivý zdravotní stav, z čehož současně dovodil nepřiměřenost tohoto postupu, vznesl tím opět námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Kromě toho žalobce toto své tvrzení v řízení poprvé uplatnil až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 75 a násl. spisu), tj. opožděně. Podle § 119a odst. 1 o. s. ř., o jehož znění byl žalobce v závěru jednání soudu prvního stupně konaného dne 19. 6. 2020 poučen, lze totiž v odvolacím řízení uplatnit nové skutečnosti a důkazy pouze za podmínek stanovených v § 205a o. s. ř. Žádná z těchto podmínek však ve vztahu k tomuto žalobnímu tvrzení splněna nebyla.
33. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy z uvedených důvodů správný, a Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v části, jež směřovala proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-