// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 07.09.2021
Přiměřená délka řízení podle § 142 správního řádu
I. V posuzovaném správním řízení vedeném podle § 142 správního řádu bylo předmětem určení právního vztahu, zda stavebníku na sousedním pozemku vzniklo či nevzniklo právo provést stavby na základě certifikátu autorizovaného inženýra vydaného v tzv. zkráceném stavebním řízení. Vzhledem k tomu, že autorizovaný inspektor nepovažoval vlastníky sousedních nemovitostí za účastníky zkráceného stavebního řízení, měli tito vlastníci příležitost uplatnit své námitky pouze v řízení podle § 142 správního řádu o určení, zda stavebníku vzniklo či nevzniklo právo provést stavby. Je tedy zřejmé, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 dopadají na danou věc, neboť posuzované správní řízení se přímo týkalo sousedských práv žalobců, tedy jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že posuzované řízení vedené podle § 142 správního řádu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, účastníci řízení mají právo na jeho přiměřenou délku.
II. Autorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu (§ 67 spr. ř., § 65 s. ř. s.), ale plněním ze soukromoprávní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3489/2020, ze dne 1. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 117 odst. 1 až 3 zák. č. 183/2006 Sb.
§ 142 zák. č. 500/2004 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí s tím, že žalované 1) měla být uložena povinnost zaplatit žalobcům 3 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí, a žalované 2) měla být uložena povinnost zaplatit žalobcům celkem částku 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu níže popsaného nesprávného úředního postupu státního orgánu. Za nezákonné rozhodnutí žalobci označili certifikát č. 711007 autorizovaného inspektora Ing. arch. M. T. vydaný ve zkráceném stavebním řízení, na jehož základě byla v bezprostředním sousedství pozemků žalobců společností Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r.o. jako stavebníkem realizována stavba „Brno – Ivanovice Obchodní centrum – Hobby Market“ (dále jen „nezákonné rozhodnutí“). Nesprávný úřední postup žalobci spatřovali v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když řízení o jejich návrhu ze dne 27. 9. 2012 podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, bylo zahájeno dne 2. 10. 2012 a skončilo v důsledku průtahů až právní mocí vydaných rozhodnutí s účinky ke dni 14. 7. 2017 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 21 C 90/2018-84, žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované 1) zaplatit jim částku 3 600 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I), uložil žalobcům povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II), dále uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobcům částku 90 868 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu co do požadavku žalobců, aby byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit jim částku 309 132 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a současně uložil žalované 2) povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 47 426,79 Kč (výrok V).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož Ing. arch. M. T. vydal v souladu s § 117 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a § 10 vyhlášky č. 526/2006 Sb. jako autorizovaný inspektor dne 23. 3. 2010 certifikát č. 711007 (dále jen „certifikát“), kterým prohlásil a stvrdil, že stavba „Brno – Ivanovice Obchodní centrum – Hobby Market“ může být podle ověřené dokumentace a připojených dokladů společností Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r.o. jako stavebníkem po právu provedena. Žalobci společně s dalšími osobami podáním ze dne 27. 9. 2012 požadovali zahájení řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu, jímž se domáhali vydání rozhodnutí deklarujícího, že stavebníkovi právo provést stavbu na základě certifikátu nevzniklo. Odbor územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna (dále jen „správní orgán“) rozhodnutím ze dne 23. 11. 2012, č. j. MMB/0406015/2012, určil, že stavebníkovi nevzniklo právo stavby. Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2013, č. j. JMK 13278/2013, Krajský úřad Jihomoravského kraje k odvolání stavebníka zrušil rozhodnutí ve věci samé a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Správní orgán poté rozhodnutím ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMB/0301192/2013, návrh žalobců ve věci samé zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 12. 2013, č. j. JMK 115058/2013, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci správní žalobu, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, č. j. 30 A 12/2014-99, vyhověno a napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje bylo zrušeno. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 As 52/2016-84, byla kasační stížnost autorizovaného inspektora a stavebníka zamítnuta. Krajský úřad Jihomoravského kraje následně rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. JMK 134955/2016, zrušil rozhodnutí správního orgánu ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMB/0301192/2013. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, správní orgán rozhodl, že stavebníkovi nevzniklo právo stavby stvrzené certifikátem. Odvolání autorizovaného inspektora a stavebníka byla rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, které nabylo právní moci dne 14. 7. 2017, zamítnuta a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno. Žalobci dne 12. 1. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnili u žalované 1) nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ohledně otázky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí soud prvního stupně vycházel z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012-9, a uzavřel, že certifikát v rámci zkráceného stavebního řízení vydává autorizovaný inspektor jako soukromá osoba na základě soukromoprávní smlouvy se stavebníkem a na jeho náklad a tímto certifikátem autorizovaný inspektor pouze stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona a že navrhovaná stavba může být provedena. Za škodu, kterou autorizovaný inspektor stavebníkovi způsobí, pak odpovídá soukromoprávně. Certifikát tak nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), právní účinky nastupují až okamžikem oznámení certifikátu stavebnímu úřadu a autorizovaný inspektor jmenovaný podle § 143 a násl. stavebního zákona není správním orgánem. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že není splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, kdy činnost autorizovaného inspektora vedoucí k vydání certifikátu a jeho předložení stavebnímu úřadu nelze ani považovat za úřední postup. Proto soud prvního stupně žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl. Nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení soud prvního stupně posoudil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), když žalobci byli účastníky posuzovaného řízení jako vlastníci sousedních nemovitostí a předmět posuzovaného řízení se dotýkal jejich vlastnického práva jako soukromoprávního institutu v rámci ochrany sousedských práv. Soud prvního stupně uzavřel, že na posuzované řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a je tak nezbytné posuzovat přiměřenost délky posuzovaného řízení jako celku. Předmětné řízení trvalo 4 roky 9 měsíců a 12 dnů. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a posoudil ji jako nepřiměřenou. Při stanovení formy a výše finančního zadostiučinění vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dospěl k závěru, že v daném případě postačí k určení základní částky spodní část rozmezí, tj. částka 15 000 Kč za rok započítaná za první dva roky poloviční hodnotou. U posuzovaného řízení trvajícího 4 roky 9 měsíců a 13 dnů takto určil základní částku ve výši 56 792 Kč pro každého z žalobců a tuto následně modifikoval. Soud prvního stupně nepovažoval posuzované řízení z právního či skutkového hlediska za složité, nicméně s ohledem na čtyři instance rozhodující danou věc snížil základní částku o 30 %. Dále zohlednil postup orgánů veřejné moci a z důvodu určitých průtahů správních orgánů zvýšil základní částku o 5 %. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní či řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích, nicméně soud prvního stupně zohlednil skutečnost, že předmět správního řízení se dotýkal vlastnického práva žalobců k nemovitému majetku, a proto navýšil základní částku o 5 %. Soud prvního stupně tedy stanovil celkovou výši zadostiučinění na částku 45 434 Kč pro každého z žalobců.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně jak ve vztahu k posouzení charakteru certifikátu a postavení autorizovaného inženýra ve správním řízení, tak posouzení nároku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním. V dovolání namítali, že rozsudek odvolacího soudu je postaven na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a to především od usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 439/16, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2729/16, ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 557/12, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 558/12, a ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3468/11. Ze závěrů citovaných rozhodnutí se jednoznačně podává, že autorizovaný inspektor vydávající v tzv. zkráceném stavebním řízení certifikát, kterým se nahrazuje stavební povolení, vystupuje při vydávání certifikátu ve vrchnostenské pozici a jako nositel veřejné moci. Žalobci proto navrhovali, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Rozsudek odvolacího soudu současně napadla dovoláním žalovaná 2) v části výroku I, kterou odvolací soud potvrdil ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně žalované 2) uloženou povinnost zaplatit žalobcům částku 90 868 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku V rozsudku soudu prvního stupně žalované 2) uloženou povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení. Tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž se jedná zejména o otázku, zda řízení o určení právního vztahu (řízení dle § 142 správního řádu) spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále o otázku, zda nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného dle § 142 správního řádu a nepřiměřenou délkou navazujícího soudního řízení správního lze považovat za jeden nárok. V této souvislosti zdůraznila, že řízení o určení právního vztahu (řízení dle § 142 správního řádu) je zvláštním typem správního řízení, jehož účelem je upravit specifická pravidla pro vydávání deklaratorních rozhodnutí, tedy rozhodnutí, jimiž se nezakládají nová práva ani nové povinnosti, ale rozhodnutí, jimiž se prohlašuje, že jmenovitě určená osoba určitá práva nebo určité povinnosti má či nemá. Nejde tedy o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku. Řízení dle §142 správního řádu proto podle dovolatelky nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žalovaná 2) ve svém dovolání rovněž zpochybnila správnost aplikace jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk odvolacím soudem při stanovení výše přiznaného zadostiučinění. Druhá žalovaná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř., respektive za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a obsahovala náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání účastníků napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
15. Dovolání žalobců směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 90 868 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
16. Podali-li tak žalobci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla druhé žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 90 868 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není v uvedeném rozsahu subjektivně přípustné.
17. Dovolání žalobců směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do povinnosti k zaplacení částky 309 132 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně), neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nejenže nevymezili, v čem spatřují v uvedeném rozsahu splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale z dovolání především není patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měli žalobci za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobci neoznačené) judikatury má nově odchýlit, dovolání tak postrádá vymezení tzv. dovolacího důvodu.
18. K námitce žalované 2) týkající se nesprávné výše odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění ve výši 90 868 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud uvádí, že již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
19. Ani námitka žalované 2) týkající se nesprávného posouzení nároku žalobců s ohledem na jejich tzv. sdílenou újmu (když posuzované řízení bylo zahájeno na základě žádosti 17 osob), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní odpovídá napadený rozsudek ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012), přihlédl-li odvolací soud při hodnocení kritéria významu řízení (viz odstavec 26 rozsudku odvolacího soudu) výslovně též k tomu, že –jak uvedeno v přezkoumávaném rozsudku: „proti stavbě v dané době bojovalo více účastníků … a jednalo se tak o sdílený stres“.
20. Dovolání žalobců je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, zda autorizovaný inspektor vystupuje při vydávání certifikátu ve vrchnostenské pozici a jako nositel veřejné moci, neboť se jedná o otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena.
21. Dovolání žalované 2) v části, kde namítala, že na nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyplývající z nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení podle § 142 správního řádu nedopadá ochrana dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, rovněž zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
22. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
23. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
24. Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, závěr o tom, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.
25. Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda bylo předmětem posuzovaného řízení právo žalobců, jež by bylo soukromoprávní povahy. Ilustrativním při hledání odpovědi na tuto otázku je rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 1989, ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku, stížnost č. 10842/84. V dané věci byl stěžovatel vlastníkem pozemku a rodinného domu, přičemž veřejnoprávní předpisy stanovily zákaz stavby na určitých pozemcích (včetně pozemku stěžovatele), jež byl následně novelizacemi daných předpisů prodlužován, v důsledku čehož byl stěžovatel omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Právo stavby má podle ESLP civilní povahu bez ohledu na to, že zákaz stavby má svůj původ v právu veřejném (srov. § 73 citovaného rozsudku). Výsledek stavebního řízení měl v poměrech dané věci přímý vliv na výkon tohoto práva (srov. § 70 citovaného rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska pojmu občanské právo nebo závazek je působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy dána tehdy, je-li předmětem posuzovaného řízení přímo otázka výkonu vlastnického práva. Pro určení, zda konkrétní řízení spadá pod čl. 6 Úmluvy, není podstatné, zda se jedná o řízení, jehož výsledkem je konstitutivní či deklaratorní rozhodnutí. Podstatné je, zda výsledek předmětného řízení (byť ve formě deklaratorního rozhodnutí) má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu občanských práv či závazků jeho účastníků.
26. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, uveřejněném pod číslem 77/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že: „Na případ účasti vlastníka sousední nemovité věci ve stavebním řízení o vydání stavebního povolení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tudíž je nezbytné posuzovat přiměřenost jeho délky jako celek ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále vysvětlil, že mezi vnější limity vlastnického práva patří rovněž ochrana tzv. sousedských práv (dříve upravených v § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nyní upravených v § 1013 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Z důvodu ochrany těchto práv je rovněž vlastník sousední nemovité věci účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, aby již v tomto řízení vlastník mohl uplatnit své námitky. V té souvislosti ještě Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že pojmem „sousední pozemek“, respektive „stavba na sousedním pozemku“ je ustálenou judikaturou vykládán oproti jeho jazykovému vyjádření, extenzivněji (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, publikovaný pod číslem 96/2000 Sb.). V posuzovaném správním řízení vedeném podle § 142 správního řádu bylo předmětem určení právního vztahu, zda stavebníku na sousedním pozemku vzniklo či nevzniklo právo provést stavby na základě certifikátu autorizovaného inženýra vydaného v tzv. zkráceném stavebním řízení. Vzhledem k tomu, že autorizovaný inspektor nepovažoval vlastníky sousedních nemovitostí za účastníky zkráceného stavebního řízení, měli tito vlastníci příležitost uplatnit své námitky pouze v řízení podle § 142 správního řádu o určení, zda stavebníku vzniklo či nevzniklo právo provést stavby. Je tedy zřejmé, že závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu dopadají na danou věc, neboť posuzované správní řízení se přímo týkalo sousedských práv žalobců, tedy jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že posuzované řízení vedené podle § 142 správního řádu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že v posuzovaném správním řízení mají účastníci právo na jeho přiměřenou délku vyplývá rovněž ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, podle kterého „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.“. Právo na ochranu vlastnictví přitom je základním právem zaručeným čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolání žalované 2) proto v této části není důvodné.
27. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
28. Pokud jde o otázku posouzení charakteru certifikátu autorizovaného inspektora vydaného v tzv. zkráceném stavebním řízení, předestřenou v dovolání žalobci, zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012-9, mimo jiné konstatoval, že „[a]utorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu (§ 67 spr. ř., § 65 s. ř. s.), ale plněním ze soukromoprávní smlouvy.“. K možnostem obrany proti certifikátu autorizovaného inspektora (po vyloučení možnosti podat odvolání či správní žalobu) konfliktní senát uvedl, že „[v]šechny další osoby (ve věcech dosud projednávaných šlo zpravidla o opomenuté sousedy coby osoby, které by byly účastníky, kdyby se vedlo stavební řízení), které by mohly být dotčeny vznikem práva stavby na základě oznámení doprovázeného certifikátem, mohou využít postupu podle § 142 spr. ř.“. Ústavní soud v žalobci namítaných (ústavní stížnosti odmítajících) usneseních ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 439/16, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2729/16, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 558/12, ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 557/12, a ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3468/11, vyslovil se závěry konfliktního senátu nesouhlas, když uvedl, že „[a]utorizovaný inspektor při vydání certifikátu podle ustanovení § 117 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vystupuje ve vrchnostenském postavení a vykonává v tomto rozsahu veřejnou správu.“. Podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, však platí, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy.
29. I přesto, že judikatura Ústavního soudu v obecné rovině připouští změnu právního názoru, tedy možnost rozhodnout odlišně od ustálené judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05), Nejvyšší soud v této věci neshledal žádný relevantní důvod pro odchýlení se od shora nastíněných závěrů zvláštního senátu, a to i s ohledem na skutečnost, že k řešení přijatému ve shora citovaném usnesení zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012-9, se přihlásil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 As 52/2016-84, kterým bylo rozhodováno v posuzovaném řízení o kasační stížnosti autorizovaného inspektora a stavebníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, č. j. 30 A 12/2014-99, jímž bylo žalobcům vyhověno a napadené zamítavé rozhodnutí o určení, že stavebníkovi nevzniklo právo stavby, bylo zrušeno. Důvodem pro odlišné rozhodnutí nejsou ani závěry žalobci namítaných usnesení Ústavního soudu, jimiž byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť usnesení Ústavního soudu zásadně nejsou (na rozdíl od nálezů) závazná erga omnes a nelze je považovat za precedenčně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ani dovolání žalobců proto není v této části důvodné.
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobců směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a dovolání žalované 2) směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Ve zbývajícím rozsahu byla dovolání účastníků podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuta.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., když žalobci ani žalovaná 2) nebyli ve svých dovoláních úspěšní. Žalované 1) pak žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Autor: -mha-