// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 20.07.2021
Presumpce zvýšeného významu předmětu řízení u pracovněprávního sporu
I. Není důvodné v případě řízení, u nichž je ustálenou judikaturou presumován zvýšený význam předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, při posuzování přiměřenosti délky řízení rozlišovat, který z účastníků řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení tvrdí.
Při posuzování kritéria významu předmětu řízení je však třeba přihlížet k tomu, který z účastníků řízení se odčinění nemajetkové újmy domáhá. Nikoliv již při posuzování délky řízení, ale až tehdy, pokud soud shledá, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a tudíž že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž se dále zabývá otázkou přiměřeného zadostiučinění. Při tomto posouzení již je významná újma toho kterého účastníka, a tudíž i individuální význam předmětu řízení právě pro tohoto účastníka.
II. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4256/2009 uzavřel, že pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam. Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání.
Z vyčtených důvodů, pro které je třeba pracovněprávním sporům věnovat zvýšenou pozornost, je patrné, že jde o důvody, které jsou významné právě pro zaměstnance. Naopak důvody, které zde uvádí zaměstnavatel (nejistota zaměstnavatele ohledně povinnosti nahradit zaměstnanci mzdu, ohledně počtu potřebných zaměstnanců, ohledně rozvrhu práce), nejsou důvody, které by obecně byly významnější než u jiných majetkových sporů. ESLP v případě podnikajících osob spojuje zvýšený význam předmětu řízení s takovými řízeními, na jejichž výsledku závisí trvání podnikání (např. pro výši částky, která je předmětem tohoto řízení). Zánik podnikatelské aktivity však nelze obecně považovat za běžný důsledek případného neúspěchu zaměstnavatele v pracovněprávním sporu se svým zaměstnancem. Pokud by tomu tak mělo být, tíží důkazní břemeno ohledně zvýšeného významu předmětu daného řízení zaměstnavatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2286/2020, ze dne 29. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 21 C 37/2019-35, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 53 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 29. 8. 2014 podal u Okresního soudu v Teplicích zaměstnanec nynějšího žalobce (dále jen „zaměstnanec“) proti němu žalobu, jíž se domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru daná mu žalobcem je neplatná. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 9 C 262/2014 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 10. 9. 2014 byl zaměstnanec vyzván k úhradě soudního poplatku, dne 19. 9. 2014 byl žalobce (v posuzovaném řízení jako žalovaný) vyzván, aby se k žalobě vyjádřil, vyjádření zaslal soudu dne 6. 10. 2014 a toto vyjádření bylo následně doručeno zaměstnanci. Dne 13. 2. 2015 bylo nařízeno jednání ve věci na den 18. 5. 2015, při kterém byly prováděny důkazy a jednání bylo odročeno na 29. 7. 2015 z důvodu doplnění dokazování. Při tomto jednání byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku na 7. 10. 2015. Z důvodu omluvy a žádosti zástupkyně žalobce bylo toto jednání nařízené na den 7. 10. 2015 odročeno na den 11. 11. 2015. Usnesením ze dne 8. 9. 2015 byl ve věci ustanoven znalec z oboru zdravotnictví – pracovní úrazy a nemoci z povolání s tím, aby byl znalecký posudek podán do 50 dnů od doručení spisu, který byl zaslán znalci dne 16. 10. 2015, a to poté, kdy byla zaplacena účastníky záloha na posudek. Znalecký posudek byl soudu podán dne 25. 2. 2016 a dne 1. 3. 2016 byl znalec soudem vyzván k doplnění znaleckého posudku, který byl doplněn dne 8. 4. 2016, a poté dne 11. 4. 2016 byli účastníci vyzváni k vyjádření ke znaleckému posudku ve lhůtě 20 dnů. Zaměstnanec se ke znaleckému posudku vyjádřil dne 20. 5. 2016 a toto vyjádření bylo zasláno žalobci na vědomí dne 25. 7. 2016. Dne 10. 8. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 22. 9. 2016 soud ve věci nařídil jednání na den 9. 11. 2016, při kterém byl proveden důkaz i znalecký posudek, a jednání bylo za účelem výslechu znalce odročeno na 25. 1. 2017, k němuž se znalec omluvil a byl stanoven nový termín jednání na 20. 3. 2017. Při tomto jednání byl vyslechnut znalec a jednání bylo z důvodu vyčerpání jednacího času odročeno na 5. 6. 2017, které však nebylo z důvodu nepřítomnosti soudkyně konáno a bylo odročeno na 12. 7. 2017, při kterém byl vyhlášen rozsudek. Dne 12. 10. 2017 bylo účastníkům zasláno písemné vyhotovení rozsudku. Žalobce podal proti rozsudku odvolání dne 17. 10. 2017, zaměstnanec podal odvolání dne 27. 10. 2017 s tím, že odůvodnění odvolání zašle soudu ve lhůtě soudem stanovené. Dne 2. 11. 2017 byl zaměstnanec soudem vyzván k odstranění vad podaného odvolání ve lhůtě 10 dnů a dne 9. 11. 2017 zaměstnanec odvolání k výzvě soudu odůvodnil. K úhradě soudního poplatku z odvolání byl zaměstnanec vyzván dne 22. 11. 2017, soudní poplatek byl zaplacen dne 28. 11. 2017. Dne 14. 12. 2017 byla věc předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 18. 4. 2018. Spis byl odvolacím soudem vrácen soudu prvního stupně dne 3. 5. 2018. Dne 5. 6. 2018 bylo písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu odesláno účastníkům. Rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 6. 6. 2018. Žalobce dne 16. 7. 2018 vyzval žalovanou k zaplacení částky 56 100 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná podáním ze dne 2. 5. 2019 nárok žalobce jako nedůvodný odmítla.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, dle nějž v posuzovaném řízení nešlo o skutkově ani právně jednoduchý spor. V posuzovaném řízení (kromě provedení listinných důkazů a výslechů svědků) bylo nutno řešit i odbornou otázku z oboru zdravotnictví – pracovní úrazy a nemoci z povolání, neboť výpověď byla zaměstnanci žalobcem dána z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti podle § 52 písm. e) zákoníku práce, avšak zaměstnanec tvrdil, a bylo předmětem dokazování, že zdravotní způsobilost pozbyl v důsledku pracovního úrazu a měla mu tak být dána výpověď podle písmene d) téhož ustanovení zákona. Z toho důvodu byl ve věci vypracován znalecký posudek, který byl k výzvě soudu písemně doplňován a znalec byl i v řízení před soudem vyslýchán. Řízení pak probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž spis byl s odvoláním obou účastníků předkládán k rozhodnutí odvolacímu soudu. V řízení dle závěru soudu nedocházelo k průtahům, které by odůvodnily tvrzený vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, a ani celkovou dobu řízení nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako nepřiměřenou.
Odvolací soud k námitkám žalobce dále uvedl, že v posuzovaném řízení nešlo o jednoduchý spor a s ohledem na rozsah nezbytného dokazování lze (byť jde o případ hraniční) považovat celkovou délku řízení za ještě přiměřenou. Za jistou a také jedinou časovou prodlevu mezi jednotlivými úkony soudu v posuzovaném řízení lze považovat dobu od odeslání vyjádření žalobce (v daném řízení jako žalovaného) k žalobě zaměstnanci soudem dne 30. 10. 2014 a dalším jeho úkonem ze dne 13. 2. 2015, kdy soud rozhodl o nařízení prvního jednání ve věci. Jinak všechny úkony soud činil průběžně, plynule (v řadě případů prakticky bezprostředně), a navíc žádný z těchto úkonů nelze hodnotit jako samoúčelný či ryze formální (tzv. úkon pro úkon). Namítal-li žalobce, že bylo-li jednání, které se konalo dne 29. 7. 2015 odročeno na 7. 10. 2015 za účelem vypracování znaleckého posudku a že ještě v době, kdy žádal o odročení tohoto jednání, tj. dne 28. 8. 2015, soudem znalec ustanoven nebyl, pak je na místě uvést, že při jednání konaném právě dne 29. 7. 2015 (jak vyplývá z protokolu o jednání) bylo toto jednání ve skutečnosti odročeno za tím účelem, aby byl dán účastníkům prostor pro formulování vlastních otázek znalci, a že žalobce zaslal soudu okruh otázek na znalce až dne 20. 8. 2015. Ani výtky žalobce, že okresní soud prodlužoval spor tím, že jednak nedostatečně naplánoval jednací čas a jednak, že jednání odročil z důvodu nepřítomnosti soudkyně, nepovažoval odvolací soud za případné. Odročení jednání konaného dne 20. 3. 2017 (pro tzv. vyčerpání jednacího času) bylo důsledkem toho, že znalec, který byl při jednání vyslechnut, se k soudu dostavil se značným časovým zpožděním. Odročil-li pak soud jednání v důsledku nepřítomnosti přísedící (která se omluvila ze zdravotních důvodů a která byla přítomna dosud všem jednáním), pak byl takový postup soudu s ohledem na víceméně již provedené (vyčerpávající) dokazování ve věci zcela legitimní. Odvolací soud sdílel argumentaci žalované ve vztahu k odvolací námitce o významu posuzovaného řízení pro žalobce. Závěr vyslovený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), o významu těch kterých řízení nelze paušalizovat a bez dalšího je vztahovat na všechny účastníky daných řízení, ale že je třeba jej posuzovat individuálně ve vztahu ke konkrétní věci. Je-li předmětem řízení pracovněprávní spor, není na místě význam takového řízení zvyšovat u zaměstnavatele, který dal svému zaměstnanci výpověď z pracovního poměru a který je svým zaměstnancem žalován o neplatnost skončení pracovního poměru. Takovým řízením (o neplatnost výpovědi) je zcela jistě (zejména z hlediska existenčních jistot) zasažen právě a jen zaměstnanec a nikoliv zaměstnavatel. Též doručování písemných vyhotovení rozsudků soudů obou stupňů se dělo ve lhůtách stanovených zákonem (občanským soudním řádem).
II. Dovolání a vyjádření k němu
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku složitosti a významu posuzovaného řízení a s tím související otázku přiměřenosti jeho délky. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jde o otázku presumpce zvýšeného významu pracovněprávního sporu též pro zaměstnavatele.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, dle nějž lze vzít v potaz hledisko počtu stupňů soudní soustavy z hlediska složitosti řízení zpravidla tehdy, byla-li věc rozhodována na třech a více stupních soudní soustavy. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dle nějž skutková složitost může být dána potřebou vyhotovení více znaleckých posudků. Ke složitosti pracovněprávních sporů se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, dle nějž dané spory nepatří typově obvykle mezi složitější řízení. V nyní posuzovaném řízení byl zpracován pouze jediný znalecký posudek. Dovolatel rekapituluje průběh posuzovaného řízení a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1784/17, dle nějž nepřiměřená délka nemusí být vždy dána pouze prostou nečinností, pokud procesní úkony soudu jsou v celkovém kontextu řízení neefektivní a nekoncentrované. Znalci bylo v posuzovaném řízení uloženo vypracovat znalecký posudek do 50 dní od doručení spisu. Kompletní znalecký posudek však byl soudu doručen až po 6 měsících. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, dle nějž stát odpovídá za zpoždění způsobené vypracováním znaleckého posudku. Dovolatel shrnuje, že v průběhu posuzovaného řízení se vyskytlo více průtahů, přičemž tyto ve svém souhrnu způsobily nepřiměřenou délku řízení.
Ve vztahu k otázce dosud neřešené dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, z nějž cituje: „Pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam.“ Soudy nižších stupňů tento závěr Nejvyššího soudu neaplikovaly, neboť zhodnotily, že takový závěr platí pouze pro zaměstnance, nikoliv pro zaměstnavatele. Dovolatel připomíná, že v dané věci to byl zaměstnavatel, kdo dal zaměstnanci platnou výpověď a následně byl vystaven soudnímu řízení, v němž byl zaměstnavatel úspěšný. Kritériem pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění tak není procesní ani hmotněprávní postavení účastníka řízení a ani výsledek sporu jako takového. V případě pracovněprávních sporů platí presumpce zvýšeného významu řízení jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, neboť i na zaměstnavatele dopadá zvýšená míra nejistoty např. v podobě případného zpětného nároku zaměstnance na náhradu mzdy v případě neplatně rozvázaného pracovního poměru, který s délkou řízení roste. Nadto je to i zaměstnavatel, kdo je uveden do stavu nejistoty ohledně svých závazků, počtu potřebných zaměstnanců, rozvrhu práce apod. Úvaha soudů nižších stupňů nastoluje nerovnost účastníků řízení pracovněprávních sporů v tom směru, že presumuje, že zaměstnavatel nemá právo na vyřízení věci v co nejkratší době a nemá zvýšený význam pouze a jen proto, že je zaměstnavatelem (který nadto dal v posuzovaném řízení zaměstnanci platnou výpověď). V rámci jednoho řízení by se tak u každého účastníka jednoho a téhož řízení dovozoval jiný význam pracovněprávního sporu, jen z prostého hmotněprávního postavení (zaměstnavatele vs. zaměstnance). Takový závěr nastoluje nerovnost účastníků řízení, byť dopady rozhodnutí jsou pro oba účastníky řízení pracovněprávních sporů srovnatelné (existence či neexistence pracovního poměru, nárok na náhradu mzdy, povinnost k úhradám povinných plateb apod.). Dovolatel je nadto podnikající fyzickou osobou, žádným silným subjektem úrovně korporátních společností, ale i z hlediska majetkových poměrů ve srovnatelném postavení jako zaměstnanec v posuzovaném řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry dovoláním napadeného rozsudku a dále uvedla, že ohledně složitosti řízení dovolatel polemizuje toliko s otázkou skutkovou, která předmětem dovolacího přezkumu není. Ve vztahu k závěru Stanoviska o presumovaném zvýšeném významu pracovněprávních sporů žalovaná uvádí, že interpretace tohoto závěru musí vycházet z účelu, ke kterým tato řízení slouží. V daném případě to byl právě zaměstnavatel, který dal zaměstnanci jakožto slabší straně výpověď. To, že na zaměstnavatele dopadá případně nárok na doplatek náhrady mzdy v případě neplatnosti dané výpovědi, není podstatné, neboť jednak by to byl právě zaměstnavatel, který neplatnost způsobil, a jednak z jeho strany by šlo o nutnost plnění (tedy jako v případě „klasických“ žalob na plnění), nikoliv o ztrátu zaměstnání. Ostatně ani v případě trestních řízení, u nichž se rovněž ve Stanovisku hovoří o „účastnících“, není ani poškozený v rámci adheze považován za účastníka, jemuž v trestním řízení presumovaný význam svědčí. Dále žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů je dán zvýšený význam pracovněprávních sporů, přičemž je zřejmé, že tyto důvody svědčí právě zaměstnanci, nikoliv zaměstnavateli. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud předně připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že odvolací soud neoprávněně pokrátil přiznanou výši zadostiučinění o 15 000 Kč z důvodu, že v posuzované věci probíhalo i odvolací řízení, by mohla být shledána důvodnou, pokud by Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že se jedná o pouhou písařskou chybu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud pod bodem IV. Stanoviska připustil možnost, že v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b\ OdpŠk) lze zohlednit i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, pakliže počet stupňů soudní soustavy svědčí o složitosti věci. Uvedené hledisko však lze vzít v potaz zpravidla tehdy, byla-li věc rozhodována na třech a více stupních soudní soustavy, tj. v řízení dovolacím a případně v řízení o ústavní stížnosti, neboť s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení. Uvedené kritérium nelze automaticky aplikovat již na řízení odvolací, neboť to je běžnou součástí většiny soudních řízení. Dovolací soud však v posuzované věci dospěl k závěru, že v odůvodnění odvolacího soudu došlo spíše k písařské chybě, neboť z celkového vyznění druhého odstavce na str. 4 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud uvažoval o délce dovolacího řízení, a tudíž i jeho závěr o snížení 15 000 Kč se vztahuje nejspíše k řízení dovolacímu. Takový závěr je pak vyzněním zcela v souladu s výše uvedenými závěry Stanoviska, přitom lze poukázat i na to, že šlo o snížení o pouhých 7,7 % oproti základní částce odškodnění, což je vzhledem k okolnostem případu částka zcela odpovídající.“
V uvedené věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou počtu stupňů soudní soustavy, před nimiž řízení probíhalo, z hlediska případného krácení výše přiměřeného zadostiučinění, přičemž dospěl k závěru, že toto krácení nebude zpravidla namístě, pokud řízení probíhalo pouze před dvěma stupni soudní soustavy. V nyní posuzované věci se však soudy nižších stupňů zabývaly počtem stupňů soudní soustavy z hlediska posouzení délky řízení. V tomto ohledu Nejvyšší soud již ve Stanovisku uvedl, že lze „vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ Právě na tomto základě soudy nižších stupňů při posuzování délky řízení zohlednily, že řízení probíhalo před dvěma stupni soudní soustavy. Závěr odvolacího soudu tudíž není v rozporu s dovolatelem namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu, neboť v něm dosažený závěr se uplatní až na případné posouzení přiměřeného zadostiučinění.
Z hlediska posouzení skutkové složitosti řízení soudy nižších stupňů zohlednily okolnost, že bylo potřeba posoudit zdravotní stav zaměstnance, a to prostřednictvím znaleckého posudku. Na tomto základě dospěly k závěru, že nešlo o věc zcela jednoduchou. Byť zpracování jednoho znaleckého posudku zásadně nevede k významné složitosti řízení, nelze při posuzování přiměřenosti délky řízení odhlédnout od toho, že obstarání a provedení tohoto důkazu si určitý čas vyžádá. Z toho důvodu Nejvyšší soud i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své judikatuře možnost zohlednění potřeby zpracování znaleckého posudku z hlediska složitosti řízení připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, § 17). Soudy nižších stupňů na tomto základě nedospěly k závěru, že by šlo o spor mimořádně složitý, toliko uvedly, že spor nebyl jednoduchý. Daný závěr tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nikterak neplyne, že by odvolací soud dospěl k závěru, že stát nenese odpovědnost za tu část délky řízení, v jejímž rámci byl zpracováván znalecký posudek. Odvolací soud posuzoval celkovou délku řízení včetně období, kdy byl spis předán znalci. Dovolací soud tudíž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, zda při posuzování délky pracovněprávního sporu lze vycházet z presumpce zvýšeného významu předmětu řízení i tehdy, pokud se odčinění újmy způsobené délkou tohoto řízení domáhá zaměstnavatel.
IV. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
Dle § 13 odst. 1 OdpŠk: „Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“
Dle § 31a odst. 3 OdpŠk: „V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.“
Předně je třeba zopakovat, že zákonná úprava neobsahuje žádná kritéria (hlediska), na jejichž základě by bylo možné posoudit, zda délka konkrétního řízení byla přiměřená, tedy zda postup soudu nebyl nesprávný. Tato hlediska plynou z judikatury ESLP, dle níž přiměřenost délky řízení musí být posouzena ve světle konkrétních okolností případu a se zřetelem k následujícím kritériím: složitosti případu, jednání žadatele a příslušného orgánu a tomu, co bylo pro žadatele v sázce (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96, § 43).
Uvedená hlediska byla v zákonné úpravě přejata do § 31a odst. 3 OdpŠk. Daná kritéria však nejsou zákonem stanovena pro hodnocení délky řízení, ale pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud však ve své ustálené judikatuře dovodil, že též pro závěr, zda byla, či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něj i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Právě uvedený závěr však neznamená, že stanovená kritéria by měla být hodnocena totožně jak v první fázi posouzení, v níž se soud zabývá otázkou, zda řízení bylo přiměřeně dlouhé, tak v druhé fázi, v níž se soud zabývá otázkou, jaké zadostiučinění je způsobilé odčinit újmu, kterou žalobce utrpěl. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu naopak vychází z toho, že daná hlediska mohou mít při posuzování právě uvedených otázek jiný význam. Tak například v případě přerušení řízení Nejvyšší soud vychází ze závěru, uvedeného již ve Stanovisku, dle nějž pro posouzení přiměřenosti délky řízení je třeba do této délky započítat i část řízení, po níž bylo toto řízení přerušeno. Naopak pro určení přiměřeného zadostiučinění je potřeba z důvodu vyloučení duplicitního odčinění téhož délku souběžného řízení od délky řízení přerušeného odečíst (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016). V rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného je při posuzování délky řízení třeba přihlížet i k jednání jiných účastníků řízení, naopak při stanovení zadostiučinění již lze přihlížet pouze k jednání toho účastníka, který se odčinění újmy domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014). V případě adhezního řízení je při posouzení délky tohoto řízení třeba vycházet z délky trestního řízení, pro účely stanovení přiměřeného zadostiučinění již však soud v případě poškozeného nevychází z domněnky zvýšeného významu předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněný pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Výše uvedené rozdíly jsou dány právě tím, že předmětem posouzení je vždy něco jiného, byť na základě totožných kritérií. Hodnotí-li soud újmu, která účastníkovi průtažného řízení vznikla, a stanoví-li tomu odpovídající zadostiučinění, je zřejmé, že soud musí zohlednit význam, jaký dané řízení mělo právě pro tohoto účastníka, a musí zohlednit též postup právě tohoto účastníka. V první fázi posouzení je však jeho cílem zodpovězení otázky, zda vůbec v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Pozornost se zde již nesoustředí na konkrétního účastníka řízení, nýbrž na soud, přičemž je významné zhodnocení, zda přizpůsobil svůj postup všem relevantním okolnostem konkrétního případu tak, aby rozhodl v přiměřené lhůtě. Pokud by i tato otázka byla posuzována čistě hledisky toho kterého účastníka, znamenalo by to, že soud by vůči každému účastníkovi řízení byl povinen rozhodnout v jiné lhůtě. Správnost, či nesprávnost, postupu soudu by závisela na tom, který účastník nesprávný úřední postup tvrdí. Tentýž postup v totožném řízení by mohl být hodnocen vůči jednomu z účastníků jako správný a vůči jinému z účastníků jako nesprávný. Takový závěr je však třeba odmítnout, neboť soud nemůže svůj postup přizpůsobit vždy zvláště tomu kterému účastníkovi řízení a postupovat vůči některému z nich rychleji a též rychleji rozhodnout. Právě uvedené je zřejmé již z toho, že soud zásadně meritorně rozhoduje vůči všem účastníkům řízení jediným rozhodnutím.
Výše uvedený závěr plyne též z dikce § 13 odst. 1 OdpŠk. Citované ustanovení ve větě druhé vymezuje nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Teprve pro případ, že zákon žádnou lhůtu nestanoví, je nesprávným úředním postupem dle věty třetí též překročení lhůty přiměřené. V případech, na něž dopadá věta druhá, zákon vždy stanoví pouze jedinou lhůtu [srov. např. § 177 o. s. ř., § 77 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů, dále jen (z. ř. s.), § 81 z. ř. s., § 84a odst. 2 z. ř. s., § 319 z. ř. s., § 346 z. ř. s., § 362 odst. 2 z. ř. s., § 462 odst. 1 z. ř. s.]. Byť je zřejmé, že v mnoha případech je důraz na rychlost řízení, jenž je zákonodárcem umocněn prostřednictvím zákonné lhůty, dán zájmem toliko jednoho z účastníků řízení (např. v řízení detenčním), zákon v žádném z případů mezi účastníky nediferencuje a nestanoví odlišné lhůty pro vydání rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým účastníkům. Vždy je stanovena pouze jediná zákonná lhůta, v níž je soud povinen rozhodnout. V opačném případě dochází k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Dovolává-li se následně tohoto nesprávného úředního postupu účastník řízení, jehož zájem není existencí zákonem stanovené lhůty chráněn, nebude jeho právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené překročením zákonem stanovené lhůty již závislé na posouzení toho, zda k nesprávnému úřednímu postupu vůči němu došlo, či nikoliv. Pokud soud zákonnou lhůtu překročil, je nesprávný úřední postup již dán. Posouzení případného práva na přiměřené zadostiučinění tak již bude závislé pouze na tom, zda též tomuto účastníku řízení v příčinné souvislosti s překročením zákonné lhůty újma vznikla.
Jelikož věta třetí § 13 odst. 1 OdpŠk navazuje na větu druhou, není důvod, aby pro tento případ nesprávného úředního postupu platil odlišný závěr. Soud je dle věty třetí povinen rozhodnout v jediné lhůtě přiměřené všem relevantním okolnostem případu. Nepřizpůsobí-li svůj postup okolnostem, které vyžadují rychlejší postup, dopouští se nesprávného úředního postupu, byť by dané okolnosti byly dány toliko zájmem jednoho z účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného lze přisvědčit argumentu dovolatele, dle nějž není důvodné v případě řízení, u nichž je ustálenou judikaturou presumován zvýšený význam předmětu řízení, při posuzování přiměřenosti délky řízení rozlišovat, který z účastníků řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení tvrdí. Soud měl povinnost svůj postup zvýšenému významu předmětu řízení přizpůsobit. Pokud soudy nižších stupňů v tomto řízení nepřezkoumaly, zda se tak v posuzovaném řízení stalo, tedy neposoudily délku řízení též s ohledem na zvýšený význam jeho předmětu, je jejich rozhodnutí neúplné, a tudíž nesprávné.
Nutno však přisvědčit též argumentu žalované, dle níž při posuzování kritéria významu předmětu řízení je třeba přihlížet k tomu, který z účastníků řízení se odčinění nemajetkové újmy domáhá. Nikoliv však při posuzování délky řízení, ale až tehdy, pokud soud shledá, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a tudíž že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž se dále zabývá otázkou přiměřeného zadostiučinění. Při tomto posouzení již je významná újma toho kterého účastníka, a tudíž i individuální význam předmětu řízení právě pro tohoto účastníka.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, uzavřel, že pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2004, ve věci Jírů proti České republice, stížnost č. 65195/01, § 47). Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03). Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, nebo rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96, § 45).
Z vyčtených důvodů, pro které je třeba pracovněprávním sporům věnovat zvýšenou pozornost, je patrné, že jde o důvody, které jsou významné právě pro zaměstnance. Naopak důvody, které uvádí dovolatel (nejistota zaměstnavatele ohledně povinnosti nahradit zaměstnanci mzdu, ohledně počtu potřebných zaměstnanců, ohledně rozvrhu práce), nejsou důvody, které by obecně byly významnější než u jiných majetkových sporů. ESLP v případě podnikajících osob spojuje zvýšený význam předmětu řízení s takovými řízeními, na jejichž výsledku závisí trvání podnikání (např. pro výši částky, která je předmětem tohoto řízení, srov. např. rozsudek ESLP ve věci Doustaly proti Francii ze dne 23. 4. 1998, stížnost č. 26256/95, § 45). Zánik podnikatelské aktivity však nelze obecně považovat za běžný důsledek případného neúspěchu zaměstnavatele v pracovněprávním sporu se svým zaměstnancem. Pokud by tomu tak mělo být, tíží důkazní břemeno ohledně zvýšeného významu předmětu daného řízení zaměstnavatele.
Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud znovu posoudí délku posuzovaného řízení, přičemž zohlednění, že dané řízení svým předmětem spadá mezi ta řízení, u nichž je předpokládán zvýšený význam předmětu řízení. Dospěje-li k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, bude při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet ze zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce pouze tehdy, pokud žalobce zvýšený význam prokáže.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-